ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

18. Neviditelnými spoji, vše se se vším v jedno spojí

25. května 2014 v 0:01 | KattyV |  Amber

Konečně nastává dlouho očekávaný den - magický rituál. Co se přesně bude dít? Ke kapitole si pusťte píseň od RadůzyZa obzor. Zněla mi v uších při psaní a nejzásadnější verš se stal i názvem kapitoly. Regi děkuji za kontrolu mých chyb .


NEVIDITELNÝMI SPOJI, VŠE SE SE VŠÍM V JEDNO SPOJÍ

Tintagel je místo tak propojené s dávnou magií, že pověsti o něm pronikly i mezi mudly. Podle nich je to místo, kde se narodil král Artuš. Mudlové se také domnívají, že se zde nalézá jeskyně, ve které žil sám Merlin.
Skutečnost je jiná. Kořeny magie tohoto místa jsou daleko hlubší a sahají do tak dávných věků, kdy prvotní síly se spojovaly s mocnými mágy a ti vytvářeli první mocná kouzla.
Magická místa Británie - jak je vidí mudlové

Společně se přemístili na okraj útesu. Z vysoké skály shlíželi dolů na moře, které se tříštilo o ostré kameny. Na severu přecházela skalní stěna v prastarý hrad. A na západě probleskovaly mezi mraky poslední paprsky zapadajícího slunce. Obloha i moře byly krvavé. Harry se lehce zachvěl.
"Co je to za místo?" zeptal se.
"Harry, i ty jsi musel něco slyšet o Merlinovi, ne?" ozvala se nespokojeně Hermiona.
"No, slyšel jsem, ale co to má společného s tímhle?"
"Ten hrad se jmenuje Tintagel. Místo, kde se narodil Artuš. Byl synem krále Uthera a krásné Igrainy. Sám Merlin prý přeměnil Uthera do podoby jejího manžela, aby s ní mohl strávit noc. Artuš - dítě, které se z toho spojení narodilo, bylo dáno Merlinovi…" tiše vyprávěla Hermiona.
"Mudlovské pověsti," odfrkl si Severus. "Nikdo neví, zda Artuš vůbec žil. Nepochybné však je, že toto místo je spojeno s dávnou magií. Nemluvím o hradu, samozřejmě. Stopy magie jsou mnohem starší, než si mudlové vůbec dokážou představit. Jejich pověsti jsou pouhým stínem skutečných událostí. Navíc, mudlové vidí jen to, co je jim umožněno vidět. Domnívají se, že navštěvují cosi, co nazývají Merlinovou jeskyní. Skutečné místo moci je mimo jejich dosah. Místo dotknuté Merlinem a ještě dávnějšími mágy, jejichž jména zmizela v zapomnění.
Pojďme. Tam, kam míříme, se nelze přemístit. Budeme tam muset sejít po vlastních nohou a cesta nebude snadná."
Severus tiše pronesl několik slov. Mezi rozeklanými skalisky se objevila úzká stezička, která spadala prudce dolů. Opatrně začali sestupovat směrem k vlnám, tříštícím se hluboko pod nimi. Stezka se po chvíli proměnila v příkré kamenné schody, ale chůze nebyla o nic pohodlnější ani bezpečnější. V houstnoucím šeru bylo potřeba dávat pozor na každý krok. Za chvíli cestu osvětlovala už jen matná záře jejich hůlek.
Hučení moře se blížilo. Stezka se konečně narovnala. Jen proto, aby skončila temnou masou skály. Hermiona se udiveně zastavila, ale Severus již přejížděl dlaní po jejím povrchu.
"Ano," jeho úsměv se matně mihnul ve světle hůlky, "je to tady."
Několik dalších neslyšně pronesených slov otevřelo ve skále úzký tunel. Když jím prošli, objevila se před nimi malá, uzavřená pláž. Hermiona s Harrym se překvapeně rozhlíželi. Na rozdíl od ostrých břidlicových skal kolem, byla pokrytá hladkými oblázky.
"Už jsi tady byl?" zeptala se Hermiona Severuse.
"Ne tak docela."
Na její tázavý pohled doplnil.
"Toto místo mi ukázal Albus v jedné ze svých vzpomínek. Účastnil se zde podobného rituálu, který nás dnes čeká."
Na jejich tázavý pohled dodal: "Myslím, že podrobnosti znát nepotřebujete…"
Rychle seslal několik kouzel, aby si ověřil, že je zde bezpečno. Nakonec vykouzlil Tempus.
"Nejvyšší čas. Za necelou půlhodinu vyjde měsíc."
Jediným pohybem rozžehl pod skalní stěnou oheň. Teplá zář plamenů přemohla studené světlo hůlek.
"Pojď," chytl Hermionu za ruku a dovedl ji přesně doprostřed mezi plameny a místo, kde drobné vlnky olizovaly oblázky. Pomalu si sundal plášť a pečlivě ho rozložil kousek od svých nohou. Odložil hůlku a začal svlékat jeden kousek oděvu za druhým. Hermiona ho po chvilce váhání následovala. Nemohla si pomoct, nedokázala přijmout svou nahotu s tak klidnou samozřejmostí. Ne při vědomí, že je tady Harry a všechno sleduje. Zadívala se jeho směrem a uvědomila si, že je v rozpacích patrně ještě více než ona. Pohled měl odvrácený, stál zády k ní, směrem k moři.
Severus po ní bleskl uklidňujícím úsměvem. Jeho obvykle bledá kůže v záři plamenů teple zářila a oči se mu leskly. Když odložila poslední kousek svého oblečení, přejel jemně po její nahé paži a pak jí rozpustil vlasy. Uvolněné prameny se rozvlnily na zádech i na ňadrech. Cítila se alespoň nepatrně chráněná.
"Neboj se, bude to v pořádku," zašeptal jí do ucha. "Hlavně nezapomeň, že v průběhu první části rituálu nesmíme mluvit. Jediný, kdo může něco říkat, je Harry."
Jeho teplý dech ji pohladil. Současně na těle cítila chladný vánek přicházející od moře. Oheň hřál, ale ne dost. Zachvěla se. Napůl chladem, napůl nervozitou. Severus ji lehce přitiskl k sobě a pak se spolu s ní obrátil směrem k východu. Za zády jim šuměly vlny. Čekali.
Nad zubatými špičkami skal rostlo světlo. Paprsky měsíce se musely objevit každou vteřinou.
"Harry, připrav se," pronesl Severus. Nyní zněl i jeho hlas napjatě. Harry přikývl a odvrátil se od moře. Mávl hůlkou a kolem Hermiony se Severusem se vytvořil světelný kruh. Na jeho jedné straně plameny, na té protilehlé voda.
Stříbrné světlo se přehouplo přes vrcholek srázu. V okamžiku, kdy se dotklo Hermiony se Severusem, ozval se Harryho hlas.
"Duchové předků ze vzdálených počátků lidského bytí, vy neviditelní a mocní, shlédněte na nás. Velcí duchové, tak staří, že vaše jména plynou věky jenom jako šepot paměti z pradávných časů, probuďte se z hlubokého spánku a ochraňujte nás. Volám vás s veškerou naší úctou.
Přede všemi prosím o ochranu tebe, duchu Země - matky nás všech. Vyslyš nás, Whenuo!"
Hermionu se chvěla. Na kůži ucítila spalující horkost žhavého pouštního písku. Přitiskla obličej na Severusova prsa a cítila, jak svou tvář zabořil do jejích vlasů. Na chvíli měla pocit, že nemůže dýchat. Obklopila je prachová bouře a vyprahlá zem jí vnikala do nosu i pevně zavřených očí. Prudce vydechla, když se smršť uklidnila a ona se mohla nadechnout. Do plic nabrala vlahou vůni čerstvé jarní hlíny. Sladkou a životodárnou. Nepatrně oddálila svou tvář a pohlédla na Harryho. Napjatě je sledoval. Na Severusovo nepatrné pokývnutí pokračoval.
"Nyní prosím o ochranu tebe, duchu větru Rangi! Přijď a ochraňuj nás."
Ve zlomku vteřiny se přihnal mrazivý vichr. Hermiona měla pocit, že tím ledovým chladem jí ztuhnou všechny svaly a ona už se nikdy nedokáže pohnout. Po chvíli se však vítr oteplil a přinesl s sebou množství vůní, jednu za druhou - slanost moře, sladkost kvetoucích třešní, svěží vůni jarní trávy, omamné aroma levandule v horkém letním dni, slabý pach čerstvě spadaného listí, čistý nádech jiskřivého sněhu v zářivém mrazivém dni… a nesčetné množství dalších, v tak rychlém sledu, že je nestíhala všechny rozeznat. Usmála se v okamžiku, kdy ucítila meduňku a šalvěj - bylinky, jejichž vůně si spojovala se Severusem. Vlastně to není tak hrozné, pomyslela si.
Znovu se ozval Harryho hlas: "Duchu vod a dešťů, Kohu. Přijď a ochraňuj nás."
Hermiona už tušila, co má čekat. Každý ze vzývaných živlů jim ukázal nejprve svou nemilosrdnou a teprve pak svou laskavou tvář. Každý mohl být smrtící i životodárný. Věděla to vždycky, samozřejmě, ale teprve teď si dokázala představit tu nekonečnou sílu, která se vymykala lidskému pochopení.
Nemýlila se. Na kůži jim začaly šlehat prudké proudy dravého lijáku. Voda jí zaplavovala tvář, měla pocit, že se topí. Pohlazení Severusovy ruky, které ucítila na zádech, ji uklidnilo. Ano, chvíli to přece vydrží. Liják se zvolna utišil a přešel ve vlahé mrholení. Voda, přinášející život.
"Duchu ohně, Ahi. Přijď a ochraňuj nás," přivolal Harry čtvrtý ze živlů. Hermiona se zachvěla. Ničivosti ohně se děsila. Ostatní živly je jen ohrozily, ale prudký žár je mohl spálit zaživa. Ale pak si uvědomila, že pevně věří v Severusovy znalosti. Neudělal by nic, čím by ji ohrozil. Opřela si znovu hlavu o jeho hruď a zaposlouchala se do uklidňujícího tlukotu srdce.
Copak se vůbec nebojí? Odevzdaně si povzdechla a připravila se na to, co musí přijít a co opravdu přišlo.
Obklopil je obrovský, spalující, všepronikající žár. Takový žár, kterému nic živého nemohlo odolat… a přece odolalo. Nekonečné horko, které je obklopovalo, se pomalu zmírnilo a proměnilo v hřejivé teplo, které nabízí plameny v krbu po chladném dni. Hermiona ostražitě zabořila dlaň do Severusových vlasů. Napůl čekala, že budou k nepoznání sežehlé, ale ucítila jen jejich příjemnou měkkost. Uklidnila se a konečně se rozhlédla kolem.
Kruh, který je obklopoval, stále ještě svítil. K ohni na východní a moři na západní straně přibyl matně viditelný chvějící se vzduch na severní a sloup zvířeného prachu na jižní straně kruhu. Společně s ohněm a vodou teď ochraňující živly připomínaly spíše živé bytosti.
Harry opatrně prošel mezi ohněm a prachovým sloupem. Plameny jakoby po něm chtěly sáhnout žhavou rukou, ale pak se uklidnily.
Hermiona se začervenala. Teď, když se její kamarád přiblížil, si opět uvědomila svou nahotu. Ale Harry se statečně tvářil, že ji nevnímá. Přistoupil k nim a každému vložil do dlaní malou kamennou misku. "Aquamenti," pronesl a misky se naplnily vodou. Hůlkou přejel Hermioně po zápěstí. Mělká rýha se naplnila krví. Severus zachytil kanoucí kapky krve do své misky. Harry Hermioně rychlým kouzlem vyléčil šrám a vytvořil podobný na Severusově ruce. I voda v Hermionině misce se nepatrně zbarvila.
Harryho slova zazněla jako přísaha.
"Jste dvěma protiklady, jejichž spojením se moc násobí. Jedině láska umožní to spojení. Láska je jiskrou života, je začátkem a koncem všeho. Provede vás tmou ke světlu. Budete dávat a přijímat a vaše mysli se stanou jednou myslí, vaše těla jedním tělem, vaše duše jednou duší a vaše magie jednou magií."
"Dávám a přijímám," zazněla jasně Severusova slova.
"Dávám a přijímám," odpověděla vyrovnaně Hermiona.
"Staniž se," doplnil Harry a pomalu ustoupil zpět z kruhu.
Severus pohlédl Hermioně do očí a přiložil misku ke rtům. Hermiona ho napodobila. Cítila, jak jí studená voda stéká hrdlem. Jazykem v ní ochutnala nepatrnou, jemně nahořklou příchuť. Těch pár kapek krve nemohlo změnit chuť vody. Uvědomila si, že to co cítí, je Severusova magie. Každým douškem se jí zostřovalo vnímání světa. Její smysly se stávaly ostřejšími a současně měla pocit, že své okolí vnímá zvenku. Cítila osudovost tohoto okamžiku, ale hlavou jí nekmitla ani nepatrná kapka zaváhání. Jen hluboké přesvědčení, že věci jsou tak, jak mají být.
Současně s tím, jak ubývalo vody v miskách, probouzely se živly na obvodu kruhu. Měnily se v jednotlivé prameny a víry, které se navzájem proplétaly, až vytvořily kolem nich ochrannou kopuli, které je skryla před jakoukoli hrozbou. Rudozlaté pruhy plamenů se prolínaly s modrou barvou vody, zelenavým odstínem země a chvějícími se proudy větru.
Váhavě se podívala na Severuse. Čekala na jeho další krok.
"Čeho se bojíš? Myslel jsem, že jsi Nebelvírka," uslyšela ve své hlavě jeho úsměv.
"Nevím, snad, že Harry…"
"Podívej se kolem,"odpovědělo jí další pousmání.
Rozhlédla se. Jediné, co viděla, byl vír barev. Proměnlivý a živý. Zasmála se.
"To jsi udělal schválně?"
Pokrčení ramen.
"Možná. Nevěděl jsem, že se to stane."
Letmo si pomyslela, že spíše věděl, hlavou se jí prohnala i myšlenka, zda to udělal kvůli ní. Snadno mohl vytušit, že je kvůli Harryho přítomnosti dost nervózní. Ale taky se ta představa nemusela zamlouvat jemu samotnému. Ještě ji napadlo, zda by o naprosto stejnou ochranu živlů požádal v případě, že by došlo k jejímu spojení s Harrym.
"Hermiono, jak tě mohlo vůbec něco podobného napadnout. Jistěže ano," ucítila ještě pokus o pohoršení, ale pak už Severusovy ruce zahnaly veškeré myšlenky. Přestala myslet a začala vnímat. Zostřené smysly jí přinesly pocity, které ještě nikdy neměla.
Konečky prstů zdrsnělé mozoly jí spočítaly řasy a načetly si obrys rtů. Opatrně ochutnala jazykem jejich chuť.
Merline, je závratná. Jak přežiju to, co ještě přijde, když už teď…
Kde jste prsty?
Jeho rty. Dotyk hebký jako pápěří.
Ochutnám je.
To moře tak hučí… ne, to je krev v mé hlavě.
Setkání rtů a dotyk ruky na ňadrech.
Hřejivé teplo.
Ukládá mne na plášť. Vzduch kolem víří.
Necítím kameny pod svými zády? Proč?
Všemi smysly vnímám jen jeho. Jeho vůni, chuť, dotyky, bušení srdce, které tluče stále prudčeji, dech, který se zrychluje…
Plameny šlehají všude kolem.
Otevírám oči a hledím do těch jeho, hluboce černých.
Propadám se.
Drž mě!
Splynutí…
Nejsme dva, jsme jen jedinou bytostí. Jsme spojení. Navždy.

*****

Vůně životodárné matky Země.
Kde jsme byli? Jak dlouho?
Hermiona zvolna otevřela oči a setkala se s jeho pomalým úsměvem.
"Kde jsme byli? Jak dlouho?" zopakovala nahlas.
"Nemám tušení kde, ale… svítá."
Naklonil se a jemně ji políbil. Rukou přejel po oblině boku a najednou… měla na sobě svůj hábit i plášť.
"Jak jsi to udělal?" vydechla.
"Naše spojená magie zjevně funguje," samolibě se usmál a podobným pohybem oblékl i sebe.
Postavil se a zvedl ji do svého objetí a pevným hlasem pronesl.
"Mocní duchové, vraťte se do šera dávných časů, do propastí věků, které nelze myslí obsáhnout. S veškerou úctou děkujeme vám za ochranu a požehnání našemu spojení."
S jeho tichými slovy barevné víření kolem utichalo. Prameny se rozplétaly, pomalu se vracely na svá místa, zmenšovaly se, až docela zmizely. Dávní duchové spali.
Hermiona pohlédla na Harryho, který se zvedal ze skály nedaleko hasnoucího kruhu. Vypadal ztuhle. Jak jinak, pokud tam proseděl celou noc. Zabylo jí ho trochu líto, ale dosud byla příliš omámená, aby pořádně vnímala někoho jiného než Severuse.
Toho naopak cítila až příliš ostře. Už ne smysly, jejich zostření zmizelo. Vnímala jen, ne tak docela jasnou, ale neustálou, přítomnost jeho vědomí v tom svém, jeho magii dotýkající se její. Potřásla hlavou a usmála se na Harryho.
"Odpusť, netušila jsem, že to bude trvat tak dlouho."
Neurčitě se usmál a pokrčil rameny.
"Nevadilo mi to."
"Myslíš to vážně?"
"Nevěříš mi?"
"Zbývá ještě poslední část obřadu," přerušil je Severus.
"Dávejte dobrý pozor. Právě tento jediný den v roce vycházející slunce probudí spící jantar, který se pro zbytek času skrývá mezi kameny. Budeme ho potřebovat."
"Proč právě dnes?" zeptal se Harry.
"Beltine," suše odvětil Severus, jakoby to vysvětlovalo všechno. Při pohledu na nechápavý Harryho obličej se slitoval a doplnil.
"Dnešním dnem končí temná část roku a začíná ta jasná. Proto je světlo důležité. Světlo, které přináší naději do následujícího období."
Svítání pokročilo. Napjatě čekali na východ slunce, které se mělo v nejbližší chvíli objevit nad rozeklanými útesy, vysoko nad jejich hlavami.
Severus se překvapivě obrátil zády ke skále. Obloha nad útesy jasněla, ale věděl, že první paprsky uvidí v odlesku moře. Konečně. Teď společně pozorně sledovali slunce putující klidnou vodní hladinou směrem k hranici oblázků.
Hermiona vydechla. Mezi bílými valouny se objevil jeden zlatavý, ve kterém slunce probudilo život. Jiskřil a zářil, měnil se před očima.
Severus ho opatrně zvedl a postavil se proti ní. Kývnutím přivolal jejich hůlky a vložil je do misky, kterou vytvořila ze svých dlaní. Na hůlky opatrně umístil jiskřící jantar a svýma vlastníma rukama obemknul ty její, daleko drobnější.
"Amber," usmála se, "jak příznačné. Věděl jsi to, když jsi mi dával to jméno?"
"Jak bych mohl? Ale teď vypadá to, jakoby vše bylo od počátku dáno, že?"
Hermiona přikývla a na okamžik si pohlédli do očí. Pak se Severus obrátil k Harrymu.
"Víš, co máš dělat."
Harry přikývl. Mávnutím hůlky uřízl dva tenké pramínky vlasů - jeden černý, druhý kaštanový. Jako dva hádci začaly oplétat jantarový valoun, dokud neprolnuly jeho povrchem a neproměnily se v pavučinu proplétající se zlatavým kamenem.
Pod dalším dotykem hůlky se jantar začal měnit. Roztékal se na jednotlivé pramínky, které obtékaly jejich spojené ruce i hůlky. Zlaté nitky je definitivně svazovaly, vstřebávaly se do kůže i do hůlek.
Hermiona okouzleně sledovala, jak se jejich povrch začíná jemně lesknout. Změna nebyla snadno viditelná, ale při pozorném pohledu dostatečně zřejmá. Ale jen opravdu zblízka byla rozeznatelná i černokaštanová síť.
"Změnily se?" zašeptala.
"Měly by. Stejně jako naše magie. Bude teď silnější. Ale myslím, že její hranice nepoznáme hned. Budeme se s ní muset teprve naučit zacházet. Snad jen… naše myšlenkové spojení by se mělo posílit okamžitě. Měli bychom slyšet své myšlenky nejen, když jsme si blízko, ale i na daleko větší vzdálenost. Později to zkusíme."
Hermiona si dovolila letmo pohlédnout na Harryho. Pobaveně se uškliboval. Takové obličeje by si měl schovat, pomyslela si a nepletla se. Instinkty špiona Severuse nezklamaly.
"Je tady něco k smíchu, Harry?"
"Jen mne zaujal ten nápad s dálkovou výměnou myšlenek. To může být opravdu užitečné, ne? Bude to důkaz vašeho opravdu blízkého spojení?"
Severus se zamračil: "Neřekl bych, že důkaz. Spíše důsledek."
"Ale je pravda, že takové spojení mohou navázat jen ti, kteří si jsou opravdu blízcí?"
"Nepochybně. Ale domníval jsem se, že už jsme to probrali poměrně podrobně, když jsme trénovali nitrobranu."
"Já vím. Občas si i něco pamatuji," zašklebil se Harry. "Jen jsem se chtěl ujistit. Teď je to všechno tak nějak reálnější."
Hermiona se v duchu smála. Ten Harry. To nenápadné zjišťování, jak je to se spojením myslí. Jako by mu to sama neříkala. Samozřejmě, potřebuje si to ověřit u Severuse. Rychle uzavřela své myšlení. Ale při pohledu na nechápavé Severusovo zavrtění hlavou jí bylo jasné, že alespoň část veselí proniklo přes její obrany.
"Co je tady k smíchu?" ozvalo se v její hlavě.
Omluvně pokrčila rameny, ale nevysvětlovala nic. Bude si muset urychleně zvyknout na úplně jinak fungující spojení jejich myslí. Severus měl pravdu. Přes všechnu blízkost opravdu nechtěla, aby znal veškeré její myšlenky.
Raději se tedy zeptala na něco, co ji opravdu zajímalo.
"Severusi? Odkud se vzala ta první část rituálu? Ta s ochrannými duchy. To v tvé knize nebylo."
"Ne, přidal jsem ji později. Měl jsem za to, že se ještě jedna dodatečná ochrana může hodit."
Hermiona se pousmála.
Měla jsem pravdu. Nechtěl, aby se Harry díval.
"Neříkej, že ti to tak nevyhovovalo."
"Nepochybně."
"Tak už raději nic neříkej."
"Copak nemlčím?"
"Ta část rituálu je opravdu prastará," pokračoval Severus, jako by se jejich vnitřní dialog vůbec neodehrál.
"Domnívám se, že pochází z doby, kdy se člověk teprve stával člověkem. Z doby, kdy přestával být zvířetem a probouzely se u něho první známky lidského myšlení. Z okamžiku, kdy si první, již skoro lidé, uvědomili, že existuje něco mimo ně.
Záznamy jsou poměrně nejasné. Myslím, že ten rituál nikdo neopakoval už celé věky. Ale, jak se zdá, fungoval."
"Odkud jsi znal ta jména?" zeptal se Harry.
"To je opravdu zvláštní. Určitě víte, že člověk původně vznikl v poměrně malém prostoru, kdesi v Africe. A odtud lidé putovali celým světem, až nakonec pronikli takřka do všech jeho koutů. Vzniklo obrovské množství ras, národů a jazyků, které se vzájemně ovlivňovaly. Některé se měnily více, jiné méně, podle toho, jak snadno k vzájemné interakci docházelo.
Ta jména se přenesla přes propast věků a zachovala se v jazyce Maorů. Tento národ se vyvíjel poměrně odděleně od jiných a byl málo ovlivněn vnějšími vlivy. Když jsem je uslyšel, něco se ve mně ozvalo. Něco v hlubinách mé paměti. Věděl jsem, že jsou správná."
"Cítil jsem něco podobného," pronesl zamyšleně Harry.
"I já," dodala Hermiona.
"Ještě by mne zajímalo, proč ten jantar," nadhodil Harry další nevyjasněnou část rituálu.
"Ale to je snad jasné," vložila se do toho Hermiona dříve, než cokoli stačil pronést Severus.
"Jantar se při rituálech často používá. Má silné ochranné schopnosti a pohlcuje negativní energii. Nastoluje rovnováhu, což je při vzájemném spojení dvou lidí mimořádně důležité. Alespoň myslím," pohlédla tázavě na Severuse, který pobaveně přikývl.
Hermiona se trochu začervenala, ale dodala ještě: "Taky se podílí na naplňování našich nejhlubších přání a pomáhá osamělým lidem najít partnera."
"To se Amber nepochybně povedlo," dodal k tomu Severus jen pro ni.

*****

Hermiona se pohodlně usadila v křesle a čekala, co z Harryho vypadne. Vypadal podivně nejistě. Ne zrovna nejšťastněji, což bylo zvláštní, protože měla pocit, že na celý rituál reagoval maximálně pozitivně. Jenže teď… Byla trpělivá. Věděla, že s nějakým naléháním u něho neuspěje.
Myšlenky se jí roztoulaly. Tušila, že Severus se právě vydal na svou oblíbenou obhlídku bradavických chodeb ve snaze chytit studenty při provádění něčeho zakázaného. Příjemné povyražení, usoudila. Alespoň pro něho. Pro studenty už méně.
"Tak kolik bodů už jsi dneska Nebelvírům odebral?" zkusmo hodila myšlenku do prostoru.
"Dneska jsou všichni podezřele spořádaní. Nikde nikdo," ozvalo se jí v odpověď zavrčení.
"Neztrácej naději. Určitě se nakonec zadaří."
"Nepochybně. A čím se bavíš ty?"
"Chce si se mnou promluvit Harry."
"Nějaký problém?"
"Nevím. Snad ne, ale… pak ti řeknu."
"Dobrá tedy."
"Severusi?"
"Ještě něco?"
"Je hezké tě slyšet."
"Opravdu? Ale je i hezké mít soukromí, ne?"
"Máš pravdu," usmála se Hermiona při pomyšlení, že pro Severuse musí být takové sdílení daleko těžší než pro ni. I když pravdou bylo, že některé věci si pro sebe chtěla nechat i ona. Poslala jeho směrem ještě jednu myšlenku, kterou sama pro sebe nazvala myšlenkovým pohlazením, a pak už svou mysl pevně uzavřela a soustředila se na Harryho. Uvědomila si, že se na ni už nejspíš nějakou tu chvíli zvědavě dívá.
"Bylo to to, co si myslím?"
"Jak mám vědět, co si myslíš?" zeptala se s nepatrným nádechem podráždění.
"Povídala sis se Severusem."
"To bylo tak moc poznat?"
"Nó, mělas takový zasněný výraz," šklebil se na ni.
"Nech toho, taky se neptám, jak vypadáš, když si povídáš se Sam."
Trochu zesmutněl.
"Málem nevím, jestli vůbec nějaká Sam existuje, Miono. Jestli jsem si to jen nevymyslel. Jestli je taková, jak si představuju."
"Co se děje, Harry? Myslela jsem, že budeš štěstím bez sebe při představě, že ji za pár dní uvidíš. A najednou…"
"Najednou se bojím," vypravil ze sebe Harry.
Merline, copak všichni chlapi kolem mne, musí být bez sebe strachem, při představě nějakého zodpovědného svazku se ženou?
"Můžeš mi říct, ČEHO přesně se bojíš?"
"Že to není pravda. Že si nebudeme ani trochu rozumět. Hermiono, ve skutečnosti tady nikdy nikdo nebyl jen pro mne. Ne, neříkej nic," přerušil ji dříve, než se stačila nadechnout.
"Já vím, že moji rodiče tady pro mne byli. A že se máma pro mne obětovala. Ale… to si prostě nepamatuju, víš? Brumbál ve mně možná viděl jen vhodný prostředek k uskutečnění svých cílů, pro Siriuse jsem byl jen náhradou táty, ty a Ron jste měli jeden druhého, teď máš Severuse…"
"A Ginny?" zeptala se tiše Hermiona.
"Vždyť sama víš, jak to bylo. Ve skutečnosti to byla jen dětská zamilovanost. Něco, co taky nebylo tak docela skutečné. Něco, co s léty zmizelo. Takže, teď se prostě bojím, že se Sam to taky není skutečné.
Víš," zajíkl se, "promiň, ale já vám strašně závidím. Tobě a Severusovi. Protože mezi vámi je něco… něco, co já nejspíš nikdy mít nebudu. Ten rituál… bylo to neskutečně krásné, pokud to chceš vědět."
Hermiona se zarazila.
"Myslela jsem, že jsi nic neviděl."
Harry teď vypadal trochu pobaveně.
"Severus se o to postaral, že? Jenže mu to tak docela nevyšlo," vychutnal si Hermionin vyděšený výraz a pokračoval.
"Ne, opravdu jsem vlastně nic neviděl. Jen víření barev. Jenže… ty barvy se měnily, abys věděla. Takže jsem si celkem mohl představit, co se děje. V jednu chvíli…" zarazil se, "po celé té kopuli šlehaly plameny. Stále zářivější. To světlo bylo tak silné, že jsem musel zavřít oči. A pak mne málem omráčila ta vlna štěstí, která se šířila kolem. Nic podobného jsem já nikdy nezažil. A nejspíš ani nezažiju."
"Harry," přerušila ho Hermiona, "copak si neuvědomuješ, že ty máš k Sam úplně stejně blízko i bez rituálu? Vždyť vy sdílíte myšlenky už několik měsíců. Jaký jiný důkaz ještě potřebuješ?"
"Ty to nechápeš, že?" pronesl Harry zoufale.
"Já tomu chci věřit, ale co když se zklamu? Nebylo by lepší se s ní nesetkat a neztratit naději?"
"Harry, ty mě překvapuješ. Harry, který se nepouští bezhlavě do akce? Harry, který by raději nic nedělal, aby se nezklamal? Kdyby to slyšel Severus, tak neuvěří.
Musíš věřit a pak se to opravdu stane. Sam je někdo, kdo je tady pro tebe. Já nevím proč a jak se to stalo, ale cítím, že to tak je. Takže, můj statečný nebelvírský kolego, pozítří se vydáš do Prahy, setkáš se svou Samuelou a poznáš největší lásku svého života."
"A dál?" zeptal se potichu Harry.
"Co, dál?"
"Co bude dál? Zvládne setkání s kouzelnickým světem? A jak ji náš svět přijme?"
"Harry, víš, že si kouzelníci občas berou mudly. To není nic nezvyklého. A víš co? Ber problémy tak, jak přichází. Jeden za druhým. Takže, teď je na pořadu dne první setkání. Co bude dál, to prostě řeš, až to přijde."
Harry si smířeně povzdychl: "Tak jo, tak já to zkusím."

-----------------------------------------------

Pokud jde o úvodní část rituálu, inspirovala jsem se knihou Děti Země od Jean Marie Auleové. Odehrává se mezi neandrtálci a cromagnonci někdy před 35 tisíci let. A mocný mogur (neandrtálský mág) podobnými slovy přivolává ochranu duchů z věků ještě dávnějších. Takže kořeny rituálu jsou opravdu přehluboké. Jedno ze jmen duchů, které volal, jsem opravdu objevila v jazyce Maorů. A pak už jen stačilo najít ty ostatní. Takže v překladu se opravdu Whenua = Země; Rangi = vzduch, vítr; Ahi = oheň. Jen Kohu v přesném překladu neznamená vodu, ale mlhu, jenže se mi to oproti přesnému překladu vody - Wai zdálo zvukomalebnější. A mlha je nakonec z vody, že?



 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kardama Kardama | 25. května 2014 v 15:10 | Reagovat

Čtu to podruhe. Je to úchvatné. I ty fanarty.

2 Regi Regi | E-mail | Web | 26. května 2014 v 6:09 | Reagovat

Katty, vzhledem k pracovní neděli mám tu skutečnou až dnes. Moc jsem si užila nádherně vymyšlený a působivě popsaný rituál. Obrázek Hermiony je prostě nádherný a "titulní" obrázek jantaru na oblázkové pláži je podle mého názoru jeden z tvých nejpovedenějších, i když na první pohled vypadá opravdu jednoduše. Líbily se mi myšlenkové rozhovory Hermiony se Severusem - krása spojení ale zároveň potřeba soukromí. A Harry, okouzlený rituálem a najednou nejistý... Díky moc.

3 KattyV KattyV | Web | 26. května 2014 v 7:10 | Reagovat

Kardamo, díky, jsem ráda, že se ti rituál líbil. A obrázky - to je kapitola sama o sobě, při psaní mi pomáhají snít a pak snadněji psát.

Regi, byla jsem na tom podobně - pracovní víkend, takže je mi to jasné. Díky za uznání obrázků. Taky jsou to mé oblíbené. Pokud jde o ten jantar, někdy se to tak nějak povede a ukáže se, že to nejjednodušší bývá i nejlepší. :-P

4 MV MV | 21. června 2014 v 23:56 | Reagovat

To je nejlepší kapitola! Moc se ti povedla :-)

5 KattyV KattyV | Web | 22. června 2014 v 0:34 | Reagovat

Díky moc. Kapitola dala dost přemýšlení, aby všechno zapadlo na správná místa a odpovídalo realitě. Od domýšlení, kde přesně v Tintagelu vychází slunce (moje původní představa byla východ slunce nad mořem, ale marná sláva, Tintagel je na západním pobřeží, takže tam prostě slunce nad mořem nevyjde...), přes dohledávání odpovídajících jmen pro pravěké duchy v maorštině (zlatý strejda google). Ne vždycky je to taková práce. (I když příští kapitola Magické město vyžádalo i fyzickou aktivitu :-)).  Jsem ráda, že se ta námaha vyplatila.

6 ioannina ioannina | 25. června 2014 v 1:27 | Reagovat

Ten rituál je úžasnej. I jazyk se ti změnil, když jsi ho popisovala. Jde z toho cítit obrovská síla. Měla jsem vysloveně dojem spirál a barev. Bravo.
No a Harry, kterej se bojí... kouzelný. :-)

7 KattyV KattyV | Web | 25. června 2014 v 13:45 | Reagovat

Uf, jsem vážně ráda, že to tak vnímáš. Chtěla jsem, aby to bylo něco mimořádného. Něco, co člověk (a jen málokterý) prožije jedinkrát v životě. Pokud je to z toho cítit - co více si můžu přát.

8 Ror Ror | 25. srpna 2014 v 2:04 | Reagovat

Podle fotek je Tintagel nádherné místo. Mohlo by se mi o něm zdát, smícháno s touto kapitolou a zpíváním Radůzy... mňam. Obrázky jsou zase moc krásné. Rituál se ti povedl, ponořit se a být tam s nimi, bylo... :-) :-) :-) prostě tak.
No a tohle mě fakt rozesmálo: Merline, copak všichni chlapi kolem mne, musí být bez sebe strachem, při představě nějakého zodpovědného svazku se ženou?

9 KattyV KattyV | Web | 2. září 2014 v 19:57 | Reagovat

[8]: Omlouvám se, nějak jsem neodpověděla na komentář. Prostě, momentálně kolem mne panuje poněkud blázinec. A obávám se, že to ještě chvilku potrvá.
Ale jsem ráda, že se ti obřad líbil. Dal dost piplání, aby všechno fungovalo.

10 Tora Tora | E-mail | 16. května 2015 v 17:27 | Reagovat

Myslím, že už všechno bylo napsáno. Kapitola, která se mi zatím líbila nejvíc, krásně popsaný obřad, nádhernými slovy, opravdu moc povedené. Dala jsem si ji jako odměnu za celodenní práci na zahradě a vychutnávám si ji, je to fakt nádherně napsané a moc povedené. A Harry, co se bojí toho, aby mu nepraskla ta snová bublina, je kouzelný. Teda ne magicky, ale tím, jak moc by si přál, aby mu to taky vyšlo. Tak doufám, že vyjde.

11 KattyV KattyV | Web | 16. května 2015 v 18:18 | Reagovat

[10]: Díky, Toro. Jak ráda jsem odměnou za dobře vykonanou práci :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014