ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola dvacátá třetí: Estranged

23. dubna 2014 v 0:01 | Richenza |  Bless the Child: Kniha druhá - PROROCTVÍ

Jsou si tak blízcí a přitom tak vzdálení. Zůstanou Ron a Hermiona stále nesmíření? Když máme začít něco nové, měli bychom se nejdříve vypořádat s tím starým. To cítí Hermiona i Severus a snad to pochopí i Ron. Joshuovi se podaří konečně získat přízeň Zmijozelu. Neztratí tím však něco?

Píseň ke kapitole si poslechněte zde:



Kapitola dvacátá třetí: Estranged

When you're talkin to yourself
And nobody's home
You can fool yourself
You came in this world alone

So nobody ever told you baby
How it was gonna be
So what'll happen to you baby
Guess we'll have to wait and see

Old at heart but I'm only 28
And I'm much too young
To let love break my heart
Young at heart but it's getting much too late
To find ourselves so far apart

I don't know how you're supposed
To find me lately
And what more could you ask from me
How could you say that I never needed you
When you took everything
Said you took everything from me

Young at heart and it gets so hard to wait
When no one I know can seem to help me now
Old at heart but I musn't hesitate
If I'm to find my own way out

Still talkin' to myself
and nobody's home.. Alone

So nobody ever told us baby
How it was gonna be
So what'll happen to us baby
Guess we'll have to wait and see

When I find out all the reasons
Maybe I'll find another way
Find another day
With all the changing seasons of my life
Maybe I'll get it right next time
And now that you've been broken down
Got your head out of the clouds
You're back down on the ground
And you don't talk so loud
And you don't walk so proud
Any more, and what for

Well I jumped into the river
Too many times to make it home
I'm out here on my own, an drifting all alone
If it doesn't show give it time
To read between the lines
'Cause I see the storm getting closer
And the waves they get so high
Seems everything We've ever known's here
Why must it drift away and die

I'll never find anyone to replace you
Guess I'll have to make it thru
this time - Oh this time
Without you

I knew the storm was getting closer
And all my friends said I was high
But everything we've ever known's here
I never wanted it to die
Gun'n Roses

Londýn; 1. prosince 2010

Ve středu odpoledne se Hermiona nepřemístila rovnou do Doupěte jako obvykle, místo toho se vydala k řece, k Toweru, kde měla sraz s Ronem. Cítila se nesvá. Byla to jejich první schůzka po tolika letech. Překvapilo ji, že Ron bez váhání a bez ptaní souhlasil, a jen tiše doufala, že si od jejich setkání neslibuje něco, co mu nemůže a ve skutečnosti už ani nechce dát.
Viděla jej nedávno, na schůzce Fénixova řádu, jenže to bylo jiné. Hlavně spolu kromě formálních zdvořilostí vůbec nepromluvili, vlastně se na ni snad ani nepodíval. Stále se jí vyhýbal a Hermiona si uvědomila, že je to nepochybný znak toho, že ta dívka měla pravdu - Ron se s jejich rozchodem nevyrovnal. Nebylo jí úplně jasné proč - je přeci obvyklé, že vztahy začínají a končí, je běžné, že člověk nezůstane se svou první láskou. Proč tomu tak nebylo u něj? Bylo to kvůli tomu, že zůstala sama? Proto pořád doufá? Musí to konečně rozetnout. Musí mu to říkat znovu a znovu, tak jak ji o to žádala ta dívka, aby pochopil. Nemůže si už dál namlouvat, že se jí to netýká.
Rona čekajícího na lavičce u Toweru viděla už zdálky. Zpomalila, chtěla oddálit jejich setkání, vlastně měla chuť se otočit a utéct. Ron si jí ale všimnul a vydal se k ní.
"Tak jsi přišla," řekl trochu nejistě.
Přes svou nervozitu se musela pousmát. Připadal jí jako chlapec, který je na první schůzce s děvčetem a neví, co si počít s rukama a očima.
"Proč bych měla nepřijít, vždyť jsem tě o to setkání sama požádala. Jsem ráda, že jsi mi vyhověl."
Ron jen kývnul a strčil si ruce do kapes.
"Půjdeme se projít?" ukázala na nábřeží Temže.
Ron přikývnul. Mlčky a pomalu došli až k řece. Vydali se podél ní, ticho, které se stávalo čím dál tíživějším, si ani jeden z nich netroufal přerušit.
"Rone, nemůžeme se jeden druhému vyhýbat věčně," ozvala se konečně Hermiona a podívala se z boku na Ronovu tvář. Ron její pohled neopětoval, snad si ho ani nebyl vědom, když upřeně pozoroval dlažební kostky pod svýma nohama.
"A jak by to mělo být, Hermiono?" zeptal se po dost dlouhé chvíli. "Už máš dost samoty?"
"Nejsem sama," odpověděla tak potichu, že pochybovala, jestli jí vůbec uslyšel.
"Jsi sama. Nevím, koho chceš přesvědčit, že ne. Tvůj syn už je velký. Bude tě potřebovat čím dál méně. A ty budeš sama. To skutečně chceš?"
"Proč to říkáš?" zeptala se smutně.
"Vlastně ani nevím. Nic se nezměnilo, viď," zastavil se a konečně se jí podíval do očí. "Proč ses chtěla sejít? Co vlastně chceš, Hermiono?"
"Chci… Musím ti vysvětlit… Možná se mýlím, ale myslím si, že se mi vyhýbáš právě proto, že pořád…" Odmlčela se. Nedokázala to vyslovit. Cítila se najednou nevýslovně trapně. Proč se do toho jen pouštěla? Vždyť tím může narušit jejich křehké příměří, vše může být ještě horší, než bylo doposud.
"Že tě pořád mám rád?" dopověděl za ni Ron překvapivě rozumně. "Ano mám, když to potřebuješ slyšet." Pokračoval v chůzi a znovu začal pozorovat chodník, po kterém šli. "Víš, není to tak, že bych na tebe čekal. Stokrát jsem se rozhodl a stokrát jsem sám sebe přesvědčil, že o tebe už vůbec nestojím. A funguje to. Fungovalo to," opravil se. "Dokonce jsem se i zamiloval a myslel jsem si, že by to mohlo konečně být ono. Že jsem z toho definitivně venku. Jenže když tě uvidím… Je to jinak. Víš, já nejsem chudinka, který touží po té své jediné a nemůže si najít jinou."
"Já vím, Rone. A přeji ti to."
"Já se ti vyhýbám, protože pak jsem v pohodě. To se mi stalo už několikrát, když jsem tě po dlouhé době zase viděl. Tak se ti vyhýbám, připadá mi, že to je to nejrozumnější, co můžu udělat. Jenže teď… vlastně od té schůzky Řádu… Hermiono, skutečně se nemůžeme pokusit začít znovu?"
"Máš svůj život, Rone. Já mám svůj život. Rone, to je to, co jsem ti chtěla říct. Buďme přátelé. Mluvme spolu. Nemůžeme se vyhýbat jeden druhému, když teď… Rone, budeme muset v Řádu spolupracovat. Ale pochop, nejde to vrátit."
"Proč ne?" zeptal se prostě Ron. "A kdy chceš začít žít? Ještě pořád není pozdě. Pozdě teprve bude. Stále později… Na co chceš čekat? Na koho čekáš? Nebo ti snad nepřipadám dost dobrý?"
"Tak to není, Rone!" vykřikla Hermiona. "Jsi dobrý. Jen jsme už od sebe příliš daleko. Nemůžeme to vrátit. Každý jsme někdo jiný. Každý jsme někde jinde."
"Já tě miluju, Hermiono," řekl tiše a chytil ji za ruku. Hermiona se mu lehce vymanila.
"Ne, nemiluješ. Miluješ svou představu o mě. Ale já už jsem někdo jiný. Rone, prosím, pochop to konečně!"
"Promiň," zamumlal Ron. "Pořád říkám jen, co já, a zapomínám, že ty mě nechceš. Jen jsem myslel, že i ty… když zůstáváš pořád sama… Když jsem tě minule viděl, připadala jsi mi najednou jiná. Jako by ti došlo, že už to takhle dál nejde. Jako bys byla méně sebevědomá… A teď v tom zase lítám."
"Rone…" zašeptala Hermiona s bolestí. "To jsem nechtěla. Nikdy."
"Proč? Proč vlastně? Proč to nechceš ani zkusit? To jsem ti tak odporný?"
"Ne, vůbec ne, Rone, naopak-" Ron se jí pokusil znovu chytit za ruku, Hermiona ucukla. "Vidíš?" zasmál se nevesele. "Tak proč uhýbáš? Přátelé si snad občas podají ruku, ne?"
"Jenže ty mi nechceš podat ruku jako přítel."
Ron se otočil a chvíli pozoroval řeku, která pomalu a těžce plynula zamračeným dnem. "Nikdy jsem nechtěl, aby to skončilo," zamumlal, aniž by se na ni podíval.
"Já také ne, Rone. Ale skončilo to. Je čas jít dál." Rozepnula si kabát a vytáhla zpod blůzky stříbrný řetízek, na němž visel prsten s rudým kamínkem. "Podívej, Rone," dotkla se lehce jeho ramene. Ron se neochotně otočil. "To je od muže, ke kterému patřím."
Ron fascinovaně pozoroval prsten, jako by nechtěl věřit svým očím. Po chvíli chraplavě promluvil: "Od koho je? Proč ho schováváš?"
"Já ho neschovávám!" bránila se Hermiona a nelhala, nebo alespoň vědomě nelhala. Určitou roli sice hrálo, že nechtěla čelit zvědavým otázkám zejména Ginny a Leanne. Ale nebyl to hlavní důvod. "Nemůžu o tom mluvit. A vlastně ani nechci. Jen jsem chtěla, abys o tom věděl, protože to vědět potřebuješ."
"Miluješ ho, Hermiono?"
Hermiona neodpověděla hned. Nemyslela si, že ho miluje, ať Lenka říká, co chce. Bylo to složitější. Ta směsice pocitů, ve kterých se sama nevyznala. Směs důvěry i hořkosti, touhy po větší blízkosti i úzkosti z ní, toho všeho, co bylo a nebylo vyřčeno, co bylo a nebylo uděláno… A silný pocit toho, že k němu patří, že tvoří celek, ať chtějí nebo ne. To nedokázala popsat ani sama sobě, natož druhému. Jenže Ron tohle všechno vědět nepotřebuje. Potřebuje jednoduchou a jednoznačnou informaci, která mu pomůže se od ní odpoutat a pokusit se normálně žít.
"Ano. Miluji ho."

……………………

Bradavice; 4. prosince 2010

První prosincovou sobotu byl nádherný den. Přestože již v noci mrzlo, hned ráno vysvitlo slunce, takže bylo možné očekávat příjemné teploty. Nebyl to nejhorší den na poslední famfrpálový zápas tohoto roku. A byl to zároveň první zápas, ve kterém hrál za svou kolej Joshua, vlastně úplně první opravdový zápas s plným počtem hráčů, ve kterém vůbec hrál. Na druhou stranu nebylo to poprvé, kdy hrál proti Jamesovi; v Doupěti téměř nikdy nehráli ve stejném družstvu. Ale tentokrát to bylo jiné, to cítili oba. Poprvé to bylo doopravdy.
Už od rána měl žaludek jako na vodě, téměř nebyl schopen jíst. S uspokojením si všiml, že James je na tom stejně, a to vědomí mu zlepšilo náladu natolik, že přeci jen kousek toustu s máslem a marmeládou do sebe dostal. Vedle něj seděl Scorpius, s kterým se v poslední době na trénincích ke svému vlastnímu překvapení dost sblížil, a zdálo se, že je na tom stejně.
"Scorpiusi," strčil do něj loktem, "nemusíš jíst, když nechceš, ale aspoň si pořádně oslaď čaj," nasypal mu do hrnku tři vrchovaté lžičky cukru.
Scorpius hrnek s nervózním úsměvem přijal, a pomalu upíjel.
"Měl jsem počkat ještě rok," zamumlal. "Nechápu, proč to pravidlo o zákazu prvních ročníků zrušili. Mohl jsem mít pokoj."
"Myslel jsem, že jsi hrát chtěl?" podivil se Joshua. "Já tedy jo, i když dneska si taky nejsem úplně jistý, proč."
"Já jsem taky chtěl. A hlavně otec to ode mě čekal. Ale co když jsem ve družstvu jen proto, že je Edith mámina sestřenice?"
"Ne, viděl jsem tě hrát. Jsi dobrý," povzbuzoval ho Joshua. "Podívej, oni už odcházejí!" ukázal k nebelvírskému stolu, kde kapitán družstva, střelec Adam Plumton, sháněl své hráče do houfu.
Scorpius znejistěl ještě víc a jeho od přírody bledá pokožka dostala nepříjemně nazelenalý odstín. Joshua na ramenou ucítil něčí dotyk. Otočil se a uviděl napjatou tvář kapitánky Edith Greengrassové.
"To je normální, že jste nervózní, kluci," usmála se na ně. "Ale nemáte proč. Oba jste dobří. Jinak bych vás do svého družstva nevybrala. Nevím jak vy, ale já chci letos vyhrát. A mám skvělé družstvo, takže se nám to určitě povede. V klidu dojezte, je ještě čas."
Oba chlapci rychle dopili přeslazený čaj a vstali, aby společně s ostatními hráči, kteří už obklopili Edith, odešli do šatny.


Když převlečení a s košťaty na ramenou pochodovali na hřiště, křupala jim ještě pod nohama zmrzlá tráva. Na druhé straně, osvětlené sluncem, však již bylo teplo. Joshua se s obavami podíval na stále ostřejší slunce. Pro diváky bude počasí skvělé, ale najít Zlatonku v ostrém světle bude zatraceně obtížné. S tím si ale nemá smysl lámat hlavu. Oba, James i on, budou mít podmínky stejné.
Už zdálky viděl, že z druhé strany, chvíli před nimi, dorazilo na hřiště nebelvírské družstvo a diváci je vítali bouřlivými ovacemi. Když však docházeli na hřiště on a jeho spoluhráči, jásot se změnil v pískot, který zmijozelská část hlediště nedokázala přehlušit. Zamračil se. Chování diváků se mu nelíbilo. Tohle je přeci sport a jde o to ukázat, kdo je lepší. O nic víc, ale ani o nic méně nejde. Pocítil náhle hrdost na své družstvo a touhu ukázat všem, že jsou to oni, kdo je lepší.
Na hřišti zaslechl hlas kapitánky, jak se obrací na jejich odražeče - Caddocka Bletchleyho z pátého ročníku a Harolda Jacknifea ze třetího. Nerozuměl však, co jim říkala. Rozhlížel se po okolí, nepřátelského pokřiku se snažil nevšímat.
"Kapitáni, podejte si ruce," uslyšel hlas rozhodčí profesorky Hoochové. Edith se sveřepým výrazem udělal krok ke kapitánovi nebelvírského družstva. Něco mu pošeptala a Plumton zbrunátněl, nic však neřekl.
"Připravte se," pokračovala profesorka Hoochová a všichni hráči si přichystali košťata do pohotovostní polohy. "Nasednout na košťata!" vydala poslední pokyn a zapískala.
Míče byly vypuštěny a stejně jako ony vylétlo do vzduchu i všech čtrnáct hráčů. Nikdo nezaváhal a Joshua si s uspokojením všimnul, že i z tváře Scorpiuse zmizela nervozita a že nyní se tváří soustředěně a bojovně.
Joshua vylétl o něco výše, než byli ostatní hráči. Příliš si jich nevšímal, jediné, co ho zajímalo, byla Zlatonka. Zajímat jej musely samozřejmě také Potlouky, uvědomil si, když jeden na poslední chvíli od něj odrazil Caddock Bletchley.
"Dávej pozor, Grangere!" vykřikl hromotluk a roztáhl ústa v něčem, co připomínalo úsměv.
"Díky!" zakřičel Joshua a pokračoval v okruhu kolem hřiště. Po Zlatonce nebylo zatím nikde ani stopy. Joshua se opatrně, v širokých kruzích kolem hřiště pouštěl níže a níže a s uspokojením si všimnul, že jej James napodobuje.
"Míč má Talkalotová, nevypadá to dobře, blíží se k nebelvírským obručím… Copak to brankářka nevidí? Kde jsi, Gorawen, takové hezké oči… Gorawen se vyhýbá Potlouku, který na ni zákeřně vypustil Doherty, to přeci musel být faul, ale rozhodčí nereaguje… Dopadlo to dobře, Talkalotová pouští Camrál po skvělém zásahu Darrena Towlera a padá dolů… Ale ne, to přece není faul!" slyšel rozhořčený hlas komentátora Marcuse Belbyho a pískot píšťalky profesorky Hoochové.
Zmijozelská střelkyně Delilah Talkalotová dopadla bez problémů na vzduchový polštář, který duchapřítomně vyčarovala. Pak se nachystala k trestnému střílení a Joshua se stále marně rozhlížel po Zlatonce.
"Deset nula pro Zmijozel!" hlásil zklamaně Marcus Belby. Joshua si všimnul, že James změnil směr letu. Zpozorněl, doletěl k němu a rozhlížel se, jestli někde na dohled od něj neuvidí Zlatonku. Stále se však neukázala.
"…Malfoy pouští Camrál, dobrá rána, Darrene! Míče se ujímá Kingová a obratně se vyhýbá Potlouku, který na ni podle vypustil Jacknife, Rebecca se ale nedá a neochvějně míří k cíli! Bole se připravuje… Marně! Skvělá rána, Rebecco! Nebelvír vyrovnává! Virdee chytá míč… to není možné, Bole se ani nevzpamatoval a už je v druhé obruči! Dvacet - deset pro Nebelvír! Dobrá práce, Lukeu!"
Joshua slyšel nadšený křik diváků a na poslední chvíli se vyhnul Potlouku, který na něj vyslal nebelvírský odražeč. Spustil se níže a systematicky prozkoumával prostor hřiště i mezi hráči. Někde Zlatonka být musí.
"…Camrál má Malfoy, dělejte něco, copak ho neumíte srazit…"
"Belby! Kroťte se, nebo vás vyměním!" Minerva McGonagallová promluvila tak blízko komentátora, že její hlas se rozezněl po celém hřišti.
"Omlouvám, se paní ředitelko, samozřejmě že ho nemají srazit, ale jen mu vyrazit z rukou Camrál… i když to je nesrovnatelně těžší… Malfoy střílí vedle… Nebylo to vedle… trefil bohužel pravou obruč… To máme dvacet - dvacet… A u míče je opět Virdee!" burácel Belby. "Přihrává Kingové… K ní míří Potlouk… Kingová stihla předat Plumtonovi - a je to tady!" uslyšel Joshua frenetický jásot komentátora i celého publika. "Třicet - dvacet pro Nebelvír!"
Zápas nevypadal dobře. Zanedlouho Nebelvír vedl o padesát bodů a Zlatonka stále nikde. Joshua začal být nervózní, když konečně uviděl zlatý záblesk několik metrů pod Jamesem, těsně nad zemí. Ten si Zlatonky dosud nepovšiml. Pokud se teď za ní rozletí, James jeho pohyb zaznamená a chytí ji dříve než on. Joshua se proto rozhodl k riskantnímu manévru. Přitiskl se ke koštěti a jako blesk vyletěl do výše. James ho následoval, přesně jak Joshua předpokládal. Když ho odlákal dostatečně daleko, změnil směr a střemhlav se pustil dolů k zemi. James ho následoval, bylo však už pozdě. Diváci zmlkli ze strachu, že Joshua narazí v plné rychlosti do země, ten na poslední chvíli vyrovnal, nohama však zavadil o trávník. Bolest však ve vzrušení ani necítil. Překulil se z koštěte, kleknul si a ruku se Zlatonkou vítězoslavně zdvihl do vzduchu.
Kousek od něj přistál James a úkosem se na Joshuu podíval. Pak odešel na druhou stranu hřiště a posadil se na lavičku, hlavu schoval v dlaních. Kolem přistávali i ostatní hráči. Joshuovi se začínala točit hlava, až teď si uvědomil silnou bolest, která pulzovala v obou kotnících. Unaveně sebou plácnul do trávy. To už u něj byla Edith Greengrassová.
"Jsi v pořádku, Joshi?"
"Jo, jen jsem trochu zavadil nohama o zem. Tak trochu to bolí." Zavřel oči, Zlatonku tisknul v ruce na svou hruď.
"Byl jsi skvělý, Joshi," uslyšel hlas Scorpiuse.
"Ty taky," usmál se, a začal se pomalu zvedat. Bolest ale byla příliš silná. Znovu se položil a zavřel oči.
"Je všechno v pořádku, Greengrassová?" uslyšel nad svou hlavou hlas, který nepoznával.
"Nebude to nic vážného, ale potřebuje na ošetřovnu, Plumtone."
"Gratuluji k vítězství. Ale bez něj bychom vám to nandali."
"Holt je náš Potter lepší," uslyšel odpověď Edith Greengrassové.

…………………

Prasinky; tentýž den

Vešel do hostince U tří košťat. Viděl, jak studenti dvou nejvyšších ročníků, kteří dostali volno po zápase, nenápadně a spěšně opouštějí místnost. S uspokojením si uvědomil, že je příjemné zjistit, že má jejich respekt. Přesto se zamračil. Mají snad něco na svědomí?
"Severusi," zašveholila sladce Rosmerta, stále zachovalá, jako by pro udržení svých vnadů používala kouzla. Což ostatně zcela jistě používala. "Dlouho jsi tu nebyl. Nechyběla jsem ti?"
Jen něco nesrozumitelně zavrčel, v marné snaze ji umlčet. Rosmerta se nedala vyvést z míry a přinesla mu okamžitě jeho oblíbené černé pivo, přitom se o něj rukou nenápadně otřela.
Probudil se, ruku položenou na možná až příliš kyprém těle ženy. Měl pocit, že je tam, kde by být neměl. Vždy zde nacházel chvíli úlevy, zapomnění. Teď ne. Cítil se ještě prázdnější než předtím.
"Co je ti, Severusi?" Rosmerta se opřela o ruku a pozorovala jej.
Neodpověděl, jen mlčky vstal a začal se pomalu a pečlivě oblékat. Zapínání nekonečné řady knoflíků, na které obvykle používal kouzlo, mu přinášelo zvláštní pocit klidu, pocit, že je vše v pořádku.
"Už k tobě nebudu chodit, Rosmerto," otočil se k ní, již pečlivě upravený.
"Dobře," usmála se a v jejím úsměvu nebyly ani stopy hořkosti nebo zklamání. Jen laskavost. "Našel sis už konečně ženu?"
Našel už ženu? Má ženu, kterou nehledal a kterou nechtěl. A kterou nemůže mít.
"Nemusíš mi odpovídat, je to tvoje věc," usmála se Rosmerta. "Jen mi řekni jedno - měl jsi mě aspoň trochu rád?"
Nikdy o tom ve vztahu k Rosmertě nepřemýšlel. Téměř dvacet let pro něj měla připravenou náruč vždy, když potřeboval. Jistě, nejen pro něj. Ale to jej ani ji nikdy netrápilo. Nikdy se ho na nic neptala, nikdy si na nic nestěžovala, nikdy vlastně po něm nic nechtěla. Jen dávala. Jen trpělivě čekala, až přijde a pak jej bez ptaní utišila tak, jak uměla. Dokonce i v době, kdy se od něj ostatní odvraceli, jej přijímala stále stejně. A byl si jist, nebo alespoň téměř jist, že v tom nebyl z její strany strach ani vypočítavost, jen žízeň po životě a po všech radostech, které může přinést.
"Ano, Rosmerto. Mám tě rád." Chvíli zaváhal, jestli ji nemá políbit, ale pak se otočil a zamířil k odchodu.
"U mě budeš mít dveře vždy otevřené, víš to?"
"Ano, vím."
Zavřel tiše dveře a sešel potichu dolů. Vydal se po cestě ke škole. Rozhodl se jít pěšky, potřeboval to. U Chroptící chýše se zastavil. Nemyslel však na problém s vlkodlaky, přestože v poslední době jej zaměstnával víc, než by si přál. Tady to všechno tehdy mohlo skončit. Mělo to skončit. Neskončilo.
Přitáhl si pevněji klopy límce, aby se ochránil před náhlým poryvem studeného větru a všimnul si prvních sněhových vloček, které se pomalu začaly snášet z nebe, aby přikryly vše staré, a poskytly alespoň na chvíli iluzi čistoty a nevinnosti.




 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014