ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Třetí korálek: 1. Bylinkářství - dokončení

11. června 2014 v 0:05 | Ioannina |  Třetí korálek růžence: jabloňový - Malé lekce etiky
Když se Neville vrátil, byla v denní místnosti Hannah s novou várkou lektvarů. Léčitel Janecius je ukládal do skříně, Hannah odškrtávala položky na seznamu. Podívala se na Nevilla a rostliny, které nesl. Usmála se. "Tamten skleník? Neville, máš tam mandragoru?"
"Ti vlevo vzadu už jsou dorostlí, už přelízají."
"Mhm. Díky."

"Nemám ti donést?"
"Ne," řekl Janecius. "Já už nemám dalších deset minut. Musím zpátky, paní Poppy mě potřebuje v sále. Longbottome, tamhle se vaří voda. Čtyři listy šalvěje a osm listů máty na dva litry vody. Nálev."
Neville couvl. "Nezlobte se, ale... to ať udělá někdo, kdo to nezkazí." Hannah se zachichtala. "No ty nevíš..."
"V tom případě ty instrukce považujte za samomluvu," přerušil je znovu Janecius. "Slečno Abbottová, vyřiďte v... tamté laboratoři moje díky. Pracujete mimořádně precizně a spolehlivě. Vyřiďte, prosím, ať se počítá s nepřetržitým provozem. Podle mojí zkušenosti je ideální práce na směny. Máte tam kde spát?"
"Ano, pane. Jsme zařízení."
"Skvěle. Tady je seznam, slečno Abbottová. Děkuji. Dovolíte, Longbottome?" Utrhl si potřebné množství listů, hodil je do širokého měděného umyvadla a začal zalévat vařící vodou. "Ty rostliny vedle na okno, Longbottome, jak jste navrhoval."
Neville prošel dozadu. Za chvilku vešel i Janecius, v rukách kouřící umyvadlo. "Nainstalujte mi tam dozadu trojnožku a kahan, prosím," kývl hlavou. "Nechám to na mírném plameni, bude se to odpařovat intenzivněji. Kdyby se měla voda vyvařit, zhasnete oheň."
"Dobře."
Neville se vrátil ke studiu. Vzduch v místnosti se opravdu velice osvěžil. Snape se ve spánku pohnul a natočil se tváří k umyvadlu. Neville chodil v pravidelných intervalech namáčet gázu: všiml si, že když Snapeovi otře obličej, bolestné vrásky na okamžik zmizí. Když měl táta horší den, taky vnímal a reagoval jen takhle málo. Vzpomněl si, jak jednou tátu krmil lžičkou a on jen apaticky polykal, zřetelně neschopný rozeznat, co jí. Snape, mistr lektvarů, poslušně otvíral ústa, když se lahvička dotkla jeho rtů, čas od času se kapka šťávy musela v ústech vstřebat sama, čas od času Snape aktivně polkl. Kdyby to byl jed, napadlo Nevilla, jak by to Snape poznal? A najednou viděl, proč se mu tu dobře pracuje: už se Snapea nemůže bát, ne v tomto stavu. Ne když je takhle bezbranný, jako dítě, odkázaný na jeho, Nevillovu pomoc. Až se probere, až otevře oči, až začne zase plivat svoje sarkastické poznámky, tehdy se ho Neville zase může začít bát. Ale teď ne.
Další vypracovaná otázka. Jedna z těch, které by za jiných okolností neměl rád. Byliny vhodné k léčbě povrchových zranění, jejich sběr a základní způsoby preparace jako surovin do lektvarů. Se vší tou praxi, kterou letos získal při přípravě ingrediencí pro... tamtu laboratoř, mu ta otázka připadala směšně jednoduchá. Recitoval si nahlas a doplňoval text v knize o složitější postupy z vlastní zkušenosti.
Tamta laboratoř. Neville byl šťastný, že je léčitel Janecius pochválil. Věděl, že tam pracují jenom studenti? Neville sám jim pouze dodával přísady a odebíral hotové lektvary a masti. Pro Dumbledoreovu armádu, většinou. Přímo v laboratoři se nikdy nezdržel dlouho, i když ho často zvali, ať si s nimi dá čaj - prvotřídně otrávený, říkával Jeremy Dott. Neville odmítal: věděl, že se tam čas od času zastaví Snape, a neměl chuť se s ním potkat. "Absurdní, co?" zeptal se spícího muže a šel znovu namočit gázu. Když ji pokládal Snapeovi na ruce, nechtě zavadil o spáleninu. Snape zanaříkal. "Promiňte..."
Srdce té skupinky v... tamté laboratoři, to byla taky taková absurdita. Ravenclaw a Slytherin, Deanová a Dott, oba naprostí blázni do lektvarů. Neville je skoro neznal a nenapadlo by ho za nimi jít, dokud ho jednou Linda Deanová sama nezastavila na chodbě a nedala mu do ruky prvních pár flakónků. O čtrnáct dní později, zrovna když si dělal starosti o Ernieho Macmillana, se k němu v knihovně zničehonic přitočila Ernieho mladší sestra Melissa, páťačka z Ravenclaw, prý, vyřiď bráchovi, že jsem podědila jeho kotlík. Ve věži zjistil, že mu hodila do tašky třezalkovou tinkturu. Pak jednou zůstal o něco déle ve skleníku (v tom, co se z něj měl brzy stát... tamten skleník) a přišel za ním Stephen Cornfoot, Hufflepuff z jeho ročníku... potřebujeme dobrou mátu a třezalku, ty už víš, nač. A hlavně černý kořen, máš? (Když pak Neville dva dny na to přinesl Lindě první dávku přísad ze svého skleníku, zamítla všechny jeho protesty a okamžitě ho zavedla do laboratoře, a on tam ke svému nesmírnému úžasu zjistil, že se jeho jméno muselo na... tamté listině objevit dřív než Stephenovo a Melissino.) A tak postupně tam, ve skleníku, který oficiálně neexistoval, a v laboratoři, která oficiálně neexistovala, ale kde se i tak čas od času objevil ředitel Snape, zkontroloval postupy, výsledky, utrousil pár rad, vypil čaj a zase zmizel, se jim pěti povedlo uprostřed hrůz toho roku vytvořit iluzi míru a normálního života.
Hannah mezi sebe dneska dopoledne přijali tak samozřejmě, jako by k nim patřila od začátku.
Sluníčko se stěhovalo, sestupovalo dolů, stíny na závěsech se měnily, šťávy ve džbánu ubývalo. Voda v měděném umyvadle se už skoro vypařila. Neville zhasl kahan.
"Všechno v pořádku?" nakoukla najednou dovnitř madam Pomfreyová.
"Ano, madam Pomfreyová."
"Žádná změna?"
"Ne, madam Pomfreyová."
"Ve Velké síni se podává večeře, měl byste se jít najíst."
"Už?" zeptal se Neville překvapeně. "Vždyť jsem tu teprve chvilku." Podíval se na svoji učebnici a poznámky a zjistil, že zpracoval přes půl knížky.
"Někdy se to tak zdá, viďte? Jen běžte. Zůstanu tady." Madam Pomfreyová upravila Snapeovi pokrývku, zdvihla mu hlavu, natřásla polštář.
"Nemohl bych raději donést nějaké sendviče? Pro všechny tady?" smlouval Neville. Nebyl by to přiznal, ale do Velké síně se mu nechtělo. Pořád ještě tam viděl ležet řady mrtvých, jak je tam včera shromáždili.
"Jestli chcete. Pro čtyři lidi."
Neville se Velké síni úplně vyhnul. Zašel do kuchyně a vrátil se s velkou mísou polévky, tácem plným sendvičů a dýňovou šťávou. Nechal všechno na stolku v denní místnosti. V zadní místnosti našel čerstvý džbán s tou příšernou sladko-kyselo-slanou šťávou.
"To má nějaký účel, dávat mu pít ten hnus, nebo je to jenom nátlaková akce? Přísahám, že kdyby to někdo lil do mě, raději se probudím."
Madam Pomfreyová si četla Janeciovy zápisky. "Má to účel. Jak Janecius přišel na Doušek živé smrti? Neříkal?"
"Prý podle příznaků. Ale nechtělo se mu to líbit."
"Nedivím se. Ty vždycky všechno tak zkomplikuješ, Severe," povzdechla si.
"Poppy...!" zavolal někdo, zřejmě od dveří sálu.
"Už jdu!"
Neville si přenesl jídlo pro sebe dozadu. Polévka voněla. Snape se zavrtěl a broukl. "Je mi líto, pane, já to zkoušel ukecat," řekl Neville a vstal, aby mu nakapal do úst dalších pár kapek. Otřít tvář, vyhladit na chvíli vrásky. Šeřilo se a na obloze se sbíraly těžké mraky, vzduch byl hutný a stojatý. Snape byl celý slitý potem, dýchal těžce a bolestně. Oči pod víčky se pohybovaly, jako by se mu něco zdálo. Občas mu ve tváři cuklo a slabě zasténal. Neville měl s bolestí za poslední rok zkušeností až až, dobře věděl, jak zlé je tohle bouřkové počasí. Skoro dokázal cítit Snapeovu bolest na svém vlastním těle. Přál si, aby mohl udělat víc, než mu jen ochlazovat ruce a obličej.
Ale to přece mohl, ne? Byly tu rostliny, bylo tu umyvadlo, vedle byl kotlík...
Jo, to určitě. Jenom si vzpomeň, jak Snape po jednom zvlášť pěkném výbuchu říkal, že jsi pohybující se postrach laboratoře a že by ti mělo být zvláštním ministerským výnosem zakázáno přiblížit se k čemukoli, co se jen vzdáleně podobá kotlíku.
No jo, ale když tady ta voda byla, tak se mu dýchalo líp...
Třeba se tu zase ukáže Janecius...
A co? Pěkně ho poprosíš, aby za tebe udělal čaj? Pitomý bylinkový čaj?
No ale Snape říkal...
A copak je čaj nějaký lektvar?
A Janecius říkal, že odtud nesmím.
Ale on sám vedle chodí. Nechává si otevřené dveře.
Půjdu vypláchnout to umyvadlo, rozhodl se nakonec. Pak ho odnesl vedle (aby bylo nachystané pro Janecia). Pak dlouho přemýšlel, kolik listů čeho tam Janecius dal. Pečlivě prohlédl rostliny a zjistil, že to byly čtyři listy šalvěje a osm listů máty. Utrhl je. Dal do umyvadla. Otřel Snapeovi obličej. Chvíli se na něj díval, pak odešel vedle a dal vařit vodu. Zůstal stát ve spojovacích dveřích, pohledem těkal ze Snapea na kotlík a zpátky a zoufale si přál, aby přišel Janecius.
Idiote, nadával si. Motáku pitomá. Carrowa ses nebál. Bellatrix ses nebál. Voldemortovi ses vysmál do obličeje. A tady se bojíš zalít obyčejný čaj.
Voda začala vřít.
Neville ještě jednou zkontroloval obsah měděného umyvadla. Vyhrnul si rukávy, aby mu z nich nemohlo nic náhodou vypadnout. Vzal naběračku a zaklínal se: ať je to ten čaj, co udělal Janecius, ať je to ten čaj...
A byl.
A Snapeovi se dýchalo líp.
Neville se poctivě vrátil ke svým povinnostem: péči o pacienta a studiu.
Když Janecius asi za dvacet minut přišel a přinesl světlo, blesklo mu v očích, ale nic nekomentoval.
"Budete se ještě učit, Longbottome? Musí vám stačit jedna svíčka."
"To bude, pane. Pane?"
"Ano?"
"Já mám pocit, že je..." Neville se díval nešťastně. Celé to trápení kolem kotlíku totiž nemělo zdaleka takový efekt jako prvně.
"Pojďte vedle," skočil mu do řeči Janecius. "A mluvte tiše," dodal v přední místnosti. "Vždycky je možné, že vnímá: nesmíte před pacientem říkat, že je mu hůř a tak podobně. Rozumíte mi?"
"Ano. Já mám dojem, že trochu víc reaguje, ale že je mnohem rozpálenější. Pane, nemohli bychom něco...? Protihorečnatý lektvar...?"
"Když nevíme, jakou směs v sobě má? Nemožné."
"Ale jemu je vážně hůř. Nějak ho ochladit?"
"Ani chladící kouzla nepřipadají v úvahu."
"Já vím. Ale obyčejná sprcha...?"
"Vyloučeno. Není při vědomí."
"Mně to poslední hodinu nebo tak přijde, že je to víc spánek než bezvědomí. Hýbe očima a občas broukne. Reaguje na vůně. Když jsem se nechtě dotknul té spáleniny, tak sebou cukl."
"Tak?" zamyslel se léčitel. Vzal si sendvič, ukousl si a šel zpátky ke Snapeovi. Jednou rukou mu zkoušel teplotu, druhou držel sendvič a trochu s ním mával. Snape polkl sliny. "Tak, možná... Zábal. Vezměte ze skříně čisté prostěradlo a namočte ho do studené vody." Nacpal si do úst zbytek sendviče. "Vůbec se vám to nebude líbit, mistře Severe," otočil se k pacientovi a začal ho svlékat z košile. "Aspoň já z celého srdce doufám, že se vám to nebude líbit a že si budete pěkně nahlas a od plic stěžovat."
Ale Neville se najednou nedokázal pohnout, jenom stál ve dveřích a vyděšeně zíral. Pomáhal poslední dobou koupat tátu, a táta měl po těle úplně stejné jizvy jako profesor Snape.
A jako on sám, když na to přijde, přestože ty jeho vůbec nebyly tak četné, ani tak hluboké a... zlé. Divoké.
"Longbottome! To prostěradlo," připomněl léčitel přísněji.
"... cruciatus..."
"Do toho vám nic není!" Teď byl Janeciův hlas opravdu přísný. "Udělejte, co máte. Hned."
Neville se konečně pohnul. Vzal ze skříně prostěradlo. Donesl je do koupelny. Začal je máčet studenou vodou.
V přední místnosti práskly dveře. "Léčiteli Janecie! Pane! Honem!"
Anzelm se bleskem objevil v koupelně. "Počkáte na mě." A ten hlas byl skoro jako Snapeovo zasyčení a ty šedé oči, předtím plné světla a smíchu, byly tmavé až do černa.
Zmizel.
Co se mohlo...?
Cokoliv, uvědomil si Neville. Jsou tu dva sály plné raněných. Cokoliv, a může mu to trvat pořádně dlouho.
Ochlazovalo se. Neville nejistě přešel k lůžku. Snape byl svlečený: košile ležela na křesle, ale byl zakrytý až po bradu. Lapal po dechu. Jako by se dusil.
Jestli si Janecius myslel, že ten zábal pomůže...
Jestli tam Janecius bude opravdu dlouho...
Zvedal jsem tátu, když jsme ho koupali. Tolikrát. To nebude jiné.
Odhrnul pokrývku. Rozprostřel mokré prostěradlo vedle ležícího muže. Málo místa, zavrčel v duchu. Tak pojď, povzbudil se. Pojď, tati. "Pojďte, pane," začal broukat nevědomky, jak ho pohltila iluze. Vždycky si představoval, že ho táta vnímá, že reaguje - a někdy trochu reagoval, opravdu - a hlavně že se mu jednou podívá přímo do očí a pozná ho. Věděl, že je to jenom zoufalé nesplnitelné přání, ale pomáhalo mu to. "Dejte sem ruku... a druhou... jo, jasně, dám pozor, vím, že to bolí... a půjdem nahoru... tak se mi snažte trochu pomoct, ne..." Snape byl těžký. Když se dotknul zády ledového prostěradla, ostře se nadechl a roztřásl se. Neville ho rychle zabalil úplně. Snape drkotal zuby. "Tak a jdeme zpátky, nebo skončíte na zemi. Nahoru..." Teď to bylo ještě obtížnější. Těžký, neforemný, bezvládný, třesoucí se balík. Pomalu Nevillovi klouzal z rukou.
"Hej! Nikam..."
"Longbottome... vy idiote..." zachraptěl Snape, "opovažte se... mě teď nechat spadnout. Nebo z vás... udělám... zvlášť odpudivý exponát."
Neville strnul. Pak muže chytil pevněji a úlevně se rozesmál.
"Skvělý moment... pro hysterický záchvat."
"Ale no jo," smál se Neville. "No jo. Jasně." Položil Snapea bezpečně zpátky a zakryl ho až po bradu. "Hele, hlavně dejchejte, jo?"
"Měls... počkat... na léčitele. Dobře ti tak."
Neville se smál, až se zalykal.
Ten hluk přilákal madam Pomfreyovou. Vtrhla dovnitř jako vichřice. "Longbottome, co tady vyvádíte!"
"Já..." chechtal se Neville, "léčitel Janecius... ono to fungovalo!"
Snape otevřel oči.
"Severe!" okamžitě byla u něj. "Jak se cítíš?"
Pokusil se ušklíbnout. "Skvěle."
"Pamatuješ se, co se ti stalo?"
Pauza. Pak namáhavě: "Požvýkal mě ten... zatracený had."
"Obstarám u Munga protijed."
Další pauza. "Ne... Není třeba."
"Měl jsi u sebe, nebo jak?"
"Experiment." Snape unaveně zavřel oči. "Dvoufázový protijed... kombinovaný... s Douškem živé smrti. Radši už nic dalšího... nepřidávej. Nechej to nejdřív... zmetabolizovat."
Madam Pomfreyová si rezignovaně povzdechla. "Čekáš nějaké vedlejší účinky?"
"Tohle ti... nestačí?"
Madam Pomfreyová si znovu povzdechla. "Zkus co nejvíc pít. Máš tu vodu s citronem a medem."
"A solí," zachraptěl Snape. "Nemám rád... citrony. Jak jsem tu... dlouho, Poppy?"
"Od rána."
"Někdo mě sem musel... dopravit. Minerva... Zdálo se mi... Minerva?"
"Ano."
"Že jí... děkuju." A znovu usnul. Nebo to tak aspoň vypadalo.
"Vyřídím," pousmála se. "Longbottome, zůstanete tu?"
"Zůstanu, madam Pomfreyová." Neville se díval na svoje dlaně. Zdálo se mu to, nebo v nich na okamžik držel živý oheň? Když se polekal, že mu Snape spadne? Ne, to se mu jistě zdálo...
Léčitelka položila ruku Snapeovi na tvář. Chvěl se, ale snad byl o něco méně rozpálený. "Těžko soudit takhle brzo, ale snad vám ten váš hrdinský kousek vyšel. Za půl hodiny se tu já nebo léčitel Janecius zastavíme znovu. Možná to budeme muset..."
"Řekněte," přerušil ji Neville. Nespokojeně stiskla rty a podívala se po něm úkosem. "Promiňte, ale řekněte mu, že... doufal dobře a že se to profesoru Snapeovi vůbec nelíbilo a pořádně a od plic si stěžoval."
"Takže to byl jeho nápad," konstatovala madam Pomfreyová s mírným uspokojením. Neville kývl. "A neřekl vám, že na něj máte počkat? Takže tentokrát, Longbottome, už poslechnete: buď na nás poctivě počkáte, nebo nás zavoláte. Už žádné frajeřiny. Je to jasné?!" hartusila ode dveří.
"Ano, madam Pomfreyová," řekl Neville nahlas, a když vyšla ven, broukl sotva slyšitelně: "No jo. Jasně."
"Profesoři mívají dobrý sluch... i paměť," zachraptěl Snape. Neville se na něj podíval - a nedokázal odhadnout, jestli se Snape ušklíbá, nebo usmívá.
"Říkal jste... léčitel Janecius. Anzelm Janecius?"
"Vy ho znáte?"
Snape souhlasně zabručel.
Neville rozpačitě přešlapoval. "Chcete se... napít? Pane?"
Snape znovu souhlasně zabručel, tentokrát ne tak nadšeně. Neville došel pro čistou skleničku. "Já jsem to ochutnával, pane, a je to... no, nedobré, ale... víte, netroufnu si..."
"Těší mě... zjištění... že i šílená gryffindorská odvaha... má meze někde poblíž... hranic racionality, Longbottome."
Co tím myslí? On si dělá srandu?! Neville se pokusně usmál, ale Snape zavřel oči. On mi tak důvěřuje? Možná je mu jenom tak zle...
Snape se s Nevillovou pomocí napil a položil hlavu zpět na polštář. Znovu bylo těžko říct, jestli spí nebo ne.
Zničehonic se roztřásl.
"Zima...?"
Snape jen neovladatelně drkotal zuby.
Chlapec zavřel okno a rychle zašel pro druhou deku. Pootevřenými dveřmi na chodbu k němu dolehla slova: "Děkuji vám, děvče drahé, velice vám děkuji. Jsem vám velmi zavázán."
"To je přece samozřejmost, pane profesore, od toho tu jsme."
Ženský hlas Neville neznal: ale asi léčitelka, kdo jiný. Mužský hlas... Povědomý, ale nejspíš někdo, kdo ho neučil. Profesor Slughorn? Neville si nebyl jistý.
Přikrývat Snapea teď, když byl při vědomí, bylo obtížnější: ještě že měl profesor zavřené oči. Teplo mu ale zjevně udělalo dobře. Vypadalo to, že znovu usnul.
Chlapec pro jistotu přestal zírat a vrátil se k vypracovávání otázek. Bylo ticho, jen brk skřípal po pergamenu. Po nějaké chvíli se Snapeovo chraptivé dýchání uklidnilo a pročistilo. Neville dopsal, mlčky si po sobě poslední otázku přečetl a sklidil učebnici bylinkářství. Bezpečná část práce je za mnou, blesklo mu hlavou mimoděk, jak vytahoval z brašny další učebnice: starou Příručku sebeobrany od Trimbleho, Slinkhardovu Teorii obranných kouzel, Vzestup a pád černé magie, Viridianovy Kletby (i když si myslel, že zrovna tahle mu moc k užitku nebude), Praktická obranná kouzla a jejich použití proti černé magii (tu si koupil předloni, aby měl vlastní výtisk a nemusel si půjčovat od Harryho) a po krátkém zaváhání i Jak čelit hrozbě bez tváře, kterou používali loni. Vytáhl seznam otázek a nešťastně se na hromadu knih zadíval. Proč jenom nemohli mít obranu proti černé magii s někým normálním? Kdo se má v tom chaosu teď vyznat. Natrhal pergamen na proužky a odevzdaně se pustil do vyhledávání témat.
Nepracoval dlouho, když dovnitř znovu nahlédla madam Pomfreyová. Kývla, aby vyšel ven.
"Byl na záchodě?" zašeptala.
Neville se zatvářil překvapeně a zavrtěl hlavou. Léčitelka se nespokojeně zamračila a sešpulila rty.
"Má zimnici, nebo horečku?"
"Třásl se, přidal jsem mu deku. Madam Pomfreyová, proč..."
"Spí?" přerušila ho léčitelka.
"Nevím, těžko říct..."
"Tak nebo tak, vy teď jdete spát. Tady máte ručník, košili, sprchy jsou na druhém konci chodby."
"Necháte mě tady? Na noc?"
"Ano, tady," ukázala na dvě rozestlaná lehátka. "Jedno pro vás, druhé pro léčitele Janecia, až skončí tu..." Mávla rukou, jako by chtěla říct, lepší nemluvit.
"Madam Pomfreyová, je to hodně zlé? Myslím s ostatními?"
"Těch pár ubožáků, co je našli až po setmění... Janecius je teď u nich. Daria taky udělala, co dokázala. Ale nevím... Celou dobu, co tu sloužím, mi tu nikdo nezemřel. Ale tohle... Jsem opravdu vděčná, že nám od Munga poslali tyhle dva léčitele: specialistu na lektvary a jedy a specialistu na poškození způsobená kletbami a černou magií..." Přetřela si tvář. Neville si vzpomněl, jak Janecius zíval, a uvědomil si, že madam Pomfreyová pravděpodobně celou noc a celý den nespala.
"Vy si taky půjdete odpočinout, viďte," zeptal se starostlivě. Styděl se, že se celý den tak... no ano, flákal, seděl si v pohodlném křesle a učil se.
"Já budu vedle v sále. Ne, Longbottome, netrapte se tím. My jsme zvyklí."
"Po té bitvě a tak... víte..."
"Říkám, abyste se tím netrápil. Běžte se umýt a spát. Nikde se necourejte, už je skoro jedenáct v noci."
"Vypadáte strašně unavená."
"To není vaše starost. Běžte se umýt." A skoro ho vystrčila ze dveří.
Sprchy našel snadno: uvnitř se svítilo a někdo si tam pouštěl vodu. Neville zaslechl ještě nějaké mumlání, kterému nerozuměl.
U umyvadla stál Janecius, šedivý v tváři, ruce holé až k ramenům. Napustil si horkou vodu a teď do ní něco kapal. Zfialověla. Drhnul se jí tak intenzivně, že to vypadalo, jako by si chtěl sedřít kůži z těla. Neville měl dojem, že na Janeciových rukách vidí naskakovat desítky malých puchýřků, ale čím víc se léčitel tou kouřící fialovou vodou drhnul, tím menší ty puchýřky byly, až nakonec zmizely úplně a zbyla jen čistá kůže, zarudlá od horké vody.
"Pane... Léčiteli Janecie..."
Janecius nechal fialovou vodu odtéct do odpadu, pustil si normální studenou a oplachoval si obličej a krk. Odfrkoval jako kůň. Zastavil vodu, vzal si ručník a začal se utírat. "Longbottome," kývl vyčerpaně. "Hledáte konkrétně mě, nebo vás paní Poppy konečně zahnala spát? Musel jste na mě čekat dlouho, že. Omlouvám se... akutní případy. Je mistr Severus..."
Neville našel řeč. "Probudil se, pane!"
Janecius si stáhl ručník z očí. "Jak? Kdy?" vyrazil naléhavě.
Neville mu to řekl.
Anzelm se rozzářil. Objal chlapce, až mu zapraštěla žebra, hodil ručník na věšák a vyběhl ven.
Neville chvíli stál a nechápal. Pak se beze spěchu umyl, převlékl, přetáhl si přes košili hábit. Ale místo toho, aby se spořádaně vrátil zpátky, bloumal chvíli po chodbě.
Dveře do jednoho ze sálů byly pootevřené. Možná by mohl nakouknout škvírou?
Harry by to nesporně udělal.
Ale čím bych tam mohl být užitečný?
A kdyby někdo takhle ze zvědavosti chtěl okukovat tátu a mámu, taky bych nebyl nadšený.
Ale možná je tam někdo, koho znám.
Pravděpodobně znám skoro všechny, opravil se. Ale je jim dost dobře, aby měli náladu na návštěvy? Pochybuju. Navíc je skoro půlnoc. Chtějí spát.
Jako na potvrzení jeho myšlenek do chodby ze sálu dolehlo zanaříkání nějakého dítěte a poloviční šepot. Ten druhý hlas Neville poznal: Blaise Zabini ze Slytherinu. Volal léčitelku.
Neville zavrtěl hlavou. Ne, nebudu rušit. Došel zpátky do denní místnosti. V kotlíku se vařila voda, Janecius připravoval mátový čaj. Neville slyšel, jak madam Pomfreyová přeje Snapeovi dobrou noc. Odpověď nezaslechl. Madam Pomfreyová se rozloučila i s nimi a prošla do sálu.
"Jde si lehnout, viďte," zeptal se Neville léčitele.
"Bude spát vedle v sále."
"Aspoň že tak," řekl Neville, spíš pro sebe. Janecius se pousmál, hodil listy do konvice, zalil je vařící vodou, zhasnul kahan a uklidil celý pracovní stůl: asi čekal, až se listy vylouhují. Pak je z konvice vyndal, dosladil čaj medem a odnesl vedle.
"Lidská varianta té citrónové hrůzy, mistře Severe," ohlásil. Neville obdivoval jeho odvahu: takhle žertovat tváří v tvář těm studeným černým očím... to si nedovolil ani Malfoy, a toho měl Snape rád. Čekal na nevyhnutelnou Snapeovu sžíravou odpověď, ale místo toho uslyšel zase Janecia: "Nechám vám pootevřené dveře, mistře Severe, ano? Když budete něco potřebovat, jsem hned u vás." Tentokrát Neville Snapeův hlas zaslechl, ale slova nerozeznal. Janecius se krátce zasmál, popřál dobrou noc, vyšel z místnosti a přivřel dveře. V přední místnosti pak pozhasínal všechny svíčky, kromě jediné na pracovním stole. "Budeme spát za světla, nesmí vám to vadit," řekl tiše.
"To je v pořádku, pane."
Léčitel vytáhl ze skříně prostěradlo a kelímek s mastí proti popáleninám. Usadil se u stolu a začal napouštět prostěradlo mastí. "Běžte si lehnout, Longbottome. Pro dnešek je to všechno."
"Nemůžu vám s tím pomoct?"
"Jen mě nechte relaxovat," usmál se léčitel. "Leda byste ještě chtěl natřít tu vaši hlavu."
"Děkuju, ta je už dobrá."
"Ukažte," nařídil Janecius. Neville k němu došel a dřepnul si. Trochu to zatahalo a zabolelo, jak mu léčitel odstraňoval poslední odumřelé kousky spálené kůže, ale zdaleka to nebylo tak strašné, jako když ho ošetřovala madam Pomfreyová bezprostředně po bitvě. "Ano, už je to dobré," usmál se znovu léčitel. "Ta mast je z... tamté laboratoře, Longbottome. Jako prakticky všechno, co tu dnes používáme. Poděkujte svým kolegům."
"A jemu," kývl Neville směrem ke dveřím do zadní místnosti. "Bez něj by... tamta laboratoř neexistovala."
"Ani nevíte, jak ohromné máte štěstí, že se můžete učit zrovna u něj," přikývl Janecius.
Neville se zatvářil nejistě. "Znáte ho osobně? Myslím z dřívějška? Totiž, on vás zná a mně přijde, že..."
"Vděčím mu za to, kým dnes jsem."
"Profesoru Snapeovi?"
"Mistru Severovi, ano. Byl mým oponentem při menší mistrovské zkoušce."
Neville vytřeštil oči. "A udělal jste?"
"Summa cum laude," přikývl Anzelm s úsměvem.
"To musíte být sakra dobrý," zatvářil se Neville uznale.
"Je to nejlepší možné doporučení," souhlasil Anzelm. "Stačí mi do jakékoli žádosti o přijetí napsat toto a nemusím si vůbec dělat starosti. Mistr Severus je známý po celé Evropě. Otevřelo mi to dveře k praxi, o které jsem si předtím nedovolil ani snít."
Chvíli mlčeli. Janecius uvolněně pracoval. Dokončil první prostěradlo, složil je a začal napouštět druhé. Neville si sundal hábit, zul si boty a zalezl pod pokrývky. "To jsem nevěděl, že člověk musí mít mistrovskou zkoušku z lektvarů, aby mohl být léčitelem," zamumlal tiše.
"Léčitelský výcvik jsem už měl dokončený," odpověděl Anzelm. "Tuhle zkoušku jsem potřeboval, abych mohl vařit samostatně, bez dozoru. Titul nižšího mistra lektvarů... magister assistens, rozumíte. Omlouvám se, už míchám do angličtiny trochu moc latiny, jsem už unavený." Na chvilku přestal pracovat, odložil prostěradlo i široký štětec, složil ruce na stůl a oči se mu rozjasnily, jak vzpomínal. "Dusil mě tam přes čtyři hodiny. Připadal jsem si jako totální idiot: já na tom problému pracoval půl roku, a on mi tam na místě vysypal z rukávu tři alternativní řešení, která mě vůbec nenapadla. To mě přinutilo strávit nad tím problémem další dva roky a zapsat se kvůli tomu k dalšímu studiu lektvarů: potřeboval jsem zázemí, laboratoř, knihovnu, možnost konzultací. Nebýt toho, míchal bych dnes donekonečna jednoduché léčivé směsi v nějakém řadovém špitále."
Zase mlčeli. Neville nevěděl, co říct. On sám se Snapeovy hodiny lektvarů snažil vždycky jen přežít: že by někdo na Snapeovy poznámky mohl reagovat takhle, to pro něj bylo nepředstavitelné. Anzelm se usmíval sám pro sebe, ztracený ve vzpomínkách. Po nějaké chvíli vzal zase do ruky štětec, dokončil práci, složil i druhé prostěradlo, vyndal si ze skříně košili a odešel do sprch. Za pár minut se vrátil a lehl si na druhé lehátko.
"On si opravdu vzal to, co jste říkal, pane," prohodil Neville zamyšleně.
"Já už vím," povzdechl si Anzelm. "Paní Poppy mi řekla. Ještě ho čekají pěkně perné dva dny."
"Madam Pomfreyová se na mě zlobila, že jsem nepočkal. Na vás," postěžoval si chlapec.
Ticho, jen svíčka popraskávala. Snape vedle jemně pochrupoval.
"Pamatujete si, jak jsem vám říkal, že ta kombinace lektvarů znamená velkou zátěž pro srdce?" Anzelm měl založené ruce nad hlavou a zcela zjevně mluvil ke stropu. "Co byste dělal, kdyby díky tomu šoku z náhlého zchlazení těla došlo k zástavě?" Slyšel, jak se chlapec polekaně nadechl. Ne, jistěže ho to nenapadlo. Je to jenom student, napomenul se v duchu. Sice si vede dobře, ale nemá potřebné znalosti ani zkušenosti. Nebuď na něj tak tvrdý. "No, naštěstí má mistr Severus srdce silné a dopadlo to dobře," dodal o poznání mírněji, když už ticho začalo být neúnosné. "A výsledek je rozhodně více než žádoucí. Dobrou noc, Longbottome."
"Dobrou noc," zamumlal Neville sotva slyšitelně.
A pak dlouhou dobu ležel mlčky, prakticky bez hnutí, a pozoroval, jak se světlo svíčky mihotavě odráží na stěně.
Nakonec přece jenom usnul. Do snů se mu mísila vůně máty. Byl znovu ve staré učebně lektvarů ve sklepení a vařil Peprné pití. Po učebně nechodil Snape, ale Janecius, mihotal se v tom svém bílém hábitu jako plamen svíčky proti zdi, a Snape seděl na Hermionině místě, vedle Nevilla. Na rozdíl od Hermiony nenapovídal. Osm listů máty, osm listů máty, šeptal si Neville, to tomu zatracenému hadovi utrhne srdce. Přihodil do kotlíku listy máty a lektvar zfialověl a začalo se z něj kouřit. Neville se po očku kouknul ke Snapeovi, jestli mu lektvar udělal totéž. Hleďte si výhradně vlastního kotlíku, zasyčel Snape, nebo pocítíte mou... nelibost. No jo, jasně, broukl Neville - a Snape se ušklíbl. Nebo usmál jedním koutkem? Neville nevěděl. Zamíchal zkusmo svůj lektvar proti směru hodinových ručiček a z fialové břečky se stala silná černá káva. Vaše takzvaná válka mě nezajímá, řekl Janecius a nabral si plný hrnek.
Neville se probudil.
V místnosti voněla čerstvě uvařená černá káva. A ještě něco: tousty, sýr a ovoce.
"Opakuju vám, že mě zdejší politická situace opravdu nezajímá. Zajímají mě životy lidí. Jsem léčitel, ne politik. Veškerá politika pro mě končí tamhle u vstupu na ošetřovnu." Janeciův hlas zněl skoro rozhněvaně. Neville viděl jenom jeho záda: léčitel stál v otevřených dveřích na chodbu, opíral se o zárubeň a v ruce držel hrnek s kávou. Nevilla zajímalo, s kým to Janecius diskutuje, ale neodvažoval se pohnout. "A chtít pacienty vyslýchat teď, když jsou v bolestech nebo pod silným vlivem lektvarů, je vysoce neetické."
"Shacklebolt si tedy bude muset na své odpovědi počkat. Dobře. Neříkám, že mě to těší, ale chápu vaše stanovisko."
Profesorka McGonagallová! Neville se šťastně zavrtěl. Rychle se natáhl pro hábit, aby ho ředitelka jeho koleje nenachytala v noční košili.
"Máte mé díky, paní profesorko," uklonil se lehce Janecius. "Samozřejmě, pokud jde o informace o zdravotním stavu vašich studentů, jsem vám plně k dispozici." Léčitel se otočil do místnosti. "Dobré ráno, Longbottome. Běžte se umýt a nasnídejte se, za chvíli začneme. Nabídl bych vám kávu, paní profesorko, jestli máte chuť s námi chvilku posedět."
"Ne, děkuji, raději bych nejdřív dořešila tu Shackleboltovu žádost. Možná se zastavím někdy později. Dobré ráno, Longbottome."
"Dobré ráno," zamumlal Neville rozpačitě, protáhl se dveřmi a zamířil do sprch.
"Doufám, že jsou ti studenti, které jsme vám poslali na výpomoc, užiteční? Měli jsme jisté pochybnosti, jestli vůbec mohou tak málo školení lidé tak obtížný úkol zvládnout."
"Ano, paní profesorko, jsou. Jsme rádi, že je tu máme."
Neville se začervenal a rychle za sebou zavřel dveře umývárny.
Když se vracel zpátky, uviděl přicházet Hannah. Zavolal na ni, zamával.
"Jé, ahoj! Ještě budeš tady?"
"No, vypadá to tak. Co v... laboratoři?"
"Ale jo, dobrý. Převzala jsem tvoji práci," mrkla na něj. "Oni jsou přece jenom sehraný tým, Neville. Věřil bys tomu? Slytherin a Ravenclaw. U Stephena a Melissy Macmillanové mě to samozřejmě tak nepřekvapuje, Stephen je od nás a Melissa je naučená od bratra. Ale Slytherin, rozumíš! To je fakt neuvěřitelný. A kolik toho umějí! A jak to tam všechno šlape dohromady! Oni snad měli vypracovaný i to schéma střídání, aby mohla laboratoř pracovat nepřetržitě. To je všechno naučil za tenhle rok... no, víš kdo... Snape?"
"Řekl bych, že Linda a Jeremy jsou tam doma už víc než rok," usmál se Neville trochu škrobeně.
"No jo, ti dva tam prakticky bydlí," souhlasila. "Ale my už taky. Já vím, že Stephen je z našeho ročníku a tamti dva o rok mladší, ale mám dojem, jako by to tam vedli spíš oni... to je ti divné..."
"Stephen je bylinkář, jako já," zabručel Neville.
"No jo... Nesu várku z noční směny, pak se stavím v kuchyni pro jídlo a jdu spát. Dobré ráno, léčiteli Janecie."
Janecius jí podržel dveře. "Slečno Abbottová. Rád slyším, že v laboratoři dodržujete rozumný režim."
"No, ano, pane. Ony tam platí přísná pravidla provozu. Tady jsou čerstvé lektvary, pane, a někdo se tu zastaví ještě kolem poledního, nejspíš Stephen Cornfoot, a já zase navečer. Vyhovuje vám to tak, pane?"
"Naprosto. Dbejte, prosím, na dodržování těch pravidel se zvýšenou pečlivostí, slečno Abbottová. Lektvary ztrácejí sílu, když je vaří vyčerpaní lidé. A totéž platí pro použití povzbuzujících prostředků. Neriskujte. V současné situaci si nemůžeme dovolit školácké chyby."
No jistě, usmál se Neville, to budou. Vždyť je to jedno z pravidel z... tamté listiny, číslo pět: je nutné dodržovat nezbytnou životoprávu. Je zakázáno pracovat ve stavu nadměrné únavy či jiné fyzické nepohody, a zejména pod vlivem látek pozměňujících vnímání. Nevillovi se to pravidlo zalíbilo, hned jak se o něm dozvěděl: připadalo mu tak logické, že ho začal při svojí práci dobrovolně dodržovat ještě dřív, než přičlenili k... tamté laboratoři i... tamten skleník.
"Spolehněte se, pane," slíbila vážně Hannah. "Nejsme blázni. Nic nepokazíme. A... tamta laboratoř má s léčivými substancemi rok praxe, víte, vařilo se tam pod přímým dohledem profesora Snapea."
"Ano. To je to, proč vám důvěřuju, slečno Abbottová," usmál se Janecius. Vzal si krabici s flakónky a kelímky a začal je rovnat do skříně, zatímco Hannah odškrtávala položky na seznamu, jako už tolikrát.
Neville si nalil kávu a namazal toust. Proč žárlíš, hlupáku, káral se. Stephena zná sedm let. Je normální, že spolu lidi z jedné koleje kamarádí. Ale ne, vadí ti ještě něco. To zdůrazňované naši proti Ravenclaw a zejména Slytherin. Pro Nevilla to už dávno byli prostě Melissa, Linda, Jeremy a Stephen: příslušnost ke kolejím byla v... tamté laboratoři ještě nedůležitější než v Dumbledoreově armádě. Proč to Hannah nechápe?
Už dávno zapomněl, že původně reagoval na Jeremyho přítomnost úplně stejně.
Byl tak ztracený v myšlenkách, že si nevšiml, že Hannah odešla a že na něj Janecius mluví. Probral se, teprve až se léčitel dotknul jeho ramene.
"Promiňte, pane?"
"Je čas, abyste se šel věnovat svému pacientovi, Longbottome. Pokuste se ho přimět, aby dojedl tu rýžovou kaši, než úplně vychladne, a taky aby udělal aspoň pár kroků. Budete ho muset podpírat. Nadále pro jistotu nepoužívejte magii. Zvládnete to, nebo víte už teď, že budete potřebovat s něčím pomoci?"
"Je už vzhůru?"
"Většinou. Čím víc se bude hýbat, tím rychleji se bude jeho stav zlepšovat."
"Jo... Myslím, že to zvládnu. Vím jak na to. Kdyby něco, tak vás zavolám, ano, pane?"
Janecius se potěšeně usmál a přikývl.
"Můžu se ještě pořád učit?"
"Když bude spát. Pokud bude vzhůru, měl byste se zeptat. Ale priorita je péče o něj. Jestli se chcete hlavně učit...?"
"Ne, pane. Chci být tady."
"Dobře. Počítejte s tím, že může chvíli trvat, než přijdu, když mě budete volat. Máme tu ze včerejšího večera nějaké hodně ošklivé případy s velmi špatnou prognózou. Budu se věnovat jim. Když bude třeba, vyjděte na chodbu a volejte mě jménem."
Neville si najednou vzpomněl, jak si madam Pomfreyová večer naříkala, že jí tu ještě nikdo neumřel a že se teď bojí, že na to dojde. "Rozumím, pane."
"Ale i tak zavoláte, když bude třeba, Longbottome."
"Ano, pane." Po té lekci, kterou dostal před spaním...
"Dobrá. Hodně štěstí."
"Vám taky, pane," popřál Neville z náhlého popudu. Janecius mu přátelsky stiskl rameno, vzal si nějakou truhličku a odešel.
Tak jdeme na to. Neville se nadechl a zaklepal na vnitřní dveře. Neozvala se žádná odpověď. Vstoupil.

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 KattyV KattyV | Web | 11. června 2014 v 17:32 | Reagovat

Ioannino, moc díky za tenhle Korálek. Nevilla jsem měla vždycky moc ráda. Jeden z těch "nehrdinských" hrdinů, kteří zrají pod tlakem okolností. A to, jak tady ukazuješ změnu vztahů mezi ním a Severusem... tak uvěřitelné. Co se mi ale na kapitole líbilo nejvíce je existence... tamté laboratoře, která  uprostřed naprosto příšerného světa představoval místo, kde fungoval zdravý rozum.Mi, s mým věčným optimismem, připadá uklidňující, že něco takového mohlo existovat. Že to fungovalo napříč kolejemi a navzdory mezikolejní nenávisti. Uklidňuje mne i ta představ, že i Severus měl místo, kde se během uplynulého roku mohl cítit jako člověk, který dělá správnou věc.

2 ioannina ioannina | 11. června 2014 v 17:44 | Reagovat

Nevěřila bys - celé to mělo být krátký vtip. Někde v těchhle místech to mělo končit. A kouslo se to právě na Nevillovi a na poznámce tehdy bezejmenného léčitele, který se měl jenom mihnout: "Po obličeji se vám procházel medvěd?" Potom mi došlo, že Angličan by to neřekl. Pak se kousl Severus, že ta scéna s tím, jak vyděsil Nevilla, když se mu probudil (vypadala úplně jinak), je špatně. Pak jsem dlouho přemýšlela, kde je zádrhel. Potom jsem zjistila, že ten léčitel opravdu není nějaký bezejmenný Angličan od Munga, ale Anzelm. No a pak už jsem jenom zapisovala...
Laboratoř se stvořila v podstatě sama (dyť by tam zblebli, kdyby neměli kam utéct! A krom toho nevěřím, že by v celý škole neexistovaly studijní typy. OK, že nepřijdou pod ruku Harrymu, to je pochopitelný...), ale nefungovala, dokud jsem nevymyslela Alchymistovo Desatero v Severuskově mutaci pro Hogwarts. Teprve potom to všecko klaplo dohromady...

3 KattyV KattyV | Web | 11. června 2014 v 17:55 | Reagovat

No, to jsem dost ráda, že ti postavy takhle stávkovaly. Laboratoř byla prostě skvělá. jak mne naprosto neláká  představa účasti na hrdinských bojích, tak představa práce v ... tamté laboratoři je neuvěřitelně svůdná. Vždycky jsem měla ráda chemii. A rozhodně jsem byla studijní typ. A dostatečně smířlivá, abych dokázala pochopit, že všichni Zmijozelové nemusí být jen dokonalou spodinou lidské společnosti. Takže pevně doufám, že by mne přibrali.

4 ioannina ioannina | 11. června 2014 v 18:06 | Reagovat

Zkus tam ťuknout a zeptat se, jestli by neměli nějaký profesionálně otrávený čaj. :-) Myslím, že kdybys projevila zájem o obor (a nějakou minimální schopnost interkolejní kooperace), tak by tě vzali.

Jo, když jsme u drbů ze zákulisí, víš, že existuje drabblík z BH o tom, jak Anzelm "doopravdy" skládal ty zkoušky? (Respektive jak se málem složil při skládání těch zkoušek, hihi.)

5 KattyV KattyV | Web | 11. června 2014 v 18:10 | Reagovat

Ale ano, to víš, že vím. Už jsem se většinou drablíků z BH pročetla. A pomalu souvislosti. Ještě se musím zastavit znovu do knihovny a dočíst ty povídky, které jsem minule nestihla.
A pak teprve začnu bádat, jak se ti Anzelm a Mistr Divjakov z 16. století vloudili do světa HP.

6 ioannina ioannina | 11. června 2014 v 18:18 | Reagovat

Na to nepřijdeš.
Prostě se vecpali! Sami. Tady v tomhle Korálku. Jednoduše nefungoval, dokud jsem tam nedodala (normální) etiku.
Tak se tam dostal Anzelm... no a Divjakov je Anzelmova noční můra. :-D

7 KattyV KattyV | Web | 11. června 2014 v 18:38 | Reagovat

Aha. A já dumala, jak použili mandalu, prošli prázdnotou... A říkala jsem si, že to budu muset ještě jednou pořádně pročíst, abych přišla na to, zad to tak může fungovat.

8 ioannina ioannina | 11. června 2014 v 19:08 | Reagovat

Ne, normálním způsobem se tam dostat nemůžou. Prostě jsem si je půjčila (a taky jsem je při té příležitosti lehce přiblížila moderním časům... respektive Potterverse).

9 KattyV KattyV | Web | 11. června 2014 v 19:20 | Reagovat

Když mi tam ještě nehrály ty narážky na inkvizici. To by zase tomu prolínání času odpovídalo.

10 ioannina ioannina | 11. června 2014 v 19:42 | Reagovat

To máš pravdu... ale ona inkvizice existuje dodnes, i když už má krycí název. A popravdě řečeno, Anzelm by na tom byl v dnešním Polsku mnohem hůř než v tom 16. století, protože tehdy bylo Polsko (ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi) nábožensky neskutečně liberální.

11 ioannina ioannina | 11. června 2014 v 19:56 | Reagovat

To, co Anzelmovu rodinu zasáhlo, byla nějaká okrajová odnož procesů ve Slezsku - okrajová proto, že se tam nerozběhl celý ten šílený kolotoč a uťalo se to prakticky hned, Karolovou smrtí a Anzelmovou "smrtí".
Tady: http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Carod%C4%9Bjnick%C3%A9_procesy_ve_Slezsku
V realitě Korálků mohlo naopak jít o nějakou potřeštěnou skupinu fanatiků, kteří, jak Anzelm kdesi říká, začali věřit na střelné zbraně. Jelikož je v dnešní době méně snadné, aby majetek odsouzených propadl státu a z něj se pak hradily výdaje inkvizitora (což bylo, vedle osobní msty, nejčastějším motivem procesů v 16. a 17. století), půjde pravděpodobně o nějakou skupinu samozvaných spasitelů světa, kteří se nějak domákli, že vedle mudlovského existuje ještě čarodějnický svět, zatmělo se jim, ozbrojili se a začali to řešit.
Výsledek může v obojím případě vypadat u Janeciů stejně: chlapi s pistolemi rozkopávají dveře domu a střílí.
(Taky na tom pěkně vidíš mechanismus, který jsem použila při tom přesazování Anzelma a kol. do Potterverse.)

12 KattyV KattyV | Web | 11. června 2014 v 20:39 | Reagovat

Tohle miluju :-D. Když si někdo dá tu práci a uvede věci do věrohodných souvislostí. Přestože se najde jen sem tam nějaký ten čtenář, který to ocení.

13 ioannina ioannina | 11. června 2014 v 20:49 | Reagovat

Tak to by sis děsně užila hodinu a půl trvající rozebírání toho, jak přesně má probíhat obhajoba při dizertačce, což jsme s betou pak napasovávali na Anzelmovu mistrovskou zkoušku. Nakonec se z toho v textu objevila věta "Komise se odešla poradit." :-D

14 KattyV KattyV | Web | 11. června 2014 v 20:55 | Reagovat

To bych si určitě užila. Dělám to taky, ale vzhledem k tomu, že píšu přece jen delší texty než drabblíky, tak ty rozhovory obvykle vytěžím více.

15 Regi Regi | E-mail | Web | 12. června 2014 v 6:22 | Reagovat

Ioannino, to je děsné. Neměla jsem včera čas si tenhle kousek znovu přečíst a všechno, co se mi honí hlavou už napsala Katty a ty jsi na to reagovala... snad jen - to co se dělo v Bradavicích po bitvě - přeplněná ošetřovna, vaření lektvarů jako na běžícím pásu, únava, zapojení studentů... moje představa byla hodně podobná, jen jsem ji samozřejmě vyjádřila mnohem kratším způsobem a s jinými postavami. Co mě ale nadchlo, je "tamta" laboratoř. To že vznikla, je tak logické, že se divím, že taková věc ještě nikoho jiného nenapadla. Alespoň jsem na ten motiv nikde nenarazila.

16 ioannina ioannina | 12. června 2014 v 18:04 | Reagovat

Vidíš, já na ten motiv taky nikde nenarazila. Možná jsem to už napsala nahoře Katty - laboratoř vznikla, až si Neville vymrčel spoluhráče "zvenčí" a až jsem přišla na to, že to je Anzelm. Anzelm má prapůvod v jednom skvělém doktorovi z Úrazovky. Byl to takový mladý chlap, pěkný, všechny jsme se tam na něj těšily, i ty osmdesátileté babičky s protézou kolene. Ale hezký není všechno. On vlastně možná vůbec nebyl fyzicky hezký. Co ho charakterizuje (a co jsem převzala do Anzelma) je tohle.
Bylo dusno. Bylo před bouřkou, obloha těžká, špatně se dýchalo, všechny čerstvé rány bolely jak stádo čertů, každá infuze v žíle tlačila, jako kdyby to nebyla tenká jehla, ale obrovský pařát chobotnice. Každý kus kovu v těle se kroutil a chtěl ven. A přišel čas večerní vizity. Mladý doktor vešel do pokoje a babča na prvním lůžku, ta, co měla dva dny od operace a celý den tiše proskučela do polštáře, protože se právě začínala učit hýbat novým kovovým kloubem, si mu postěžovala, jak je jí zle a jak to všecko bolí a že je to všecko na houby a vůbec. Babča uprostřed (nebo tam ležela ta mladá holka, co se rozsekala na lyžích? Už nevím) se po něm koukala omámenýma očima, jelikož se ten den probírala po narkóze. Já skuhrala z postele od okna, ať mi proboha už vyndají ty dreny, že s tím bolí každé otočení.
A on šel od jedné k druhé, každou pohladil po rameni a každé řekl: "To je tou bouřkou. Vydržte, to bude dobré..."
A bylo.
Odcházel - a my se usmívaly.
Takže odtud pochází Anzelm - a pak je celkem jasné, že má člověk v paměti i sesternu se skříní plnou léků. A skok k tomu, že léky se nezhmotňují jen tak ve vzduchu, už je docela logický. :)

17 Regi Regi | E-mail | Web | 12. června 2014 v 18:53 | Reagovat

[16]: Pro mně to byl docela objev, když jsem zjistila, že si ty postavy občas dělají co chtějí a cpou se i tam, kde původně být vůbec neměly.
A Anzelm, já ho možná kdysi potkala taky. Po operaci, kdy jsem měla hadičky a infuze všude možně a bolelo mě v zádech od nepohodlné postele (osmdesátá léta :-?)tak, že bolest čerstvé rány proti tomu bledla, mě pohladil po vlasech a řekl ať myslím na to, že až se ráno probudím, bude to o kousek lepší a pak každý den o další kousek... a bylo.

18 ioannina ioannina | 12. června 2014 v 18:59 | Reagovat

Já na to už čekám a pokud mi takhle neožijou, tak tomu textu nevěřím. :D
A je to jasný! Katty přemýšlela, jak se Anzelm dostal z 16. století.
Reinkarnuje!!! :-D

19 KattyV KattyV | Web | 12. června 2014 v 19:23 | Reagovat

Reinkarnace, že mne to hned nenapadlo. ;-)

20 Rejčka Rejčka | E-mail | 17. června 2014 v 16:31 | Reagovat

Tak jen koukám a nachápu... Anzelm je historická nebo literární postava? Odkud?
Něco mi evidentně uniká. V každém případě musím kapitolu (pochopila jsem správně, že tohle je jen začátek?) ocenit. Asi nemá smysl psát, že je to "řemeslně" dokonalé, to beru u tebe jako samozřejmost. Líbilo se mi, jak vše bylo přirozené, logické a s pěknými "zdravotnickými" reáliemi (jen tak přemýšlím - doušek živé smrti zpomaluje všechny fyziologické funkce, že? Takže Neville nemusel řešit vyprazdňování :) stejně přemýšlím, že pokud se měli vyhýbat magii, že by měli lékouzelníci absolvovat i praxi v mudlovské nemocnici a něco vědět o infuzích a tak...) V každém případě oceňuji detaily jako riziko srdečního selhání při zábalu a to, že člověk v bezvědomí může vnímat. Právě v etice studentkám zdůrazńuji, že mají s pacientem v bezvědomí komunikovat jako by je vnímal, tys to vyjádřila naprosto perfektně.
Ta laboratoř je skvělý nápad, jen přemýšlím, do jaké míry mohl Severus prozradit, že není tak docela tím, kým se jeví být. Ale pokud tam byli i Zmijozelové, tak vlastně až tolik neprozradil, ne?
Díky.

21 KattyV KattyV | Web | 17. června 2014 v 19:57 | Reagovat

Richenzo, Ioannina ti jistě časem odpoví. Takže já jen naťuknu, že Anzelm je její vlastní postava, která sem pronikla z jejího vlastního stvořeného světa, viz naše konverzace výše. A ano, toto jen jen první kapitola z celkem šesti dlouhých kapitol, které Třetí korálek tvoří. Zítra bude pokračování. Když nakoukneš do galerie, najdeš už tam obrázek. (Promiň, Io, je to jen docela malinký spoiler a jen pár hodin dopředu, že jo?)

22 ioannina ioannina | 18. června 2014 v 19:56 | Reagovat

[20]: Vidíš, to s tím vyprazdňováním mi nedošlo! (Ale jelikož ho neřešil, tak jsem se aspoň nespletla.)
Díky za ocenění zdravotnických reálií, dost jsem se snažila. Není to můj obor, dá mi to trochu práci, ale stačí pár osobních zkušeností a i člověk laik nějaké to info nasbírá.

Anzelm je moje originální postava, zatoulal se do Korálků z Bjørkhallenu, kde je jedním z protagonistů. BH je historická fantasy ze 16. století, zatím jsou k nalezení jenom nějaké ty povídky ve sbornících a pak u mě na stránkách tři povídky a tuna drabblíků. Ale mám v hlavě a na disku časovou linii pro celý velký příběh, takže všechny ty drobky nestojí osamoceně (i když povídky samostatně čitelné jsou, musí být) - dává to všechno dohromady právě ten velký příběh.
Anzelm je tam jednou z hlavních postav.
Momentálně mám domluvené, že bych měla pro Straky na vrbě psát z toho světa román. Bojím se vzít nejhlavnějšího hrdinu, protože jeho příběh je poměrně široký - nechci se ztrapnit rovnou trilogií, myslím, že bych měla začínat spíš pozvolna. Takže jsem si vymyslela, že to bude příběh hrdinova mentora, historické postavy, posledního opata v Glastonbury. Přemýšlím nad tím už přes rok a pomalu se zbavuju posvátné bázně z toho člověka. :-D
(No schválně, najděte si, kdo byl Richard Whiting...)

23 Regi Regi | E-mail | Web | 18. června 2014 v 20:07 | Reagovat

[22]: Koukla jsem na to. Jenže jsem si dala vyhledávání pouze česky (Protože -I am wery slow in english... :-P - ani nevím jestli jsem alespoň tohle napsala správně...)A víš kdo mi vyskočil? Herec a skladatel a ani jeden z nich stoprocentně nežil v šestnáctém století. ;-)

24 ioannina ioannina | 18. června 2014 v 20:08 | Reagovat

Re: laboratoř - myslím si, že Slytherini (a pravděpodobně většina Ravenclawů) Snapea prokoukli nejpozději po druhém ročníku a zjistili, že patří do kategorie "přísný, ale dobrý". (Vycházím z těch několika málo kanonických interakcí se studenty nezainteresovanými do bitvy Harry - Draco.) Když člověk rozebere, co Snape *dělá* (versus to, co říká), zjistí, že ta nejjedovatější slova jsou nejhustší kouřová clona, aby zakryl, jak velkou má o lidi sobě svěřené starost. Normální studenti (ne sebestřední ješitové) to poznají celkem rychle (osobní zkušenost - pár let jsem "dělala Snapea" na střední).
Myslím, že pokud si do laboratoře pozval správně vybrané jedince, nebylo nebezpečí, že by ho někdo prásknul. Dumblesovi, Voldymu, komukoli. Protože - studenti přesvědčení, že je Snape zabiják, by těm z laboratoře stejně nevěřili (a nevidím ani důvod, proč by se tyhle dva tábory měly bavit nad rámec "podej mi prosím chleba"); Dumblese většina studentů nezajímala; Voldymu se via rodiče ta informace mohla donést maximálně v podobě "a taky vede školní kroužek". (Draco ani jiné děti Smrtijedů v laboratoři nejsou.)
Nevěřím, že Slytherin = automaticky Smrtijed. (Kánon se mnou po pečlivém průzkumu neochotně souhlasí - Smrtijedů zdaleka nebylo tolik, těch pár jmen se točí pořád dokola. Jestli to myslela JKR jinak, tak si to tak měla výslovně napsat.)

25 ioannina ioannina | 18. června 2014 v 20:13 | Reagovat

[23]: Vidíš, já vlastně nevím, jestli to má českou mutaci... http://en.wikipedia.org/wiki/Richard_Whiting_(abbot)
Pokud ne, zkus povídku Osm týdnů, osm let. Ale bacha, možná se trochu ztratíš - byla psaná jako dárek pro člověka, který už BH malinko znal, takže jako jediná z BH povídek nestojí sama o sobě (vyskytují se v ní nevysvětlené reálie světa). Jo a je to depka. :-)

26 Richenza Richenza | 19. června 2014 v 11:17 | Reagovat

Děkuji za vysvětlení, Ionannino. Budu se muset časem podívat na tvé stránky, protože Anzelm je opravdu zajímavá postava. Nebo ty příběhy začneš přidávat také sem?
Takže jsi vlastně začala podobně jako Sapkowski - povídky spojované jednou postavou, z nichž později vytvořil regulerní ságu. Proč se ale bojíš trilogie? A hlavně - proč nepíšeš oficiálně? Z toho, co jsem četla, si myslím, že na to rozhodně máš - a když máš svůj vlastní svět, tak tomu nic nebrání ani po právní stránce, ne?

A k té laboratoři: Rozhodně si nemyslím, že co Zmijozel, to Smrtijed (mimochodem, těch pár jmen nemohli být všichni, to by to byla ještě větší nelogičnost, než jsme si mysleli). Ale tak trochu si nemyslím, že Snape svým chováním zakrýval své dobré srdce a že ho Harry neměl rád jen kvůli hysterické sebestřednosti, i když je to nepochybně častý pohled jeho nekritických fanynek.
Nejsem schopna se ztotožnit ani s příliš adorujícím a litujícím pohledem (naposledy, co jsem četla, třeba v Chasing the Sun), ani naprosto odporným chováním (třeba Snape z Harryho Pottera a Nočních můr Minulé budoucnosti - ten pravopis jsem přepsala přesně, překladatel má své vlastní pojetí pravopisu, zcela nezávislé na jakékoli normě).
U té laboratoře nejde ale o to, že by Snape nebyl schopný takovou roli plnit, ale jestli by to nepovažoval za příliš velký risk. Ale souhlasím, že doučovací kroužek lektvarů by nepochybně obhájil, pokud by to prasklo.

27 ioannina ioannina | 19. června 2014 v 16:06 | Reagovat

[26]: Se Severem je ta potíž, že je psaný tak, že buď naletíš na jeho řeči (a pak se jeví jako hnusák), nebo uvěříš Dumbledoreovi (a pak nevíš, co si myslet), nebo se podíváš, co reálně dělá (a pak ti vyjde jako klaďas).
S Dumbledorem je problém, že buď naletíš na jeho kecy (a pak ti vyjde jako klaďas), nebo se podíváš, co reálně dělá, resp. nedělá, a započítáš jeho inteligenci, se kterou mohl předvídat spoustu věcí, které by správný vůdce klaďasů nedopustil (a pak ti vyjde jen o něco míň špatný než Voldemort).
Je celkem jasné i bez slavných rozhovorů, že JKR "naletěla na kecy" svých vlastních postav.
Silně doporučuju esej HP and the Doctrine of Kalvinist.

Ne. Nezačínala jsem jako Sapek. Nejdřív vznikla synopse celého "velkého příběhu", pak jsem teprve začala psát texty; proto taky můžu tvrdit, že všechny drobky drží od začátku pohromadě. Povídkama začínám proto, že je strategicky lepší nejdřív proniknout do povědomí čtenářů (a vydavatelů) pár vítězstvími v různých soutěžích. Vydávat věci vlastním nákladem má víc negativ než pozitiv - počínaje starostmi s distribucí, konče tím, že lidi neradi kupují neznámé jméno, navíc české. Je prostě lepší, když jsi nejdřív v nějakých sbornících ze soutěží, což si někteří lidi koupí proto, že kupují tyhle sborníky, v porotě ti sedí pár nakladatelů... až si tě takhle lidi zapamatujou a až dostaneš od nějakého nakladatele nabídku, pak má cenu tvořit něco delšího.
Píšu "oficiálně". Proto taky najdeš na webu jenom tři první povídky. Z těch vydaných tam už najdeš jenom upoutávky. (Není košer dávat na web v plné verzi to, co je na papíře - když už si s tím dali nakladatel, korektor, sazeč atd. tu práci. Autorovi je to jedno, autorské honoráře jsou v této fázi nulové nebo zanedbatelné, ale ti jmenovaní by za svou práci měli dostat zaplaceno.) Zkus jen tak pro legraci hledat mezi výsledky Ceny Karla Čapka povídku Posedlost - to je zatím můj nejlepší úspěch. Jinak mám skóre 4 poslané / 4 vydané povídky. (A momentálně se třepu o osud dalších dvou.)
Trilogií nebo moc-logií začíná dnes každý. Nechci. Myslím si, že je to pitomost. Schovávám si ten "velký příběh" na dobu, kdy a) už budu vážně dost ovládat řemeslo, b) bude jasné, že se to celé prodá, i když to bude mít několik dílů (takže mi to vydavatel zaštítí).

28 ioannina ioannina | 19. června 2014 v 16:27 | Reagovat

A zajímavé je, že i když od začátku existovala hrubá synopse, přesto se příběh pořád vyvíjí. Například mistr Severin Waters měl původně začínat jako novic v klášteře (dodrženo), odkud měl v raném věku utéct (dodrženo), setkat se s Thornvaldem, což ho mělo poznamenat na celý život (stále přítomno, i když zatím nenapsáno), dostat se do kláštera v Glastonbury (dodrženo), tam se setkat s opatem Whitingem (dodrženo... a tady to začalo dělat potíže, protože opat ožil). V Glastonbury se měl učit alchymii od jednoho dost neschopného mistra (pořád ještě dodrženo) a měl si vyvzdorovat další studium v Dubogradu u Divjakova (tady se to odchýlilo, vyvzdoroval mu to opat, Severin chtěl do BH k Brigittě, ale nedostal od mistra a rektora doporučení). Nicméně dál podle původního plánu studoval v Dubogradu.
Potom se původně měl vrátit v polovině studia do Glastonbury, zjistit, že opat byl popraven, a totálně rezignovat na veškerou víru - jelikož celou dobu řešil mimo jiné konflikt mnich - čaroděj.
No a tady se proti mě postavila moje časová osa. Glastonbury bylo zničeno (reálně) toho roku, kdy Severin odjel do Dubogradu. Což by nebylo na závadu, kdyby se to nebyl Severin dozvěděl pouhé asi tak dva měsíce po rozpuštění toho kláštera. Takže přišel k opatovu "tělu" (ono je to s opatem složitější) v docela jiném rozpoložení, než bylo původně plánováno. Krom toho opat přežil, mimo jiné díky Severinovi, ale Severin to neví, protože nevěděl, k jakému účelu vaří ty svinstva, která si u něj objednal jeden mnich, taky čaroděj, a nespojil si to. Takže Severin opata potká po iks letech...
V zásadě tyhlety odskoky od původně vymyšleného plánu nevadí, protože sice zhruba vím, jakou scénou chci celý příběh skončit (je logické, že bude muset dojít ke konfrontaci Severin - Thornvald), ale nevím, jak ta konfrontace proběhne ani jak dopadne. Víceméně jsem už zjistila, co bude její spouštěcí moment, ale dál zatím nevidím.

No - sorry za silné OT, já prostě o Bjørkhallenu neumím nežvanit. :-) Nicméně takhle vypadá situace uvnitř autorovy hlavy - jsou milníky, kolem kterých příběh musí projít, a jsou šedá místa, kde vůbec nevím, co ti lidi budou dělat. A zjišťuju, jak a proč se dostávají od jednoho milníku k druhému (a jestli některý z nich náhodou není jenom přelud).

Od JKR jsem se naučila, především, že musím naslouchat svým hrdinům, a ne je rvát násilím do paradigmatu, ze kterého mi už mezitím vyrostli (jak to dělala ona).
Jo, JKR je užitečná, učím se na jejích chybách. :-D

29 Richenza Richenza | 19. června 2014 v 17:00 | Reagovat

Ionannino, díky za vysvětlení. V pohledu na HP se, obávám, tak docela neshodneme, mně se to jeví podstatně složitější, a Rowlingové si vážím právě proto, že nesklouzla k jednoduchému černobílému vidění. Osobně mi nevadí, že dobří lidé dělají špatné věci, takže si je nepotřebuji ani přikrášlovat, aby se stali jen dobrými, ani shazovat, aby se stali "jen o něco málo lepšími než Voldemort", nepotřebuji tu ukotvenost v dobrý - zlý, právě ta nejednoznačnost mě baví.
Strategie je pro tvorbu určitě důležitá, pokud chce člověk uspět. Moc ti gratuluji, že ti vychází a doufám, že se dočkám časem i té ságy. Z toho, co popisuješ, by to mohlo být přesně pro mě, líbí se mi to nadšení a historickká ukotvenost. (Nejen) historické romány miluji, ale pouze ty dost dlouhé - kratičké knížky do pětiset stran, kde sotva se do příběhu ponořím, tak skončí, už dnes čtu jen výjimečně.
A děkuji ti i za názor,že začínat ságou je pitomost.Stejně jako psát věci, co mi nikdo nevydá. Táta mi to taky říká.  Holt jsem pitomec.

30 ioannina ioannina | 19. června 2014 v 17:45 | Reagovat

Dny hádek o Potterovi už mám za sebou - dospěla jsem k názoru, že v tom textu každý vidí to, co si do něj promítne.
Dospěla jsem taky k názoru, že pokud jsou možné tak rozporuplné výklady, je to chyba autora. Mám vůči JKR a jejímu psaní dost výhrad. Ale už je nikomu necpu, posunula jsem se jinam. (Proto taky už nepíšu fanfiction. A taky - psát vlastní věci je mnohem zábavnější. Sice nemáš instantní obec čtenářů jako u fanfiction, ale zato máš pod kontrolou všechno, jsi Stvořitel. Taky máš větší odpovědnost k příběhu. Jak říkají hermetici, všechno souvisí se vším. :-) )

Zkus něco poslat do CKČ. (Předpokládám, že píšeš fantasy, scifi nebo horor?) Je to nejprestižnější soutěž, narazíš tam na publikující autory (třeba Rečková, Rusková, ty to soutěžení pořád baví; Tučka se tuhle dal slyšet, že už bude radši psát přímo pro vydání, že mu přijde, že napsat dobrou povídku a román je v podstatě stejná práce a že by teď měl chuť na romány. Je dobrej, může si to dovolit.) CKČ má čtyři kategorie, pokud text nepřešvihneš moc, vejdeš se. (Žoldnéři, srovnatelně důležitá soutěž, mají striktnější omezení rozsahu.) No a pak se ke mně přihlaš, až tě budou oslavovat na těch stupních vítězů, uděláš mi radost.
(A tu moc-logii si mezitím klidně piš do šuplíku, proč ne. Ono na ni dojde. ;-) )

31 Regi Regi | E-mail | Web | 19. června 2014 v 18:01 | Reagovat

[30]: No, Richenza ti to vysvětlí. Bless The Child je ta její sága, na které jsme s Katty tak trošku závislé a nejsme rozhodně samy. A tam doopravdy úplně všechno souvisí úplně se vším :-)
Ale já jsem teď na něco narazila: Rečková! Moc nových věcí načtených nemám, ale ona má povídku v jednom mém oblíbeném sborníku. Sci-fi říznuté historií Imperium Bohemorum. To mám radost, že nejsem úplně mimo!

32 ioannina ioannina | 19. června 2014 v 18:16 | Reagovat

Tuhle Rečkovou jsem nečetla, ale mám to v plánu. (Poslední finance na knížky požrala Kadlečková a Mycelium. Už jsem klesla tak hluboko, že dělám korektury, abych pak dostala zadarmo výtisk... :-D Nee, nevěř mi, nedělám to *jenom* proto. :-D )

33 ioannina ioannina | 19. června 2014 v 18:18 | Reagovat

Hehe, teď mě napadlo, že Rejčka teda fakt píše svou moc-logii do Šuplíku! <3
(Pomalu se pročítám... musím dávat pozor, aby se mi to nekřížilo s Amber.)

34 ioannina ioannina | 19. června 2014 v 18:31 | Reagovat

Pokud jde o ságu a pitomosti - hele, něco jinýho je fanfiction, což je v podstatě hra. Ságou začíná skoro každej. Něco jinýho je originální tvorba. Člověk se průběžně vypisuje. Můj důvod, proč pouštím ven texty počínaje od krátkejch, je ten, že nechci dopadnout jako Paolini nebo JKR - v tom smyslu, že by si někdo lebedil, jak jsem se v průběhu psaní ságy vypsala. Ráda bych, aby byla (pokud někdy bude) stylově jednotná.
Takže se vlastně na těch povídkách učím.
(A jenom trnu, aby mi v hlavě látka celou dobu zůstala "živá".)
No a Korálky jsou vlastně taky ságoid, hehe, když vezmeš celý to kvantum, žejo... Takže nemám co kecat. :-)

35 Regi Regi | E-mail | Web | 19. června 2014 v 18:38 | Reagovat

[32]: Vilma Kadlečková? Ta má v té knížce taky povídku. Ale jak jsem napsala "nové", to je relativní... ono to vyšlo v r. 2007
A ten Bless budeš číst ještě dlouho :-) V Šupleti jsme hodně pozadu. Na světě je zatím 145 kapitol.

36 KattyV KattyV | Web | 19. června 2014 v 18:39 | Reagovat

Tedy dámy, tady to žije. Já jsem měla dneska neskutečně moc práce. A ještě mne takové dvě hodinky čekají, tak jen zdravím. Do debat se zapojím až o víkendu. :-D

37 Regi Regi | E-mail | Web | 19. června 2014 v 18:45 | Reagovat

[36]: Tak to mě vystřídáš. Víkend mám zase pracovní já a doma budu až večer.

38 Richenza Richenza | 19. června 2014 v 19:54 | Reagovat

No, já chci psát časem (a možná, pokud mě to bude bavit) originální ságu, tak se vypisuju na fanfiction :-) Ono i tohle je v podstatě drzost, nebo pitomost, s tím souhlasím - ve skutečnosti jsem si na začátku nedokázala představit, jak náročné to bude. Mně na soutěžích vždy odrazovalo to psaní "na zakázku". Ve skutečnosti jsem nikdy dříve neuvažovala o nějaké umělecké činnosti, na to jsem se považovala za příliš velkou realistku. Jinak literaturu píšu, to zas jo - právnickou, to je zas úplně jiný žánr a chce to jiný jazykový styl.

Ale že fanfiction je hra, s tím naprosto souhlasím, vždy jsem to tak vnímala - že si jen tak hraju. Ale pro mě by byla hra i ta originální sága, možná ještě mnohem větší, protože to hřiště bych si kolíkovala sama. Tady používám hřiště a některé figurky jiného autora (autorů) a jsem jim za to povinnována respektem, o což se snažím.

39 Regi Regi | E-mail | Web | 19. června 2014 v 20:08 | Reagovat

[34]: Ságou začíná skoro každý... a ten zbytek se drží pěkně u zdi s drabblíkama. Pak se ty drabblíky začínají řetězit a bobtnat... :-P
Ale já nemám žádné jiné ambice, než právě jen tu hru. Pro mne to je báječný koníček.

40 ioannina ioannina | 19. června 2014 v 21:55 | Reagovat

[38]: Náhodou, vypsat se na fanfiction není vůbec špatnej nápad. :-)
(Právnickou? Jsem myslela, že medicínskou...)
Ono to není psaní "na zakázku", protože tě nikdo neomezuje co do tématu. Píšeš, co chceš, jen to musí být zhruba v žánru a do limitu znaků.

[39]: Jo, bobtnající drabblíky! :-D No a někdo si napíše naštvanou anekdotu a taky se mu to zvrhne, žejo. :-D

41 Regi Regi | E-mail | Web | 19. června 2014 v 22:08 | Reagovat

[40]: Jakou naštvanou anekdotu? Ospalý skřivan si asi opět sedí na vedení... Ale až se v pět ráno vzbudí, bude mít IQ zase zpátky nad stovkou, tak si to přečte ještě jednou [:tired:]

42 ioannina ioannina | 19. června 2014 v 22:20 | Reagovat

[41]: All Was Well :-) Korálky původně vůbec neměly být Korálky. :-D Prostě se to zvrhlo.
(Přejeme ospalému skřivanovi příjemné sny s hlavou pod křídlem.)

43 ioannina ioannina | 19. června 2014 v 23:21 | Reagovat

[38]: Povinována respektem...
Víš, mě na nějaký povinný klanění se moc neužije. Já shazuju z piedestalu i ty svoje antický klasiky. Autor si buď moji úctu zaslouží, nebo ne.
Myslím, že na lidi, jejichž díla si opravdu vážím, bych fanfiction asi ani nepsala. (I když je fakt, že jsem si pohrála s pár čapkovskými motivy - ale to bylo spíš "variace na téma a pokus o napodobení čapkovského tónu" než opravdová fanfiction.) Na díla, kterých si vážím, odkazuju jiným způsobem - třeba Severin Waters dostal jméno podle Severina ze Sankt Emmerama ze Jména růže (a z téhož důvodu je benediktin, což mi zatraceně zkomplikovalo život, když jsem vymýšlela dobu, do které příběh zasadit). Přitom povahově nemá s Ecovým Severinem až zas tolik společného (a příběhově už vůbec nic).

44 Richenza Richenza | 20. června 2014 v 9:22 | Reagovat

Vcelku by mě zajímalo, kde jsou ty ságy,které píše každý - že se s nimi zas tak moc nesetkávám. A přitom je čtu nejdraději. Asi špatně hledám, chyba je nepochybně u mě.
Pečlivě jsem si prošla stránky té soutěže a opravdu do toho nemám chuť. Nevím, jestli to vyjádřím přesně, ale odrazuje mě hlavně ten "soutěžní duch" - který je tak moc vlastní lidem. Chápu, že je to způsob, jak nalézt kvalitu, jenže aby někdo vyhrál, tak jiný musí prohrát. Odráží to tedy vidění světa, kde abych uspěla, musí jiní neuspět, ne vidění světa win-win. Trvání na tom, že to nesmí být nikde zveřejněno je až vyděračské - takové to "my můžeme, a ty poslouchej, protože jsi hnida". A ještě "to by tak hrálo, aby si každý zveřejňoval, co ho napadne, když my, moudří a zasloužilí, mu to neschválíme". To se mi víc zamlouvá prostředí, kde se vzájemně spíš podporujeme, než bychom soutěžili.
Irituje mě samotné slovo "soutěž" v něčem, co by mělo být výsledkem vnitřního puzení něco sdělit. Se slovem "soutěž" se pojí nejen slova výhra a prohra, ale také konkurence, ctižádostivost, závist. Toho mám dost v pracovním životě, netoužím po tom mít to v koníčku, u nějž relaxuju.

Zabývám se oborem medicínského práva, těch škol mám za sebou víc :)

Pokud píšu o respektu,myslím tím respekt, nikoli klanění. Pokud někdo laskavě povolí využívání svých postav k hraní druhých, je to od něj laskavé a pro mě z toho vyplývá morální závazek snažit se o pochopení jeho vidění a samozřejmě držet se jeho reálií a psychologie co nejvíce. To nevylučuje kritiku - ale i kritizovat lze s respektem; na dílo, kde bych respektu k autorovi a postavám nebyla schopna, bych nikdy fanfiction nepsala (ona je fanfiction fanoušskovská tvorba, že?).
Rozhodně bych k dílům, jichž si vůbec nevážím,a tedy bych nebyla schopna respektu, nikdy nic nepsala.
A ještě jedna věc: V rozdílných pohledech vnímání postav spatřuješ chybu Rowlingové. Já ne, vlastně právě naopak. Vnímání jakéhokoli díla je vždy záležitost nejen autora, ale i příjemce, každý vnímáme sítem své povahy, inteligence, zkušeností, znalosti, morální vyspělost, schopnosti nadhledu a empatie. Je přirozené, že každý je v tomto jiný. Autor může být polopatistický - anebo může čtenáři věřit a nechat to na něm. Mně se líbí, že Rowlingová svým čtenářům důvěřovala, že jsou schopní poznat, co je dobré a co zlé (i když se v tom evidentně mýlila, hodně dětí nebylo schopných překousnout zklamání z toho, že Albus není pohádkový dědeček). Extrémně rozdílné vidění pramení z toho, že se HP stal masovou četbou, kterou přijímali čtenáři různého věku, vzdělání, společenských vrstev, inteligence, kultur; dokonce i ti, co jinak knížku neotevřou. V našem prostředí úspěšnou knížku čte 2-3 tisíce intelektuálů - nepochybně pak lze dosáhnout jednotného pohledu mnohem snadněji.

45 ioannina ioannina | 20. června 2014 v 16:45 | Reagovat

Ságy: je spíš výjimečné, když se dnes objeví f/sf kniha, která není součástí série. (Pekelně mě to štve, protože se mi nechce po Potterovi, který mě fakt zklamal, kupovat rozepsanou sérii.)

Soutěž: vycházíš z mylného předpokladu, že všechna díla, která dorazí, jsou srovnatelné kvality. Gaussovka funguje.
Broncovi se jeden rok stalo, že se mu shromáždily mimořádně povedené povídky, a tak krom Žoldnéřů z prvních zhruba deseti míst vydal ještě Kadety fantazie z těch následujících. Až po tu, která byla ještě publikovatelná.
Zákaz zasílání už publikovaných děl je logický:
1. Soutěž je anonymní - aby nebyli zvýhodnění "známí" autoři, aby nefungovala magie známého jména. Pod publikovaný text se přece podepisuješ, že? Porotci jsou lidi aktivní, snadno by se mohlo stát, že by ten text už četli.
2. Opětovně čtené připadá člověku známější, a tudíž by mohlo připadat lepší.
3. Kdo zajistí, žes text neukradla někde na netu? Text, který nikde nevisel, ti mohla maximálně tak napsat maminka, ale stáhnout jsi ho odnikud nemohla. Zákaz předchozí publikace silně znemožňuje chlubení se cizím peřím.

Konkurence: to záleží na nastavení každého člověka. Někoho to motivuje k lepším výkonům, jiného demotivuje.
Vypozorovala jsem, že kvalita výkonů obvykle stoupá rychleji, když na tom člověku víc záleží. V tomhle kontextu to znamená, že psaní jenom pro radost, bez tlaku zvenčí, bude dlouhodobě dávat méně stoupající výsledky než psaní s opravdovou zpětnou vazbou a s tlakem zvenčí. Je to tak ve všech oblastech lidské tvořivosti, co jsem zatím vysledovala. (Tuhle byla na tohle téma diskuse na Triumvirátu, objevily se tam takové ty sluníčkové autorky, co by chtěly být nejlepší, ale odmítají jinou zpětnou vazbu než chválu, protože by je to srazilo... no, znáš takové lidi.)
Ale samozřejmě, rozhodnutí, kolik energie bude člověk věnovat které části svého života, je na člověku samotném. Pokud je pro tebe psaní jenom relax, OK... Pro mě ne - já se snažím, aby to bylo na vrcholu mých momentálních možností. Jenže já jsem taky hodně soutěživá.

Re: respekt. Nee. Tady se neshodneme. Když někdo pustí svoje dílo do světa tak oficiální cestou, jako je vydání knihy, tak ho dává v plen veškeré kritice a interpretaci. Nebudu adorovat autora jen za to, že milostivě povolil psaní fanfiction. (Na druhou stranu, nebudu psát fanfiction na dílo autora, který to zakázal - ano, v tomto respektuju autorovo přání.)
Interpretace se liší čtenář od čtenáře vždycky, ale pokud je možné z textu vyčíst věci tak rozporuplné, je to chyba autora.
JKR se totiž zpětně *snaží* dělat to, co přisuzuješ mně - ona se zpětně v rozhovorech pokouší přimět čtenáře, aby interpretovali jednotlivé postavy tak, jak je zamýšlela. Že se jí to tak nepovedlo napsat - to už si nejspíš přiznat (nahlas) nechce. (Pravděpodobně si to přiznala aspoň potichu, protože podle recenzí v Prázdném místu už nedává prostor na jinou než svou interpretaci, čímž se její postavy staly plochými - nemůžu soudit, nečetla jsem a ani to nemám v úmyslu.)
Vtip je v tomhle: pokud se ti čtenáři neshodnou ani na tom, kdo byl hrdina, máš jako autor problém.
Není nutné zacházet do opačného extrému a nechat hrdiny dělat jenom správné věci a padouchy jenom špatné, ale hrdina by měl naplňovat aspoň základní definici hrdiny (a padouch padoucha). Měl by být aktivní (Harryho aktivita v průběhu knih rapidně klesá), ze špatných věcí, kterých se dopustil, by se měly vyvodit důsledky (aspoň autorský hlas by měl uznat, že to bylo špatně, a nechat v tom hrdinu zkoupat, i kdyby to hrdina sám nepochopil - a ne všechno během pár kapitol zamést pod koberec a tvářit se, že to neexistovalo), hrdinovi i padouchovi by se mělo měřit stejným morálním metrem (a ne že jednomu projde rozsekání člověka, "protože si to jenom zkoušel", zatímco druhý je kriminalizován za nadávky).
Tohle je taky velká část výhrad, kterou vůči JKR mám.
Na druhou stranu, je celkem schopná vypravěčka a má dobrou imaginaci. Ten svět zaujme. JKR umí popsat chování lidí, které má napozorované, a umí ho zvýraznit. (Že ho pak vykládá pozoruhodně, je druhá věc, ale popsat to umí.) Umí nakousnout (a nevyřešit, což je chyba) poměrně palčivé otázky. To je důvod, proč byl ten svět pro mě přitažlivý. Proto jsem se pokusila si v něm pohrát - jestli bych ten chaos dokázala dát trochu do fungujícího stavu. (JKR prostě vezme rekvizitu tady, vezme rekvizitu tam, hlavně aby se to hodně blýskalo, hodí to do děje a dál se o to moc nezajímá, nedomýšlí důsledky.)
Zjistila jsem, že bych to musela celé přestavět, a tak jsem šla od toho. Za téhle situace je psát originální věc jednodušší a uspokojivější.

46 ioannina ioannina | 20. června 2014 v 16:55 | Reagovat

Úplně stranou: miluju lidi s moc školama! Mohla bych tě případně někdy zneužít ke konzultaci?

47 Rejčka Rejčka | 20. června 2014 v 18:51 | Reagovat

Ionnanino, určitě, ozvi se, když budeš potřebovat. Tvá argumentace ohledně soutěže zní velmi logicky, tak dobře, je opodstatněné, aby to nebylo publikované. Ale to nic nemění na tom, že soutěže od dětství (kdy jsem musela každé léto povině na tábory) nesnáším. Vlastně nenávidím.Ber to jako mou osobní úchylku. Ale já třeba ani neposílám redakcím nevyžádané odborné články - vše, co jsem zatím publikovala, bylo na vyžádání redakce, nakladatelství, autorského týmu... (A stejně je toho víc, než se mi psát chce - teď zrovna musím během dvou měsíců zvládnout tři objednané články a čtyři kapitoly do tří knih - tj. celkem asi 80 stran textu - a to chci přes prázdniny napsat konečně tu dizertačku, ach jo). Vlastně si tu situaci, něco někam posílat nevyžádaně, nedokážu představit. Asi ze mě autorka beletrie nebude :)

Sluníčková autorka... to zní hezky :) Kritika musí být, samozřejmě, to už jsme se shodly.

Pořád si nerozumíme ve významu slova respekt. Já tím nemyslím ani adoraci, ani vzhlížení. Jen právě respekt, vlastně ani nevím, jak by to přeložila - ohled? Porozumění? Úcta? Jsem vychovaná v hodnotách péče o člověka, do nás vtkloukali od mých čtrnácti let úctu ke každé lidské bytosti, empatii, Rogersovský přístup... Přiznám se, že mě mrzí, že mi pořád podsouváš něco jiného. Nevím zda ten rozpor pramení v odlišném vzdělání či věku (vlastně netuším, kolik ti je let), nebo v tom, že jsem byla původně sestra - a teď pracuji mimojiné v advokacii. A víš, co mají tyto dvě profese společné? Respekt k pacientovi/klientovi - bez ohledu na to, jaký je. Respekt k cikánské matce, kterou musíš naučit pečovat o mimino (to mě naučila moje první staniční). Respekt dokonce i k tomu lupiči se základním vzděláním, kterého jdeš navštívit do vazební věznice (to mě zase naučila moje současná šéfová).

Rozhovorů s JKR jsem moc nečetla, ale je vcelku pochopitelné, že když se jí zeptají, tak odpoví, jak to vidí ona. Někde jsem četla, že na fanfiction je zrádný i ten dialog autora se čtenářem, kdy autor v komentářích vysvětluje to, co měl vysvětlit textem. Něco na tom je - jenže pokud můžu soudit podle sebe, tak já si myslím, že jsem to řekla, respetive že to je jasně dovoditelné - a čtenáři se ptají. Mám se tvářit záhadně, nebo jim mám říct - přečtete si to znova? Takže i v tomhle JKR chápu.
Ostatně - nebyla to její prvotina? A samozřejmě HP není vrchol literatury, je nepochybně psaný velmi instinktivně, obsahuje logické chyby - vcelku chápu, že takový (komerční) úspěch musí naštvat všechny autory, kteří tvoří pečlivě, ověřují si faktografii, studují reálie... Ale není i tohle už záležitost toho soutěžení?

Prázdné místo jsem nečetla, nebudu posuzovat - ale pokud čte fanfiction, tak ji opravdu chápu, proč už čtenářům nevěří a proč se uchýlila k druhému extrému (ale fakt netuším, zda tomu tak je).

Proč by vlastně hrdina měl naplňovat jakoukoli definici? Proč by mělo být nemorální chování vždy potrestáno? Proč by musel být svět v knize vůbec spravedlivý? V žánru pohádky pro předškoláky a mladší školní věk... dejme tomu (i když už jako dítě jsem milovala ty pohádky, které tato schémata narušovaly). Ale v literatuře pro adolescenty a dospělé? (A od trojky to fakt není pro děti).
Svět není spravedlivý. A hrdinové se mnohdy stávají pasivní lidé. A aktivní se někdy chovají pasivně. Proč by mělo být chybou zobrazit svět ve své složitosti a morální nejednoznačnosti?
Vlastně všechno, co považuješ za zápory, jsou důvody, proč mám HP ráda.

48 ioannina ioannina | 20. června 2014 v 19:18 | Reagovat

Já ti soutěžení necpu. Vůbec.
Hele, jsem ten člověk, kterej se bude do krve hádat, že fanfiction *může* být umělecký dílo, *přestože* je většina fanfiction silně podprůměrný popis mokrých snů.
JKR mě nenaštvala svým úspěchem - zklamal mě ten text. Asi jsem do něj vkládala příliš velká očekávání. Slibovalo to víc, než kolik to nakonec přineslo.
Respekt... víš, možná mluvíme o tom samým, jen to nevíme. Možná mi taky jde o to, že všichni, i Platón a JKR, jsou především lidi, ani míň, ani víc smrtelní než já.
Ale odlišuju člověka JKR - a autora JKR. Kritikou díla nechci shazovat a neshazuju člověka. Zrazuje mě tu jazyk, protože pro zjednodušení říkám "JKR se mýlí, JKR myslela", zatímco myslím "podle mého názoru z textu HP vyplývá to a ono". To první je kratší na vyslovení. :-) Ale dělá se to tak od počátků disputace - a proto je to pravidlo, že diskutování díla nebo myšlenek neznamená automaticky diskutování osoby.
Je taky fakt, že jelikož do díla člověk vždycky vkládá vlastní morální hodnoty, tak to má k diskutování osoby dost blízko, ale... stejně.
(Až budem obhajovat dizertačky a oponenti do nás budou šít, taky to nebudou myslet osobně.)
((Jsem blíž věkem Severuskovi, než Harrymu. Zhruba tak podobně jako Katty.))

Proč by měl hrdina naplňovat definiční prvky hrdiny... no, proto, že jakmile se ti čtenář přestane ztotožňovat s hrdinou, tak má tendenci tou knihou mrštit o nejbližší zeď. Čtenář musí mít v textu nějakou postavu, se kterou se mu bude chtít identifikovat, jinak ho text prostě nechytne a nedočte to. (Pokud není masochista nebo porotce soutěže.)
Nemám nejmenší problém s nejednoznačnými postavami, sama je píšu. Ale - autor by měl mít ve věci morálních důsledků jasno. Nemám potíž s tím, když Harry používá Cruciatus. Mám potíž s tím, když ho Minerva pochválí, že to bylo galantní. A neměla bych ani potíž s tou Minervou - pod podmínkou že by autor dal najevo, že ani Harryho, ani Minervino jednání nebylo správné. Nebo že by si autor uvědomoval, že píše dystopii.
JKR je zjevně přesvědčená (soudě podle rozhovorů a Pottermore), že je Harry aktivní hrdina bez bázně a hany. Z textu takový ale nevychází. Tady je ta potíž, kterou s tím mám.
Tučka v povídce Řekni mi jméno má postavy, které jsou jedna horší než druhá. Takové kýbly másla na hlavě už jsi dlouho neviděla. Četla jsem to s rozkoší - protože autor sám dával najevo, že si uvědomuje, že jsou jeho postavy obtíženy kilogramy másla a že to tak napsal schválně.
JKR si to podle všeho neuvědomuje.
To je ten problém, který s ní mám.

49 Rejčka Rejčka | 20. června 2014 v 19:42 | Reagovat

Já si taky myslím, že fanfiction může být umělecké dílo, a docela mě vytáčí apriorní odsudek (byť ho vzhledem k míře a množství nekvality svým způsobem chápu). To je ostatně důvod, proč kritizuju - protože si myslím, že to, že je to fanfction či amatérská tvorba je omluvou pro nekvalitu. (Kdysi jsem si uvědomila, že když řeknu "Je na Róma slušný člověk." že je to rasistický výrok - doufám, že tu souvislost chápeš :)
(Mimochodem, oni to nejspíš osobně myslet nebudou - ale já to osobně vezmu - víš, co řekl don Vito Corleone, že?)

Nezklamalo tě právě to, že ten text je tak úspěšný? Mě nezklamal a mnoha nedostatků jsem si vědoma - ale já jsem od něho ve skutečnosti nečekala vůbec nic.
Já samozřejmě také jako čtenář vítám, když mám hrdinu, s kterým se můžu stotožňovat. Ale zejména v poslední době tohle paradigma mnoho autorů záměrně narušuje - nevím, jestli ses pustila do Hry o trůny, ale tam čistého klaďase najdeš hodně těžko - a když, tak ti ho vzápětí zabije. A přesto jsem s tím o zeď neprašitla (a nejen já). Myslím, že lidé i tomhle svá očekávání postupně mění, literatura se vyvíjí. Proto jsem určitá selhání Harryho považovala za přednost knížky - tedy že záměrně nepíše bezchybného hrdinu šustícího papírem. A pořád si to, mimochodem, myslím. Záměrně ho udělala průměrně inteligentního, lehce hysterického, poměrně líného. A příliš lidí tou knížkou o zeď taky nepraštilo, že? Totéž udělala u Brumbála - a že to bylo záměrné, tím jsem si dokonce ještě jistější.
Harry Cruciatus nepoužívá - pokusil se ho použít, a neúspěšné. Protože to nemyslel vážně - na žádný jiný případ si nevzpomínám. Že by ho za to Minerva pochválila? Kdy? Tohle skutečně nevím, z čeho čerpáš.
O čem je či není Joanne přesvědčená, to by asi musela říct sama. Můj dojem však je, že si myslí, že Harry je dobrý člověk i přes dílčí negativní vlastnosti a občasné problematické chování.
Rozhodně jsem z HP neměla pocit, že by si neuvědomovala, co je správné či nesprávné.
A není to jen můj pocit - zkus si přečíst knihu amerických univerzitních učitelů filosofie Harry Potter a filosofie. Pro mě je cenné právě to, co tam je mezi řádky, co možná až tak nezamýšlela, ale napsala instinktivně - ostatně není právě tohle důvodem, proč to působí tak přirozeně a čtivě?

50 ioannina ioannina | 20. června 2014 v 22:06 | Reagovat

Nee, Kmotra zpaměti neumím, co řekl Vito?
(Neber si to osobně, oni dělají svou práci - nebýt permanentní kritiky a poukazování na chyby, šel by obor do kytek expresní rychlostí.)

Ne, nezklamalo mě, že je to úspěšné - hele, čtu a miluju Kingovky, mě úspěšnej autor nerozhodí, o tohle nejde.
Zklamalo mě to, co říkám - je nakousnutých spousta problémů, od kterých se uteče; celkové vyznění díla je podle mě šílené - "nedělej nic, věř mentorovi a nakonec se běž nechat odprásknout, to je správné" a "čtvrtina lidí je inherentně špatných, ať dělají, co dělají, a rozhodne se to ve věku jedenácti let a pak s tím už nejde hnout" a "když něco dělají naši, je to správné, zatímco když totéž dělají "ti zlí", je to špatné".
Harry Cruciatus používá a Minerva ho za to chválí. V bitvě o Bradavice. Nemám knížky po ruce, nemůžu posloužit citací, ale je to tam najdi si to. Na Amyka Carrowa. Předtím při tom vloupání do banky použil opakovaně Imperius.
Mně vadí ten dvojí metr plus to, že autorka nenechá hrdinu získat poučení z chyb. Takže se hrdina vyvíjí - ale k horšímu.
Hele, je to divný, protože jiní diskutabilní hrdinové mi nevadí - Rolanda z Gileadu miluju, je napsanej skvěle, i když je pravda, že přivede všechny svoje společníky ke smrti... Jenže háček bude asi v tom, že King to u Rolanda vidí a přizná, zatímco JKR u Harryho ne.

Přečti si, jestli chceš, nějakou diskusi na Death to CapsLock, jsou tam výborní teoretikové.

Ještě k tomu respektu k autorovi - asi jsem přišla na to, kde si nerozumíme. Nic na světě mě nepřinutí vykládat si dílo tak, jak mě k tomu nutí autor v komentářích - pokud to není v textu, tak to pro mě neexistuje. Autor, který musí svoje dílo zpětně vykládat a který dost drsně trvá na tom, že jen jeho výklad je správný, u mě respekt ztrácí s každým slovem, které na to téma pronese.
Protože nedokázal dostát textu - neměl sám respekt k textu a ke čtenářům.
Vracím mu jen tolik, kolik dostanu. :-)

Například dnes vyšel na Fantasy Planet článek o Cardovi, který vykládá Enderovu hru v tom smyslu, že Ender byl malý psychopat. (Doporučuju přečíst.) Je to pro mě zajímavý úhel pohledu - schválně se snažím teď zjistit, jestli tento výklad vzal v úvahu (v textu) i Card. (Ano, vzal, Ender se s tímhle problémem rve v jednom z následujících dílů série.) Není to pro mě blasfémie - ve smyslu "Potter / Ender / kdokoli byl přece hrdina, ta kniha je po něm pojmenovaná, tak to tak musí být". (Divila by ses, ale takhle opravdu někteří lidi argumentují... :-D )

51 Rejčka Rejčka | 21. června 2014 v 13:01 | Reagovat

S tím kmotrem to samozřejmě byla nadsázka - jistěže neberu vážně jeho slavnou repliku o tom, že pokud jeho syna náhodou srazí blesk, že to bude považovat za projev zlé vůle svých protivníků a vyvodí z toho důsledky...

Kingovky se mi opravdu nelíbí, což je důvod, abych další nečetla, ne abych je kritizovala a užírala se tím, že se někomu líbit mohou.
Celkové vyznění díla skutečně je poněkud fatalistické a odpovídá westminsterskému vyznání víry, zdůrazňuje sebeoběť, v čemž opět vidím křesťanský motiv (vlastně i předkřesťnaský - příběh Ježíše nebyl rozhodně první), jen trochu nechápu, proč by o mělo být šílené. Joanne má jiné vidění světa než ty - proto má být špatná? Skoro si začínám myslet, že když někdo nepíše podle schématu, který uznáváš(Možná ho učí při studiu literatury na školách? Netuším, v tomhle jsem aboslutní amatér.) - tak musí být zákonitě špatná. A přesto jsou na světě milióny lidí, které to oslovilo. Chápu, to nas..
Ta druhá dvě poselství jsem tam neviděla, ona tam jsou totiž jen na první povrchní pohled. Zjistila jsem ale, že spousta autorů fanfiction to takto pochopila - což odpovídá tomu, co píšu nahoře - HP se dočkalo tak masové rozšířenosti, že to zákonitě museli číst i lidé neschopní přemýšlet do hloubky, a co víc - fanfction hlavně v určité době doznala takového rozšíření,že ji nutně museli psát lidé neschopní přemýšlet do hloubky. Důsledkem je, že pro čtenáře fanfiction je velmi těžké rozlišit fánon od kánonu.
Tu scénu s cruciatem jsem si našla - je na straně 496 HP7. Takže ano, JEDNOU je použil. (Předpokládám, že filologovi nemusí vysvětlovat rozdíl mezi použít a používat.) V situaci, kdy bych ho možná použila taky. A Rowlingová - běda, jak strašné - školometsky nezdůraznila, že to bylo špatné, protože zlu oplácet stejný je přece naprosto odsouzeníhodné. Nechala to na čtenářích, napsala Harryho jako někoho, kdo se občas neovládne, namísto hrdiny bez bázně a hany. A to má být zřejmě chyba. Já to považuju za klad. Nechat získat poučení z chyb... tak nevím - měla psát příručku pro dětičky, jak má vypadat ideální svět? Anebo vnucovat, že každý, kdo udělá dílčí chybu, je špatný? Ty jí vidíš do hlavy, aby sis byla jistá, co vidí? Není to spíš tak, že chtěla záměrně napsat hrdinu normálního, tedy i se špatnými vlastnostmi - a důvěřovala čtenáři, že to pochopí? (V tom se mýlila, to mi je nyní naprosto jasné.)
Tu diskusi mi strýček Google nenašel,pokud mi pošleš odkaz, mrknu tam.
Mimochodem, já bych našla dost věcí, které bych Joanne vyčítala, ale naprosto odlišných od toho,co ji vyčítáš ty - ty naopak považuji za silné stránky. Třeba - chybí silné mudlovské postavy, nedořešená otázka skřítků, chybějící prarodiče (s výjimkou Nevillovy babičky) ve světě dlouhověkosti...
Já komentáře Joanne k HP nečtu, takže tenhle problém jde mimo mě. A pokud se ke mě něco dostalo,tak jsem si z toho vzala jen to, co korespondovalo s tím, jak jsem to vnímala z knih. Pokud mluvím o respektu,tak samozřejmě mám na mysli to, co je v knížce.
Enderovu hru neznám a ten argument v závěru jsem proto asi zcela nepochopila. Jakože Harry musí být hrdina, protože se po něm jmenuje kniha? Asi si sedím na vedení, ale nějak mi to nedává smysl.

52 ioannina ioannina | 21. června 2014 v 20:40 | Reagovat

"A přesto jsou na světě milióny lidí, které to oslovilo. Chápu, to nas.. "
Myslím, že mi podsouváš věci, které nejsou pravda. Mně je jedno, kolik lidí to oslovilo. Mně vadí, že jsem pár let investovala emoce do něčeho, co se mi nakonec vysypalo na hlavu jako kýbl shnilých odpadků.
Neporozumíme si. Já celou dobu doufala, že ty příšernosti, které jsou v základu celého toho světa a které nutně generují jednoho temného pána za druhým, budou postupně nejen pojmenovávané, ale i řešené. Ale ouha, ony sloužily jenom jako komický element.
Není to bohužel případ knihy, která by se mi prostě jen nelíbila, a já ji mohla s klidem odložit, že tohle není můj šálek čaje. Možná proto, že se objevila řada témat, která mě zajímají - vyloučení čtvrtiny společnosti dřív, než ty děti měly šanci udělat něco dobrého / špatného. Šikana, za kterou je potrestán šikanovaný. Otroctví, ve kterém otroci jásají, jak milují svého pána (skřítci, abychom si rozuměly). Pozměňování paměti brané jako normální věc (a tedy destrukce osobnosti - braná jako humorná záležitost). Necitelnost. Manipulativnost - braná jako kladná vlastnost. A tak dál.
Ten svět je strašný i bez Smrtijedů, a to mě děsí.
Celou dobu jsem doufala, že když se tahle témata nakusují - a tak zdůrazňují, že je člověk prostě nemůže jen tak přejít -, tak se ke konci taky nějak vyřeší.
Což se nestalo. Picli jsme momentálního Temného pána, hurá, jupí, teď už bude všecko fajn...
Nebude. Z logiky věci povstane další temný pán, a brzo. Za celých sedm knih se nevyřešilo vůbec nic, jen se pozabíjela spousta lidí. Nastavení, které vede ke vzniku potíží, se vůbec neřešilo.
A přitom k tomu bylo nejednou velmi slušně našlápnuté.

S teorií literatury to nemá nic společného.

Ano, někteří lidi opravdu jsou schopní argumentovat, že Potter je hrdina, protože se po něm ty knížky jmenují. Je to hodně podivný a nepochopitelný argument, přesně jak říkáš.

Link na Fantasy Planet, jeden ze základních internetových časopisů o fantastice? OK... tu je: http://www.fantasyplanet.cz/

53 Rejčka Rejčka | 22. června 2014 v 17:03 | Reagovat

Díky za odkaz, hned jsem si ten článek přečetla. Netroufnu si hodnotit, přestože o knížce vím - kamarád mi o ní vyprávěl a mám ji v seznamu toho, co si chci přečít. Ale z toho, co o knize vím, se mi spíš jeví, že je autor recenze nemá tak docela pravdu a že je lehce manipulativní, protože nesouhlasí s některými názory autora. (To neznamená, že nemůže mít v některých věcech pravdu, manipulace má vždy v některých věcech pravdu.)
A ano, tyhle výhrady, které konečně uvádíš, jsou ty, které považuji za relevantní, jak jsem ostatně psala. I když i to je otázka - skutečnými výhradami jsou jen pro ty, kdo si myslí, že povinností autora je být tak trochu učitel - že je jeho povinnost šířit ty jediné správné morální hodnoty (kde však bere kritik jistotu, že ty jeho hodnoty jsou ty jediné správné?); není však málo těch, kteří si myslí, že funkcí je je nastavovat zrcadlo - zobrazovat věci, jaké jsou, bez mentorsky zdviženého prstu - a lidé sami pochopí, že takový svět není správným, protože nejsou pitomci. A někteří si myslí, že ani to není nutné, že i funkce zábavná je dostatečná. Já asi nejvíc inklinuju k něčemu mezi jedničkou a dvojkou - tedy chci vychovávat, ale prostřednictvím spíše toho zrcadla a s mentorským prstem sice zdviženým, ale tak, aby nebyl vidět a první pohled. (Jinak řečeno, věřím, čtenáři, že nemusím líčit Gellerta jako jednobarevného  a ve všech vrstvách odporného záporáa, aby čtenář pochopil, co je zač.)
A jak je na tom v této optice Rowlingová právě v tomto?  U něterých hodnot, se kterými vědomě pracovala, se jí to vcelku podařilo. U některých ne - moje hypotéza je, že je to proto, že je měla usídlené v podvědomí.
Myslím, že se jí podařilo velmi přesně nastavit zrcadlo snobské středostavovské anglické třídě, do určité míry možná i úmyslně, z větší části spíš instintivně. Ona se proti této vrstvě, která vůbec nemá až tak daleko k fašistickému myšlení, jak se na první pohled zdá (což nikoho, kdo zná historii kolonialismu a/nebo JAR, nemůže překvapit), jednak vymezuje, jednak je její referenční skupinou (nezapomínejme, že to začala psát v době, kdy byla ekonomicky i společensky na dně) a později se stává i její součástí a nostalgicky teskní po "starých zlatých časech" její viktoriánské slávy. Z toho pramení několik ne příliš sexy tezí skrytých v jejím textu - ten se skřítky je asi nejmarkantnější: "Otroctví je zlé. Ale pokud se chováme k otrokům laskavě, tak jim je lépe, než ponechaným sami sobě, protože to jsou děti, které potřebují ochranu."
Můžeme se na ni za to zlobit, ovšem to nic nezmění na tom, že je to - sice s největší pravděpodobností nezamýšlené (v té druhé části teze), ale o to přesnější zrcadlo, které nastavuje středostavovské anglické třídě.
Takže mě to do jisté míry vadí, na druhou stranu je to fakt, který dokážu zanalyzovat, pochopit motivy a pracovat s tím. Je to zrcadlo toho, jak to je, ne jak by to být mělo - a co si z toho který čtenář vezme, do velké míry závisí na něm. Ale možná jí křivdím, možná to zrcadlo nebylo bezděčné, ale alespoň zčásti záměrné. Minimálně u rozdělování do kolejí bych se k tomu skoro přikláněla.

54 Richenza Richenza | 22. června 2014 v 17:56 | Reagovat

A ještě malý dovětek: Úplně stejné kritice bychom mohly podrobit celou řadu klasiků, včetně "bezchybného" Tolkiena. Holt je to tak, že i autoři jsou lidé, se všemi svými předsudky a podvědomými vzorci a paradigmaty zažranými pod kůži tak, že o nich už ani neví. Joanne se s mnoha předsudky vědomě snažila vypořádat, někdy se jí to holt nepovedlo. To není důvod proto ji kamenovat.
A ta věta "A přesto jsou na světě milióny lidí, které to oslovilo. Chápu, to nas.. " byla míněna tak, že právě u děl majících větší společenský dopad vyplývající z jejich úspěchu, máme tendenci být přísnější - a více si všímat chyb, protože nás udivuje, jak to mohlo být tak úspěšné, když je tolik knížek (filmů) lepších.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014