ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola patnáctá: You Know You’re Right

26. února 2014 v 0:01 | Richenza |  Bless the Child: Kniha první - ZROZENÍ


Když někomu dáme možnost volby, může být důvodem respekt k druhému, nebo také neochota nést odpovědnost za rozhodnutí a snaha přesunout tuto odpovědnost na druhého. Proč Snape dal možnost volby Hermioně, to si každý musí zhodnotit sám. Budu však ráda, když se o svůj názor v komentáři podělíte. Jak Hermionu přijali v Doupěti? A hlavně - jak ji přijal Ron? Dokážou být znovu jen přáteli? A co se stalo před rokem v Malfoy's Manor? Je zde už poslední, nejtemnější část vzpomínek Hermiony. Cave, otevřeně násilná scéna se sexuálním podtextem.

Píseň ke kapitole si pusťte zde:

Kapitola patnáctá: You Know You're Right

I would never bother you
I would never promise to
I will never follow you
I will never bother you
Never speak a word again
I will crawl away for good
I will move away from here
You won't be afraid of fear
No thought was put into this
I always knew it would come to this
Things have never been so swell
And I have never felt so well
Pain...
You know you're right
I´m so warm and calm inside
I no longer have to hide
Let's talk about someone else
Steaming, soup begins to melt
Nothin' really bothers her
She just wants to love herself
I will move away from here
You won't be afraid of fear
No thought was put into this
I always knew it'll come to this
Things have never been so swell
And I have never felt so well
Pain...
You know you're right
You know your rights
Pain...

Nirvana


Doupě; 25. září 1999
Hermiona seděla na zahradě, na září byl výjimečně krásný a teplý den. Joshua si na dece hrál s kouzelnickým dětským statkem. Pozorovala jej a vzpomněla si, jak si vždy jako malá přála statek se všemi zvířátky, hospodářskými budovami, figurkami lidí, a nikdy jej nedostala. Joshua jej měl a navíc se figurky pohybovaly a vydávaly zvuky jako živé. Dokázal neverbálně, pouhou silou vůle, si figurky přivolávat k sobě, hýbat jimi podle svého přání, stavět kostky na sebe a zase je bourat. Používal i ruce, ale ty byly ještě dost nešikovné - mentálně mu to šlo lépe. Weasleyovi tím byli překvapeni. Přestože jim Harry a později paní Grangerová leccos vyprávěli, plný rozsah schopností Joshuy je překvapil. A každý den je překvapoval - stále předváděl něco nového.
Hermioniny obavy z toho, jak ji Weasleyovi přijmou, se naplnily i nenaplnily současně. Harry byl v pohodě, ale to po jejich australském setkání očekávala. Všichni Weasleyovi, tedy vlastně téměř všichni, se chovali velmi mile a chápavě - nepřipomínali jí její odchod, nevyčítali jí starosti, které jim způsobila, ani se nevyptávali na otce Joshuy. Jen Ginny se jednou zeptala, ale nevyzvídala, když Hermiona vyhýbavě odpověděla, že šlo o nezávazný vztah s mudlovském chlapcem v Austrálii a že o tom nechce hovořit. Ginny teď také byla matkou, malý James se narodil přesně v den, kdy Harryho poprvé po roce uviděla. Mateřství obě mladé ženy zase sblížilo, navíc tím, že žily v jednom domě, si mohly skutečně pomáhat. Harry sice stále plánoval stavbu domu, prozatím však zůstávalo jen u plánů a Hermiona tomu vlastně byla ráda.
S Ronem to bylo složitější. Evidentně se jí vyhýbal, tedy ne úplně, domů se vracel, občas spolu pár slov promluvili. Z jeho strany však chyběla srdečnost, choval se, jako by nikdy mezi nimi nic nebylo. Od Harryho věděla, že Ron byl celý rok zavřený doma, že nebyl schopný nic kloudného dělat. Hermionu to mrzelo, cítila se provinile. Až poté, co Harry přivezl domů zprávu o tom, že je Hermiona v pořádku a že má syna, se Ron změnil. Začal docházet na tréninky Kudleyských kanonýrů. Nebyl ještě v týmu, ale stal se již náhradníkem, což všichni v rodině, a ostatně i Hermiona, považovali za velký úspěch. Všechnu svou energii dával nyní do famfrpálu. Domů se vracel jen večer, a to ne každý. Tvářil se, že je v naprosté pohodě, navenek sršel sebevědomím, vtipem i veselými historkami o ctitelkách.
Hermiona byla svým způsobem ráda, že jej příliš nevidí, současně tím však trpěla. Než do Doupěte přijela, byla přesvědčena, že k Ronovi už nic necítí, vždyť si jeho tvář ani nebyla schopna vybavit, nezdálo se jí o něm, vlastně na něj posledních několik měsíců nemyslela. Ale když ho uviděla, bylo to jiné. Uvědomila si, že jej stále má ráda, přestože si nebyla jistá jak. A přestože věděla, že Rona nemůže obejmout a ani se o to nepokoušela, těšila se celý den na těch několik okamžiků, kdy jej uvidí. Vlastně bylo dobře, že se jí vyhýbá, že se na ni zlobí. Stejně to nemůže dobře dopadnout. Vzdychla si a lítostivě se zadívala na syna. Kdyby se to nestalo… Jak ráda by vše vrátila! Kdyby se Dobbymu podařilo přemístit i ji, mohli teď být s Ronem, mohli mít i svatbu jako Harry a Ginny. Nevadilo by jí mít ani dítě, ale s ním. Vrátit to však nemohla.

……………….

Malfoy's Manor; 15. dubna 1998
Cítila, jak ji někdo drží pevně za nohy, tělo zeslabené mučením se neudrželo, jen zahlédla, jak Harry i Ron mizí s Dobbym v měňavé spirále… Zvláštní bylo, že se v tu chvíli nebála. Měla dojem neskutečna, jakoby se na vše dívala zvenčí, jakoby se to dělo někomu jinému. Na rozumové úrovni věděla, že to bude konec, že tohle už nemůže přežít. Ale přesto stále doufala, že se něco stane, že to není opravdové, že se probudí ze zlého snu nebo že se stane nějaký zázrak… Zázrak se však už stal - kluci vyvázli a ona byla za ten zázrak vděčná.
Schoulila se na zemi, zakryla si rukama hlavu a snažila se předstírat, že tam není. Vzpomněla si, jak se jako malá schovávala tak, že strčila hlavu pod deku - jak ráda by byla zase malá holka! Proč se stala čarodějkou? Proč odjela od rodičů? Kdyby s nimi zůstala, mohla žít… Proč nezůstala normální?!
Jako z jiné roviny reality uslyšela nepříjemný ostrý jekot Belatrix Lestrangeové, který ji bolestivě přesvědčil, že to vše je skutečné.
"Tak aspoň ta malá mudlovská mrcha nám tu zůstala! Draco, budeme si mít s čím hrát! Crucio!"
Zachvátila ji nesnesitelná bolest, ještě horší než předtím. Měla pocit, že to už nevydrží, bylo to nekonečné… Musí to přeci někdy skončit! Bolest ji zachvacovala čím dál více, ve vlnách, ztrácela se v ní, úleva však nepřicházela. Slyšela, jak někdo křičí. Byl to její křik.
Z dálky k ní dolehl chladný, pohrdavý, ženský hlas. "Pojď, Draco, tady u toho nebudeme."
Měla pocit, jako by ji sevřela ledová ruka kolem srdce i kolem hrdla, nemohla polykat, nemohla se skoro ani nadechnout. Ne, že by doufala, že jí pomohou, ale… Možná přeci jen v hloubi duše čekala, že jí její spolužák pomůže, přes to všechno, znali se přece tak dlouho… A Harryho neprozradil. Nebo jej skutečně nepoznal?
Belatrix skončila jen proto, aby se k ní přiblížil Lucius Malfoy s dlouhou tenkou dýkou v ruce. "Mluv! Kam zmizel Potter!"
Nebyla schopna vydat ani hlásku, nebyla schopna pohybu, jen strnulým pohledem pozorovala vznášející se ostrý hrot přibližující se k její tváři… Ucítila prudkou bolest. Vzepjala se k zoufalé obraně, ale Malfoy jí kouzlem svázal ruce i nohy. Hrot dýky jí přejížděl po nohách a vykresloval složité krvavé obrazce. Snažila se nekřičet, ale nešlo to, bolest byla za hranicí snesitelnosti. Slzy jí stékaly, mísily se s krví a pálily ji v ranách po dýce. Malfoy na chvíli přestal, ale jen aby se znovu zeptal, kde najdou Harryho. Zavřela oči, musí být silná. Křičet, to může. Ale nic jim neřekne.
"Ty šmejdko…" uslyšela syčivý hlas Malfoye, "myslíš, že to z tebe Temný pán nedostane? Raději to řekni mně, později to bude ještě horší…"
Hermiona zavřela oči. Ucítila prudkou bolest v dlaních, jak jí Malfoy dupnul těžkou botou na ruce. Několikrát do ní kopnul, jen se snažila schoulit, co jí spoutání dovolovalo, a krýt si nejzranitelnější místa.
Uslyšela, jak někdo rozrazil dveře. Vše kolem ní zmlklo a Malfoy od ní kvapně odskočil. Chvíli bylo hrobové ticho, pak se, aniž by kdokoli promluvil, začaly místností rozléhat těžké kroky. Slyšela kroky více osob, počet však odhadnout nedovedla. Nově příchozí ji obklopili ze všech stran. Bála se otevřít oči, byla doslova zmražena strachem - nebyla by schopna pohybu, ani kdyby nebyla spoutaná.
"Kde je Potter?" ozval se podivně tichý zastřený hlas. Vlastně dost obyčejný hlas, ale právě ta obyčejnost jí připadala děsivá. "Proč jsi mě volala, když tu není?"
"Pane… to byl možná omyl…," uslyšela nejistý a vystrašený hlas své mučitelky.
"Omyl?" ironicky opáčil Voldemort. "Luciusi, byl to omyl?"
"Ne, pane," zazněl téměř neslyšný Malfoyův šepot. "Ten kluk… Potter… nevím, jak se to mohlo stát…."
"Chcete snad říct, že Potter unikl? Že ten hloupý kluk unikl z tvého úžasně zabezpečeného domu? A ty - jak ses mohla opovážit mi lhát! Crucio!"
Hermiona se napjala v očekávání další bolesti, ta však nepřišla. Místo toho uslyšela ženský jekot přecházející do kňourání a proseb o slitování. Pootevřela oči a viděla, jak se Belatrix Lestrangeová svíjí u nohou svého pána a snaží se je obejmout.
"Zmiz!" zasyčel Voldemort a tentokrát jeho hlas skutečně již připomínal hadí sykot, "zmiz, než si to rozmyslím!"
Obrátil se zase k Malfoyovi. Hermiona viděla jen jeho nohy, jak pomalu a nejistě couvají směrem ke dveřím.
"Máme ale tu mudlovskou šmejdku… byla s Potterem po celou dobu… Určitě něco ví," blekotal nejistě Malfoy.
"A co jsi z ní dostal?"
Malfoy mlčel.
"Vypadni! A doufej, že ti dám ještě jednu šanci!" zasyčel Voldemort pohrdlivě.
Nyní se Voldemortova pozornost upřela na ni. Měla dojem, že jí srdce přestává bít.
"Vstaň!" namířil na ni svou hůlkou a Hermiona se zvedla, či spíše byla postavena. Uvědomila si, že má oblečení dost potrhané, a přestože to bylo téměř absurdní, začala si cáry oblečení stahovat k sobě, aby zakryla svou nahotu. Byla však slabá, a přes své největší úsilí se po chvíli sesula k zemi.
"Tak ty jsi ještě drzá?! Ty nevíš, že se v přítomnosti svého pána nemůžeš válet po zemi, špinavá šmejdko?" uslyšela posměšný hlas. "Crucio!"
Začala se znovu zmítat. Tohle už nemůže vydržet! Ať to skončí! Teď už doufala jen v rychlý konec.
"Pane," uslyšela známý vemlouvavý hlas, "pane, obávám se, že již dlouho nevydrží. Lucius byl až příliš důkladný. Pokud ji chcete ještě vyslechnout, mohu nabídnout svou pomoc…"
Nejhorší bolest ustala, Hermionu však již bolelo celé tělo, určitě měla kromě řezných ran a zlomených kůstek v dlani i vnitřní zranění.
"Severusi, máš pravdu. Máš lektvar sebou?" Hermiona pootevřela oči a viděla, jak se k ní blíží její učitel s flakónkem s čirým bezbarvým obsahem. Snažila se sevřít ústa, ale muž je snadno neverbálním kouzlem otevřel a do úst jí obsah lahvičky nalil. Jejich oči se střetly a ona mlčky prosila o pomoc, přestože věděla, že marně. Z jeho tváře nemohla vyčíst nic. Proč by také od něj měla cokoli očekávat? Je Smrtijed. Od nikoho zde nemůže očekávat vůbec nic. Vyčerpaně oči opět zavřela. Raději by zemřela, než zradila přátele, a teď, kvůli tomu bastardovi, bude ke zradě donucena.
Očekávala, že účinky Veritaséra bude nějak vnímat, že bude mít nějak změněné vědomí, ale nic zvláštního nepociťovala. Voldemort ji kouzlem opět postavil. Sotva se však ocitla na nohou, začala se kácet. Voldemort jí proto hůlkou upevnil svázané ruce neviditelnými provazy nad její hlavou, jako by tam byla neviditelná skoba, a teď celou svou vahou visela zavěšená na svých poraněných zápěstích. Měla pocit, že omdlí, tělo ji neposlouchalo. Hlava však byla nečekaně jasná.
"Kde je Potter?"
"Nevím," odpověděla automaticky. Skutečně neměla ani tušení, kam Dobby mohl kluky přenést.
"Jak se odtud dostal? Kdo mu pomohl?"
"Dobby. Skřítek Dobby. Přenesl se sem a zase odtud."
"Jak?"
"Nevím."
"Co jste hledali v Godrikově Dole?
"Hrob Harryho rodičů. A stopy."
"Stopy čeho?"
"Relikvií smrti."
"Proč jste je hledali?"
"Brumbál nám nechal vodítka… Chtěl to…"
"Našli jste nějakou stopu?"
"Ne, tehdy ne."
"A později? Máte je? Ty relikvie, co jste hledali?"
"Ne. Hledali jsme zmínky o nich po celou dobu. Jen jsme netušili, co to je. Láskorád nám to vysvětlil. Ale pořád netušíme, kde je hledat. A zradil nás." Hlas jí slábnul, byla vyčerpaná. Začínala mít pochyby, zda Veritasérum účinkuje. Rozhodně jí umožňovalo říkat polopravdy. Věděla, že nesmí prozradit nic o viteálech. Neměla by mluvit ani o Relikviích smrti, ale byla přesvědčená, že jde o méně důležitou informaci. A kdyby neřekla nic… Buď by to nešlo a lektvar by ji donutil říci úplnou pravdu nebo… Nebo nebyla pod vlivem Veritaséra. A to nesměl zjistit.
"Co vám řekl o těch Relikviích smrti?"
"Že to jsou dary Smrti třem bratřím - hůlka osudu, neviditelný plášť, kámen pro oživení…"
Voldemort se zamyslel, informace ho zjevně zaujala.
"Co víte o hůlce osudu?"
"Nevím nic, já jsem tomu nikdy nevěřila. Ale hůlek, kterým se říkalo hůlky osudu, bylo v dějinách více…"
"Potter má neviditelný plášť… Je to ten neviditelný plášť?! Mluv, šmejdko!"
"Nevím, jestli je to on…"
"Proč jste šli na ministerstvo?"
"Abychom osvobodili čaroděje mudlovského původu." Teď už si byla jistá. Lektvar, který do ní Snape nalil, nebylo Veritasérum.
"Co hledáte nyní?"
"Přece ty relikvie," řekla, co nejnechápavěji dovedla. Voldemort se na ni soustředěně díval. Zavřela unaveně oči a snažila se nepustit jej do svých myšlenek. Marně. Cítila, jak jí do mysli proniká něco cizího. Nabídla aktivně myšlenky, které potvrzovaly její výpověď, soustředěně myslela na pobyt v bizarním domě pana Láskoráda. Její vědomí se začalo zakalovat, jako by je zaplavovala temná voda…
Když se probrala, byl u ní opět Snape.
"Pane, můžete pokračovat. Dal jsem jí povzbuzující lektvar. Teď zase chvíli vydrží."
"Nemám chuť ztrácet čas s tou špínou. Jsou to jen hloupé děti," ušklíbl se a rozhlédl se kolem sebe. "Celou dobu marnili čas s pohádkami." Smrtijedi kolem se jako na povel zasmáli. "Je čas to skončit. Kdopak se toho chce ujmout?"
Hermiona měla pocit, jako by ji polilo horko i led zároveň, když uslyšela škodolibý hlas zjizveného muže se zřetelnými vlčími rysy: "Já, pane. Mám na ni chuť." Mlsně a odporně se olíznul a ve víceznačném úsměvu odhalil své dravčí zuby.
"Možná bychom se o ni mohli podělit, Fenrire," přidal se další Smrtijed. "A třeba se přidají i ostatní. Trošku si pohrajeme," krutě se zasmál a namířil hůlku na Hermionu. Cáry oblečení, které ji zakrývaly již jen nedostatečně, odletěly. "No, není k nakousnutí, Rabastane?"
Hermiona měla pocit, že se jí žaludek zvedl až do krku a ztuhl v kámen. To ne, to přeci nemůže být pravda! Doufala, že už bude konec, a teď… Se zoufalstvím v očích se opět obrátila s němou prosbou o pomoc na jedinou známou tvář v místnosti.
"Pane," promluvil Snape chraplavě. "Pane, dovolte mi vyslovit prosbu."
Voldemort se na něj překvapeně zadíval. "Mluv, Severusi, víš přece, že dobré služby vždy odměním."
"Pane, darujte mi tuto ženu. Postarám se, aby se už k Potterovi nevrátila."
Voldemort mlčel. Hermiona si nebyla jistá, zda Snapea za jeho troufalost nepotrestá, z jeho nelidského obličeje nedokázala vyčíst žádné emoce.
"Pane, slíbil jste mi to. Slíbil jste, že až si vyberu jinou ženu, že mi ji darujete namísto Lily…"
"Vím, co jsem slíbil, Severusi. A co jsem slíbil, splním. I když tvé zálibě ve špinavých mudlách nerozumím." Voldemortův hlas zněl zlověstně. "Ale nemůžu vzít svým věrným zábavu, na kterou se těšili," dodal s úšklebkem. "Vezmi si ji, Severusi. Vezmi, příteli. Tady a teď." Jeho hlas zněl najednou chladně a nebezpečně.
Snape strnul, jako by nevěřil tomu, co slyšel. "Pane…"
"Nemáš snad radost, Severusi? Neplním snad tvé přání? Jestli to nedokážeš, přenech ji těm, co to zvládnou." Ve Voldemortově hlase byl nyní slyšet neskrývaný výsměch. Bylo zřejmé, že svému služebníkovi jen tak nedaruje připomenutí dávného slibu. Mávnul hůlkou a Hermiona, s rukama stále svázanýma, ztratila neviditelnou oporu. Okamžitě se sesunula k zemi, Voldemort ji však zvednul do vzduchu a odlevitoval na dlouhý lesklý mahagonový stůl, který stál v rohu místnosti. Stůl i se spoutanou dívkou přemístil doprostřed Smrtijedů, vše bez jediného slova. Hermiona měla pevně zavřené oči, tělo zmražené hrůzou a snažila se nemyslet, nevnímat, necítit…
Snape k ní přistoupil ze strany a ona uslyšela jeho tichý hlas: "Nemusíte to podstoupit… Pokud dáte raději přednost… konci, slibuji, že to nebude bolet."
Hermiona nic neříkala, otevřela však oči a zoufale, avšak s novou nadějí, se dívala k oknu, za nímž tušila normální svět. Nechtěla zemřít. Lehce, jakoby pro sebe, kroutila hlavou.
"Mám raději splnit jeho příkaz?" zašeptal.
Hermiona se konečně podívala do vážných černých očí nad sebou a téměř neznatelně přikývla. Snapeova tvář zkameněla. Poodstoupil od ní a bez jediného slova jí jedním prudkým pohybem hůlky uvolnil pouta na nohou.
Z myšlenek Hermionu vytrhl Joshua.
"Bú," prohlásil vážně, a když matka nezareagovala, zopakoval to a poslal jí vzduchem malého oslíka. Zadíval se na ni vážnýma černýma očima, jakoby se divil, co se s ní děje, proč neodpovídá.
Hermiona se usmála. Vzala oslíka do rukou a řekla: "To není kráva, Joshi. To je oslík. Poslouchej." Přiložila na figurku hůlku a oslík se rozhýkal. Chlapec se rozesmál a opakoval zvuky po něm.
Hermiona se usmívala na syna, Ginny je také okouzleně pozorovala, se spícím Jamesem v náručí. Ron, který Hermionu s chlapcem už chvíli zpovzdálí nepozorován sledoval, se v tu chvíli osmělil, sedl si k chlapci a začal si s ním hrát.
Po chvíli zvedl oči k Hermioně. Ten pohled byl milý, takto se na ni podíval poprvé od té doby, co přijela. Rozpačitě se na něj usmála.
"Je úžasný, Hermiono."
"Jo, to je." Hermiona nevěděla, kam tím míří. Dosud se nikdy o Joshuu nezajímal. "Jaký byl trénink?"
"V pohodě. Teda, docela mi to šlo. Vlastně uvažujou o tom, že mě postaví na příští zápas."
"Vážně!" vykřikla Ginny. "To se přijdeme podívat! Seženeš nám lístky?"
"No, podle toho, kolik to je, to 'nám'," usmál se rozpačitě Ron. "Budu mít ale určitě dva volňásky. Hermiono, šla bys?"
Hermiona se podívala na zklamanou Ginny. Ten druhý by určitě dal Harrymu. Byli by zase stará trojka. Vzdychla si. To se nikdy nevrátí.
"Rone, dej ho raději Ginny. Je to tvoje sestra a já… já budu mít dost práce. Když nebudu ve škole, budu muset být s Joshem."
"Jo, chápu," svěsil hlavu Ron.
"Ne, nechápeš, Rone," zavrtěla hlavou Hermiona. "Já bych s tebou fakt ráda šla. Ale nejde to."
Chvíli se na sebe beze slova dívali. Tolik mezi nimi bylo nevyřčeného. A oba čekali, až ten druhý udělá první krok. Ginny je chvíli pozorovala, pak jim navrhla.
"Nechcete se jít na chvíli projít? Joshuu pohlídám. Stejně je za chvíli už vezmeme dovnitř."
"Díky, Ginny." Hermiona vstala, pohledem vybídla Rona a vydali se k rybníku.
Chvíli jen šli, pomalu, stále pomaleji, až se konečně zastavili a mlčky se na sebe podívali.
"Hermiono…" zašeptal Ron. "Tolik jsi mi chyběla."
Hermiona jen sklopila hlavu.
"Já se na tebe už nezlobím. Já… Víš… byl to pro mě šok. Když Harry řekl, že máš dítě."
"Naštval ses," konstatovala Hermiona věcně.
"Napřed jsem si myslel, že je to moje vina, pak zas, že tvoje… Ale to je jedno. Já… úplně nechápu, proč jsi to udělala a tak… Ale… už se nezlobím." Ron se odmlčel. Nikdy nedokázal vyjadřovat své emoce a jeho nesouvislé vyjádření mu dalo pořádně zabrat. "Mám tě pořád rád." Chytil Hermionu za ruku. "Hermiono, kdybys chtěla… Já bych vás uměl mít rád oba…"
Hermiona k němu zvedla hlavu. Překvapil ji. Chvíli se mu dívala do očí, Ron se k ní sklonil a políbil ji. Objal ji kolem ramen a Hermiona se k němu vší silou přitiskla.
Jak dlouho ji už nikdo neobjímal! Věděla, že by to neměla dělat, ale nechtěla na to myslet. Jediné, co chtěla, bylo zůstat takto, v objetí. V bezpečí. Najednou těsně vedle nich spadla velká větev stromu, pod kterým stáli. Oba polekaně uskočili stranou a rozhlíželi se, co se stalo.
"To je divný, vždyť nefouká vítr," Ron se díval do koruny stromu. "Ani ta borovice nevypadá uschle," vrtěl překvapeně hlavou a s vytaženou hůlkou kontroloval okolí.
Hermiona nic neříkala, to vyrušení však způsobilo, že chvíle, kdy nemyslela, byla pryč. Udělalo se jí špatně od žaludku, byla najednou velmi slabá, musela si sednout do trávy. Rty ji pálily, kůže téměř na celém těle bolela, jako by ji sežehl oheň. Ne, nejde to. Její tělo poznalo, že se něco děje a bránilo se, intenzivněji než jindy. Schovala si obličej do dlaní. Ron se posadil k ní a chtěl ji obejmout kolem ramen. Hermiona ucukla, jako by se jí dotkl žhavým železem. Ron zmateně a nechápavě položil ruku stranou. Hermiona si trochu odsedla, jeho blízkost jí teď dělala fyzicky zle. Ron mlčel, netušil a nemohl tušit, co se děje.
Po chvíli, aniž by zvedla hlavu, odpověděla. "Nejde to, Rone. Nemůžu."
"Proč, Hermiono? Co se děje?"
"Promiň, Rone. Nemůžu."
Ron vstal a chvíli se na ni bezradně díval. Ve tváři se mu střídaly pocity zoufalství, soucitu i vzteku.
"Ty ho pořád miluješ! Pořád doufáš, že se k tobě vrátí!" Naštvaně a bezradně kopal špičkou boty do travnatého drnu.
"Kdo, Rone?"
"Přece otec Joshuy! Ta pohádka, co sis vymyslela… Tak to přece nebylo! To děcko je starší, než tvrdíš! Mamka říkala, že umí věci, které jsme dělali až skoro v roce! A jeho otcem není mudla! Jak by mohl takhle čarovat! Mamka říkala, že to ještě nikdy neviděla ani o tom neslyšela! Kdo to je Hermiono?! Je to-"
"Dost! Rone, dost! Nech toho! Snad nechceš říct, že jen kouzelníci můžou mít nadané děti!" Hermiona se neudržela a téměř na něho křičela.
"Mně je to jasný, Hermiono, ale neboj, nechám si to pro sebe! Na to vás mám všechny tři příliš rád," prohlásil Ron a odcházel směrem pryč, od Doupěte.
Hermiona nedokázala promluvit, hrdlo měla sevřené, jen se na něj mlčky dívala a po tvářích jí stékaly slzy.
Po chvíli se ještě jednou otočil a již klidným hlasem smutně prohlásil: "Nikdy bych ti to nepřipomínal, nikdy bych o tom nemluvil. Ale neboj. Nechám tě být. Nebudu tě otravovat. Máš pravdu, jako vždy. Takhle to bude lepší."
"Rone, kam jdeš!" vzpamatovala se Hermiona. "Ty jsi tu doma! Jestli má někdo odejít, jsem to já!"
Ron se ještě jednou otočil a zavrtěl hlavou. "Nelam si s tím hlavu. Jsem úplně v pohodě. A zůstaň tu, Joshuu bys sama nezvládla. A taťka a mamka by tě ani nepustili. Já tě chápu, vždycky jsi mě chtěla jen jako kamaráda a trochu se ti to vymklo z rukou. Ale jednou to dokážeme. Určitě." Otočil se a šel dál, k rovnému dalekému obzoru.
Hermiona stála, dívala se, jak odchází, pro sebe vrtěla nesouhlasně hlavou, a pak zašeptala: "Nic nechápeš. Vůbec nic nechápeš. Nemiluju ho. Určitě ne." Když jí zmizel z dohledu, vydala se zpátky, domů.

-----------------------------
Poznámka:
Obraz vody jako prostředku nitrobrany Snapea jsem si vědomě vypůjčila od Aspen (Rok jako žádný jiný - mimochodem, vřele doporučuji všem, co to ještě nečetli). Důvodem je to, že Rowlingová tuto otázku ponechala otevřenou a vysvětlení podstaty nitrobrany Aspen je velmi logický.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ioannina ioannina | 21. června 2014 v 4:32 | Reagovat

No jestli by nebylo nejlepší, kdyby mu prostě řekla pravdu, že?
O Severovi nepochybuju. Myslel si, že brzo umře. Jaksi se mu to vymklo. (Ale taky by bylo lepší, kdyby s těma ohledama přestal.)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014