ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola první: Birth of the Wicked

24. ledna 2014 v 0:01 | Richenza |  Bless the Child: Kniha první - ZROZENÍ
Život je zázrak, největší dar. Ale je tomu tak vždy? Je každé dítě požehnáním, nebo může být i prokletím? A na které z dětí se vztahuje proroctví uvedené v záhlaví kapitoly, které dítě je "Prokletým vyvoleným"?

Přišli na svět současně, a přece jako dva protiklady, dva živly, z nichž každý může být zničen tím druhým... Voda je zatím poklidná, heň hřeje. Moc je dosud skrytá. Jsme na začátku, temné stránky dřímou. Jak dlouho ještě?

Píseň ke kapitole si pusťte zde:


Kapitola první: Birth of the Wicked

Daylight breaks hard on a sacred ground
For centuries we've questioned them of His birth
But in this hour, on this day, The Elder knew
Years of madness must now subdue
Order must be enforced to hide the truth
Cause on this day, in this hour it's coming true
Child of the wicked and ancient man
Baptized in black magic, their master planned
Born of the Watch, his prophecy, by their command
So, behold the birth, the wicked child
Born of the Beast, in eastern sands
He will arise, He will divide
He has the power to bring the end
It's up to us now to seal his fate
Marked with the proper math the child's none too late
Blessed by the Beast, our Chosen One was born this day
He'll rise from the ashes of our dying race
Manipulate history, time and space
The Elder, Men of the Watch, professed this day
Iced Earth


Newcastle, Nový jižní Wales, Austrálie; 20. srpna 1998
Hermiona se probudila. Zase ten zvláštní sen. Kráčela tmavou plání osvětlenou plameny a kolem ní se shromažďovali podivní lidé. Tedy ne lidé, ale vypadali skoro jako lidé - měli velmi protáhlé obličeje, dlouhé hladké velmi světlé stříbřité vlasy, vysoké, štíhlé postavy. Zvláštní byla jejich barva, byli bledí, až průsvitní. Byli podivně krásní, ledově, nebezpečně krásní. Proč se jí ten sen pořád vrací? Zdál se jí od té doby, co se přestěhovala k rodičům do Nového jižního Walesu. Někdy se v něm objevovaly i podivné kreatury, zvířata, která nikdy neviděla ani na obrázku, nebo nezřetelné postavy, které vypadaly, jako by byly stvořené jen z ohně. Zvláštní bylo, že jí nechtěly nikdy ublížit. Měla spíše pocit, že ji uctívají. Ve snu se jich nebála, připadala si jako královna, to až poté, co se probudila. Vytáhla deník a začala přemýšlet, zda si nevzpomene na nějaké detaily ze snu; od té doby, co měla věštecký sen, si všechny sny raději zapisovala. Vzpomněla si, že jí ti "lidé" šeptali něco jako "vyvolený" nebo "řád bude obnoven…" Nerozuměla tomu.
Jaký vyvolený? Vyvolený se říkalo, a určitě ještě i říká, Harrymu. Třeba se jí do snu promítá jen stesk po Harrym. Nebo jde o nějakou "hlubinně psychologickou" závist, že je Harry slavný a ona se stáhla do ústraní. To jí nepřipadalo pravděpodobné - věděla, že Harry svou slávu vždy nesnášel a předpokládala, že to nyní bude stejné. Ona sama po slávě nikdy netoužila. Naopak, odjela za rodiči, změnila si jméno a začala žít jako mudla právě proto, aby ji nikdo nenašel. Dokonce přestala používat i magii, a to nejenom aby ji neobjevilo australské ministerstvo čar a kouzel. Chtěla se od všeho odpoutat, po tom všem, co prožila za poslední rok, jí kouzelnický svět připadal čím dál vzdálenější a nebezpečnější. A Voldemort byl zničen, k ničemu ji tedy nikdo nepotřebuje, může si dovolit zase normálně žít.
Nakonec si řekla, že sen nejspíš souvisí s hormonálními změnami v těhotenství. Že je těhotná, si byla v hloubi duše jistá. Neodhodlala se sice navštívit lékaře a ani si nekoupila těhotenský test a na racionální úrovni si to stále nechtěla připustit, ale věděla to. Věděla to již v době, kdy se rozhodla opustit Británii a přátele a schovat se k rodičům. Těhotenství neprovdané čarodějky nebylo zdaleka obvyklé a zejména čistokrevné rodiny se na svobodné matky a jejich děti dívaly jako v minulém století - ostatně kouzelníci v mnohém zůstali vězet i mnohem dále než v 19. století, otřásla se a snažila se zahnat vzpomínku. Je dobře, že je pryč. Nebude na to myslet. Ani na dítě, ani na to ostatní. Nic se nestalo, toto je její domov, je zapsaná na univerzitu a všechno je, jak má být. Nechci být těhotná, nesmím být těhotná, nechci tě, nechci tě… Není to pravda, nic není pravda… opakovala si, dokud neusnula.
………………..
Praha; téhož dne
Na oddělení chronické anesteziologicko-resuscitační péče dětské části motolské nemocnice leželo několik dětí napojených na umělou plicní ventilaci. Už několik měsíců zde byl v bezvědomí i desetiletý Roman Heller. Při sjezdu řeky nešťastně spadl pod jez; když ho vylovili, již se neprobral. Lékaři mu nyní příliš naděje nedávali, hovořili o perzistentním vegetativním stavu, tedy, že už napořád může zůstat v bezvědomí, nejspíš i na umělém dýchání a výživě. Nikdy však nelze předvídat, jak se organismus zachová; existují i případy, kdy se pacient z dlouhého bezvědomí probudí, málokdy to však je bez následků. Jeho matka se však naděje nevzdávala. Na rozdíl od svého muže byla přesvědčena, že právě její syn bude tou výjimkou, že jednoho dne otevře oči, pozná ji a bude zase jako dřív.
Pozorovala svého syna. Vypadal, jako by spal. Tak nevinně, tak zranitelně. Najednou zpozorovala, že se jeho víčka hýbou. To se už stalo vícekrát, vždy ji to naplnilo nadějí, že právě teď se oči chlapce otevřou, vždy však byla zklamána. Tentokrát ne. Jasné šedé oči se otevřely. Paní Hellerová se naklonila k dítěti. Bála se i dýchat. Zdá se jí to, nebo…? Chlapec měl však oči stále otevřeny a nepřítomně se díval na ženu. Vidí? Poznává něco? Matka jej chytila za ruku.
"Románku," zašeptala, "to jsem já, maminka…"
Chlapec nevypadal, že by matku poznával. Jeho oči však nebyly prázdné, jako bývají oči lidí s poškozením mozku. Zvědavě si prohlížel ženu, okolní přístroje, přibíhající sestru i lékaře. Zavrtěl hlavou a volnou rukou, kde neměl napojenu infuzi, se snažil dosáhnout na hadici, která mu sice pomáhala dýchat, ale zároveň zabraňovala v jeho vlastním samostatném dýchání. Nechtěl ji tam.
"Klid, klid, vše bude dobré, Romane," snažila se ho uklidnit sestra.
"Slyšíš mě, Romane?" promluvil na něj sloužící lékař.
Přikývnul.
"Jsi napojený na umělé dýchání. Nemůžeme tě odpojit hned. Ale přejdeme do odvykacího režimu. Když bude všechno v pořádku, tak tě brzy necháme dýchat samotného. Vydržíš to ještě chvíli s námi?"
Chlapec opět přikývnul.
"Romane, vítám tě zpátky," šeptala dojatě paní Hellerová. "Poznáváš mě?"
Chlapec se na ni podíval zkoumavým pohledem. Tak toto je teď jeho matka. Docela milá mudla. Nepoznával ji. Předtím, než se rozhodl přivlastnit si toto téměř volné tělo, si nevšímal mudlů motajících se kolem dětí. Nezajímali ho. Teď se o něj tato žena bude starat. Tak dlouho, jak bude potřeba. Tak dlouho, než bude připraven se vrátit.
………………
Newcastle, Nový jižní Wales; listopad 1998
Hermiona otevřela dveře domku. Pořád si nemohla zvyknout, že je tady doma. Nebylo to tak dávno, kdy se do domu Wendella a Moniky Wilkinsových, jak se teď její rodiče jmenovali, přistěhovala. Paměťové kouzlo se jí podařilo sejmout bez problémů, avšak vzhledem k vybudované síti kontaktů, vzhledem k úřadům, kterým by jen obtížně vysvětlovali, proč se do Austrálie přistěhovali pod cizím jménem, a v neposlední řadě i na přání Hermiony, si ponechali nové jméno. Hermiona si přála zanechat po sobě co nejméně stop, používala proto nyní jméno Mia Wilkinsová. Rodiče sice přesně nechápali, proč zmizela od svých přátel, ale její rozhodnutí respektovali a nejspíš ani jim samotným se nechtělo měnit zaběhnutý řád dní. V Británii již žádné příbuzné neměli a v novém domově byli spokojení.
"Ahoj, už jsem tady!" volala na rodiče.
Právě se vrátila ze Sydney, kde počátkem října začala studovat na univerzitě právo. Na mudlovské univerzitě - na jejím rozhodnutí žít jako mudla a do světa magie se nevrátit, se nic nezměnilo. U rodičů teď nebydlela, vzdálenost Newcastlu do Sydney je na každodenní dojíždění příliš velká ve skutečnosti byla ráda, že není s rodiči neustále. Stále nevěděla, jak s nimi mluvit. Vlastně neměla náladu hovořit s nikým. Hermiona jim ale musela říci o válce, o bitvě o Bradavice. Snažila se sice prozradit co nejméně, nicméně vysvětlit, proč se nechce vrátit zpět a žít bez čar a kouzel a bez přátel, bez kterých předtím nechtěla být nikdy déle než několik týdnů, bylo nutné. Rodiče tedy věděli, že Hermiona prožila velmi dramatický rok, že zahynula řada jejích přátel. Hermiona jim řekla, že se s tím nemůže vyrovnat a že právě to je důvod, proč se rozhodla k tak radikální životní změně.
Rodiče se k ní chovali více než opatrně. Na nic, co jim neřekla sama, se neptali. Snažili se k sobě nalézt znovu cestu, za posledních osm let se postupně velmi vzdálili. Hermiona si musela stále opakovat, že její skutečný domov je tento předměstský moderní a luxusní dům, nikoli Doupě Weasleyů. Ve skutečnosti se jí ale stýskalo po všech, po Ronovi a Harrym, a i paní Weasleyovou by viděla raději na místě své matky. V duchu se za tuto myšlenku okřikla - ale skutečnost byla taková, že paní Weasleyová by z ní už dávno páčila okolnosti jejího těhotenství svým láskyplným a zcela neodbytným způsobem a rozhodně by ji objala, když to potřebovala. Paní Grangerová byla inteligentní, elegantní a vždy skvěle upravená dáma, s perfektně naklizenou až sterilní domácností. Svou dceru jistě měla ráda, ale od doby, kdy Hermiona trávila školní čas v Bradavicích a většinu prázdnin v Doupěti či na Grimmauldově náměstí, projevovala vůči své dceři ostych. Tělesný kontakt u ní nebyl nikdy obvyklý, a Hermiona si ani nevzpomínala, že by se jí někdy v době posledních pěti let vůbec dotkla. Paní Weasleyová by ji rozhodně nenechala hrát hru na to, že je vše normální. A teplo paní Weasleyové Hermioně chybělo; ostych, který dávala paní Grangerová najevo své dceři, cítila také Hermiona k ní. Nedokázala jej překonat, nedokázala by se jí svěřit ani s polovinou toho, co se stalo. A neměla ani nikoho jiného, komu by to mohla říci. Z té hry na normálnost už byla unavená.
Paní Grangerová otevřela dveře kuchyně a upřeně se dívala na svou dceru. Jejího těhotenství si už nebylo možné nevšimnout, jak se snažila úspěšně předstírat před odjezdem Hermiony na univerzitu.
"Hermiono, vítám tě doma." Odmlčela se - "ráda bych… Hermiono… měly bychom si promluvit."
K manželce se připojil i pan Granger. Odkašlal si:
"Miláčku, běž si odpočinout. Velmi bychom však přivítali, kdyby ses k nám připojila o páté na čaj. Skutečně bychom si měli promluvit, než zase zmizíš na dva měsíce," připomněl nenápadně dceři, že navzdory svým slibům nepřijela domů od začátku vyučování.
Hermiona si vzdychla. Nechtěla o tom hovořit, nechtěla na to myslet. Tak dlouho se snažila před všemi, a zejména před sebou, předstírat, že je vše v pořádku. Po svém příjezdu do nového domova rodičů se snažila fungovat, jako by se nic nestalo. Chtěla být stejná jako každá jiná studentka. Snažila se navázat na téměř ztracený život obyčejné dívky. Přes prázdniny si prostudovala středoškolskou látku posledního ročníku mudlovské školy, jako ostatně každý rok. Přestože již bylo po termínu přijímacích zkoušek, rodiče jí zprostředkovali mimořádný pohovor u přijímací komise, která počátkem července rozhodovala o odvoláních nepřijatých studentů. Naštěstí mezi jejich pacienty - a také mezi spoluhráči v bridžovém klubu - byli i členové správní rady univerzity. Nestyděla se za to. Věděla, že byla při pohovoru dobrá, přijetí si zasloužila. To, že nestihla řádný termín přijímacího pohovoru, ostatně nebyla její chyba. V té době měla skutečně důležitější starosti. Ale na to nesmí myslet, pořád to příliš bolelo.
O páté hodině Hermiona sešla do jídelny. Rodiče na ni již čekali. Otec si ji zamyšleně prohlížel. Jeho malá holčička. Tak jiná, tak zamlklá. To, že ležela stále v knihách, bylo u jeho dcery normální. Ale vždy pak za nimi přišla a radostně jim sdělovala, co kde zjistila, co se naučila. Teď byla jiná. Dospělejší, jistě, ale nejenom… Vlastně si nevzpomínal, kdy ji naposledy viděl usmívat se. Někdo jí ublížil, tím si byl jistý. Jen nevěděl, kdo a jak. Zdálo se mu to jako chvíle, kdy dostala svůj první dopis do Bradavic, kdy šli koupit její první hůlku, hábit a knihy. Jak byla hrdá, že je čarodějka. I manželka byla hrdá, on vlastně také, i když se o dceru už tehdy bál. Od té doby se jim vzdalovala - žili každý v jiném světě.
Zpočátku jim vyprávěla vše, co se dělo. Později měl dojem, že více a více zamlčovala; o tom zlém černokněžníkovi, o kterém jim vyprávěla prvních několik let, pak již nikdy sama nehovořila. Všechny problémy zlehčovala, přitom si byla plně vědoma nebezpečí, které hrozilo nejen jí, ale i jim samotným, jak se později ukázalo. Obdivoval ji, že dokázala tomu všemu čelit sama. Která dcera se zcela dospěle odhodlá k tomu chránit své rodiče tím, že jim vymaže vzpomínky a přesune je na jiný kontinent? Nedokázal se na ni za to zlobit, chápal její důvody. Tím se zcela připravila o jejich ochranu; vlastně naopak - zcela je připravila o jejich rodičovskou roli. Až teď mu došlo, že to vlastně učinila již dávno předtím; od svých patnácti let trávila i většinu prázdnin mezi kouzelníky. Bylo pro něj těžké připustit si, že proti zlu, jemuž čelila, dceři ve skutečnosti žádnou ochranu nikdy poskytnout nemohl.
Teď měl pocit, že se to mění. Jeho holčička se rozhodla vrátit se, ne na chvíli, zdálo se, že napořád. Ulevilo se mu, že se rozhodla nepoužívat magii. Byl racionálně založený člověk, a přestože o magii věděl, raději ji nebral na vědomí. Magie způsobovala, že nerozuměl své dceři, že se ocitala mimo jeho dosah, mimo jeho pochopení, ochranu a péči. Teď ji může a musí chránit. Ji a její dítě. Byl by určitě raději, kdyby dítě přišlo později, až Hermiona dostuduje, založí si praxi a najde muže… samozřejmě tedy až po svatbě. Ale v hloubi duše cítil vlastně úlevu, že dítě zřejmě nemá žádného otce, tedy že jeho dcera si zjevně žádného manžela přivést nehodlá. Než nějaký nezralý kouzelnický kluk, který ji podle všeho opustil a kvůli kterému by se určitě jen trápila (a který by jim ji mohl odvést zase do toho podivného, jemu nepřístupného světa), bude lepší, když Hermioně poskytnou zázemí oni. Jeho dcera bude zase jen jeho dcerou. Musí jí ukázat, že se nemusí bát jim říci cokoli, že jsou schopni ji vyslechnout a nic nevyčítat.
Otcovy úvahy přerušila matka a ne zrovna nejšťastněji.
"Hermiono, byla jsi alespoň u lékaře, jestli je všechno v pořádku?" Znělo to příkřeji, než sama paní Grangerová nejspíš zamýšlela.
"Nevím, o čem mluvíš, mami," dutým hlasem odpověděla Hermiona.
"Mio," snažil se to zmírnit otec, "nemusíš nám říkat nic, co nechceš. Do ničeho tě nenutíme, respektujeme tvé soukromí. Nic ti nevyčítáme. Ale pochop, že o tebe máme starost. A to i jako lékaři, nejen jako rodiče. Pochop tedy maminku. Chceme, abyste oba byli zdraví, ty i tvé děťátko."
"Nevím, o čem mluvíš, tati," trvala na svém Hermiona. "Nechtěli byste si raději promluvit o škole? Je tam skvělá knihovna a už jsem objevila několik učitelů, s kterými se dá mluvit. Samozřejmě, že bych…"
"Hermiono, nezamlouvej to!" přerušila ji ostře jindy klidná paní Grangerová. "Tohle je vážné! Celou dobu čekám, kdy přijdeš a sama se svěříš. Dlouho jsem respektovala tvé soukromí a budu i nadále, pokud mě přesvědčíš, že jsi schopná tuto situaci sama řešit. Ale pokud nechodíš ani na těhotenské prohlídky, tak zjevně nejsi! A to nemluvím ani o tom, jak chceš vyřešit studium, bydlení… Víš vůbec, jak je péče o dítě náročná? Jak o něj chceš pečovat? Vždyť skoro nekomunikuješ ani s námi! Něco tě trápí, nejsi to ty. A dítě potřebuje stabilní emocionální prostředí. Bojím se, že ho nebudeš schopna v tomhle stavu poskytnout. My ti samozřejmě hodláme poskytnout veškerou pomoc, ale i my se na to musíme připravit. Jak sis to vlastně představovala? Že přijdeš za tři nebo možná už za dva měsíce s děckem na víkend, necháš ho tu a zase odjedeš? Nebo že nám to vůbec neřekneš a dítě necháš u cizích lidí nebo dáš k adopci? To bys neudělala, Mio, že ne…" Paní Grangerové se zlomil hlas a svůj nejprve hlasitý proslov skončila téměř v slzách. Hermiona svoji jindy tak distingovanou matku nepoznávala.
"Nedělejte si starosti," zamumlala, "nedělejte si starosti. Nic se neděje."
"Holčičko," začal pomalu mluvit otec, "děje se. Roste v tobě nový život. A je čas promyslet si, co budeš dělat dál. Mohla bys nám třeba říci, co si o tom všem myslí otec toho dítěte. Tedy, jak… jestli … ti bude… jestli je… jestli hodláš…"
"Pokud tím myslíš, jestli se hodlám vdávat, tak to určitě ne," odpověděla Hermiona.
Zlobila se na rodiče, že ji donutili otevřít oči a čelit skutečnosti. Tak dlouho se úspěšně snažila nevzpomínat, nebrat na vědomí celou svou situaci. Ale byla příliš realistická na to, aby si neuvědomovala, že to nemůže trvat donekonečna. Věděla, že rodiče mají pravdu, vlastně na jejich dotazy čekala a do jisté míry se jí ulevilo.
"Dobře, máte pravdu. Měla jsem vám to říct. Ale prosím, neptejte se mě na to, o čem mluvit nechci. Nechci mluvit o tom, kdo je otcem dítěte, ani jak k tomu došlo. Chápu, že vás to zajímá, ale prosím, respektujte to." Odmlčela se.
"Mami, máš pravdu, nejsem si jistá, jestli se dokážu o dítě starat. Nejen kvůli studiu, ale… Je to těžké a nedokážu teď na to myslet a nedokážu o tom mluvit… Já… byla bych ráda, kdybys mi pomohla, kdybyste mi pomohli… aspoň z počátku, určitě to všechno časem zvládnu…" Oči se jí zalily slzami.
Paní Grangerová přešla k ní a chytila ji za ruce.
"Moje malá," šeptala, "pomůžu ti se vším, moc ráda ti pomůžu…" hladila ji po rukou. "Dítě je požehnáním, neplač pro to. Nedělej si žádné starosti. Našetřeno máme dost, ráda zůstanu nějaký čas doma. Ty se věnuj studiu a snaž se sebrat. Už jsme o tom s otcem hovořili. Přestěhujeme se do Sydney, začneme na tom hned pracovat. Tedy, jestli chceš, Mio?" znejistěla.
Hermiona mlčky přikývla, nebyla schopna mluvit. Matka ji překvapila, takto ji neznala.
"Slibuji, že nebudeme vyzvídat nic, co nechceš sama říct. Ale budu rád, když nám budeš důvěřovat. Milujeme tě, Hermiono," dodal otec.
Hermiona se rozplakala už naplno. Dítě bude požehnáním. A co když ne? Prokleté dítě…

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sitara Sitara | 26. ledna 2014 v 0:15 | Reagovat

Hu-hů, to zní velmi tajuplně a záhadně :-D  Věřím, že si najdu čas zaskočit se podívat na další kapitoly ;-) Obrázky jsou nádherné!

2 KattyV KattyV | 26. ledna 2014 v 11:26 | Reagovat

Sitaro, Bless je naprosto úžasný příběh a my jsme s Regi rády, že se Richenza uvolila stát se naším hostem. Neznám ve světe fanfiction mnoho stejně dobrých a nejspíš žádný tak rozsáhlý a propracovaný.

3 Regi Regi | 26. ledna 2014 v 12:02 | Reagovat

[1]: Já se ještě přidám. U "Rity" jsi mi do komentáře napsala, že máš ráda ty rozsáhlé příběhy a tlusté bichle, takže tady si můžeš užít měrou vrchovatou...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014