ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola třináctá: Chosen to Stay

31. března 2014 v 0:01 | Richenza |  Bless the Child: Kniha druhá - PROROCTVÍ

Všechno už tu bylo a zase bude… Existuje osud? Jsou naše životy předurčeny? Existuje budoucnost již nyní? Máme brát věštby vážně? A pokud ano, nejsme pak jen loutkami bez vlastní vůle? Jaké budou důsledky proroctví, které tak neprozřetelně řekla Sybilla před celou školou? Kdo je novým temným pánem a kdo je tím, v jehož moci je porazit jej? Co z toho vyplývá pro Snapea? Je zde také pokračování trestu Joshuy. Snape měl pravdu. Je skutečně drzý.

Píseň ke kapitole si pusťte zde:



Kapitola třináctá: Chosen to Stay


Freed from your shadow
Approaching the lights,
Still burned your darkness
And so it's time...
You can't hide forever
You'll run,
Until it's too late...
You've chosen the moment
And you're awaiting the pain,
So it's clearer...
You've chosen... You've chosen to stay...

Satisfied for tomorrow
Living blinded today.
Still burned by your hatred
And those who lead you astray
A prisoner of the circle
Bound by your chains of your claims,
Assuming all that surrounds you
Can relinquish the pain.

You can't win living within
You can't hide what's really inside
Was your weakness, Your conscience it haunts you
You've Chosen To Stay...
Chosen To Stay...

You can't go on earning
Unless you have paid,

You're not who decides this
It's not In Your hands
Beware burning bridges
This one's made of steel,
You might need to cross me
And then the void will be real...

Agent Steel

Bradavice; 10. září 2010
Ve Velké síni bylo ještě chvíli ticho, učitelé i studenti byli zaraženi. Dokonce i duchové přestali poletovat a vyčkávavě se drželi vpovzdálí. V okamžiku se však tíživé ticho změnilo v šumot hlasů. Všichni si sdělovali, co si o události myslí. Ti, co věštbě nerozuměli - a takových byla většina, zejména v zadní části síně - se vyptávali studentů sedících blíže. Několik studentů vytáhlo pergameny a pera. Někteří se tvářili vyděšeně, ale zdálo se, že většině studentů význam toho, co slyšeli, nedochází a klidně pokračovali v jídle a bezstarostném hovoru. Zejména mladší se znepokojovat nenechali, spíše jim celá záležitost připadala legrační. V jejich věku je událost stará deset let již dávno mrtvou historií, která se jich v nejmenším nemůže dotknout.
Snape těžce usedl na své místo. V hlavě měl prázdno, připadal si neskutečně, jako by se pozoroval zvenčí. Neodvažoval se přemýšlet nad tím, co právě slyšel. Přestože mu význam Sybilliných slov došel téměř okamžitě, nebyl připravený na to, aby si jejich dopad připustil. Jako přes mlhu pozoroval Poppy sklánějící se k věštkyni a kontrolující, zda je v pořádku. Minerva McGonagallová chvíli seděla stejně konsternovaně jako on, po chvíli však vstala a zatleskala. Její hlas, zesílený kouzlem, se nesl sálem.
"Běžte všichni na svá místa a dovečeřte! Nic se nestalo, nemáte žádný důvod k obavám. To, co jste slyšeli, nemusí nic znamenat. Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit, je naprosto bezpečně a úplně mrtvý."
"Ale říkala, že se vrátil!" "Byla to věštba?" "Jak to můžete vědět!" "To znělo jako opravdová věštba!" zněly překřikující se a vystrašené hlasy ze sálu.
"Ta informace by se neměla dostat ven," řekl vedle ní dutým hlasem Snape.
"To neměla, ale nevidím cestu, jak tomu zabránit, Severusi," odpověděla mu pragmaticky. "Slyšely to stovky studentů a všichni učitelé. A i když určitě všichni dobře nerozuměli, dohromady si to nakonec dají. Budeme muset dát oficiální verzi ministerstvu, jinak dojde k různým fámám a dezinterpretacím a bude to ještě horší. Mohla bych tě požádat, abys svoji vzpomínku uložil do přenositelné podoby?"
Snape jen zavrtěl hlavou.
"Severusi, ale… měla jsem dojem, že Sybilla řekla ještě něco na závěr… Neslyšela jsem však co. Ty jsi byl těsně u ní, neslyšel jsi něco ty?"
"Ne," řekl úsečně a bez dalšího odešel k zmijozelskému stolu. Pokynul synovi a společně se vydali ke sklepením.


Ve Snapeově pracovně Joshua mlčky zaujal své místo u stolu, kde měl pergameny, již všechny roztříděné podle kolejí. Pustil se do zapisování výsledků první koleje, Nebelvíru. Snape si sednul do křesla a vytáhl domácí úkoly třetích ročníků. Nemohl se však soustředit, musel pozorovat toho zvláštního chlapce, který byl jeho synem. Význam proroctví chápal až příliš dobře, stále se však bránil tomu na něj myslet. Stejně jako nemocný, který se dozví od lékaře ortel nevyléčitelné nemoci, nebyl schopen přijmout pravdu, alespoň ne hned. Raději se soustředil na plánování bezprostřední budoucnosti. Zítra se má vidět s jeho matkou. Budou jistě hovořit o tom, jak si Joshua vede ve škole. Co vlastně slečna Grangerová ví o tom, co se ve středu stalo? Ví vůbec něco?
"Joshuo, napsal jste matce o tom, co se stalo ve středu?"
Chlapec zavrtěl hlavou. "Není přece ze Zmijozelu. Není proti pravidlům říkat cokoli mimo Zmijozel?"
Snape přikývnul. "Co jste jí tedy přesně psal?"
"Já… vlastně nic…"
"Jak nic? Něco jste jí napsat musel, řekněte mi, co."
Joshua sklopil hlavu a neodpovídal.
"Pane Grangere, vy jste své matce ještě nepsal?" zeptal se pomalu Snape.
Joshua zavrtěl hlavou, oči stále sklopené.
"Proč? Vám její dopisy chodí každý den."
Chlapec jen vzdorně pokrčil rameny.
"Jaký k tomu máte důvod?"
Joshua opět jen pokrčil rameny.
"Určitě má o vás starost," řekl Snape tiše. "Napište jí."
"To je moje věc," zamumlal Joshua nezřetelně.
"Co jste to říkal?" vstal Snape a s hrozivým výrazem ve tváři se přiblížil k chlapci. Naklonil se až k němu a obořil se na něj: "Nebuďte drzý! Nic, vůbec nic, nemůže ospravedlnit to, jak se chováte!"
"A jak se chová ona ke mně?" opovážil se mu Joshua tiše oponovat.
"Jak se k vám přesně chová, pane Grangere?" zeptal se Snape a jeho hlas se chvěl usilovně ovládanou zlostí. "Jak byste si představoval, že by se měla chovat? Psát vám místo jednou denně třikrát denně?"
Joshua zavrtěl hlavou. "Stačil by jeden dopis. Jen kdyby tam bylo, to co chci vědět." Jeho hlas byl tichý, ale prozrazoval vzdor.
Snape se po něm nevěřícně díval. Ten kluk je neskutečně drzý. Začal přecházet po místnosti. Nesmí před ním dávat najevo vztek, když jej má vést k tomu, že se musí vždy a za všech okolností umět ovládat. Došlo mu, co chce chlapec od své matky vědět. A ještě dnes před večeří byl rozhodnutý, že mu to společně řeknou. Teď to nepůjde, uvědomil si s nečekanou samozřejmostí důsledek Sybillina proroctví. Myšlenka na večerní událost jeho hněv zmrazila. Zastavil se nad synem a velmi tiše odpověděl: "Neopovažujte se soudit svou matku, Joshuo. Neopovažujte se ji tímto způsobem trestat. Nic o jejích důvodech nevíte. Ještě dnes jí napíšete."
"A když ne?" zamumlal Joshua, hlavu sklopenou, černé vlasy zakrývající obličej.
"Zkoušíte meze mé trpělivosti?" zeptal se unaveně Snape. Dnes nechtěl chlapce trestat. Ne po tom, co se dozvěděl. Věděl však, že bez ohledu na to vše se k němu bude muset chovat normálně - dnes, zítra, po celou dobu, co mu bude po boku. Nesmí mu tolerovat víc než jiným. Naopak. Vytáhl hůlku a obkroužil jí roztříděné pergameny. "Misceo!" Pergameny se smísily zpět, Joshuova několikadenní práce opět zmizela.
Před chlapcem se objevil čistý pergamen.
"Pište."
Joshua se na něj vzdorně podíval a neochotně sáhl po brku.
Když napsal několik řádků a podepsal je, Snape si nad něj stoupnul. "Dejte mi ten dopis," požádal jej.
"Proč? Snad stačí, když ho pošlu ráno," odpověděl mu Joshua, čelo stále zamračené.
Snape pergamen ze stolu sebral, aniž by jej četl, jej sroloval a před zraky chlapce zapečetil.
"Pošlu ho ráno já. Ale máte pravdu, teď večer by to opravdu nebylo vhodné. Vaše matka by se vyděsila, kdyby jej dostala tak pozdě. A pojďte už, váš trest pro dnešek končí. Doprovodím vás."
Když došli až ke zmijozelské koleji, Joshua se zeptal, zdánlivě nedbalým tónem, Snapeovi však neušlo napětí v jeho hlase. "Kdy mám další trest, pane?"
"Zítra po večeři. A pak až v úterý.
"Takže mám v sobotu celý den volno?" zablýsklo se Joshuovi radostně v očích.
Snape si jej pátravě prohlížel. "Ano," odpověděl po chvíli váhání. "Jak máte v plánu volno využít?"
"Edith Greengrassová bude zítra vybírat nové hráče famfrpálového družstva. Budu tam chytač," prohlásil se sebejistě.
Snape pochybovačně zvedl obočí. "Kde berete tu jistotu?"
"Jsem lepší než James. A on je hodně dobrý. A jeho už do nebelvírského družstva jako chytače vybrali," odpověděl s nehranou a odzbrojující samozřejmostí.
"A vám nevadí, že budete hrát za Zmijozel?"
Joshua se na Snapea pronikavě zadíval. "Mělo by, pane? Je to přece jediná možnost, jak hrát. Když jsem byl vybraný do Zmijozelu, budu hrát za Zmijozel, to je jednoduchý, ne?"
"Jistě. Naprosto jednoduché. Dobrou noc, Joshuo."
"Dobrou noc, pane." Ještě jednou se na něj podíval a usmál se, než řekl heslo a zmizel za dveřmi.
Snape se za ním zamyšleně díval. Nebyl nadšený z toho, že se jeho syn chce předvádět zrovna jako hráč Famfrpálu. Jeho silnou stránkou Famfrpál nikdy nebyl, přesvědčil proto sám sebe už jako dítě, že není důležitý, naopak, že popularita hráčů Famfrpálu je povrchní, skutečně dobrého čaroděje nedůstojná. Ale jestli je toto cesta, jak Joshua přijme sám sebe jako součást koleje a jak jej tak přijmou i ostatní, je to přijatelná cesta. A hlavně - jestli mu to bude přinášet radost… Dnes, při pouhé myšlence na Famfrpál, jej snad poprvé viděl usmát se. Konečně se choval jako jiné děti jeho věku. Snape se pro sebe pousmál a vydal se rychlým krokem nahoru.


Poté, co vstoupil do ředitelny, nerozhlížel se a zamířil přímo k myslánce. Namířil hůlku k hlavě, vyňal stříbřitou substanci a vložil ji do ní. Pak se zhluboka nadechnul a s neochotným výrazem ve tváři se do ní ponořil. Když se zvednul, byl jeho obličej unavený a bledý, cítil se jako by zestárl naráz o dvacet let. Připadalo mu, že se pohybuje v kruhu, vše, co mělo přijít, tu již bylo, vše ale bylo zároveň nové. Pak pomalu vstal, hrotem hůlky začal kroužit po hladině myslánky a esenci vzpomínky hůlkou přenesl do lahvičky, kterou vytáhl z kapsy svého hábitu. Lahvičku pečlivě uzavřel a vrátil ji zpět tam, odkud ji vzal. Poté celý proces zopakoval, se vzpomínkou však manipuloval déle. Pozměněnou vzpomínku uložil do další lahvičky, kterou uložil do zásuvky psacího stolu.
Z obrazu jej pozoroval Brumbál. Ostatní ředitelé už pospávali nebo byli mimo své obrazy.
"Minerva zde už byla, vím, co se stalo," řekl soucitně. "Je mi to líto. Můžeme si o tom promluvit, Severusi. Jsem asi jeden z mála, kteří vědí, jak ti je…"
Snape se na portrét chladně podíval a zkřížil ruce na prsou.
"Vůbec nevíte, jak mi je. Vůbec si to neumíte představit!" řekl příkře.
"Harry byl pro mě jako můj syn-"
"Nebyl to váš syn! Byl jen součástí vašeho velkého plánu! Vašeho velkého boje proti zlu! Vždy jste počítal s tím, že zemře, nebo jste s tím byl přinejmenším srozuměn! A pochybuji, že jste k němu vůbec kdy něco cítil! Jen jste nás využíval!" Ve Snapeově hlase se mísila bolest se vztekem.
Brumbála celý život obdivoval, dokonce i tehdy, když stál na druhé straně. Brumbál byl bezesporu nejmocnějším, nejinteligentnějším a nejobdivuhodnějším kouzelníkem, se kterým se kdy setkal. Své vady, ostatně šlo o vady, s nimiž se mnozí mohli ztotožnit, dokázal proměnit ve ctnosti nebo alespoň ve zdání ctností. Lidé rádi zapomínali, že ten milý pán, tak milující sladkosti a tak prostě je nabízející jako by byl kouzelný dědeček z pohádky, vás bezostyšně manipuluje k poslušnosti, a že dělicí čára mezi tvrdošíjným idealismem a svéhlavou zaslepeností je přinejmenším tenká. Těžil, někdy vědomě, vypočítavě ze své schopnosti porozumět lidem. To, jak stavěl na odiv svou upřímnost a moudrou prostotu, jak předstíral, že je prost vší politické prohnanosti, bylo paradoxně jeho nejmazanějším trikem.
"Přestaňte předstírat, že vám záleží na tom, co se stane s tím chlapcem! A přestaňte strkat svůj nos co cizích záležitostí! Do mých záležitostí!"
"Severusi, nikdy bych tě neobtěžoval, pokud bych nebyl přesvědčen, že jsi právě proto sem přišel," odpověděl Brumbál mírně. "Myslánku máš přeci i v těch svých katakombách, není tomu tak?"
Snape na něj jen mlčky, s bolestí v obličeji hleděl.
"Křivdíš mi, Severusi. Nevěděl jsem všechno dopředu. Je dobře, že člověk nevidí běsy, které ho čekají za další zatáčkou. Jde sebevědomě a se vztyčeným hledím. Nevím, jestli bych našel odvahu ke stejným rozhodnutím, kdybych věděl, co to bude obnášet. Je dobře, že jsem to nevěděl."
Chvíli oba mlčeli. Pak Brumbál velmi tiše pokračoval. "Harryho jsem rád měl. Ale máš pravdu, nemůžu vědět, jestli to bylo tak, jako bych měl rád svého vlastního syna."
Snape neodpovídal. Jeho syn je dítětem osudu. Co to znamená a co to bude znamenat, již začínal tušit. V duchu si opakoval věštbu Trelawneyové a doufal, že najde jiný význam. Snažil se sám sebe přesvědčit, že to třeba ani opravdové proroctví nebylo, a pokud ano, tak že i proroctví se mohou mýlit.
Vodítka však byla nepříjemně jasná. Každý, kdo by měl dostatek informací, by mohl poznat, na koho se proroctví vztahuje. A pokud skutečně vstane nový Pán zla, nepochybně se k němu dříve či později věštba dostane. A pak začne hledat toho, kdo jej může ohrozit. Skutečnosti, které ukazovaly k Joshuovi, budou muset zůstat skryty. Nebude se k němu moci přihlásit. Nebude to moci říct ani jemu, ne, dokud chlapec nedospěje natolik, aby pochopil, že to musí zůstat tajemstvím. A to nepochopí, pokud mu nevysvětlí důvody. Jenže ty mu právě říct nemůže. Nemůže ho zatížit tímto břemenem příliš brzy.
"Co mám dělat, Brumbále," zeptal se tiše.
"Vychovávat ho. Vést ho. Učit ho, jak být silný a jak být dobrý. A umožnit mu, aby byl dítětem. Aby byl šťastným dítětem. Nauč ho poznat, jaká síla se skrývá v lásce. Severusi, to všechno ale přece už víš a nepochybně to zvládneš. V podstatě je to přeci tak, že první krok na cestě jsi už učinil, když jsi odmítl stranu temnoty, a nyní jdeš po té cestě dál. Všechno ostatní z toho nezbytně vyplývá, pokud nechceš zpochybnit celý svůj život."
"Do jaké míry ale je dané to, co je v té věštbě? Do jaké míry jsou věci, co se stanou, již předurčené? Pane, nic z toho, co Trelawneyová říkala, se přeci nemusí splnit…"
"Nemusí. Nemusela to být skutečná věštba. Ale vše nasvědčuje tomu, že byla. Jsi o tom přesvědčen stejně jako já. A víš stejně dobře jako já, že všechna vodítka ukazují na tvého syna."
"Pak ale nezáleží na tom, co udělám. Pokud existují skutečná proroctví, pokud je budoucnost předvídatelná, znamená to, že vše co se stane, existuje nezměnitelně již nyní. Že již nyní je stanoveno vše, co bude. A nic z toho, co udělám, to beztak nezmění."
"Již jsme o tom jednou hovořili, Severusi, vzpomínáš si? To, že je vše stanoveno, přeci neznamená, že je omezena vůle stvoření."
"Jestli si vzpomínám? Myslíte, že bych mohl zapomenout na jediný okamžik té noci?" odpověděl Snape hořce. "Pokud je pravda to, co říkáte, tedy pokud jsou naše činy nevyhnutelným výsledkem příčin, nad nimiž nemáme žádnou moc, pak je svobodná vůle pouhou iluzí. Nemůže existovat svobodná vůle, pokud to, co uděláme, je jen důsledkem vrozených vlastností a vnějších okolností."
"Vím, co chceš říci, Severusi. Na první pohled se zdá, že z toho, že je vše dopředu dáno, tedy, že je to neodvratitelné, vyplývá, že nelze jednat jinak, že nemůže existovat svobodná vůle. Například - pokud Harry byl ten, kdo musel porazit Toma Raddlea, vyplývá z toho, že s ním bojovat musel. Že tedy nebylo volbou Harryho, zda bojovat bude, že nebylo v jeho moci se boji s ním vyhnout. Nicméně nemyslím si, že by tomu tak bylo. Dopředu bylo dáno pouze to, že Harry, Harry sám za sebe, se rozhodne, že bude s Tomem bojovat. Ale byla to stále volba Harryho. Jeho volba byla ovlivněna tím, co Harry prožil, vším, co se jej týkalo. Tím, že svět vnímal jako dobré místo, za které stojí za to bojovat. Tím, že se naučil, jak bojovat. Nevyhnutelně vyplývala z toho všeho, čím byl. To, že bylo dopředu dáno a že mohlo být dokonce věštbou odhaleno, co se stane, nebylo příčinou toho, jak se Harry nakonec rozhodl. Jeho rozhodnutí tak bylo stále jeho rozhodnutím. Jeho volba tedy zůstala volbou svobodnou.
Navíc - proroctví nám jen zřídka dává víc než nejasné náznaky, které nám ukážou až zpětně, co vlastně znamenaly. Co vlastně víme, Severusi? Že povstane nový temný pán a že jej bude moci porazit jen jedna osoba. Nevíme, kdo bude tím temným pánem, i když můžeme leccos dovodit. Své domněnky jsem ostatně sdělil Minervě. Nevíme však, kdy to bude, nevíme ani to, zda jej skutečně porazí. Nebo snad víš něco dalšího, Severusi?" zeptal se na závěr ostře.
Snape se na něj dlouze zadíval, po chvíli však odvrátil pohled a beze slova přešel k oknu.
"Minerva si myslí, že Sybilla řekla ještě něco, co si necháváš pro sebe," naléhal Brumbál.
"Myslet si může, co chce," zavrčel Snape.
"Neřekneš mi to, chlapče?"
Snape neodpovídal. Pozoroval hvězdy na nebi. Nechtěl na to myslet a už vůbec o tom nemohl mluvit.
"Je velmi těžké nést takové břemeno sám. Vím, o čem mluvím," pokračoval Brumbál soucitně. "Ať uděláš cokoli, zůstane tvé břemeno tvým břemenem. Pomůže ti však, když se o ně podělíš."

----------------------------------------------------------
Brumbál říká v podstatě něco velmi obdobného Westminsterskému vyznání víry: "Bůh od věčnosti nejmoudřejším a svatým úradkem Své vlastní vůle svobodně a neměnně ustanovil vše, co se stane. To však neznamená, že Bůh je autorem hříchu, ani že omezil vůli stvoření."



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014