ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola třetí: Devil’s Dance

20. června 2014 v 0:01 | Richenza |  Bless the Child: Kniha třetí - PRAMENY

Děti jsou zpět ve škole a po dlouhé době Severus opět uvidí svého syna. Jak na něj Joshua bude reagovat? Draco se setká s Gellertem Grindelwaldem. Je obětí či viníkem? Je silným či slabým? A je cesty zpět?

Písničku ke kapitole si poslechněte zde


Kapitola třetí: Devil's Dance

I feel you too
Feel
Those things you do
In your eyes I see a fire that burns
To free the you
That's running through
Deep inside you know
Seeds I plant will grow

One day you will see
And dare to come down to me
Come on, come on now take the chance
That's right
Let's dance

Snake
I am the snake
Tempting
That bite you take
Let me free your mind
Leave yourself behind
Be not afraid
I've got what you need
Hunger I will feed


It's nice to see you here
Metallica


Bradavice; 30. srpna 2011

Velká síň už byla zaplněná staršími studenty i učiteli a Snape stál opět před ní, aby poučil děti, které zítra zahájí své studium v Bradavicích. Byly vystrašené a plné očekávání, stejně jako on sám, když zde před čtyřiceti lety očekával své zařazení. Měl by sedět uvnitř, uprostřed učitelského stolu, tak jako sedávali všichni ředitelé - místo toho musí hrát tu nedůstojnou hru s Minervou. Začínalo mu to vadit, ne kvůli sobě nebo alespoň ne zejména kvůli sobě; to předstírání musí být přeci mnohem horší pro ni. Pro něj to důležité není, o všem podstatném stejně rozhoduje sám. Vlastně jediné, o co je ochuzen, jsou projevy ředitele při zahájení a ukončení školního roku, před Vánocemi a při dalších zvláštních příležitostech, například minulý rok, když bylo třeba dětem vysvětlit, co se vlastně přihodilo. A o to skutečně nestál. Kdyby však byl ředitelem i oficiálně, nemusel by také učit, a to mu připadalo lákavější. I to však mělo své 'ale' - kdo by učil místo něho? Neznal nikoho, komu by mohl s čistým svědomím lektvary přenechat, ne, když Horacio Křiklan definitivně odešel na odpočinek. Obával se však, že to může čím dál více vadit právě Minervě. Vlastně až po rozhovoru s Brumbálem mu došlo, jak moc těžká pro ni celá situace je. A že její loajalita, s kterou přebírá vnější zdání odpovědnosti za jeho rozhodnutí, není vůbec samozřejmá.
Poslední týdny před začátkem roku byly náročné. Nejdříve musel čelit Správní radě a společně s Minervou vysvětlovat celou tu záležitost s vlkodlaky. V tom mu naštěstí pomohli nejen lidé z Harryho odboru a Harry samotný, ale i přímo Kingsley. Nepříjemná byla i záležitost s Nevillem Longbottomem. Kouzelnická veřejnost nemohla či spíše nechtěla přijmout jeho vztah s Lenkou, nyní již pro změnu Longbottomovou, a zejména skutečnost, že se stali rodiči dcery necelé dva týdny po svatbě. Nijak k tomu nepřispívalo nepřátelství vlivné rodiny Scamanderů; ostatně byl přesvědčen, že za tou kampaní, plnou nechutných podrobností, stojí oni. A byl si jistý, že jejich nepřátelství souvisí i s vyloučením Wolfrica Scamandera, přestože právě on mohl přece školu dokončit, kdyby dokázal zvládnout svou hrdost. Nebo možná spíše svou závislost na Smečce.
Samotného jej překvapilo, že s Longbottomem spíše soucítí, než by jej odsuzoval. I on sice považoval za nepřípustné, aby učitel měl vztah s vdanou ženou, i bez toho, že by si s ní pořídil dítě, ale od té doby, kdy zjistil, že i on má syna, jenž má statut nemanželského dítěte, byl v těchto věcech přeci jen tolerantnější. Dokonce se dokázal udržet a poznámky o neschopnosti připravit si antikoncepční lektvar spolknul, i když je již měl na jazyku. Nicméně v jednom ho Longbottom skutečně naštval. Poté, co on i Minerva s vypětím všech sil a za pomoci Pottera, Virdeeho a nakonec i samotného ministra, který musel ve Správní radě připomenout Longbottomovo hrdinství v průběhu bitvy o Bradavice, celou záležitost dokázali urovnat, se mladý pán rozhodne uraženě odejít. Tak se dospělý člověk nechová! Necelé dva týdny před začátkem školního roku museli shánět nového učitele Bylinkářství a vybrat nového ředitele nebelvírské koleje. Ještěže se mu Longbottom od té doby moudře vyhýbá.
Z myšlenek ho vytrhly hlasy dětí, které se v klenuté hale hradu rozléhaly více, než byl schopný tolerovat.
"Je tady snad někdo, kdo chce svou kolej připravit o body dříve, než ví kterou?" přejížděl pohledem z tváře na tvář tak, aby si každé z nich myslelo, že ta slova jsou určena pro ně osobně, nikoli pro bezejmenný dav.
Děti vyděšeně zmlkly.
"Seřaďte se do dvojic," pokynul a s uspokojením sledoval, jak děti vystrašeně a mlčky plní jeho příkaz. "Upravte si hábit, vypadáte jako mudla," dotknul se hůlkou ramene jednoho nevýrazného chlapce. Několik dětí se zasmálo, ale okamžitě zmlklo, když zachytilo jeho výraz.
"Ale já jsem mudla, pane," odpověděl chlapec tiše, ale s nádechem vzdoru.
Snape se k němu přiblížil. "Nemám dojem, že bych se vás na cokoli ptal, pane-"
"Jack Morris," odpověděl chlapec. "Nemůžete mi nadávat za to, že jsem z mudlovské rodiny. Četl jsem o tom. Jak se jmenujete vy, pane?"
Snape se na něj nevěřícně podíval. S takovou drzostí se ještě nesetkal. Samozřejmě že věděl, že se nevyjádřil příliš vhodně. Přece ale to pískle nečeká, že by se mu měl omlouvat? Sklonil se k němu, chytil jej za obě ramena a podíval se mu nepříjemně zblízka do obličeje: "Profesor Snape, pane Morrisi," zasyčel. "Doufám, že vás těší. A doporučuji vám, abyste si mé jméno zapamatoval."
"Těší mě, pane," neuhnul chlapec pohledem.
"A za vaši drzost," zvednul nebezpečně koutek úst, "vám strhávám deset bodů."
"To nemůžete, pane, vždyť nevíte, do které koleje bude patřit," ozvala se neuvěřitelně pihatá hnědooká dívka se světle narezlými vlasy.
"Slečna Weasleyová, nemýlím se?" otočil se prudce k ní a měřil si ji se zvednutým obočím. "Když si myslíte, že to k mým pravomocem nepatří, jistě mi ocitujete ustanovení školního řádu, z kterého to vyplývá?"
"Nejsem Weasleyová. Nevím, jestli to je zakázané. Ale když nejsme ještě v koleji… myslela jsem-"
"To je ovšem chvályhodné, doporučuji tuto aktivitu provozovat co nejčastěji," odpověděl ironicky Snape. "Pro vaši informaci, body se strhnou ihned po zařazení. Předpokládám, že Nebelvíru," řekl s lehkým znechucením.
Dívka se opět nadechovala.
"Mlč už, Maud," zastavila ji však šepotem její kamarádka, rovněž zrzka, avšak dost nehezká s příliš velkým nosem i ústy.
Chlapce ale nikdo nezarazil: "Skutečně?" usmál se dychtivě. "Tam, kde byl Harry Potter?"
"Ano, myslím, že tam dobře zapadnete, pane Morrisi."
To ten rok začíná. Skutečně by si měl promluvit s Kingsleym a Minervou o tom, jestli tu nepříjemnou záležitost s dvěma řediteli nerozetnout. Snad už tolik let po válce by to pro kouzelnickou veřejnost nemusel být takový problém.
Když studentům vysvětlil, pro jistotu několikrát, co je čeká, a odvedl do Velké síně, konečně s úlevou zasedl vedle Minervy k učitelskému stolu.
Až nyní měl příležitost podívat se konečně na svého syna. Seděl u zmijozelského stolu, hned na kraji vedle prázdných míst, na která měli usednout studenti prvních ročníků. Vedle něj seděl Scorpius Malfoy a něco mu povídal. Nevěděl, jestli má být rád - na jednu stranu jej těšilo, že Joshua není sám, nicméně jeho přátelství se Scorpiusem se nyní již spíše obával, přestože proti samotnému Scorpiusovi nic neměl. Naopak, považoval jej za inteligentního a kultivovaného chlapce. Bylo mu však jasné, že právě mladý Malfoy mohl být, a jistě i v budoucnu bude, zdrojem informací pro svého otce. Naproti seděl a nakláněl se k nim William Silver. Přátelství s ním považoval za mnohem vhodnější, protože Silverovi byla jedna z mála tradičně zmijozelských rodin, které si žádným způsobem nezadaly s Pánem zla. Má smysl Joshuu před nejmladším Malfoyem varovat? Nemyslel si to. Byl přesvědčen, že si na něj dává sám pozor, že od Hermiony a Harryho získal o této rodině dost informací.
Jako by poznal, že na něj myslí, či protože ucítil na sobě jeho pohled, zvedl Joshua hlavu a zadíval se jeho směrem. Když se jejich pohledy střetly, Snape nepatrně kývl na pozdrav a pousmál se. Toto přátelské gesto, u něj tak nezvyklé, však zůstalo bez odezvy. Joshua výraz svého obličeje nezměnil. Chvíli se na něj vážně, téměř bezvýrazně díval, pak se otočil znovu ke spolužákům a dál si ho nevšímal.
Nerozuměl tomu. Měl dojem, že jejich vztah byl dobrý. Neměl však čas se tím zabývat; Minerva vedle něj již dokončovala proslov.
"…vítám tedy mezi námi novou profesorku Bylinkářství, madam Cinnamon Goshawkovou a profesorku Obrany proti černé magii Hestii Jonesovou." Vedle Minervy povstala dáma středního věku ve velmi barevném oblečení a s širokým úsměvem se ukláněla svým kolegům i studentům. Hestie se zvedla jen symbolicky a bez úsměvu pokynula hlavou.
Minerva pokračovala: "Odchodem profesora Longbottoma se uvolnilo i místo ředitele Nebelvíru. Vedení školy se rozhodlo jmenovat jako ředitelku madam Auroru Sinistrovou." Štíhlá vážná černoška ve velkém klobouku se zvedla a vážně se uklonila směrem k nebelvírskému stolu. Přivítal ji poměrně vlažný potlesk, Longbottom byl mezi Nebelvíry oblíbený, kdežto Aurora měla pověst přísné a chladné profesorky.
"Znovu všem zdůrazňuji, že je nezbytné, abyste všichni dodržovali školní řád. Pravidla jsou tu pro vaše bezpečí a ochranu. Je zcela nepřípustné, aby kdokoli ze studentů chodil po večerce z koleje, natož ven z hradu," podívala se směrem k Jamesovi Potterovi a Teddymu Lupinovi, pak přelétla očima celou Velkou síň a zastavila se u Joshuy. "A nejen pro první ročníky zdůrazňuji, že Zapovězený les má své jméno odvozené z toho, že je zakázaný. Nikdo proto bez doprovodu někoho z učitelů nebude chodit ani do něj, ani příliš blízko k němu."
K otázce vlkodlaků se již nevrátila. A nebyl ostatně důvod - s výjimkou Marigold Bootové zde nikdo ze Smečky nezůstal. Jak očekával, nikdo z pátých ročníků nastoupit nechtěl, přestože některým z nich možnost pokračování nabídli. Oni však drží pospolu. Předpokládal, že se i nejmladší ročníky poválečné vlny vlkodlaků připojili ke svým druhům na ostrově.
"Nyní můžeme přistoupit k zařazování. Megan?" obrátila se na učitelku Přeměňování a mladší sestru Hestie Jonesové.
Megan Jonesová se postavila za ošumělou židli bez opěradla a vzala s úctou do ruky Moudrý klobouk. Tuto roli plnila letos poprvé. Snape rozložil seznam studentů.
"Daisy Bellis Bootová!"
Z houfu dětí tlačících se před učitelským pódiem vystoupila odvážně dívka s kulatým obličejem a hnědými rovnými vlasy. Nebyla příliš podobná své sestře, připomínala ji snad jen velkýma udivenýma očima.
Moudrý klobouk ani příliš nepřemýšlel a poslal ji do Nebelvíru, kde si ji mezi sebe nadšeně posadily její sestra a sestřenice.
"Philippa Hippodamnia Yaxleyová!"
Do křesla usedla velmi elegantní, hrdě se nesoucí dívka, také hnědovláska.
I ji přivítal jásot, když ji Moudrý klobouk poslal do jeho koleje. Zamířila ke svému bratranci a Joshua jí hned kavalírsky mezi sebou a Scorpiusem udělal místo.
"Abigail Mary Flacková!" přečetl další jméno a Moudrý klobouk zařadil drobnou nesměle se usmívající dívku s krátkým mikádem do Mrzimoru.
"Luke Edward Carmichael!" na starou stoličku usedl nevysoký chlapec, který se nesměle usmíval. Pamatoval si jeho otce, patřil k nejchytřejším studentům školy, ostatně byl členem Havraspáru. Chlapec však byl k jeho překvapení zařazen do Nebelvíru.
Vyvolával jméno po jméně. Žádné překvapení se dlouho nekonalo - syn Burtona Battleyho Norton byl zařazen do Nebelvíru, ten drzý chlapec mudlovského původu také, o čemž ostatně nepochyboval. Zrzavá dívka, s kterou měl tu čest již v předsálí, byla zařazena rovněž do Nebelvíru - bude si muset zjistit, zda tahle Petersonová není přeci jen s Weasleyovými spřízněná. Překvapila ho až přemoudřelá a nehezká Molly Weasleyová, kterou Moudrý klobouk poslal do Havraspáru. Jako by to také nečekala, jen udiveně pohlédla na druhou zrzku, nejspíš skutečně příbuznou, a vykročila stejně jako minulý rok Joshua nejdříve doprava, než si uvědomila svůj omyl a vydala se k havraspárskému stolu.
V průběhu hostiny pozoroval svého syna sedícího mezi novými zmijozelskými studenty. Připadal mu proti nim o tolik starší. Přes léto se vytáhl, to však nebyl jediný důvod. Jeho výraz tváře byl dospělejší než vloni, dospělejší i než tváře jeho vrstevníků.
Vzpomněl si na slova Hermiony, která mu řekla na svatbě. Ptala se, zda nepovažuje za důležité, že jeho matka pocházela z Irska. Samozřejmě, že to je důležité! Skutečnost, že Joshua je schopný kouzlit v jazyce, který ho nikdo neučil, byla bezpochyby významná. Stejně jako to, že Joshuův osobní strážce evidentně na tuto řeč slyší. Jak je to možné? Snažil se přes léto pátrat v knihovnách, dokonce prošel i mudlovské záznamy irských legend. O Bílém ohni však nenašel ani zmínku. Během srpna znovu pečlivě prohlédl i svůj domek v Tkalcovské. Nic, co by se vztahovalo ke zvláštním schopnostem Joshuy nebo alespoň k rodině Princeů, tam však nebylo. Stále měl jen útržky, které si pamatoval z dětství. Věděl, že patřili k nejstarším irským rodům. Matka se jednou zmínila i o tom, že byli velmi bohatí a hrdí. Kdysi mu řekla, že má sestru, jen si nebyl schopný vybavit její jméno - snad Kaylee, Kailyn nebo Keelan. Bylo mu jasné, že on byl ten důvod, proč musela od nich odejít a proč nikdy svou rodinu nekontaktovala. A proč oni nikdy nekontaktovali ji. Jeho matka byla velmi hrdá žena, která ani potom, co se ze stálé chudoby stala bída, nikoho o nic neprosila. Pravděpodobně to byla ona, kdo v záchvatu zuřivosti či zoufalství zničil všechna vodítka, která by jí mohla připomínat ztracenou rodinu. A ztracené bohatství - paradoxní bylo, že ačkoli oba jeho biologičtí rodiče byli z mimořádně bohatých rodin, jeho matka, stejně jako on sám, žila v chudobě. Chudobě, která se po odchodu Tobiase Snapea změnila v bídu. V bídu, která společně s mnohaletým soužitím s násilnickým mužem zapříčinila matčinu předčasnou smrt. Matka však byla příliš hrdá, než by kohokoli požádala o pomoc. Nezazlíval jí to, chápal ji. Zazlíval to však jim - Princeovým i Potterovým. A své předsevzetí, že s nimi nikdy nechce mít nic společného, porušil již dříve kvůli Brumbálovi a Harrymu a nyní opět, když se snažil kvůli svému synovi nalézt žijící matčiny příbuzné.
V létě v Irsku skutečně byl, cestu k nim však nenalezl. Princeovi byli velmi uzavřenou rodinou a bylo zřejmé, že nechtějí, aby je kontaktoval někdo, koho si sami nepozvou. Byl přesvědčen, že musí být možné je najít, rodina takového významu musí mít řadu přátel. Neměl však chuť dobývat se někam, kde ho evidentně nechtějí. Přestože věděl, že je musí najít, ve skutečnosti chuť poznat se s lidmi, kteří ho zavrhli, aniž by jej vůbec kdy viděli, neměl.

……………….


Dachstein; 3. září 2011

Přemístil se a ocitnul se v horách. Byl zde sám. Byl vysoko, okolo něj majestátní vrcholky, i teď na konci léta zasněžené. Pod ním se rozprostírala propast, až téměř zavrávoral. Bylo mu to tu povědomé, zde někde horské sídlo Grindelwalda muselo být. Rozhlížel se, zda neuvidí nějakou stopu.
"Pane," vynořil se náhle odnikud skřítek, "chyťte se mě, pane."
Draco ho uchopil za rameno a skalnatá hromada kamení se změnila na roubenou horskou chatu s kamennou podezdívkou. Vstoupil dovnitř, kde ho uvítala malá skřítka. Uctivě mu pomohla se odstrojit.
"Může vám Falco nabídnout koupel, pane? A něco k občerstvení?"
"Pán tu ještě není?"
"Ne. Ale oznámil Falcovi, že máme čekat hosta. Dá si pán svařené víno? Nebo citronádu?"
"Kdy přijde pán?"
"To Falco neví. Můžu pána po koupeli i namasírovat." Skřítek se hrbil v ustrašené uctivosti.
"Ještě se trochu projdu."
"Falco pána doprovodí."
Draco se nebránil, jen mlčky vyšel před chatu. Nemínil jít daleko. Navzdory nevyřčené dohodě, že se příště sejdou zde, viděli se přes léto s Grindelwaldem pouze v Praze. Pracovně. Ve svých nepatřičných pokusech nepokračoval. Naopak, s nenápadnou určitostí k němu opět nasměroval neuvěřitelně pružnou Gizelu. Nerozuměl tomu. Když se spolu ocitli o samotě, očekával, že něco udělá, neudělal však nic. Žádné gesto, náznak, nic. Choval se naprosto korektně. Pokaždé, když se přiblížil, Draco s obavami a napětím očekával jeho dotyk, který však nepřicházel. Byl tomu rád, samozřejmě, v konzervativní kouzelnické společnosti přinejmenším u nich v Británii bylo něco takového nemyslitelné. Nebo bylo nemyslitelné o tom alespoň hovořit. Myslet na to. A přesto se těch myšlenek nemohl zbavit.
Nerozuměl si. A o co více musel pozorovat Grindelwalda, o to více pak v noci dokazoval Gizele a zejména sám sobě, že na něco takového by nikdy nemohl ani pomyslet.
Teď byl zde a byl nervózní, jako když mu bylo šestnáct a poprvé Pansy zatáhl na skryté místo. Vrátil se dovnitř, slunce se již schovalo za kopce a začalo být chladno. Nebo to mrazení nezpůsoboval jen chlad? Dům byl stále opuštěný a tentokrát nabídku na saunu a lázeň vonící po horských bylinách přijal. Nechal se rozmazlovat od Heike a upíjel citronádou s lístky čerstvé máty.
Odmítl župan, který mu skřítek nabízel, a převlékl se zpět do kalhot a košile.
V přízemní místnosti už bylo zatopeno v krbu, venku byla tma. Grindelwald zde stále nebyl.
"Bude pán večeřet?" zeptala se skřítka opásaná utěrkou.
"Počkám," odpověděl úsečně a přešel ke knihovně. Byly zde knihy nejrůznějšího stáří, od úctyhodných svazků v kožených popraskaných přebalech po nejnovější tisky. Některé byly na první pohled mudlovské. Většina byla psána německy či latinsky, dost jich bylo i v češtině, alespoň si to myslel. Některé byly psány starým písmem, které neznal a které jen vzdáleně připomínalo latinku. Po chvíli našel i několik anglicky psaných knih. Vybral si jednu z nich, posadil se do křesla ke krbu a otevřel ji. Neuplynula déle než půl hodina, když nad sebou uslyšel jeho hlas.
"Friedrich Nietzsche. Dobrá volba, Draco."
Z toho hlasu jej zamrazilo. "Omlouvám se, Gellerte, neslyšel jsem tě."
"Nemáš se za co omlouvat, Draco. To já se musím omluvit, že jsem tě nechal tak dlouho čekat." Grindelwald si přivolal křeslo a lusknul prsty.
Objevila se skřítka a začala ihned prostírat. Za chvíli se na stole kouřilo z mísy s polévkou.
"Nemusel jsi na mě čekat s večeří. Nezastírám však, že mě těší, že nebudu večeřet sám. Pojď, jistě už máš hlad. Zaujalo tě něco z toho, co jsi četl?"
"To co psal o vůli, o síle. A o slabosti. Je morálka slabostí?"
"A není? Nekřiví snad naši vůli? Nedeformuje základní příkaz života - vůli k moci? Tam kde klesá vůle k moci, nastupuje úpadek. Tolik civilizací tak již zaniklo. Dekadence slabosti nám bere naši sílu, popírá naše pudy a na místo nich staví morálku. Dobro. Lásku," poslední tři slova vyslovil s pohrdáním. "Taky ti Brumbál povídal svou teorii o tom, že láska je silou? Dokonce nejmocnější silou," dodal posměšně.
"Ano. Jistě," přikývl Draco. "Nemůže být snad láska dobrá? Ty jsi nikdy nemiloval?"
"Neexistuje láska, stejně tak, jako neexistuje dobro ani zlo, alespoň ne v tom významu, ve kterém ho používají. Jediné, co je, je vůle k přežití. Vůle k moci, což je ostatně totéž. Silní požírají slabé. A ti ještě slabší. Boj o přežití je věčný koloběh přírody. K čemu vede ta jeho láska, ta věčná morálka slabochů, kteří po tisíciletí kazí lidstvo? Činí z lidí krotkou zvěř, kořist silnějších. Nebýt silný znamená být slabý. Morálka vede ke slabosti, slabost umožňuje a slabost maskuje. Dovolí slabým přežít a tím z lidí dělá stádo nemocných, neduživých, zmrzačených otroků, člověka, který má dobré důvody být dobrým, tedy krotkým, jelikož je jakýmsi nedochůdčetem, něčím polovičním, slabým, neohrabaným." Gellertův hlas zněl přesvědčeně. A přesvědčivě. Draco jej překvapeně poslouchal a nemohl od něj odtrnout oči.
"To jejich tak zvané dobro… Jenže aby něco bylo dobré, musí být něco jiného zlé. Tam kde neexistuje zlo, není ani dobro. Ale co je zlé, Draco?"
"To, co škodí?"
"Jistě," zasmál se Grindelwald. "Ale komu škodí? Vždy něco někomu škodí. Já tvrdím, že škodí slabost. Protože slabost ničí lidskou rasu jako celek. Škodí soucit ke zbytečným, nezdařilým a slabým, protože jim umožňuje přežít a špinit lidskou rasu. Škodí milosrdenství, protože umožňuje přežít našemu nepříteli. To je zlo. A přeci všichni tvrdí, že soucit a milosrdenství jsou dobré. Co je dobré?" podíval se na Draca, nečekal však na jeho odpověď. "Všechno, co směřuje k podstatě života, co v člověku zvyšuje pocit moci, vůli k moci, moc samotnou. A co je špatné? Co je tedy špatné, Draco? Rozumíš už?"
"Slabost," odpověděl Draco potichu.
"Ano. Všechno, co pochází ze slabosti. Chápeš už, Draco?"
"Ale… svět bez soucitu by se stal velmi krutým, zlým," namítnul nesměle Draco.
"Otevři oči, Draco! Svět je krutým a zlým!"
"Ale kde je potom lidské štěstí?" zeptal se Draco tiše.
Grindelwald ztišil hlas. "Myslíš si, že jsem zlý člověk?" zeptal se vážně.
"Ale Gellerte-" namítl Draco omluvně.
"Neomlouvej se! Jsme tu jen sami dva. Vážím si tvého názoru, Draco," řekl vemlouvavě. "Můžeš říct cokoli. Nejspíš sis to pomyslel, protože to ti říkali. Že dobro je zlé a zlo dobré. Přesvědčili tě, že ty sám jsi zlý. Není tomu tak? Řekni, myslíš si, že člověk s vůlí po moci, člověk, který se neobává porušovat pravidla daná slabochy a pro slabochy, tedy zlý člověk, jak by řekl náš společný přítel Brumbál," poznamenal posměšně, "je nutně nešťastný?"
Draco mlčel.
"Přítel Brumbál by určitě hovořil o vnitřní bídě zlých lidí! Taky mi to říkal. Neříkal to i tomu vašemu Voldemortovi? To je lež, Draco, velká tisíciletá lež! Pamatuj si, Draco," pokračoval ostře, "velmi dobře věděli o překypujícím štěstí takových lidí, ale zcela je zamlčeli, protože bylo popřením jejich teorie, podle níž veškeré štěstí vzniká teprve zničením vášně a zlomením vůle! Řekni, Draco," naklonil se k němu, "jsi šťastný?"
"Já… Nevím." Zamyslel se. Rozhodně nebyl nešťastný. Měl, co potřeboval, krásnou ženu, chytrého syna, více než dostatečný majetek. Briannu a mnoho dalších. "Jsem spokojený, Gellerte."
"Na to jsem se tě ale neptal. Jsi šťastný?"
"A co je tedy štěstí, když ne spokojenost?"
"Život. Vše naplňující energie. Moc. Cítit, že moc vzrůstá - že překonávám překážku, která mé vůli odolává. Ne spokojenost, ale vášeň. Ne zahnívající klidná tůň, ale dravý proud. Ne mír, ale vzrušení z boje. Nebylo to to, co ti chybělo? Nebyl to důvod, proč jsi se mnou začal spolupracovat?"
Draco se na něj překvapeně díval. Jak to poznal? Jak poznal, že jeho život byl nijaký? Rozbředlý. Jako jídlo bez soli a koření. Chyběla mu možnost ovládat svět kolem sebe. Přirozená vůle k životu.
"Ale ty vůbec nejíš, Draco, chovám se jako špatný hostitel," Grindelwaldova tvář vyjadřovala ten nejupřímnější úsměv a zájem o blaho hosta.
"Hovoříš tak poutavě, že jsem na jídlo úplně zapomněl," vrátil mu úsměv Draco a pustil se do telecího masa v houbové omáčce se zvláštními domácími těstovinami. "Je to výborné. Jsi skvělý hostitel."
Jedli mlčky a Draco přemýšlel o jejich hovoru i o tom, co četl. Ty myšlenky byly znepokojivé, ale tak logické! Připadalo mu, že konečně našel odpovědi na otázky, které si kladl jako mladík a které si po porážce Pána zla již klást obával.
"Jak se daří v Británii?" Grindelwald odložil příbory a utřel si ústa ubrouskem.
"Mám pro tebe ty seznamy, co jsi chtěl," odpověděl Draco a také odložil příbory, přestože ještě nedojedl.
"Dobře. Probereme to v pondělí i s dalšími, vezmu tě zítra sebou do Prahy. Jak pokračuje sledování Pottera?"
"Musíme být opatrní. Ale jde to. Mám své lidi i na ministerstvu. A podařilo se mi ovládnout i mudly z jejich úřadů, jak sis přál."
"Jak se ti spolupracuje s Konrádem?"
Draco se zamračil. Konrád Pluh strkal nos do všeho, co dělal. "Proč je v Británii, Gellerte? Nevěříš mi?"
"To není otázka důvěry či nedůvěry."
"A čeho?"
"Zastupitelnosti. Nikdy se nespoléhám jen na jednoho. Člověk se musí mít na pozoru před svými nepřáteli, ale neméně ostražitý musí být i před svými přáteli. Snad si to nebereš osobně, Draco?" naklonil Grindelwald hlavu a usmál se.
Draco se pomalu napil. "Měl bych? Mám si něco brát osobně, Gellerte?"
"Dobrá otázka," zasmál se Grindelwald. "Je to osobní, Draco?"
"Vztah k Pluhovi?" zeptal se Draco ironicky.
"Ne. To, že jsi tady."
Draco jen naprázdno polknul. Mlčel.
Gellert dolil obě sklenice vínem, vzal si svoji a pomalu přešel zpět ke krbu. Posadil se do křesla, kde seděli před večeří.
"Všechno je osobní, Draco. Naučil jsem se všechno brát osobně. Lidé často říkají, že jejich nepřátelství nemáme brát osobně, že je to pracovní záležitost. Ale tak to není. Pokud jde někdo proti mým cílům, jde proti mně. A to se mě dotýká, velice dotýká. A naopak je to stejné. Znám jen osobní nepřátele a osobní přátele. Nic mezi tím. Jsi můj osobní přítel, Draco?"
Draco pomalu přešel až ke krbu. Chvíli stál, skleničkou nervózně otáčel v ruce. Gellert jej upřeně pozoroval.
"Jsem tvůj přítel, Gellerte," vydechl a posadil se.
"Proto jsi přišel. Už ses rozmyslel," díval se mu upřeně do očí. Ten pohled byl jiný. Naprosto jiný, než se na něj kdy nějaký muž díval. "Věděl jsi to už minule, Draco."
Draco znovu polknul, všechno se s ním zhouplo, jako by byl opilý. Opilý však nebyl, tím si byl jist.
"Jen je to… těžké. Nové. Za hranicemi možného v mém světě."
"Co je možné? A kdo postavil ty hranice? Draco, ty hranice jsou tvoje vlastní, jen v tvé mysli. Jiné neexistují. Není nic, co by naše bytí mohlo řídit, měřit, srovnávat, soudit," Grindelwaldův hlas byl tichý, o to však naléhavější. "Vím, co ti vštípili. Vím, jaká je kouzelnická společnost."
Vzal do rukou knihu, kterou Draco odložil na nízký stolek. Otevřel ji a chvíli listoval. "Přirozená vášeň je přece tak skoupá na slovo! Tak němá a rozpačitá! Nebo, když už slova nalezne, tak zmatená a nerozumná a sama za sebe se stydící! Ctnost jen z respektu k pojmu "ctnosti", jak tomu chtěl Kant, je škodlivá," přečetl.
Zaklapnul knížku a ten zvuk se v tichu večera zdál až příliš hlasitým. Obrátil se na Draca. "Lidé, a kouzelníci zvlášť, se bojí svých tužeb. Považují je za slabost. Za zlo. Cokoli odlišného se pro ně stává nemocí, něčím znetvořujícím, špinavým. Vštěpovali nám, Draco, ano, i mně to vštěpovali, že některé věci jsou zlé. Proto došlo k tomu, že je mezi lidmi jen málo skutečné vznešenosti: její známkou vždy bude nemít strach ze sebe, ze svých potřeb, ze své touhy. Neměj strach, Draco," usmál se. "Do ničeho tě nenutím. Do ničeho, co sám nechceš."
Položil knihu a klidně se na Draca díval. "Je tu teplo," usmál se a svlékl si sako. Seděl tiše v bílé rozhalence, téměř stejné, jako měl Draco. Vyhrnul si rukávy, chytil pohrabáč a rozhrnul ohniště.
Draco zpod přivřených víček pozoroval jeho tvář, otočenou k němu z profilu. Jeho hnědé vlnité vlasy, spadající mu do tváře. Jeho nedbalý pohyb, kterým si neposlušný pramen vlasů odhrnul z čela. Byl přitažlivý. To věděl od první chvíle, i když tehdy netušil, jaké významy bude tomuto slovu připisovat. Ale teď už si byl jist. Jak se Gellert nakláněl, vyklouzl mu zpod košile stříbrný přívěsek. Byl zvláštní - trojúhelník rozpůlený rovnou čárou vedoucí od vrcholu k základně a v něm vložený kruh.
"Chceš si ho prohlédnout zblízka?" uslyšel tichý jemný hlas.
Přikývnul a natáhl dlaň. Gellert mu do ní přívěsek vložil. Draco si ho prohlížel a přemýšlel, odkud ten symbol zná. Určitě ho viděl, jen si nemohl vybavit místo, souvislost ani význam.
"Co to je za symbol, Gellerte?"
"Tolik toho ještě nevíš, Draco," pousmál se Gellert. "Zapneš mi ho zpět?"
Draco přikývnul, vstal a opatrně zapínal řetízek na šíji Gellerta. Nepatrně se jej přitom na krku dotknul. Chtěl hned ucuknout, jako by se spálil, Gellertova ruka však jeho dlaň zadržela.
"Tolik toho neznáš, Draco," zopakoval. "Ale alespoň zbývá hodně, co tě můžu naučit."

…………….

Bradavice; 1. září 2011

Ležel ve své posteli s nebesy, zelené závěsy se stříbrnými vzory hadů pečlivě zatažené. Musel se usmát, když si vzpomněl, jak špatně svůj příchod sem nesl před rokem. Teď viděl další zařazování - vypadal minulý rok stejně malý a vyděšený? Připadal si nyní starší, když je pozoroval, jak si nervózně sedají na stoličku a míří ke svým novým kolejím. Byl překvapený, že Molly, na rozdíl od Maud, nešla do Nebelvíru, ale do Havraspáru, určitě s tím nepočítala. Jenže Molly patřila k nejchytřejším holkám z jejich školy, co si pamatoval, vždycky všechno věděla. I do jejich koleje nastoupilo několik studentů. Nezdálo se mu však, že by to někomu z nich vadilo. Trochu ho to překvapovalo. Zmijozel měl přece mezi slušnými čaroději špatnou pověst, nebo snad ne? Nebo všichni byli z rodin, které považovaly Zmijozel za nejen normální, ale dokonce za nejlepší?
Uplynul první den ve škole, první vyučovací hodiny. Se Snapem se nesetkal, ve čtvrtek letos Lektvary neměli. Budou je mít až zítra. Toho setkání se obával. Nevěděl, jak na něj má reagovat, proto se raději jeho pohledu vyhýbal. Musel si přiznat, že se na něj na jednu stranu těšil, měl tolik otázek, když studoval učebnici nitrobrany i ty další knížky, které mu na prázdniny půjčil. Na druhou stranu se nemohl zbavit rozpaků smíšených s pocitem žárlivosti až nepřátelství, které v něm vzbuzovala představa Snapea objímajícího jeho matku.
Zavřel oči a objevil se mu před očima její obraz. Její tvář, nejkrásnější tvář na světě. Usmívala se na něj, v jejích očích byla radost i smutek zároveň. Tak se na něj včera dívala, když mu mávala. Byla smutná kvůli němu, nechoval se k ní hezky, a teď jej to mrzelo, i když měl své důvody. Proč ho nechtěla pustit do Rumunska? Proč mu nic neřekla? Zlobil se na ni, měl právo se na ni zlobit. Zároveň si však uvědomoval, jak mu už teď chybí. A uvidí ji až o Vánocích… to je celá věčnost. A to se s ní ani pořádně nerozloučil. Snažil se to napravit, když na ni z odjíždějícího vlaku volal, že mu bude chybět a ať hodně píše… Musí jí hned zítra napsat…

Usínal, myšlenky kolem něj vířily, nemohl je však uchopit, unikaly mu. Propadal se do nicoty a tvář matky se měnila, aniž by si to zprvu uvědomoval. Její světle hnědé oči ztmavly do téměř černých, vlasy byly nyní delší a černé a měla přes ně přehozený šátek z nebarvené režné látky uvázaný v zátylku. Světlá pleť dostala nazlátlý odstín. A ona ho houpala a zpívala mu ukolébavku. Pozoroval ji a rukou se dotknul jejího obličeje. Usmála se na něj a on jí úsměv vrátil. Pocítil k ní velkou lásku a důvěru, ale nedovedl je vyjádřit, protože byl příliš malým na to, aby mohl své myšlenky vyjadřovat slovy. Přesto věděl s naprostou jistotou, že ona mu rozumí. A pocítil k ní velký, nekonečný soucit.

-----------------------------------------

Poznámky:

1. Názory Gellerta jsou samozřejmě parafrázemi názorů Friedricha Nietzcheho, s lehkou příměsí Jacka Londona a Maria Puzza. Jistěže vytrženými z kontextu, přiznávám, ale předávám je tak, jak je pochopil Gellert, nikoli jak je snad mohl myslet Nietzche.

2. Pro úplnost dodávám, že tuto kapitolu jsem psala s představou jiné písničky, než jsem týden před uveřejněním našla. Nicméně mě překvapilo, jak moc přesně text Metallicy sedí. I když do poslední chvíle jsem si nebyla jistá, zda atmosféru lépe nevystihuje ta původní. Pokud si tedy budete chtít pustit i písničku, která mě inspirovala v době psaní, můžete zde: http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/guano-apes/crossing-the-deadline-12571
Metallicu si můžete pustit i v čistší a syrovější nesymfonické verzi zde:
http://www.youtube.com/watch?v=jY5hOQbvz40


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ioannina ioannina | 20. června 2014 v 1:06 | Reagovat

Tak bych si tipla, kdo ty irský kořeny nakonec objeví jako první. To bude šok. :-D

2 Rejčka Rejčka | 20. června 2014 v 12:47 | Reagovat

Tak on o nich ví Severus - a oni vědí o něm. A leccos ví Draco, ne? (Nebo ke druhé knize jsi se zepředu ani zezadu ještě neprokousala? To bych ale neměla nic prozrazovat, že?

3 ioannina ioannina | 20. června 2014 v 16:17 | Reagovat

Neprokousala, momentálně čtu hlavně seminárky. :-) OK, ale se Severuskem nemluvěj, jsi v téhle kapitole psala, ne? Prostě jsem to vydedukovala z těch dvou informací, cos tu postavila proti sobě.

4 Rejčka Rejčka | 20. června 2014 v 18:01 | Reagovat

Nemluvěj, nemluvěj... to souvisí s tou starou rodinnou histrkou, kterou tu naznačuju :)

5 ioannina ioannina | 20. června 2014 v 18:36 | Reagovat

No a tak se mi zdá, že se synátorem mluvěj, i když je to divný, když babuša přece... :-P
Ale vona nenávist v rodině nemusí vydržet nutně nafurt, žejo.

6 Rejčka Rejčka | 20. června 2014 v 18:54 | Reagovat

To určitě nemusí - ale tohle je hodně specifická rodina. Něco už bylo, něco bude a spoilery tu nikdo nechce, že? ;-)

7 ioannina ioannina | 20. června 2014 v 19:01 | Reagovat

Tak jo, tak já si budu dál spřádat svoje šílené teorie. <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014