ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Čtvrtý korálek: 1. Kontrapunkt

23. července 2014 v 0:03 | Ioannina |  Čtvrtý korálek růžence: růžový - Nepokojní mrtví

Vítr. Vítr a jemná prška deště ve tváři. Jak zvláštní. Jak... nezvyklé.
Zastavil se a automaticky si založil ruce na hrudi. Kdyby ho někdo viděl, kdyby ho někdo v šeru toho časného večera mohl vidět, řekl by si, že se rozhlíží po cestě k bráně, snad i že kontroluje, jak dalece pokročily opravy. Málokoho by napadlo, že se prostě jen dívá na stříbřité kapky deště proti šedivým kamenům a lesu zelenému tak temně, až se zdál skoro černý.

Ozvěny. Celý svět zněl tisícem ozvěn. Barvy, gesta...
Přehodil si přes hlavu kapuci a vykročil po cestě k vesnici.
Mlčky a nehlučně, jak byl zvyklý chodit. Relativně svižně. Nebyl důvod se loudat.
Sám.
Typické.
Jistě, mohl počkat ještě chvilku, mohl počkat na ostatní. Jeden moment to i zvažoval: když se znovu zastavil, tentokrát u brány v hradbách, a ohlížel se na hrad. Viděl, jak se zhruba půl míle od něj otvírá hlavní vchod, jak z jasu vstupní síně vycházejí tři postavy, pak další tři. Otřásl se: v houstnoucím šeru a proti světlu jako by všichni byli v černých pláštích. Nasazovali si kapuce, stejně jako předtím i on.
Tisíce ozvěn.
Najednou se mu nechtělo čekat. Najednou mu celý ten nápad připadal nejapný a bláznivý. Oslava. Proč? Taková hloupost. Musel být mimo sebe, když k něčemu takovému svolil. Když to sám navrhl.
Byl mimo sebe. Nikoli natolik, aby se nepamatoval, naneštěstí.
Co naplat.
Otočil se, navlhlý plášť kolem něj zavířil -
A o něco se zachytil.
Rychlý půlobrat, vytáhnout hůlku -
"Mňau!"
"Minervo?!"
"Mňau." Mourovatá kočka zatáhla drápky.
Povzdechl si, schoval hůlku a nabídl rámě.
Pod paži mu vklouzla ruka v zeleném rukávu. "Už jsem myslela, že se tě nedočkám, Slytherine."
"Zastavoval jsem se pro tebe v ředitelně," ohradil se.
"Potřebovala jsem se trochu provětrat."
Vykročili.
"Mluvila jsem se Shackleboltem. Přivedl si s sebou Pottera. Mysleli si, že vyměním svůj jmenovací dekret za výstupní vysvědčení pro pana Pottera." Odfrkla si. "To se spletli."
Uchechtl se. Znělo to spíš jako odkašlání.
"Takže pan Potter půjde ke zkouškám jako všichni ostatní, a to na vlastní žádost v nejbližším možném termínu, to znamená v září. A dekret se jim prostě objevil na stole, imunní vůči jakýmkoli změnám. Mohli si ušetřit cestu a poslat mi to poštou." Propalovala pohledem jemný závoj mlhy a deště. "Čili ses nemýlil," dodala stroze.
Pozvedl obočí. Nebylo to sice vidět, ale ona to vycítila. "Znám zákony a nařízení docela dobře," zapředl.
Otřásla se. "Prosím tě, aspoň ho necituj."
Ozvěny. Tisíce ozvěn.
Kapky deště se odrážely od krempy jejího klobouku v nejbizarnějších úhlech, až se zdálo, že si nad hlavou tvoří svůj osobní déšť. Z ramen jí stoupala pára. Od bot odstřikovaly kapičky vody a bláta. Zašla do trávy a chvilku se v ní cílevědomě rousala. "Něco jsem našla," informovala ho. "Tam v lese, kousek od té mýtiny s ohništěm. Ukážu ti to až na světle."
Z houstnoucí temnoty se vylouply dvě černé, ustarané oči. "Lumos."
Podrážděně si střásala stříbřité kapky z bot. "A v teple. A v suchu. Zkrátka až u Rosmerty. Nemám ráda tohle mokro. Pojď."
Tentokrát to pozdvižené obočí a pochybovačný pohled vidět byly. A taky to bylo na dlouhou dobu poslední, co bylo vidět, protože vzápětí jí znovu nabídl rámě - a zhasil hůlku. Opřela se o něj a drobounce, neslyšně se zasmála. "Už jsme dlouho nehráli šachy, Slytherine. Nedáme si zase někdy partičku?"
Zaťal svaly na předloktí, pak je povolil. "Samozřejmě, paní ředitelko. Pro tebe cokoli."
Klopýtla. Zachytila se ho. Zaryla mu nehty do rukávu hábitu. Krátce zauvažovala, jestli by pomohlo sepsat seznam nežádoucích výroků.
"Přinesu ti nějaký likér vlastní výroby," pokračoval a tentokrát už v tom jemném, hladivém hlase jasně cítila každý pečlivě umístěný osten. Bylo to daleko snesitelnější než jeho citáty. "Jako cenu útěchy, samozřejmě."
"Dobrá, a já ti koupím velikou čokoládu, Slytherine."
Do šedočerného nebe se zakously zubaté střechy domů. Některé z nich vykotlané nedávnými požáry.
"Nepozvals Malfoye, že ne?"
"Jedině v tom případě, že bys ty pozvala Pottera."
Zasmála se. "Ještě pořád ho nesnášíš?"
"Mohu tě zodpovědně ujistit, že mé city k panu Potterovi se nezměnily ani v nejmenším."
"Jako obvykle se na tebe vůbec nezlobím. Zvlášť po tom dnešním, ehm, monologu." Otřela si boty o poslední trs trávy. "Albus a jeho prominentní děťátka," zaprskala. "Čekali, že je pustím krbem. Přesně řečeno, pan Potter to čekal. Kingsleymu stačilo vidět bezpečnostní opatření u brány, aby ho ani nenapadlo žádat mě o výjimky. Mně to tak vadí, že mi Albus kafral do výchovy a nedovolil mi nic napravovat, dokud nebylo na všechno pozdě!" Zničehonic mu sevřela prsty na předloktí. "Pojď... pojďme rychleji, prosím tě."
Okamžitě znovu posvítil. "Bylas s tím svým... náhodným nálezem náležitě opatrná, že?"
"Samozřejmě," ujistila ho. "To dělá jen tohle místo..." Mraky se trochu potrhaly, k rozptýlenému světlu z několika blízkých oken se přidal nezřetelný měsíc a přes cestu padl stín střešního trámu z jednoho vypáleného domu. Na rozdíl od ostatních byla tato ruina zjevně několik desetiletí stará.
Ozvěny...
"Filius Flitwick odvádí s tou svou partou vynikající práci. Budou hotoví o dva tři týdny dřív, než jsme čekali," pochválila si - hlasem, který jasně říkal, že o těch křečovitě zaťatých prstech a ostře klapajících podpatcích neví ani to nejmenší.
Podepřel ji pevněji. "Jestli nevyplýtvají všechen kámen na parádičky a věžičky, mohli bychom ještě vyspravit cestu," navrhl. Naklonil hlavu na stranu a podíval se po ní koutkem očí, přesně tak, jako se dívával po...
Zauvažovala, jestli by neměla sepsat i seznam nežádoucích gest. Pak ovšem tu myšlenku zavrhla. S jeho invencí (a s jejich společnou minulostí) představují všechny takové seznamy jen zbytečnou ztrátu času, inkoustu a pergamenu. Daleko lepší bude naučit se kolem ožehavých vzpomínek rychle přejít - stejně jako se naučila rychle procházet kolem té ruiny a tvářit se, že ji dokáže nevidět, ignorovat.
(Až na to, že tam jednou ročně přináší kytici odkvetlých pampelišek a pak lehává ve své kočičí podobě na tom, co zbylo z prahu dveří na zahradu, dokud vítr pampelišky nerozfouká. Zahrada je už celičká zarostlá pampeliškami, ale ona tam vždycky nosívá zvenku nové. David tuhle hru miloval... Jenom si od té doby, co potom vytřepávala z hábitu pampelišková semínka dobré dva dny a mohla se kvůli tomu zbláznit, jak to škrábalo a lechtalo, raději vždycky zajde za Poppy, aby ji vyčesala, než se promění zpět.)
"Nejdřív ještě chtějí opravit vypálené a jinak poškozené domy tady ve vesnici. To jim jen schvaluju, je to přinejmenším slušné, oplatit lidem z vesnice jejich pomoc při pracích na hradě. A pak už bude září, obávám se," řekla proto raději nuceně lehkým tónem.
Věděl stejně dobře jako ona, že co nezvládnou na hradě opravit do začátku školního roku, to nebude hotové vůbec, přesně si uvědomoval, že se na pracích podílejí převážně dobrovolníci (i důvod, proč to tak zařídili), ale znovu přijal její hru a pokusil se zažertovat. "Hmmm," broukl natěšeně, "září... víc darebů... víc pracovní síly..."
"Přístupová cesta k hradu, Severe, o tom mluvíš. Ty bys to riskoval? S darebáky? Vážně?"
"Hm. Ne." Zklamání ve dvou slabikách, hluboké jako tma plná deště.
Zkusila ho potěšit, tentokrát doopravdy: "Přidali se k nim čtyři tví Slytherini. Filius je zrovna včera veřejně chválil, jak jsou dobří."
"Ano. Zabini, Nott, Davisová a Greengrassová mladší. Zabini a Greengrassová to mají výslovně nařízeno: musím je něčím zabavit a čím namáhavější to bude, tím lépe. Potřebuju, aby každý večer padli únavou tak, že se stěží doplazí do postelí. Nemám zájem řešit žádné další pokusy o sebevraždu - a držet je celé týdny na uklidňujících lektvarech, to taky nemůžu."
Slyšel, jak si povzdechla. Všechny rány byly ještě příliš živé. Všechna hezky míněná témata nezvratně končila... v říši ozvěn. Opravdu je ten rok poznamenal tak silně, že se spolu už nedokážou bavit jako dřív? Tentokrát se pokusil najít cestu ven on: "Zabiniho jsem ale na dnešek pozval, patří do party. Má ho na starosti Longbottom. Měli by nám touhle dobou už držet u Rosmerty stůl." Zamyslel se, zamračil a výhružně zavrčel: "Jestli se stihli opít, tak Longbottoma stáhnu z kůže."
"Ty sis ho ale letos nějak oblíbil," usmála se a laškovně do něj dloubla loktem.
Pár kroků mlčel, pak nedbale pokrčil rameny. "Když se konečně začal chovat jako kompetentní kouzelník... Ještě pár takových reformovaných Longbottomů a bude ze mě filantrop."
Dala si ruku před ústa a tichounce se zasmála. "Vědět, že stačí tak málo, už dávno bych ti tu příležitost poskytla," dobírala si ho dál, a už to pomalu začínalo připomínat starý, dobrý způsob, známý ještě z dob, kdy se k oboustrannému potěšení svorně hádávali o školní a famfrpálový pohár.
Zastavil se a položil ruku na kliku. "Víš, co je nejhorší, Minervo? Že vy Gryffindoři tyhlety výhrůžky myslíváte smrtelně vážně."

Z otevřených dveří Rosmertina lokálu se vyřinulo světlo. Minerva v tu chvíli rázem zapomněla na všechny ruiny i všechny seznamy. Severus Snape se po ní sice díval koutkem očí a měl hlavu nakloněnou na stranu, ale přitom se zcela nezakrytě usmíval.

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Regi Regi | E-mail | Web | 24. července 2014 v 15:18 | Reagovat

Ioannino, jsem ráda, že jsi i tady, v kapitole věnované naznačenému mateřskosynovskému vztahu Severuse  Minervy zmínila "reformovaného Longbottoma". Mám Nevilla ráda a vidím ho vlastně podobně.
A závěrečná scéna, kdy Severus prochází dveřmi z tmy a deště do světla a tepla a usmívá se u toho, se mi líbí moc. Díky.

2 Ror Ror | 24. července 2014 v 23:42 | Reagovat

Ten začátek v dešti, všechny ty detaily, jako kapky odrážející se Minervě od klobouku v těch nejbizarnějších úhlech a podobně. Úplně to všechno vidím a cítím, jdu s nimi. Příjemný, vnímat jejich vztah... Áá tak Longbottom drží místo. Moc fajn.

3 ioannina ioannina | 25. července 2014 v 0:41 | Reagovat

Regi, špílec na "reformovaného Longbottoma" mám sama moc ráda, ten vtip škrtnout by byla věčná škoda. Myslím, že Neville jim ve sborovně přidělal hodně starostí a že ho diskutovali celkem často.

Ror, díky moc, už jsem to slyšela párkrát a vždycky mi to udělá radost - že někdo scénu úplně vidí a slyší. <3

4 KattyV KattyV | Web | 2. srpna 2014 v 18:34 | Reagovat

Je zvláštní, jak odlišně vnímám tuhle kapitolu teď, když už mám přečtené celé Mrtvé. Daleko více vnímám ty skryté ostny, když vím, že teplo a světlo u Rosmerty nebude znamenat klid a pohodu.Při prvním čtení jsem je tak nevnímala. Déšť mám ráda a procházky v dešti prostě miluju. Takže deštivé počasí mne z míry nevyvedlo. Ale teď... Říkejme tomu tušení stínů a tušení souvislostí.

5 ioannina ioannina | 3. srpna 2014 v 18:19 | Reagovat

[4]: Jo - když víš, co všechno buble pod povrchem, je to úplně jiná kapitola, že? :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014