ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Třetí korálek: 3. Léčitelství

25. června 2014 v 0:01 | Ioannina |  Třetí korálek růžence: jabloňový - Malé lekce etiky

"Vezměte si kus pergamenu a pište," přivítal ho... profesor Snape. Nejdřív mu diktoval několik názvů lektvarů. Pak čtyři velmi podrobné návody, včetně popisů přijatelných i nepřijatelných reakcí směsi v průběhu vaření, a rovněž včetně případné likvidace škod (což většinou dříve nebo později zahrnovalo formuli evanesco): každý návod chtěl mít napsaný na zvláštním archu. Pak si to všechno vyžádal k překontrolování. Pak chtěl, aby Neville podtrhal všechny části, kde šlo o původní správný postup (ne o nápravu škod), aby byl návod zřetelný. Pak to zkontroloval ještě jednou, načež nechal Nevilla jeden svitek přepsat, protože chlapec v textu podtrhl o dvě slova víc, než měl - to už si profesor položil pokažený pergamen na postel, opřel se o loket, ukazoval si prstem řádek po řádku a pomalu a pečlivě diktoval slovo od slova včetně "čárka, tečka, nový odstavec, začátek zvýraznění, konec zvýraznění".

Ke konci už sice únavou chraptěl, ale Neville i tak div že neslyšel za každým takovým pokynem nevyslovené "ty nepoučitelně pitomé děcko". Kousal se do rtů a poctivě psal podle diktátu; tentokrát nad textem trochu přemýšlel. Ne že by rozuměl. Ne že by si myslel, že se od něj porozumění čeká. Snape... profesor Snape, musím být slušný, zkrátka ještě neudrží brk, to je všechno. Poslední kontrola. Po víc než dvou hodinách práce. Ještě něco? Profesor Snape beze slov natáhl ruku. Nechává se zvednout do sedu. "Přistrčte stůl, podejte mi můj inkoust a brk," požaduje. Bere brk do roztřesených prstů. Nejdřív podepíše seznam, pak vezme kompletní návody a pracně vpisuje na každý ze čtyř svitků pergamenu nahoru slovo Recipe a na konec textu formuli Vidi et meum esse confirmo. Severus Snape, magister potionum. Levá ruka, pevně zapřená o stůl, se občas roztřese, ale pravá vede brk hladce, bez zachvění: písmo je jasné a čitelné. Profesor odkládá brk, hotovo. "Položíte to vedle na stůl," poroučí. "Upozorníte mistra Janecia, že má mé výslovné svolení si ty recepty přečíst. Ujistíte se, že si je odnesli do laboratoře. Vyřídíte mistru Janeciovi, že si musí všechny zde uvedené lektvary osobně překontrolovat. Nikoli namátkou. Všechny lahvičky."
"Ano, pane profesore." Neville latinské formuli nerozumí, přesto chápe, že jde o něco jako autorskou pečeť, a cítí se mimořádně poctěn. Že se směl podílet.
Snape se ušklíbne. "Můžete pokračovat ve vlastním studiu."
Neville vrátil inkoust, brk i stolek na místo, pak sebral kupičku pergamenů, aby je odnesl do denní místnosti na stůl. Když se vrátil, profesor Snape spal.
Chlapec si protřepal bolavé zápěstí, přenesl svoje učebnice a poznámky z okna zpět na stolek a pokračoval ve vlastním studiu, jak mu bylo nařízeno.
Zhruba po dvaceti minutách si zase začal mumlat.
Zhruba při třetí otázce začal polohlasem nadávat. Merline, v tom je ale chaos! Zatracená zpackaná obrana! Zatracený nesrozumitelný Whitemoon! Zatracený tendenční Slinkhard! Zatracení nemožní profesoři Quirrell, Lockhart, Lupin... no, Lupin ne... ale ano, Lupin... Moody... vlastně ne Moody, ten Smrtijed co se za Moodyho vydával, jo, Crouch... Umbridgeová, ta ropucha, Snape... Snape? no dobře, Snape ne tak úplně, a Carrow, hajzl jeden.
No ale moment! Quirrell: mrtvý. Lockhart: u Munga. Lupin: sice se zpožděním, ale mrtvý. Zabitý včera v bitvě. Vlastně předevčírem... Crouch: políbený mozkomorem a touhle dobou už pravděpodobně taky mrtvý, protože tělo bez duše dlouho nevydrží; ostatně Moody: pro dobrou míru taky mrtvý, před necelým rokem sestřelený z koštěte v jiné bitvě. Teda aspoň jsem to tak slyšel... Umbridgeová: prý ječí, sotva zaslechne cokoli, co by mohlo připomínat kopyta. Ideální kandidátka na lůžko u Munga, pokud neskončí dřív v Azkabanu. Snape... Snape je prostě Snape. Ten si z toho přežívání nepřežitelného udělal asi sport. Carrow: chvíli pod imperiem, pak mrtvý. Zabitý v bitvě, náhodně mířenou kletbou: pod imperiem se špatně reaguje. No a když už jsme v tom, tak Voldemort, který tenkrát čouhal Quirrellovi z hlavy: taky mrtvý. Odrazila se proti němu zpět jeho vlastní smrtící kletba... Merline, to je ale blbá přehlídka.
Člověka to až nutí přemýšlet, jak se kdo z nich proti té černé magii v reálném životě ubránil.
"Odložte to na později a nechte mě laskavě odpočívat, Longbottome," zavrčel ze spánku profesor Snape.
Neville poctivě zmlkl a začal pracovat na otázkách, ve kterých byl chaos nejmenší.
Ne že by jich bylo zvlášť hodně. Ne že by mu to vydrželo zvlášť dlouho.
Když už neměl nic, u čeho si mohl být jistý, že nebude nadávat, vzal si svitek s tím pokaženým návodem na uklidňující lektvar a četl si ten. Ty všechny slepé uličky, to všechno, co se na tom dalo zkazit! A viděl: občas se jedna drobná chyba dala napravit, dvě chyby vedly ke katastrofě, ale někdy se člověk řetězem chyb dostal k něčemu, co bylo použitelné... ale bylo to něco úplně jiného, než to mělo původně být. Vzpomněl si na svoje pokusy v lektvarech a začal se pochechtávat. Tak proto býval profesor Snape tak neskutečně naštvaný! Protože stačilo pár chyb - a už se nedalo odhadnout, co se stane!
"Bavíte se dobře, Longbottome?"
"Jo, to teda... ano, pane, bavím."
"Co shledáváte tak nesmírně zábavným?"
"Ehm... no... nebudete mi to věřit, pane, ale teď zrovna ty sedmikráskové kořínky."
"Longbottome, vy mě dnes opravdu překvapujete. Domníval jsem se, že se učíte obranu."
"Nojo... když vy jste nechtěl, abych nadával..."
Snape... vlastně profesor Snape, připomněl si Neville vlastní předsevzetí, si rezignovaně povzdechl. Trochu se protáhl a pokusil se si sednout. Neville mu přiskočil na pomoc.
Hýbal se o poznání samostatněji. Skoro dosáhl na skleničku s čajem.
"A já už jsem všechny nenadávací otázky vyčerpal, pane," zašeptal zkroušeně Neville.
Snape se pousmál. Nebo ušklíbl. "Žádám vás pouze, abyste se zdržel vulgarit a osobních urážek, Longbottome."
"Nojo, když on je v tom takovej neskutečnej bor... když já tomu nerozumím."
"Domnívám se, že jste chtěl vyjádřit, že se vaše podklady radikálně rozcházejí. Čemu konkrétně nerozumíte?" ušklíbl se profesor velice pobaveně.
"Toho je hodně, ale nejhorší jsou Neprominutelné kletby, pane. Mně přijde, jako by to byly tendenční... názory... všechno, nejen Slinkhard. Jako by nechtěl nikdo říct, proč jsou neprominutelné zrovna tyhle tři? Vždyť, pane, zabít jde tolika způsoby a mučit taky a podrobit si vůli člověka taky... Čím je třeba mírnější obliviate proti imperiu? Není to skoro totéž, pane profesore?"
Profesor Snape si sedl pohodlněji. Dokonce si dal tu práci, aby se na Nevilla otočil. "Vidím, že zastáváte názor kolegy Slinkharda, pane Longbottome."
"Ne! To, co tvrdí Slinkhard, je blbost na kvadrát!"
"Longbottome. Slušně."
"Ne... nezastávám názor Slinkharda. Nechápu, proč jsou vyčleněné zrovna ty tři. Čím se liší? Trimble píše, že nejdou zblokovat. Ale, pane profesore, profesor Moody... chci říct Crouch... učil Harryho, jak neposlechnout pod imperiem. My oba dva víme... o lidech, kteří přežili... teda, přežili relativně ve zdraví... cruciatus. Nevím teda, jak se smrtící kletbou, ale chápete, jak to myslím?"
"Smrtící kletbě lze uhnout," řekl Snape téměř okamžitě. "Co říká Whitemoon?" zeptal se pak po mírné pauze.
"Tam tomu nerozumím. Píše něco o magii oběti. Ale přece, obětuje ten, kdo něco chce, takže ten, kdo tu kletbu sesílá, rozumím tomu správně?"
Chvilka mlčení. "Ano, Whitemoon se odvážil formulovat nejpřesněji." Profesorův hlas je pořád mírně chraplavý, ale už daleko ovládanější než dopoledne.
"Jakto?" vyhrkl Neville, a pak se zarazil. Skoro jako by se v duchu plácl přes pusu. "Mistr Janecius mi zakázal se vás ptát, promiňte..."
"Akademické otázky mi nevadí. Mohu tedy předpokládat, že rozumíte principu magie oběti, Longbottome?"
"Ano. Ale nechápu, jak to mám napasovat na Neprominutelné kletby."
Profesor Snape znovu změnil polohu. Neville okamžitě vstal a bez říkání mu pomohl urovnat polštáře, aby se mu sedělo lépe. Nalil další čaj. Všiml si, že Snapeovi svítí sluníčko skoro přímo do tváře, a šel upravit závěs na okně.
"Znáte osobně někoho, kdo rád používá cruciatus. Bellatrix Lestrangeovou. Řekl bych, že si... velice dobře pamatujete její obličej, viďte." Profesorův hlas byl stejně jemný jako ruce mistra Janecia, když Nevillovi ošetřoval popálené temeno hlavy.
"Jo, Bellatrix umučila tátu a mámu." Neville se zarazil s rukou na žluté látce závěsu. Sevřel látku do pěsti, jako by ji chtěl rozdrtit. "Škoda že ji dostala Molly Weasleyová, hledal jsem ji v bitvě celou dobu. Chtěl jsem tu mrchu zabít sám. Promiňte, pane. Tu zatracenou zkurvenou svini. Omlouvám se."
"Prosím. Nic jsem neslyšel," pokývl profesor Snape - a znělo to, jako když léčitel říkal To nic, to je v pořádku. "Vzpomeňte si, jestli má... tedy, měla ve tváři nějaké zvláštní rysy."
Neville pustil závěs a otočil se znovu čelem ke svému profesorovi. "Jo, byla vrásčitá jako stařena," plival pomstychtivě, když si sedal zpátky do křesla. "Člověk by čekal, že když je někdo takový cvok jako Bellatrix, tak bude vypadat spíš mladě, ne? Řekl bych, že to bude těma lázněma v Azkabanu. Dobře jí tak. Kolik že jí bylo?"
"Jen o pár let víc než mně," přišla odpověď okamžitě. Následovalo kraťounké zamračení. "Buďte ujištěn, že za jejím vzhledem nestojí jen pobyt ve vězení, pane Longbottome. A nyní, prosím, uvažujte její rodinu."
"Blackovi? Andromeda, Narcissa, Sirius..."
"Ne. Její děti."
"Bellatrix přece neměla děti, pane."
"Ano, to je přesně to, co mám na mysli. Vliv cruciatu. Oběť."
"Chcete říct... že... když člověk používá cruciatus, tak je pak... vrásčitý a neplodný?"
"Přesně tak. Uvažujte dál. Imperius. Koho znáte, kdo rád používá tuto kletbu?"
"Malfoy starší." Neville se nadechoval k nějaké urážce, ale zarazil se. Na urážení Bellatrix Snape nereagoval, ale při vyslovení jména Malfoy nevypadal tak benevolentně. Neville se rychle zamyslel. "Je takový... slabý jakýsi, pane. Unavený, nebo co. Člověk by řekl, že si hraje na starého šlechtice, ale, promiňte, pane... babička mě nutila chodit do společnosti... oni takoví moc nejsou. To je póza."
"Není. To je slabé srdce, pane Longbottome. Ach, ano, a artritická křeč v hůlkové ruce."
"Imperius? Srdce?"
"Nedává to snad smysl?" zeptal se ironicky profesor Snape a pobaveně zvedl obočí. "A vy se ještě divíte, že mám černou magii rád."
Dávalo to perfektní smysl. Kdo rád mučí lidi, nemůže mít děti. Kdo rád nutí lidem svoji vůli, tomu pukne srdce. "A kdo používá smrtící kletbu, ten si rozštípne duši."
"Rozštěpí. Chápete spirituální dosah takového činu, předpokládám."
Chápal.
Nadšeně zvedl oči k profesorově tváři. Chápal!
Profesor Snape se díval z okna, pobledlou tvář jako bílou masku, chladné černé oči se třpytily, odráželo se v nich světlo a zrcadlil se v nich závěs povlávající nad rostlinami.
Chvíli bylo ticho, oba poslouchali hluk zvenku. K obvyklým zvukům kroků, rachtání menších kamenů a cinkání střepů se přidalo občasné kovové zaskřípnutí a drobné poklepávání kladívkem. Neville by se rád podíval, co se venku děje, ale neodvážil se přerušit debatu tak neomaleným způsobem.
"Takže... jo. Nojo, ale proč jsou Neprominutelné, když tím vlastně člověk vytrestá sám sebe?" zabrumlal po chvilce rozpačitě. Ne že by ho ta otázka nezajímala, přemýšlel nad tím už hodnou chvilku: jen netušil, jak přesně má navázat.
"Ano, to je velmi zajímavý filozofický problém." Profesor Snape odklonil pohled od okna. "Pokuste se formulovat odpověď," zapředl téměř spokojeně. Tentokrát se na Nevilla podíval: tím způsobem, který, pokud si Neville pamatoval, měl obvykle vyhrazený pro svého oblíbence, Draka Malfoye. Nebo možná i pro jiné své studenty - ze Slytherinu. Neville se s takovým pohledem setkal poprvé.
Přemýšlel ze všech sil. Jednak si nesmírně užíval, že se s ním profesor - profesor Snape - baví skoro jako se sobě rovným, skoro jako se bavil s mistrem Janeciem, jednak ho prostě celá ta debata zaujala. Profesor měl pravdu, bylo to nádherně symetrické. Krásné. Strašným způsobem, ale krásné. "To půjde pořád o toho, kdo tu kletbu sesílá, že, pane?"
"Jistě, to je ve světle našich dosavadních závěrů jen logické," přikývl profesor Snape a jeho hlas už byl skoro tak hedvábný, jak si Neville pamatoval.
"Ale to pak nedává smysl, aby je lidi chtěli používat, pane profesore."
"Tato vědomost není obecně rozšířená, pane Longbottome," pousmál se profesor Snape mírně přezíravě. "Běžní lidé vědí pouze tolik, že Neprominutelné kletby jsou nevýslovně zlé a jsou přímou vstupenkou do Azkabanu. Když dovolíte, pomohu vám překonat další nezbytný závěr, totiž že by měly být zakázány právě proto, že tím kouzelník ubližuje sám sobě. Nikoli. Škoda, kterou takto způsobí druhým, je mnohonásobně větší, a je tím větší, čím dál ve svém konání zašel. Proč, pane Longbottome? A pokud možno nekonstatujte očividné, jinak se nepohneme z místa."
V tomto bodě diskuse už odpověď nevím nebyla myslitelná. Ale Neville nevěděl. "Hermiona by věděla," zašeptal sotva slyšitelně.
"Jste si jistý? Ne, to bych opravdu netvrdil," přišla okamžitě nevyhnutelná reakce. Spolu se stejně očekávatelným zábleskem v očích a úsměškem. Profesor Snape se bavil.
Neville se nejdřív reflexivně stáhl do obrany, jako vždycky při podobné příležitosti. Pak se zamyslel. Proč by se mu Snape měl vysmívat? Kdyby se mu chtěl vysmát, znal přece jeho nejbolavější místo: proč by nezačal narážet na to, že ho jeho vlastní rodiče nepoznávají, že jeho otec je většinu doby slintající idiot a tak dál? Proč... když mohl... když věděl... a přesto i v tomto rozhovoru jen velmi jemně naznačil. A přeslechl všechny urážky na adresu Bellatrix.
Co když se mi nevysmívá? Co když si myslí, že já přijdu na to, co nedokázala vyčíst ze svých knížek ani Hermiona?
Co když to stojí za pokus, rozhodl se.
"Pane profesore... já teda nevím, ale mě tak napadlo... jestli nejde o to, že čím víc lidi tyhle kletby používají, tím míň mají zábrany je používat... tím míň jsou... lidští...? Jako Voldemort? A tím že jsou tak moc nebezpeční? Je to blbost, nebo není?"
"Je to naprosto správně. Domníváte se, pane Longbottome, že tato odpověď uspokojí zkušební komisi?"
"No... a ne?"
"Gryffindor," povzdechl si profesor Snape. "Chcete slyšet, co bych v tomto okamžiku řekl svým dětem ze Slytherinu?"
"Ano... prosím, pane?"
"Když jsi pochopil, jak to je, Neville, zapamatuj si to, vyvoď z toho pro sebe důsledky... a nauč se oficiální verzi, abys prošel u zkoušky," ušklíbl se Snape.
"Kterou?" zeptal se Neville mírně zmateně.
"Ale to je přece jedno. Třeba všechny tři. Uděláš větší dojem," ušklíbl se profesor ještě jednou a přimhouřil levé oko, skoro jako by chtěl mrknout.
Neville se velmi pomalu, velmi nejistě a velmi opatrně usmál. "Děkuju, pane."
Ticho. Maska vklouzla zpět na bílou tvář. Oči se znovu stočily k oknu: k tomu ostrůvku barvy a krásy v této strohé místnosti.
"Pomozte mi vstát. Chci se podívat ven," řekl profesor bezvýrazně.
Neville mu nejdřív pomohl do sedu. Pak se malinko zarazil. Tátu nikdy nenutili chodit a máma chodila sama, bez opory: nevěděl, jak dál. Nakonec nechal svoje ruce, aby přemýšlely za něj. Podepřel Snapea pod rameny a v kříži a čekal: ať se snaží se zvednout, jak sám bude chtít. Snape zvolna postavil na zem nejdřív jednu nohu, pak druhou. Nemá tu pantofle! blesklo Nevillovi hlavou, to chce stát na těch kamenech naboso?
"Počkejte, pane profesore... chvilinku... přinesu aspoň deku odvedle, hodím ji na zem..."
Snape přikývl a zapřel se rukama, aby se udržel vsedě. Neville rychle vyběhl do denní místnosti. Seděla tam cizí neznámá léčitelka - paní Daria, pomyslel si chlapec. A okamžitě se pousmál: tak říká lidem mistr Janecius... zvláštní, že mi ten cizí způsob připadá tak samozřejmý.
Co je potřeba? kývla na něj beze slov od talíře.
"Deku... na zem. Je naboso..." šeptl Neville. A podivil se: vždyť přinesl jídlo už před hodinami, proč se nepřišla naobědvat dřív? A uvědomil si: mistr Janecius po mně chtěl, abych sejmul ohřívací kouzlo jenom z toho jediného hrnečku kakaa, takže všechno ostatní zůstalo tak teplé nebo studené, jak bylo potřeba... to je dobře.
Okamžitě vyndala ze skříně tlusté vlněné ponožky. "Chodí?"
"Chce to zkusit."
Přidala dlouhý župan. "Dobře. Buďte opatrný, může omdlít. Ležel příliš dlouho."
Přikývl a bleskem se vrátil zpět. Profesor pořád seděl na kraji vysokého lůžka, hlavu zapřenou v dlaních, lokty na kolenou.
"Netočí se vám hlava, pane?"
"Trochu. To bude dobré. Nedělejte si starosti."
Neville chvilku nejistě přešlapoval. "Pane profesore? Můžu vám obout ponožky?"
"Lepší řešení než deka na zemi," souhlasil Snape. "Prosím."
Chlapec se už poněkolikáté podivil, že profesor tak ochotně dělá, co si léčitelé vymyslí. Zrovna od profesora Snapea by tolik trpělivosti a ukázněnosti nečekal ani ve snu. Snape se sice permanentně zlobil kvůli jídlu, ale i v tom se v zásadě podroboval. (Třeba právě ta krabička žabek na nočním stolku zůstávala neotevřená, netknutá. Být na Snapeově místě já, říkal si chlapec, už bych měl čokoládu dávno snědenou.) Neville si vzpomněl na Stephena a jeho láskyplné nadávání a na to, jak si profesor Snape na madam Pomfreyové vybojoval, že tu krabička zůstane, a usmál se.
"Co je tu zase tak zábavného, pane Longbottome," zavrčel okamžitě profesor - a ucukl.
"Promiňte... pane... já si jenom tak přemýšlím..." Neville malinko vzhlédl od Snapeových kotníků. Po profesorově pravém lýtku se táhly hluboké, rozeklané jizvy. Co to...? Aha, nejspíš ten trojhlavý pes, jak se Harry tenkrát v prvním ročníku smál, že Snape strkal ten svůj obrovský frňák, kam neměl, a teď pěkně kulhá. To musela být hodně škaredá rána, když po tom zůstala takováhle jizva. Přece ty léčivé masti, co jsme používali my... a ten protijed... A proč se vlastně Snape nechal tehdy ošetřovat od školníka Filche, proč nešel za madam Pomfreyovou? Do toho vám nic není, uslyšel Neville v duchu mistra Janecia. Dělejte, co máte. Chlapec mrkl, bezděky uhladil lem ponožek, urovnal jejich tmavomodrý okraj, pevně se zadíval do země, vstal z dřepu a přehodil Snapeovi přes záda župan.
Ale nestačilo to. Profesor se pořád cítil dotčený. "Buď se o svoje myšlenky podělte, nebo se laskavě napříště zdržte podobných nevítaných reakcí."
On si myslí, že jsem se usmíval nad tím, jakou má na noze ošklivou jizvu, zatrnul Neville. Merline, to musím urovnat. "Já bych se teda... podělil, jestli vám to nevadí...?" zariskoval.
"Jak myslíte." Chladný varovný tón, odtažitý pohled. Zvláštní, jak Snape dokáže i vsedě na lůžku, v modré plátěné nemocniční košili, s napůl oblečeným modrohnědým kostkovaným županem a v tlustých bílých vlněných ponožkách místo bot vypadat stejně hrozivě jako dole ve sklepení mezi kotlíky, ve svém rozevlátém černém hábitu.
Neville podržel profesoru Snapeovi druhý rukáv županu. Nesmál jsem se té jizvě, nikdy bych se nesmál jizvě, sám jich mám dost; říkal jsem si jenom, že je to skoro zázrak, že nejste vzteky bez sebe kvůli těm fuseklím a tomu srandovnímu županu, a taky kvůli těm čokoládovým žabkám a tak vůbec: to bylo ono. Ale jak to má říct?
"Já jsem přemýšlel, že když... Prostě jsem si tak najednou vzpomněl... No, já na ošetřovně neležel až tak často, víte, pane, ale Harry si tu užil svoje... a že... já nevím, jak to říct... nerozumějte mi špatně, pane... Zkrátka že když tu byl Harry, tak jsme... za ním pokaždé přišli a dělali tu bor... byli jsme asi trochu hlučnější, pane, a madam Pomfreyová nás vždycky přišla seř... nám přišla vynadat a většinou nás vyhodila, a Harry si stěžoval, že nechce tohle a támhleto a tak... a že vy právě vůbec ne."
Profesor se přezíravě pousmál, v očích mu zahrály jiskřičky. "Jednak jsem na rozdíl od pana Pottera dospělý, jednak mám léčitelský výcvik. Takže umím posoudit dosah a praktičnost většiny opatření. Copak, copak, pane Longbottome, snad vás to nepřekvapuje?" zareagoval pobaveně, když Neville vykulil oči.
"To víte že jo... To bych neřek... že vy jste léčitel..."
"Měl byste se naučit lépe zpracovávat informace, kterých se vám dostává. Zejména od mistra Janecia." Profesor Snape si srovnal límce županu, pevně se o Nevilla opřel a pomalu vstal.
Ujít těch pár kroků k oknu mu trvalo skoro deset minut.
Znovu se pevně opřel, tentokrát měl předloktí položená na kamenném parapetu, a nejdřív ze všeho nastavil tvář mírnému větříku, který dovnitř otevřeným oknem foukal a rozechvíval listy máty a šalvěje. Snape zavřel oči a vypadal tak smířeně a blaženě, jak ho Neville neviděl ještě nikdy: chlapec by byl přísahal, že se na té přísné tváři takový výraz ani nemůže objevit. Pak se profesor zlehounka naklonil, aby viděl dolů na nádvoří. Neville stál za ním a držel ho za župan, napružený, připravený okamžitě reagovat. Kamenný parapet byl hodně hluboký, tak jako u všech oken na hradě: nahoře v gryffindorské věži na parapetech sedávali a čítávali si, někdy se tam hrávaly i šachy. Snape se pohodlně opíral, tvář těsně u rostliny máty. Neville si až po nějaké chvilce všiml, že se profesor o rostlinu otírá tváří záměrně. Máta příjemně voněla.
K lidem pracujícím na nádvoří přibyl školních Filch: nechal si vynosit poškozená brnění a opravoval je.
"Podejte mi nějaký jemnější pergamen," požádal Snape.
Neville mu vyhověl.
Profesor začal pergamen skládat. Co z toho tvoří? Neville fascinovaně pozoroval Snapeovy dlouhé štíhlé prsty, jak se pohybují čím dál šikovněji. I když se pergamen obecně špatně skládal, Neville takovou práci už několikrát viděl: po třídě si posílali psaníčka právě tímto způsobem. Jenže jednak dělali z kousku pergamenu obyčejné vlaštovky, jednak nejdřív napsali vzkaz a teprve potom se piplali se skládáním. Pravda, Malfoy se vytahoval svými propracovanějšími vlaštovkami, ale Malfoy se vytahoval vždycky a čímkoliv. Profesor Snape pracoval s nepopsaným kouskem. Neville nerozuměl, co má profesor přesně v plánu. Možná si jenom tak hraje. Ale Snape - a hrát si?
Konečně byla skládanka hotová a Neville uviděl, co to je. "Motýl," vydechl překvapeně.
"Ano, motýl. Motýly mám nejraději. Věděl jste, že se motýlí křídla nepoužívají do žádného známého lektvaru? Tvrdí se, že neobsahují žádnou užitečnou substanci, ale já si myslím, že je lidem spíš líto ničit něco tak krásného." Snape pohladil motýlka prstem. "Leť k Filiu Flitwickovi," zašeptal. Motýl ožil, zatřepetal křídly a začal se snášet dolů.
Cože, k profesoru Flitwickovi? podivil se Neville. Já myslel, že to skládá pro Filche... Zavrtěl hlavou. Asi vážně nemám o vztazích ve sborovně ponětí. A pak mu došla ještě jedna drobnost.
"Nic jste nenapsal, pane..."
Profesor se jen pousmál.
Motýlek se už třepetal před očima maličkého profesora Flitwicka. Profesor Flitwick nastavil dlaň. Motýlek na ni usednul. Maličký profesor se začal rozhlížet po okolních oknech. Profesor Snape zvedl ruku, jako by nepatrně mával. Nebylo poznat, jestli se profesor Flitwick usmál nebo ne: přece jen byl docela daleko, tři patra dolů a přes celé nádvoří, ale zato bylo vidět, jak schoval motýlka do kapsy, zvedl hůlku a poslal nahoru do okna osm pestrobarevných bublin. V každé rozkvétal jiný květ. Posedaly si na parapet a zářily v pozdním odpoledním slunci jako malé šperky.
Neville s úžasem sledoval, že si téhle drobné výměny nevšiml vůbec nikdo ze studentů, a zřejmě ani školník Filch, kterému jinak ušlo opravdu máloco. Jen školníkova kočka, paní Norrisová, švihla popuzeně ocasem, když bubliny přelétaly několik metrů nad její hlavou.
"Doneste mi sem čaj."
"Jistě, pane profesore."
Neville uvažoval, jestli to měla být jenom výměna pozdravů, nebo jestli si profesoři sdělili i něco víc. Litoval, že nedával větší pozor v hodinách věštění, kde se mohl naučit jazyk symbolů: z tohoto pohledu už to jako taková pitomost nevypadalo. Proč motýl? Proč květiny v bublinách? (Neville nepoznal, o jaké květy jde, a to ho mátlo ještě víc. Měl Tisíc kouzelnických hub a bylin nastudovaných stejně dokonale, jako Hermiona své oblíbené Dějiny Hogwarts.) Ale netroufl si ptát se: měl pocit, že by se tak ocitl v příliš osobních vodách. Profesor Snape se taky vyhýbal osobním tématům. Proč by měl být Neville hrubý?
Profesor Snape se jemně dotýkal obou Nevillových rostlin, máty i šalvěje. "Kde přesně jste vzal tehdy ten černý kořen, Longbottome? Podle mých informací se mu ani v jednom z našich skleníků nedaří."
Černý kořen? Neville vzpomínal. Aha, ten po něm přece na podzim chtěl Stephen Cornfoot... tak se vlastně Neville dostal do... tamté laboratoře. Proč se Snape ptá zrovna na černý kořen? Jak ví, že ho obstaral právě Neville a ne Stephen?
"Kam byste na něj šel vy, pane?"
"Do Zapovězeného lesa. Na paseku na Spáleném vršku. Ale ani odtud není nijak kvalitní, je tam příliš kyselá půda." Snape natáčel hlavu, koupal si zavřené oči v paprscích slunce, čichal vůni blízkého lesa, po včerejší bouřce ještě pořád velmi výraznou, a znovu se přitom otíral tváří o mátu. Jeho dvoudenní strniště lehounce chrastilo.
"Hm... a není náhodou proti školnímu řádu, aby studenti chodili do Zapovězeného lesa, pane profesore?"
"To samozřejmě je," natočil Snape obličej k Nevillovi, pootevřel oči a zvedl levé obočí. "A rovněž je mi známo, že jste Gryffindor."
Aha, tím myslí "dostatečně odvážný nebo pitomý, abyste tam i tak lezl". Neville se uchechtl. Začínal snad Snapeově ironii balancující na ostří nože přicházet na chuť? "No... ale je tam kyselá půda."
"Jistě. Proto mě to zajímá, pane Longbottome." Tentokrát otevřel oči naplno. Blyštily se.
Profesor Snape si myslí, že ten můj černý kořen byl kvalitnější než ze Zapovězeného lesa, kde ho sbíral on sám? Neville se nevěřícně usmál. "To byla taková zvláštní náhoda, pane. Všiml jsem si loni, že pár kousků roste divoce na starém kompostu za čtvrtým skleníkem. Někdo tam asi vyhodil ještě ne úplně mrtvé rostliny ze skleníku, kde se jim nedařilo, jak jste říkal, a ony se tam nějakým zázrakem chytily. Zkoušel jsem je přesadit, ale nikde jinde se neujaly. Taky jsem zkoušel kdysi vyset tu jednoletou varietu na zeleninovou zahradu vedle mrkve, ale je tam na ni moc sucho nebo jak. Člověk by řekl, takový nenáročný plevel, a kolik je s tím trápení."
"Děkuji."
"Můžu se zeptat, pane..." Neville se zarazil. Smát se, když si Snape dělal legraci, byla jedna věc, ptát se ho, nač něco chtěl, byla věc úplně jiná.
"Nač jsem ho potřeboval?"
Neville přikývl a trochu se přikrčil.
"Je to základní složka protijedů proti hadím jedům. Jak byste zajisté věděl, kdybyste se byl schopen ve třídě soustředit." Levý koutek se zkroutil ve známém gestu, hlava se lehce naklonila na stranu. Ale nebylo to tak bolestivé, jako obvykle: Snape si pořád hrál s mátou. Jako by se její vůně nemohl nabažit. "Kdysi se hadi zabíjeli tak, že se jim strčil do tlamy celý černý kořen. Ne, pane Longbottome, vůbec jsem naší malé Nagini nechutnal."
Neville se zase uchechtl. Nemohl si pomoct: představil si Nagini, jak se jí v tlamě vzpříčil... černý kořen, černý kořen, samozřejmě, ta kytka, ne jistý profesor v černém hábitu. Bezúspěšně se pokusil zamaskovat smích kašlem.
Ale i přesto měl dojem, že mu ještě něco uniká. Pořád se mu připomínali Carrowovi, jejich věčně pozorné oči a tajnůstkářské špitání, Voldemort a jeho nezvratná jistota, že Snape je na jeho straně, a Nagini, ach Merline, Voldemortova Nagini...
… a přísná a pečlivě dodržovaná bezpečnostní pravidla v laboratoři.
Kdo se vlastně zaručil v laboratoři za mě, když Stephen přišel až po mně? Ernie Macmillan?
Snape si odkašlal. "Pomůžete mi zpět. Nebo, kdyby vás to příliš neobtěžovalo..." Profesor vypadal, jako by ta žádost obtěžovala spíš jej. Neville nerozuměl, proč. Snape přece musel vědět, že tu chlapec je dobrovolně, že chce pomáhat. Pak si Neville uvědomil, že Snape nepatrně kývl směrem ke koupelně.
Zrudl. "Jasně... Pojďte..."
Ještě že je pro něj samotná chůze takový problém, myslel si vděčně Neville. Musí věnovat pozornost tomu, aby se vůbec udržel na nohách, a nestihne se stydět. Merline, jasně že věděl, jak se tyhle věci u ležících pacientů řeší. Jednak to sám uměl od Munga, jednak nechat studenty čistit bažanty byl jeden z oblíbených školních trestů. Ale nedovedl si v té situaci představit Snapea. Ještě že se profesor rozhodl, že se pokusí dojít do koupelny!
I když, jestli je léčitel... mohl by mít nějaké oboustranně přijatelné řešení. Mistr Janecius má přijatelná řešení pro prakticky jakoukoli podobnou situaci.
Mistr Janecius... se tu zastavuje dostatečně často, uvědomil si Neville. Aha. A madam Pomfreyová říkala, že nenechávají studenty dělat něco, co by nezvládli.
"Pane... pane profesore... já vás tu nesmím... nesmím vás nechat samotného..."
"Já vím. Pustíte vodu a otočíte se."
Měl řešení. Neville si oddechl. Nahlas.
Zdálo se mu, že čeká nekonečně dlouho. Pak ho Snape požádal, aby mu pomohl vstát. Když Neville natahoval ruce, aby profesorovi vyhověl, zeptal se najednou Snape, jestli by Nevillovi vadilo, kdyby znovu uviděl tu ránu. "Myslím, že už to nebude vypadat tak... nepřirozeně."
Neville se zachvěl. No ale když Snape myslí...
Snape sundal obvaz. Pak s Nevillovou pomocí přešel k umyvadlu a s nesmírnou rozkoší si ráchal ruce ve vodě. Divná narůžovělá blanka už nebyla průhledná: teď to vypadalo jako hodně čerstvá kůže, jemná a zranitelná. Neville se divil, jak rychle se rána hojí. Věděl, že rány na krku se zahojily taky velice rychle (teď už vypadaly jen jako staré jizvičky), ale tohle bylo skoro přes celou vnitřní část předloktí. A přesto...


--------------------------

Kapitola je opět dlouhá, pokračujte ve čtení.

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 KattyV KattyV | Web | 25. června 2014 v 15:14 | Reagovat

Několik postřehů - zvláštní, jak při každém dalším čtení objevuju další vrstvy - vždycky jsem přemýšlela, proč právě tyto tři kletby byly prohlášeny za nepromíjitelné. Tvoje vysvětlení je opravdu logické a vyčerpávající. Jen jedno mi vrtá hlavou - Minerva. Mělo už jen jediné použití Imperia okamžité následky? Jak by se to dalo napravit? Bylo to účinnou lítostí, ne? Dokáže toho Minerva opravdu litovat? Nejspíš ne. Takže kletba je spravedlivá. Potrestá tě, i když ji použiješ ve jménu "dobra".  Jo, dává to smysl.

Líbí se mi, jak se opakovaně objevuje motiv motýly. U mě, u tebe, u Regi... čím to? Je mi to blízké, není divu, že mne to inspirovalo k obrázku.

Severus užívající se paprsků slunce a vůně bylinek. Jako bych cítila jeho pocity - cítím, vnímám, vychutnávám... žiju.

A samozřejmě Neville. Který se vyrovnává se vším, co se na něho hrne a zvládá to skvělým způsobem. Bez přemýšlení, bez dostatečných znalostí začíná věci dělat správně. Protože myslí více na druhé než na sebe.

2 ioannina ioannina | 25. června 2014 v 19:25 | Reagovat

Ty Neprominutelné - pamatuju se, že se kdesi (na DTCL? Na Snapedom? Nevím) diskutovalo o tom štěpení duše jakoukoli vraždou. Třeba i když omráčíš člověka, který právě letí na koštěti. (Zabije se o zem.) Nějak jsem taky nemohla pobrat, proč jsou teda Neprominutelné tyhle tři. Imperius má obdobu třeba v takových nápojích lásky - a Molly přitom sama říká, že Artura ulovila na takovej lektvar... Criciatus... mučit lze mnoha způsoby, třeba tak, že člověka ze srandy pověsím nohama vzhůru a hlavou dolů do průvanu. Když ho tak nechám pár minut, nahrne se mu do hlavy krev a docela dost to bolí, pak se začne dusit a nakonec umře. Mezi mudly je ostatně pověšení hlavou dolů jedním z oblíbených mučeníček nebo hodně hnusnou a zdlouhavou popravou. Tak co s tím?
No a tak jsem si musela sama pro sebe - mimo Potterverse - definovat, co je *pro mě* černá magie. Trochu se to zkřížilo s definicí černé magie z BH (když už je to stejně ten crossover; i když to teda do bjorkhallenských detailů vůbec nezachází, jenom směr uvažování je podobný)... no a bylo.

Motýli jsou zvláštní shoda, viď? A to jsme vůbec netušily, že ta druhá existuje - tenkrát. Asi na těch motýlech něco bude. :-)

V tomhle Korálku jsem celkem dost využila vlastní zkušenosti z nemocnice. Člověk si vůbec neuvědomuje, jak obtížné je ujít pár metrů k oknu nebo jak skvělé je prostě se jenom opřít o parapet a koukat ven a užívat si, žes *dokázala* vstát a doplazit se tam po vlastních - dokud to nezažije. Možná proto jsou ty scény tak pravdivé - protože jsou jednoduše pravdivé. :-)

Neville is my secret hero!
Teda vlastně ne-až-tak-tajnej.

3 KattyV KattyV | Web | 26. června 2014 v 9:48 | Reagovat

Já naštěstí vlastní zkušenosti z nemocnice nemám. Mně se tady spíše promítly ty iracionální okamžiky štěstí, které člověk občas, většinou zcela nečekaně, pocítí (dobře, já je cítím, nevím, zda každý). U mně je to většinou pohled na něco krásného v přírodě - polní cesta, krásný strom, zářivé pole vlčích máků... Teplé slunce na obličeji a vůně bylinek, ano, to taky...
Vůně nás vůbec ovlivňují více, než si myslíme, že?

4 ioannina ioannina | 26. června 2014 v 13:49 | Reagovat

Šťastně běžící pes... <3
Vzpomínky na vůně jsou - jsem se někde v chytrých knihách dočetla - uložený v nejstarších částech mozku. A vyzkoušela jsem, že se vzpomínka nejlíp vyvolá, když si ji spojíš (při ukládání) s vůní. A takový to, že ti nějaká vůně vyvolá nějakou emoci a ty nevíš proč, je tím, že si nejstarší část mozku tu vůni pamatuje, akorát nemá slova, kterýma by ti vysvětlila, co je to za vzpomínku. Tak ti přivolá tutéž emoci.
Zázrak, žejo?

5 KattyV KattyV | Web | 26. června 2014 v 21:41 | Reagovat

Jo, já vím,je to tak. A vážně to funguje. :-P

6 Regi Regi | E-mail | Web | 27. června 2014 v 7:55 | Reagovat

[4]: Ano, mám taky pár takových vzpomínek, které jsem si uložila naprosto vědomě a jsou spojeny s vůněmi. Že to tak mám udělat, jsem taky vyčetla v nějaké chytré knížce. Ty vědomě uložené voňavé vzpomínky jsou i po hodně letech jasné, se všemi detaily.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014