ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Třetí korálek: 2. Obrana

18. června 2014 v 0:01 | Ioannina |  Třetí korálek růžence: jabloňový - Malé lekce etiky

"Dobré ráno, pane profesore."
Lůžko bylo čerstvě přestlané. Otevřeným oknem proudil dovnitř příjemný vzduch: konečně přestalo pršet a z lesa se pařilo. Místnost byla lehce provoněná mátou a šalvějí: to reagovaly rostliny na parapetu na to, jak se jich dotýkal závěs. Snape napůl seděl, obložený polštáři, aby mu bylo pohodlně, a četl si v Janeciových poznámkách. Trochu mhouřil oči. Nevzhlédl od čtení, jen maličko kývl.
Ach, Merline, jestli je naštvaný, že jsem tu zrovna já...



Neville si nevěděl rady: co říct? Co dělat? Došel si pro vodu a zalil rostliny. A dál ho nenapadalo naprosto nic. Sednout si k učení? Beze slova? Nemožné. Promluvit na Snapea? Jak? Bezradně postával u okna a snažil se nedívat se nikam. Horečně přemýšlel: co by udělal Janecius? Nejspíš by něco řekl, tím svým milým a svrchovaně zdvořilým způsobem... možná něco o té kaši. Nevilla napadlo několik variant, ale ani jedna mu nepřišla použitelná. Byl čím dál rozpačitější.
"Včera vám nečinilo potíže tu pracovat, Longbottome," ozval se Snape, aniž vzhlédl od čtení.
"No... ehm... já nevím..."
"To je očividné."
Ach, Merline. Je naštvaný. A já odtud nesmím. Ach, Merline...
"Dostal jste nějaké instrukce," řekl po chvíli Snape, nepříliš vstřícně.
"No... ano, pane..."
Ticho. Zvenku bylo slyšet, jak lidi vyklízejí trosky. Neville jasně rozeznával pisklavý hlas profesora Flitwicka, který úklid řídil, a měl dojem, že poznává i hlasy několika přátel, většinou z Dumbledoreovy armády. Nad jednotvárný pracovní hukot najednou vyniklo staccato kamenů hrnutých kouzlem po nádvoří, stříbrné zacinkání střepů a smích. Pak bylo slyšet, jak profesor Flitwick něco namítá, a hluk se ztišil na předchozí, téměř uklidňující úroveň. Neville zalitoval, že nešel raději pomáhat tam. Ale to by byl zase příliš daleko od... od lidí z laboratoře.
"Pokud si vybavuju správně, tvrdil jste, že si poradíte." Snape ještě pořád mluvil trochu chrčivě. Sice už zdaleka nechraptěl tak namáhavě jako včera večer, ale i tak měl jeho hlas do obvyklé nebezpečné hedvábné jemnosti ještě daleko.
Neville k němu nešťastně vzhlédl. Čekal, že se setká s obvyklým upřeným pohledem chladně odsuzujících černých očí, čekal úsměšek na rtech, ze kterého by mohl vyčíst "jsi nula a já to vím", ale profesor se jen dál klidně díval do Janeciova sešitu. Neville skoro nedýchal.
"Longbottome," odložil najednou Snape neohrabaně sešit na pokrývku. "Toto je maximum, čeho jsou v současné době moje svaly schopny. Nejste tu pro legraci. Pokud situaci nezvládáte, odejděte."
Neville překvapeně zamžikal. Cože? Tak strašně málo? A Snape navíc přiznává, že víc nemůže? Chvíli nevěřícně kmital očima mezi sešitem a Snapeovýma rukama, pak z něj vyletělo skoro proti jeho vůli: "Jakto?"
"Jeden z účinků toho jedu," zúžil oči profesor.
"Aha..." Neville polkl nasucho. "Promiňte... Nedošlo mi to... Nevěděl jsem..."
"O tom nepochybuji." Snape namáhavě šátral rukou po pokrývce, snažil se zvednout sešit tak, aby si mohl dál číst.
Neville k němu nejistě přišel a dal mu sešit do rukou. Pak rychle ustoupil.
""Longbottome," povzdechl si Snape. "Přestaňte se chovat jako dětina. Když ta kaše vychladne, bude nechutná. Nehledě na to, že rýžovou kaši jako snídani obecně nepreferuji." Pustil znovu sešit na pokrývku. "Budete si muset sednout," ukázal drobným pohybem vedle sebe.
Neville chvilku váhal, pak si neochotně a opatrně sedl. Pomalu a loudavě vzal do ruky misku. Zkusil si pomoct stejnou představou jako včera: že krmí tátu... ale nefungovalo to.
"Mistr Janecius nebude potěšen, když mu umažete jeho zápisky," zavřel unaveně oči Snape.
"...co? Aha. Jo. Jasně. Chci říct, ano, pane..."
Snape se mírně ušklíbl. Oči neotevřel.
Neville odložil Janeciův sešit na noční stolek.
"Povedete mi ruku," poručil Snape.
"Promiňte?"
"Rozuměl jste správně. Jakákoli fyzická aktivita je žádoucí. Povedete mi ruku."
Neville vzal ze stolku lžíci, dal ji Snapeovi do ruky. Přemýšlel, jak se chce profesor najíst se zavřenýma očima. Snapeova ruka byla suchá, teplejší než Nevillova, ale zdaleka ne tak horká jako včera. Neville si vzpomněl, jak mu včera vyměňoval obklady. Jak Snape zavrněl, když ucítil jídlo. Jak se otáčel tváří k umyvadlu s mátovou vodou, aby se mu líp dýchalo. Jak zanaříkal, když Neville zavadil o spáleninu na levé ruce.
A najednou to šlo. Ztuha a váhavě, ale šlo. Ani si nemusel představovat tátu.
Ani mu nevadilo, že Snape oči otevřel.
Dojedli kaši. "Odneste to vedle a běžte se učit," řekl Snape.
"Ehm... Chcete si číst, pane?"
"Ne."
"Chcete se napít?"
"Ano."
Pomohl mu. Všiml si, že je tam k pití mátový čaj s medem. Lidská varianta té citrónové hrůzy, vzpomněl si na Janeciova slova - a na to, jak léčitel včera se Snapeem žertoval. Neville by to nedokázal. Ani teď ne. Nechápal, jak to vůbec někdo dokáže.
Snape se trochu sesunul po polštářích dolů.
"Můžu udělat ještě něco, pane?"
"Nechte mě spát. Běžte se učit."
Nevillovi blesklo hlavou, jak včera madam Pomfreyová upravovala polštáře, aby se Snapeovi dobře leželo. Zkusil ji napodobit. Snape zabručel a ještě se maličko pohnul, jako by se chtěl stočit do klubíčka.
Konečně si Neville sedl ke stolku. (Tentokrát si otočil křeslo tak, aby Snapeovi sice viděl do obličeje, ale nemusel na něj zírat přímo.) Znovu se začetl do seznamu otázek na obranu. Včera se mu povedlo si v nesourodé sbírce učebnic vyhledat a založit skoro všechny otázky, teď už mu zbývaly jen poslední čtyři. Jak se víc a víc ponořoval do práce, postupně si zase začal polohlasně mumlat. Když dohledal poslední téma, začal si do seznamu otázek pečlivě vpisovat za každou otázku tituly a stránky: kdyby mu náhodou lístečky z knih vypadly, nebude muset přetrpět celé pracné vyhledávání znovu. Zároveň získával přehled, kolik toho může čerpat ze které knihy. Jak očekával, Vindictus mu nebyl skoro k ničemu: zvlášť v porovnání se zkušenostmi z posledního roku to byly všechno jenom neškodné hlouposti a hříčky. Slinkhardově Teorii obranných kouzel nevěřil: z celého srdce souhlasil s tím, co o téhle knize tvrdila Hermiona. Starý Trimble byl příliš jednoduchý. Sice se z něj učilo dobře, ale témata na OVCE výrazně přesahovala poněkud omezený rozsah této učebnice. Ne že by to Nevilla překvapilo, přece jen to byla kniha určená pro první stupeň, ale zamrzelo ho to. Měl Trimbleovu Příručku sebeobrany rád: výklad byl jasný, jazyk jednoduchý a autor uváděl velké množství aplikací a příkladů z praxe. Vzestup a pád černé magie byl použitelný jen pro jedinou otázku (historie): to se dalo čekat. Co Nevilla překvapilo hodně nemile, bylo, že kniha, kterou si pořídil podle Harryho, Praktická obranná kouzla, nebyla tak užitečná, jak si myslel: obsahovala příliš mnoho praktických návodů a příliš málo teorie. Dalo se z ní čerpat, když se člověk chtěl naučit nějaké ty štíty, protikouzla a podobně, to byla nedostižná, dalo se v ní najít základní vysvětlení, proč a jak co funguje, ale podrobný výklad obecných principů, který Neville potřeboval na teoretickou část zkoušky především, se v ní najít nedal.
Takže se nakonec ukázalo, že nejužitečnější je Jak čelit hrozbě bez tváře, kterou jim pro šestý ročník předepsal Snape. Kniha psaná nesmírně obtížným jazykem. Neville si musel kolikrát číst jeden odstavec třikrát, než pochopil, o čem je řeč.
"Do prdele práce!" zaklel a prásknul seznamem otázek o stůl.
Zašustily pokrývky. "Nevadí mi, když se učíte nahlas, Longbottome, dokud jste schopen se přitom zdržet vulgarit."
Snape! Neville málem zaklel podruhé. Ponořil se do práce tak hluboce, že úplně zapomněl, že není v místnosti sám. "Promiňte, pane profesore..."
"Co se učíte?"
"Obranu... pane."
"Ale? Čekal bych, že si budete spíš číst v bylinkářství."
"To už umím. Poslední část jsem se doučil včera večer," povzdechl si Neville a vzhlédl. Snape se opíral o loket a pozoroval ho svýma tmavýma očima.
"Mohu vědět, co konkrétně způsobilo vaši... nelibost?" Černé oči se blyštily zájmem.
"No... vyhledávám si otázky a... jak to mám říct, ty učebnice jsou..."
"Poněkud nesourodého charakteru?"
"Mhm. Jo."
Snape se ušklíbl. Nebo pousmál? Těžko soudit. Tak nebo tak, Neville měl snad poprvé v životě dojem, že to není namířeno osobně proti němu. Nejistě se pousmál taky a sklopil oči.
"Mohl byste být konkrétnější?"
"No... v Trimbleovi toho moc není... Slinkhardovi nevěřím... a Hrozba je strašně těžká a nesrozumitelná..."
Tentokrát si byl Neville skoro jistý, že se Snape opravdu pousmál.
"Starý dobrý Trimble, ano. Osvědčený text. Užíváte jej ovšem od prvního ročníku, že? Doufám, že jste vzal v úvahu, že se teď učíte na závěrečné zkoušky, Longbottome. Tedy že se od vás očekává poměrně vysoká úroveň pokročilosti?" Profesor povytáhl obočí. Neville mlčel. Už dávno zjistil, že pokud Snape nevyžaduje přímou odpověď, je mlčení obvykle nejjistější reakce.
"Pokud jde o Slinkharda," pokračoval profesor po chvilce, "jeho základní teze, totiž že většinu způsobů, jak se bránit proti černé magii, lze rovněž kvalifikovat jako černou magii, je v podstatě správná. Pochybný je jen závěr, který Slinkhard z této teze vyvozuje." Snape si všiml, že Neville zírá prakticky s otevřenou pusou, a pobaveně zvedl obočí. "Je to snad formulované příliš složitě, pane Longbottome?"
Tentokrát se už odpovědi vyhnout nemohl. "Ehm... no... Hermiona říkala, že nebránit se proti černé magii jenom proto, že by ta obrana náhodou mohla připomínat černou magii, je blbost."
"Jsem rád, že si i přes výrazné rozdíly ve formulacích alespoň minimálně rozumíme. Ovšem vynechal jste poměrně důležitou informaci. Jde o princip, který lze vysledovat i v jiných oborech, například v léčitelství. Similia similibus curantur. Lék je podobné podstaty jako samotný neduh. Teď už chápete?"
Neville ještě chvíli nevěřícně zíral, pak chvilku přemýšlel a nakonec přikývnul.
"Dobrá. Nu a Whitemoon, tedy, jak říkáte, ta... těžká učebnice," blesklo Snapeovi v očích, "paradoxně bych vám pro zjednodušení práce s ní doporučil tři tituly, které považuji za ještě obtížnější. Všechny najdete ve školní knihovně, v oddělení s omezeným přístupem. Mám konkrétně na mysli jistá dvě kompendia a jeden výkladový slovník. Samozřejmě pouze pokud máte zájem."
"Proč by mi to mělo zjednodušit něco, co je ještě těžší, pane?"
Zase ten téměř spokojený poloviční úsměv. Pravděpodobně úsměv. Neville to odhadoval jenom podle toho, že Snape mírně přivřel oči. "Dva z těch titulů jsou v poměrně archaické angličtině, to vás přinutí přeformulovat si věty po svém. Tentýž přístup se vám osvědčí i při snaze o pochopení toho učebního textu, který vám činí potíže. Třetí titul je mimořádně obsažný výkladový slovník. Pracovat s takovým pramenem je sice obtížné a časově náročné, ale bývá to velice užitečné."
"Aha... takže bude stačit, když se pokusím si Hrozbu prostě přeložit do srozumitelné angličtiny? A proto jste neměl rád, když Hermiona odříkávala texty z učebnice slovo od slova?"
"Jak gryffindorský přístup," ušklíbl se Snape, tentokrát zřetelně nespokojeně. "Ano. Papouškovat naučený text neznamená nutně rozumět, ani být schopen informace aplikovat. Ostatně se domnívám, že člověk věci doopravdy neporozumí, dokud k problému nezačne přistupovat kreativně, na základě vlastního poznání." Unaveně zavřel oči a lehl si pohodlněji. "Slečna Grangerová vám svým napovídáním prokazovala velice... medvědí službu." Poslední slova už zase zachraptěl.
"Promiňte, pane," zareagoval hned Neville, "promiňte, já... nezlobte se, já si nevšiml... já zapomněl..."
"To není nic nového." Snape se bezúspěšně pokusil otočit se k Nevillovi zády.
Neville položil brk, který až dosud mimoděk ocumlával, a napružil se. "Můžu... můžu vám nějak pomoct? Pane?"
"Ne," odmítl ostře Snape a zarazil se uprostřed dalšího pokusu o pohyb. Zůstal ležet na zádech, jako by to byla přesně ta poloha, o kterou původně usiloval. "Věnujte se svému studiu, Longbottome." Chvilku ležel klidně, snad sbíral síly, a pak se mu přece jen povedlo se s maximálním vypětím přetočit na druhý bok.
Neville pokrčil rameny a začal vypracovávat první otázku. Stránky šustily, brk skřípal. Snape dýchal tak tiše, že nebylo možné poznat, jestli usnul, nebo jestli jen nechce dělat hluk. Zvenku bylo otevřeným oknem slyšet, jak práce na vyklízení trosek pokračují: příjemný, uklidňující, téměř rytmický zvuk procházejících lidí, krátké, ne vždy srozumitelné útržky vět a lehké ťukání kamenů o sebe, občas proložené cinknutím drobnějších kousků. Po počátečním pokusu o legraci, který jim Flitwick zakázal jako příliš destruktivní (a příliš hlučný: Flitwick si, na rozdíl od studentů, uvědomoval, že se pohybují pod okny ošetřovny), už zřejmě větší kameny levitovali jednotlivě a drobnější suť a střepy přepravovali v nějakých nádobách.
Neville se rozhodl přece jenom občas nahlédnout i do Slinkharda. Není to úplně špatně, jenom závěry jsou uhozené: premisy si z prstu nevycucal, přeložil si Snapeovu lekci. I tak se učební texty navzájem hodně rozcházely. Když se to stalo, Neville tu divnou tendenční učebnici jednoduše ignoroval.
Práce šla pomalu. Doplňovat k otázkám praktické aplikace bylo po zkušenostech s Dumbledoreovou armádou a s Carrowovými relativně snadné, ale to bylo taky to jediné, co na tom bylo snadné.
Někde v polovině třetí otázky si Neville uvědomil, že má žízeň. Došel si vedle pro skleničku a chtěl si nalít ze Snapeova džbánu, jako včera. Obešel lůžko, aby se dostal k nočnímu stolku, a zjistil, že Snape nespí.
"Nemáte žízeň, pane?"
Snape přikývl. Nechal si pomoct do polosedu, nalít čaj a přidržet skleničku u úst.
"Proč jste se vůbec rozhodl být tady, Longbottome? Chtěl jste vypadat užitečně a zároveň mít dobré podmínky ke studiu?" zeptal se pak, a tón kupodivu nebyl nijak výrazně ofenzivní.
"Ne, to ne... Když to je těžko říct, pane..." Neville věděl, že jenom zdržuje. Věděl, že nezná odpověď... nebo že si ji nechce připustit... nebo aspoň ne nahlas a před Snapeem. Věděl, že ho Snape nenechá zdržovat dlouho a že z něj tu odpověď tak jako tak dostane, ale stejně si nemohl pomoct.
"Longbottome."
"Já nevím..."
"Víte, jaký mám názor na odpovědi tohoto druhu."
"No jo... ano, pane. Ale já vážně nevím, pane."
"Longbottome. Takový idiot zase nejste."
"Já myslel, že si myslíte, že jsem."
"Nikdy jsem neplýtval svým časem na lidi, které považuji za opravdu beznadějné idioty, Longbottome. Odpovězte mi. Proč jste tady? Proč nevyklízíte trosky s profesorem Flitwickem? Nebo proč nejste, řekněme, ve skleníku?"
"To je vážně... No dobře. Ale já sám nemám..." Snape se na něj zaškaredil. "No jo... No, teda, řekl bych, asi kvůli Hannah. Teda, asi hlavně. Ne, já fakt nevím, pane..."
Snape se mračil... a čekal.
"No to máte tak," snažil se Neville. "Hannah se tu včera dopoledne zastavila, zeptala se, co je potřeba, pak jsme si trochu popovídali spolu, no a pak jsem ji přivedl do... tamté laboratoře. Víte, jak to myslím, že, pane."
Snape se zamračil ještě víc a tázavě povytáhl levé obočí.
"Ale ne... nemyslete si... vy si zas myslíte... Já si to přece pamatuju: desítka, nevynášejte informace, nevystavujte kolegy nebezpečí, a jedenáctka, nový člověk může být do laboratoře uveden pouze na základě konsensu všech stávajících uživatelů laboratoře. Nejsem přece blázen. Vždyť to víte, pane. Pro Merlina, vždyť v Komnatě nejvyšší potřeby se ke konci ukrývalo nějakých dvacet, třicet lidí - a Dumbledoreova armáda - a... tamta laboratoř - a já mezi nimi všemi dělal prostředníka! S Hannah to bylo tak podobně, jako když tam Ernie přivedl Melissu... teda, jasně že Hannah není moje sestra... no ale... no, rozumíte mi, ne? Prostě... Hannah si stěžovala, že kdyby nebyl v Komnatě nejvyšší potřeby ten požár, mohla by tam vařit lektvary pro ošetřovnu. Že ošetřovat lidi by nezvládla, ale vařit lektvary ano. A mě napadlo, že žádná Komnata není potřeba, když přece máme... tamtu laboratoř. Tak jsem tam zašel, řekl jim, co chce Hannah dělat, oni prohlásili, že to je skvělý nápad, já se zeptal, jestli by se teda Hannah nemohla přidat, zaručil jsem se za ni, shodli jsme se, že ji vezmem, a připsali jsme ji na tu listinu. Já pak šel na oběd, tam jsem Hannah vyzvedl a přivedl ji do laboratoře. Normální standardní způsob. Akorát vás jsme se nemohli zeptat, pane, když nikdo nevěděl, kde jste a co s váma je..."
Snape přivřel oči, zvedl jeden koutek a téměř neznatelně přikývl. "Nemám námitky."
Neville si oddechl: Hannah by nevěřila, jak moc ho tenhle detail trápil a jak moc se mu teď ulevilo.
"No... no a já... ono to vypadalo, že bych jim tam nebyl k ničemu... tak jsem se odpoledne vrátil sem a řekl madam Pomfreyové, že chci pomáhat tady."
"Slečna Abbottová ovšem nikdy nedosáhla takové úrovně jako, řekněme, většina ostatních uživatelů té laboratoře," řekl přemýšlivě Snape. "Pochopil jsem, že dělá svým způsobem poslíčka. To jste mohl dělat i vy. Nebo jste se bál, že se lektvar zkazí jen tím, že se ho dotknete?" Obočí vyletělo nahoru - a v koutcích očí se objevil nepatrný náznak vrásek.
Neville se velice kraťounce uchechtl. "No, ono to totiž nejdřív vypadalo, že bude vařit, ale nakonec se to ustálilo tak, že se střídají se Stephenem při přípravě ingrediencí."
"To byla přece vždycky vaše práce."
"Ano, pane, byla. No, měli jsme to se Stephenem rozdělené trochu jinak, než to mají teď, já rostliny pěstoval a sklízel, on je preparoval, ale v zásadě... ano. Byla to moje práce."
"Tak proč jste tady? Proč jste neusiloval o to, dělat dál svoji práci?"
"No, prostě to tak vyšlo, pane."
"Longbottome. Vy nejste Hufflepuff. A z toho vašeho sebepodceňování je mi už zle. Za poslední dva roky jsem začal nabývat dojmu, že jste konečně na nejlepší cestě z tohoto zlozvyku vyrůst. Nechtějte, abych svoje mínění přehodnotil."
Neville se překvapeně podrbal za uchem, pak odevzdaně pokrčil rameny. "Já vážně nevím, jak vám to vysvětlit, pane."
"Věděl jste, že budete tady? Tady," zdůraznil Snape.
Neville se znovu uchechtl. "Ne. To jsem nevěděl. Kdybych to byl věděl, byl bych... asi bych utekl."
"Byl byste utekl?" protáhl Snape skoro zklamaně. "Proč jste tu tedy zůstal?"
Neville mlčel. No vážně, proč tu zůstal? Kvůli tomu, aby se mohl vídat s Hannah? Aby si o něm nemyslela, že je zbabělec? Aby ho obdivovala, že se odváží dělat něco, co ona přiznala, že nezvládne?
Nebo kvůli Janeciovi?
Nebo kvůli... tamté listině? Kvůli těm jménům na ní?
Snape čekal.
"Protože to jinak nešlo."
Snape pořád čekal. Znovu se pracně pootočil tak, aby se díval přímo na Nevilla; oči měl matné, bez výrazu, hluboké jako dvě díry do nicoty, jen kdesi nesmírně daleko od povrchu se v nich pomalu otáčely drobné, skoro nezřetelné jiskřičky. S takovým pohledem se Neville obvykle setkával, když se mu podařilo zkazit lektvar nějakým výjimečně exemplárním způsobem a Snape se snažil přijít na to, co přesně se v kotlíku a okolí před výbuchem odehrávalo. Ale dnes bylo něco jinak. Má snad Snape potíže zaostřit?
"Protože..." Neville si vzpomněl, jak Janecius včera říkal, že ošetřovat učitele a ošetřovat rodiče je skoro totéž. Ta scéna se mu vybavila s přízračnou přesností: světlo filtrované žlutými závěsy, šedivé kameny stěn, bělost prostěradel, smolně černé Snapeovy vlasy zmuchlané na polštáři, dusný vzduch, vlastní šok z toho, že se bude starat zrovna o Snapea, štípání masti proti popáleninám na hlavě, tíha tašky s učebnicemi, kroky na nádvoří, pach lektvarů a kávy z vedlejší místnosti... Knedlík v krku, když odkládal tašku a přistupoval k lůžku. Radost, když na něj léčitel pochvalně kývl. Pocit, že konečně dělá něco užitečného. Něco, co má smysl. Co bude mít efekt. Ne jako když se u Munga doopravdy staral o tátu. Mám tátu rád, myslí si (a vzpomínka na Janeciova slova se rozplývá, slova rezonují v mlze: nelze jim rozumět), mám tátu vážně rád, ale vím, že tam... není naděje. A Snape ji včera měl, a já to... věděl? Tušil... Ale tohle vysvětlovat, a právě Snapeovi? Ne, to je příliš... osobní. O to se nepodělím. "Ne, pane. To byste nepochopil."
"Oceňuji, jak vysoké máte mínění o mé... inteligenci, Longbottome," zavrčel nespokojeně Snape.
Tentokrát se zaškaredil Neville. Ten výraz byl na jeho kulatém, dobromyslném obličeji mimořádně nezvyklý a velice překvapující. "Jak vám to mám vysvětlit, když tomu sám pořádně nerozumím? To je spousta věcí dohromady. Proč vás to vlastně zajímá?"
Snape zaťal zuby, jako by bojoval s bolestí. "Nepokládejte mi otázky, na které nechcete slyšet odpověď, Longbottome! A neurážejte mě tak hloupými a triviálními dotazy. Proč mě zajímá, co tu děláte? To je snad zřejmé, ne? Je mi dostatečně známo, jak rád pobýváte v... mojí přítomnosti. Lupin se nikdy netajil... jistými detaily z praktické části výuky obrany ve vaší třídě. Abych byl přesný, bavil tím celou sborovnu." Snape ty věty drtil mezi zuby, jako by mluvil jen s velkým sebezapřením, nebo dokonce proti svojí vůli.
Profesor Lupin bavil celou sborovnu tím, že Nevillův bubák má podobu profesora Snapea?!? Neville zíral, neschopen slova. Tohle by do toho hodného a usměvavého učitele nikdy neřekl. Vždyť přece to, jakou má podobu bubák a Patron, to jsou stejně intimní informace, jako jakou má člověk hůlku nebo... a podobně! Když to kouzelník o sobě zveřejní sám, je to v pořádku, ale aby to udělal někdo druhý a ke všemu jemu za zády?!? Jeho vlastní učitel?!? Něco tak podlého a hnusného by Neville očekával leda snad od Snapea, a ani to ne. I Snape měl... hranice. Úroveň.
A odpověď na svou otázku si rozhodně zasloužil. Ať to bylo Nevillovi sebenepříjemnější. Za tohle. Tohle se stát nemělo. Neville se opravdu poctivě zamyslel.
"No... jednak kvůli Hannah, jak jsem vám říkal."
"Prosím?"
"Chtěl jste vědět, proč jsem tady. Jednak kvůli Hannah. Jednak kvůli... tomu seznamu na té listině na dveřích... v laboratoři. No, jak se tam píše kolegové... a jak tam jsou pak dole jména. A jednak kvůli léčiteli Janeciovi."
"Mistru Janeciovi," opravil ho Snape.
"Promiňte, pane?"
"Pro vás vždycky mistr Janecius. Dokud vám nedovolí, abyste mu tykal. Pak to bude mistr Anzelm. Nikdy nic jiného. Alespoň dokud se nepropracujete na jeho úroveň."
Aha, tak proto mistr Severus, uvědomil si Neville. "Ano, pane."
Zvenku se ozval náraz, skoro melodické zařinčení sypajícího se skla, nějaké to ostré slovo a pak jemné cinkání, jak rozsypané střepy pršely zpět do krabice. Drobné klapnutí dveří z chodby v tom hluku úplně zaniklo: nezachytily ho ani citlivé Snapeovy uši, vycvičené roky učení... a té druhé práce.
"Pokračujte," požadoval.
"Kvůli... mistru Janeciovi, když myslíte, pane. Kdyby mi nebyl včera řekl... řekl... že... víte..." A stejně to nešlo vyslovit. Neville zavřel oči a zaťal pěsti. Profesor Snape si zasloužil pravdu, i kdyby jen jako kompenzaci za to, co provedl profesor Lupin. "No... podívejte, já nevěděl, že tu jste zrovna vy... já myslel, že jste mrtvý. Harry říkal... a na listinu se taky dopisuje ručně, takže to, že tam vaše jméno ještě je, nic nevypovídalo... a tak. No a když jsem teda pak vešel tamhle do dveří... kdyby za mnou nestál... mistr Janecius, pane, já bych byl vážně utekl. Ale on potom... řekl... řekl... Nesmíte se mi smát, pane!"
"Nebudu."
Neville se podíval Snapeovi přímo do očí. Zářily z té nepřirozeně bledé, pohublé a propadlé tváře jako dvě chladivé studny v poušti. Po těch zvláštních pátravých jiskřičkách uprostřed nicoty nebylo ani stopy. Chlapec se odhodlaně nadechl. "Řekl, že starat se o učitele je skoro totéž jako starat se o rodiče."
Snape překvapeně mrkl. Těžce polkl. "Merline!" zašeptal a sklopil pohled ke svým rukám.
Neville cítil, jak se mu zatínají svaly na ramenou, jak se mu sešklebuje obličej do téže grimasy, kterou předevčítem viděl Voldemort, jak se jeho ruka zvedá prakticky sama od sebe, jak letí dolů - na poslední chvíli ji odklonil od Snapeovy hlavy. Prásk! dopadla pěst na rám postele. "Vy to VÍTE!!! JAK to víte!?!"
"Všichni členové profesorského sboru to vědí." Snape mluvil téměř bezvýrazně, téměř neslyšně. "Všichni stálí členové," opravil se. Vzhlédl k Nevillovi, oči plné nevýslovné bolesti. "Opravdu si myslíte, že bychom vás tu mohli mít sedm let na starosti, aniž bychom se zajímali o vaši rodinu?" S nesmírnou námahou natáhl ruku tak daleko k chlapci, jak dokázal. Dlaní nahoru.
Neville zatínal pěsti. Nemohl, nemohl, nemohl do té ruky udeřit. Viděl, jak se chvěje. On sám se třásl. Postupně mu docházelo, co Snape řekl. Věděli to, celou dobu. A nikdo mu to ani slůvkem nenaznačil.
"Proč? Proč jste nikdy nic neřekli? Proč jste vy sám...?"
Ano, proč se mu Snape nikdy nevysmál na účet jeho rodičů, umučených Smrtijedy?
"Rozhodl jste se to nezveřejňovat. Respektovali jsme vaše rozhodnutí." Snape položil ruku na pokrývku. Jeho hlas zněl velice unaveně. "A pokud jde o mě osobně? I kdybych se omylem domníval, že to je slušné, Longbottome, jak bych mohl, před třídou, ve které byly dětičky Smrtijedů, tak ochotné referovat doma o všem, co... viděly a slyšely? Máte nějakou konkrétní představu?"
Neměl. Z pěstí se znovu staly lidské ruce. Sesunul se do křesla.
"Považujete stále moji povědomost o té záležitosti... a moje mlčení o ní... za nepřiměřené?"
Neville překvapeně polkl. Snape vztahuje... tamta pravidla i sám na sebe?! Je zakázáno napadat kolegy. Považuje-li kolega vaše chování za nepřiměřené... "Ne, pane. Naprosto ne. Promiňte, pane."
"Z mého pohledu je právě tak i vaše chování... pochopitelné a zcela omluvitelné, Longbottome."
Tentokrát klapnutí dveří z chodby zaslechli. Vzápětí uslyšeli Janecia a nějaký druhý hlas. Cinkání lahviček ukládaných do skříně.
"To není slečna Abbottová," řekl tiše Snape.
"Ne. Hannah šla spát. To bude nejspíš Stephen Cornfoot," odpověděl stejně tiše Neville.
Snape přikývl. "Běžte tam. Řekněte mu, že potřebuju ty zápisky, které leží na mém stole v laboratoři. Ať je předá vám nebo mistru Janeciovi. Jasné?"
"Ano, pane."
"A ať dole v laboratoři pozdravuje. Ať jim vyřídí, že jestli začnou oslavovat beze mě, do konce života jim to neodpustím."
Neville se pousmál. "Jasné."
Snape přimhouřil oči a mírně zvlnil rty. "Ta oslava se samozřejmě týká i vás, Longbottome."
Co tím myslí? To mě zve? Nebo mi nechce odpustit, že jsem už slavil - ve Velké síni? Neville se rozhodl, že nad tím bude přemýšlet později. Teď mu nesmí utéct Stephen.


--------------------------

Kapitola je opět dlouhá, předlouhá, takže, pokračujte ve čtení.

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014