ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola dvacátá druhá: Rapsodie vlků

21. dubna 2014 v 7:15 | Richenza |  Bless the Child: Kniha druhá - PROROCTVÍ

Je tady další úplněk, probuzená divokost a nevinná oběť, vlastně oběti. Zvíře však zlé není, přestože se někdy chová krutě, skutečně zlý může být jen člověk. Gellert Grindelwald se začíná zajímat o dění v Británii a snaží se zde získat spojence. Povede se mu to? A důvěřují Teddymu jeho přátelé?

Píseň ke kapitole si poslechněte zde:

Kapitola dvacátá druhá: Rapsodie vlků

Do spánku se pomalinku vkrádá strach.
Bude tuhá zima v těhhle končinách.
Havrani se pohotově slétaj na větev.
Vlci táhnou krajem, to už ucítili krev.
Smečka je s tebou, když přemáhá tě chlad.
Nebudeš mít hlad, ale nesmíš se ptát.
Tesáky tesají rejhy do skály, i vlčí oči kdysi plakaly.
Vydáš se do noci, a kdo ví, zda se vrátíš,
Ruskou ruletou si chvíle krátíš.
Sny zůstaly v tunelu, je to bída,
Lítost se rozpíjí jako křída.
Výhoda šelem - ty jsi všude jako doma.
Je ztracená zvěř, co je jenom trochu chromá.
Cizí smečka v dálce a na obzoru střet!
Křovím a trním vyrazíte vpřed!
Ráno ti začíná, až když se smráká,
čím dál víc na západ tě slunce láká.
Nemáš co ztratit, proto nejlepší je lov.
Pochopil jsi dávno, že se nenažereš slov.
Smečka je s tebou, když přemáhá tě chlad.
Nebudeš mít hlad, ale nesmíš se ptát.
Tesáky tesají rejhy do skály, i vlčí oči kdysi plakaly.
Daniel Landa


Česká republika; 15. listopadu 2010


Byla klidná noc a naprosté ticho bylo i v malém domku těsně u železniční trati poblíž Adamova, stranou od ostatních obydlí. Dříve zde bývalo železniční hradlo, nyní v něm však žila rodina se třemi dětmi a rodiči matky. V jedné místnosti, se suchým záchodem na dvorku a zrezivělou pumpou. Ticho prořízl řinkot rozbíjeného skla a rána dopadající láhve do místnosti plné spících lidí. Ti se jen pomalu a neochotně probouzeli do pekla, které začalo. Z láhve se vylil hořící benzín, oheň se během několika vteřin začal šířit po místnosti. Do hukotu živlu zazněly zoufalé výkřiky. V místnosti nastal nepředstavitelný chaos. Otec s matkou nejdříve odvedli ven staré rodiče, pak se vraceli pro plačící děti.
Domek však zachvátily plameny dříve, než stihli odnést poslední, nejmladší dcerku.
"Šukar, kde jsi, moje krásná," volala matka, zatímco se k ní tiskly její dvě starší děti. Pak se otřásající v bezmocném pláči zhroutila na mrazem ztvrdlou zem.


Libeňská zahrádkářská kolonie byla večer zcela opuštěná. V jednom ze zahradních domků, spíše v kůlně, se rozhodli přenocovat tři muži bez domova. Listopadový večer byl mrazivý a zanedbaní muži, v nichž bylo těžké hledat stopy hrdé evropské kultury, zahřívali nejen svá zubožená těla, ale i nemocné a bezmocné duše láhví laciného alkoholu. Když usnuli, zahrabaní do nevábně páchnoucích hromad hadrů, nic na světě by je nemohlo vzbudit.
Nikdo neví, co se uvnitř dělo, když skupina mladíků v kožených bundách jejich přístřešek zapálila. Vzbudili se? Nebo je kouř ohně udusil dříve, než se probrali z opileckého nevědomí?
Nedaleko odtud, na soutoku Rokytky a Vltavy v parku hrdě nazvaném po bývalém pražském primátorovi Thomayerovi sady, skupina jiných mladíků honila dva asi šestnáctileté chlapce. Ti už dávno pustili to, co se jim podařilo v noci ukrást, a snažili se již zachránit jen své životy. Smečka je však obklíčila a jediný směr, kterým mohli nadále prchat, byla kalná řeka. Zoufale se rozhlíželi a jeden se pokusil řetěz pronásledovatelů prorazit. Marně. Druhý nečekal a v zoufalé naději, že se mu podaří přeplavat slepé říční rameno k ostrovu, se vrhl do vody.
Kdyby vydržel jen o chvíli déle, mohl snad proklouznout. Jeho pronásledovatele totiž napadla skupina snědých mužů, kteří měli v rukou vše, co domácnost mohla k improvizované válce poskytnout.
Bylo však už pozdě. Mrtvé tělo mladíka, stejně jako jeho ubodaného bratra, odnášela Vltava dál na sever, ven z Prahy.

…………………….

Praha; 20. listopadu 2010

Gellert Grindelwald seděl ve své pracovně ve svém malostranském domě. Pročítal si monitoring tisku, kouzelnického i mudlovského, který mu připravila Judita Markytánová. Judita mu připravila i statistický souhrn z internetových diskuzí pod články v přehledných grafech.
"Chci mluvit se Závišem. A samozřejmě taky s Baltazarem," řekl, aniž by zvedl hlavu od čtení.
"Ano, Gellerte. Zařídím to," odpověděla mladá žena.
Neuplynulo ani čtvrt hodiny a Judita k němu dovedla oba Smrtihlavy.
"Posaďte se," pokynul jim Gellert a podíval se na Juditu. "Neříkal jsem, že chci mluvit i s tebou."
"Promiň," odpověděla a odešla z pracovny.
"Dobrá práce, Záviši."
"Jsou disciplinovaní. Udělají, co jim řekneme."
Grindelwald přikývnul. "Mudlové zareagovali, jak jsem čekal. Žádné velké pobouření to nevyvolalo."
"Ano. O tom odpadu v zahrádkářské kolonii se zmínil jen jeden mudlovský deník, a to až na čtvrté straně. Pak už nic. V podstatě to schvalují nebo je jim to alespoň jedno, což je totéž. Akci u řeky mudlovské noviny popsaly jako útok té špíny. S tím, že zde byli dvě oběti na straně útočníků," ušklíbl se Baltazar. "Veřejné mínění je v tomhle jednoznačné. Všichni je nenávidí. Trochu nám to zkomplikovala jen ta malá šmejdka. To nebylo v plánu."
"Nevadí. Naopak," usmál se Grindelwald. "Reakce je zajímavá. Na jednu stranu s tím naoko nesouhlasí, na druhou stranu… lépe bychom si náladu neotestovali."
"To byl význam těch akcí?" zeptal se Záviš Dvorský.
"Samozřejmě. Baltazare?"
"Akce sledují dva cíle. Jednak otestovat, jak moc je již doba zralá a jednak snížit jejich práh citlivosti. Jako když hodíš žábu do studené vody. Nevyskočí. Až přijde na to, že je voda příliš teplá, bude už pozdě," vysvětloval.
"Rozumím. To je velmi chytré," řekl uznale Záviš. "Oni to ale netuší."
"Oni to nemají tušit."
"Co na to kouzelníci, pane?"
"V Magických listech o tom není ani zmínka. Jsou hloupější, než jsem si myslel," usmál se Grindelwald sebevědomě. "Je na čase přitvrdit. Chci od tebe za týden slyšet návrh dalšího postupu, Záviši. Můžeš jít."
Když Záviš Dvorský odešel, Grindelwald se obrátil na Baltazara Byrtuse. "Víme něco nového o té věštbě v Británii?"
"Pane, skutečně jsme se snažili, ale-"
"Chceš říci, že stále ještě nevíme, která z kolujících verzí je pravá?" zeptal se Grindelwald a jeho hlas zněl v tu chvíli nebezpečně.
"Zjistili jsme ale jiné důležité informace-"
"Co přesně?" přerušil ho Grindelwald netrpělivě.
"Od koho to proroctví je. Jmenuje se Sybilla Trelawneyová. Učí na britské škole čar a kouzel. Nemusí to být sice důležité, pane-"
"Nemusí," ušklíbnul se Grindelwald. "To je totéž, jako když řekneš, že to být důležité může." Vstal a začal přecházet po pracovně. "Je to ta samá věštkyně, která předpověděla příchod chlapce, který přežil…" řekl spíše pro sebe.
"Myslíte toho, který přemohl britského Pána zla?"
Grindelwald beze slova přikývnul.
"To jsem nevěděl, pane. Víte toho hodně o tom, co se tam dělo."
"Samozřejmě jsem se o něj zajímal. Celou dobu. Byl to můj nástupce i předchůdce," usmál se studeně Grindelwald. "Musíme zjistit více, Baltazare. Skutečně to být důležité může. Nemám ve zvyku nic podceňovat. Co tvůj druhý úkol - už jsi našel někoho důvěryhodného z bývalých britských Smrtijedů?"
"Bylo to obtížné. Většina je jich mrtvá nebo ve vězení. Nebo zradila. Nebo oboje. Ale ano, jednoho jsem našel. Nejsem si však jist, zda mu můžeme věřit."
"To si nemůžeme být jisti nikdy. Kdo to je?"
"Jmenuje se Draco Malfoy. Je ze staré čistokrevné rodiny. Jeho otec patřil mezi příznivce Pána zla už v první válce a zůstal věrný až do poslední chvíle. Zemřel. On a jeho matka vyvázli, byl ještě dost mladý. Z toho co vím, se mi okolnosti nezdají příliš jasné. Zdá se, že se nad ním slitoval ten chlapec, který Pána zla porazil. Asi z osobních důvodů. Byl jeho spolužák. Nic nenasvědčuje tomu, že by mladý Malfoy byl zrádce."
"Dobře. Kontaktuj ho. Chci s ním mluvit sám. Pak uvidíme."
Po Baltazarově odchodu Grindelwald zamyšleně, s rukama založenýma za zády, pozoroval Prahu, na kterou se pomalu začínal snášet soumrak. Myšlenkami však byl jinde. Navázání spojení s britskými Smrtijedy pro něj bylo důležité, důležitější, než by byl ochoten přiznat svým příznivcům. Nešlo jen o to proroctví, i když jeho význam rozhodně nehodlal podcenit.
Zejména však stále toužil po Relikviích smrti, stejně jako když byl mladý. Stále chtěl zvítězit nad smrtí a k tomu mu Relikvie pomůžou. Zejména však toužil po své ztracené hůlce, Hůlce osudu. Pátral po ní už dlouho, sám, nikomu toto tajemství nesvěřil. Získal ji tehdy skutečně Voldemort? Informaci, kde ji může najít, od něj bohužel získal, jak s ní však naložil? Odvážil se jí vzít z hrobu? Z jeho hrobu, zavřel oči. Nikdy nepochopil, proč Albus zradil, proč zatratil to, co společně plánovali, proč se nakonec obrátil i proti němu samotnému. Jejich názory na lepší uspořádání světa přeci byly stejné.
Pokud Voldemort hůlku získal, co s ní bylo dál? Všechny popisy porážky Voldemorta byly zmatené a nelogické. O jeho hůlce kolovala řada pověstí, z nichž žádná ji neoznačovala pravým jménem - jedna tvrdila, že shořela, druhá, že ji odnesl Brumbálův fénix. Podle jiné zaútočila sama na svého pána a pak vletěla do rukou toho Pottera, v další totéž, ale v opačném pořadí. Všechny verze se však shodovaly v jednom - hůlka Voldemorta, jeho hůlka, měla být nenávratně zničena. Asi chtěli odradit skrývající se Smrtijedy, aby po ní pátrali. Grindelwald však ani na okamžik neuvěřil, že by něco tak cenného mohl někdo skutečně chtít zničit. Musí zjistit více, musí najít očitého svědka. K tomu potřebuje vybudovat si zázemí v Británii.
A dřív nebo později se bude muset utkat s Harrym Potterem, protože on je tím, kdo posledního držitele hůlky osudu přemohl.

……………..

Bradavice; 21. listopadu 2010

Večer před dalším úplňkem atmosféra v bradavické škole houstla. Všichni dostali přísný zákaz vycházení, stejně jako minulý měsíc, a přestože se většina domnívala, že tím, že Teddy je pod dozorem, je problém vyřešen, jistý si nemohl být nikdo. Vždyť proč by jinak učitelé stále trvali na všech těch bezpečnostních opatřeních? To, co se stalo před měsícem, mělo zůstat tajemstvím a přesto, nebo snad právě proto, byl říjnový úplněk předmětem mnoha dohadů a teorií. Studenti všech kolejí jeden druhého pozorovali ve snaze zjistit, kdo je vlkodlak. Minulý úplněk ale připadl na víkend, kdy bylo běžné, že si studenti přispali. U nikoho tedy nikdo nezaznamenal nic neobvyklého. Jediným podezřelým v očích téměř celé školy tak zůstával Teddy Lupin.
V nebelvírské společenské místnosti, poněkud stranou od ostatních, seděli James, Teddy a Vicky. Teddy předstíral, že si čte, jeho přátelé se s ním snažili hovořit.
"Kolikrát ti to mám opakovat, Teddy," zvyšoval už James trochu hlas, protože Teddy na něj stále nereagoval, "my ti fakt věříme."
"Opravdu?" zvedl Teddy hlavu. "A šel bys tam se mnou?"
"Kam?" zeptal se udiveně James.
"Do toho srubu. Vedle Hagridovy hájenky. Budeš tam v noci se mnou?"
James jen mlčel, ve tváři udivený a mírně vystrašený výraz.
"Vidíš. Ani ty mi vlastně tak úplně nevěříš," prohlásil Teddy a sklonil se zpět ke své knize.
"Tak to není! James jen ví, že by nám to profesor Longbottom ani paní ředitelka nedovolili!"
"Jo. Tak to zcela mění situaci," procedil Teddy a dál předstíral, že si jich nevšímá.
"Je to určitě už naposledy! Zkrátka nesmíš vystrčit nos, Teddy!" rezolutně přikázala Vicky. "Pak zjistí, že jsi to nebyl, a budeš mít od toho všeho pokoj. Pojď, doprovodíme tě jako na ošetřovnu, ať to nevypadá, že tě někam odvádějí." Vstala a zvedala Teddyho.
"Ty si fakt myslíš, že tím někoho oklameš, Vicky?" řekl zamračeně Teddy, ale vyšel bez odporu za ní portrétem Tlusté dámy.

…………..

Tamtéž; noc z 21. na 22. listopadu 2010

Ležela schoulená za hradem, kam ji už v podvečer dovedly Ulla a Ralphina Vaneovy, hábit pečlivě složený pod kamenem, zabalená do deky, kterou jí zde připravily. Čekala, až vyjde měsíc, chvěla se strachem z blížící se proměny. Teď už věděla, jak to bolí, když se mění její tělo, věděla jaké to je, bála se svých zvířeckých instinktů, jejich neovladatelnosti. Na to, co se s ní v noci děje, si nepamatovala - její myšlení v té době bylo zcela odlišné a do paměti člověka téměř nepřevoditelné.
Najednou to ucítila. Přicházelo to. Její smysly se začaly zostřovat. Ucítila zvětšující se bolest z rostoucího a měnícího se těla. Zoufale bolestí zakřičela a její hlas vyděsil několik ptáků. Bolestivý křik se pozvolna měnil ve vytí zoufalého a rozzuřeného vlkodlaka.
Postavila se a začichala. Cítila tolik vůní, tolik lákavých pachů, všude kolem sebe. Najednou uslyšela vzdálené vytí. Rozběhla se tím směrem, instinkt jí napovídal, že ve smečce bude její síla znásobená. Kromě toho nechtěla být sama - byla stále ještě jen mládě, které teprve začalo svou sílu objevovat.
Byla již v lese, když našla druha, který ji k sobě lákal. Dotkli se čenichy, poznali se. Byl to ten, s kterým běhala již minule. Ten, který ji ubránil. Byl mnohem větší než ona a po jeho boku se přestala děsit neznáma, které ji obklopovalo.
Vedl ji hlouběji do lesa a každou chvíli se za ní otáčel, jestli jej následuje. Ona jej pobízela, chtěla, aby ji honil, ale on jí cílevědomě vedl dál a dál a nenechal se zmást jejími dětskými pokusy o hru. Na kraji mýtiny osvětlené velkým kulatým měsícem se zastavil a počkal na ni. Postavila se vedle něj. Před nimi se pásla kořist. Podivná, čarovná a zvláštně vonící. I jako zvíře však nejasně tušila, že tato kořist je tabu, že by napadena být neměla. Její druh však nečekal a ona spíše se zvědavostí než s hrůzou pozorovala, jak skočil po jednom z těch tvorů. Ostatní se rozprchli.
Po chvíli se osmělila a zvědavě došla až k němu. Vůně krve a ještě teplého masa ji lákala, nedokázala jí odolat. Sklonila se a do čerstvého masa se zakousla.

………………

Tamtéž; 22. - 24. listopadu 2010

Stejně jako při minulém úplňku, trávil Severus Snape noc v ředitelně s Minervou McGonagallovou. Učitel obrany proti černé magii, bystrozor Burtonem Battley byl s Hagridem v hájence, aby sledoval úkryt Teddyho Lupina. Museli už s určitostí zjistit, zda Lupin je či není vlkodlak. Snape nervózně přecházel a čekal, zda jej některý ze skřítků nepřivolá, zatímco Minerva seděla v křesle, oči zavřené. Napjatý výraz v obličeji však prozrazoval, že nespí a je připravena v případě potřeby okamžitě zasáhnout. V hradě však byl až do rána klid. Ne tak venku - od Zapovězeného lesa bylo opět slyšet podezřelé zvuky. Znělo to skoro, jako by tam bylo vlkodlaků několik.
Ráno s Minervou zkontroloval učebnu přeměňování, která zůstala opět neporušena.
Došli k hájence. Ve dveřích je už očekával nevyspalý bystrozor.
"Dobré ráno, Burtone," pozdravila jej Minerva a Snape přikývnul na pozdrav. "Jak to šlo?"
"Dobré ráno. Byli tady."
"Byli? Bylo jich více?" zeptal se ostře Snape.
"Ano. Jeden velký a druhý menší, nedospělý. Ten velký se ochomýtal kolem Lupinova srubu. Připadalo mi to, jako by záměrně chtěl porušit ty pečeti. Choval se fakt rozumně, cílevědomě."
Snape přikývnul. "Tak by se choval léčený vlkodlak."
"Ano, souhlasím, Severusi."
"A ten malý?"
Battley se usmál. "Je to divný mluvit tak o těch příšerách, ale připadal mi hravý jako mládě. Pobíhal kolem toho velkýho. Připomínal mi štěně, který se chce honit."
"To mohl být Lupin."
"Nemyslím. Neviděli jsme ho odcházet. Ani Hagrid, ani já."
Snape se zamračil. "Jsi si jistý, že nemohl opustit srub, aniž byste si toho všimli?"
"Ano. Jsem si prakticky jistý."
"Takže to nevíš určitě."
"Severusi," sevřela přísně rty Minerva. "Burton si nemyslí, že je to Teddy! Myslím, že ho můžeme vyloučit!"
"Nemyslím, Minervo. Burton si není jistý," zamračil se Snape.
"Jsem si jistý, pokud jde o čas, který jsem strávil hlídáním já. Ale střídali jsme se s Hagridem. Proto ta malá výhrada. Hagride, můžete se vyjádřit?"
Hagrid, který do té doby mlčky poslouchal, odpověděl nezvykle vážným hlasem. "Neviděl sem Teddyho, že by šel ven. Jenže tady profesor Snape mi stejně nebude věřit. Jenže Teddy to není, profesore.
"Nechci zpochybňovat slovo ani jednoho z vás," odpověděl Snape příkře. "Ve hře je však příliš mnoho. Ještě jednou bychom ho pro jistotu izolovat měli. I proto, že mezi léčenými vlkodlaky není nikdo, kdo by věkem odpovídal. A z hradu nikdo neodešel. Ať chcete nebo ne, vypadá to pořád nejpravděpodobněji na něj."
"Asi si ho budeš muset příště hlídat sám, Severusi," řekl Battley příkře.
"Obávám se, že máš pravdu, Burtone," odpověděl Snape chladně.
"Severusi, Teddy není Remus," řekla tiše Minerva.
"Je to Lupin, Minervo."


Stále si nebyl jistý. Skutečně tomu chlapci nechtěl křivdit. Ale musí mít jistotu, než jej opět nechá mezi dětmi. Horší bylo, že bylo již jisté, že někdo ze Smečky přes zákaz byl venku. Měl chuť je všechny vyloučit. Jak však vyloučit bez řádného zdůvodnění více než dvacet studentů? Kromě toho si sám uvědomoval, že by to nebylo vůči většině z nich spravedlivé. A zejména by to nepřipustila Minerva. Bylo však velmi znervózňující, jak členové Smečky drželi při sobě. Nepochyboval o tom, že vědí, kdo z nich v noci odchází ven, a napadlo jej, že ten větší vlkodlak to dělal záměrně tak, aby byl vidět, když porušuje pečeti, tedy aby zakryl skutečnost, že Lupin ze srubu odešel ještě předtím. Proč by to však dělali? Jediné, co by to vysvětlovalo, bylo, že by k němu mohli cítit solidaritu. Mohlo to být ale i naopak - mohli sami porušit pečeť Teddyho, aby odvrátili pozornost od někoho z nich. Nebo několika z nich. Musel počítat se všemi možnostmi. Lupin pod dohledem ještě příště zůstane. Pod jeho osobním dohledem.
Nejdříve to vypadalo, že to byla jen nevinná hra, že se nic nestalo. Až po dvou dnech Hagrid přinesl roztrhané mládě jednorožce. Naštěstí se jim to podařilo utajit a jediní, kdo to věděli, byli kromě Hagrida, Minervy a Burtona Battleyho Smečka a Teddy, kterým to řekl Snape sám, aby mohl pozorovat jejich reakce. Nezjistil nic. Vlkodlaci byli stále semknutější a drzejší. Když jim oznámil, že budou muset trávit úplňky v Chroptící chýši, dokud se záležitost nevyřeší, tak odpověděli, že jim to tam vyhovuje. Dal jim ultimátum, že pokud se příště něco stane a nevydají viníka, vyloučí je všechny; přestože věděl, že by se mu nic takového nejspíš nepodařilo. Ale oni to vědět nemohli a zdálo se, že po jeho výhružce posměvačné výrazy z jejich tváří zmizely. Předpokládal proto, že si sjednají pořádek sami. Nemohl si však nadále dovolit nechat po lese běhat nebezpečné vlkodlaky. Předpokládal sice, že studenti školy nejsou v ohrožení, pro jistotu se však rozhodl ponechat dosavadní bezpečnostní opatření. V ohrožení však mohli být obyvatelé Prasinek; v okolí se naštěstí jiná lidská sídla nevyskytovala. Budou je muset varovat.


Studenti se pomalu rozcházeli po středeční večeři, když jednoho ze zmijozelských sedmáků, černovlasého mladíka jemných rysů, tiše oslovil jeho spolužák Kenley Selwyn.
"Pojď za mnou, Ranulphusi," vyzval jej nenápadně.
"A když nechci?" podíval se na něj poněkud neklidně.
"Chceš," odpověděl Kenley hlasem nepřipouštějícím odpor a šel před ním do jednoho z jejich bývalých azylů ve třetím patře. Ranulphus Burke jej bez dalších protestů následoval.
Tam na ně už čekali další sedmáci - Conor Diggory z Mrzimoru, Velvela Lebovitzová z Havraspáru a Eadulf Fortescue z Nebelvíru. Všichni stáli a tvářili se vážně.
"Co se děje? Proč si nesednete?" zeptal se Ranulphus a nervózně těkal pohledem z jednoho na druhého.
"My víme, že jsi to byl ty," promluvil Kenley, kterého celá Smečka uznávala jako svého neformálního vůdce.
"Jak, co jsem byl já?"
"Kdo to udělal. Kdo byl v noci venku."
"Ale to jste věděli i minule. Vždyť jsem to vysvětloval. Hlídal jsem tu malou," bránil se Ranulphus. "Jen jsem na ni dohlížel. Aby se jí nic nestalo."
"To ti nevyčítáme. I když jsme se už minule dohodli, že nikdo ven vycházet nebude."
"Ale víte, že jsem s tím nesouhlasil."
"To neznamená, že se nemáš podřídit, Burke," zavrčel Kenley.
"Ranulphusi," ozvala se trochu mírněji Velvela, "my ti až tak nevyčítáme to, že jsi šel ven, jako to, co se stalo potom. Proč jste zabili toho jednorožce? Jednorožce by neměl nikdo zabíjet," dodala smutně.
"Ale toho jsme nezabili společně! Udělala to ona! Jen jsem ji nedokázal zastavit!" bránil se vehementně Burke. "Ale nevinil bych ji z toho - vždyť ona nebere žádný lektvar, chovala se jen instinktivně, jako zvíře."
"Proč jsi jí v tom nezabránil?" zeptal se Eadulf a jeho hlas zněl přísně.
"Od tebe to sedí, Fortescue," ušklíbl se Ranulphus. "Není snad z tvé koleje? Jsi to ty, kdo by se měl o ni starat. Nebo vaše děvčata. Ona byla sama. Já jediný jsem se rozhodl riskovat a pomoci jí. Tak se na mě netvařte jako na zločince!" Pak mírnějším hlasem dodal: "Nemohl jsem nic udělat. Je mi to líto. Přišel jsem pozdě."
"V jednom má pravdu, Kenley," prohlásila smířlivě Velvela. "Neměla by být venku sama. Musíme ji příště vzít k nám."
"Divokého vlkodlaka?!" podíval se na ni nesouhlasně Conor Diggory.
"Je to mládě, Conore," pohlédla nejistě na Kenleyho.
"Souhlasím s Velvelou," přidal se k ní Eadulf. "Společně ji zvládneme."
"Jenže to pak stejně porušíme pečetící kouzla! Stejně to bude na nás!" protestoval Ranulphus.
"Co by bylo na nás, když se nic nestane, Burke!" řekl Eadulf.
"Takže aby bylo jasno," řekl po chvíli přemýšlení Kenley, "nechci konflikt se Snapem. Je schopný prosadit naše vyloučení. A minimálně u naší koleje mu nikdo nebude stát v cestě. A já tedy chci školu dokončit.
Máme v podstatě tři možnosti: Můžeme ji nechat běhat venku. A pak se může stát cokoli. To by nás všechny ohrozilo a obrátilo by to mínění lidí proti nám. Nebo si ji odvedeme do Chroptící chýše a pokusíme se ji v ní udržet. Pečeti sice budou narušené, ale nic se nestane. Mohl by možná někdo doběhnout i k Lupinovi a porušit ty jeho. Pak nebudou vědět, co se děje, stejně jako dosud. Třetí možnost je oznámit tu malou. Ale důvody, proč se Smečka rozhodla proti, stále trvají."
"Možná bychom ji do Chýše mohli dovést ještě před tím, než to tam zapečetí. Pak by nic nezjistili."
"To není špatný nápad, Velvelo. Budeme o tom hlasovat. Svolávám Smečku na sobotu pět hodin do Chroptící chýše."
Když zůstal sám s Ranulphusem, naklonil se k němu a zasyčel mu do ucha: "Nepřesvědčil jsi mě. A radím ti - hodně rychle zapomeň, jak chutná krev."





 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014