ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola třicátá devátá: Za pět minut dvanáct

2. června 2014 v 0:01 | Richenza |  Bless the Child: Kniha druhá - PROROCTVÍ

Draco se sejde znovu s Grindelwaldem. Je Draco stále nad věcí? Hermiona potká starou známou, a myslím, že pochopíte, proč není úplně nadšená. A Judita se znovu setká se svou starou přítelkyní. Možná to teď ještě tak nevypadá, ale tato setkání změní mnohé.


Píseň ke kapitole si poslechněte zde

Kapitola třicátá devátá: Za pět minut dvanáct


Je pozdě na skutky, který nás mrzí
dnes už i pozdě je dříve než brzy
dnes už i pozdě je dříve než včera
a kaňky na čele jsou z tvého pera

Možná je pozdě, tak pozdě jak nikdy
a kaňky na čele jsou naše křivdy
to jenom svědomí zůstalo s námi
a kaňky na čele, jizvy a šrámy

Možná je pozdě, tak pozdě jak nikdy
a kaňky na čele jsou naše křivdy
je pozdě na smutky a marný slzy
dnes už i pozdě je dříve než brzy...

Je za pět minut dvanáct
a hodiny jdou pozadu
je za pět minut dvanáct
hlaveň míří pod bradu

Je za pět minut dvanáct
a zvony už se houpají
je za pět minut dvanáct
na nebi těžký mraky doutnají

Je za pět minut dvanáct
jenom jedna cesta zůstává
je za pět minut dvanáct
a puklých zvonů celá konkáva

Je za pět minut dvanáct
a čas nestaví

A slunce na nebi už není žhavý
jsme řeka studený a ztuhlý lávy
je pozdě na skutky, který nás mrzí
dnes už i pozdě je dříve než brzy
Nerez

Sídlo rodiny Malfoyů; 8. června 2011

"Ty se zase někam chystáš, Draco?" uslyšel starostlivý hlas své ženy. Na chvíli jej to zdrželo, vyšel jí vstříc, aby se s ní rozloučil.
"Vrátím se zítra. Možná dokonce ještě dneska," políbil ji a pocítil vůči ní tak silný pocit něžnosti, jako už dlouho ne. Byla krásná, měla jemné aristokratické rysy. Dokonalá paní rodu Malfoyů. Dokonalá matka jeho syna. Objal ji. Všechno to přece dělá i pro ni. Aby získala místo, které jí náleží.
Měl však už naspěch. Přenášedlo, které dostal z Prahy, se mělo aktivovat už za deset minut a funkčním zůstane jen chvíli. Musel být včas mimo své sídlo, které bylo proti použití přenášedel chráněné.
"Musím už jít. Miluji tě, Astorie," řekl, a myslel to tentokrát zcela vážně.

………………

Dachstein; téhož dne

Ocitl se na kamenitém vrcholu hory. Kolem bylo jen nebe, i vrcholky dalších hor se tyčily mnoho kilometrů daleko. Zatajil se mu dech. Kde to je?
"Vítám tě ve svém království, Draco," uslyšel vedle sebe známý hlas, tak majestátní, že zněl až posměvačně. "Je tu krásně. Ukážu ti okolí," prohlásil a vydal se úzkou pěšinkou po skalnatém hřebeni. Po chvíli se otočil, podíval se na Dracovy boty a s úsměvem prohlásil: "V těch lakovaných polobotkách bys daleko nedošel." Namířil hůlkou a boty změnil na mnohem stylovější a vhodnější pohorky s hrubou podrážkou.
Draco měl pocit, že se ocitli na střeše světa. Místy se pod jeho nohama rozevírala propast stovky metrů hluboká, možná i více než kilometr, neuměl to odhadnout. Cesta byla úzká, Dracovi se z výšky tajil dech. Nemluvili, jen šli. Grindelwald skákal z kamene na kámen jako kamzík a smál se nadšeně jako dítě. Z výšek si nedělal vůbec nic. Draco jej následoval podstatně opatrněji. Nikdy tak vysoko v horách nebyl a majestátnost hor na něj působila - připadal si v porovnání s jejich velikostí malý a zároveň povznesený výškou, ve které se ocitl.
Šli dlouho, chvíli prudce stoupali, za chvíli zase slézali po vysokých kamenech, které Grindelwald zvládal s lehkostí, jako by se v horách narodil. Draco už téměř nemohl popadnout dech, když se Grindelwald konečně zastavil. Před nimi se otevřel nejkrásnější pohled - výhled na horské čisté jezero, obklopené ze tří stran vysokými strmými skalnatými stěnami.
"Podívej," Grindelwald se dotkl Dracovy paže. Skála tyčící se před nimi se změnila na roubenou horskou chatu se základem z masivních kamenů. Grindelwald u vchodu něco zašeptal, pak přiložil dlaň na dveře. Ty se otevřely a vstoupil s Dracem dovnitř.
"Udělej si pohodlí a odpočiň si. Zařídím mezitím nějaké občerstvení. Falco, Heike, kde vězíte!" zakřičel a před ním se objevil pár skřítků, kteří se horlivě ukláněli.
"Falco a Heike vše připravují, Falco připravil koupel pro hosta," řekl skřítek a jeho družka jej doplnila: "Heike bude mít hotovou večeři, hned jak bude host hotový."
"Neměl jsem v úmyslu se koupat," poznamenal Draco s nádechem protestu.
"Jen běž, ta procházka tě musela unavit. Zas tak krátká nebyla, na to, že nejsi zvyklý," usmál se Grindelwald.
Draco odešel a nechal se skřítkem opečovávat. Grindelwald měl pravdu. Byl unavený. Falco jej namasíroval, do koupele nasypal nějakou vonnou esenci. Pak ho odvedl do jídelny. Zde bylo už všechno nachystané na večeři ve dvou.
Usedl ke stolu, zatím sám. Po chvíli přišel i Grindelwald, převlečený do pohodlného domácího oděvu. Sotva přišel, objevila se na stole krémová hrášková polévka.
"Omlouvám se za skromné jídlo. Ale zdejší skřítci zvládají jen místní kuchyni. Není však špatná."
"Děkuji, pane. Je výborná."
Jedli mlčky. Grindelwald se na Draca občas pátravě zadíval a Draco musel zmobilizovat všechny své síly, aby nedal najevo nervozitu, kterou v něm jeho společník vzbuzoval. Rozhodně nechtěl hovořit první.
"Povídej, Draco," vyzval jej pán domu, jakmile dojedli, a dolil mu sklenici vínem.
"Tvoji služebníci v Británii jsou připraveni. Je jich už přes padesát. Těch, kdo dostali Smrtihlava, je čtrnáct."
"Dobrá práce, Draco," přikývnul Grindelwald a napil se. "Jsou připraveni zapojit se do přímé akce?"
"Samozřejmě, pane. Chtějí bojovat za naši věc. Všichni do jednoho. Jen… V Británii je specifická nálada… Převládající mínění kouzelníků je proti našim idejím. Nejsem si jist-"
"Jestli vás vaše ministerstvo nepochytá," dokončil s nádechem výsměchu za něj větu Grindelwald.
"Nemá smysl jít do ztracené akce. Čisté krve tolik není, pane, abychom si mohli dovolit zbytečné ztráty." Jeho hlas zněl klidněji, než se Draco cítil.
"To po tobě zatím ani nechci. Zapojíte se do akcí na kontinentě. Přijede za tebou Konrád Pluh. Společně vyberete ty, kdo dostanou další Smrtihlavy."
"Ano, pane. Ještě…" Draco zaváhal. Má mu říct, co zjistil? Snape mu informaci, kterou po něm chtěl, neprozradil. Možná byla důležitá. Na druhou stranu musí Grindelwalda přesvědčit, že je opravdu na jeho straně. A že mu dokáže být užitečným. "Pane, pátral jsem po tom, co se stalo s tou hůlkou. Hůlkou Pána zla."
"Ano?" řekl navenek lhostejně Grindelwald. Draco si však povšimnul jeho dychtivých očí.
"Mýlil jsem se. Pán zla měl ke konci jinou hůlku. Hovořil jsem s člověkem, který byl svědkem jeho závěrečného souboje s Potterem. Říkal, že ta hůlka byla zvláštní. Velmi stará. Nepravidelného tvaru, jako ze sukovitého dřeva. Před tím, než jej odražené kouzlo zabilo, hovořili s Potterem dost zmateně o tom, kdo je jejím skutečným pánem." Draco se odmlčel a podíval se na Grindelwalda. Pomalu se napil vína.
"Pokračuj," řekl Grindelwald klidně.
"Pánem hůlky byl Potter. Nepochopil jsem přesně, jak je to možné, ale říkal něco o tom, že je to proto, že porazil mě. A to je pravda, pane. Předtím se mu skutečně podařilo mě obelstít a sebrat mi mou vlastní hůlku. Jen nerozumím tomu, jak to souviselo s tou druhou hůlkou. V každém případě to však vypadá tak, že měl pravdu, přestože nechápu proč. Hůlka totiž skutečně pomohla Potterovi, když obrátila své vlastní kouzlo proti Pánovi zla."
"Co se s ní stalo potom?"
"To nevím. Poslední stopa je, že ji Potter měl u sebe, když odcházel z bitvy. Nicméně teď ji nepoužívá. Nikdo ji od té doby neviděl."
"Takže pánem té hůlky je Potter," řekl spíše pro sebe Grindelwald.
"Ano, pane," odpověděl Draco.
Grindelwald zamyšleně mlčel. Draco se neodvažoval jej vyrušit. Potichu vstal a přešel se sklenkou vína k oknu. Nemohl se nasytit nádherného výhledu na dosud bílé vrcholky hor ozářené zapadajícím sluncem.
"Jsem rád, že se ti tu líbí, Draco," uslyšel za sebou tichý hlas svého hostitele.
"Krásná příroda. Nikdy jsem na takovém místě nebyl. Kde to vlastně jsme? V Čechách?"
"Ne. V Rakousku. V Alpách. Miluju hory. Výšky, majestátnost vrcholů." Přiblížil se až k němu a lehce mu přejel rukou po šíji.
Draco se zachvěl a strnul. Nevěděl, jak se zachovat. Dotyk Grindelwalda mu měl být nepříjemný. Samotného jej však překvapilo, že není. Alespoň ne tolik, jak by být měl. Přesto sám sobě namlouval, že důvodem, proč zůstal stát bez pohnutí, proč jeho ruku s rozhořčením neshodil a důrazně se neohradil, bylo to, že nemůže člověka formátu Grindelwalda proti sobě popudit.
Grindelwald o krok poodstoupil. Bylo ticho a Draco se pomalu otočil. Jeho oči se střetly s Grindelwaldovým pátravým pohledem. Kolem úst mu hrál záhadný úsměv. Draco nebyl schopný odhadnout, co si myslí. Raději proto neříkal nic a s rozpaky přešel ke stolku, kde si dolil trochu vína do sklenice.
Grindelwald jej vláčným krokem následoval a posadil se do křesla. Opřel si bradu o dlaň a bez jakýchkoli rozpaků se na Draca zadíval. "Ničeho se neobávej, Draco. Nikdy nepřemlouvám toho, kdo nechce. A ty zatím nechceš. Vážím si tě jako svého spojence. Tím zůstáváš."
"Samozřejmě, pane," řekl Draco poněkud upjatě.
"Gellerte," dolil Grindelwald skleničku i sobě a pohybem směrem k Dracovi naznačil přiťuknutí. "Pro tebe jsem Gellert, Draco."
"I před lidmi?" zeptal se Draco a samotného jej překvapilo, že jeho hlas zní lehce posměvačně. Přitom svůj obvyklý nadhled vůbec necítil.
"Ano," odpověděl Gellert se stále stejným zvláštním úsměvem, který Draca znervózňoval. "Pošlu pro tebe brzy, Draco. Chceš se sejít zde nebo v Praze?" Podíval se na něj tak upřeně, že Draco musel pohledem uhnout.
"Tady je krásně," odpověděl neutrálně.

…………………

Londýn; 26. června 2011

Hermiona se vrátila do kanceláře, zrudlá rozčilením. Měla co dělat, aby se nerozkřičela po tom, co dnes viděla. Koho dnes na ministerstvu viděla. Prudce dosedla na židli a zavřela oči. Nechápala, jak se to mohlo stát.
"Hermiono, poslední dobou jen kvetete," vyrušil ji hlas její asistentky, která Hermionino uzardění připisovala něčemu jinému. "Sova dnes donesla květinu," usmála se.
"Co?" otevřela oči udiveně Hermiona a pohled ji sklouznul na tulipán, tak rudý, že vypadal téměř černý.
"Bez dopisu. Tajemný ctitel."
Hermiona jemně pohladila jeho stonek a pousmála se.
"Jsem ráda za vás. Není dobře, když člověk zůstává sám."
"Vždyť vy jste také sama, Mafaldo," odpověděla trochu překvapeně Hermiona.
"Právě proto vím, o čem mluvím."
"A proč si někoho nenajdete?"
"Koho? Teď? Když bylo z čeho si vybírat, tak jsem neměla štěstí. Nebo jsem byla moc náročná, možná. Nevím. A pak… Možná jsem pořád příliš náročná. Nemusím mít někoho za každou cenu. Vlastně jsem si už zvykla. Vy jste ještě pořád mladá, Hermiono. Mám z toho radost. Opravdu."
Hermiona se překvapeně dívala na svou asistentku. "Děkuji," řekla nakonec tiše. Pak si vzpomněla na to, co jí tak rozhodilo. "Mafaldo, prosím, můžete mi donést spis Dolores Umbridgeové?"
"Samozřejmě, Hermiono. Hned to bude."
Znovu se unaveně opřela o opěradlo své židle. Prohlížela si tulipán a vybavila se jí jeho tvář. Jeho pevné a nedočkavé ruce. Jeho hladové polibky. Jeho vůni. Milování. Jak mohla tak dlouho být sama! Už teď jí chyběl. Aniž by se domluvili, aniž by o tom vůbec kdy mluvili, začali se scházet každou sobotu večer. Přišel za ní a zůstal s ní nebo ji přemístil k sobě. Několikrát ji vzal na večeři a jednou na koncert vážné hudby.
Tentokrát byla u něho. U svého muže. Ucítila zvláštní pocit v podbřišku, když si vzpomněla na to, jak nedošli ani do ložnice, jak přímo v pracovně, na stole… jak shodil pergameny s pracemi studentů… Mimoděk si sáhla na ucho, kde obvykle nosila perly zasazené do bílého zlata. S jednou náušnicí chodit nebude a ta druhá… Aspoň má důvod ji příští týden společně s ním hledat, usmála se. Vlastně ne, v sobotu bude už s Joshem u rodičů, nejméně měsíc se neuvidí. Proto ten tulipán. Ledaže by přišel dnes nebo zítra, pak se už vrátí Joshua. Jenže ve všední dny nechodil nikdy.
Na syna se těšila. Dojatě si vzpomněla, jak jí syn napsal dopis hned večer po vítězném zápase. Vůbec jí nevadilo, že dopis byl určený pro Harryho - ten zase dostal dopis napsaný pro ni. Pobavilo je to tehdy, když si dopisy vyměňovali. Harry byl tak rozpačitý, byla si zcela jistá tím, že si skutečně myslí, že je Joshua jeho syn. Měli by to říci alespoň jemu, má na to právo. Severus však o tom nechtěl ani slyšet.
"Tady máte ten spis, Hermiono," uslyšela hlas Mafaldy.
"Děkuji." Myšlenky na Snapea i Harryho ji opustily a začala spisem zamračeně listovat. Proces před Starostolcem, rozsudek, to vše přelétla jen zběžně. Důvody jejího odsouzení znala. Dolores Umbridgeová byla i v době vlády Voldemorta ve vysoké funkci, a zejména zcela aktivně a nad rámec svých povinností pronásledovala čaroděje mudlovského původu a další "nežádoucí". Nebyla sice Smrtijedka, nicméně její spolupráce s druhou stranou byla natolik zřejmá, že patřila k těm několika málo úředníkům, kteří skončili v Azkabanu s dlouhým trestem. Dostala dvacet let. Hlavním důvodem bylo, že parodie procesů, které vedla s čaroději, kteří nemohli prokázat svůj původ, byla zcela zmanipulovaná, nepřipouštěla důkazy a v několika případech se jí tudíž podařilo nechat zavřít do Azkabanu i čaroděje, kteří částečně čarodějný původ měli. Naopak, nepřičetli ji k tíži skutečnost, že podstatná část z odsouzených pobyt v Azkabanu nepřežila. Neprokázalo se, že by o praktikách ve vězení věděla. Hermiona si však nedokázala představit, že by o nich mohla nevědět.
Konečně to našla. Nemohla uvěřit svým očím - pod tím šíleným stanoviskem byla podepsaná její přítelkyně a bývalá členka Brumbálovy armády Leanne Puceyová. Popadla pergamen s jejím podpisem a rozčileně vyběhla z kanceláře.
"Leanne!" řekla hlasitěji, než zde bylo zvykem, když bez zaklepání vtrhla do její kanceláře. Přitom zcela ignorovala její asistentku.
Její kolegyně pozdvihla udiveně hlavu od práce. "Co se děje, Hermiono? Jsi nějak rozrušená."
"Jak jsi, proboha, mohla doporučit propuštění Umbridgeové! To ti poradil tvůj muž?"
Leanne stiskla rty, napřímila se a složila ruce na prsou. "Tak zaprvé, Hermiono. Nevím, jak přesně vnímáš svou pozici tady ty, poté co se Matthias stal vedoucím, ale tvoje podřízená nejsem. A i kdybych byla, nevidím důvod, abys chodila ke mně bez zaklepání a křičela na mě. A za druhé - neber si do úst mého muže! Nic o něm nevíš! To, že je ze Zmijozelu, neznamená, že je špatný! Na rozdíl od tebe-" zmlkla, ale i nevyřčená slova se mezi nimi vznášela a vytvářela bariéru.
"Co na rozdíl ode mě, Leanne?" řekla strnule Hermiona.
"To víš ty sama. My všichni tolerujeme tvůj způsob života. Ale uvědomila sis, že jsi jediná zaměstnankyně ministerstva, která má nemanželské dítě? My nejsme mudlové, Hermiono. I když u tebe vcelku chápu, že morální hodnoty čarodějnických rodin jsi neměla kde získat."
Hermiona zbledla. Měla to čekat, samozřejmě. Spíš se divila, že to přišlo až teď. Až dosud jí nikdo nic nevyčetl. Bylo jí jasné, že je to díky jejímu postavení z války i blízkému přátelství nejen s Harrym, ale i přímo s ministrem. Nečekala však, že to přijde právě od Leanne. Považovala ji za přítelkyni.
"Chtěla jsi říct čistokrevných rodin, že, Leanne," řekla nakonec tiše.
Leanne pokračovala, jako by ji neslyšela: "Mně je jasné, že ty máš speciální zacházení, vzhledem ke svým známostem. Matthias, slavný Harry Potter, dokonce ministr… Přeháníš to, Hermiono. Člověk tvé morálky se do mě a do mého muže navážet nebude."
"Chápu. Tvé hodnoty se poněkud… navrátily ke tvým čistokrevným kořenům. Propuštění Umbridgeové do toho docela zapadá. Kdy tě vlastně obrátil na svou víru?"
Leanne se zarazila a trochu zbledla. "Nerozumím, Hermiono. Omlouvám se, byla jsem moc příkrá. Ale nesnáším poznámky vůči mému muži," odpověděla, její hlas však zněl chladně. "S Umbridgeovou můj manžel nijak nesouvisí. A rozhodně mě nespojuj s jejich ideologií. Tu jsem nikdy nezastávala. S jednáním Umbridgeové samozřejmě nesouhlasím. Ale byla tam už více než deset let! Dokážeš si to představit, deset let v Azkabanu?"
"Mozkomorové už vězně nehlídají. Tak to tak hrozné být nemohlo." Hermiona stále cítila vůči Leanne vztek, ale snažila se ovládnout. Byla vděčná prozíravosti Snapea, který Leanne právě pro její sňatek s Adrianem Puceym nechtěl za členku obnoveného Fénixova řádu. A ona se za ni přimlouvala, pomyslela si hořce.
"Doporučila jsem předčasné propuštění zcela standardně. Vykonala více než polovinu trestu. Projevila lítost, ve vězení se celou dobu chovala vzorně. Vedla tam kroužek ručních prací, pečlivě uspořádala knihovnu…" Leannin hlas zněl nervózně, jakoby svému ospravedlňování sama nevěřila.
"To si dovedu představit. Pečlivá, to ona vždy byla," odpověděla Hermiona uštěpačně.
"Je to jen stará nemocná žena, Hermiono. Není nebezpečná! A nic doopravdy nezavinila, jen plnila své úřední povinnosti! Byla to jen úřednice, Hermiono! Jako my! Kdokoli z nás by ve stejné situaci-"
"Možná nejsem kdokoli z vás," odpověděla nepřátelsky Hermiona a bez dalšího se vrátila do své kanceláře.
Leanne ji překvapila. Nejdřív si myslela, že to byla jen náhoda. Nebo Leannino dobré srdce. Teď si tím vůbec jistá nebyla.

……………..

Praha; 26. června 2011

"Ráda tě vidím, Judito," mladá žena sedící na lavičce na Střeleckém ostrově se zvedla a šla přivítat svou přítelkyni.
Judita k ní bez úsměvu došla. Sedla si na lavičku a nenápadně vykouzlila zastírací a tišící kouzla.
"Neměla jsem chodit. A neraduj se. Nejspíš se vidíme naposled," zamračila se.
Alitea se usmála. "Možná. Ale pro mě je povzbudivé už jen to, že jsi ochotná se se mnou znovu sejít. Že jsi ochotná mě vyslechnout," usmála se smutně. "Po tom, co jsem ti řekla minule," dodala.
"Nevíš přece, proč jsem ochotná se s tebou sejít, Alo. Třeba tě nechci poslouchat."
"Třeba."
"Třeba ti chci ublížit. Třeba jsem dovedla své přátele."
"Myslíš Gellertovi poskoky," odpověděla pohrdlivě Alitea. Pak se pousmála. "Nechceš a nedovedla. To bys nepoužila ta kouzla." Chvíli jen seděly vedle sebe a dívaly se na řeku. "Jsem těhotná, Judito."
"Tak to gratuluju. Je tedy k čemu, ne? Vlastně jsem ani nezaznamenala, kdy jsi se vdávala."
"Nerozhlašovali jsme to. Ale vdaná už jsem. Vzala jsem si Petra Braunera."
"Toho mudlovského šmejda? Nevšimla jsem si na škole, že by se ti zvlášť líbil. Ale už chápu, proč se o tom nepsalo. Jediná dcera slavné rodiny Rixů…"
"Nemluv tak, Judito. Petr je skvělý člověk."
"Hlavně, když jsi ty spokojená. Jen mám pocit, že by sis zasloužila někoho lepšího. Co na to tvoji rodiče?"
"Moc se jim to nelíbí. Ale ne proto, že je z mudlovské rodiny. Není žid," krátce se zasmála. "Netušila jsem, že je to pro ně až tak důležité."
"Nejsou přece věřící. Jste čarodějníci. Moc těm všem náboženstvím nerozumím, ale je to vůbec slučitelné?"
"Máš pravdu, nejsou věřící. A skutečně by to nebylo slučitelné, čarodějnictví víra mých předků zakazuje. Ale to neznamená, že jsou jejich kořeny pro ně méně důležité. Nečekala jsem to," zasmála se. Po chvíli zvážněla. Dívala se před sebe, její hlas byl tichý. "Bojím se. Časy se mění. Bojím se, do jakého světa mám přivést své dítě." Chvíli se odmlčela, vypadalo to, že váhá, zda má pokračovat. "To není náhoda. Ty útoky mudlovských band, ty požáry… A na ministerstvu nacházíme jen zeď mlčení…"
"Kdo my?"
"To ti neřeknu, Judito," usmála se Alitea smutně. "Obě přece víme, kdo za tím vším je. Kdo to tady chce ovládnout. Kdo to tady už nejspíš ovládnul. Kdo chce znovu rozpoutat válku." Její hlas zněl hořce. Obrátila se k Juditě a naléhavě se jí podívala do očí: "Zabil teď po svém návratu už nejméně šest stovek lidí, Judito. Jen v českých zemích. Věděla jsi to?"
"Nemáš pravdu, Alo!" vyhrkla Judita. "Není za tím vším! Ty mu připisuješ vše, co kdo udělá! Oni jsou zlí sami o sobě, nepotřebují k tomu nikoho dalšího. On nechce nikomu ubližovat, já to vím, kolikrát jsme o tom mluvili… Vše, co dělá, dělá jen s cílem zlepšit věci kolem nás! Chce dobro, jen dobro, lepší, jasně uspořádaný svět. A snaží se o to, aby bylo minimum obětí! Nechce žádné zbytečné zabíjení!"
"Poslechni si, co říkáš. Je velký rozdíl mezi žádným zabíjením a žádným zbytečným zabíjením," odpověděla tiše.
"Někdy je nutné obětovat jedince pro záchranu celku."
Alitea zakroutila hlavou. "Ne. Ani záchrana mnoha životů neospravedlní oběť jednotlivce. A i kdyby - on nic nezachrání. On vše zničí. To, co dělá Evropu Evropou, to co nás odlišuje, naši civilizaci - společnou civilizaci nás i mudlů - naše společné hodnoty, tradice… Nahradí ji zas přesně tím, před čím nás varuje. V čem je tedy rozdíl?"
"V čem je rozdíl? Rozdíl mezi pořádkem a chaosem, mezi zvůlí hloupých a vládou moudrých elit? To není málo!"
"Jsi si jistá, že takový svět chceš? Znám tě jinou. Judito, ty miluješ život, lásku. Miluješ svět. A on miluje moc. I za cenu zabíjení. Napadlo tě, proč si nechávají jeho lidé říkat Smrtihlavové?"
Judita se zamračila, neodpověděla však hned. Po chvíli mlčení řekla se zarputilým výrazem: "I já jsem jeho člověk."
"Nejsi, ve skutečnosti nejsi. Tomu nevěřím. Ty jsi živel, Judito. On tě jen oblbnul, ale v tobě je dobré jádro. A to chce ven. Ty přece víš, co dělá. Víš, kam to směřuje. Nejspíš to všechno víš lépe než já. Otevři oči. Představ si jeho myšlenky do důsledků. Očistit lidstvo… Víš, co to znamená?"
"Ale to se týká jen té špíny! Ne všech mudlů, jen těch nejnižších z nejnižších… Nepřizpůsobivých…"
"Ano, tak jim začal říkat… Řekni si to znova, ve slovech se skrývá velká moc… Ne-při-způ-so-bi-ví. Ne nepřizpůsobení, to lze totiž změnit, že. Nepřizpůsobiví se změnit nemohou. S tím se nedá dělat nic. Ty můžeme jen odstranit. Judito, on zabíjí i děti. Věděla jsi to?" upřeně se jí zadívala do očí.
Judita pod jejím pohledem po chvíli uhnula.
"Věděla," odpověděla si Alitea smutně. "Představ si sebe. Ty bys zapálila dvouleté dítě?"
"Za co mě máš!" pobouřeně protestovala Judita.
"A v čem je rozdíl, Judito?"
Judita mlčela.
"Ty přece víš, že je to špatně. Ve skutečnosti s ním nesouhlasíš. Proto ses se mnou sešla. Protože se ti to příčí."
"I kdyby… to na věci nic nemění. Je pozdě. Nezastavíš to."
"Mýlíš se. Ještě je čas. Je za pět minut dvanáct, ale ještě něco můžeš udělat." Naklonila se k ní tak blízko, že Judita mohla cítit její dech vonící po arašídech. "Zastav to. Ty jediná to můžeš zastavit.
"Jak?"
"To zvaž sama. Ale myslím, že už to víš. Jsi jediná, kdo to může udělat."
"To nemůžeš myslet vážně. Já ho miluju, Alo!"
"Více než svět?"
"Nemám důvod milovat svět, jak ho známe! Pokud sis nevšimla, je dost hrozný! A Gellert ho chce změnit! Chce dobro!"
"Tomu sama nevěříš."
"Tvé řeči mě děsí. Víš toho hodně. Víc, než bys měla."
"Nejen já, Judito. I když je nás málo, kdo nejsou hluší a slepí. Hodláš to říct Romanovi?"
"Ne. I když bych asi měla. Ale jsi moje kamarádka. Nestav se proti němu, Alo. Kvůli tomu malému. Jeho nezastavíš."
"To máš asi pravdu. Zastavit ho můžeš jen ty."
"Nezačínej zase. To jsme si už vyjasnily."
Zavrtěla hlavou. "To si musíš vyjasnit ty. Chápu, jdu na to příliš rychle. Jenže v jednom máš pravdu - skutečně není už moc času. Zamyslela ses někdy nad tím, kdo jsou tvoji rodiče?"
"Ti mudlové? To nebyli opravdoví rodiče. A souvisí to spolu nějak?"
"Myslím, že ano. A nemyslím tvoje adoptivní rodiče. Znáš své skutečné kořeny?" pousmála se Alitea. "Měla bys. Musím jít. Už tě nebudu kontaktovat. Je to pro nás obě příliš nebezpečné."

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014