ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola první: If I Were a Carpenter - dokončení

13. června 2014 v 0:05 | Richenza |  Bless the Child: Kniha třetí - PRAMENY
Dokončení první kapitoly, která se mi nevešla do jednoho souboru. Takže, pokračujete ve čtení.



Stál stranou, tak, aby nebyl příliš na očích, a pozoroval Hermionu. Neviděl ji šest týdnů. Neviděl ji celou věčnost. Byla krásná, snad ještě krásnější, než si ji uchovával v paměti. Zelená barva šatů ladila s lehkým opálením, vyčesané vlasy odhalovaly křivku její šíje. Lehký úsměv, se kterým pozorovala oba páry, mu připomínal štěstí, které do jeho života přinesla. Ona tu měla stát jako nevěsta, a přestože pro něj nevěstou byla, bolelo jej, že pro celý svět je svobodou matkou. A jeho syn bastardem. Podařilo se mu zaslechnout hovor dvou starších žen, pravděpodobně příbuzných Molly Weasleyové, které probíraly domnělý vztah Hermiony a Harryho. Cítil na ně vztek. Samozřejmost, s kterou hovořily o něčem, pro co neměly jediný důkaz, jej přiváděla téměř k zuřivosti. Nechápal, kde se vzala ta zloba, se kterou nenechaly na Hermioně nic dobrého. Přece, i kdyby to byla pravda, Hermiona by stále zůstávala touž statečnou, pracovitou, inteligentní a laskavou ženou. Dívkou, která bojovala proti Pánovi zla. I kdyby to byla pravda, nebyla by to jejich věc.
Nenechal se však vztekem ovládnout, nedal na sobě nic znát. Navíc byl schopný rozpoznat jemnou ironii této situace. Jedinou opravdovou manželkou zde přece byla jeho žena, protože to, co tady předváděl ten ministerský tajtrlík, byla jen hra na svatbu. Nikdy dříve ho to nenapadlo, jejich pouto dlouho vnímal jen jako nespravedlivé a tížící břemeno. Až nyní, když pozoroval Longbottoma a Lenku, ještě před okamžikem Scamanderovou, pochopil, jak důležitý je fakt, že jejich pouto nelze zrušit. Jak důležité je jeho vědomí, jeho jistota, že Hermiona nemůže patřit nikomu jinému. Viděl, jak se usmála na Pottera. Nevadilo mu to však, právě proto, že věděl, že to nemůže vůbec nic znamenat. On tu jistotu měl. Nejspíš jediný v celém davu svatebních hostů; o věrnosti žen si nedělal žádné iluze. Pozoroval šťastné tváře Longbottoma a jeho ženy. Již jednou slíbili, že budou věrní, že budou milovat. Teď znovu slibují a tváří se, že to myslí zcela vážně. Nejspíš i myslí. Ale k čemu takový slib je, když ho můžete kdykoli zrušit?
Rozhlížel se po svém synovi. Už několikrát jej zahlédnul, vždy mu však rychle zmizel. Byl se svými kamarády, to chápal. Vlastně s ním nemusel hovořit, beztak by nevěděl, co mu říci a ani by to nepůsobilo přirozeně. Stačilo, že jej vidí a že chlapec je očividně zdravý a spokojený. S Hermionou to bylo podobné, i když jí se spíše vyhýbal on. Musel. Nebyl si jist, zda by se mu podařilo zachovat svou obvyklou masku, jeho touha byla příliš silná. Pozoroval ji po většinu doby a jen násilím se musel přinutit k tomu, aby nebyl s ní. Nedokázal si představit, že by s ní mohl hovořit, a přitom ji neobejmout. Musí najít příležitost, kdy budou sami, někdy později, k večeru. Nejdřív ale musí najít Pottera. Záležitost, kterou chce probrat, nestrpí odkladu. A není bezpečné ji probírat před nikým, dokonce ani před nikým z Řádu.


Harry konečně našel chvíli pro to, aby si nabral na talíř lákavě vypadající dobroty, když za sebou uslyšel hlas svého bývalého profesora.
"Harry, pojď za mnou."
"Jistě, Severusi. Co se děje?"
Neodpovídal mu, dokud nedošli trochu stranou od největšího davu. Pro jistotu kolem nich zakouzlil Ševelissimo.
"Nerozmyslel sis své rozhodnutí? Myslím ohledně té hůlky," začal bez zbytečných úvodů.
"Máš od doby, kdy jsme o tom minule mluvili, nové informace?"
Snape zavrtěl hlavou. "Přesto mě to čím dál více znepokojuje. Vlastně mě znepokojuje i skutečnost, že nové informace nemám. Není rozumné tam tu hůlku nechávat bez dozoru. Je to hůlka, kvůli které se vraždilo."
"Tím spíše ji nechci," prohlásil odmítavě Harry.
"Znič ji tedy. Nevím, co o ní ví, ale nelze vyloučit, že se dozvěděl, že jsi jejím držitelem, Harry. V ohrožení může být celá tvoje rodina. Bude ji hledat. Všude. I u tebe doma."
Harry se zamračil. Samozřejmě, i o této možnosti uvažoval, vlastně už tenkrát. Nezničil ji kvůli památce Albuse Brumbála, ale nejen z tohoto důvodu. Možná to dokonce ani nebyl hlavní důvod. Jednou ji možná bude potřebovat. Ta hůlka byla příliš mocná. Možná by ji přeci jen měl začít používat. Byla to přece jeho hůlka, jeho si vybrala. Měl právo ji mít, používat ji, když bude chtít. Jenže teď by to mohlo být nebezpečné, zvlášť pokud po ní pátrá. Nejbezpečnější místo je Brumbálův hrob. Tam bude spát. Dokud nebude skutečně potřeba.
"U mě není," řekl jen.
"Ale on to neví."
"Byl bych blázen, kdybych ji měl doma."
"Jsi blázen, když ji necháváš u Brumbálova těla."
"Když ji zničím, tak to nepomůže. To bych ji musel zničit veřejně."
"Ano," třel si Snape zamyšleně prstem bradu, "jinak by to nemělo význam. Jenže i tak by měl pochybnosti, zda to byla ta hůlka."
"V tom případě je bezpečnější, když zůstane zachována. Už jsme to přece všechno probírali, Severusi."
"Myslím, že se mýlíš, Harry. Necháváš tím otevřenou možnost, že se jí zmocní on. Tady přece nejde jen o tvůj život!" řekl Snape ostře.
"Nechci ji zničit," řekl konečně Harry otevřeně.
"Tak ji užívej."
"Nechci ji používat."
"Pak je nutné ji schovat. Obávám se, že jej může napadnout, kde by mohla být. Je velmi pošetilé ji tam nechávat."
"Právě. Je to natolik pošetilé, že tuto možnost vyloučí," mávnul Harry rukou. "Navíc ochranná kouzla jsou silná. Vždyť jsi s nimi sám pomáhal. A kam ji jinam dát?"
"Kamkoli. Na jakékoli místo, které není spojeno s tebou, s Brumbálem, s Pánem zla."
"Nechci znesvěcovat hrob Brumbála," zamračil se Harry. "Hůlka by měla zůstat tam, kde je. Je správné, že je u něj."
"Jak nebelvírské," ušklíbnul se Snape, nehádal se však s ním.
"Severusi," řekl Harry překvapivě racionálním tónem. "Já přece vím, že je to špatné řešení. Jenže je to nejlepší ze všech špatných řešení, které máme. Pokud ví, že jsem držitelem hůlky, jsem v ohrožení. Když ji budu mít u sebe, je to riziko pro rodinu. Když ji budu používat, je riziko, že to nezůstane bez povšimnutí. Když ji nechám na jiném místě, bude bez dozoru. Nemůžu vyloučit, že mě nechá sledovat, takže nemůže být nikde, kam chodím. Takto je alespoň na dosah Bradavic. A není zcela bez dozoru, vždyť tam máš signální kouzla, ne?"
Snape se mračil, v jednom dal však Harrymu za pravdu. Je pravděpodobné, že Harryho sledují. I když sledovat kouzelníka, který se umí přemisťovat, není nic jednoduchého. Ale ani nemožného. Neměl by to být on, kdo hůlku odnese.
"Možná máš pravdu, Harry," přikývnul konečně, i když přesvědčen nebyl. Nicméně Brumbálův hrob zabezpečen byl. Signální kouzla umístili společně. A kromě toho postavil na stráž skřítky. Ano, dozví se, kdyby byla bariéra narušena. Nebude však už pozdě?


"Neville, na, ochutnej," nabídl Ron Nevillovi tác se sušenkami. "tyhle sušenky fakt nejsou dobrý."
"Hm, díky," odpověděl Neville bezmyšlenkovitě a strčil si jednu do pusy. "Výborný," zamumlal s plnou pusou a nabral si hrst dalších.
"Od mé švagrové Audrey, neboj, nikdo ti je nesní. Tak jak se cítíš ty po svatbě?" poplácal ho Ron po zádech.
"Hm," zamumlal Neville s plnou pusou.
"Já nějak pořád stejně. Ale to je asi normální, ne? Co říkáš Carys?"
"Pěkná," Neville konečně polknul. Pak zpozorněl, protože za svými zády uslyšel své jméno. Zaposlouchal se do skřehotavého hlasu staré ženy.
"Arthure, jak jsi mohl souhlasit s takovým zostuzením své rodiny! Ještě jsem neviděla, aby někdo rozvedený měl tak velkou svatbu!"
"Vždyť oni až tolik hostů neměli, Muriel," odpověděl konejšivě pan Weasley.
"No právě! Vetřeli se na svatbu slušné rodiny a tváří se, že je všechno v pořádku! Jak se ta ženština nesla s tím svým parchantem! Důkaz, že se chovala jak coura, a ona ho staví na odiv, jako by udělala kdoví co úžasného! S někým takovým bych si vůbec nepodala ruku! Už jsem o svých názorech informovala Minervu. A nejen já. Ostatně celý Dámský spolek už požadoval po Správní radě jeho odchod. Někdo tak mravně problematický nemůže učit děti. U učitelů se vždy dbalo na jejich mravní zachovalost, za našich časů museli žít sami a zcela bezúhonně. A něčemu takovému poskytujete prostor, jako byste to schvalovali!"
"Muriel," snažil se promluvit pan Weasley, stará žena ho však nenechala.
"Navíc ten skandál s tvým zetěm a tou jeho courou! Jako by nestačilo, že se vdává žena s outěžkem z doby manželství s jiným mužem, ale za svědky jim jdou milenec se svou milenkou! To už jste skutečně přehnali! Takový skandál nemůže slušná společnost nechat bez povšimnutí!"
"Muriel," snažil se rozhořčený skřípající hlas staré ženy znovu přerušit. Marně.
"Nechci už nic slyšet. Ničím to nemůžeš ospravedlnit, Arthure Weasley. Vlastně jsem ti jen přišla oznámit, že svou přítomnost zde považuji nadále za nesnesitelnou. Urazili jste mě. Vůbec bych nepřišla, kdybych věděla, že budu přítomná té nepřístojnosti. Ještě dnes změním závěť, všechno dostane Melissa Prewettová a její děti. Ona si je vědoma toho, že některé věci se zkrátka netolerují." Muriel se bez rozloučení odvrátila a s hlasitým prásknutím se přemístila.
Neville ztuhnul a snažil se zůstat klidný. Jen sevřené pěsti prozrazovaly, jak hluboce se ho řeči staré paní dotkly.
"Neville, to je tetička Muriel," dotknul se jej na rameni Ron. "Vždycky byla taková. Nesmíš si to tak brát."
Neville se ještě několikrát zhluboka nadechnul a vydechnul, pak dokázal konečně odpovědět. "To nebude jen ona. Rone, omlouvám se ti. Mělo mi to dojít. A navíc naši situaci jsme tím jen zhoršili."
"Ale ne, Neville," mávnul rukou Ron. "Hele, Muriel je už přes sto dvacet. Ona žije v jiné době. Dneska je to už jiné. Nemusíš si s tím dělat žádné starosti. A s ní nikdy o ničem nemělo cenu debatovat."
"Přišel jsi kvůli mně o dědictví," řekl zkroušeně Neville. "A nejen ty."
"Zbláznil ses? Muriel nás vydědila už aspoň dvacetkrát. Hele, to fakt nic neznamená. A jestli ano, je to jedno. Nikdo z nás její peníze nepotřebuje."
"Stejně jsem už uvažoval o tom, že v Bradavicích raději skončím. Mám vyhlédnutý malý domek v Yorkshiru. Je tam krásně. Lence se tam líbí. Vlastně jsem už Minervě nabídnul výpověď."
"Snad ne kvůli tomu? Co na to Minerva? Doufám, že ti to rozmluvila."
"Rozmlouvala, je to od ní milé," usmál se smutně Neville. "Ale nechci jí komplikovat život víc, než je nutné. Ještě nedozněla ani ta aféra s vlkodlaky, myslím, že poslední Správní rada byla hodně tvrdá. Nemůžu to ještě zhoršovat. Víš, ne že bych toho litoval, jsem rád, že mám Lenku a že se brzy narodí Sungifu. Ale správné to nebylo. Měli jsme se napřed rozvést. Nebyl bych dobrým příkladem pro studenty."
"To já taky ne, Neville, kdybys věděl…" usmál se sebevědomě Ron.
"Jenže ty nejsi bradavický učitel, Rone."


Hermiona měla už dost toho všeho ruchu, zdvořilých frází i falešných úsměvů. Chtěla mluvit se Severusem, jenže on se jí ztrácel vždy, když se jí podařilo zachytit jeho pohled. Byla z toho všeho unavená, duševně i fyzicky. Vydala se proto kolem rybníka na své oblíbené místo, kde u ústí potoka rostly divoké kosatce. Posadila se na kámen, jako mnohokrát předtím. Zde se cítila dobře, byla tu doma. Objala rukama kolena a opřela si o ně hlavu. Zavřela oči a poslouchala pískot kosa. Opakoval stále dokola frázi několika tónů, jako by cvičil na koncert. Letní dusno, bzukot včel, šumění větru v korunách osik ji pomalu ukolébávalo. Přijde. Určitě přijde, určitě se k ní nehlásil jen proto, aby je nikdo neviděl spolu. On si ji tu najde.
Uslyšela, jak se kutálejí po cestě kamínky. Někdo sem šel. Neotvírala oči, jen se snažila rozpoznat kroky.
"Hermiono, můžu si k tobě přisednout?" uslyšela hlas Lenky.
Zklamaně zvedla hlavu, dokázala se však usmát. "Samozřejmě. Je tady dost místa pro nás obě."
"Jestli chceš být sama… Je toho na tebe asi už dost, viď."
"Já si nemám co stěžovat. Co bys pak měla říkat ty? Termín máš 22. srpna, ne?"
"Ano. A ty?"
Hermiona se začervenala. Jak na to Lenka přišla? Ani vlastní matka si ničeho nevšimla a snad ani nikdo jiný. Vlastně si vůbec nebyla jistá, protože první menstruace se dostavila, byť slabší než obvykle. Až teď jí o několik dní meškala.
"Jak jsi to poznala? Vždyť nemůže být nic vidět," rozhodla se nezapírat. Stejně by se to brzy dozvěděla. A před Lenkou nikdy nemělo smysl nic tajit.
"Samozřejmě, že není. Ukaž," zakroužila Lenka svou dlaní nad Hermioniným podbřiškem. Hermiona ucítila příjemné teplo. "Myslím, že to bude holčička. Jak ji pojmenuješ?"
"Já… O tom jsem opravdu ještě nepřemýšlela. Vlastně jsem si vůbec nebyla jistá, jestli jsem opravdu těhotná. Jsi si jistá, Lenko?"
"Ano," odpověděla prostě Lenka. Přešla ke keři a na jeden z nezralých plodů přiložila hůlku. "Retro ago," zašeptala a šípek se začal zmenšovat do malé zelené kuličky, na které se objevily pestíky a nejdříve jeden světle růžový lístek, postupně i další. Lenka hůlku odtáhla v okamžiku, kdy se květ růže začal zavinovat do poupěte. Pak růži utrhla a připnula Hermioně na šaty. "Myslím, že se bude jmenovat Rosie."
Hermiona se na ni překvapeně dívala. O tomhle jménu nikdy neuvažovala a ani se jí moc nelíbilo. Už od dětství se jí líbila Berenica, jmenovala se tak i její nejoblíbenější panenka. Později uvažovala i o Rhiannon, v poslední době se jí líbilo řecké Amalthea nebo Aglaia. Rose. Rosie. Ne. Příliš obyčejné. "Ty se ani nezeptáš, kdo je její otec?
"Ne, proč? Vždyť je to jasné."


Zůstala tam i po odchodu Lenky. Nevěděla ani proč. Kvůli poznámkám, které omylem a možná záměrně byly řečeny na její doslech? Kvůli únavě, kterou skutečně cítila? Či snad proto, že stále doufala, že přijde za ní? Nevěděla, nejspíš pro všechny tyto důvody dohromady. Vykouzlila malou deku a rozložila ji vedle kamene do trávy. Natáhla se a nechala se ukolébávat omamnými vůněmi a zvuky léta.
Opět uslyšela, že někdo přichází. A tentokrát si byla jistá. Uslyšela, jak potichu kouzlí, aby je nikdo nemohl vyrušit ani uvidět. Pak se vedle ní posadil a odhrnul jí vlasy z čela. Políbil ji.
Hermiona konečně otevřela oči a uviděla ty jeho. Chvíli se na sebe jen dívali.
"Jsi ještě krásnější, než si tě pamatuji. Jsi jiná. Nevím v čem, ale připadáš mi jiná."
Hermiona se usmála. Přemýšlela, zda mu má říct o tom, že je těhotná. Nakonec tu myšlenku zavrhla. Přes jistotu Lenky měla stále pochybnosti. Dokud to nebude potvrzené od lékouzelníků, nemá smysl o tom hovořit. Posadila se a upravila si účes.
"Něco sis u mě před prázdninami zapomněla," podával jí náušnici.
"Kde byla?" vzala si ji od něj a dala ji do malé korálkové kabelky.
"Netuším. Skřítka ji po úklidu položila na stůl."
"Co jsi dělal o prázdninách?"
"V Bradavicích je stále dost práce."
"Nikde jinde jsi nebyl?"
Snape chvíli mlčel a Hermiona mu položila dlaň na ruku. "Trochu jsem cestoval. Nevěděl jsem, že už jsi zpět."
"Přiletěli jsme teprve včera, neměla jsem čas ti napsat," odpověděla omluvným tónem.
"To je pochopitelné, nemusíš se omlouvat. Jak jste se měli?" Zvedl jeden koutek ve zvláštním poloúsměvu.
"Cestovali jsme po Americe. Obyčejná mudlovská dovolená. Vlastně jsem celou dobu téměř nekouzlila."
Chvíli mlčeli a Hermiona nevěděla, jak začít. Tolik bylo toho, co chtěla vědět. Zjistil už něco o tom tajemném ohni? Byl to ten důvod, proč cestoval?
"S Joshuou nebyly žádné problémy? Žádná spontánní magie?"
Hermiona zavrtěla hlavou. "Rád by jel s Charliem do Rumunska. Chtěl vidět draky."
"Vím. Nejde to. Není to bezpečné místo."
"Severusi," zaprosila Hermiona, "on o to hodně stojí. A říkal jsi, že to ještě promyslíš."
"Promyslel jsem."
Opět se mezi nimi rozhostilo ticho.
"Byl jsi v Irsku?" změnila Hermiona téma.
Snape ztuhnul. "Proč?"
"Tvá matka pocházela z Irska. Nesouvisí to všechno s tím?"
"Nevím," zamračil se. "Možná," dodal po chvíli. "Byl jsem tam. Ale s nikým z rodiny jsem nehovořil."
"Může to být důležité, Severusi. Vím, že je to těžké, ale…" Větu nedořekla. Věděla, že pro Severuse je téma jeho rodiny citlivé, i když neznala příčiny. Jen je nejasně tušila.
Severus jí neodpovídal, jen zamyšleně pozoroval květ jetele, který systematicky cupoval.
"Teď není dobrá příležitost o tom hovořit. Musím si napřed něco ověřit."
"Promluvíme si pak o tom?"
Snape chvíli seděl strnule rovný, pak váhavě přikývnul, aniž by se na Hermionu podíval.
"Levandulina Marigold asi tráví prázdniny s ostatními vlkodlaky na tom jejich ostrově," vzpomněla si na svůj dnešní dojem.
"Zmínila to?"
"Neřekla to. Ale myslím si to právě z toho, co neřekla."
"Budu to mít na paměti," přikývnul Snape.
Hermiona jej zpod přivřených víček pozorovala. Seděl zamyšlený, nevěděla, zda vůbec své okolí vnímá. Na co myslí? Vzala jej za ruku. Propletl své prsty s jejími a sevřel je.

"Dnes je sobota," prohodil po chvíli, pohled stále upřený někam k obzoru a Hermiona nevěděla, zda se má smát či plakat. To jí nemůže říct, že po ní touží? Rozhodla se zahrát nechápavou.
"Ano, obvyklejší pro svatby je neděle, ale Lenka tvrdila, že nejlepší okamžik pro uzavření šťastného manželství bude přesně ve dvě hodiny a dvacet dva minut dnešní den. Ostatní neměli důvod jí oponovat."
"Chyběla jsi mi," řekl konečně o něco příměji, co chce. Hermioně to už stačilo, na něj to bylo až dost.
"Ty mně taky," pousmála se. "Dnes jsou tu ale moji rodiče. A doma je Josh. Příliš mnoho zvědavých očí a uší. Jsi to ostatně ty, kdo nechce, aby se o nás vědělo," přimhouřila oči.
"To přece chápeš, Hermiono."
"Jistěže, to přece nelze nechápat," odpověděla s nádechem hořkosti.
"Mně je ale úplně jedno, kdo je doma," otočil se k ní. "Tady se mi ostatně líbí víc." Vyňal jí z vlasů zlatou jehlici a pozoroval vlasy padající jako závoj na ramena. Zabořil do nich své dlaně, až to téměř zabolelo, a prudce si Hermionu k sobě přitáhnul. Téměř neurvale ji políbil. Nebránila se, poddala se jeho rukám a ochutnávala jeho ústa vonící vínem. Pak se od ní odtáhnul, její hlavu však z dlaní nepouštěl. Zkoumavě a upřeně ji pozoroval, nic však neřekl. Hermiona prudce oddychovala, tělem se jí začínalo od podbřišku rozlévat horko. Neuhnula pohledem. Jen mlčky čekala. Snape ji konečně pustil. Dlaněmi sklouznul lehce po její šíji a ramenou, otočil ji zády k sobě a začal jí mučivě pomalu rozepínat šaty.

-------------------------------------

K druhým jménům: Vycházím z toho, že je spíše výjimkou, když čaroděj druhé jméno nemá, byť je běžně nepoužívá. Druhé jméno Rona je kanonické. Druhé jméno Nevilla je odvozené od kanonického strýčka Algieho, které je pravděpodobně odvozené ze starogermánského Algis. Druhé jméno Carys je velšské, jako ostatně všechna v rodině Hornbyových. Výjimku dělám u Lenky, jejíž žádné ženské členy rodiny jednak neznáme, ale hlavně k počeštěnému jménu by se anglický zvyk pojmenovávání nehodil.




 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ioannina ioannina | 13. června 2014 v 22:45 | Reagovat

Aáá, starý krásný problém Bezové hůlky! To ráda vidím.

2 Rejčka Rejčka | 14. června 2014 v 13:33 | Reagovat

Ioannino, a už ses podívala i na začátek? :-)
Vždy jsem si myslela, že Joanne nevyužila celého potenciálu Relikvií smrti.

3 ioannina ioannina | 14. června 2014 v 17:32 | Reagovat

Podívala, ale ještě ne moc daleko. :-) Mám ti tam nechávat vzkazy? Najdeš je?

4 Rejčka Rejčka | 14. června 2014 v 18:07 | Reagovat

Časem určitě :)

5 KattyV KattyV | Web | 14. června 2014 v 20:33 | Reagovat

Richenzo, mi chodí veškeré komentáře na mail. Můžu Ti je přeposílat :-)

6 Rejčka Rejčka | 16. června 2014 v 18:28 | Reagovat

Určitě, posílej - hlavě u těch starších kapitol - to novější si jsem schopná jakž takž ohlídat :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014