ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola devátá: Who’s Gonna Stop The Rain

21. března 2014 v 0:01 | Richenza |  Bless the Child: Kniha druhá - PROROCTVÍ

Proč vlastně existuje Zmijozel? Všechny koleje mají svou vedoucí ctnost - Nebelvír statečnost, Mrzimor přátelství, Havraspár zvídavost. Má nějakou ctnost i Zmijozel? Další trest se tentokrát odbyde v ředitelně. Jak bude Snape reagovat na medializaci svého syna a ženy? A kdo zastaví ten příval, který se na ně začal valit?

Píseň ke kapitole si pusťte zde:


Kapitola devátá: Who's Gonna Stop The Rain

There is no rose without a thorn
No rain without a storm
There is no laughter without tears
No wisdom without years
In a world gone crazy
Torn between the roads
That we must choose
Win or lose
If every soul should lose its way
If every face should lose its name
Tell me who's gonna stop the rain?

Each day another boy and girl
Sets foot into this world
One reaches out to touch the sky
One never learns to fly
Where is it written in the stone
That any child should walk alone
Out on their own?
If no one tries to end this game
Find a way to ease the pain
Tell me who's gonna stop the rain?
Who's gonna stop
The rain?
I said who's gonna stop the rain?

How many rivers must we cross before we learn
That the flood is rising high
And the bridges all have burned
Each time another dream is washed into the sea
It's another piece of you
It's another piece of me

Sure as the blood runs through your veins
Sure as the falling rain
We'll taste the tears of each defeat
The bitter and the sweet
As the days grow colder
Wonder if we'll ever see the sun
When winter comes
If no one stands to take the weight
If no one answers to the blame
Tell me who's gonna stop the rain?

Who's gonna stop the rain?
If every soul should lose its way
If every face should lose its name
If no one tries to end this game
Or find a way to ease the pain

Who's gonna stop the rain?
If no one stands to take the weight
If no one answers to the blame
Tell me who's gonna stop the rain?
Who's gonna stop the rain?

Anastasia


Bradavice; 4. září 2010

V okolí bradavického hradu bylo rušno, v sobotu odpoledne vykouklo konečně sluníčko a většina studentů využila pěkné počasí k pobytu venku. Snape stál u okna v ředitelně a pozoroval ruch na školních pozemcích. Starší studenti se většinou v párech vytráceli na různá tajná místa, někteří mladší si ještě hráli. Někteří jen seděli na lavičkách a četli si, tak kdysi trávil víkendová odpoledne i on. Hledal očima svého syna. Za chvíli ho našel, seděl pod stromem a četl si, hlavu schovanou v kapuci, jako by jej měla ochránit. Co chvíli však zvedl hlavu a díval se směrem k bráně, někoho asi čekal. Po chvíli zaklapnul knihu a vydal se směrem ven, k Zapovězenému lesu. Co tam chce dělat? A sám? Snape znepokojeně provázel syna pohledem, když uviděl, že s odstupem za ním jdou další tři děti - chlapec s nepoddajnou tmavou kšticí, útlá dívka s neskutečně dlouhými červánkovými vlasy a o něco vyšší chlapec s vlasy stejného odstínu jako měla dívka. Ta se na něj podívala a něco mu řekla, kroutila při tom nevěřícně hlavou. Chlapcovy vlasy se okamžitě změnily na světle hnědou. Přestože dětem neviděl do tváří, nemohl se splést. Byli to Potter, Lupin a Weasleyová. A měli v plánu něco s jeho synem. Něco, z čeho určitě nevzejde nic dobrého.
Sevřel nesouhlasně rty. Rozhodně jej nepřekvapilo, že se ti tři dali dohromady. A byl si jistý, že než skončí tento školní rok, stane se z nich další spolek, který bude ctít jen vlastní pravidla. Studenti, kteří budou chtít neustále dokazovat svou odvahu a převahu a které bude problém uhlídat alespoň natolik, aby školní docházku ve zdraví přežili. Nerozumní a prvoplánoví Nebelvíři. Ať si dělají, co chtějí, ale jeho syn u toho nebude. Je jeho povinností jej chránit, a to i proti jeho vůli. Ano, teď je ta správná chvíle, aby pokračoval ve svém školním trestu.
Snape zamířil ke své sklepní pracovně, pak si však vzpomněl na slib Minervě, že dnes už konečně zanese výsledky repetentů, kteří skládali OVCE. v druhém termínu na konci prázdnin, do Knihy studentů. Nevadí, zavolá si Joshuu do ředitelny. Je ostatně oficiálně zástupcem, na tom, že má administrativní povinnosti v ředitelně, není přeci nic divného.


Josh se nestihl ani pořádně pozdravit se svými přáteli, když k němu dorazila asi šestnáctiletá neznámá dívka a ptala se ho: "Jsi Joshua Granger?"
Když přikývnul, důležitě pokračovala: "Profesor Snape ti vzkazuje, že máš přijít okamžitě na školní trest."
Joshua se na ni nevěřícně podíval. Teď? Proč teď? Má volné odpoledne, od pátku se těšil, že konečně bude s Jamesem a Teddym… To mu snad dělá schválně!
"Co se děje Joshi?" zeptal se ho James.
"Mám jít pokračovat v trestu. Ke Snapeovi."
"Ten bastard," procedil James mezi zuby. "Proč teď? Obrátil se na Havraspárku: "Jsi si jistá, že to musí být teď? Vždyť máme volno. Je sobota."
Děvče pokrčilo rameny. "To je přece jasné, že je školní trest v osobním volnu. Jinak by to nebyl trest, ne? A má přijít určitě hned. Snape to výslovně zdůrazňoval. Tak pojď," obrátila se k Joshuovi, "mám tě doprovodit."
"Proč? Nejsem malý. Ke Snapeovi už trefím," pohodil vzdorně hlavou.
"Hm, ale já tě mám doprovodit do ředitelny. Víš, kde je?"
Josh zavrtěl hlavou a obrátil se na přátele: "Tak někdy jindy, užijte si to." James měl pravdu. Je to bastard, pomyslel si a vydal se s výrazem bezmocného vzteku ve tváři za dívkou.
Josh byl sice pořád naštvaný, když došli ke kamennému velkému a ošklivému chrliči, začala však u něj převažovat zvědavost. Harry jim nikdy nechtěl říct, kde je ředitelna a jak se tam lze dostat.
Dívka řekla nahlas do chrliče: "Jsme tady, pane profesore."
V tu chvíli se chrlič jak živý odsunul stranou a stěna se otevřela. Joshua užasl. Za stěnou se objevilo točité schodiště, které se dalo do pohybu. Dívka se na něj usmála, postrčila jej na schody, které se začaly pohybovat, a rozloučila se. Josh osaměl před dveřmi ředitelny a pozoroval velké mosazné klepadlo v podobě okřídleného lva. Má zaklepat? Nebylo to potřeba, protože dveře se nehlučně otevřely, jako by jej samy vybízely ke vstupu. Přesto si však nebyl jistý, zda může vstoupit bez výslovného pozvání, a zůstal bez hnutí stát.
Nevěděl, jak dlouhá doba uplynula, když uslyšel ironický hlas: "Očekáváte písemné pozvání, Grangere, nebo půjdete dál?"
Josh nejistě vešel do kruhové místnosti a zvědavě se rozhlížel. Ředitelna vypadala sice tak, jak ji Harry popisoval, ale přesto byl trochu zklamaný. Ve svých dětských fantaziích si ji představoval větší, přepychovější. Co však bylo přesně, jak si představoval, byly portréty ředitelů. Téměř všechny rámy byly plné, ředitelé, a mezi nimi i některé ředitelky, si jej zvědavě prohlíželi. Řadu z nich znal z kartiček slavných čarodějů a čarodějek, které sbíral, jeho pohled však brzy upoutaly laskavě usmívající se modré oči. Poznal Brumbála. Usmál se na něj také, a v tu chvíli úplně zapomněl na to, že se na Snapea zlobil.
"Dobrý den," pozdravil a díval se přitom na Brumbálův portrét. Ten mu k jeho překvapení odpověděl. "Rád tě poznávám. Ty jsi Joshua, syn Hermiony Grangerové."
"Ano, pane řediteli."
"Pane," utnul hovor hned na začátku Snape, "Pan Granger tu není na společenské návštěvě. A pokud nepovažujete hovor s vámi za trest, budu vás muset požádat o zdrženlivost. Tedy, velmi bych ji ocenil," pokynul lehce hlavou k portrétu. "Pane Grangere," obrátil se poté na chlapce a ukázal na hromadu pergamenů na nízkém stolku u okna, "vaše práce čeká. Záleží jen na vás, jak často budeme trávit odpoledne společně." Sklonil hlavu a věnoval se mlčky dál své práci.
Josh přistoupil k pergamenům. Byly opět promíchané, celá jeho minulá práce byla pryč.
"Pane?"
"Něco se vám nezdá, pane Grangere?" zeptal se Snape, aniž by zvedl oči od pergamenu.
"Tu práci ale nedodělám nikdy, když mi pokaždé zmizí moje výsledky z minula."
"Ale ony vám nezmizí, když se budete chovat řádně, ujišťuji vás. Nebo jste si snad myslel, že vaše nepřítomnost na páteční hodině Kouzelných formulí zůstane nepovšimnuta?"
Josh na to nic neodpověděl, jen se sklonil k práci a začal třídit znovu pergameny na hromádky. Pracovali mlčky půlhodinu či snad hodinu; v naprostém tichu a monotónní práci nebyl Josh schopen čas odhadnout. Po celou dobu se neodvážil promluvit ani na svého profesora, ani na žádný portrét. Ani Snape celou dobu nemluvil. Ticho v místnosti bylo těžké, uspávající, nebylo proto divu, že většina portrétů začala podřimovat nebo odešla navštívit své ostatní portréty.
Josh měl roztříděnu sotva pětinu pergamenů, když se v krbu objevila rozrušená tvář starší ženy v bílém čepečku. "Severusi, potřebuji ihned tvou pomoc!"
Snape okamžitě vstal a přešel ke krbu. "Co se stalo, Poppy?"
"Alfred Cattermole se srazil na tréninku Famfrpálu s Johnem Shawnem."
"Je to vážné?"
"Jinak bych tě přeci nevolala. Nemůžu se zdržovat, pospěš si."
Hlava lékouzelnice zmizela. Snape hodil do krbu hrstku Letaxu a zmizel okamžitě v plamenech za ní.
Joshua v ředitelně osaměl.
Chvíli pokračoval v práci, pak však jeho pohled začal stále více přitahovat Moudrý klobouk, který byl položený na poličce za velkým psacím stolem. Došel až k němu a lehce se ho dotkl. Taková obyčejná stará věc a jak dokáže lidem měnit život. Opatrně si jej nasadil, zavřel oči a zasnil se. Představoval si, že teprve teď je zařazování, že se to celé může odehrát znovu a že teď ho konečně Moudrý klobouk pošle správně. Brzy se však vrátil zpět do reality, věděl, že ke změně kolejí nikdy v historii školy nedošlo. Alespoň matka to říkala, a ta měla tyhle věci v malíčku. Proč mu ale nedal na výběr? To je tak naprosto a na první pohled zlý, že patří do Zmijozelu?
"Mýlíš se, Joshuo Grangere, zmijozelská kolej nevznikla pro špatné lidi," uslyšel najednou hlas klobouku. Trhnul sebou a klobouk hned vrátil na poličku.
Klobouk ale nahlas pokračoval: "Každý člověk má mnoho stránek, jedna však převládá. Při zařazování odhaduji nejsilnější vlastnost kouzelníka a podle toho určím kolej."
"A podle čeho teda zařazuješ do Zmijozelu? Tam přece byli všichni zlí kouzelníci."
"Tam byli především úspěšní kouzelníci. Samozřejmě, že talentovaní kouzelníci jsou i z jiných kolejí. Ale výjimečně úspěšní kouzelníci byli vždy ze Zmijozelu," odpověděl klobouk. "A ty bezesporu můžeš být velmi úspěšným kouzelníkem. Máš to v sobě. Jsi inteligentní i magicky nadaný. Máš předpoklady i silnou vůli. Nechtěl jsi být snad vždy a ve všem nejlepší?"
Joshua se mračil a přemýšlel. Pak zavrtěl hlavou a rozhořčeně namítnul: "To není pravda. Úspěšní kouzelníci byli i z jiných kolejí. Třeba Albus Brumbál…" podíval se na portrét bývalého bradavického ředitele.
"Joshuo," vložil se Brumbál do hovoru, "děkuji ti, ale Moudrý klobouk má pravdu. Záleží samozřejmě na tom, co si představíš pod pojmem úspěšný."
"No, silný, že hodně umí, hodně znamená, dosáhne toho, co chce, že může věci ovlivňovat podle sebe a nemusí poslouchat…"
"Správně, chlapče, popsal jsi to, myslím, velmi přesně. Já bych doplnil, že dosáhne nejvyšší možné pozice, ke které má schopnosti a po které touží. Někdo může být velmi úspěšný, když se stane učitelem, jiný, když má velké sídlo a majetek, jiný, když je slavným novinářem. Zřejmě pro velké množství lidí by byla pozice ředitele školy velkým úspěchem, ale domníváš se, že to bylo maximum mých schopností?"
Joshua zavrtěl hlavou. "Harry říkal, že jste byl největší kouzelník, mocnější než Voldemort. A že vám jednou nabízeli i funkci ministra čar a kouzel."
"Ve skutečnosti to bylo vícekrát," podotknul skromně Brumbál. "Ale pochopil jsi to?"
"Vy si myslíte, že jste nebyl úspěšný, když jste se nestal ministrem?"
"Ano, v jistém významu tohoto slova ano. Záleží samozřejmě na tom, jak definuješ úspěch. Ale pokud se přidržíme tvé definice, tak bychom to tak říct mohli. Důvodem bylo, že jsem neměl jednu vlastnost tak silnou, jak by bylo potřeba, i když i tak byla bezesporu dost silná. Možná až příliš. Nebyla však mou hlavní stránkou, Moudrý klobouk mě proto do Zmijozelu nezařadil. Napadá tě, o kterou vlastnost se jedná?"
"Vůle vyniknout? Ctižádostivost? Touha po moci?"
"Ano. Ctižádostivost je základní ctností Zmijozelu."
"Ctností? To, že je to dobrá vlastnost?"
"Žádná vlastnost není sama o sobě jen dobrá nebo špatná, Joshuo. Důležité je, jaká je celá osobnost člověka, jak jsou jednotlivé vlastnosti vyvážené, zda jsou přiměřeně silné. U skutečně moudrých lidí nezáleží vlastně ani tak na tom, jaká vlastnost byla původně dominantní a do jaké koleje byli proto zařazeni. Moudří jsou totiž ti, kteří dosáhli vyrovnanosti všech svých stránek. Ctnost je střed mezi dvěma krajnostmi. Vezmi si třeba ctnost Nebelvíru, statečnost. Příliš mnoho odvahy, která nebere v potaz všechny okolnosti, může vést ke špatnému výsledku, stejně jako když jí je příliš málo. Odvaha je středem mezi zbrklostí a nerozvážností a opatrnickou zbabělostí.
A se ctižádostivostí je tomu stejně. Její absolutní absence udělá i z nadaných lidí jen slabochy, kteří se nechávají unášet proudem, aniž by někdy našli vůli použít vesla. Ctižádostivost je však víc než jen touha po úspěchu, po moci. Je to schopnost i ochota jít k cíli bez ohledu na překážky. Někdy bohužel bez ohledu na cokoli. Ctižádostivost je špatná tehdy, když není v rovnováze s dalšími hodnotami. Když si stanovíme špatné cíle nebo když dobrými cíli ospravedlňujeme nedobré prostředky. Touha po úspěchu, po moci, která není korigovaná úctou k druhým, láskou, může udělat z lidí taková monstra, jako byl Voldemort. Rozumíš?"
Joshua přikývnul. "Takže být ctižádostivý neznamená být zlý," chtěl se ještě ujistit.
"Ne, neznamená. Ale dej si pozor - ctižádostivost je nejkratší zkratkou ke zlu, kterou znám."


"Vy jste tady ještě? A sundejte si tu příšernou kapuci, když hovoříte s učitelem," zavrčel Snape, když se vrátil a sám kapuci z chlapcových vlasů sundal. Dráždilo jej, že je Joshua oblečený jako mudla. Když kapuci sundal, povšiml si velké boule na chlapcově zátylku. "Co se vám stalo, Grangere?"
Chlapec mlčel, jen sklonil hlavu, aby mu nebylo vidět do obličeje.
"Jsem ředitel vaší koleje, pane Grangere, pokud se něco děje, jsem tu od toho, abych vám pomohl."
"Uhodil jsem se, pane profesore," zamumlal Josh nezřetelně.
"Sám?"
Joshua mlčel, pak nerozhodně přikývl.
"Kdy?"
"Včera dopoledne."
Po krátké odmlce Snape pokračoval: "Proč jste včera nebyl na Kouzelných formulích?"
"Proč se ptáte? Už jste mi za to dal přece trest. Takže to musela být moje vina."
"Nebuďte drzý. Trest jste dostal, protože jste se neomluvil. A to v každém případě vaše vina byla. Proč jste tam nebyl?"
"Upadl jsem. Asi jsem pak byl v bezvědomí," zamumlal Joshua neochotně.
"A to jste nešel na ošetřovnu? Posaďte se."
Když se chlapec usadil, vytáhl Snape hůlku a začal s ní přejíždět kolem Joshuovy hlavy. Vše se zdálo v pořádku, žádná zlomenina, žádné vnitřní krvácení.
"Zranění musíte hlásit na ošetřovně, Grangere. Mohlo by to být něco vážnějšího, zvlášť pokud jste byl v bezvědomí."
"Mám tam jít teď, pane?"
Snape se zamyslel. Svými diagnostickými schopnostmi si byl dost jistý, pravděpodobnost, že by něco přehlédl, byla mizivá. Když chlapce pošle k Poppy, bude se vyptávat. A Joshua o tom očividně hovořit nechce. Bylo mu jasné, že jen tak neupadl, bylo zřejmé, že za tím vězí někdo z jejich koleje. Ale to je vnitřní věc. To si vyřeší s nimi sám, rozhodně nepotřeboval, aby do toho strkala svůj zvědavý nos Poppy.
"Ne, Grangere. Ale kdyby se vám udělalo špatně, kdybyste zvracel, dělo se cokoli nezvyklého, nahlásíte to okamžitě mně nebo prefektce, ano?"
"Ano, pane."
"Můžete jít."
"Na shledanou, pane."
Když byl chlapec téměř u dveří, Snape jej zarazil. "Skutečně mi nic nechcete říci, Joshuo?"
Josh se otočil a překvapeně se na Snapea podíval. Jejich oči se střetly. Po chvíli zavrtěl hlavou, téměř neznatelně se usmál a odešel.
Snape chvíli jen stál a s bolestivým výrazem hleděl na zavřené dveře. Měl by jít za ním? Jak má vzbudit jeho důvěru? Jak má zvládnout současně roli otce i učitele, navíc, když kluk vůbec netuší, že je jeho otcem? V žádném případě mu nemůže nic promíjet, poslední, co by chtěl, by bylo, aby chlapec cítil jakoukoli protekci. To by jej jen zkazilo. Chránit jej sice musí a chce, ale jak moc se má vměšovat do rozmíšek mezi studenty, aby vše ještě nezhoršil? Znal své zmijozelské natolik dobře, aby věděl, jak se budou chovat k chlapci, kterého budou považovat za slabého natolik, že se jej musí stále zastávat kolejní ředitel. Navenek bude pak vše v pořádku, ale uvnitř… Nikdy vše neohlídá. Joshua si bude muset svoji pozici vydobýt sám a jeho přílišné ochranářství by vše jen zhoršilo.
"Chlapec ještě nic neví, Severusi?" přerušil Brumbál jeho úvahy.
"Není vhodné, abych s tím začal sám, když mu matka nic neřekla. Napřed musím hovořit s ní."
"Jistě, to je rozumné. A už jsi ji požádal o schůzku?" nenechal se odbýt Brumbál.
"Zatím ne, je ještě příliš brzy."
"Brzy, Severusi? Po jedenácti letech?"


Při večeři si Snape povšimnul, že mezi studenty kolují noviny a že si něco šeptají, oči přitom obracejí ke zmijozelskému stolu. Nebylo to zrovna obvyklé, děti a mládež tohoto věku se o politiku a noviny obvykle příliš nezajímají. Naklonil se ke své zástupkyni.
"Minervo, nečetla jsi dnešní noviny?"
"Četla. Ty ne? Jeden výtisk je přeci vždy doručen přímo do ředitelny. A dneska jsi tam byl, ne?"
"Z Denního věštce je čím dál tím horší plátek. Nemám tolik času, abych jej marnil jeho čtením."
"To je škoda. Zrovna dnešní číslo by tě mohlo docela zajímat," odpověděla profesorka McGonagallová upjatě.
Snape neodpověděl, jen si zamyšleně přejížděl prstem po horním rtu. Pozorně sledoval studenty, kam se dívají. Vypadalo to, že si zvědavě prohlížejí právě Joshuu. Ten seděl sám, ještě zamlklejší než obvykle. Uviděl, jak syn Marcuse Flinta a Millicent Bustrodeové s křivým úsměvem pokládá noviny před něj a něco mu zlomyslně říká. Zmijozelští se rozesmáli a Joshua se s kamennou tváří snažil předstírat, že je vůbec nevidí, neslyší. Zavřel unaveně oči. Nemusel ani noviny číst, aby mu došlo, co v nich je. Měl chuť vstát a něco udělat. Ale věděl, že čím více se mezi ně bude plést, tím více situaci zhorší.
"Severusi, všimnul sis, že chlapce ostatní ze Zmijozelu poněkud šikanují?"
"Nemyslím si, že by ti do toho něco bylo, Minervo. Záležitosti své koleje si dokážu vyřešit sám."
"Neuvažoval jsi už o tom, že by se měl dozvědět, jak je to doopravdy? Víš, Rita Holoubková v tom článku naznačuje-"
"Vy jste se snad na mě s Brumbálem domluvili, Minervo. Nechci o tom hovořit."
"Hovořit o tom nemusíme, ale řešit bys to měl, Severusi," chtěla mít McGonagallová poslední slovo.


Snape zamířil zpět do ředitelny, aby si přečetl noviny. Ale když si uvědomil, že by musel přetrpět další rozhovor s Brumbálem, raději se rozhodl jít rovnou do svého sklepního bytu.
Když se usadil na své oblíbené místo, do křesla vedle krbu, nalil si sklenku vína.
"Winky!" zavolal, a když se skřítka objevila, požádal ji, aby mu Denního věštce donesla.
Skřítka se uklonila a za chvíli mu s úklonou noviny podávala.
Poté, co si je přečetl, zlostně je odhodil přímo do plamenů. Skleničku svíral tak pevně, že mu klouby na ruce zbělely, ústa měl přísně sevřená, oči zavřené. Ve tváři výraz vzteku. Bylo mu jasné, že tím to teprve začalo. V první chvíli měl chuť zajít okamžitě za Holoubkovou a zabránit jí v tom. Ale věděl, že jeho návštěva by nic nezměnila, leda k horšímu. Ledaže by ji zabil. I na to možná jednou dojde, pomyslel si s chladným vztekem.
Mají pravdu, Brumbál i Minerva. Musí s tím něco dělat. Pro chlapce je to ještě těžší, když neví, jak to bylo. Těžké to bude i potom, ale pro Joshuu bude snazší snášet nápor Holoubkové, když bude vědět, když nebude žít v nejistotě. Je na něm, aby navrhl slečně Grangerové setkání. On se měl starat, on měl zjistit, že má syna, neměl to nechat zajít tak daleko. Kvůli jeho lhostejnosti je tu teď tento problém a je na něm, aby jej začal řešit.
Odložil skleničku a přešel k psacímu stolu.
'Vážená slečno Grangerová,' začal psát. Zarazil se však. Na co si pořád hrají? Není slečna Grangerová a ona to moc dobře ví. Je načase přestat s předstíráním, ukončit tuto hru. Vytáhl hůlku, napsaný text nechal zmizet a začal znovu.
"Hermiono,
Byl bych potěšen, kdybyste příští neděli přijala mé pozvání na večeři. Místo a čas upřesním.
S úctou
S."
…………..



Doupě; téhož dne
Hermiona stála na kopci nad Doupětem, přestože bylo již poměrně chladno a přestože pršelo. Vítr foukal studený, ze severu. Slunce už zapadlo, nebylo téměř nic vidět. Jen tráva, dlouhé koberce narezlé trávy táhnoucí se po mírně zvlněné krajině až tam, kde tušila obzor. Přitáhla si blíže k tělu červenou pašmínu a nastavila tvář dešti. Nevnímala chlad, nevnímala nepohodu. Vnímala jen velkou sílu, sílu života, sílu Země, touhu po životě. Touhu po něčem více, než co měla, než co prožila. Cítila, že se něco změní, že se něco už mění a přestože se toho bála, tak to zároveň s napětím očekávala. Cítila naději. Přestalo pršet a vítr na chvíli odehnal mraky a odhalil měsíc. Najednou byla klidná a věděla, co má udělat. Vlastně to věděla už dávno, přestože se pro to vědomě rozhodla až v tuto chvíli. Na co vlastně celou dobu čekala? Pousmála se. Ona to způsobila a ona to musí napravit. Vydala se opatrně po mokré kluzké stezce domů.
Sedla si ke stolu, připravila si brk, kalamář a pergamen a začala psát. Jenže co má napsat? Jaké má zvolit oslovení? Když po několikáté vymazala text z pergamenu, osvobodilo jí zaklepání sovy. Otevřela okno a převzala si poštu.
Lístek, ještě zapečetěný, položila na stůl a přikryla jej dlaní. Srdce se jí divoce rozbušilo. Nemusela jej číst, aby věděla, kdo píše.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014