ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Třetí korálek: 2. Obrana - pokračování

18. června 2014 v 0:03 | Ioannina |  Třetí korálek růžence: jabloňový - Malé lekce etiky
Rychle prošel dveřmi - a vycvičený celým rokem skrývání je za sebou automaticky přivřel. Aby nebylo dovnitř vidět, ale aby Snape slyšel.
V přední místnosti se mu naskytl přesně ten obrázek, který čekal: Janecius ukládající lektvary do skříně, Stephen odškrtávající položky na seznamu. Vyřídil vzkaz. Stephenovi blesklo v očích radostí.
"Tak mu to přece vyšlo. On říkal, že má tak desetiprocentní šanci. Pětiprocentní, pokud se stane něco, co nečekal. To je paráda, chlape!" A praštil Nevilla do ramene. "Jasně. Letím. Letím, chlape!" A hodil seznam na stůl a vyběhl ven.

Anzelm se zasněně usmíval. Vzpomínal, jak on sám takhle běhával, kdykoli po něm něco chtěla jeho mistryně lektvarů, Brigitta z Narviku, nebo starý mistr léčitel, Mistr gdaňský, nebo kterýkoli jiný z mistrů, které ctil a respektoval. Kéž by mi tak dovolil pracovat pod svým vedením mistr Severus! Kéž bych mohl strávit poslední rok praxe v jeho laboratoři! Kéž bys dala, Paní! Ale to těžko. Oponenta mi dělal, to pro něj ovšem znamenalo maximálně dva dny a nic víc. Na konferencích se potkáváme a bavíme a naučil jsem se tak od něj hodně, ale to pořád ještě není nic než drobky od stolu. Být vedoucím mé mistrovské práce... nechat mě rok nebo víc pracovat ve své laboratoři... nechat mě do detailu odpozorovat svoje vlastní postupy... to těžko. Bylo by to úžasné, ale je to prakticky nereálné.
Pokud mi to sám nenabídne, ani to po něm nesmím žádat. Zvlášť v téhle situaci ne. Kdybych sem přišel tak, jak jsem chtěl, na zdvořilostní návštěvu - pak bych se mohl zeptat. Ale teď, teď by si myslel, že po něm chci, aby mi splatil, že jsem se o něj staral... to ne.
Léčitel znovu obrátil pozornost k čerstvé várce lektvarů. "Vezměte si seznam, Longbottome, a vyhledejte a odškrtejte na něm položky, které vám budu diktovat, buďte tak laskav."
Seznam byl velmi jednoduchý a přehledný: za každým jménem lektvaru a objemem běžné dávky řada čárek, některé přeškrtnuté, jiné ještě ne. Když skončili s ukládáním hotových věcí, vzal si Anzelm pergamen a doplnil další čárky, dopsal dva nové lektvary a uložil arch do krabice, kam mezitím chlapec bez říkání naskládal umyté prázdné lahvičky.
Anzelm se smutně pousmál. Chlapec umí pracovat v týmu. Tahle studentská laboratoř... tohle těsné spojení herbologů a výrobců lektvarů... oni si ani neumějí uvědomit, jak úžasná životní lekce to je. Jak ojedinělý projekt...
Jak rád bych se účastnil...
"Děkuji za pomoc. Posaďte se na chvíli."
Neville si sedl. Anzelm nalil oběma kávu a přisedl si k němu. "Longbottome. Ráno jste slyšel, že ministerští panáci chtějí vyslýchat pacienty, a slyšel jste, co si o tom myslím. Důrazně vám připomínám, že se nesmíte mistra Severa ptát na žádné osobní věci. Je vám to jasné?"
Chlapec koukal trochu zmateně. "Já přece vím, že se to nesluší, pane."
"Víc než to. Mistr Severus má v sobě tak silnou koncentraci jedu a protijedu, že je efekt podobný účinkům Veritaséra. Sice jde v tomto případě o jiné látky, než obsahuje Veritasérum, ale při takové koncentraci už na tom nezáleží. Nemůže si pomoct a na otázky vám musí odpovědět i proti svojí vůli. Pravdivě. Chápete?"
Chlapec nakrčil čelo a zamyslel se. Snad si připamatovával nějakou lekci. (Neville opravdu vzpomínal: jak Umbridgeová po Snapeovi tehdy chtěla, aby jí přinesl Veritasérum nebo jakoukoli jinou podobnou látku, a jak jí Snape řekl, že silný jed by snad působil stejně, ale pak by jí naneštěstí vyslýchaný umřel nepohodlně rychle: nestihla by si vyslechnout odpovědi - a taky na to, jak měl dojem, že Snapea dnes mluvení občas bolí, a jak se chvílemi divil, že je profesor tak necharakteristicky sdílný.) Pak konečně nejistě přikývl.
"Mistr Severus si to uvědomuje, Longbottome. Tím je to celé ještě horší. Nekomplikujte mu život. Neptejte se na věci, které nepotřebujete nutně vědět k aktuální péči o jeho pohodlí. Buďte taktní. Kdybych tu jen mohl trávit trochu víc času..." Anzelm si povzdechl. Točil hrnkem v rukou. Situace byla nepříjemná. Chlapec není léčitel. Správně by u mistra Severa vůbec neměl být. Nezná etiku toho povolání. Nesložil přísahy...
Na druhou stranu, podílí se na tom projektu studentské laboratoře. Přivedla ho sem paní Poppy, která na rozdíl ode mě místní situaci rozumí. Tatáž paní Poppy, která rozhodla, že mistra Severa uložíme v jejích soukromých prostorách - a já vím, jak moc si každý léčitel cení soukromí: místa, kde může nerušeně spát, místa, kde může dát najevo únavu, zoufalství... A krom toho, chlapec se osvědčuje. Je sice trochu nejistý, ale má v rukou cit pro život. A je ochotný se učit.
"Já tomu rozumím, pane. Mně je jasné, že tu máme polní podmínky. Že jste na roztrhání. Nedělejte si starosti. Nebudu se ptát."
Polní podmínky. Přesně řečeno. Anzelm se hořce ušklíbl. Tři léčitelé a tři nekvalifikovaní pomocníci na dvaapadesát těžce raněných, laboratoř bez přímého dohledu mistra lektvarů, to všechno za situace, kdy ošetřovna záměrně nerozlišuje, ke které straně se který pacient v boji přidal (díky Bohyni za plenty), a kdy se kolem potulují ti zatracení auroři. Ještě že je aspoň profesorka McGonagallová natolik lidská, že dokázala naše stanovisko pochopit a podpořit, a co víc, že je natolik silná, že jí můžu důvěřovat, že ty ministerské šašky, kteří by chtěli zatahovat svoje malicherné spory sem, na území Paní vlků, udrží na uzdě. "Za všech okolností se budete snažit zachovávat soukromí a lidskou důstojnost svých pacientů. Nebudete nikomu zvenčí sdělovat nic, co jste zaslechl od lidí v deliriu, v bolestech, pod vlivem lektvarů, kleteb, ve spánku, ve stavu euforie, deprese a ve všech ostatních stavech, kdy člověk není schopen plně posoudit, co říká nebo dělá," začal Longbottomovi spontánně recitovat jednu část závěrečných poučení, čtených obvykle těsně před složením přísahy. "Ať uslyšíte nebo uvidíte cokoli, pokud to není důležité pro péči o vašeho pacienta, není to pro vás důležité vůbec. Nesmíte zneužít..."
"Důvěrných informací," přerušil ho chlapec. "Když se vám lidi svěří s něčím, co je bolí. Důvěry lidí. Já tomu opravdu rozumím, pane. Nevěděl jsem to s tím protijedem, ale teď už tomu rozumím."
Anzelm se na něj chvíli upřeně díval a vážil, jak moc může věřit hloubce toho porozumění a upřímnosti toho slibu. "Dobře," rozhodl se. "Jsem rád, že se ve vás paní Poppy nezmýlila, Longbottome." Vzal ze stolu prázdné hrnky a šel je umýt. "Buďte tak hodný, počkejte, až sem pan Cornfoot přinese, co mistr Severus chtěl, a pak nám skočte pro něco k jídlu. Pro mistra Severa vezměte silný masový vývar, může být s trochou zeleniny, a čerstvý chléb. Ne tousty. Já se jdu podívat vedle."
"Profesor Snape říkal, že to Stephen může dát mně nebo vám: tak proč chcete, abych tu čekal nutně já, pane? Mohl bych jít pro to jídlo hned."
Anzelm se opřel rukou o veřeje. Váhal. "Předpokládám, že jde o poznámky o tom protijedu," řekl tiše. "Neměl bych to dostat do rukou. Pro péči o mého pacienta mi stačí ty informace, které už mám." Odmlčel se. Ne, rozhodně bych neměl. Zvlášť když ještě nemám vymyšlené téma mistrovské práce, zachvěl se v duchu. Zvlášť když se chci taky specializovat na protijedy... Ach, Paní vlků, proč se to muselo takhle zvrtnout. Pak znovu promluvil, skoro šeptem: "Pochopte, mně by to stačilo přečíst jednou, abych si to zapamatoval. Je to jeho objev. Možná to bude chtít publikovat. Ne, neměl bych to dostat do rukou dřív a v jiné podobě, než bude on sám chtít."
Chlapec zase chvilku přemýšlel. Pak stejně tiše namítl: "On si ty vaše záznamy čte."
"Já vím. Požádal mě, abych mu je půjčil. Ochotně mu je přenechám úplně. Je to jeho experiment. On za něj málem zaplatil životem."
Léčitel otevřel spojovací dveře a vešel dovnitř. Přivřel je za sebou na škvíru tak, jak je předtím nechal chlapec. Neville zvědavě naslouchal, jak si Janecius poradí s tím, s čím se on sám ráno nedokázal vypořádat. A ano, probíhalo to zhruba tak, jak si to ráno představoval: tak, jak toho sám prostě nebyl schopen. "Dobré poledne, mistře Severe. Vy tu ale máte příjemně. Za chvíli bude čas na oběd, nechtěl byste se předtím trochu projít?" V Janeciově podání to vypadalo směšně jednoduché. Neville slyšel, jak Snape něco tiše odpovídá... a pak přestal poslouchat.
Dokud k němu nedolehlo Anzelmovo ostré: "Přece víte, že vám teď ještě nemůžu dát žádný lektvar! Ani proti bolesti, ani dokrvovací! Mistře Severe, prosím vás!"
Co se tam děje? Snape přece nekrvácí... Rána na krku se zatáhla už včera a žádnou další otevřenou ránu nemá. Co ho bolí? Ta spálenina na ruce? Nebo... nebo jsem to s těma otázkama přehnal a bolí ho tohle, nějak? Neville se cítil trochu provinile. Měl sto chutí otevřít dveře a jít dovnitř, nebo aspoň otevřít pořádně ty dveře... ale netroufal si. Jednak se styděl, že se nechoval slušně. Jednak proto, že včera večer viděl ty jizvy po cruciatu. Neměl chuť přivádět profesora Snapea do takové situace ještě jednou. Nebude strkat nos, kam nemá. Pokud budou chtít, aby tam byl, zavolají ho. Když bude potřeba, aby něco věděl, Janecius mu to řekne. Mistr Janecius...
Že by se mohl sám zeptat, že by mu třeba Janecius i rád odpověděl, to ho ještě nenapadlo.
"Anzelme, pochop, že to je jediná možnost! A musí se to udělat rychle, dokud mám v krvi dost vysokou hladinu toho protijedu. Znovu si ho už nemůžu vzít, to by nevydrželo srdce!"
Ouvej. Snape zvýšil hlas. Tak to je průšvih. Merline, co se tam děje?
"Ale to bude muset být zaživa!"
"Já vím! Myslíš, že z toho mám zvláštní radost? Ale podívej, když už to takhle vyšlo... Anzelme. Prosím."
Neville uslyšel, jak někdo běží po chodbě, a vzápětí vrazil dovnitř Stephen.
"No čau. Trháš rekordy v běhu do schodů, nebo teprve trénuješ?" zeptal se Neville trochu hlasitěji, než bylo nezbytné.
"Ty si ještě dělej srandu!!! Ti blázni vyškrabali každou čokoládovou žabku. Já jim říkal, že možná nebude čokoládu smět a že si nikdy čokoládu k čaji nedal a že konkrétně žabky považuje za nechutně dětinský a že nás za to zabije, tebe nejdřív a nás hned potom... a Merlin ví kolik dalších rozumných věcí, ale myslíš, že mě poslouchali? Šílenci jsou to, to ti povídám. Ty lektvary jim vlezly na mozek. No, tady to máš. Tohle jsou ty poznámky, tady nějaký čistý pergameny, tady inkoust a brk, tady Linda našla olůvko, kdyby nemohl vstát, tak aby si nezaprasil inkoustem postel... no a v týhle krabici jsou ty zatracený žaby. Já se z nich pominu!"
Neville se složil smíchy.
"No jasně, brácho. Užij si to, dlouho to trvat nebude," poplácal ho po zádech Stephen. "A vůbec, tvoje chyba, žes nikdy nezůstal na čaj. To by ses teprve dusil."
"Prvotřídně otrávenej," chechtal se Neville.
"No jasně. Ajo, tys nikdy nezjistil, co to znamená, vlastně. To ti chtěli říct, že tam má přijít taky profesor Snape."
"To si děláš srandu? Jeremy mi ten svůj otrávenej čaj nabízel pomalu při každý příležitosti! Já myslel, že je to nějakej jeho osobní žertík."
"Ne, nedělám si srandu. Profesor Snape s tebou chtěl mluvit. Vzkazoval ti nejmíň dvacetkrát. No nic, přežili jsme to i tak. Hele, kámo, jak na tom je?"
"Jo... jo, docela dobrej..." Neville byl mírně vyvedený z míry. Snape že s ním chtěl mluvit?
"Podle normální definice toho slova, nebo podle páně profesorovy osobní - ještě naživu?"
"Něco mezi. Lepší než včera."
Stephen kývl. "Jsem fakt rád. Po tom, co blábolil Potter - sorry, já vím, že je z tvojí koleje, ale já jsem to líčení tý scény s tím hadem nemohl poslouchat. A ty nadšený oslavný ódy, člověče, z toho mně bylo zle. Když si vzpomenu, jak celejch šest let zuřil, pěnil, podezíral... vytahoval se... pak si na rok zmizí, my to tu oddřem, on si zas přifrčí a dělá hrdinu... Sorry. Potter mi leží v žaludku. Už mlčím. Nechal jsem tady někde tu transportní krabici."
Neville mu ji podal. "Harry zas není takovej idiot. Má svoje mouchy, ale jde vydržet."
"Dík. Hele, fakt se omlouvám. Pottera nebudem řešit, jo? Nechci se hádat. Potter je od vás, ty jseš v pořádku... kvůli tobě přežiju na týhle škole i Pottera. Snapeův bod provozního řádu číslo šest: je zakázáno rozbíjet laboratoř kvůli interkolejním nesrovnalostem. Jo, sakra, Snapeův provozní řád... chlape, zeptej se ho, jestli nemá námitky proti Hannah."
"Nemá. Ptal jsem se."
"Ne? Príma."
"Ty, a vy jste všichni v pohodě? Hannah byla ráno dost nadšená..."
"Jo, my jsme v pohodě. Podle běžný definice toho slova. A myslíš Hannah? Jo, s ní se pracuje dobře, žádný potíže. Děláš si starosti, že ses za ni zaručil, co?" Stephen se zasmál. "Ne, je to dobrý. Máme to spolu ve skleníku rozdělený trochu jinak, děláme oba dva prakticky totéž, ne jako jsme to měli ty a já. Ty, ale ty sis během roku vyhrál, co? Úplně jsem koukal, co všechno se dá v... tamtom skleníku najít. Dobrá práce, kámo."
Neville se začervenal. "Nojo... no, dík." Tak Stephena ani nenapadne hrát na notu my hodné děti z Hufflepuff, ani mu nepřijde, že by se Hannah mohlo zdát divné, že se dá bez potíží pracovat pohromadě s Ravenclawem a Slytherinem, uvědomil si. Tak moc je to pro nás už přirozené... Škoda že tu Hannah celý rok nebyla.
"Hele, když mluvíme o našich lidech, nemáš tušení, co je s Erniem?"
"Nevím... Nějak se mi v bitvě ztratil. Mrtvýho jsem ho neviděl." Neville se otřásl. Ne, není škoda, že byla v bezpečí doma. Kdyby byla tady, byla by spíš v Dumbledoreově armádě - a s největší pravděpodobností by se nakonec skrývala v Komnatě. Jako Ernie. "Ty, Stephene," vzpomněl si náhle na ranní návštěvu profesorky McGonagallové, "dejte si bacha, Shacklebolt slídí a tahá informace nelegální cestou."
"A sakra," zarazil se Stephen. "Díky. Dáme. Ten by nemusel mít pochopení pro takový experimenty jako je ten stan první pomoci, co? Jo, ty to vlastně nevíš, když jsi nemluvil s profesorem Snapeem... No nic, už je po všem. Kdo přežil, přežil. Jo a profesoru Snapeovi vyřiď, že na něho rozhodně s oslavama počkáme, protože se máme příliš rádi, než abychom riskovali byť jenom stín jeho rozhořčení."
"Co, Snapeovi? Ty, Stephene, to mu přece nemůžu říct!"
"Ale můžeš." Stephen se ušklíbl nezaměnitelně snapeovským způsobem. "Stejně tě už zabije za ty žaby, takže to máš jedno. Dvakrát tě zabít nemůže. Tak čau."
Neville se pousmál. "No na to bych nevsázel. Tak je pozdravuj. A tentokrát na ten otrávenej čaj přijdu. Teda, jestli se dožiju skrz ty žaby."
"Aspoň budem konečně komplet," kývl Stephen, vzal dřevěnou krabici s prázdnými flakónky a seznam a odešel.
Neville čekal. Počítal. Nepřítomně přitom zíral na krabičku plnou čokoládových žabek.
"Pane profesore?" zavolal po chvíli, když si byl jistý, že je Stephen už dost daleko a že ho neuslyší.
"Doneste to sem," odpověděl okamžitě Snape. "Všechno."
Anzelm měl ruku před ústy a třásla se mu ramena. Neville se na něj zkoumavě podíval a téměř mimoděk zvedl obočí a koutek úst. Anzelm vybuchl smíchy.
"Brk a inkoust mi dejte do nočního stolku, Logbottome, opravdu bych si nechtěl... zašpinit lůžko," řekl Snape. V očích mu blýskalo. "Čisté pergameny také. Olůvko nechte nahoře. Čokoláda... hm... obávám se, že některé z flavonoidů by nepříjemně kolidovaly s tím koktejlem, co jsem si vzal. Smutné, ale nikoli beznadějné. Nechte to nahoře. Poznámky mi dejte do ruky." Rychle prolétl svazek pergamenů. "Anzelme. Pro tvoji informaci: odhadl jsi všechno, kromě drobného časovače. Nástup účinnosti první dávky protijedu byl zpomalen, z jistých důvodů jsem potřeboval, aby se protijed dal užít preventivně: časovač se začal radikálně odbourávat až působením hadího jedu. Žádnou další funkci ve směsi neměl, kromě toho, že byl jenom k vzteku: piplal jsem se s ním přes tři měsíce. A kromě toho, že nám jeho použití teď umožnilo ten... zamýšlený zákrok. Na základě tvých záznamů se domnívám, že mám v těle výrazně víc protijedu než jedu. Což je druhá věc, která ten zákrok činí možným. Chci, aby sis přečetl tohle. Můj způsob zápisu znáš. Jestli ti něco nebude jasné, zeptáš se mě. Longbottom by mohl mezitím zajít do kuchyně, jak jsi po něm chtěl."
Anzelm se rázem přestal smát. Oči se mu zaleskly. "Opravdu? Mistře Severe...?"
Snape vážně přikývl.
"Děkuji..." Anzelm si vzal Snapeovy poznámky. Posadil se ke stolu a začal číst.
"Longbottome. Běžte a udělejte, co vám nařídil mistr Janecius."
Anzelm se pousmál, ale oči od čtení nezvedl.
Neville se konsternovaně otočil na patě a šel do kuchyně pro oběd.
Když se vrátil s obřím tácem plným sendvičů, polévky, chleba, salátu, zákusků, džusu a horkého kakaa, Snape a Janecius tiše diskutovali. Neville opatrně dolevitoval tác na pracovní stůl a právě chtěl zaklepat na spojovací dveře, když uslyšel svoje jméno. Ze Snapeových úst.
"Longbottom to zvládne. Dělá vám zle pohled na krev, Longbottome?"
"Nevím, pane. Asi ne. Chcete se najíst?"
"Později. Dejte na to nějaké kouzlo na udržení teploty a pojďte sem."
Neville nevycházel z úžasu. Opsal hůlkou složitou křivku - enthermio - a mírně se pousmál. Tak formule jsou prý k ničemu? Ještě že ho profesorka McGonagallová tehdy přesvědčila, aby si je zapsal! Poctivě po sobě práci zkontroloval a šel dozadu.


Stolek byl uklizený, knihy a pergameny odsunuté na okno. Na stolku stálo měděné umyvadlo plné nějaké kouřící vody, ve které plavaly květy a listy bylin. Neville zběžně zahlédl květ třezalky, list jitrocele, květ vratiče, list vraního oka a květ měsíčku, uprostřed mísy trůnil jediný květ echinacey. Celá směs působila velice živým a barevným dojmem. Vedle byla připravená menší prázdná měděná miska, stříbrný nůž, gáza a chomáče vaty. To už tak vesele nevypadalo.
Polštáře zpod Snapeových zad ležely na křesle, stejně tak pokrývka. Merline, ten je ale hubený, zarazil se Neville. Pohled na Snapea v nemocniční košili, s levým rukávem vyhrnutým až k rameni, ležícího na holém lůžku (a blýskajícího černýma očima) byl z nějakého zvláštního, nepochopitelného důvodu ještě depresivnější, než pohled na Snapea v bezvědomí.
"Pojďte sem," dožadoval se Snape. "Můžete zavřít oči, jestli by se vám mělo dělat zle. Budete mě držet. Nesmím se pohnout. Jasné?"
Neville beze slov přikývl. Dvakrát, jako dítě. Zavřel za sebou dveře.
"Umyjte si ruce v umyvadle," řekl tiše a klidně Janecius. Upravoval tlustou vrstvu gázy pod Snapeovou rukou. "Až po lokty," upřesnil, aniž vzhlédl od práce. Na rozdíl od Snapea vypadal jakoby ztracený sám v sobě, nepřítomný. Neville si vyhrnul rukávy hábitu až k ramenům a ponořil ruce do umyvadla. Voda byla zvláštní na dotek, palčivá, plná ohně.
"Tak pojďte, začneme," oznámil Janecius do prázdna. "Neville, prosím. Z druhé strany."
Neville přešel ke vzdálenější straně lůžka. Položil ruce Snapeovi na ramena. "Celým předloktím," řekl Janecius, a ani teď se na něj nepodíval. Neville poslechl. Snapeův obličej se ocitl jen na dvě pídě od jeho. Naposledy byl Snapeovi takhle blízko zhruba před čtyřmi lety, když na něj profesor syčel v učebně. Chlapec si najednou nedokázal vybavit, oč tehdy přesně šlo. Ano, a ještě včera, když se Snape probral z bezvědomí. To se teď taky zdálo roky daleko.
"Je to dobré, pane?"
"Čeká se od tebe excelentní ukázka vaší proklamované gryffindorské kuráže."
"Jo. Jasně."
Anzelm vzal do ruky nůž. Nasadil ostří těsně pod odchlipující se okraj spáleniny na Snapeově předloktí. Snape se zachvěl. Neville ho přitiskl pevně k lůžku - a zavřel oči.
Nekřičel. Neville nechápal, jak to dokázal. Kdyby někdo řezal kusy živého masa jemu, řval by na celý hrad. Snape nekřičel, jen tiše, tlumeně sténal. Jeho šlachy ale křičely. Prohýbal se jako luk. Neville ho držel celým tělem, a pořád se zdálo, že to nestačí. Pak napětí povolilo a Snape se znovu jenom třásl a rychle, bolestně dýchal. Neville otevřel oči. Profesorův pohled bezcílně těkal z místa na místo, vyděšeně, jako zvíře zahnané do kouta. Pak Snape zaregistroval, že se na něj chlapec dívá, zaostřil a trochu se ušklíbl levým koutkem.
"Ještě jednou," řekl Anzelm bezvýrazně.
Snape se nadechl a skousl. Neville sklonil hlavu ke svým rukám, čekal. Nepotřeboval vidět, jak Anzelm pracuje nožem: každý řez, každý dotek, všechno se odráželo v napětí Snapeových svalů. Nevillovi najednou hořely dlaně, tak jako když se umýval v umyvadle s květinovou vodou. Zdálo se mu, že tu děsivou, tichou křeč v ramenech, která svírá, teplem svých dlaní zmírňuje. A znovu uvolnění, třas, rychlý dech. Snapeovy oči a v nich bolest, pochopení, důvěra. Neville si nepamatoval, že by v těch očích kdy viděl tolik emocí.
"Opatrně s tou magií, chlapče," napomenul ho Anzelm, pořád tak odtažitý. "Naposledy." Snape pevně zaťal zuby.
Neville drobně pohladil to kostnaté rameno. A znovu: napětí, zmítání, skučení, teplo v dlaních. Neville se snaží najít rovnováhu mezi energií, kterou cítí ve svých rukách (a kterou zřetelně předává Snapeovi, proč by ho jinak Janecius varoval), a mezi napětím svých vlastních svalů. A daří se mu to: ta síla ho začíná poslouchat stejně dobře jako jeho svaly. Snapeův obličej je zkřivený bolestí, profesor otevírá oči, Neville se do nich dívá, upřeně. Vydrž, bude to dobré, myslí si, vydrž, bude to dobré, myslí si síla v jeho rukou, Snape se mu dívá do očí. Poslední řez, nádech, křečovité zadržení dechu, zasténání.
"Hotovo," říká Anzelm. Neville někde za sebou cítí šlehnutí magie a vzápětí, jak se pálí maso. Pevně zaboří prsty do Snapeových paží, ale ten nereaguje tak, jako předtím: co to tedy bylo? Ostře a sladce páchne krev. Vůně bylin a květů v míse zintenzivněla, ozývá se cinkání. Léčitel umývá nůž. Neville cítí, jak se Snapeovo prudce bušící srdce uklidňuje, dech se prohlubuje. Ssst - sběračka květinové vody na rozpálené měděné misce. Pach mokrého popela. Čísi ruka na zádech, Janeciova? "Děkuji za pomoc, to je všechno," říká léčitel. Neville pomalu uvolňuje sevření, narovnává se. Snape si navlhčuje rty jazykem.
"Vynikající," říká unaveně. A pak, stejně namáhavě a přerývaně, jako mluvil včera s madam Pomfreyovou: "Jestli se nemýlím, dostáváte ode mě toto... hodnocení za celou svou kariéru... poprvé, pane Longbottome."
Neville se zkoumavě dívá na vlastní dlaně.
"Ano, to je to, co mám... na mysli," přisvědčuje chraptivě Snape. "Jak to... vypadá, Anzelme?"
"Začíná se to zatahovat."
"Přesně jak jsem ti říkal." I v tom chraptivém unaveném hlase byl znát triumf. A Snape zavírá oči a usíná.
A tehdy Neville udělal chybu: podíval se na ránu.
Černá seškvařená kůže zmizela, místo ní je otevřená krvavá rána: cévy jako by se samy spojovaly zpátky, svaly a šlachy jako by se vracely na svoje místo a scelovaly, přízračně pomalu, jako když se pohybují kořeny rostlin ve slepé tmě hlíny. Rána už skoro nekrvácí. Přetáhla se přes ni slabá růžová blanka, která se snad časem stane kůží: teď je ale průhledná... Neville cítí v ústech zvláštní chuť, spoustu slin, má hlavu nepřirozeně lehkou. Bude zvracet. Rychle si dává ruku před ústa, vyskakuje a utíká ke dveřím. "Tamhle je to blíž!" namíří Anzelm hůlku na dveře malé koupelničky. Otevřou se. Neville změní směr, šťastně dopadá na kolena před záchodovou mísu a zvrací.
Někdo mu drží čelo a týl.
"Opláchni si obličej."
"Ano, mistře Janecie," odpovídá Neville slabě.
"To nic, to je v pořádku," podpírá ho léčitel. "Vedl sis velice dobře."
Neville se opřel jednou rukou o umyvadlo, druhou o léčitelovu paži a posmrkává. Odvrací obličej. Tolik se stydí! Proč jenom musí být tak slabý...
"To nic," konejší ho Anzelm. "Nemáš se zač stydět. Taky nemám tuhle řezničinu rád, a to jsem zvyklý... A tys odvedl obrovský kus práce, Neville. Pojď, sedneš si, trochu se vydýcháš a pak se najíme."
Neville kýve a schovává obličej do ručníku. "To ta... divná blanka... a jak se svíjely ty cévy... Promiňte, pane... jsem nemožný..."
"Nejsi. Není to hezký pohled. Mudlové to prý snášejí líp, snad že nemají přístup k magii. Zato se jim pak rány hůř hojí. Všechno má svoje. Ještě se ti točí hlava?"
"Už ne," šeptá Neville zahanbeně.
"Mám tě tu nechat chvilku samotného? Nalij si vodu i na krk a na hlavu, uleví se ti. Vyčerpal ses tou magií bez hůlky, chlapče..."
"Ano, mistře Janecie..." Neville odložil ručník a pustil si poslušně vodu. "Promiňte. Já nevěděl, co to dělám. Já jsem mu jenom chtěl pomoct..."
Anzelm se mírně usmál. "Uvažoval jsi někdy o tom, že bys chtěl být léčitelem, Neville?"
"Ne, pane...?" Chlapec opatrně vzhlédl. Anzelm souhlasně přikývl a nechal ho o samotě.
Neville si vzpomněl, jak si mistr Janecius včera večer šplíchal na hlavu studenou vodu a frkal u toho jako kůň, a napodobil ho. Možná, že léčitel včera viděl nebo prováděl podobný zákrok? Madam Pomfreyová se zarazila, když mluvila o nějaké práci, co měl mistr Janecius zrovna v sále... bylo to něco takového? Nebo snad ještě horší? Ta fialová voda... a ty puchýřky...
Já a léčitel? Copak já vím, jestli bych to dokázal?
Myslel jsem, že mi praxe u táty a mámy stačí... tohle jsem si představit neuměl.
Ale zase... když mě pochválil i Snape, poprvé v životě...?
Radši nebudu hloupě dumat a pokusím se být ještě nějak užitečný, rozhodl se nakonec a vrátil se do místnosti.

--------------------------

Kapitola je tak dlouhá, že ani dvě části nestačily, pokračujte ve čtení.


 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014