ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola třicátá šestá: Je v tom něco víc

23. května 2014 v 0:01 | Richenza |  Bless the Child: Kniha druhá - PROROCTVÍ

Draco nevěří Snapeovi. Snape nevěří Dracovi. Mohou za těchto okolností vůbec spolupracovat? Jsou spojenci nebo protivníci? Věcí, co Snape neví, je příliš mnoho, a to jej znepokojuje. A jak je jeho zvykem, jde se poradit s Brumbálem. Je tak těžké říct 'ne', člověku, kterého milujeme. Je těžké vidět ho takového, jaký skutečně je. Taková láska bolí, přináší možná více trápení než štěstí. To však na věci nic nemění, že…



Kapitola třicátá šestá: Je v tom něco víc

Jako malované jsou sny, které spřádáš.
Mě do nich vtahuješ bez ptaní.
Měla bych odejít.
Když jsem otvírala dveře
ty všechno jsi neřek'
a teď říct neumím ti ne,
proč právě já?
Kdyby sis hrál třeba na krále
stokrát zalhal, já ti uvěřím,
protože chci.
Já vůbec nevím co dál,
čert aby tě vzal,
nejsem jen zblázněná.
Je v tom něco víc.
Co umíníš si, za tím jdeš,
jak získat lidi na svou stranu víš.
Všechny nějak přesvědčíš.
Jak hluboko pod kůži tě mám
v tom zvláštním násilí jsi sám,
možná tím všechno jednou poničíš.
Číslo jsi byl a máš i pár vroubků
já slyšet to musela od druhých
to bolí, víš?
teď ale nechat tě jít
stejně nebyl by klid
nejsem jen zblázněná
je v tom něco víc
AG Flek

Malfoy's Manor; 2. dubna 2011

Objevil se před branou majestátního sídla jako tolikrát předtím. Připadal si jako tenkrát. Deset let, po které se bláhově domníval, že jeho role skončila, že hra je dohraná, bylo pryč. Nyní se mu zdálo, jako by těch deset let nikdy nebylo. Vlastně by jej nepřekvapilo, kdyby v tom domě, k němuž nyní po dlouhé příjezdové cestě mířil, byl On. Ten, jehož jméno nikdy nevysloví.
Bylo to jako tehdy a přitom to bylo jiné. Nečekal ho tam Lucius, ten už byl dávno mrtvý, a on byl tím, kdo snad přispěl k tomu, aby pochopil. Místo něj tam byl Draco. Chlapec, kterého slíbil chránit, když skládal slib kmotra jeho rodičům. Mladík, jehož chránil a snad i ochránil před úkolem, který nemohl unést, který nikdy neměl nést. A který za něj převzal. Muž, který rozehrával hru, jejíž důsledky si s největší pravděpodobností vůbec neuvědomoval. Měl by ho varovat? Kde končí jeho povinnost k Narcise, jeho odpovědnost za život Draca Malfoye? Ne, je dospělý a svou cestu si vybral sám. A je nerozhodné, proč tak učinil. Kromě toho by ho nejspíš neposlechl.
Nebylo to stejné, vůbec to nebylo stejné. Nečekal ho tam Pán zla, a on již nebyl nucen hrát dvojí roli. Tuto roli za něj převzal právě Draco. Pro koho ale pracuje? Pro Řád? Pro nového temného pána v srdci Evropy? A proč to dělá? Čemu věří? Komu chce pomoci? Chce se pomstít? A komu? Nebo snad pochopil, že plány Pána zla i jeho předchůdce a následovníka vedou svět do záhuby? Nebo si jen hraje?
Zachránil jeho duši před zatížením vraždou, tak, jak chtěl Brumbál. Bylo to k něčemu?
Došel k velkým domovním dveřím, a ty se před ním samy otevřely. Skřítek se uklonil a zavedl jej po širokém schodišti nahoru, do malého salónku, kde tolikrát sedával s Luciusem. Nebo i s Narcisou, když Lucius nebyl doma. Byly doby, kdy se tu cítil dobře.
"Severusi, vítám tě," vešel do dveří téměř okamžitě pán domu. "Jsem tak rád, že jsi vyhověl mému pozvání. Mám pro tebe mnoho novinek. A samozřejmě potřebuji i tvou radu."
Snape se lehce uklonil a podal Dracovi ruku. "Jsem tu, protože jsem ti slíbil spolupráci. Na tom se nic nezměnilo."
Posadili se a na stolku se objevily dvě sklenice s karafou z masivního skla. Draco nalil zlatavou tekutinu do sklenic a jednu pozvedl proti světlu.
"Pravá ohnivá whisky. Mám ji od přátel z Irska. Doufám, že ti přijde k chuti. Neříkal jsi mi, že máš irské přátele, Severusi?"
"To jsem nepochybně neříkal. O čem jsi se mnou chtěl mluvit, Draco?"
"Musím mít snad důvod, když chci vidět svého kmotra?" odpověděl Draco líně a pomalu se napil. "Je skvělá. Ty se nenapiješ?"
"Ne. Jak jsi na tom s plněním úkolu pro Temného pána?"
"Jde to. Bojíš se Veritaséra?"
"Ne," zvedl Snape koutek úst téměř jako by se pousmál. "Ministerstvo nebude zasahovat. Prozatím."
"Jak se ti podařilo přesvědčit je, aby souhlasili?"
"Myslí si, že to mají pod kontrolou. Jak se tobě podařilo přesvědčit je, aby ti věřili?"
"Nemají důvod mi nevěřit. A ta myšlenka je pro ně příliš lákavá."
"Máš ten seznam?"
"Ano. Jak jsme se dohodli. Bude se pravidelně obnovovat. Platí naše dohoda?"
"Samozřejmě. Nikomu ho nedám. Dokud se nestane nic, co by mě přivedlo k názoru, že jsou za tím. Upozorňuji tě však na to, že pokud by se mi něco mělo stát, přemístí se do dalších rukou."
"Samozřejmě. Nic jiného bych od tebe ani nečekal." Draco držel v ruce stočený zapečetěný pergamen a podával jej Snapeovi. Z ruky jej ale nepouštěl. "Přesto se trochu obávám. Nejsem si přesně jistý, proč tvému slovu nevěřím. Že by proto, že jsi byl zrádce?" hovořil lehkým konverzačním tónem. "Nevím. Možná. Vadilo by ti složit Neporušitelný slib?"
"Nemusíme spolupracovat, pokud nechceš, Draco. Ty jsi oslovil mě, na to nezapomínej."
"No tak, Severusi. Vím moc dobře, že tebe to zajímá stejně jako mě. Proč ti vadí složit Neporušitelný slib, když ho míníš dodržet? Tvoje výjimky budou samozřejmě součástí slibu."
Snape přikývnul. "Jak jinak. Nevadí mi to. Ty jsi jistě připraven odpřisáhnout, že seznam je pravdivý a že se skutečně bude s novými členy doplňovat. Koho chceš jako svědka?"
"Matku."
Snape opět lehce přikývnul. "Pošli pro ni."
"Pošlu, nejdřív však probereme další věci. Zůstaneš pak na večeři?"
"Ne."
"Chápu. Spěcháš do Bradavic. Máš tam teď velké starosti, Scorpius psal. Ty problémy s vlkodlaky… McGonagallová udělala chybu, že je přijala. Nedokázal jsi jí v tom zabránit?"
"Ona je ředitelka. A je mezi nimi i řada členů naší koleje," odpověděl suše Snape.
"Co s nimi uděláte?"
"Rozhodnutí ještě nepadlo."
"Jsi její zástupce. Jistě bude záležet i na tvém stanovisku."
"Možná. Do jisté míry."
"Znepokojuje mě ale i něco jiného. Celá kolej má obavy ze zvláštních schopností toho malého Grangera. Jistě i tobě dělají také starosti, když mu poskytuješ soukromé hodiny. Jak si vysvětluješ, že právě syn té šmejdky se dostal do Zmijozelu a že dokáže tak zvláštní věci?"
Snape nedal najevo, že by ho Dracova otázka překvapila, popudila či znepokojila a jen lhostejně pokrčil rameny. "Netuším. A nezajímá mě to. Není první smíšené krve, kdo je ve Zmijozelu a určitě ne poslední. A pokud jde o jeho schopnosti… nemusíš se znepokojovat. Byla to jen divoká magie, která se probouzí při pocitu ohrožení. Od toho jsou přece ve škole, abychom je naučili ji zvládat. S tím si dokážu poradit."
"O tom nepochybuji. Řekl jsi smíšené krve… Jsi tedy přesvědčen, že jeho otcem je kouzelník? Také si to myslím, když je ve Zmijozelu. Ale Grangerová tvrdila, že jeho otec je mudla."
"Milostný život slečny Grangerové mě nezajímá. Avšak i v případě, že jeho otcem je mudla, je Granger smíšené krve. Ona již čarodějkou je. Jak probíhalo tvé setkání s Temným pánem?" změnil Snape raději téma. "Stále si myslíš, že je to on?"
"Ukázalo se, že Zmijozel je skutečně elitní kolej," pokračoval Draco, jako by jeho otázku neslyšel. "Nic z toho, co vědí, neproniklo do těch zoufale nepřesných a hysterických článků."
"Nikdy jsem nepochyboval o tom, že Zmijozel je elitní kolej. Vyhrožuješ mi, Draco?" zeptal se klidně.
"Ne. Měl bych? Ale k tvé otázce - ano, myslím, že je to on. Popravdě jsem o tom přesvědčen více než minule."
"Buď opatrný. Jestli je to Grindelwald, je mistr v nitrozpytu."
"A já mistr v nitrobraně. Měl jsem skvělého učitele," pousmál se Draco a upil ze sklenice. "Myslíš, že je lepší, než byl Pán zla? Jeho jsi zvládl."
"Nemám představu. A není to jediná možnost. Co třeba Veritasérum? Bez chuti a zápachu."
Draco si vzdychnul. "Občas musím riskovat."
"Nemůžeš si dovolit riskovat," prohlásil Snape důrazně. "Možná bych… Nejdříve si tě vyzkouším," řekl a prudce vytáhl hůlku: "Legilimens!"
Draco vypadal překvapený, přesto však dokázal uzavřít svou mysl téměř okamžitě. Kromě jedné myšlenky, v níž zahlédnul Draca, jak obědvá ve společnosti neznámého mladého muže a dvou dívek, neviděl nic. A i z této vzpomínky ho Draco brzy dostal.
"Nebylo to špatné, Draco. Ale poznal jsem, že mě nechceš pustit dál. Musíš to dokázat tak, abych si toho nevšimnul. Zkusíme to znovu. Legillimens!"
Tentokrát se to Dracovi povedlo. A přestože se Snape snažil, nezjistil z jeho mysli nic zajímavého. Samé neutrální vzpomínky.
Přikývnul, byl spokojený. "Ten mladý muž, to byl Grindelwald?"
"Ano."
"Nemůžeš se vyhnout tomu, abys s ním jedl a pil, pokud nechceš vzbudit jeho podezření. Vezmi si tohle." Podal mu malou lahvičku se sytě žlutou tekutinou.
"To mě ochrání před účinky Veritaséra?"
"Ano. Stačí jedna kapka. Účinek vydrží určitě tři hodiny. Možná i déle, ale na to bych nespoléhal. Pokud požiješ skutečně Veritasérum, poznáš to podle toho, že vše uvidíš zabarvené do žluta."
"Neslyšel jsem, že existuje protijed proti Veritaséru."
"To nikdo. Nikomu jsem to nikdy neřekl."
"Tvůj vynález."
"Ano."
"Děkuji, Severusi."
Chvíli mlčeli. Poté Snape navázal na předchozí rozhovor. "O proroctví jsi mu řekl?"
"Jak bych mohl?" zvedl Draco ruce v obraném gestu. "Neznám jeho přesné znění. Ale o jeho existenci ví. A zajímá ho to." Chvíli se odmlčel a pomalu upíjel. "Řekl jsem mu to, co je známé. Nebylo to pro něj nic nového. Musím vymyslet něco, co je pro něj důležité."
"Tvoje úspěšná síť Smrtijedů mu nestačí?"
"Smrtihlavů," ušklíbnul se Draco. "Zásadní rozdíl. A zas tak úspěšná není," řekl skromně Draco.
"Bude."
"Jenže to už ví. Až přijdu příště, měl bych mu být schopný nabídnout něco dalšího. Něco, čím si získám jeho důvěru a vděčnost. A napadlo mě něco, co ho zajímá, přitom to není pro nás zásadní."
"Co máš na mysli, Draco?"
"Chce vědět, co se stalo s hůlkou Pána zla."
"Co jsi mu řekl?"
"Nic důležitého. Jen, že ji Potter dokázal přivolat k sobě. A že se pak obrátila proti svému pánovi. A řekl jsem mu, že si myslím, že to bylo kvůli těm stejným jádrům - že si nejspíš hůlka nebyla jistá, kdo jej její pán. Nějak tak to vysvětloval Olivander, byl jsem u jeho výslechu."
"Myslel jsem, že měl hůlku tvého otce," řekl Snape lhostejným hlasem.
"Ne. Tu mu vrátil. Zřejmě si vzal potom svou původní, nevím. Vlastně jsem ho potom už neviděl. Až u toho souboje, a tam jsem si nevšimnul. Byla to jeho fatální chyba."
"Zdá se, Draco," řekl Snape pomalu a spojil své prsty před bradou. "Grindelwalda tedy zajímá hůlka Pána zla," poznamenal zamyšleně, spíše jen pro sebe.
"Vlastně si tím nejsem tak docela jistý. Ptal se na ni. I když se pak tvářil, že ho nezajímá. Přišli jsme na to spíš náhodou."
"Náhody neexistují, Draco. Ne u lidí jako je on. Měj se na pozoru."
"Myslíš, že je to tedy důležité?" zpozorněl Draco. "Co se s ní stalo?"
Snape lhostejně pokrčil rameny. "Nemyslím. A netuším, co se s ní stalo."
"Potom bych mu to informaci mohl přinést. Posílil bych tím jeho důvěru. Pokud jsi schopný tu informaci získat."
Snape seděl nehnutě a se spojenými prsty se díval někam za Draca. "To nezáleží jen na mně. Dám ti vědět. Můžeš už zavolat matku."
"Gorgy!" tlesknul Draco dlaněmi a před nimi se objevil vrásčitý shrbený skřítek. "Zavolej paní domu."
"Jistě, pane," uklonil se skřítek až k zemi.

…………………

Bradavice; téhož dne

Snape se přemístil přímo do ředitelny. Připadal si jako v kruhu. Chycený v pasti osudu. Znovu složil Neporušitelný slib a ještě teď měl pocit, že ho pálí světelné provazy, které jeho slib zpečetily, přestože ve skutečnosti žádné teplo nevydávaly. Bylo to jako tenkrát a přitom to bylo úplně jiné. Slib nebyl zdaleka tak nebezpečný, a zejména byl vzájemný. I jemu Draco slíbil to, co po něm chtěl. Jeho obavy však ani Dracův reciproční slib zcela nerozptýlil. Bylo mu jasné, že Draco se snaží manipulovat oběma stranami. Kterou stranu však považuje za užitečnější? A s kterou více sympatizuje? To zdaleka nemusí být totéž. Proč to vše dělá? Proč riskuje vše, co má? A hlavně - zvládne to? Nemohl se zbavit pocitu, že si Draco vzal příliš velké sousto, že jej to zničí. S Dracovým selháním, ať již úmyslným či neúmyslným, musí počítat. Musí se postarat o to, aby neohrozilo nikoho dalšího než jej samotného.
Nemohl se zbavit neodbytného pocitu, že Draco ví více, než mu řekl. Dával mu dnešní narážkou na irské příbuzné najevo, že ví o spojení s rodem Princeů? A proč? Kvůli proroctví? Byla náhoda, že se vyptával na Joshuu? Byl o něm znepokojivě přesně informován. To nemuselo nic znamenat, je přirozené, že mladý Malfoy psal domů. Byla však náhoda, že to v jídelně minule vypadalo stejně jako tenkrát? Mohl to vědět? Řekl mu o té události někdo ze svědků, než zemřel? To všechno mohla být jen shoda okolností. Vyloučit to však nemohl. Znejišťovalo jej, že nerozuměl Dracově motivaci. Jeho inteligence, vynikající nitrobrana, které ho kdysi dokonce sám učil, to vše z něj dělalo silného protivníka. Nebo silného spojence.
A na čí straně je on sám? Na straně Brumbálova abstraktního dobra, nebo na konkrétní straně svého syna? Co když to bude jednou v rozporu? Jak se zachová? Zaplétá se do hry, v níž je příliš mnoho neznámých, do hry, kterou si nevybral. Nicméně věděl, že je to hra, kterou nemůže nehrát.
"Severusi, jsi tak zamyšlený kvůli nutnosti rozhodnout o trestech nebo tě trápí ještě něco jiného?" vyrušil jej přátelský hlas jeho předchůdce a přítele.
"Byl jsem u Draca. Přemýšlím o tom, co mi řekl. A co mi neřekl," odpověděl zamyšleně Snape, aniž by zvedl oči. "Brumbále, existuje náhoda?"
"Co přesně rozumíš slovem náhoda? Jeden z velkých kouzelníků kdysi řekl: Pokud považujeme náhodu za událost způsobenou náhodným pohybem bez jakékoli příčinné souvislosti, pak bych řekl, že taková věc jako náhoda neexistuje. Už jsme o tom ostatně hovořili."
"Jenže ty příčiny neznáme."
"Ne, ve skutečnosti nám to naši situaci vůbec neulehčuje. Co se stalo, Severusi?"
"Zdá se mi, že Draco ví víc, než považuji za bezpečné, aby věděl. Nejsem si jist. Jen několik náhodných narážek… Jaký je Draco, Brumbále?"
"Ty jsi ho přeci vždy znal lépe než já. A dnes to platí ještě více. Neviděl jsem jej od té doby, co opustil školu. Ale pokud tě přesto zajímá můj názor - myslím, že má v sobě dobré jádro. Je těžké ho v něm vidět, ale jsem o tom přesvědčen. Pokud půjde o něco skutečně důležitého, rozhodne se správně."
"Můžete se mýlit."
"Samozřejmě, mohu. Ale nestává se mi to příliš často," odpověděl skromně Brumbál. "V tobě jsem se například nezmýlil, i když si to všichni mysleli."
"Jste si tím jist?"
"Samozřejmě. Dokázal jsi mi to už několikrát. Jsi schopný rozpoznat to, co je správné. A jsi ochotný to udělat."
"Nevím, co budu ochotný udělat v budoucnu. Nevím, jaká rozhodnutí budu muset dělat."
"To neví nikdo. Když něco začínáme, nikdy nevíme, co vznikne. Nikdo z nás ve skutečnosti neví, co činí. To platí pro jakékoli jednání. Jednoduše řečeno už jen proto, že člověk nezná dosah svých skutků. Nikdo z nás neví, kdy bude potřebovat odpuštění za důsledky, které nedohlédnul. Ačkoli je možná nebo dokonce určitě dohlédnout měl a mohl. Je to riziko. A řekl bych, že vzít na sebe toto riziko lze pouze ve spojení s důvěrou vůči ostatním lidem, tedy s těžko pochopitelnou, ale zásadní důvěrou v lidskost všech lidí. Nemůžeme jinak."
"Takže se mám spolehnout na lidskost Draca Malfoye? Nebo třeba Grindelwalda?" zeptal se Snape poněkud posměšně a zkoumavě si Brumbála prohlížel.
"Spolehnout… To jsem neměl přesně na mysli. Buď ostražitý. I k Dracovi a ještě více ke Gellertovi. Nemluvil jsem ostatně jen o nich. Nemůžeš zavrhnout lidskost v druhých jen proto, že chybují. Nemůžeme vědět, zda se rozhodnou správně, zda se vůbec někdy rozhodnou správně. To však nemění nic na tom, že v nich je možnost správné volby. Ostatně, málokdy dopředu víš, co je správně. Jsi tedy přesvědčen, že ten nový temný pán je skutečně on?"
"Draco je přesvědčen. A v tomto mu důvěřuji."
"Ať je opatrný. Pohybuje se na velmi tenkém ledě. Nejen proto, že by jej mohl prohlédnout. Ale zejména proto, že by jej mohl skutečně získat na svou stranu. I ty s tím musíš počítat. Gellert je okouzlující. Nejen nejlepší kouzelník nebo možná druhý nejlepší kouzelník mé doby," pousmál se Brumbál, "ale především skvělý manipulátor. Má vize, o kterých je sám přesvědčen. Nebo alespoň byl," dodal Brumbál po krátkém zaváhání. "Dokázal pro ně získat mnohé. Dokázal je přesvědčit, že vzešly z jejich vlastních myšlenek. Dokázal v ostatních vzbudit pocit, že jsou moudří, a tím je ovládal. Při jejich prosazování se nezastaví před ničím. A tím právě dokáže být velmi nebezpečný."
"Napadlo vás někdy, Brumbále, že jste si vlastně podobní?" prohlížel si Snape zkoumavě portrét.
"Samozřejmě. Jak jinak bych ho mohl milovat?" odpověděl Brumbál vážně a po krátkém zaváhání tiše dodal: "A jak jinak bych ho mohl tak nenávidět."
Chvíli mlčeli. Snape došel ke stolu a nalil si do sklenice trochu vody. Vlastně ani neměl žízeň, jen potřeboval skrýt rozpaky, které po Brumbálově přiznání cítil. Tušil to již dříve, zejména díky knize Rity Holoubkové, přesto jej to překvapilo.
"Jak hodláš potrestat studenty, Severusi?" změnil Brumbál téma. "Znovu ti říkám, a ty si to určitě musíš uvědomovat víc, než kdokoli jiný - nikdo z nás neví, kdy bude potřebovat odpuštění za to, co způsobil, za následky svých činů, které nepředpokládal, ačkoli je předpokládat mohl. A tedy i měl."
"Doufám, že je všechny vyloučíš," vložil se do rozhovoru jindy nemluvný Phineas Black. "Vůbec jsi je neměl přijímat, ať si Brumbál myslí, co chce. Nebezpečné stvůry do školy nepatří."
"Rovněž jsem zvažovala, zda je či není vhodné přijmouti učednici s touto chorobou," ozvala se Phyllida Sporeová. "Ovšemť, bylo to přespříliš nebezpečné."
"Myslel jsem, že bývalí ředitelé radí, jen pokud jsou tázáni," zabručel Snape.
"Jistě, kolego, zapomněli jsme na tvou vybranou zdvořilost. Ale tobě stačí pouze náš drahý Albus Brumbál, že? On ostatně tu hloupost také udělal, i když náhodou to dopadlo dobře," ušklíbl se Phineas Black. "Pojďte, Phyllido, nejsme vítáni." Čarodějka v černém hábitu, v kterém připomínala jeptišku, se uraženě otočila a společně s několika dalšími bývalými řediteli opustila svůj portrét.
"Já jsem také jednu studentku trpící lykantropií přijala," ozvala se tiše Dilys Derwentová, která byla nejen bývalou ředitelkou Bradavic, ale také slavnou lékouzelnicí své doby. "Sama jsem se ji snažila léčit. Ale vyvinout vlkodlačí lektvar se nám tehdy ještě nepodařilo. Nedopadlo to dobře, museli jsme ji vyloučit, když nakazila jednoho studenta. Rodiče na tom trvali. Přesto jsem to nikdy nepovažovala za chybu. Albus Brumbál má pravdu. Jsou to lidé. Nemocní lidé."
"To byla ale zcela odlišná situace, drahá Dilys," uklonil se k ní Armando Dippet. "Nikdo z nás nečelil takovému množství. V tom je ten problém. A v tom je i řešení, kolego."
"Děkuji vám," odpověděl Snape a přemýšlel. Jindy spící a nemluvní ředitelé a ředitelky se probrali, když šlo o téma vlkodlaků. Najednou měl každý z nich co říci. A před lety, když se musel rozhodovat, mlčeli. Pravda, neptal se jich. Teď však také ne.
"Víš už, jak je potrestáš, Severusi?" vrátil se k nezodpovězené otázce Albus Brumbál.
"Ano. Souhlasím s kolegou Dippetem. Problém je v jejich množství. To z nich dělá nebezpečí. Smečku."
"Co si o tom myslí Minerva?"
"Minerva? Ještě jsem s ní o tom nehovořil," podivil se Snape.
"Tak tím bys měl začít. Už dlouho mám dojem, že její názory příliš nerespektuješ. To si nezaslouží."
"Nejde přeci o to, co si kdo zaslouží. Ale co je rozumné a co ne. Za toto rozhodnutí nesu odpovědnost já," zamračil se Snape.
"Ne tak docela, Severusi. Před světem nese odpovědnost ona. Musí to pro ni být těžké. A nereptá. Bere věci tak, jak jsou. Respektuje tě."
"Promluvím s ní. Nemyslím však, že můj názor dokáže změnit. Nejspíš ani nebude chtít."
"Severusi, napadlo tě, že bys to možná neměl být ty, kdo o nich rozhodne? Obávám se, že jsi poněkud zaujatý. Nikdo by neměl být soudcem ve vlastní věci."
"Zaujatý? Jak bych mohl," odpověděl Snape hořce. "Byla to jen náhoda, že přežil!"
"Jsme opět u té náhody… Náhoda neexistuje, Severusi. Je dítětem osudu. Pokud přežil, znamená to, že mu ve skutečnosti žádné nebezpečí nehrozilo. Koho chceš vyloučit? Viník je přeci mrtvý."
"Burke nebyl jediný viník," stisknul Snape rty.
"Možná bys jim měl dát nejdříve šanci se hájit."
"Byl jsem u jejich výslechů. Vše, co chtěli říci, řekli. Nemyslím, že bych se zítra mohl dozvědět cokoli nového."
"Nechceš mi říct, co zamýšlíš? Obáváš se, že bych ti to vymlouval?"
"Obávat se? Ne, neobávám se, Brumbále. Jsem si jist, že byste mi to vymlouval. Ale tohle se vás netýká."
"A mé důvody slyšet nechceš, Severusi," konstatoval Brumbál smutně.
"Očividně." Snape, aniž by se na svého předchůdce znovu podíval, se otočil a vyšel z místnosti.

……………..

Praha; tentýž den

Mladá žena, spíše ještě dívka, v poněkud staromódních šatech a s divokou hřívou rozpuštěných vlasů, rychle seběhla po schodech směrem od Pražského hradu a zamířila přes Malostranské náměstí na Karlův most. Na chvíli se musela zastavit, aby si vychutnala pohled na Kampu a nastavila své tváře jarnímu sluníčku. Bylo tu tak krásně! A ona se přitom dostala z domu tak málo. Dnes se jí to naštěstí podařilo, Gellert byl pryč a nikdo z těch, co tam zůstali, by se ji neodvážil zadržet. Věděla, že se to dozví a věděla, že se mu to nebude líbit. Při té myšlence se musela usmát. Byl starostlivý, až moc. Přeháněl to - venku jí přece žádné nebezpečí nehrozilo. Nebyli v otevřené válce, o jeho aktivitách přeci ještě nikdo nic nevěděl. A i kdyby ano, uměla se bránit. Byla dobrá čarodějka, tím si byla jistá. Měla skvělé učitele - kromě Flóry Fialové, která ji první zasvěcovala do tajemství kouzel a jejíž sebevraždy nikdy nepřestala litovat, ji učil i Gellert.
Sblížili se už jako děti. A od jedné krásné svatojakubské noci byli více než přátelé. Od té noci se k ní nikdo neodvážil ani přiblížit - i kdyby chtěla někoho jiného, nebylo by to možné. Na jeho zájem byla však vždy hrdá. Nevadilo jí, že kvůli němu o ni nikdo jiný nejevil a ani nejeví zájem - v jeho přítomnosti jí ostatní připadali nevýrazní. Gellert byl pro ni vším od jejích čtrnácti let. A ona pro něj… Čím je ona pro něj? Je jeho, to věděla ona, toho si byli vědomi i ostatní. Považoval ji za svou. Za svou lásku nebo za svůj majetek? Potřásla hlavou. Není to snad jedno? Jiný vztah si nedokázala představit. Byla na něm závislá, připoutal ji k sobě, aniž by se zeptal, aniž by jí kdy řekl, že k ní něco cítí, možná, aniž by k ní kdy vůbec něco cítil. To však na věci nic neměnilo. Byl pro ni vším. Milovala ho a mnohem víc než jen milovala.
Na tom nemohlo nic změnit ani to, že přestal zastírat, že spal s Jenůfkou vždy, když přijela z Polska, nebo s tou Slovenkou Melánií a vlastně s kteroukoli jinou. To by překousla, chápala, že muž jako on se nespokojí s jednou ženou a stačilo jí, že ona byla vždy tou, za kterou se vracel. Byla první z mnoha jeho žen. S čím se však nemohla vyrovnat, byli muži. Představa Gellerta s mužem se jí hnusila. Dokud to tajil, tak to ještě šlo. Ale už dávno všichni věděli, že tak, jako je ona jeho první dámou, je Albert Riedel jeho prvním… čím vlastně? Nechtěla to ani vyslovit, natož na to myslet.
Nesmí na to myslet, najednou se cítila provinile. Za své myšlenky, i za to, že odešla bez dovolení. Měla samozřejmě důvod - za chvíli se sejde s Aliteou Rixovou - první přítelkyní, kterou v kouzelnickém světě měla. Ala byla její nejlepší kamarádkou po celou dobu školy. Byla to krásná doba. Až ve světě kouzel se cítila konečně doma. Tam byla úspěšná, ne jako předtím v mudlovské škole. Byla bezstarostná, vždy ve středu přátel. Zájem Gellerta, tehdy vlastně ještě Romana, kolem ní utvořil auru nedostupnosti. Byla nekorunovanou královnou školy. Měli ji rádi dokonce i ti, kteří s Gellertem nechtěli mít nic společného. Jak dlouho Alu vlastně neviděla? Je možné, že už to jsou dva roky? Možná i déle. Na tom teď nezáleží, byla ráda, že jí Ala napsala. Hodila rychle rackům zbytky ryby, kterou jim donesla a s úsměvem pozorovala, jak se o ně perou. Pak se otočila a mezi davy mudlovských turistů se obratně proplétala k nenápadnému baru zastrčenému v Náprstkově ulici.
"Alo," vrhla se k středně vysoké dívce s dlouhými vlnitými vlasy. Byla hezká, avšak měla příliš nízké čelo a oči příliš blízko u sebe, aby mohla být považována za krásnou. Byla oblečená nenápadně, zcela mudlovsky, v šedých kalhotách a jemně zelené košili.
Alitea vstala, a šla ji přivítat. "Judito, ráda tě vidím."
"Ta rezavá barva ti sluší. Dobrá změna. Proč ses tak dlouho neozvala?" zeptala se Judita a posadila se ke stolku. "A proč ses chtěla sejít tady, v mudlovské kavárně?"
"Na to samé bych se mohla zeptat i tebe, ne?" podívala se na ni se Alitea. "Mudlovská kavárna je bezpečnější. Ve Svatojánské je příliš zvědavých očí. A uší."
"Ale mně nevadí, když mě s tebou kdokoli uvidí!"
"Jsi si jistá?" naklonila hlavu Alitea. "A nenapadlo tě, že to může být i naopak? Třeba já nechci být viděna s tebou."
Judita se zarazila. To jí opravdu nenapadlo. Je pravda, že její kamarádka neměla ráda Gellerta a jeho partu už na škole. "Kvůli Ge- Romanovi?"
"Vím, jak si nechává říkat, Judito. Klidně přede mnou můžeš použít jeho druhé jméno. Nebo je to jeho skutečné jméno?"
"Myslela jsem, že chceš vidět mě. Ne se ptát na Romana."
"Samozřejmě jsem tě chtěla vidět. Jak se máš? Co vlastně děláš, studovala jsi dál?" snažila se to zamluvit.
"Jde to. Nestudovala. Vždyť víš, že jsem na to nikdy moc nebyla," usmála se Judita.
"Byla jsi přirozený talent. Neznám moc kouzelníků, co by se stalo už ve čtrnácti zvěromágy."
"To je něco jiného," mávla rukou Judita. "To mi šlo instinktivně. Ale běda, když jsem se měla něco naučit nazpaměť. Bez tebe by mě nejspíš vyhodili už po prváku."
"Přeháníš. Vcelku jsi to zvládala, jen bys měla trochu horší známky," usmála se Alitea. "Nikoho nikdy nevyhodili kvůli prospěchu. Potřebovali nás naučit ovládat sílu, která v nás je. Co tedy děláš?"
"A ty?"
"To bys nevěřila. Jsem učednice Polyxeny Všetečkové. Chce už odejít do důchodu. Převezmu po ní za rok nebo dva Přeměňování."
"Fakt?! No to je skvělé! Baví tě to? Nějak si tě nedovedu představit jako učitelku."
"To já sebe také ne. Ale už jsem pomáhala při výuce. Mám takový malý doučovací kroužek a navíc jí při hodinách asistuju. Byla jsem taky na stáži v Kruvalu. A příští rok se chystám do Bradavic - jejich ředitelka je prý na přeměňování skvělá! A je ochotná se mi věnovat," vyprávěla hrdě Alitea.
"Do Bradavic?" zpozorněla Judita.
"Ano, to je v Británii. S angličtinou kvůli tomu zápasím už rok. A co ty, povídej, přeháněj."
"Není co. Vlastně nepracuju. Jsem doma. Starám se o… o domácnost. Vaření, nějaké kancelářské práce a tak. Žiju s Romanem. Ale to ty asi víš."
"Vím, Judito. A přiznám se, že mě to znepokojuje."
"Že žiju s Romanem?" zasmála se poněkud nervózně Judita. "Co je na tom znepokojujícího?"
"Pro tebe hodně. Třeba - míní si tě vzít?"
"To sem netahej, to není důležitý."
"Když myslíš," pokrčila rameny Alitea. "Jistě ti už řekl, že tě má rád."
"On není takový, že by to na potkání vykládal."
"Ale zato na potkání klátí holky. A kluky," ušklíbla se.
"Proto ses chtěla sejít, Alo?" zeptala se Judita posmutněle. "Abys mi to řekla? To jsi nemusela. To vím."
"Tak proč s ním jsi?"
"Miluješ někoho?"
"Myslíš, že ho miluješ?"
"Nemyslím, vím."
"Jenže on tě jen využívá. On tě bere jako samozřejmost. Vždycky to tak bylo. Už na škole."
"To na věci nic nemění, Alo. Kdybys milovala, tak to pochopíš."
"Kdybys věděla, kdo je, tak pochopíš ty."
"Já vím, kdo je," zamračila se Judita. "A na věci to nic nemění. Ty to nechápeš. Když opravdu miluješ, tak nesoudíš."
"Judito, myslím, že nevíš všechno. Doslechla jsem se, jak si říká. Vím, že o tom nemluví nahlas a nebudeme zde to jméno vyslovovat," mávla netrpělivě rukou, aby zastavila nadechující se Juditu. "Snažila jsem se zjistit co nejvíc. Máš vůbec představu, co dělal, když byl tehdy u moci?"
"Co vlastně chceš, Alo?"
"Mluvit s tebou. Mám tě ráda, Judito. Mám o tobě dobré mínění. Vždy jsi zachraňovala kdejakou kočku, kdejakého zraněného tvora. Máš dobré srdce. Nevěřím, že bys skutečně chtěla totéž, co on."
"Asi bych už měla jít," prohlásila odmítavě Judita a vstala.
Když začala hledat v kabelce peněženku, Alitea ji zastavila. "Nech to být, Judito. Zvala jsem tě já. Slib mi jen jedno. Budeš o tom přemýšlet?"
"Není o čem, Ali. Na věci to nic nezmění."

----------------------------------------------

První citát o náhodě je od Boethia. Druhá Brumbálova úvaha o vině je parafrází jedné z myšlenek Hannah Arendtové.


Jméno Alitea je z řeckého Aletheia - pravda. Viz 'zařazování' do školy v Housce (Vlaštovky), kde získala bílou "hvězdičku", symbolizující pravdu, zatímco Judita oranžovou, symbolizující lásku.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014