ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola čtyřicátá: Summer Train

6. června 2014 v 0:01 | Richenza |  Bless the Child: Kniha druhá - PROROCTVÍ

Máme zde poslední kapitolu druhé části. Školní rok končí, děti odjíždějí na prázdniny. A Joshua je na poslední hodině své mimořádné výuky. Na co přijde? A na co přišel Burton Battley? Ať se však stalo cokoli, ať se cokoli stane, v letním vlaku je vše zapomenuto. Kapitolu věnuji svým dětem a všem dalším, kteří si užívají prázdniny.

Píseň ke kapitole si pusťte zde




Kapitola čtyřicátá: Summer Train

Come with me for a little ride, see the shadows passing by
Look at the sun and see the clouds turn to faces in the sky
We've been awake all night, shattered dreams all around
Close your sad, sad eyes we will be safe and sound

Come with me for a little ride, see the shadows passing by
Look at the sun and see the clouds turn to faces in the sky
Daydreaming lightly through the rain
All's forgiven on a summer train

Come with me for a little ride, see the shadows passing by
Seems we are a thousand miles away from last night
As you sigh in my ear, kiss the rain goodbye

Come with me for a little ride, see the shadows passing
Come away with me, it's gonna be all right just breathe
Come away with me, it's gonna be all right you'll see

And the winds are all crying, that this train is flying
us all through the rain, I fear
And the sky is getting brighter with every mile
And it all seems clear

Come away with me, it's gonna be all right just breathe
Come away with me, it's gonna be all right you'll see,
you'll see
Greyson Chance
Bradavice; 28. června 2011


Joshua mířil na poslední hodinu soukromé výuky, kterou u profesora Snapea navštěvoval téměř celý školní rok. Měl dobrou náladu. V neděli se Zmijozelu podařilo vyhrát i poslední zápas sezóny. Hráli s druhým nejlepším družstvem, s Nebelvírem. Za toto utkání nebyly žádné body do školního poháru, vlastně na výsledku nezáleželo. Šlo jen o přátelský zápas. Joshua proto uvažoval, že by se kvůli Jamesovi držel zpátky a nechal jej Zlatonku chytit. Vlastně se tak téměř rozhodl. Přesto to nedokázal udělat. Sám nevěděl proč, ale když se ocitl na koštěti, když ucítil vítr a volnost a vzrušení ze zápasu, nemohl jinak než udělat všechno pro to, aby vyhrál. Nelitoval toho, i když se na něj James po zápase zrovna neusmíval. Cokoli jiného by však byl podvod, ne? Na to vlastně neměl právo, musel, kvůli ostatním hráčům v družstvu, a vlastně i kvůli Jamesovi samotnému, hrát nadoraz. Jen tak by mělo vítězství Jamese cenu, pokud by vyhrál. Určitě ani James by nestál o darované vítězství.
Do pracovny Snapea vkročil s lehkostí, jakou cítíme v létě, když prázdniny už ťukají na dveře. Snape seděl u psacího stolu a něco psal. Když uviděl Joshuu, mávnutím hůlky stůl vyklidil.
"Jdete o devět minut pozdě."
"Omlouvám se, pane profesore," odpověděl Joshua téměř vesele. Už dávno se Snapea nebál, věděl, že při jejich soukromých hodinách se chová zcela jinak.
Snape nic neodpověděl, jen na něj bez přípravy a upozornění mlčky namířil hůlku a Joshua ucítil, jak se ho zmocňuje iracionální touha vylézt na stůl a začít na něm tancovat. Zamířil automaticky ke stolu, místo, aby na něj vylezl, se jej však pevně chytil. Ruce ho však nechtěly poslouchat, nohy se začaly zvedat. Musí ovládnout svou mysl, musí dát svému tělu jiný příkaz. Musí prosadit svou vůli. Uviděl před sebou zapomenutý brk. S vynaložením celého svého odhodlání jej chytil a druhou rukou začal otrhávat jednotlivá vlákna pera. Napětí v jeho hlavě se však stupňovalo. Uslyšel písničku, zpěvnou a rytmickou písničku o letním vlaku, která ho vybízela k tanci. To, aby vylezl na stůl a začal tancovat, mu připadalo jako čím dál tím lepší nápad. Stále však měl na paměti, že to udělat nechce, i když si přestával být jistý proč. Začal vyťukávat rytmus melodie, která mu zněla v uších. Uvědomil si, že ten nápad nebyl jeho, že je to něco cizího, něco, co by nikdy dobrovolně neudělal. Nechci tancovat na stole, opakoval si. Čím víc však na to myslel, tím víc ho lákalo to udělat. Vzpomněl si na to, co ho učil profesor Snape - musí myslet na něco jiného, na něco, co skutečně udělat může a chce. Jen tak zvládne cizí vůli, která se mu vnucuje. Musí si dát nějaký konkrétní cíl. Bylo to však těžké, nedokázal se soustředit, myšlenky se mu rozbíhaly a jeho začala ovládat opět ta chytlavá melodie.
'Dost!' řekl si a vydal se bez dalšího rozmýšlení ke křeslu. Díval se na ně upřeně a snažil se vyčistit své myšlení od všeho kromě obrazu křesla a toho, že v něm chce sedět. Pomalu šel, nohy zvedal těžce, jako by na nich bylo závaží, jako by nechtěly od stolu, kde přece chtěl tancovat… Ne, to nebyl on, kdo to chtěl. On chce sedět v křesle, zahnal nutkavou myšlenku a došel ke křeslu. Posadil se, zkřížil nohy do tureckého sedu a ruce na prsou a s klidem, který musel do značné míry hrát, se podíval na Snapea. Melodie v uších mu stále zněla, věděl však již, že vyhrál. Dokázal rozpoznat rozdíl mezi svou vůlí a nutkáním, které bylo cizí. Jeho vůle zvítězila.
Usmál se, sáhnul po knize, která ležela vedle křesla na nízkém stolku, namátkou ji otevřel a ostentativně si začal číst. Spíše předstíral, že čte, protože natolik svou mysl osvobodit nedokázal, aby se mohl na význam čteného skutečně soustředit. Po chvíli tlak v jeho hlavě povolil a on překvapeně zjistil, že skutečně čte.

"Chápeš už, proč je tvůj příchod pro nás osudový? Jestliže totiž selžeš, budeme odhaleni Nepříteli. Pokud však uspěješ, potom se naše moc zmenší, Lothlórien zašedne a proud času jej odplaví. Budeme muset odejít na Západ, anebo klesneme a staneme se zaostalým nárůdkem z dolin a jeskyní, pomalu zapomeneme a budeme zapomenuti."
Frodo sklonil hlavu. "A co si přejete?" zeptal se nakonec.
"Aby se stalo, co se má stát," odpověděla.
"Je to krásný příběh. Pokud si ho chcete přečíst, Joshuo, možná byste měl začít od začátku." Snape se nad ním skláněl, knihu mu vzal a podával mu jinou.
"Co to je za knížku, pane? To je něco z historie?"
"Je to vymyšlený příběh. Její autor byl kouzelník, ale žil mezi mudly. Vlastně ji kouzelníci ani moc neznají, pokud vím. Není to historie, alespoň tomu nic nenasvědčuje. Ten příběh jsem měl rád už jako kluk. Půjčím vám ji na prázdniny, jestli chcete."
"Děkuji," vzal si Joshua knížku. "Půjčíte mi všechny díly?"
Snape mlčky vytáhnul z knihovny další tři svazky.
"Vaše práce je uspokojivá. Po prázdninách pokročíme dál."
"Začnete mě teď učit nitrobranu?"
"Co víte o nitrobraně?"
"Moc ne. Jen co píše Quentin Trimble v třetí části Temných sil."
"Prostudujte si přes léto tuto knížku. Očekávám, že budete dokonale teoreticky připraven, ať neztrácíme čas."
Joshua si od něj převzal další knihu. Byla velká, černá, na deskách byly vyobrazeny dvě hlavy spojené podivným svítícím řetězcem.
"Maxwell Barnett byl jedním z nejlepších mistrů nitrobrany. Samozřejmě i nitrozpytu," poznamenal Snape.
"O tom tam taky píše?" zeptal se Joshua dychtivě.
"Chtěl byste se učit i nitrozpyt, Joshuo?"
"Vy ho umíte."
"Ano, umím. Samozřejmě se v Průvodci pokročilou nitrobranou musí psát i o nitrozpytu. Jsou to spojité nádoby. Bez pochopení jednoho nelze zvládnout druhé. Proč se chcete učit nitrozpyt?"
"Abych ho uměl," pokrčil rameny Joshua. "Může se hodit."
"Spousta věcí se může hodit. I Cruciatus se může hodit," prohodil Snape konverzačním tónem.
"Nitrozpyt nepatří mezi zakázané kletby."
"Nitrozpyt není kletba. Je to umění. Velmi náročné umění. A velmi nebezpečné umění. Dává tomu, kdo jej ovládne, do rukou velkou moc."
"Rozumím, takže mě ho nechcete učit," přikývnul zklamaně Joshua.
"To jsem přece neřekl," odpověděl pomalu Snape a nespouštěl ze syna oči.
"Budeme teď opakovat odzbrojovací kouzla?"
"Dnes už ne. Budou prázdniny a oceňuji váš pokrok za celý rok. Můžete už jít, jestli chcete. Nebo si můžeme spolu zahrát šachy. Hrajete šachy, Joshuo?"
Joshua se usmál a přikývnul. "Ale myslím, že ne moc dobře."
Snape se otočil ke knihovně a vyndal dřevěnou starou šachovnici. Rozložil ji, poklepal na ni hůlkou a z šachovnice se vynořily figurky, vzorně sešikované do nadcházející bitvy. Začaly na sebe přes prázdnou kostkovanou plochu pokřikovat.
"Ticho!" okřikl je Snape. "Máte bílé, Joshuo. Můžete začít."
Chlapec zvolil tah pěšcem. Chvíli hráli mlčky.
"Četl jste někdy nějakou šachovou teorii?"
"Ne. To existuje?"
"Jistěže. Pokud budete mít zájem, můžu vám něco doporučit. Máte šach." Snapeův jezdec vzal bílou věž s takovou razancí, že skončila pod stolem. Joshua se rychle sehnul, věž ale neviděl. Musela se někam zakutálet. Po všech čtyřech vlezl pod stůl a začal prohledávat všechna zákoutí. Až téměř u zdi zasvítilo něco bílého. Natáhl se pro to. Nebyla to však věž, byla to náušnice s perlou. Přesně taková, jakou nosila jeho matka.
"Nemusíte tu figurku hledat, ke hře ji nepotřebujeme a pak ji přivolám," uslyšel hlas svého profesora. Připadalo mu, že ho slyší z dálky, v uších mu hučelo. Sevřel ruku s náušnicí. Tak Burke měl pravdu. Ona a Snape…
Rozevřel dlaň, jako by jej náušnice pálila a nechal ji spadnout znovu na zem. Ani nevěděl, jak se dostal zpod stolu. Chvíli rozpačitě stál a snažil se udržet klidný výraz.
"Je vám něco, Joshuo?"
Zavrtěl hlavou. "Jsem jen unavený. Vadilo by vám, kdybychom tu hru nedohráli? Stejně prohrávám."
"A vy nerad prohráváte, Joshuo," pátravě si jej měřil Snape. "Nic jiného bych ostatně od vás nečekal. Samozřejmě, můžete jít, když chcete. Dobrou noc."
"Dobrou noc," odpověděl Joshua potichu a vyrazil ze dveří.


Tmavou chodbou bradavického sklepení téměř běžel. Lomcoval jím vztek. Ani nevěděl, proč nešel do ložnice, proč namísto toho zamířil po schodech nahoru. Utíkal po ztichlých chodbách, musel být sám. Vadila mu představa jeho mámy v ložnici cizího muže. Jeho představy o vztazích mezi muži a ženami nebyly dosud zcela konkrétní, ale vždy hodně četl. O lecčems. Jenže nikdy si nepřipouštěl, jako ostatně žádné dítě jeho věku, že něco takového dělá i jeho matka. Zvlášť když ona byla vždy jen jeho matkou. Nikdy v jejím životě nefiguroval žádný muž. Tedy až na Harryho, jenže to bylo dávno a od té doby určitě nic… Proč zrovna Snape?
Netušil, ve kterém patře je, když se před ním objevily dveře na místě, kde je předtím nikdy neviděl. Překvapeně vzal za kliku a dveře se otevřely. Ocitl se v prostorné místnosti. Přes svou velikost však byla útulná - ve výklenku okna byly nachystány polštáře, které vyzývaly k tomu, aby se na ně stulil. Sednul si a rukama obejmul kolena. Díval se z okna. Přestože už byl večer, venku ještě bylo světlo a v dálce nad lesnatými kopci se červenala stopa zapadlého slunce. Cítil, jak se mu svírá hrdlo, oči ho začaly pálit. Několikrát zamrkal, ale slzy, které se z hloubi jeho zraněné duše draly ven, nezastavil.
Přemýšlel o tom, co říkal Burke, i o tom, že prefekt bral jeho tvrzení jako fakt, který nezpochybnil. Vzpomněl si, jak mu tehdy na ošetřovně připadalo, že se jeho máma chová ke Snapeovi důvěrně. Uvědomil si, že Snape se k němu chová skutečně jinak, dává mu hodiny navíc, učí ho, chová se k němu v soukromí laskavě. Dřív si s tím nelámal hlavu, ostatně netušil, zda se stejně v soukromí nechová i k dalším studentům své koleje. Mělo mu to dojít. Bylo to přece očividné. Po celou dobu se tak choval proto, že měl rád jeho mámu.
Zachmuřil se a přemýšlel, co na tom muži může jeho matka vidět. Připadal si, jako by ho zradila, když sem chodí, ale jeho vidět nechce. Chodí tak, aby ji nikdo neviděl, tají to. Zradila ho už tím, že mu nic neřekla. Jak se ho o vánočních prázdninách vyptávala na jeho vztah ke Snapeovi! Nejspíš už tehdy… Zradila ho. Lhala mu. A kromě toho zradila i Harryho.
V tom, jaký měla vztah k Harrymu, neměl nikdy jasno, nikdy o tom vlastně nepřemýšlel. Odjakživa považoval za samozřejmé, že Harry chodí k nim, že s ním může mluvit, že se o něj stará jako o vlastního. Věděl, že Harry má tetu Ginny, a věděl, že takové uspořádání věcí není v kouzelnickém světě obvyklé. Nejasně tušil, že není ani správné. Ale bral to jako fakt. Harry má Ginny a má i jeho mámu. Má Jamese a má i jeho. A všechno se snaží skloubit, tak jak to jen jde. Vždyť to v rámci možnosti zařídili docela dobře! Tak proč to chce měnit? Proč si začala s někým jiným než s jeho otcem? Proč ho zradila? Sevřel ruce, pocit lítosti se smísil se starým známým vztekem.
Vybavil si znovu Snapea. Cítil vztek i na něj - za to, že mu nikdy nic neřekl, a zejména za to, že se dotýkal jeho matky. Cítil iracionální zlobu synů na všechny muže, kteří znesvěcují těla jejich matek. Zlobil se na něj i proto, že pro něj začínal být důležitý skoro jako Harry nebo snad i více. Jako by se tím i on sám zpronevěřil lásce k muži, o kterém byl přesvědčen, že je jeho otcem.
Nevěděl, jak dlouho tam seděl, byla však už tma, když byl konečně připraven vrátit se na kolej. Vstal a rozsvítil hůlku, aby viděl na cestu. Nejspíš už bude po večerce. Zamířil ke dveřím, ale po jeho levé ruce jej zaujal záblesk světla. Uviděl zrcadlo, bylo velké, mělo vyřezávaný starodávný rám. Vypadalo jako gotické lomené okno, v jehož výklenku se předtím schovával.
Přistoupil k němu blíž a zadíval se do něj. Uviděl svůj odraz, ale nejen jej. Napravo od něj stála jeho matka, usmívala se. Ruku měla položenou na jeho rameni a láskyplně se na něj dívala. Za nimi stál vysoký muž v tmavém. I on měl položenou ruku na jeho rameni, druhou ochranitelsky objímal jeho matku. Do tváře mu neviděl, byla příliš tma. Zvednul hůlku, aby zjistil, kdo to je. Zatnul zuby a jeho tělo se otřáslo vztekem. Tuhle tvář vidět nechtěl. Muž si jeho nenávistného pohledu musel všimnout, protože se na něj podíval s bolestí a smutkem. Připadalo mu, že chce něco říci, ale nemohl. Joshua však mluvit mohl.
"Nešahejte na moji matku," procedil skrz zuby. Pak, aniž by čekal, co obraz v zrcadle udělá, se otočil a se slzami vzteku v očích vyběhl z místnosti.

…………..……

Bradavice; 30. června 2011

Konečně nastal den, na který se každý rok těšil. Vlastně i letos, přestože letos to bylo jiné. Samozřejmě, těšil se na to, že si odpočine od každodenního kolotoče vyučování, opravování esejí se stále stejnými chybami, jako by je generace studentů od sebe opisovaly, poslouchání hloupostí, které jako každý rok i letos slyšel u zkoušek. Dnes však odjede i jeho syn a on měl obavy, jestli jej Hermiona sama zvládne. Jistě, starala se o něj jedenáct let. Ale to bylo jiné. Joshuovy schopnosti se mění, a přestože jej celé prázdniny budou sledovat i jeho osobní strážci, skřítci Wren a Greeny, nemohl se zbavit obav. Uvědomil si také, že mu tento zvláštní chlapec bude chybět. Je jeho syn a zejména tu noc, když byl v ohrožení života, si uvědomil, jak moc je pro něj důležitý.
Vzal ze stolku knihy, které zde Joshua v úterý zapomněl. Čekal, že se pro ně staví. Nestavil.
Včera večer, po vyhlašování výsledků školního poháru, v němž po několika letech konečně zvítězil Zmijozel, chtěl Joshuovi připomenout, aby si pro knihy přišel, ale chlapec zmizel dříve, než se kolem rozradostněných studentů k němu dostal. Poklepal na ně hůlkou a neverbálně knihy zmenšil, aby se mu vešly do kapsy. Mohl by mu je sice po někom poslat, chtěl mu je však předat osobně. Chtěl se s ním rozloučit, vždyť jej pravděpodobně celé prázdniny neuvidí. A neuvidí nejméně měsíc ani Hermionu, protože budou oba s jejími rodiči trávit dovolenou v Americe. A potom… V srpnu by mohli být několik dní spolu sami, pokud by Joshua využil pozvání Charlieho Weasleyho a navštívil dračí rezervaci v Rumunsku. Nebyl si však jist, zda je to dobrý nápad, stále byl proti tomu, i když Hermiona ho pustit chtěla.
Vstal a vydal se na snídani. Ve Velké síni bylo hlučněji než jindy, studenti už byli myšlenkami úplně jinde. Po snídani se vydají na nádraží a odjedou na prázdniny. Někteří odjedou navždy - to se týkalo nejen studentů sedmých ročníků, ale i řady páťáků a šesťáků, kteří se rozhodli nepokračovat v nepovinném studiu na O.V.C.E. Nepřekvapilo jej, že nevrátit se do školy a spokojit se se složením zkoušek Náležité kouzelnické úrovně se rozhodli i všichni zbývající členové Smečky. Pokud to byli oni, kdo se rozhodl, mnohem pravděpodobnější se mu jevilo, že za ně rozhodli ostatní a že nejmladší se jim podřídili. Jediný, kdo tady ze Smečky zbude, bude malá Marigold Bootová. Vlastně by měl být rád, odchod vlkodlaků v situaci, kdy neustále čelí dopisům znepokojených rodičů a atakům novinářů snažícím se odhalit jejich identitu, byl velmi příhodný. Nicméně jej přesto znepokojoval - jejich soudržnost se osamělým životem na skotském ostrově jen posílí. O tom, kam zamíří vlkodlaci z pátých ročníků, totiž v nejmenším nepochyboval.
Minerva vstala, zaťukala, aby přiměla studenty k pozornosti.
"Milé kolegyně a kolegové, milé studentky a studenti, ještě jednou bych chtěla pogratulovat vítězné koleji," podívala se nepříliš nadšeně ke zmijozelskému stolu a zelené výzdobě Velké síně, "a samozřejmě všem studentům, kteří úspěšně ukončili školní rok. Přeji vám všem krásné prázdniny a šťastný návrat. A vám, kteří školu opouštíte navždy, přeji hodně štěstí při volbě další životní cesty. Ráda bych také tuto příležitost využila k tomu, abychom se rozloučili s naším učitelem Obrany proti černé magii, který zde končí svou roční misi a vrací se k svému povolání bystrozora. Hodně štěstí," pozvedla pohár a symbolicky připila studentům i Burtonovi.
"Děkuji, Minervo. Jsem rád, že jsem tu tento rok s vámi mohl být," vstal Battley a rovněž Minervě připil. "Přestože jsem si původně myslel, že to bude rok odpočinku od náročné práce, teď mám dojem, že odpočinek při práci v terénu už vyloženě potřebuji." Studenti se na Battleyho usmívali, za rok, co zde působil, si jej oblíbili. "Snad neprozradím žádné tajemství, že příští rok se na vás těší jedna z mých skvělých a zkušených kolegyň, slečna Hestie Jonesová."
Studenti vypukli v jásot, ne snad proto, že by se těšili na Hestii, kterou neměli příliš šanci znát, ale protože začínaly prázdniny a pro jásot nemuseli hledat žádný zvláštní důvod. Snape si však všimnul toho, že po celou dobu Joshua sedí zamyšlený a zamlklý. Neradoval se dokonce ani tehdy, když Minerva znovu ocenila vítězství Zmijozelu ve školním poháru, ačkoli to byla i jeho zásluha.
A stejně zamlklí byli i vlkodlaci z pátých ročníků. Minerva důvod odchodu studentů před koncem školního roku nevysvětlovala, jen ho bezprostředně po vynesení rozsudku oznámila. Všichni však věděli, co je důvodem odchodu. A stejně tak věděli, že někteří vlkodlaci zbyli i v nižších ročnících. Nikdo z učitelů jejich identitu neprozradil, avšak stala se známou a oni se již přestali schovávat. A netajili se ani tím, že po složení zkoušek náležité kouzelnické úrovně hodlají školu opustit navždy. I slečna Bootová oznámila za podpory ředitele své koleje svou nemoc. Nebyl si jistý, zda to musela udělat a zda to dělat měla - od té doby se jí její spolužáci spíše vyhýbali.
Ještě dříve, než snídaně skončila a studenti se začali rozcházet, se Snape vydal k synovi. Joshua však na konec snídaně nečekal a vstal od stolu první. Snape zrychlil krok, dohnal jej však až venku.
"Joshuo," oslovil jej, když chlapec šel dál, aniž by si povšimnul, že za ním někdo jde.
Joshua se neochotně otočil. "Pane profesore?"
"Něco jste si u mě zapomněl." Sáhnul do kapsy a vytáhnul knihy, které zmenšené vypadaly jako dětské hračky. "Samozřejmě, pokud je nechcete, tak bude plně postačovat, když se o prázdninách budete věnovat pouze studiu teorie nitrobrany."
"Děkuji, pane profesore. Zapomněl jsem." Odpověděl Joshua, aniž by se mu podíval do očí. "Rád si půjčím i ty další knihy, pokud vám to nebude vadit. Dám na ně pozor," dodal.
"Kdyby mi to vadilo, tak vám je nenabízím, Joshuo." Pátravě jej pozoroval. Něco se stalo, netušil však co. Možná mu něco zase udělali nebo řekli chlapci na koleji. Teď to však řešit nebude, Joshua odjíždí na prázdniny, přijde na jiné myšlenky. Pokud bude nějaký problém přetrvávat i v září, bude dost času na jeho řešení potom. "Hezké léto, Joshuo."
"Vám také, pane profesore," odpověděl Joshua. Rozpačitě a bez úsměvu stál, jako by nevěděl, co říci.
Snape chvíli ještě váhal, zda se jej nemá zeptat na to, co jej trápí, pak se však otočil a vracel se do hradu. Kolem něj proběhli chlapcovi přátelé z Nebelvíru.
"Kde jsi, Joshi," uslyšel radostný hlas malé Weasleyové. "Poběž, ještě se stihneme rozloučit s Bublinkou!"
Pomalu se otočil a pozoroval čtveřici dětí běžících po pěšině k Hagridově hájence. S údivem si uvědomil, že přestože je malý Potter stejně nesnesitelný, jako byl jeho otec, je vlastně rád, že jsou stále přáteli. Koneckonců jsou rodina.
"Děti dají pořádně zabrat, Severusi," uslyšel vedle sebe hlas Burtona Battleyho. "Mám doma tři kluky. Jeden nastoupí do školy už v září. Doufám, že ti nebude dělat takové starosti, jako mně dělali ti čtyři," ukázal bradou na partu z Doupěte. "Ale alespoň bychom si byli kvit," usmál se, mávnul hůlkou a s kufrem vznášejícím se za ním se pomalu vydal na cestu k nádraží. Po několika krocích se ještě otočil: "Přeju ti hodně síly, Severusi. Budeš ji potřebovat."
"Na shledanou, Burtone," odpověděl s lehkou úklonou vážně Snape.
Stál a s rukama složenýma za zády sledoval, jak se Battley pomalu vzdaluje. Co tím myslel? Tušil něco? Vyloučit to nemohl, Battley byl chytrý. Pokud však něco věděl, nechal si to pro sebe. Minerva už navrhovala, zda by se neměl stát členem Fénixova řádu. Potřebovali by ho. Nejdříve však počká, zda nic z toho, co by mohl vědět, skutečně nepronikne ven. A pak si o tom promluví s Harrym a Kingsleym.
Kolem něj začalo být příliš rušno. Děti se houfovaly do dvojic a trojic, kontrolovaly svá zavazadla, která Hagrid nakládal na vozík. Některé se už vydávaly na cestu pěšky, starší své kufry levitovali. Snape si všimnul svého syna, jak se spolu s Potterem, Weasleyovou a Lupinem vrací zpět. Chvíli jej pozoroval, nechtěl jej však znovu přivádět do rozpaků - dříve než chlapec došel až k němu, se otočil a vrátil se do svého sklepního domova.

……………

Vlak se dal s rachotem do pohybu, děti se vracely domů. Joshua následoval ostatní úzkou chodbičkou. Mračil se. Dnes odpoledne uvidí mámu. Těšil se na ni, to ano. Těšil se na Weasleyovy, těšil se i na babičku a dědečka Grangerovy, kteří si z důvodů, kterým nerozuměl, říkali Wilkinsonovi. Na tyto paradoxy si už ale dávno zvyknul. Jenže už zase se na matku zlobil. Na rozumové úrovni uznával její právo být s tím, s kým chce. Třeba i se Snapem, i když mu k mámě připadal příliš starý. Nemohl však ze sebe dostat pocit, že ho, a nejen jeho, zradila. A cítil se také rozpačitě. Nevěděl, jak se má na ni dívat, jak s ní dokáže mluvit. Bál se, že stejně, jako se nedokázal poslední dva dny podívat na Snapea, nebude moci mluvit ani s ní.
"Joshuo!" otevřely se dveře kupé, které právě míjel. Vevnitř seděl Scorpius Malfoy a přátelsky na něj mával. "Pojď k nám, držím ti místo!"
"Pojď, Joshi," přidal se k němu William Silver, "čekáme na tebe."
"Joshi, zrovna se bavíme o tom, proč vlastně jezdí vlak, když se dospělí dokážou přemisťovat? Nebo by tu mohlo být přenášedlo. Nebo letax. Nepřipadá ti to jako hloupost, že jezdí vlak? Stejně nás všechny z nádraží přemístí rodiče do všech částí Británie," spustila na něj Gemma. "Pořád jsme na to nepřišli. Co si o tom myslíš?"
"Nevím. Vždycky to tak bylo."
"Já jsem říkal, že přemisťování na větší vzdálenosti vadí, proto nás přibližujou do Londýna," řekl William. "A taky to všichni nedokážou."
"Možná," odpověděl Joshua bez většího zájmu. "Spíš mi připadá, že je to zvyk."
"Kam pojedeš na prázdniny? My jedeme do Bhútánu. Jedna z posledních zemí, kde se mohou kouzelníci pohybovat zcela volně," vykládal Scorpius. "Nechtěl bys jet s námi? Myslím, že bych přemluvil tátu, abychom tě vzali sebou. Vlastně mi psal, že můžu nějakého kamaráda vzít."
"Dík. Máma by určitě nesouhlasila. Nechce mě pustit ani za sestřenicí do Rumunska."
"Ty máš sestřenici? Myslela jsem, že nemáš žádné příbuzné," zabodla do něj zvědavě oči Gemma a Joshua zaznamenal i zvědavý pohled Cory, sedící mlčky vedle ní.
"To není opravdová sestřenice," usmál se. "Je to sestřenice Jamese."
"Vždyť my to chápeme," mávnul rukou William. "Budeš na tý chodbě stát celou cestu?"
Joshua zaváhal. Podíval se chodbičkou před sebe. Jamese, Teddyho a Vicky už nikde neviděl. Drží mu vůbec místo? Chtějí ho mezi sebou? Se Scorpiusem, Williamem i Gemmou docela vycházel. Přesto se ani před nimi nikdy docela neotevřel, nikdy jim zcela nedůvěřoval. Nemohl zapomenout na otevřenou šikanu některých a lhostejnost ostatních členů koleje, které čelil zpočátku. To jim samozřejmě říkat nebude, to by nebylo taktické. Bude je koneckonců ještě potřebovat. Navíc v kupé seděly i Gytha Higgsová a Cora Cuffeová, které se na něj dívaly spíše ustrašeně a celou dobu zaraženě mlčely.
Usmál se na ně. "Je mi to moc líto, ale už jsem to slíbil jinde. Ale stavím se ještě za vámi. A díky, Scorpiusi, ta nabídka je skvělá. Rád bych s vámi jel. Je mi líto, že to nejde."
"Napíšu ti. V srpnu budu už určitě zpět. Všechny vás pozvu k nám. Máme skvělé famfrpálové hřiště, mám tam poníky… Bude se vám u nás líbit."
"Fakt, Scorpiusi? To by bylo skvělé!" rozzářila se Gemma. "Zeptám se mámy. Gytho, Coro, jely byste?"
Obě dívky váhavě přikývly, Gytha se nejistě podívala na Joshuu.
"A ty, Joshi?"
"To by bylo bezva, Scorpiusi. Ale jak jsem říkal, máma je trochu nervní. Nejspíš mě nikam nepustí. Ale užijte si to tam. Tak zatím." Usmál se na ně a zavřel dveře kupé.
Šel dál v pohupujícím se vlaku a díval se do každého kupé, zda uvidí své kamarády. Prošel už na konec vagónu, ale neviděl je. V chodbičce u východu však narazil na Teddyho a Vicky. Nevšímali si ho. Vicky do tváře neviděl, něco ve výrazu Teddyho jej však přimělo tiše zastavit. Nechtěl je špehovat, ale nechtěl je ani rušit.
Teddy se najednou k Vicky sklonil a dal jí letmou pusu. Zvednul rychle hlavu a trochu se začervenal. Prohrábl si rozpačitě vlasy, jejichž barva se změnila na weasleyovskou zrzavou, což ještě umocnilo barvu jeho obličeje. Joshua měl co dělat, aby se nerozesmál, místo toho však jen opatrně o několik kroků ustoupil, pak hlasitě zakašlal a vydal se zpět k nim. Když znovu uviděl Teddyho a Vicky, stáli spořádaně vedle sebe.
"Kde vězíš, Joshi?" usmála se na něj Vicky. "Tady bylo plno, James šel hledat dál. My tu na něj čekáme. Viděli jsme jen tři volná místa u Morgana. Sedí s klukama z Havraspáru. James chtěl ale najít čtyřku, abychom se vešli všichni."
"Díky," zamumlal Joshua. "Půjdu mu naproti."
S rachotem otevřel dvojité dveře prostoru mezi vagóny a přešel dál. Z druhé strany se blížil James.
"Skvělý, že jdeš, Joshi. Pokračuj do dalšího vagónu, tam nám drží místa Iris a Marigold. Jinak je to všude plné. Nevadí ti sedět s Marigold?"
"Ne, v pohodě."
"Dobře. Dojdu pro Vicky s Teddym."
"Zdálo se mi, že jim nevadí být chvíli jen spolu," usmál se na něj Josh a pokračoval dál.
Když uviděl Marigold, chvíli zaváhal. Byla v kupé úplně sama. Stála zády k němu a dívala se z otevřeného okna. Dlouhé kudrnaté vlasy jí povlávaly ve větru, na sobě měla jasně zelené krátké šaty, koleno opřené o sedadlo. Otevřel dveře kupé a Marigold se otočila. Odhrnula si vlasy z obličeje a rukama si je přidržovala. Vážně se na něj dívala, její velké kulaté oči se zdály ještě většími. Znovu se otočila, aby zavřela okno. Pak se usmála.
"Ráda tě vidím, Joshi. Zrovna jsem na tebe myslela."
"Proč?" dostal ze sebe Josh.
"Přemýšlela jsem, jestli se na mě nezlobíš. Víš, s Vicky a ostatníma jsem o tom už mluvila, ale s tebou ne."
"Nezlobím. Ty jsi za to nemohla. My jsme tam neměli co dělat. A ty na mě?" Vážně se na ni podíval.
"Ne. Já jen… chtěla bych se tě na něco zeptat."
"Na co?"
"Když jsem ležela na ošetřovně, s popáleninami… Měla jsem zvláštní sen. Hrozně živý. Zdálo se mi, že jsem venku na louce a útočí na mě roj včel. A ty jsi přišel a holýma rukama je odehnal. Něco jsi říkal, ale nerozuměla jsem. Ale pak jsi odešel a ani ses neotočil. Tak jsem nevěděla, jestli se nezlobíš. A ráno jsem žádnou popáleninu neměla. Byl jsi u mě tehdy v noci?"
Joshua se na ni překvapeně díval. Prohlížel si její hladkou pleť, beze stopy po tom zvláštním ohni. Nevěděl, co říci. Podíval se rozpačitě na své ruce, na ruce, které ji uzdravily.
Naštěstí jej z rozpaků vysvobodil příchod ostatních. Po chvíli se vrátila i Marigoldina sestřenice Iris. K podivné otázce Marigold se už nevrátili.
Za chvíli se všichni bavili, jako když odjížděli do školy. Cítil se spokojeně a volně jako už dlouho ne. Hráli Řachavého Petra, nakoupili si sladkosti, bavili se tak, jak se mají děti odjíždějící na prázdniny bavit. Joshua hodil všechny starosti za hlavu. Co na tom, jestli má máma ráda Snapea. Je to přece normální, každý má někoho rád. Třeba Teddy má rád Vicky a Joshua měl radost, že zná jejich malé tajemství. A vůbec, kdo ví, čí to byla náušnice. Až přijede domů, bude je mít máma určitě na sobě. Potěšilo jej také, že na něj James myslel, že je tu s nimi. Patřili zas k sobě, jako by se nic nestalo. Jako by soupeření kolejí skončilo za branami Bradavic a nyní se vydávali do jiného světa, kde je jen Doupě a děti z něj.
Na slib, že se ještě staví za Scorpiusem a ostatními ze Zmijozelu v jejich kupé, úplně zapomněl.



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Stolid Stolid | Web | 6. června 2014 v 17:57 | Reagovat

Přátelé by neměli mít mezi sebou tajemství, nebo ano?

2 ioannina ioannina | 6. června 2014 v 18:09 | Reagovat

Pomalinku se propadám doprostřed příběhu (začínám odprostředka). Ještě se moc neorientuju, píšu ti jenom, abys věděla, že to čtu. :-)

3 Richenza Richenza | 6. června 2014 v 19:07 | Reagovat

Které přátele máš kokrétně na mysli, Stolid? Když o tom ale přemýšlím, mám tajemství, která nesděluji ani nejbližším přátelům nebo rodině. A to se považuji za až hloupě otevřeného člověka.

Ioanninno, to je zajímavý způsob. Ale já nemám co říkat, také jsem nezačala psát od začátku a nechala jsem v první knize se v tom čtenáře trochu potrápit :) Ale přesto ti doporučuji číst od začátku, jsou tam informace, bez kterých se nejspíš budeš ztrácet - on ten příběh je dost složitý.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014