ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

22. Hluboké nebe nad hlavou

29. června 2014 v 0:01 | KattyV |  Amber

Jak Sam zvládne docenta Kralického? Jako... Sam, jak jinak. Malý střípek ze setkání Hermiony a Draca. A na závěr se Harry vydává se Sam na Vysočinu. Regi děkuji za opravu mých chyb.



HLUBOKÉ NEBE NAD HLAVOU

Večer si lehá tiše do polí
Na kamenech se leskne zlatá slída
Měsíc jak chromý pastýř o holi
jedinou hvězdu nad dědinou hlídá

Od potoka je slyšet rozhovor
Z hospody domů vracejí se chlapi
a přou se potmě Něco je moc trápí
Noční chlad dotýká se hor

Posléze všechno ztichne Naprosto
Jen slepá můra do žárovky vráží
Na chvíli vyjdeme si na zápraží

a ohromí nás noci majestát
Tisíce hvězd Ach byli bychom s to
po celou noc pod tímto nebem stát

Jan Skácel, Sonet o červencové noci na Vysočině


Sam trochu nervózně zaklepala na dveře Kralického kanceláře. Předtím si třikrát dokola zopakovala mantru: Lidi jsou v zásadě dobří…
Bylo to pravidlo, kterému, i přes občasné negativní zkušenosti, pořád věřila.
"Á, slečna Speranzová, pojďte dále. Posaďte se," vyzval ji pedagog. Přehrabával se v hromadách papírů, které se mu vršily na stole, a na Sam se pořádně nepodíval.
Tiše pozdravila a sedla si na krajíček židle. Kancelář vypadala neuspořádaně. Její pohled nejprve upoutala přetékající knihovna. Určitě spousta zajímavého k prozkoumání a přečtení... Pár hezkých grafik na stěnách… na parapetu pomalu hynula kytka v květináči. Potřebovala by zalít, pomyslela si Sam. A stěny vymalovat…
Nábytek ne tak starý, aby se dal prohlásit za hezký, nedozrál zatím do starožitnosti, byl jednoduše opotřebovaný. Po pravdě řečeno, Sam se domnívala, že tenhle typ nábytku ani nemá šanci se někdy starožitností stát. I když, kdo ví… Jedinými předměty mladšími dvaceti let byly počítač a tiskárna. I ty už ale něco pamatovaly.
Celkovou neútulnost místnosti podtrhovalo i panující vedro.
Podle kalendáře bylo ještě jaro, ale počasí jednoznačné ukazovalo, že se vyloupl první letní den. Byla by si přála ležet někde u rybníka. Nebo být doma na Vysočině. Tam bylo vždycky o pár stupňů chladněji než v Praze. V zimě žádná velká výhoda, v létě to bývalo příjemné. Jak to asi vypadá ve Skotsku? Představovala si, že to bude taková divočejší Vysočina. Ještě, že je na drsnější počasí zvyklá… Myšlenky se jí roztoulaly.
Kralický pokračoval v třídění toho chaosu, který měl kolem sebe. Konečně našel to, co potřeboval. Přečetl si poznámky na listu papíru a začal bušit do klávesnice. Sam sebou škubla a mimoděk si všimla, že nejspíš odpovídá na mail. Rázným ťuknutím ho odeslal a konečně zvedl oči.
"Promiňte, slečno Speranzová, musel jsem něco dodělat. Ale teď už vám budu věnovat plnou pozornost," pousmál se.
"Když jsem říkal 'posaďte se', myslel jsem tím do křesla. Tam se nám bude pracovat příjemněji. Dáte si čaj, kávu nebo snad vodu?"
Neochotně si přesedla do jednoho ze dvou nízkých křesílek u konferenčního stolu. Sukni si pečlivě stáhla přes kolena, nohy úhledně urovnala podle těch nejpřísnějších pravidel bontónu.
"Voda bude stačit, děkuji," odpověděla. "Na kávu nebo čaj je trochu horko."
"V tom s vámi musím souhlasit. Udělalo se opravdu krásně, že?" navázal a z malé obstarožní ledničky vytáhl láhev vody.
Evian, všimla si Sam. Tolik k tomu, že chtěla být skromná. Čaj by nejspíš vyšel levněji. I když, kdoví jaké luxusní značky mohl mít schované v šuplíku. V duchu pokrčila rameny. Jeho problém. Pokud chce působit jako světaznalý bonviván, budiž mu přáno. Jí to připadalo trochu snobské.
Nalil vodu do dvou sklenic, jednu jí podal a pohodlně se usadil do křesla proti ní.
"Děkuji," špitla a poposedla si. Opatrně upila, aby posoudila, zda voda z ledovců stojí za ty peníze, ale nezdálo se jí, že by byla nějak mimořádná.
"Výborná, že ano?" prohlásil samolibě tónem znalce, hovořícího o vybraných vínech.
Snob, pomyslela si Sam znovu rozladěně. Mínila být zdvořilá, ale…
"Ano, je moc dobrá. I když z babiččiny studny je lepší… Nebo jsem na ni více zvyklá," nakonec přece jen zmírnila své kategorické prohlášení. "Pila jsem ji od mala. Pravdou je, že jsem si v Praze na vodu z kohoutku nemohla přivyknout. A ani kupovaná mi moc nechutná…"
Moc mluvíš, napomenula se v duchu. Nejspíš proto, že ho nechceš pustit ke slovu.
"Vy jste u babičky vyrůstala, že? A teď, když zemřela, tak jste zůstala sama…"
Kralického slova zůstala viset ve vzduchu.
"Jak to víte?" vyhrkla Sam.
"Poptal jsem se."
Jak se odvážil se na ni vyptávat! Sam se zmocňovala pro ni netypická zlost.
Nuceně se uklidnila.
"Mohli bychom se podívat na to téma mé bakalářky?"
"Ovšem, hned se k tomu dostaneme. Jen jsem ještě chtěl - jeden z mých dobrých známých teď bude křtít knihu. Jmenuje Knihtisk - báječný vynález. Je to zajímavý člověk a možná by pro vás mohl mít podnětné informace. Tedy, pro vaši práci, samozřejmě. Rád vás s ním seznámím. Ten křest je taková vhodná příležitost."
Nevyslovené se znovu chvělo v horkém vzduchu. Sam měla pocit, že to téměř vidí. Horečně přemýšlela, co říct. Vysvobodilo ji zazvonění telefonu.
"Promiňte," Kralický rozladěně vstal a zamířil ke stolu. Při pohledu na displej mobilu se zamračil. Vypadal, jakoby chtěl zvonění ignorovat, ale pak se rozhodl jinak.
Obešel stůl, sedl si na židli a pootočil se k Sam zády, ve snaze vytvořit si alespoň zdání soukromí.
"Gabrielo?" zavrčel do telefonu.
Chvilku poslouchal a volnou rukou si mimoděk pohrával s rámečkem fotografie, která stála na stole.
Sam si jí před tím nevšimla, ale teď si nemohla pomoct. Pozorně si prohlédla mladou, velmi půvabnou ženu, která na fotografii byla. Snědá, výrazná a podle všeho velmi sebevědomá. Kolem krku jí objímala asi šestiletá holčička. Podobně snědá, podobně tmavovlasá, jen oči měla světlejší, teple hnědé. Po tatínkovi? Sam najednou věděla mnohem více, než jí kdo řekl.
"Vždyť jsme se domluvili," vyrušil ji podrážděný hlas. "Slíbila jsi to… Mne nezajímá, že má jet se školou na výlet. Nevykládej mi nesmysly… V sobotu? NIKDO nejezdí na výlet v sobotu. A prvňáci už teprve ne… Takže to není třídní výlet, ale exkurze… Opravdu si nemyslím, že by v sedmi letech nutně potřebovala vidět Norimberk… Že na poznávání nikdy není dost brzy? Pitomost… Ano, bylo mi jasné, že pojedeš také. O tom jsem vůbec nepochyboval… Změní se něco, když řeknu, že s tím nesouhlasím?... Počkej. Ještě jsem nedomluvil…"
Kralický vztekle odhodil mobil na stůl. Pravou rukou sklapl fotografii na desku stolu, jakoby ho bolelo se na ni dál dívat. Oběma rukama si promnul oči a divoce rozcuchal vlasy.
"Do prdele. Už zase," zamumlal.
Chvilku seděl se zavřenýma očima. Sam si netroufala se ozvat. Konečně otevřel oči a obrátil se k ní.
"Promiňte, slečno Speranzová. Můžu doufat, že o tomhle nebudete vyprávět svým spolužákům?"
Důrazně potřásla hlavou.
"Nemám ve zvyku vykládat o věcech, do kterých mi nic není."
Chvilku váhala, ale pak jí něco řeklo, že by měla pokračovat.
"Pochopím, když mi to neřeknete, ale občas člověku pomůže, když se svěří někomu, kdo je vlastně úplně cizí… To byla vaše žena?"
Kralický se otočil na židli a upřeně na ni zíral přes desku stolu. Nakonec vydechl a odpověděl.
"Byla. Ano, to je to správné slovo. To BYLA má žena. Teď je to má BÝVALÁ žena. Jenže Mariánka je POŘÁD moje dcera. Ale Gabriela dělá všechno proto, abych ji viděl co nejméně. Měli jsme spolu strávit víkend. Plánoval jsem, že pojedeme na kola. Mariánku to baví… A Gabriela ji přihlásí na exkurzi do Norimberku. Řekněte mi, opravdu si myslíte, že sedmileté dítě má vidět Norimberk? Proč, proboha?"
Sam němě zavrtěla hlavou a Kralický pokračoval.
"A tak je to každou chvíli. Gabriela je nesmírně vynalézavá, pokud jde o to, jak mi zabránit trávit čas s mou dcerou."
Kralický se zapřel o opěradlo, podíval se do stropu a pokračoval.
"Dobře, připouštím, že jsem se k ní nechoval vždycky úplně nejlíp. Ne pokaždé jsem odolal… ale to je teď jedno. Má právo být na mě naštvaná. Sama za sebe. Ale Mariánku ať do toho neplete… Nikdy mne nenapadlo, že bych mohl být nadšený táta. Ale stalo se. Baví mne koukat se, jak roste. Jak se z malého dítěte stává člověk. Je neuvěřitelně tvrdohlavá a cílevědomá… Od malinka. Už jako mimino si dokázala prosadit, co chtěla. Někdy to bylo k zbláznění… Když si tříletý špunt trvá na svém a nakonec vás o své pravdě přesvědčí… nevěřil bych, že se mnou někdo někdy bude tak mávat. Mohla byste říct, že ji rozmazluju a všechno jí dovolím, ale to není pravda. Jen se s nadšením podílím na tom, jak se z ní klube osobnost. A neuvěřitelně mne drásá, že s ní teď nemůžu být pořád. A že se Gabriela tak usilovně stará, abych s ní byl ještě méně, než bylo dohodnuto."
Frustrovaně praštil rukou do stolu.
Sam se na něho zamyšleně dívala a nakonec se odhodlala něco říct.
"Myslíte si, že vaše žena… promiňte, bývalá žena, je na vás tak naštvaná, že se to nedá změnit? Musí přece vědět, že dceru máte rád. A že pokud vám brání se s ní stýkat, tak tím ubližuje i jí. Je taková, že je jí to jedno? Je tak ublížená, že nedokáže poslouchat rozumné argumenty?"
"Já nevím," Kralický si promnul kořen nosu.
"Vážně nevím. Je to ještě poměrně čerstvé. Rozvedli jsme se před necelým rokem. A ještě nejspíš nejsme schopní se na to dívat s odstupem. Ani jeden z nás, pravděpodobně…"
"Řekla bych, že jste to vy, kdo by měl udělat ten první vstřícný krok. Řešit to bez emocí, v klidu. Připustil jste před Gabrielou, že je to především vaše vina, že jste se rozešli? Ale že s ní chcete, především v zájmu vaší dcery, vycházet co nejlíp? Co kdybyste ji pozval někam na večeři, koupil jí kytku, omluvil se a zkusil se dohodnout? Přistoupila by na to?"
"Možná," zamyslel se. "Vlastně jsem to pořádně nezkusil. Gabriela byla vždycky rozumná a tolerantní. Dokud… ale to sem teď nepatří. Jak říkám, jsem si celkem vědomý toho, že je na mne pořád ještě naštvaná. Ale možná… Mariánku má ráda. Pokud jí dojde, že jí to ubližuje…"
Znovu se zamyslel a najednou vypadal trochu optimističtěji. Vstal a přešel zpátky ke křesílkům. Na chvíli se nad ní tyčil, ale pak se posadil, trochu se napil a změnil téma.
"Tak, slečno Speranzová. Co kdybyste mi teď nastínila svou představu o vaší bakalářské práci?"
Sam se s úlevou nadechla. Je to lepší, než před chvilkou, ne? Na vteřinku se soustředila a pak začala.
"Přemýšlela jsem o tom - když se podíváme na způsoby, jak byly knihovny organizovány dříve a porovnáme je s těmi dnešními - daly by se ty systémy vylepšit? Když víme, že neměli k dispozici počítače, a tak… Mohly by ty staré knihovny fungovat lépe? Když by byly řízeny moderně?"
Kralický vypadal zamyšleně.
"Já bych staré knihovníky nepodceňoval. Některé systémy byly velmi sofistikované. Samozřejmě, ne každá knihovna byla řízena stejně. Byly i knihovny, které byly spravovány beznadějně špatně. V minulých stoletích neexistoval jednotný systém. To ostatně ani dnes, jak jistě víte. Jen jsme dneska daleko více informovaní o celé škále možností. Díky dalekosáhlému virtuálnímu propojení, ve kterém se vědomosti snadněji šíří.
Zda by mohly dnešní znalosti přinést zlepšení do původních systémů… bez počítačů… nevím. V každém případě, myslím si, že to stojí za úvahu a jako téma bakalářské práce je to zajímavé. Dobře. Pusťte se do toho.
Napíšu vám do mailu pár publikací, které by vám mohly pomoct. Vy mi napište, jak si představujete strukturu vaší práce. Nějaký dotaz?"
Sam zavrtěla hlavou.
"Dobře, tak to by bylo všechno. Měli bychom se k tomu ještě jednou sejít, někdy na konci června."
Tázavě pohlédl na Sam a ta přikývla.
Zvláštní, že to nakonec proběhlo tak hladce, pomyslela si. Teď se zdá, že spolupráce s Kralickým bude přínosná. Možná i pro něho. Třeba měl Marek přece jen pravdu, když říkal, že dokážu lidem zvednout náladu. A možná jim i trochu pomoct.
Vlastně to nebylo poprvé. Nějakým zvláštním způsobem se jí stávalo, že dělala lidem vrbu a naslouchala jejich problémům. A nějakým zvláštním způsobem se jí dařilo nacházet ta správná slova, která jim pomáhala nalézt cestu.
Pomalu se zvedla a s tichým pozdravem se chystala k odchodu. Než za sebou zavřela dveře, Kralický ještě pronesl.
"Děkuji vám, slečno Speranzová."


*****

Draco seděl na tribuně a čekal na Harryho. Povedlo se mu přesvědčit Severuse, že objevit se na pár hodin v Bradavicích neznamená žádné nebezpečí. Ginny byla na třídenním turnaji ve Francii a z péče paní Weasleyové už byl vážně uondaný. Jeden večer, kdy se bude moct věnovat létání, opravdu uvítal. A Harry se kupodivu tvářil vstřícně.
Zvláštní, že po těch letech nepřátelství o něm dokázal tak přirozeně přemýšlet jako o Harrym. Zamyslel se, co bude pravdy na šířícím se skandálu o něm a té mudlovské dívce z Prahy. Nebyl si jistý, zda jejich křehké přátel… spojenectví unese pár jízlivých narážek. Pak usoudil, že nebude pokoušet štěstí. Nakonec, Potter by mu mohl udělat problémy nesmírně snadno. Stačilo by pár vhodně mířených slov směrem ke smečce Weasleyovských synů… navíc, paní Weasleyová ho taky pořád považuje za součást své rodiny, takže i u ní mu mohl udělat zle. A pokud jde o Ginny… Ta vypadala docela spokojeně, když se v Denním Věštci dočetla o té Harryho aférce. Prohlásila, že by bylo fajn, kdyby si Harry někoho našel. Dracovi se celkem ulevilo, že to Ginny nevadí. Pořád si nebyl jistý, jak na tom s ní je. Snad se pomalu posunovali někam směrem od uvolněného přátelství k… vážnějšímu vztahu? Slovo láska nepatřilo do jeho slovníku. Ale koutkem mysli mu proletělo. Zadumaně se protáhl.
Slunce se pomalu klonilo k západu, stíny se prodlužovaly. V okolí famfrpálového hřiště byl klid. Nakonec, sezóna už skončila. Letošní pohár prý získali Mrzimoři - událost století… Studenti měli před sebou zkoušky… Bylo málo pravděpodobné, že se tady někdo objeví. Opravdu příjemný čas pro létání. A naštěstí jsou teď dny dlouhé. Můžeme si to užít, pomyslel si.
Znovu se rozhlédl, zda se už Harry někde neobjeví. Postava, kterou zahlédl, byla ale o něco menší a o dost vlasatější. Hermiona. Chtěl vstát a zamávat na ni. Bylo zřejmé, že ho na zastíněné tribuně nezaznamenala. To, co uviděl, mu ale vyrazilo dech.
Dívka se pozorně rozhlédla a najednou, během mžiknutí oka, se mezi stébly trávy objevila hnědá kočka. Hbitě se rozběhla po trávníku, hravě se ohnala po motýlovi, skočila doleva, doprava, překulila se na záda a tlapkami se pokusila chytit si ocásek… vypadala nesmírně spokojeně.
"Do háje," zaklel Draco.

*****

"Grangerová, zvěromág? Co to má znamenat?" uhodil Draco na Hermionu, která se k němu připojila poté, co si s Harrym dostatečně užili hrátek na koštěti. Harry se potřeboval ještě zastavit za Hagridem, ale oni se rozhodli na něho počkat na hřišti. Pohodlně se opíral o zábradlí a shlížel na dívku, která seděla na lavici, bradu opřenou o skrčené nohy.
Se zadostiučiněním zaznamenal, jak sebou škubla. Ale Zmijozel v něm ocenil její rychle obnovenou rovnováhu. Nebelvírské by bylo vyletět, ale ona se s ledovým klidem zeptala: "Neříkal jsi mi Hermiono, Draco?"
"Jsem naštvaný. Kočka? Hnědá kočka?!"
Hermiona se potměšile usmívala.
"Barmská kočka, přesněji řečeno. Sama jsem to nevěděla, než jsem se to dozvěděla od Severuse."
"Takže on to věděl. A mně nic neřekl. Zatraceně, klidně mě nechal se v tom ráchat."
"Těžko ti to mohl prozradit. Ostatně, na začátku jsem ani já nevěděla, že on ví."
"Takže tě dostal, Nebelvírko?"
Pokrčila rameny.
"Ano, bez pochyby mě dostal," usmála se trochu dvojznačně.
Draco nebyl nadarmo Zmijozel, chápal rychle. Užasle dosedl vedle ní a vytřeštil na ni oči.
"Tomu bych nevěřil ani v tom nejděsivějším snu," zasmál se. "Jen teď nevím, koho mi má být líto."
"Nechceš spíš říct, komu máš závidět?" rozhodla se Hermiona nic nepopírat.
"Grangerová, ty jsi vážně padlá na hlavu. Začít si něco se Severusem.
Více, než si začít, Draco, mnohem víc, pomyslela si a znovu pokrčila rameny.
"Ví to Weasley?" zeptal se Draco.
Zavrtěla hlavou.
"Neříkej mu to," zaprosila tiše. "Ještě ne."
"Já se pominu, dobře, neřeknu, ale slib mi, že budu u toho, až se to dozví," začal se nezřízeně chechtat.
"Udělám, co budu moct," suše mu slíbila. Pravdou bylo, že se sama na Ronovo prozření trochu zlomyslně těšila. Jen se to ještě nehodilo. Bylo potřeba, aby byl ještě pár dní klid. Už jen pár dní. Druhého června bylo na dohled.
"Neříkej to nikomu. Zatím. Je to vážně důležité, Draco, věř mi. Mimo jiné i proto, že jsem zatím neregistrovaný zvěromág. Ještě jsme se s Minervou k registraci nedostali. Nechci mít nepříjemnosti. Víš, co by udělala Rita, kdyby se o tom doslechla?"
Fakt je, že mu ani v nejmenším nemínila říct, PROČ je to tak důležité. Především proto, že JEHO otec nesměl mít sebemenší podezření ohledně jejího vztahu se Severusem. A že to tak mělo být, dokud ho neporazí. Ale tohle Draco vědět nepotřeboval. Přece jen, šlo o jeho otce.

*****

Harry opatrně vystrčil nos z nadýchané peřiny. Otevřeným oknem dovnitř vnikal svěží, voňavý, ale docela chladný vzduch. Ale jemu bylo dokonale teploučko. Poprvé v životě pochopil plný význam slova peřina. Obrovská, tlustá duchna, pořádně nacpaná peřím. Ale teplo, které mu přinášelo to hlavní uspokojení, nemělo původ v peřině. Jeho zdrojem bylo to drobné tělo, které držel v náručí. Pod bradou ho šimralo hebké světlé chmýří. Opatrně přičichl. Vonělo po mateřídoušce.
Spokojeně se usmál. Se Sam se věci děly snadno a samozřejmě. Nevěděl, zda je to jejich duševním spojením. Začínal mít pocit, že ten hluboký klid mu přináší samotná Sam.
Na Vysočinu cestovali vlakem, autobusem a kus pěšky. Dorazili až za tmy, ale cesta voňavou nocí, s teplou dívčí dlaní ve své a hlubokou hvězdnatou oblohou nad hlavou, byla až nadpozemská.
Když konečně doputovali k malému domku, moc z něho v noční tmě neviděl. Uvnitř prudce zamrkal, oslněný náhlým přebytkem světla a překvapeně se rozhlížel. Místnost vypadala jako ilustrace ze staré knihy. Masivní dřevěný nábytek, na policích barevné, smaltované hrnce a keramické hrnky s modrými ptáčky. Na bidle nad kamny byly zavěšené svazečky sušených bylinek. Šalvěj, tymián, rozmarýna… Harry si pobaveně představil, že Severus by už patrně neodolal a podrobně by zkoumal, jaké poklady se mezi nimi nachází. On se raději díval na Sam.
Ta už rychle zatápěla v kachlových kamnech a hbitě pobíhala po místnosti - sáhla sem a tam, dala vařit vodu, oloupala pár brambor, ze skleněné dózy nabrala hrst sušených hub, jedním okem hlídala škvířící se slaninu a mezi tou vší aktivitou ještě stačila švitořit o tom, co tady v chaloupce prožívala jako malá holka. Harryho usadila za masivní stůl s hladkou dřevěnou deskou. Okouzleně ji pozoroval.
Připadalo mu, že uplynulo jen pár chvil, než se před ním objevil kouřící talíř. Sam ještě rychle vyběhla ven a posypala mu polévku hrstkou čerstvé petrželky. Polévka voněla a chutnala. Harry si Sam přitáhl a políbil ji.
"Chutnáš po houbách," usmíval se.
Bál se, že po večeři na ně padnou rozpaky. Ale všechno plynulo úplně přirozeně.
"Máš štěstí," smála se mu Sam. "Teprve před pár lety babička připustila, že koupelna a splachovací záchod není úplně marná vymoženost. Jako malá jsem se dokázala dokonale umýt v lavoru…"
Milování začalo něžnou příchylností, pokračovalo dech beroucí vášní, aby skončilo poklidným usínáním. Všechno tak samozřejmé, jakoby to by to bylo posté, a tak závratné, jakoby to byl jen sen…

Harry neochotně vyklouzl zpod peřiny. Bylo chladno. Venku se rozednívalo. Odjakživa měl rád východy slunce, takže na sebe hodil svetr a vyšel ven. Prošel sadem věkovitých jabloní a před ním se otevřel pohled do údolí, ve kterém se převalovaly chomáče ranní mlhy. Na obzoru před sebou viděl jasnící se oblohu, která se barvila červánky. Nohy mu vlhly od rosy, na stromech štěbetala ptačí mláďata. Jejich rodiče začínali svou denní směnu ve shánění potravy. Slunce se vylouplo z červánků a svět kolem zezlátl. Mlhou v údolí probleskla hladina rybníka. Harry se otřásl zimou. Na holých nohou mu naskočila husí kůže. Byl čas se vrátit.
Když prošel zpátky k domu, na chvíli se na něho zadíval, aby si prohlédl to, co večer neviděl. Nebylo na něm vlastně nic zvláštního a přece vzbuzoval příjemné pocity. Jednoduchý domek s bílou omítkou a malými okénky ve stínu stoleté lípy. Plaňkový plot, v truhlících za oknem chomáče pestrobarevných macešek, v rohu zahrádky bílými kvítky obsypaný hloh a… fialový šeřík. Úplně stejný, jako byl ten, jehož květy před dvěma týdny proměnil v hejno motýlů. Ucítil pokušení to drobné kouzlo zopakovat. Snad později, až se Sam probudí.
Opatrně vklouzl pod peřinu a přitiskl k ní promrzlé nohy. Nespokojeně se zavrtěla, ale pak se k němu přitulila. Láskyplně obtáhl prstem její tvář a pak si ji přitáhl zpátky do náruče. Ještě nebyl čas na vstávání…

*****

Den pomalu končil. Strávili ho toulkami po okolí. Harry ještě nikdy nedokázal vnímat krajinu tak intenzivně, jako teď, když ji viděl očima Sam. V odpoledním slunci se usadili na stráni a pozorovali louku, kterou závany větru proměnily v zelené moře se zčeřenými vlnami. Na jeho hladině se houpaly barevné skvrnky kopretin, pryskyřníků, chrp a zvonků.
Na Harryho padl neklid. Uvědomoval si, že by dívce měl některé věci říct. Měl by jí vysvětlit, celou "akci", kterou vymyslel Severus. Ten před pár dny "prozradil" Luciusovi jeho chystanou cestu do Prahy a pomohl mu naplánovat i účast Rity Holoubkové. Takže ta na ně bude v Praze čekat, aby je tam přistihla. Taky by se nejspíš měl zmínit, že pokračování obsahuje taky "přípravy" na svatbu…
Povzdechl si. Pokušení neříct nic bylo velké. Nedozvěděla by se to, že ne? Denního věštce nečte… Nakonec se zhluboka nadechl a řekl jí všechno… tedy, skoro všechno. Bezovou hůlku a plánovaný střet s Luciusem vynechal.
Sam se mračila.
"Takže si přijel jen kvůli politice? Ne kvůli mně?"
"Tak to není, Sam. Kdyby šlo jen o politiku, tak se na to vykašlu. Ale tohle je mimo jiné cesta, jak přimět kouzelnickou společnost, aby tě přijala. Teda…," znejistěl, "pokud se budeš chtít stát její součástí."
"Možná budu, ještě nevím," mračila se dále. Pak se trochu rozjasnila a řekla zaujatě: "Ten… Severus, si myslí, že mám nějaké magické schopnosti? Já přece žádné nemám."
"A naše spojení? To není úplně běžné. Ani v kouzelnické společnosti ne. Málo kouzelníků je vůbec schopno se s někým spojit v myšlenkách. A to ještě většinou jen při přímém pohledu do očí. A já jsem v téhle oblasti úplně nemožný. Takže to musí být tvoje zásluha."
"Opravdu si to myslíš?"
"Opravdu. I když ve skutečnosti to není tak důležité. Důležité je, že když se Severus rozhodne, že veřejnost o tvých schopnostech přesvědčí, tak se mu to jistě podaří. Je mistrem nitrozpytu."
"Nitrozpytu?"
"Schopnost nahlížet lidem do hlavy. To umí málokdo. A ještě méně lidí opravdu dobře."
"To zní děsivě. Nejsem si jistá, že by se mi líbilo, kdyby se mi někdo koukal do hlavy. Ty se mi do hlavy nekoukáš, že ne? Jen si povídáme. Nevidíš všechno."
Harry ji pohladil po ruce.
"Neboj se, opravdu nevidím všechno. Jen to, co mi chceš ukázat. Jak už jsem řekl, nejsem v nitrozpytu moc dobrý. Vlastně vůbec. Ale ani dobrý nitrozpytec to nedělá pořád. A ne bez svolení. To se nesmí. A vyžaduje to soustředění. Takže to prostě není tak jednoduché. A taky proti tomu existuje obrana. I když, tu taky nezvládá každý…"
Trochu blábolím, pomyslel si. Jistě, že se to nesmí, ale to ještě neznamená, že to Severus v případě potřeby nedělá. Jenže, jak to vysvětlit a příliš Sam neznepokojit.
Sam si povzdechla.
"Ten váš svět mi připadá děsivě složitý. Vážně si neumím představit, že se stanu jeho součástí. Co v něm budu dělat?"
"Víš co?" usmíval se Harry, který si uvědomil, že Sam právě řekla, že se součástí kouzelnického světa je ochotná stát. "Budeme brát věci jednu po druhé. Nejprve z tebe uděláme v očích kouzelnické veřejnosti naprosto dokonalou a neodolatelnou ženu, ano?"
"Jen v očích kouzelnické veřejnosti?"
"V mých očích to není nutné. Tam už dávno naprosto dokonalá a neodolatelná jsi."
Usmál se na ni a jemně ji políbil. Opatrně ji položil do sluncem prohřáté trávy a začal jí rozepínat knoflíčky na košili. Jenže do milování se mu mísil strach. Strach z blížícího se střetu s Luciusem. Ale taky odhodlání nenechat všechno jen na Severusovi s Hermionou. Odhodlání se sám aktivně podílet na jejich vítězství. Odhodlání si Sam zasloužit.


-------------------------------------------------------------

K poslední části kapitoly si tentokrát můžete pustit známou píseň od Simona a Garfunkela Scarborough Fair.
Moc se hodí k jejímu úvodu. (Mnozí ji jistě znáte v úpravě, ve které ji zpívá Spirituál kvintet.)
Ve skutečnosti jsem ale měla na mysli jinou verzi této písně. Tu, ve které se motiv lásky promíchává s motivem války. A tuto verzi najdete zde
Obzvlášť krásná je i verze, kdy se k Simonovi a Garfunkelovi přidal ještě Andy Williams. Jen tam nebudete mít překlad.Obě rozšířené verze dokonale ladí se závěrem kapitoly, kdy se do radostných Harryho pocitů přimíchává strach z toho, co přijde.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ioannina ioannina | 29. června 2014 v 0:26 | Reagovat

Začínám mít kousky se Sam raději než kousky z Anglie.
Peřina... hehehe. Kdosi poznamenal, že Angličanům někdo vysvětlil italský způsob stavitelství, ale zapomněl dodat poučení o zemských pásmech. :-D

2 Regi Regi | E-mail | Web | 29. června 2014 v 6:15 | Reagovat

Sam začíná uvědomovat, že je opravdu neobyčejná. To, jak hladce zvládla Kralického, jí pootevřelo oči. Dracův rozhovor s Hermionou se ti, Katty, zase mimořádně povedl. To je něco, co vážně umíš.  Romantika na závěr mě až dojala tím, jak je propojená s atmosférou domku a krajiny kolem. A ten obrázek… Miluju čerstvě vyloupnutá rána a díky, že jsi mi tu náladu probouzejícího dne dopřála už podruhé. (Poprvé to bylo v Praze) Harry je mi sympatický tím, že má taky rád časně ranní procházky. :-)

3 KattyV KattyV | Web | 29. června 2014 v 10:53 | Reagovat

Ioannino, Sam se mi do Amber vloudila a získala si daleko více prostoru, než jsem měla v úmyslu jí dát. Ale ty kousky s ní mne opravdu těší psát, takže jsem ráda, že tě těší je číst.

Regi, vidíš, já myslela, že myslíš ráno po rituálu. Tu Prahu jsem nějak vytěsnila z paměti. :-D
Obrázek - víš, že ten pitomý systém tam vložil obrázek, který jsem SMAZALA a ne poslední verzi, která prokazatelně v galerii BYLA? Vážně nevím, odkud to tahá. Teď už je tam správný - domeček v ranním slunci nemůže být jiskřivě bílý. Na jeho stěnách se odráží červánky.

4 ioannina ioannina | 29. června 2014 v 19:20 | Reagovat

Jo, urputný paličatý postavy, o těch mi něco povídej! :-D
Tak si nějak myslím, že Samina neobyčejnost nespočívá v ničem echt magickým, ale prostě v tom, jaká je. OK, může být děsně empatická, "slyšet" ostatní lidi... ale být jiná, než je, nedělalo by to tohle.

5 KattyV KattyV | Web | 29. června 2014 v 21:33 | Reagovat

Teď jsi na to přišla. Skoro. :-P

6 Ror Ror | 23. září 2014 v 22:16 | Reagovat

Jó, Vysočina je krásná. Šťavnatá, zelená... Verše v úvodu mi sedly. No a Draco... to mě bavilo, jak uviděl proměnu Hermiony a došlo mu, že ona a Severus. Těším se, až Sam vstoupí do kouzelnického světa.

7 KattyV KattyV | Web | 24. září 2014 v 0:04 | Reagovat

[6]: Draco je bystrý Zmijozel. Stačí naznačit...

8 Tora Tora | E-mail | 16. května 2015 v 19:11 | Reagovat

Sam už tuší, co, že to nebude jen tak. Ale zvládne to. Už jen proto, že bude chtít být s Harrym.

9 KattyV KattyV | Web | 16. května 2015 v 19:19 | Reagovat

Určitě to zvládne. Je to šikovná holka.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014