ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola šestnáctá: Transfiguration

7. dubna 2014 v 0:01 | Richenza |  Bless the Child: Kniha druhá - PROROCTVÍ

Zvyká si už Josh ve své koleji? Dokončí konečně svůj trest? A co se stalo v noci v učebně Přeměňování? Čeká nás několik dní v Bradavicích, které poněkud zkomplikuje první úplněk nového školního roku. Kapitolu věnuji Jirkovi, snad bude vědět proč.

Píseň ke kapitole si poslechněte zde:



Kapitola šestnáctá: Transfiguration

Searching through the darkest night
Waiting for her lunar signs
Darkness grows around my eyes
Can I hide my fears?
Spirits moving around in circles
Tempting me they feed my eyes
If I hold on, survival is mine
And my spirit will rise.
Feeling the presence
Is it the one I want to feel?
Can I handle the powers that grow?
Moving closer inside my mind
Chanting hymns they hypnotize
Why can't I resist this charm?
Why can't I be free?
Feeling the presence
Is it the one I want to feel?
Can I handle the powers that grow?
Now my fears are gone
Life has burned the sign in me
Immortality has begun
Aghora

Bradavice; 19. září 2010

Kapitánka Edith Greengrassová svolala první trénink zmijozelského famfrpálového družstva na nedělní ráno. Novými členy byli tentokrát i dva studenti prvního ročníku - od doby, kdy se stal Harry Potter nejmladším hráčem Famfrpálu v historii Bradavic, následovalo jej několik dalších studentů prvních ročníků; Harrymu se tehdy podařilo prolomit nepsané pravidlo.
Na trávě byla ještě ranní rosa a foukal studený vítr, když Joshua nervózně vycházel z šatny a s novým koštětem v ruce mířil spolu s ostatními hráči na hřiště. Poprvé od svého nástupu do Bradavic se cítil dobře, nebo alespoň téměř dobře. Chování zmijozelských bylo o něco lepší. Nikdo jej už neobtěžoval, alespoň ne zjevně. Občas sice nemohl něco najít nebo věci nefungovaly tak, jak očekával, ale to byly maličkosti, kterými se příliš nezabýval. Nikdo s ním však stále nemluvil, i teď cítil ostražitost a nedůvěru svých spoluhráčů. Navenek se však projevovaly jen mlčením.
V polovině cesty na hřiště Joshuu došel štíhlý chlapec s velmi světlými polodlouhými vlasy. "Dobré ráno, Grangere. Jak se těšíš?" zeptal se přátelsky.
Joshua se na něj pátravě zadíval. Po zkušenostech s Corou si raději dával pozor na Zmijozely s vlídným hlasem. Navíc Scorpius Malfoy chtěl být také chytačem a nebyl ostatně při konkurzu špatný. A je to Malfoy. Proč je tedy milý? Dosud jej naprosto ignoroval. Musel ale uznat, že jeho lhostejnost byla příjemnější než pozornost Averyho, Flinta a Rahmana.
"Hodně. Famfrpál mám hrozně rád."
"Já také. S kým jsi doma trénoval? Já přímo s Edith."
"Jak to? Vy se znáte blíž?"
"Je to sestřenka mojí matky. Jezdí k nám na prázdniny."
"Že tě tedy nevybrala jako chytače?" divil se Josh.
"No, možná právě proto. Třeba nechce vypadat, jako že někoho protěžuje. Ale mně asi opravdu jde lépe střílení než chytání Zlatonky. Táta sice byl chytačem, ale to nevadí. Já jsem vždycky trénoval všechny pozice."
"Já taky. Vlastně my všichni. Ale nejlepší jsem byl jako chytač. Hráli jsme s tetou Ginny a někdy i s Harrym."
"S Potterem? Hm, to je vlastně jasné, vždyť jsem četl, že jsi žil s nimi. Tak to jsi byl spoluhráč nebelvírského chytače? To bys mohl dobře znát jeho taktiku," zablýsklo se Scorpiusovi v očích.
"Jo, byl," usmál se Josh, "ale spíš soupeř než spoluhráč. Vždycky jsme byli v jiných družstvech. A James se vždycky snažil chytat Zlatonku, bylo mu jedno, jako co zrovna hrál."
"Tak to pro tebe teď není žádná změna. Potter je soupeř," usmál se nejmladší Malfoy. "A co kdybys mi říkal Scorpiusi? Můžu ti říkat Joshuo? Nebo Joshi?"
"Jo, proč ne," odpověděl Joshua rozpačitě. "Joshi bude lepší," usmál se. "Scorpiusi," dodal.


Bradavice; 22. září 2010

V úterý večer se konečně Joshuovi podařilo dokončit svůj trest od Snapea z prvního školního dne, zejména díky tomu, že se už ve své práci nevracel stále na začátek. S hrdostí vstal a donesl pergamen s výsledky učiteli. Ten se věnoval, jako obvykle, opravování domácích úkolů. Joshua před ním stál a přemýšlel, jestli na sebe nemá upozornit. Snape se mračil a s výrazem nevěřícného pohrdání četl jeden z pergamenů. Pak zvedl hlavu a podíval se na Joshuu.
"Přečtěte si tento úkol a najděte tam chyby."
"Já?" zeptal se nevěřícně chlapec.
"Vidíte tu snad někoho jiného?"
Joshua se začetl do textu. O tom, že je bezoár protijed, snad vědí už pětileté děti, a ten student si myslí, že je to léčivá rostlina… Co to tady píše, to se mu také nezdá, ale jistý si není… A po čem je cítit Asafoetida, to je jasné, stačí znát její lidový název - Čertovo lejno… Usmíval se pro sebe a najednou se rozesmál. Ten student si spletl bezoár s baldriánem - přece, že baldrián je kozlík lékařský, ví také každý!
"To není k smíchu, je to spíše smutné, Joshuo, vzhledem k tomu, že jde o studenta pátého ročníku. Ukažte mi chyby, na které jste přišel."
Joshua mu ukázal na ty tři, kterými si byl jistý.
"Přišel jste na téměř polovinu, to není zlé." Vzal si od něj pergamen a červeně napsal velké T. Pak připojil, že jeho test by lépe napsal student prvního ročníku.
"Jak jste na tom s vaší prací?"
"Už je to hotové."
"A k čemu jste dospěl?"
"Výsledky jsem převedl na čísla. Véčko na jedničku, Nad očekávání na dvojku, P, Přijatelné, na trojku, emko na čtyřku, Hrozné na pětku a Troll je šestka. Nejlepší výsledky má Zmijozel - průměr 1,98, těsně za ním je Havraspár s 2,01, pak Nebelvír s 2,58 a poslední je Mrzimor s 3,06."
"Jste si výsledky jistý?"
"Ano, přepočítal jsem to dvakrát."
"Překvapilo vás na nich něco?"
"Vlastně ani ne. Vždyť proto jste mi ten trest dával, abych na to přišel, ne?"
"Proč si myslíte, že jsou výsledky Zmijozelu lepší než Havraspáru, když v Havraspáru jsou nejchytřejší studenti?"
"Nevím. Buď jim někdo nadržuje, nebo by to mohlo souviset se ctižádostivostí," neodpustil si Joshua mírnou provokaci.
Snape se vyvést z míry nenechal. "Ano. Velmi chytří lidé se často utápějí ve svém světě a nevěnují se tolik studiu. Někdy se navíc domnívají, že při jejich inteligenci není vlastně potřeba se tolik učit. Chvíli jim trvá, než pochopí, že bez píle to nikam nedotáhnou. U OVCÍ je to už jiné. Tam vedou havraspárští."
"Proč je tak velký rozdíl mezi Havraspárem a Nebelvírem, pane? Nebelvírští přece nejsou o tolik hloupější."
"Ve skutečnosti budou asi stejně chytří jako studenti ze Zmijozelu, jestli můžu posoudit po těch pár letech, co učím. Ale mají příliš mnoho jiné práce, než aby se věnovali studiu. Studium je pro ně podružná záležitost, kvůli té ve škole nejsou. Samozřejmě s několika výjimkami. Vaše matka, například, zvládala vše - zachraňovat svět i být premiantkou," řekl s téměř nepostřehnutelnou ironií v hlase.
Joshua otevíral ústa, jako by se chtěl na něco zeptat, Snape ale pokračoval.
"Máme ještě téměř půl hodiny čas - začnu s vaší výukou. Zaměříme se na cvičení, jak ovládat mysl. Sedněte si ke stolu. Pokusím se vás přimět k tomu, abyste vstal. Vy se pokusíte odolat."
"To je Impérius?" vyvalil oči Joshua.
"Ne, to by bylo na začátek příliš těžké. Impérius by ovládlo celou vaši mysl, celou vaši bytost. Existují ale i jednodušší kouzla, která vás donutí udělat nějaký pohyb, aniž by zcela zamlžila vaše vědomí. Připraven?"
"Ne! Jak se mám připravit? Co mám dělat?"
"Neexistuje protizaklínadlo. Jediné, co máte, je vaše vůle. Soustřeďte se na to, co chcete dělat vy, a snažte se to dělat."
Joshua si sedl na židli a pevně se chytil jejího sedadla. Zavřel oči a soustředil se na to, že zůstane sedět, že za žádnou cenu nesmí vstát. Najednou ucítil, jak jeho ruce povolují a nohy se samy od sebe zdvihají. Přikázal jim, aby nepovolovaly. Bez jakéhokoli efektu. Měl pocit, že mu ruce ani nohy nepatří, jako by měly svůj vlastní nezávislý život. Celou svou vůlí se soustředil na to, že se chce vrátit do sedu, a zjistil, že zdvihání svého těla alespoň zpomalil. Předklonil se, sklonil hlavu téměř ke kolenům. Jeho nohy se však stále, přestože pomaleji, zvedaly, ruce se znovu židle nechytily. Jak se však usilovně snažil nenechat se zvednout a předkláněl se stále více dopředu, ztratil rovnováhu a přepadl. V tu chvíli ucítil, že síla přestala působit. Otevřel oči.
"To na začátek nebylo vůbec špatné, Joshuo. Posaďte se." Podal mu šálek čaje a sušenku.
Joshua se napil. Čaj byl hodně sladký. Pomalu ukusoval sušenku. Když dojedl, Snape vstal a pokynul mu: " Pojďte, doprovodím vás, už toho bylo pro dnešek dost."
"Není třeba, abyste mě doprovázel, pane."
"To nechte na mě."
Když došli ke zmijozelské koleji, Joshua řekl: "Peregrine Derrick." Vchod se otevřel.
"Očekávám vás ve čtvrtek na další hodině, pane Grangere."
"Až ve čtvrtek?" překvapeně k němu zvednul hlavu Josh.
"Zdá se vám to příliš daleko? Jestli tolik stojíte o mou přítomnost, můžete přijít i zítra."
"Tak jsem to nemyslel… Tedy ne, že bych… Já jen, že jste říkal, že budu u vás každý den… Děkuji, pane."
"Dobrou noc."
"Dobrou noc, pane."

……

Bradavice; 23. září 2010

Noční oblohou se honily mraky. Přestože ještě neskončilo září, bylo již dost větrno, začínal podzim. Mraky zakrývaly i měsíc, jen občas proniklo zpod jejich příkrovu několik paprsků. Studenti již spali, všude bylo ticho. Uprostřed klidně oddychujících dívek se jedna z nich prudce posadila. Zmateně se rozhlížela. Něco se dělo, něco se změnilo, netušila však co. Napětí v ní však sílilo, nemohla dál zůstat v posteli. Vstala a podívala se z okna. Nic neviděla, byla téměř úplná tma. Nadechla se. Cítila pachy, které dříve nerozpoznávala, slyšela zvuky, které dříve nebyla schopna vnímat. V dálce uslyšela vytí. Velmi tiché a vzdálené, její zbystřený sluch je přesto uslyšel. Cítila úzkost, ale také překvapivě silnou touhu dostat se ven, do volného prostoru. Té touze nebyla schopna odolat.
Vyklouzla z ložnice, prošla bez dalšího přemýšlení společenskou místností a dostala se na chodbu. Seběhla do přízemí hradu. Jak se dostane ven? Vzala za kliku třídy Přeměňování. Bylo otevřeno. Vešla dovnitř a její pohled okamžitě přitáhla vysoká okna. Táhla se po obou stranách třídy. Dívka bez nejmenšího zaváhání došla k oknu, které vedlo směrem z hradu, k lesu. Klička však byla příliš vysoko, okno neotevře. To ji však nemohlo zastavit. Vzala židli a bez rozmýšlení okno rozbila.
Nadechla se chladného nočního vzduchu a zadívala se na měsíc, který se náhle objevil mezi roztrhanými mraky. Vnímala volání, kterému nerozuměla, ale nebylo proto o nic méně naléhavé. Nebyla si jistá, že to je to, co chce cítit. Nebylo však nic, co by mohla udělat, aby volání, tu podivnou úzkostnou touhu, zastavila. Ucítila hroznou bolest. Jako by se jí trhala kůže, jako by její tělo rostlo a nemohlo se do její kůže vejít. Končetiny, uši a zuby se jí začaly prodlužovat. Tělo jí porostlo srstí. Zaklonila hlavu a bolestivě zavyla.
Bolest ustala. Místnost byla plná neznámých zvuků a pachů. Již se ničemu nedivila, svět se zjednodušil, dělil se jen na lovce a kořist. Zavětřila. Kořist se blížila. Slyšela její kroky, cítila její pach. Přikrčila se, připravena skočit, jakmile se kořist objeví.
Dveře se pomalu otevíraly. Přikrčila se, připravena ke skoku. Dráždivý pach ji lákal. Náhle ji oslnilo ostré světlo. Zakňučela a ustoupila o krok, směrem k oknu. Kořist před ní ztuhla strachy, ten pach strachu ji dráždil a vábil. Znovu se přikrčila. Zastříhala ušima, zaznamenala něco dalšího, s odlišným pachem. Chvíli vyčkávala. Viděla, že druhý tvor, mnohem menší než kořist, se přikrčil a výhružně vrčel. Oči toho tvora oči zeleně svítily do tmy. Úzkost ji přemohla. Zacouvala ještě blíže k oknu, otočila se, prudce se odrazila a plavným skokem vyskočila ven. Doběhla až do stínu stromu, tam se zastavila. Pozorovala, zda ji něco nepronásleduje, a potichu kňučela. Nikdo se v jejích stopách nevydal. Zacouvala ještě blíže ke kmeni stromu. Přemožená novými pocity z nočního prostoru, ze zcela neznámého světa plného ostrých vůní a zvuků, se k němu přitiskla, lehla si a hlavu položila na přední tlapy. Cítila se silná, a přesto tak nejistá. Jak má zacházet se silou, která se v ní probudila?

……………………

Bradavice 24. září 2010
"Paní ředitelko, to co jsem zahlídl, nebyl pes. Ani jiné zvíře. Bylo to jiné. Větší." Bylo časně ráno a bradavický školník ukazoval ředitelce školy a jejímu zástupci rozbité okno v učebně a líčil jim noční událost.
"Pane Filchi, popište mi ještě jednou, co jste přesně viděl. Mohl to být také student. Třeba se někdo jen převléknul, aby vás vystrašil." Minerva McGonagallová nejistě pohlédla na Snapea, jako by očekávala, že její názor podpoří.
"Už jsem vám to přece povídal. Uslyšel jsem rámus z učebny, pak to zavytí. Paní Norrisová šla se mnou, když jsem tam došel, zastavila se zježená u vchodu do třídy Přeměňování, úplně vyděšená. Pak jsem otevřel dveře a proti světlu u okna jsem to viděl. Bylo to dost velké. Nebyl to student. Mělo to jiný tvar hlavy, stálo to na čtyřech. Vrčelo to, přikrčilo se to ke skoku… Myslím, že to chtělo na mě zaútočit. Pak si to naštěstí rozmyslelo a vyskočilo to ven. Velkým plavným skokem z okna. To nebyl student. Alespoň ne v lidské podobě. A pes by nerozbil to okno. Musel to být vlkodlak." Hlas bradavického školníka zněl uraženě.
"Co jste udělal potom, pane Filchi? Zabezpečil jste tuto místnost? Vzbudil jste někoho z učitelů?" ptal se ledově Snape.
"Já… nechtěl jsem nikoho budit."
"A jak jste tedy zabezpečil učebnu? Ta bytost, ten vlkodlak nebo co to bylo, ale i cokoli jiného, mohlo přeci tudy vniknout do hradu."
"Hlídal jsem. Samozřejmě, hlídal jsem tu. Paní Norrisová tu byla se mnou," drmolil Filch, nervózně se přitom ošíval a mnul si oko. Snape jej pochybovačně pozoroval.
"Není možné, že by vás, jen tak na chvíli, přemohl spánek?"
"No… možná chvílemi… byla noc. Ale paní Norrisová by mě vzbudila!"
"A kde jste přesně hlídal? Tady v místnosti?"
Filch se díval stranou, po chvíli váhání přikývnul.
"To jste se nebál? Venku vlkodlak, vyražené okno… Jste statečnější, než jsem si myslel, pane Filchi," s velmi jemným nádechem ironie poznamenal Snape.
Filch se nejistě pousmál a podíval se na profesorku McGonagallovou.
"Děkuji vám, pane Filchi. Ale pokud se něco takového stane příště, ihned vzbuďte mě či profesora Snapea. Pokud by to byl skutečně vlkodlak, byl byste především vy sám v ohrožení života. Severusi, měli bychom zjistit, zda některý ze studentů v noci nebyl mimo svou ložnici."
"Paní ředitelko, pane profesore, napadlo mě… Nemohl to být některý z těch zavřených vlkodlaků, co je léčíte? Jsou skutečně pod zámkem?"
"Nejsou pod zámkem," zamračila se McGonagallová. "Když užívají lektvar, nejsou nebezpeční. A dohlíží na ně madam Pomfreyová."
"Ale zuby a drápy mají. I tělo vlkodlaka. Nebo ne, paní ředitelko? Pane profesore?" Filchův pohled těkal z jednoho na druhého.
"Jistě, pane Filchi. Ale mají i něco jiného. Rozum. Díky lektvaru neztrácejí svou lidskou mysl. Nejsou tedy nebezpeční. Jsou sice v době úplňku v těle vlkodlaka, ale v klidu spí," odpověděla profesorka McGonagallová.
"Jste si tím jistí?" zeptal se chraplavým hlasem Filch. "Nechci vám samozřejmě do toho mluvit, ale když budou chtít, tak určitě nebezpeční být můžou. Jestli tomu dobře rozumím, ten váš lektvar jen udělá, že se budou ovládat, když budou chtít se ovládat. A co když chtít nebudou?"
Snape vypadal zamyšleně. "Pojďme za Poppy, Minervo. Probereme to u ní."
Po cestě prohodil zamračeně ke své zástupkyni. "Nehlídal. A byl by blázen, kdyby to dělal. Zalezl okamžitě k sobě. A vzbudit nikoho nešel, protože se bál vystrčit nos, dokud měsíc nezapadne. A ani mu to nezazlívám. Nechtěl jsem snižovat tvou autoritu, ale rozhodně si nemyslím, že by měl v okamžiku, kdy se po chodbách pohybuje přeměněný vlkodlak, dělat něco jiného než se okamžitě schovat."
"Ano, máš pravdu, Severusi," pokývla profesorka McGonagallová hlavou. "Řeknu mu to, zbytečně by riskoval, kdyby nás šel budit. Ale jak se dozvíme, když se bude něco dít?"
"Ještě si to rozmyslím. Hlavně ale musíme zajistit, aby se nikdo další nepotuloval za měsíc po chodbách. Je však očividné, že ať to byl kdokoli, mohl se v klidu vrátit do hradu, ať již ve vlkodlačí nebo v lidské podobě."
"Nemusel to být vlkodlak."
"V tomhle Filchovi věřím. Něco viděl. Okno někdo také rozbil."
"Nikdo nebyl zraněn. A nikdo nechybí. To už bychom věděli."
"Snad, rozhodně se to brzy dozvíme. Doufejme, že se nic nestalo. Prozatím." Snapeův hlas zněl naléhavě. "Minervo, můj názor znáš. Je nebezpečné, že v době úplňku necháváme Lupina volně mezi studenty. A teď po této události-"
"Nevíme, že to byl on! Vůbec nevíme, jestli to byl opravdu vlkodlak!"
"Jsi zaslepená kvůli hloupému sentimentu k jeho rodičům! Nepřijde přeci k žádné újmě jen proto, že jej jednou za měsíc na noc odvedeme na jiné místo!" Snape začal zvyšovat hlas.
"Jen to, že si všichni budou myslet, že je něco, co není! To není malá újma!"
"Něco, co není?!" překvapeně a rozhořčeně odpověděl Snape. "Jak si můžeš být jistá! Rozhodně je to menší újma, než kdybychom pak našli roztrhaná těla studentů! Vůbec nemáš představu, jak takový vlkodlak může být nebezpečný!"
"Jsem si jistá, že mám, Severusi," odpověděla přísně. "Probereme to nejdříve s Poppy. Nemá cenu hovořit o dalším, dokud nezjistíme, zda nešel na procházku některý z našich léčených vlkodlaků."


Večer si Joshua ve společenské místnosti psal domácí úkoly. Seděl v rohu, stranou od ostatních. Chtěl mít vše hotové už v pátek, aby měl volný víkend. V sobotu i v neděli budou mít dlouhé tréninky famfrpálového družstva a v neděli odpoledne se měl sejít s Jamesem, Vicky a Teddym v Hagridově hájence.
Přišla se k němu zmijozelská prefektka a unaveně dosedla vedle něj do křesla. "Joshi, vše v pořádku?"
"Jo," usmál se na ni Joshua.
"Nikdo tě neobtěžuje? Co Avery s Flintem?" naklonila se až k němu, aby jejich rozhovor nikdo neslyšel.
Joshua zavrtěl hlavou. "Jsem zvyklý si své záležitosti řešit sám. Ale fakt se nic neděje." Opravdu se nic nedělo. S těmi drobnostmi ji obtěžovat nebude, a že se mu všichni vyhýbají? To stejně nevyřeší.
"Kdybys potřeboval pomoc, řekneš mi?"
Josh nestihnul odpovědět, protože jejich pozornost upoutal ostrý hlas Gemmy Zabiniové.
"To byste nevěřili, co jsem dneska náhodou slyšela v ošetřovně. V noci chodil po chodbách vlkodlak." Udělala dramatickou pauzu, ve které pohledem zkontrolovala, zda vzbudila náležitou pozornost. Vzbudila - děti i starší studenti se nahrnuli k ní nebo alespoň zvedli hlavy.
"Filch v noci něco viděl, jak to vyskakuje z okna. Povídali si o tom McGonagallová a Snape. Mluvili s Pomfreyovou o tom, jestli to nemohl být někdo z léčených vlkodlaků. Věděli jste, že jsou na hradě vlkodlaci?"
"To je hrozný, Gemmo!" vykřikla malá pihovatá zrzka. "Kde jsou? A jak je hlídají?"
"Gytho, to nejstrašnější je, že je nejspíš vůbec nehlídají!" odpověděla rozhořčeně Gemma.
"Jak se vlastně pozná, kdo je vlkodlak?" zeptal se bledý nevýrazný kluk s brýlemi.
"To jsou ti, co se mění za úplňku, Wille. Jsou pak hrozně krvelační. A když tě vlkodlak kousne a nesežere, tak je z tebe taky vlkodlak," přemoudřele vysvětlovala Gemma. "Je to tak, Emerald?" obrátila se ke své sestře, dlouhonohé tmavé krásce ze třetího ročníku. Emerald přikývla. "A tady jich je určitě víc. Mluvili na ošetřovně o tom, jestli někdo z nich nemohl v noci uniknout," pokračovala Gemma.
"A proč je to vlastně tak strašný?" zeptal se mohutný asi čtrnáctiletý chlapec, který nevypadal příliš bystře. "Snad nemůže být takový problém se před nima ubránit, ne? Vždyť by mělo stačit Impedimenta, nebo nějaký obranný kouzlo. Pro pořádnýho kouzelníka to přece musí být hračka, ne?"
"Na vlkodlaky kouzla nefungují, Harolde," odpověděla vysoká hezká dívka. "Možná, kdybys vyhodil celé jejich okolí do vzduchu, tak snad jo. Ale běžná znehybňující kouzla ne. Dokonce ani zakázané kletby ne."
"Ale kdyby ho Harold trefil Potloukem, tak to by nemohl ve zdraví přežít ani vlkodlak, Talkalotová," zasmál se Caddock Bletchley, druhý zmijozelský odrážeč.
"To na ně fakt nefunguje ani Avada?" divil se Harold Jacknife.
"Ne, když jsou přeměnění, tak ne. Kdyby na ně fungovala magie, tak by se jich lidi tolik nebáli," odpověděla Delilah Talkalotová.
"Myslela jsem, že je to léčitelný. Nedělá se nějaký vlkodlačí lektvar?" vložila se do hovoru opět Gytha.
"A proč jich je tolik? To jich vždycky bylo tolik?" skočila jí do řeči copatá dívka z druhého nebo třetího ročníku. "Lovello, jak to je? Přece není možný, aby je nehlídali!"
Oči studentů se otočili ke zmijozelské prefektce. Ta seděla v křesle vedle Joshuy, oči zavřené, v obličeji unavený výraz. Když uslyšela, že na ni někdo hovoří, podívala se na ně. "Na co jsi se ptala, Helewis?"
"Fenrir Šedohřbet hodně dětí za minulé války záměrně pokousal," odpověděl místo ní Josh, aniž by zvedl hlavu od své práce. "Vlkodlačí lektvar způsobuje, že nejsou nebezpeční, i když se proměňují. Mění se totiž pak jen jejich tělo. Myslí ale jako lidi."
"Ale určitě nepokousal vlastní," přezíravě prohlásila Emerald Zabiniová. "Mezi námi nebudou."
"Tak tím bych si tak jistá nebyla," líně protáhla Morgaine Mortonová, dívka z šestého ročníku, která diskusi mladších studentů dosud sledovala spíše pobaveně. "Možná by vám o tom chtěla víc říct naše prefektka. Ne, Lovello? Rozhodně tu nejsou jen-"
Nedokončila, co chtěla říct, protože v tu chvíli jí na rameno dopadla něčí ruka. Zvedla zamračeně oči nahoru. Nad ní stál vysoký sedmák a ledabyle prohlásil: "To stačilo, Morgaine." Pak se obrátil k mladším dětem: "Nestarejte se o to, čemu nerozumíte a o čem nic nevíte, štěňata. Snad si nemyslíte, že by učitelé nezajistili naši bezpečnost?"
"Jak je to s tím vlkodlačím lektvarem?" obrátila se na něj Gytha.
"Zeptej se Snapea, kotě," ušklíbnul se mladík. "Ale tamhle Granger to řekl v podstatě přesně." Poplácal Gythu i Gemmu přátelsky po ramenou. "Nebojte se. Jsem tady sedmý rok a nikdy se nikomu nic nestalo. Proč by se mělo stát právě teď, pokud jsou tady ti vlkodlaci, jak říkáte, celou dobu?"
Pak došel k prefektce, naklonil se k ní a vzal ji za ruku. "Pojď Lovello, doprovodím tě k Pomfreyové."
"A opravdu na ně nefunguje magie?" volala za ním ještě Gemma Zabiniová.
Mladík se otočil a sebevědomě se usmál. "Pokud vím, tak ne. Alespoň to tak píšou v knížkách. Doporučuji všem zvědavcům, aby navštívili knihovnu. A vlkodlakům se raději vyhýbejte."


Z nemocničního křídla nešli rovnou do sklepení. Aniž by se na tom domlouvali, zamířili do třetího patra, kde mladík namířil hůlkou na jedny ze dveří. Vešli do malé stroze zařízené místnosti bez oken. Mladík si sednul na nízký kavalec, přitáhl si dívku k sobě. Lovella si sedla vedle něj a beze slova položila hlavu na jeho klín. Jemně ji hladil po dlouhých černých vlasech, po ramenou, houpal ji jako matka malé dítě.
"Je to těžké samo o sobě. Jsem tak unavená. A teď ještě tohle…" Najednou se na něj otočila a zeptala se naléhavě: "Nebylo by lepší říct jim to narovinu? Oni na to přijdou, Kenley. Nejsou hloupí…"
"Nemyslím, Lovello. Když přijdou, tak přijdou. Ale proč jim to servírovat na stříbrném podnose? Když jim to nedošlo doteď… A to už ani nepoužívám tu loutku. Kluci si vždycky myslí, že si někde užívám s tebou a holky snad u tebe taky, ne? Důležité je, že nikdo z nás neodchází jen na úplněk…"
"Ale Morgaine-"
"Dobře, Morgaine něco nejspíš tuší. Postarám se o to, aby své nepodložené zvěsti dál nešířila. Vědět nemůže, ne?"
Lovella zavrtěla hlavou. "Ne, mám přece tu leukémii," smutně se usmála. "A taky tebe. Ale když bude chtít, tak to vypozoruje. Zvlášť, když jsme dvě, které z naší ložnice mizíme. Asi bychom ty loutky měly začít zase používat." Nadzvedla se a políbila ho. "Horší ale je, že to byl někdo jiný. Máme tu neléčeného vlkodlaka. A jestli někomu ublíží…" Otřásla se. "Bylo by to pak pro nás všechny hodně těžké."
"To zavytí se nedalo přeslechnout," odpověděl Kenley. Po chvíli mlčení poznamenal: "Snape si myslí, že je to Lupin."
"Může být. Myslíš, že to poznáme?"
"Když u něj budeme dost blízko…," pokrčil rameny. "Asi jo. Myslím, že teď několik dní po úplňku by s tím neměl být problém."
"Kenley," podívala se na něj s úzkostí v očích, "jestli je to on, tak to znamená, že nemůžeme… že nemůžu…"
"Nemusí to být on, Lovello. Nikdo nikdy neprokázal, že je to dědičné. Zjistíme to. Svolám Smečku a najdeme ho."
"Nebo ji," řekla zamyšleně Lovella.




 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014