ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Třetí korálek: 1. Bylinkářství

11. června 2014 v 0:01 | Ioannina |  Třetí korálek růžence: jabloňový - Malé lekce etiky

"Jste si opravdu jistý, že chcete pomáhat na ošetřovně?"
"Ano, madam Pomfreyová."
Znala tenhle zdánlivě defenzivní postoj - skloněná hlava, neurčitý pohled, tichý tón - znala ho až příliš dobře, než aby se nechala zmást. Neville Longbottom vůbec neměl v úmyslu ustoupit. Z nějakého zvláštního, jen jemu známého důvodu se rozhodl, že tu chce být, a byl připravený se v případě nutnosti i hádat, aby dosáhl svého: tím klidným, neagresivním, ale naprosto neústupným způsobem, který propracoval k dokonalosti zejména během posledního roku a kterým přiváděl většinu svých oponentů k naprostému šílenství.


A ona neměla na nějaké přetahování čas. Bylo den po bitvě, ještě pořád se přicházeli nechat ošetřit další a další lehce zranění (nějaký ten šrám měl snad každý), ještě pořád tu a tam přinášeli i někoho zraněného těžce: tyhle případy byly tím horší, čím později je našli. Pochopitelně. A už je skoro nebylo kam dávat. Ošetřovna praskala ve švech. Madam Pomfreyové z toho vůbec nebylo dobře: někteří z těch posledních příchozích už měli opravdu špatnou prognózu. Byla ráda, že na to není sama, že Minerva McGonagallová povolala od svatého Munga další dva léčitele na pomoc. Ale pořád to bylo málo. Zabrali další velký sál na patře, a pořád byla nouze o místo a o každou pomocnou ruku.
A to ani nemluvě o tom člověku, který ležel vzadu za denní místností. Obětovala pro něho část svého vlastního zázemí, ano: měla pocit, že nechávat ho v sále odděleného od ostatních jenom plentami je nevhodné. Ten na tom byl tak zle, že by u něj měl být někdo přítomný permanentně. Madam Pomfreyová si povzdechla. S tímhle člověkem to nebylo snadné. Nikdy s ním nebylo nic snadné.
Longbottom vypadal velice ochotný a velice odhodlaný.
Jenže... madam Pomfreyová si dost přesně vybavovala, co o tomto studentovi říkával jeho bývalý profesor lektvarů. A i když si nebyla jistá, kolik z toho hodnocení bylo myšleno vážně a kolik byly jen páně profesorovy hořké vtípky... nemůže Longbottomovi svěřit žádné dávkování žádné léčivé látky.
"Madam Pomfreyová. Prosím."
Ale ten člověk vzadu za denní místností... Ach, ale tohle řešení je absurdní!
"Jste si naprosto jistý, pane Longbottome? Je to velice... zodpovědná a často nesmírně... psychicky náročná práce, chápete."
"Ano, madam Pomfreyová. Prosím."
"Dobrá," rezignovala neochotně. "Je tu jeden člověk v bezvědomí. Uštknutí hadem. Potřebuju, aby u něj byl někdo ustavičně přítomný a aby mě zavolal, jakmile dojde k jakékoli změně."
"Nagini?" přerušil ji Longbottom zvědavě.
"Ano. S největší pravděpodobností ano. Můžete si dojít pro knihy a tak. Můžete se tam učit."
"Myslel jsem, že na to je ten protijed, co tehdy dostával pan Weasley," nadhodil Neville neurčitě.
"Tohle je o něco komplikovanější případ," zamračila se madam Pomfreyová. O dost komplikovanější, pomyslela si. Například mi málem zkolaboval při pokusu o běžné diagnostické kouzlo: rozkolísalo mu hladinu magie tak, že upadl znovu do bezvědomí. Jen Merlin ví, jakou nemožnou kombinaci lektvarů do sebe nalil a co jiného ještě prováděl, že je v tak příšerném stavu. Proč to vypadá, jako by ho přestával chránit jeho vlastní magický obal. Skoro jako by si i část jeho pečeti myslela, že má být mrtvý... Kdepak, s tímhle člověkem prostě nemůže být nic jednoduché. "Nesmíte v jeho blízkosti používat žádnou magii," pokračovala nahlas. "Nesmí dostat nic jiného než šťávu, kterou mu připravím. Má horečku. Budete mu dávat obyčejné mudlovské obklady. Troufáte si?"
"Ano, madam Pomfreyová," usmál se vděčně Longbottom.
"Tak si běžte pro věci," povzdechla si. "Budete tam zřejmě i spát."
"Děkuju vám!"
Sledovala ho, jak spěchá ke schodišti. Vůbec se jí to řešení nelíbilo.
"Anzelme?" otevřela dveře do denní místnosti. "Léčiteli Janecie?"
"Jsem tady, paní Poppy," ozvalo se zezadu. Seděl u pacienta, samozřejmě. Díky Merlinovi (a Minervě) za školené léčitele: je na ně spolehnutí.
Paní Poppy, pousmála se. Ještě si od rána na ten cizí přízvuk a zvláštní mravy nezvykla. "Přijde sem jeden student, Neville Longbottom."
"Dobrý v lektvarech?"
"Ne. V bylinkářství. Lektvary mu do rukou nedávejte."
"Herbologisté mají zelené ruce, říká se, a zelené ruce léčí." Anzelm Janecius se objevil ve dveřích do zadní místnosti, věčný mírný úsměv v šedivých očích jako sluníčko nad bouřkovými mraky. "Jsem rád. Už jsem si tu začínal připadat nevytížený."
Nevytížený, to jistě. Madam Pomfreyová se mimoděk rozhlédla po denní místnosti. Na stole čtyři složená prostěradla napuštěná mastí proti popáleninám, čerstvé lektvary z... tamté laboratoře (nezvyklý název pro laboratoř: nebyla zřejmě zcela legální a madam Pomfreyová měla svoje podezření ohledně jejího zakladatele. Nicméně výsledky měla prvotřídní, jak se přesvědčili, když jim Linda Deanová z Ravenclaw přišla nabídnout pomoc a přinesla vzorky. Léčitelé se okamžitě shodli, že té možnosti využijí, a po podrobnostech nepátrali), tak tedy lektvary z této laboratoře perfektně uspořádané ve skříni, vedle seznam nových požadavků pro laboratoř, nad mírným ohněm se hřeje kotlík s něčím zřejmě povzbudivým. A to je jí Janecius schopen tvrdit, že tu odpočíval.
"Jen se nebojte. Pořád ještě nacházejí nové a nové případy, v horším a horším stavu."
"Černý humor," usmál se cizí léčitel. "Stejně osvěžující jako černá káva. Dáte si šálek? Uvařil jsem," kývl ke kotlíku. Prošel do přední místnosti, nalil jí. Uklonil se.
"Máte zvláštní zvyky, Anzelme. Člověk si s vámi připadá jako kněžna."
"Potěšení na mé straně, paní Poppy."
"Co do té kávy přidáváte?"
Tentokrát se usmál velice radostně. "Drcený hřebíček a čekanku, jak mě učil mistr Severus." A taky špetku muškátového oříšku, někdy i guaranu, to podle potřeby, a především karamel a amarant, recitoval si v duchu celý recept, nejen nejaromatičtější a nejbezvýznamnější složku směsi: nebyl žádný začátečník a uměl si svá tajemství ohlídat. Oči se mu rozjasnily vzpomínkou.
"Je to takové... neobvyklé. Ale dobré. Děkuji vám, Anzelme." Madam Pomfreyová odložila šálek, vzala jedno z napuštěných prostěradel a zamířila do přilehlého sálu. "Vedle žádná změna, že?"
"Ne, zatím ne. Přijdu za vámi, jakmile se tu objeví ten chlapec. Longbottom jste říkala. Ano, a slečna Abbottová nám doplnila lektvary. Ta zdejší laboratoř je opravdu užitečná."
"Já jen doufám, že je kontroluje profesor Slughorn," zahudrala madam Pomfreyová a prošla dveřmi.
Anzelm Janecius se znovu usmál, tak trochu ze zvyku, a vrátil se do zadní místnosti k pacientovi. Měl dost rozumu, aby nevyslovil, nač myslel: při vší úctě k paní Poppy, magister potionum, i když jen assistens, je tu on, Anzelm: on má na ošetřovně zodpovědnost za kvalitu léčivých látek. Pokud v laboratoři nebyl přítomen kvalifikovaný mistr lektvarů (a to nebyl, jinak by se byl přišel domluvit osobně a neposílal by studenta: žádný mistr lektvarů by neriskoval takové nedorozumění), jednoznačně musel lektvary začít kontrolovat Anzelm sám.
A právě při těch namátkových kontrolách zjistil, že ať v laboratoři vaří kdokoli, nepracuje podle postupů Horaceho Slughorna, ale Severa Snapea.
Anzelm znal mistra Severa dost dobře na to, aby poznal jeho receptury jen podle výsledných produktů. A aby si uměl živě představit, jak nesmírně by byl mistr Severus nadšený, kdyby mu někdo bez dovolení pustil do jeho laboratoře nějakého jiného mistra lektvarů: kdyby se přímo k jeho soukromým záznamům, vylepšeným postupům a možná i dosud nepublikovaným objevům dostal... například mistr Slughorn.
Zuřil by tak dokonale, že by se dotyčný provinilec na místě zahrabal pod kamenné dlaždice. Zmrazil by hlasem oheň pod všemi kotlíky. A uklidnil by se teprve tehdy, až by vynalezl tak čtyři nesmírně ohavné jedy. Pak by v každém vzorku utopil nějakého živočicha a přidal by si je do sbírky.
Ještě že je mistr Slughorn v současnou chvíli nezvěstný.
Anzelm otevřel okno. Bouřka krásně pročistila vzduch, pacientovi se bude líp dýchat. Po nádvoří dole šel nějaký kouzelník a levitoval před sebou troje nosítka. Na dvojích z nich ležely nějaké děti.
Byly okamžiky, kdy Anzelm mistru Severovi jeho způsob vybíjení vzteku záviděl.
"Madam Pomfreyová?" ozvalo se z denní místnosti. "Madam Pomfreyová! Už jsem tady."
"Pane Longbottome?" Anzelm doufal, že je to ten ohlášený student: teď už ho bude paní Poppy v sále opravdu potřebovat. Znovu vyšel do přední místnosti. Ano, musel to být on, kdo jiný by se dnes tahal na ošetřovnu s brašnou plnou knih. Student kývl a zamžikal. "Anzelm Janecius, těší mě," krátce pokývnul hlavou léčitel. "Co to máte na hlavě za spáleniště?"
"To nic není..." začervenal se chlapec.
Anzelm se krátce pomodlil k Bohyni, aby paní Poppy znala obyvatele hradu opravdu dobře. Mírný, trochu bojácný a nejistý student, nepříliš dobrý v lektvarech... no, budu se tu muset zastavit, kdykoli to bude možné. Léčitel jemně zvedl obočí a pousmál se.
"Hořel mi klobouk," vysvětlil neochotně Longbottom. A Anzelm ke své velké úlevě uviděl, že za tou mírností se přece jen skrývá kousek ocele.
"Sedněte si." Promnul si prsty levé ruky a natáhl ji chlapci těsně nad hlavu. Obyčejné incendio. "Natřu vám to. A po obličeji se vám procházel medvěd?" mrkl na něj.
"Ne, pane. Smrtijed," ušklíbl se chlapec pobaveně.
Léčitel se zasmál. "Žádný rozdíl. Tak, Longbottome. Na tu hlavu si moc nesahejte, i když to bude nepříjemné. Váš pacient je tady vedle. Řekla vám paní Poppy, v čem bude spočívat vaše práce?"
"Řekla, že je v bezvědomí po uštknutí hadem. Že má horečku. Mám mu dávat pít, vyměňovat obklady a nesmím používat magii."
To nejdůležitější vynechal, uvědomil si Anzelm. "Docela dobře. Kolísá mezi spánkem a bezvědomím. Víte, jaký je rozdíl mezi dávat pít a svlažovat sliznice?"
"Ne úplně, pane."
Asi jako mezi udusit a neudusit, vybavila se léčiteli oblíbená a často parodovaná poučka Mistra gdaňského. "Pojďte, ukážu vám to." Tak a teď uvidíme, jak velký ten kousek ocele je.
Dveře vedly do soukromých pokojů madam Pomfreyové, tam Neville ještě nikdy nebyl. Vzal ze země svoji brašnu a vešel.
Místnost byla překvapivě malá a skoro prázdná. Jediné vysoké okno nalevo od dveří, překryté žlutými závěsy. Díky tomu vypadaly kamenné zdi i podlaha i v tomhle pošmourném dni protepleně a přívětivě. Pod oknem stolek, proutěné křeslo. Hned vedle vysoké nemocniční lůžko, přistavené ke zdi čelem, aby bylo přístupné z obou stran.
Pacient. Neville se zarazil. Hrubé mastné černé vlasy slepené potem, zmuchlané nepořádně pod hlavou. Velký křivý nos. Propadlé nažloutlé tváře. Na čele mokrá gáza. Ruce, odhalené až po lokty, a proto podivně neznámé, složené na pokrývce, na nich další kusy mokré gázy. Neville si vyděšeně olízl rty. Ze všech lidí na světě právě Severus Snape.
Ach, Paní vlků...! Anzelm měl co dělat, aby si nepovzdechl. Opravdu se paní Poppy v tom chlapci nezmýlila? "Starat se o naše učitele je stejně těžké jako starat se o naše rodiče," pokusil se zmírnit chlapcův šok. "Celou dobu k nim vzhlížíme, vždycky mají na všechno odpověď - a najednou jsou bezmocní, odkázaní na nás."
Těch pár slov působilo jako zázrak. Chlapec se trochu uklidnil a přešel k pacientovi blíž. Dokonce si i odložil u stolku brašnu. Tak snad přece, doufal léčitel.
Jako rodiče, opakoval si Neville. Představ si, že to není Snape, ale táta. A najednou to bylo snazší. Zkusit podle pokynů cizího léčitele nabrat šťávu do lahvičky, zvednout Snapeovi hlavu a podpírat ho, dotknout se několikrát hrdlem lahvičky jeho rtů, až zareagoval, kápnout mu do úst kapku šťávy a čekat (léčitel pochvalně zamručel a Neville se pousmál), dát pryč gázu z čela (Snape bolestně zamžikal, ale oči naštěstí neotevřel) i z rukou (co je asi na levé? Strašná spálenina...), jít ji namočit do miniaturní koupelničky hned za dalšími dveřmi, opatrně položit zpátky... Snape úplně hořel, těžko se mu dýchalo. S těma zavřenýma očima jako by to ani nebyl on.
Jako by to byl táta.
Neville se usmál a opatrně uhladil konec gázy.
"Velice dobře," řekl cizí léčitel. (Anzelm... jak?) "Pamatujte si: žádnou magii. Když dojde k jakékoliv změně, okamžitě nás zavoláte. Ta šťáva je slaná citronáda s medem. Není to nijak chutné, ale je to čisté: žádný lektvar. Můžete to pít taky. Když vám dojde, zavoláte nás. Záchod jste viděl. Budete si nechávat otevřené dveře. Jinam se odtud nevzdálíte. Jasné?"
"Ano, pane."
"Nepodnikejte nic na vlastní pěst, Longbottome. Neriskujte jeho život. Zavolejte nás třeba i kvůli hlouposti. Od toho tu jsme."
"Ano, pane. Spolehněte se."
"Tak hodně štěstí," usmál se povzbudivě léčitel. Pak k Nevillovu úžasu položil ruku Snapeovi na rameno. "Držte se, mistře Severe. Jste v dobrých rukou."
A odešel.
A bylo to.
Neville si sedl ke stolku pod oknem, posunul křeslo tak, aby Snapeovi viděl do obličeje. Na stolku ležel nějaký sešit s nalinkovanými sloupci, kalamář a brk: Neville se do sešitu podíval. Rozeznal jenom hodiny, záznamy byly vedené latinsky. Písmo neznal. Odsunul sešit na okno a vytáhl svoje vlastní knihy a poznámky. Otevřel si přípravu na bylinkářství (předpokládal, že to se mu bude učit líp) a s občasným nejistým pohledem na Snapea začal zpracovávat otázky.
Snape ležel tiše, jen rytmus dechu se občas měnil. Neville si brzy začal při vypisování mumlat, jak byl zvyklý. Zvláštní, jak dobře se mu pracovalo, jak snadno se dokázal soustředit, jak lehce mu věci šly zapamatovat. Jaký tu byl klid a mír.
"Nikdy bych neřekl, že mně s váma v jedné místnosti bude takhle dobře," prohodil, když měnil obklady.
Reakci nečekal a taky k žádné nedošlo.
"Tak co, jak je?" Léčitel Janecius se objevil se dvěma hrnky v rukou. "Dejte si kávu. Vy tu nemáte skleničku? Longbottome, člověče, vy mi chcete přidělávat práci." Sedl si ke Snapeovi. "Mistře Severe. Jak se vám dýchá?" Zkontroloval dech, tep, podíval se pod víčka a něco zapsal do sešitu na okně. "Učíte se, jak vidím. Nahlas?"
"No... nemám?"
"Ale, žádný problém." Unaveně si přetřel tvář, zívl.
"Máte hodně... hodně..."
"Sedmatřicet. Rozhodně se nenudíme." Studoval záznamy v sešitě. "Nedává mi to smysl. Co jste si vzal, mistře? Vy byste přece takovou fatální chybu neudělal..."
"A... co si myslíte, že s ním je?"
"Nevím. Nedává to smysl. Podívejte se, ten hadí jed. Pojďte se podívat na ránu. Vyčistila se a začíná se zatahovat. Přitom jedna složka toho jedu leptá okolí rány, aby zůstávala pořád otevřená: oběť obvykle vykrvácí. To se tu neděje. Rána se čistí zevnitř, jak vidíte. Řekl bych, že si musel vzít protijed a že ho užil vnitřně. Ovšem v tom případě by měl být při vědomí... Srdce mu tluče příliš pomalu. Nebýt toho uštknutí, popsal bych to jako účinek Doušku živé smrti, den dva před probuzením. Znáte ten lektvar, Longbottome?"
"Asfodel a pelyněk?"
"Správně. Jenže včera touhle dobou byl při vědomí, naprosto v pořádku. Probudit se po Doušku živé smrti - to trvá měsíc."
"A třeba protijed?"
"Netvrdím, že by ho nemohl vyvinout, mistr Severus je svými protijedy proslulý, ale proč by to dělal? Proč by kombinoval hadí jed, protijed, Doušek živé smrti a protijed na něj? To je takový nápor na srdce a játra..."
"Třeba... z nějakého strategického důvodu. Ta bitva, víte..."
"Hm, možná... Kdyby chtěl vypadat dočasně... A kdyby bylo dávkování nepřesné... pak by se snad mohl probírat tak nestandardním způsobem." Léčitel připsal něco do sešitu, povzdechl si a zavrtěl hlavou. "Ale pořád to nevysvětluje... Paní Poppy tu píše..." Odmlčel se. Jako by z nějakého důvodu náhle nechtěl svoje myšlenky vyslovovat nahlas.
"Podle toho, co říkal Harry, to tam bylo vážně ošklivé," zamumlal Neville. "Souboj ve věži... Pak v chýši Voldemort... Ten... ten had..."
"Hm," broukl léčitel neutrálně, "možná to bylo i něco takového. Interference reziduí..." Ale pořád se mračil: zřejmě ho ani toto vysvětlení neuspokojovalo.
Mlčeli. Anzelm dopil kávu a začal se zvedat.
"Pane... mě tak napadlo..."
"No?"
"Je tu takový těžký vzduch..."
"To je tím počasím. To nikomu nepřidá."
"Nojo... já si říkal, že kdybych sem přinesl mátu a šalvěj, že by se to tu osvěžilo...?"
"Herbolog se nezapře," usmál se léčitel. "Dobrý nápad. Jak rychle jste schopný být zpátky?"
"Za deset minut."
"Tak utíkejte." Léčitel otevřel sešit a začal z druhé strany něco počítat.
--------------------------
Systém si počítá znaky jak chce a nutí mne kapitolu dělit. Ale protože kapitola je vlastně nedělitelná, tak jako bych ani nedělila, pokračujte ve čtení.

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014