ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola čtrnáctá: Vlaštovky

24. února 2014 v 0:01 | Richenza |  Bless the Child: Kniha první - ZROZENÍ


Kapitola o návratech, které návraty jsou i nejsou. Kouzelnické děti vychovávané v mudlovských rodinách, Roman a Judita, se vrací do kouzelnického společenství. Projdou kouzelnou branou? Co musí slíbit? A dodrží svůj slib? Hermiona opouští domov. Nebo se domů vrací?

Píseň si pusťte zde:


Kapitola čtrnáctá: Vlaštovky

Každé jaro z velké dáli vlaštovky k nám přilétaly,
někdy až dovnitř do stavení.
Pod střechou se uhnízdily, lidé kteří uvnitř žili
rozuměli jejich švitoření.

O dalekých krajích, hlubokých mořích,
divokých řekách,vysokých horách,
které je nutné přelétnout.

O nebeských stezkách,zářících hvězdách,
o cestách domů,o korunách stromů,
kde je možné odpočinout.

Jsme z míst, která jsme zabydlili, z míst, které jsme opustili
z cest, které končí na břehu.
Jsme z lidí i všech bytostí, jsme z krve a z masa z kostí.
Ze vzpomínek snů a z příběhů.

Jsme jako ti ptáci, z papíru draci
létáme v mracích a pak se vracíme zpátky tam,
kde připoutaní jsme.

Jsme lidské bytosti z masa a kostí
jsme jenom hosti na tomhle světě
přicházíme odcházíme.

A chceme mít jisto, že někde je místo
že někde je hnízdo odkud jsme přišli
a kam zas potom půjdeme spát.

Že někde je domov, že někde je hnízdo
útulno čisto, někde je někdo,
kdo čeká na nás na návrat.

Tam v dalekých krajích, hlubokých mořích
divokých řekách, ve vysokých horách
které je nutné přelétnout.

Tam v nebeských stezkách, zářících hvězdách
na cestách domů, v korunách stromů
kde je možné odpočinout.
Traband

Sydney; 31. srpna 1999
Hermiona stála nad hromadou věcí svých i svého syna a nevěřícně se dívala, jak dokázala za tak krátkou dobu nashromáždit tolik oblečení, knížek, hraček… Ještě že nemusí balit vybavení domácnosti, stěhování by bylo ještě úmornější. Vytáhla hůlku a se samozřejmostí, jako by nikdy nepřestala kouzlit, věci zmenšila do elegantní příruční kabelky. Joshua seděl na koberci před postelí a zvědavě ji pozoroval. Zmizení hromady se mu líbilo. Určitě by chtěl, aby to zopakovala, usmála se Hermiona.
Místo toho mávla hůlkou a řekla: "Papilia colorata".
Kolem chlapce začali poletovat motýli nejrůznějších jasných až křiklavých barev. Joshua se rozesmál a snažil se je chytat, ale motýli byli příliš rychlí, nešlo mu to. Když však po chvíli marného snažení natáhl ručku a soustředěně se zadíval na jednoho z nich, krásný smaragdový motýl mu po chvíli sám na ruce přistál. Joshua mu začal svým nesrozumitelným dětských žvatláním něco povídat. Hermiona se na něj překvapeně dívala. Stále žasla nad jeho schopnostmi. Neměla sice žádné zkušenosti s výchovou kouzelnických dětí, nicméně o spontánní dětské magii leccos přečetla, jako ostatně o všem. Nikdy však neslyšela o tom, že by se už u takto malých dětí projevovalo tolik magické síly. Usmála se. Určitě si všechny matky myslí, že právě jejich dítě je jedinečné, ale byla přesvědčená, že u ní tomu tak opravdu je. Joshua byl výjimečný.
Bylo příjemné zase kouzlit. Nechápala, jak to mohla tak dlouho bez magie vydržet. Až od Harryho návštěvy začala mít pocit, že je zase tou starou Hermionou Grangerovou. Jakoby vše, co se událo za poslední rok, bylo jen zlým snem, ze kterého ji Harry probudil. Nyní věděla, že byla chyba, když své přátele opustila. Rodičům byla vděčná, měla je ráda, ale jejich svět byl pro ni nepřirozený. Uvědomila si, že její úporná snaha cítit se normálně a snažit se přizpůsobit světu svého dětství nemohla skončit úspěšně. Nemohla se stát znovu holčičkou, kterou byla kdysi. Byla čarodějkou, a to bylo krásné, i když současně děsivé. Ale takový už život je. Bylo naivní se domnívat, že může syna vytrhnout ze světa, kam patří. Jestli ho tam čeká štěstí nebo neštěstí, to stejně neovlivní. Jeho magie byla silná a bez výchovy v kouzelnickém prostředí by mohla být i nebezpečná. A neštěstí ho mohlo potkat stejně tak i v mudlovském světě - za ten rok, který zde strávila, si uvědomila, že idealizovaný obraz, který si nesla sebou ze svého dětství, byl jen její dětskou představou. I mudlové měli války, byly zde teroristické útoky, hrůzy stejně hrozné, ne-li horší, než ve světě kouzelníků. Byla proto téměř rozhodnuta o svém návratu již bezprostředně po Harryho návštěvě. Definitivně se však rozhodla až po dopisu paní Weasleyové.
Trochu se obávala toho, co ji čeká, ale zároveň se těšila. Od Harryho věděla, co se za rok její nepřítomnosti stalo, vyprávěl jí vše velmi podrobně. Hovořil i o Ronovi, o důvodech, proč si Ron myslí, že jej opustila. To ji bolelo. Nejvíc se obávala právě setkání s Ronem. Bude to ale muset zvládnout. Byli tak dlouho přáteli a musí se znovu naučit, že jsou nyní opět jen přáteli. Hovořili i o svatbě s Ginny a o jejím těhotenství. Hermiona z toho měla radost. Bylo to sice brzy, ale bylo to z lásky.
Na Snapea se neptala, Harry jí však vše řekl sám od sebe, dokonce i to, že Snape odmítl pomoci s jejím hledáním. Samozřejmě, co čekala, pomyslela si s hořkostí. Očividně nechtěl, aby ji našli, chtěl na celou událost zapomenout.
Vlastně bylo překvapivé, jak snadno a dobře Harry vše vzal. Doufala, že to dokáže vysvětlit i ostatním, předpokládala, že Harry její návrat usnadní. Přesto ji však překvapilo, když už po necelém týdnu dostala dopis od paní Weasleyové. V dopise jí paní Weasleyová přála k narození dítěte a bylo to nejkrásnější přání, které dostala:
"Život je největší dar, Hermiono, a nemůžeme, nesmíme se ptát, jestli je to štěstí nebo neštěstí, jestli je to správné nebo nesprávné, jestli je či není pravý čas. Jediné, co můžeme, je přijmout jej s pokorou a láskou."
Nic nevyčítala, vše chápala, aniž by Hermiona musela cokoli vysvětlovat. Připadalo jí, že paní Weasleyová chápe dokonce i to, jak obtížné pro ni bylo vyrovnat se s nechtěným mateřstvím, i když o okolnostech toho všeho nemohla nic vědět. A co bylo ještě důležitější, pozvala ji do Doupěte. Ne na návštěvu, ale žít tam. Její argumenty zněly logicky - tak časné a silné projevení magie není obvyklé, a proto považuje za nutné, aby Joshua vyrůstal v rodině, která má zkušenosti s výchovou kouzelnických dětí. A kdo jiný než ona, paní Weasleyová, by jí v tom mohl pomoci?
Rodiče z toho nejdříve nebyli nadšeni. Zejména matka měla strach, jak bude o jejího vnuka postaráno. Rezolutně totiž odmítli návrat do Británie. V Austrálii si zvykli, našli si přátele, měli dobrou práci. Vyhovovalo jim i podnebí. Chápala je. Nemůže s nimi manipulovat jako se svým příslušenstvím, i oni mají svůj vlastní život. Její matka nakonec odletěla na návštěvu paní Weasleyové. Po návratu nastal obrat - nejenže s jejím odjezdem najednou souhlasila, ale přesvědčila i otce. Hermiona se domnívala, že na ni muselo zapůsobit přátelské prostředí Doupěte, ale hlavním důvodem nepochybně byl rozhovor o kouzelnických schopnostech Joshuy s paní Weasleyovou. Matka jí přiznala, že ji Joshuovy schopnosti spíše děsí, tvrdila, že u ní, když byla malá, nikdy nic podobného nepozorovala. Dokonce poznamenala, že má pocit, jako by ji Joshua někdy vnucoval svou vůli. Tomu Hermiona nevěřila, nikdy nikde nečetla, že by se u dětí mohla vyskytnout spontánní magie tohoto typu. To si jen matka něco namlouvá - cítí potřebu jít malého zkontrolovat a připisuje to jeho vlivu. To je přehnané. Důležité ale bylo, že matka nyní považovala za nezbytné, aby Joshua vyrůstal pod dohledem kouzelnické rodiny. Matka dokonce striktně odmítla možnost, kterou původně sama navrhovala, tedy že Hermiona bude žít i s Joshuou v Oxfordu, kam na podzim nastoupí do školy, a že jí zaplatí mudlovskou chůvu.
Do školy se těšila. Bude pokračovat ve studiu mudlovského práva a zároveň začne studovat i v kouzelnické koleji. Přijetí ke studiu kouzelnického práva bez sedmého ročníku bradavické školy nebylo jednoduché, pomohla však profesorka McGonagallová. Zaručila se za Hermionu jako za svou nejlepší studentku. Svou roli určitě hrály i vynikající studijní výsledky ze Sydney. Dokonce měla již schválen individuální program, aby mohla být ve škole jen tři dny v týdnu a zbytek trávit v Doupěti se synem.
Vzala Joshuu do náruče a procházela s ním celý dům a zahradu, pohladili obě kočky, které u Grangerů žily. Loučila se. Sice se sem bude vracet každé léto a možná i častěji, ale doma… doma bude teď jinde.
…………………
Hrad Houska; 1. září 1999
V nevelkých prostorách kaple hradu byla hlava na hlavě. Byli zde přítomni jak učitelé, tak i budoucí studenti - dvacet žáků prvního ročníku. S rodiči se rozloučili již před branami hradu - mudlovského hradu Houska, tak jak jej Judita znala z dřívější návštěvy. Přemýšlela, kde je ta kouzelnická část, paní ředitelka přeci hovořila o tom, že ve skutečnosti je škola na nějakém jiném hradě, než na tomto. Teď napjatě stála a pozorovala tváře kolem sebe. Všechny děti měly na sobě slavnostní hábity, připadala si jako v pohádce. Neměla však strach, naopak, měla pocit, že se vrací na důvěrně známé místo, že teď teprve začíná její skutečný život. Matka byla čarodějka a ona o tom neměla nejmenší tušení. Rodiče jí nikdy neřekli, že je adoptovaná. Teď už si dokázala vysvětlit svůj pocit odcizení a jinakosti. Připadalo jí, že u své adoptivní rodiny byla jen hostem a teď se vrací tam, kam patří.
Od návštěvy paní ředitelky bylo vše tak neskutečné - nákupy ve Svatojánské ulici, nové učebnice, nezvyklé oblečení… V ruce svírala svou první hůlku, stále nemohla uvěřit, že se jí to vše nezdá, že se neprobudí a nevrátí se do své staré školy Na Korábě. Na nákupy je vzali Rixovi, kouzelnická rodina, s kterou je seznámila paní ředitelka, a ona se jejich dcery Alitey teď držela jako klíště. Byla to ostatně jediná známá tvář v davu, samozřejmě kromě laskavé tváře ředitelky Fialové. Tu teď Judita pozorovala, jak ve svých dlouhých, neuvěřitelně pestrých, přitom však elegantních šatech přistoupila k velké kamenné desce, která podle legend měla zakrývat bránu do pekla. Připadala jí velmi krásná, jako opravdová kouzelnice z pohádky. A nebyla jí snad?
Šum čekajících dětí naráz utichl, když Flóra Fialová vzala do ruky hůlku.
"Vítám vás." Rozhlédla se po kapli a podívala se na každé dítě tak, jako by celý obřad byl přichystán jen pro ně samotné. "Ze všech vás mohou být silní čarodějové a čarodějky." Odmlčela se a znovu se zadívala do napjatých tváří dětí. "To ale nestačí. Nestačí být mocný. Chci po vás, abyste byli také dobří. Ukázalo se to opakovaně. Já sama jsem prožila dobu, která vám již možná připadá vzdálená, kdy síla bez lásky téměř pohltila svět. A teprve před rokem se podařilo dalšího temného pána zlikvidovat nepříliš daleko od nás. To je důvod, proč jsme do trojlístku barev naší školy přidali i čtvrtou, oranžovou, proč byl slib naší školy rozšířen. Dříve, než vás pustím branou do školy, dříve než budete přijati do společenství kouzelníků, musíte tento slib složit. Na můj pokyn vždy po každém slibu hlasitě řeknete tato slova-" hůlkou vykouzlila ve vzduchu slova přísahy. "Rozumíte?"
Děti přikývly na souhlas. Většina z nich o slavnostním slibu věděla od starších sourozenců či od rodičů.
"Paní ředitelko, to ale není nezrušitelný slib, nebo snad ano?" Judita se otočila za chlapcem, který slova pronesl. Byl to velmi hezký tmavovlasý kluk. Obdivně se na něj podívala, oslovit v takovém okamžiku ředitelku, to by se nikdy neodvážila.
"Ne, není. Nemůžeme zatěžovat tak mladé kouzelníky příliš těžkým břemenem. Myslíš však, Romane, že jiné sliby nás nezavazují?" obrátila se ředitelka s úsměvem na chlapce, její pohled však byl překvapený a pátravý.
Chlapec mírně uklonil hlavu na stranu a kouzelně se usmál. "Samozřejmě že si to nemyslím, paní ředitelko. Slib beru naprosto vážně."
Flóra Fialová přikývla na souhlas. Na tohoto chlapce se bude muset více zaměřit. Od první chvíle cítila, že věci nejsou tak, jak se zdají být. Zvláštní bylo, že se první magické schopnosti u něj objevily tak pozdě, dotaz ji také zarazil - odkud chlapec vyrůstající v mudlovské rodině věděl o nezrušitelných slibech? Nezvyklá byla také smrt obou jeho biologických rodičů v rozpětí pouhých několika týdnů, přitom spolu rodiče ani nežili. Bude muset zjistit víc.
"Vždy, když porušíme slib, závazek, jakoukoli svou povinnost, narušíme rovnováhu. Aby byla vyrovnána, aby byla zachována rovnováha světa, zatížíme naši duši. Nic není bez následků. Pamatujte na to."
Vzala do ruky hůlku, namířila ji na kamennou desku a slavnostním hlasem pronesla: "Zavazuji se, že nikdy nezradím důvěru mistrů, s kterou mi svěřili stará tajemství přírody, matky Země a magie."
"Spondeo ac policeor," ozvalo se z úst dětí. Na kamenné desce se objevila žhnoucí písmena tvořící slovo 'Fides' a z hůlek dětí i učitelů vytryskly různě silné modré paprsky, nad jejich hlavami se spletly do složitého ornamentu a vytvořily klenbu.
"Slibuji, že nejvyšší hodnotou pro mě bude láska k lidem, k životu a k matce Zemi," pokračovala. Po slibu dětí se na kameni objevilo slovo 'Agape' a z hůlek vyšly oranžové paprsky.
"Přísahám, že svou sílu nezneužiji," promluvila po třetí a po odpovědi dětí se objevilo slovo 'Fortis' a do klenby přibyla další barva - červená.
"Slavnostně slibuji, že budu vždy hledat pravdu, ctít ji a bránit ji," dokončila ředitelka slib.
"Spondeo ac policeor," odpověděly již počtvrté děti, na kameni se objevilo poslední slovo - 'Veritas' a z hůlek vytrysklo bílé světlo, které dokončilo nádherný vzor nad hlavami studentů i učitelů. Klenba plála, děti strnuly v němém úžasu. I ty, které o přijímacím rituálu věděly, byly uneseny.
V tu chvíli se deska zcela nehlučně odsunula a v zemi se objevila chodba. Zároveň s otevřením brány se čtyřbarevná klenba začala trhat, až se rozpadla do miliónů hvězdiček, které dopadaly na hlavy, tváře i ruce dětí. Judita se polekala, ale světelné útržky nepálily a po dopadu na kůži mizely. Jen první oranžová hvězdička, která se dotkla její kůže na hřbetu ruky, zůstala.
Flóra Fialová začala sestupovat do podzemí, následována prvními dětmi. Sáře se do temné chodby nechtělo. Nevěřila sice povídačkám o spojení hradu s peklem, ale co kdyby… Když už zůstala skoro poslední, Alitea, která již téměř odešla do chodby, se vrátila a chytla ji za ruku. Na čele jí pod vlasy prosvítala bílá jiskra.
"Pojď, Judito, neboj. To je jen cesta do školy." Naklonila se blíž a pošeptala tak, aby to neslyšeli učitelé, kteří čekali na opozdilce. "Dělají z toho větší divadlo, než by museli, ale byla to síla, ne?"
Judita prkenně přikývla a váhavě se vydala s Aliteou k černé díře. Chlapec, který právě začínal sestupovat po úzkých schodech do podzemí, se otočil a pohrdlivě se na ni podíval. Byl to ten odvážný hezký kluk.
"Prosím tě, co po ní chceš, je to jen mudlovská… Je to jen mudla."
Juditu to zabolelo. Hrozně by chtěla na toho kluka udělat dojem. Co je mudla, už věděla. A pochopila, že chlapec mudly pohrdá.
"Já nejsem mudla," zvedla hrdě hlavu a podívala se mu do očí. "Moje maminka byla čarodějka. Mudlové mě jen vychovali."
Chlapec si ji upřeně prohlížel. Pak se usmál. "Jako mě. Taky jsem se mezi kouzelníky vrátil až teď. Jak se jmenuješ?"
"Judita Markytánová," odpověděla a podala mu ruku.
Chlapec ruku stiskl. "Já jsem Roman. Roman Wulf. Vlastně Heller, ale to jméno mi nepatří."
Judita se usmívala. Už se nebála. Patří sem. Když se vydala za Romanem, následovaná Aliteou, všimla si barevné jiskry, kterou měl Roman zachycenou na šíji. Byla jasně červená.
…………………

Velká Británie; téhož dne
Na letišti v Heathrow proudily nekonečné davy lidí. Hermiona byla unavená. V jedné ruce nesla syna, přes rameno měla kabelku a v druhé ruce příruční tašku - potřeby na cestu pro malého zmenšit nemohla, musela působit normálně. Již takto se nejspíš při letištním odbavení pozemní personál divil, že má tak málo zavazadel. Nikdo ale nic neřekl. Let proběhl v pořádku, byl jen příliš dlouhý a úmorný. Navíc začala mít pochybnosti, zda udělala dobře, když se rozhodla přestěhovat do Doupěte. Jak ji přijmou? A hlavně - jak ji přijme Ron? Přeci jen měla výčitky svědomí, nezachovala se vůči němu a ani vůči ostatním dobře. Navíc bez znalosti okolností její chování vypadalo hůře, než jaké doopravdy bylo.
Vyšla do odbavovací haly. Rozhlížela se. Usmála se, když uviděla Harryho a rychle k němu zamířila.
"Vítám tě, Hermiono," usmíval se Harry. "Jaká byla cesta?"
"Všechno v pohodě," opětovala mu nejistě úsměv.
"Pojď," vzal Hermioně příruční zavazadlo, "našel jsem skvělé místo, odkud se přemístíme domů."
Došli do zadní části letištní budovy, Harry sebejistě zamířil do prostoru v suterénu pod schodištěm. Nikdo zde nebyl. Harry vytáhl z kapsy žlutou gumovou kachničku vznášející se v průhledné krabičce. Otevřel krabičku a řekl:
"Dostal jsem přenášedlo od pana Weasleyho. Až řeknu tři, dotkni se jí a přilož i ruku Joshuy."
Na "tři" se všichni přenášedla dotkli. S Hermionou se zatočil svět, zavřela v závrati oči. Když je otevřela, byla na travnatém kopečku, na dohled od Doupěte. Zkontrolovala chlapce. Vypadal, jako by mu bylo špatně. Chvíli natahoval, evidentně přemýšlel, jestli se nemá rozbrečet. Hermiona ho pohladila a šeptala mu konejšivě do ouška:
"Šš, šš, už je to dobrý, Joshie, maminka je s tebou. Už jsme tady."
Najednou Joshuu něco zaujalo. Rázem zapomněl, že mu bylo ukřivděno, ukazoval před sebe a vážně prohlásil "C c."
"Kočička? Ty vidíš kočičku?" Hermiona se rozhlížela. "Křivonožko! Ty žiješ!" Velký zrzavý kocour už důstojně došel až k Hermioně a láskyplně se jí otíral o nohy. Hermiona si dřepla, Joshuu si posadila na klín a začala kocoura hladit. To nečekala. Když ho zde před více než dvěma roky nechávala, nevěřila, že ho ještě někdy uvidí. Ale on to přežil. Vše přežil.
Jsou konečně doma.

…………………
Bradavice; téhož dne
Severus Snape přecházel ve své pracovně s rukama založenýma za zády. Bylo již dost pozdě večer a bylo prvního v měsíci, měla se tedy objevit některá ze skřítek se svým hlášením. Již dvakrát tak učinily - první hlášení Moscy v červenci bylo jen kusé - ví z doslechu, že je Hermiona v pořádku, sama ji však neviděla. Druhé, tentokrát Elfie, bylo stejné. Neměl sice důvod skřítce nedůvěřovat a ostatně i sám cítil, že Hermiona v pořádku je, ale… Mohl mít jistotu? Byl by raději, kdyby skřítka podávala hlášení z první ruky. Podíval se na hodiny. Je skoro půlnoc. Kde je? Co když se jí něco stalo? Svíral ruce v pěstích. Měl pocit, že by měl něco udělat, ale nevěděl co.
Konečně se v krbu objevila Mosca. Vystoupila z něj a hluboce se uklonila.
Severus se na ni podíval s navenek klidným, lhostejným výrazem. "Nu?" zvedl obočí.
"Paní je v pořádku," řekla Mosca, znovu se uklonila a chystala se opět zmizet v krbu.
"Počkej!" zadržel ji Severus. "Jak v pořádku? Viděla jsi ji? Kde je?"
Podívala se na něj pohledem, který by Snape musel označit jako škodolibý, kdyby skřítce její věrnost k pánovi něco jako škodolibost dovolovala.

"Pán mi zakázal sdělovat podrobnosti. A pán mi zakázal poslouchat pozdější změny příkazu. Mosca řekla všechno potřebné." Ještě jednou se uklonila a zmizela v krbu.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014