ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola sedmá: Bad Boys

17. března 2014 v 0:01 | Richenza |  Bless the Child: Kniha druhá - PROROCTVÍ


Kde končí dětské zlobení a začíná zlo? Je zde vůbec přesná hranice? Grindelwald úspěšně pokračuje v plnění svých cílů, jimi si dokáže vždy a všechno ospravedlnit. Zmijozelští se snaží dokázat, že jsou dětmi svých rodičů. A Joshua si konečně promluví se svými přáteli, pokud tedy nějaké přátele ještě vůbec má.

Píseň ke kapitole si pusťte zde:

Kapitola sedmá: Bad Boys

Bad boys whatcha want, whatcha want
Whatcha gonna do when sheriff John Brown come for you?
Tell me whatcha gonna do, whatcha gonna do!

Bad boys, bad boys, Whatcha gonna do,
Whatcha gonna do when they come for you?

When you were eight
And you had bad traits
You go to school and you learn the golden rule
So why are you acting like a bloody fool
If you get hot then you must get cool!

You chuck it on that one,
You chuck it on this one,
You chuck it on your mother and
You chuck it on your father.
You chuck it on your brother and
You chuck it on your sister,
You chuck it on that one and you chuck it on me.

Nobody know give you no break.
Police know give you no break.
That old Soldier man know give you no break.
Not even you idren know give you no breaks.

Why did you have to act so mean?
Don't you know you're a human being?
Born of a mother with the love of a father -
Reflections come and reflections go.
I know sometimes you want to let go.
I know sometimes you want to let go.

Bob Marley

Praha; 2. září 2010

Bylo již šero, když u lesa, na odpočívadle brněnské dálnice, zastavila drahá limuzína. Vystoupili z ní dva muži v tmavých oblecích a ihned se začali rozhlížet, těla napjatá jak těla šelem. Nikde nikdo nebyl, nezdálo se, že by v okolí bylo cokoli podezřelého. Jeden z nich otevřel zadní pravé dveře auta, zatímco druhý stál stále na stráži, ruku zastrčenou v kapse. Z auta vystoupil elegantní prošedivělý muž s knírkem a nápadnou červenou kravatou.
"To je v pořádku, jen se trochu projdu, hned budeme pokračovat."
"Pane, to nedoporučuji," protestoval starší z obou strážců.
Muž však jen mávnul rukou. "Kdybych chtěl nějaké vaše doporučení, tak bych se vás opravdu, ale opravdu zeptal," odpověděl s falešným úsměvem.
Strážce se s ním už nedohadoval a mlčky jej následoval. Koneckonců, nešlo o plánované zastavení, z hlediska bezpečnosti je riziko minimální, když jejich auto nikdo zjevně nesledoval. Zatímco se plně soustředil na okolí, mladší vytáhl z rukávu krátkou hůlku, namířil ji zezadu na staršího a něco zašeptal. Starší strážce pokračoval dál, jako by se nic nestalo. Mladší muž se druhou rukou dotknul přívěsku ve tvaru zvláštního motýla či spíše můry s ornamentem lebky, který měl pod košilí.
Za chvíli se vynořil z lesa štíhlý muž, do tváře mu ve večerním šeru nebylo vidět. Volným, ležérním krokem šel směrem k muži s knírkem a jeho strážcům. Muž se nejistě zastavil a s otázkou v očích se obrátil na své strážce. Přicházející, teď bylo vidět, že jde spíše o chlapce než o muže, nepůsobil na první pohled nebezpečně. Jeho tvář byla hezká, s podmanivým úsměvem a působila téměř dívčím dojmem. Byla vroubena lehce zvlněnými, polodlouhými tmavými vlasy, měl krásné oči. Vlastně byl přitažlivý. Muž s knírkem přemýšlel, proč vůbec zde chtěl zastavit. Najednou pro to neviděl žádný důvod a přes nevinný vzhled příchozího se začal cítit ohrožen. Starší z ochranky však nic nedělal, jen se bez jakékoli reakce díval nepřítomně před sebe.
Mladší se usmál a naklonil se k němu: "Nemusíte se ničeho obávat, pane prezidente. To je přítel."

Večer stál Gellert Grindelwald u okna s výhledem na Prahu. Pozoroval město se spokojeným a sebevědomým výrazem ve tváři. Dnes ovládl první zemi. Na ministerstvu čar a kouzel měl tolik lidí, že jsou kdykoli schopni odvolat současného ministra a jmenovat tam člověka, kterého si sám vybere. To však má čas. Teď, když ví, že to kdykoli udělat může, že je to jen otázka jeho pokynu, vydrží čekat tak dlouho, jak bude potřeba. Tedy, tak dlouho, dokud sféru svého vlivu nerozšíří - nebylo by v tuto chvíli ještě bezpečné vzbudit pozornost kouzelníků z ostatních evropských zemí. Vše má svůj čas a on svůj plán plní.
Získal pod kontrolu všechna mudlovská centra moci v míře potřebné pro ovládnutí celé země. Již dříve on nebo jeho věrní ovládli výhružkami, sliby, úplatky, vydíráním a v neposlední řadě za pomoci magie nejvýznamnější politiky a další formální i neformální nositele moci. A dnes ovládl i mudlovského prezidenta této malé země. První z evropských hlav států je jeho. Ani to nedalo moc práce, v této zemi byli všichni trestuhodně nedbalí. Tak, jak se mu lehce podařilo proniknout kdysi do ředitelny školy, tak lehce jedna po druhé padaly mety, které si vytýčil.
Uslyšel za sebou kroky. Příchozí se lehce uklonil. Byl to mladík spíše menší, avšak svalnaté postavy, černovlasý, s černýma očima a tmavým výrazným obočím, které mu srůstalo nad kořenem nosu. Gellert mu ležérně nastavil ruku s prstenem ve tvaru motýla smrtihlava. Příchozí prsten lehce, spíše náznakem, políbil.
"Baltazare, vítám tě. Jak si vedou naši nováčci?"
"Bez problémů," odpověděl lehce zatřeným hlasem. "Zkouškou za tento týden prošlo patnáct. Ve druhé úrovni je nyní čtyřicet osob, ve třetí 178 a v čtvrté-"
"Děkuji, Baltazare. Jak si vede Záviš u mudlovských divizí?"
"Poslouchají. Vše je v pořádku."
"Svolej setkání první úrovně. Z druhé úrovně pozvi jen zahraniční zpravodaje."
"I když nejsou první úroveň?
"První úroveň z nich musíme udělat."
"Na kdy, pane?"
"Termín prober s Juditou, má nejlepší přehled."
"Ano, pane."
"A pošli za mnou Alberta. Dlouho jsem se musel bez jeho přítomnosti obejít. Zaslouží si odměnu," usmál se víceznačně Gellert.
"Jistě, pane. Slyšel jsem o jeho dnešním úspěchu. O vašem úspěchu," lehce se uklonil. "Dostat Boleslava Mikuláška, to je to, co chybělo. Albert si vedl na své misi dobře."
"Ano. Začínáme druhou fázi."
"Pro větší dobro, pane."
"Pro větší dobro, Baltazare." Baltazar Byrtus se lehce uklonil a odešel z místnosti.
Gellert zamyšleně pozoroval zapadající slunce. První fáze jeho cesty zpět k moci skončila. Trvala deset let. Vlastně pouhé tři roky, pokud by je počítal od skončení školy. Ale i celá doba jeho pobytu ve škole byla součástí jeho boje. Nezahálel, byla nezbytnou dobou přípravy. Ostatně na to ředitelka školy poměrně brzy přišla. Udělala však chybu - podcenila jej. A za chyby se platí, usmál se sebevědomě.

………………………

Hrad Houska; 20. listopadu 2002
Bylo po obědě a Gellert Grindelwald se chystal na odpolední hodinu Kouzelných formulí, když mu na rameno zaklepal jeho učitel.
"Romane, máš jít za ředitelkou. Očekává tě hned."
"Vždyť ale právě začíná hodina, pane učiteli."
"Vyšší bere, Romane. Samozřejmě tě omluvím."
Po příchodu do ředitelny jej Flóra Fialová se svým obvyklým přátelským, lehce zasněným výrazem usadila do křesla a nabídla šálek čaje.
"Děkuji, paní ředitelko, ale měl jsem čaj při obědě. Teď nic nepotřebuji."
"Romane, chci si s tebou promluvit o tom vašem spolku. Nelíbí se mi, co děláte."
"Buďte, prosím, konkrétnější, paní ředitelko. O jakém spolku to mluvíte? Co se vám přesně nelíbí?" odpověděl Grindelwald uhlazeně, s rukama zkříženýma na prsou.
"Víš dobře, o čem hovořím. Baltazar Byrtus, Záviš Dvorský, Bertold Paulinius, Dietlinde Schillerová, dokonce i malý Albert Riedel… Vaše žerty, tvoje žerty, Romane, přestávají být žerty. Přesahují i meze obvyklé šikany. Názory, které šíříš… Romane, nechceš mi k tomu něco říct?"
"Jaké názory máte přesně na mysli, paní ředitelko?" ptal se Gellert s přehnanou uctivostí, kde bylo jen těžké zachytit stopy ironie.
"Tvoje řeči o nadřazenosti kouzelníků nad mudly…"
"A vy si nemyslíte, že jsme nadřazení? Nemáme snad větší sílu?" naklonil se Gellert a upřeně se jí podíval do očí.
"Ale síla zavazuje!"
"Samozřejmě, že zavazuje," odpověděl Gellert náhle zcela vážně, ležérnost z jeho hlasu zmizela. "To přeci není v rozporu s tím, že jsme nadřazení! Naopak, sama potvrzujete to, co říkám. Právě proto, že jsme silnější, máme nejen právo, ale i povinnost naši roli splnit. Jak je s naším závazkem v souladu politika oddělených světů? Utajování? Nedokážou si vládnout sami. A my se nesmíme zříkat své odpovědnosti. Práva a povinnosti vládnout."
Ředitelka jen nevěřícně vrtěla hlavou. "Tyhle názory jsem už slyšela. Víš, kdo je zastával?"
"Nemám tušení, poučte mě, paní ředitelko," odpověděl Grindelwald, opět ironický, tentokrát však již otevřeně.
Chvíli mlčela a pak si vzdychla. "Proč se domníváš, že čistokrevní kouzelníci jsou lepší než ti z mudlovských rodin?" pokračovala ve výslechu.
"Tak to si vlastně ani nemyslím, paní ředitelko."
"Proč se tedy tak chováš? Proč neustále pronásledujete Ondřeje Nováka? A Dagmar Nývltovou? Petra Braunera? Ostatní studenty z mudlovských rodin? To přeci není náhodná shoda okolností. Proč to tedy děláte, když si nemyslíš, že jste lepší? Zkus vysvětlit mi své důvody," Flóra Fialová mluvila stále klidným hlasem, už se však neusmívala.
"Není důležité, jestli je já považuju za méněcenné. Musím však dát svým pocit sounáležitosti. A nic ho nedá víc než společný pocit nadřazenosti. Společné cíle. Společný nepřítel." Gellert si uvědomoval, že není přirozené, jak je sdílný. V obědě muselo být Veritasérum. V široké klokaní kapse své mikiny uchopil hůlku, napjal se, připravený k akci.
"Proč jste zabili Iboju Farkašovou? Ta nebyla z mudlovské rodiny," zeptala se ředitelka tiše a upřeně se mu dívala do očí.
"Tihle sem přece nepatří," vyslovil s pohrdáním. "Je to odpad. Ale i tak to byla spíš nešťastná náhoda. Nepovedený experiment."
Ředitelka se na něj nevěřícně dívala, tvář jako vytesanou z kamene, jindy laskavé oči chladné. "A smrt tvého pokrevního otce, Siegfrieda Wulfa? To byla také nešťastná náhoda?"
"Ne," odpověděl stroze.
Chvíli se beze slova měřili. Pak ředitelka vytáhla hůlku: "Legilimens!"
Ucítil její pátrající mysl. Nedal se však. Aniž by použil hůlku, aniž by použil verbální zaklínadlo, z mysli ji vytlačil a pokračoval, pronikl do její mysli. A pochopil, poznal, co ví. Ještě nevěděla, kdo je, jen tušila, že věci nejsou v pořádku. A ve své dobrotě či hlouposti považovala za nutné si své podezření potvrdit, než začne nějakou akci. Nikomu zatím nic neřekla. Byla přitom nebezpečně blízko. Jaké štěstí, že se tak neopatrně prozradila. Když z její mysli vystoupil, všiml si, jak je ve tváři bledá.
"Tak blízko, a nepochopila jste… Kdyby Wulf žil, moje identita by se zhroutila jak domeček z karet. Nebyl můj pokrevní otec. Ani ta mudla nebyla má pokrevní matka. Děkuji za milý rozhovor, paní ředitelko, ale je čas to skončit."
Vstal a přiblížil se až těsně k ní. Chtěla vytáhnout hůlku, ale ruka ji neposlouchala. Tělo ji neposlouchalo. Možná chtěla křičet nebo se přemístit. Nevěděl. Nevěděl, co člověk cítí pod ovládacím kouzlem. Uvědomovala si, že už nemohla nic dělat? Že prohrála?
"Vy jste…"
Usmál se, téměř laskavě. "Už jsme se kdysi znali, dobře si mě pamatuješ, Flóro. Přestože jsi byla ještě skoro dítě. Ostatně, dost nudné dítě, i když bezesporu krásné."
Flóra Fialová pod silou jeho vůle uchopila brk, namočila jej do inkoustu a začala psát na pergamen rozloučení. Poté vstala a jako loutka vedená loutkářem pomalu vystoupila na kamenný schod, který vedl k vysokému lomenému oknu. Otevřela jej a vystoupila nahoru na široký parapet. Chvíli se dívala do dálky, bílé vlasy jí vlály. Pak rozpřáhla ruce a vrhla se dolů, jako by chtěla uletět.
Grindelwald se přeměnil do své kočičí podoby a rychle opustil hrad. Z druhé strany, od vesnice pak přicházel k houfu studentů i učitelů, kteří se shromáždili nad tělem mrtvé ředitelky.
Její smrt si nepřál, ale ani ho zvlášť nemrzela. Neměl jinou možnost a ona se navíc zachovala velmi neprozřetelně. A pro větší dobro, pro svůj boj, byl ochoten obětovat více než jen život jedné staré ženy.

…………………

Bradavice; 3. září 2010
U Hagridovy hájenky stál hlouček studentů prvního ročníku. Hodinu Péče o kouzelné tvory měly společně zmijozelská i nebelvírská kolej. Hagrid v čele hloučku dětí ukazoval nějaké už na první pohled ohavné stonožky a vykládal, čím se živí, jak je potřeba čistit hlínu a další věci, které Joshuu nezajímaly. Stranou měl nachystány rukavice - stonožky podle Hagridových slov mohly způsobit svými žahavými chloupky puchýře. Joshua ho na půl ucha poslouchal, do práce se stonožkami se mu nechtělo. Proto opatrně, nenápadně couval do zadních řad. Třeba na něj nedojde. Při svém ústupu vrazil do Jamese. Překvapeně se na sebe podívali. Od příchodu do školy spolu téměř nehovořili, s výjimkou několika krátkých rozpačitých pozdravů. Na hodinách si k němu na radu Lovelly raději nesedal, nechtěl vzbudit nevoli své koleje. A také si nebyl jist, zda by byl vítán; James byl vždy obklopen houfem nebelvírských. K nebelvírskému stolu v jídelně ze stejných důvodů chodit také nechtěl. Nechtěl zavdávat další důvody k averzi zmijozelských vůči němu. Přesto se mu stále stávaly různé podivné "náhody". Pravidelně nemohl najít své věci, při chůzi občas nevysvětlitelně zakopl, a pak zjistil, že jeho boty svazuje jedna dlouhá spojená tkanička. Když si oblékal svetr, zmizel najednou otvor pro hlavu a svetr nešel nejen obléknout, ale ani svléknout. Bylo toho více, ale vždy si s tím nějak poradil. A rozhodně to nechtěl s nikým řešit, ani s Lovellou ne. Pomalu v něm však rostl vztek.
"Ahoj Jamesi," pozdravil polohlasem, "jak je?"
"Skvěle, jak jinak. A co ty?" usmál se bezstarostně James. Aby ne, pocítil Joshua osten závisti. Kdyby byl v Nebelvíru, také by se cítil skvěle. Jestli se však něco za těch pár dní naučil, tak to, že city musí zůstat skryty, aby je druzí nemohli proti němu využít.
"Jde to. Jen je toho najednou moc."
"Hele, je zmijozelská kolej opravdu pod jezerní hladinou? Jak to tam vypadá?"
"Jo, je. Vypadá luxusně. A včera k oknu připlavala jedna zvědavá vodní holka."
"Byla hezká?"
"Jo, hrozně," zašklebil se Josh, "zuby jako piraňa, vlasy jako chaluhy a vypoulené rybí oči."
"A co trest u Snapea?"
"Dobrý. Je v pohodě."
"V pohodě? Snape? To si děláš srandu. Je příšernej. Teddy vůbec nepřeháněl. Všiml sis, jak včera odpoledne úplně bez důvodu strhnul body Nebelvíru?"
Josh se pousmál. James měl pravdu jen částečně. Několik studentů nemělo na jejich druhé hodině připravené včas pomůcky a Snape jim strhnul body. Pravda, ne všem, jen nebelvírským opozdilcům.
"No, myslel jsem spíš, že je v pohodě ten trest. A ty body přece nestrhnul bez důvodu, Jamesi."
James obrátil oči v sloup. "Ještě se ho zastávej. Je to nespravedlivý slizoun. A léčí si na mě nějaký komplexy nebo co. Kdyby jen strhával body - ale ty jeho ironický poznámky… No jo, ale ty tyhle problémy mít nebudeš. Jseš jeho. Vždyť tobě za ten šílenej pozdní příchod nestrhnul ani jeden bod."
Joshua nevěděl, co odpovědět. Měl pocit, že ho James z chování zmijozelského kolejního ředitele viní. Mrzelo ho také, že se James vůbec nezeptal, co se stalo, že se tak opozdil. Ani tehdy ani nyní. Ale stěžovat si nebude. Když ho to nezajímá, své problémy mu vnucovat nemůže.
"To je jinak. Mám přece školní trest. A na dlouho - ani netuším na jak dlouho. Ty hory práce jen tak nezvládnu. A neřekl mi, kdy budu pokračovat, může si mě zavolat kdykoli."
"A co po tobě vlastně chce?"
"Srovnávám výsledky zkoušek podle kolejí, a mám pak spočítat průměr pro jednotlivé koleje. Docela otrava." Joshua nechtěl hovořit o tom, že je na něj Snape v podstatě milý, alespoň proti tomu, co o něm slýchával. Obával se, že by vzbudil ještě větší nevoli Jamese.
"No to je teda hrozný trest. Myslel jsem, že budeš ručně umývat připálený kotlíky, mačkat tlustočervy nebo něco podobnýho…"
"Říkáš to, jako bys mi to snad přál!"
V tu chvíli promluvila Vicky, která se už před chvílí k chlapcům připojila, snažila se být také co nejdále od bedýnek s Hagridovými stonožkami. Aniž by odvrátila svůj lehce znechucený pohled od Hagrida, který právě nadšeně zdvihal v prstech bez rukavic jednu z těch kroutících se ohavností, prohlásila rezolutním hlasem: "Joshi, samozřejmě ti to nepřejeme. Ani James, ani já. Je nám to moc líto, že nejsi s námi. Že, Jamesi," strčila do svého bratrance.
"Ehm… já… Samozřejmě, že je nám to líto."
"Co ti vlastně provedli, že jsi přišel ve středu pozdě?"
"No… schovali mi všechny věci. A nevěděl jsem kam jít…"
"To tě nevzbudil rámus, co dělali?"
Josh zavrtěl hlavou. "Nic jsem neslyšel. Možná použili kouzlo."
"Jsi dobrý, že sis dokázal poradit. Teddy i James pořád mluví o tom, že jsme přes to všechno kamarádi, že Jamesi?"
"Jo, Vicky, má pravdu…" kýval hlavou James, oči sklopené k zemi.
"To jsem rád, že to říkáte," uslyšeli hřmotný hlas nad svými hlavami. "Neměli byste se tady samozřejmě takhle zašívat, ale beru, že jste si potřebovali v klidu promluvit. Takže ty jsi James našeho Harryho," obrátil se na hnědovlasého na krátko ostříhaného chlapce a poplácal ho po zádech tak, že se James zapotácel.
"A ty seš Joshua Granger, syn naší chytrý Hermiony," usmál se na druhého chlapce. "Vaši rodiče byli moji nejmilejší studenti. Co se ke mně do hájovny nachodili… A ty seš Vicky Weasleyová - kterýho z Weasleyů ty seš?" sklonil se k dívce s dlouhými načervenalými vlasy.
"Táta je Bill. Furtuna strýčka Charlieho je s rodiči v Rumunsku."
"Pořád se stará o draky?"
Vicky přikývla. "Furtuna ani nechodí nikam do školy. Říkala, že děti dračích lidí zůstávají doma."
"To je zajímavý. Bylo by bezva, kdyby sem mohli přijet na pár dní a něco děckám předvíst."
"Můžeme jim napsat," nabídl se James.
"Asi by se to napřed mělo domluvit s paní ředitelkou," poznamenal pochybovačně Josh. Nápad se mu ale líbil. Furtuna tady ve škole… to by bylo skvělé.
"Jo, chlapče, to máš pravdu," plácnul jej Hagrid po ramenou. "Jsi jako tvoje máma, ta by takhle taky uvažovala. Jsem rád, že se k sobě chováte hezky, i když jste z jinejch kolejí. Tak, a teď pojďte, jednu bedničku jsem speciálně pro vás zachránil, určitě se už těšíte do práce. A v sobotu přijďte všichni ve tři hodiny na čaj ke mně do hájovny. A vemte samozřejmě i Teddyho."


Po hodině se poblíž hradu rozloučili, mnohem méně rozpačitě, než se na začátku hodiny sešli. Práce je sblížila, bylo to jak v Doupěti. Josh ani nemyslel na to, co je dělí, poprvé od příjezdu do školy se cítil přes nepříjemnou práci spokojeně. James s Vicky zamířili na hřiště, měli pod dozorem profesorky Hoochové trénink v létání. Na to se oba těšili, pod vedením Ginny se všechny děti z jejich rodinné školy naučily perfektně ovládat koště.
Josh zamířil k hradu na hodinu Kouzelných formulí, kterou měli s Havraspárem. Po odchodu kamarádů osaměl, zmijozelští už dávno byli ve škole, alespoň si to myslel. Mýlil se však. Tři jeho spolužáci, z nichž si pamatoval jen jméno jednoho, Eadrica Averyho, na něj počkali.
"Grangere, bavil ses dneska u toho poloobra dobře?" zeptal se nejvyšší z nich, nehezký silnější chlapec s neuvěřitelně křivými zuby.
"Ani ne, proč?"
"My ti nejsme dost dobří, Grangere? Nebo máš tak dlouhý vedení? My se s nebelvírskýma nebavíme, jestli sis nevšimnul," pokračoval Avery.
"To je váš problém. Starejte se o svoje, já se taky starám o svoje."
"My se staráme o svoje. O svoji kolej. A ty bys to měl dělat taky. Jinak…"
"Jinak co?" zeptal se Josh se sebejistotou, kterou sice úplně necítil, nechtěl však, aby si spolužáci mysleli, že se jich bojí.
Avery se jen ušklíbl a pokrčil rameny. Kývl na spolužáky a vyrazili směrem ke škole. Joshua je zpovzdálí následoval, nemohl se moc zdržovat, pokud chtěl stihnout další hodinu. Najednou se Avery otočil s vytaženou hůlkou. Dříve, než Josh stačil zareagovat, vyšlehly z hůlky paprsky.
"Petrificus totalus!"
Josh ztuhnul a spadnul. Bezmocně, neschopen cokoli udělat, sledoval, jak se k němu Avery naklání.
"Grangere, budeš teď moct aspoň dvě hodiny přemýšlet, jak se chovat. Snad už ti to dojde. Dáváme ti poslední šanci."
Avery a jeho dva kumpáni pak odtáhli Joshuu trochu stranou; levitovat celého člověka zatím nedovedli. Pak odešli.
Joshua ležel, nemohl se hnout. Hlava ho bolela, uhodil se při pádu do zátylku. Začínal před sebou vidět hvězdičky a podivné barevné skvrny. Bylo mu špatně od žaludku, hučelo mu v uších. Propadal se do neznáma.
Když se probral, nic kolem něj se nezměnilo. Nevěděl, jak dlouho tam ležel. A nevěděl, jak dlouho tam ležet bude, než si ho někdo všimne. Byl zoufalý, že přijde podruhé v prvním týdnu školy o hodinu. Nebo minimálně přijde pozdě, pokud jej někdo objeví. Ale jak by ho tu mohl někdo objevit? Ještě více než zoufalství v něm rostl vztek. Jak si to mohli dovolit? On se přeci může bavit, s kým chce! Rozhodl se, že ať dělají, co dělají, ať v budoucnu cokoli dalšího udělají, on zůstane svým přátelům věrný. Nenechá se zastrašit. Nenechá se zlomit. Ale teď musí v první řadě vyřešit, jak se z toho dostane. Zaměřil svou vůli a pozornost na palec u ruky a intenzivně se snažil s ním pohnout. Po době, která se mu zdála jako věčnost, ale mohlo jít stejně dobře jen o několik minut, se mu to skutečně podařilo. To ho přesvědčilo, že to dokáže. Dokáže bojovat s tímto kouzlem, jeho vůle je silnější! A skutečně, postupně, po jednotlivých svalech, obnovil vládu nad svým tělem.
Přišel do třídy v okamžiku, kdy profesor Kratiknot po přestávce začal druhou část dvouhodinovky Kouzelných formulí. Nemohlo mu tedy trvat více než půl hodiny, než dokázal zaklínadlo přemoci, pokud započítá i krátké bezvědomí, usmál se sebevědomě a šel si sednout k Morganu Flackovi, který mu okamžitě vedle sebe udělal místo.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014