ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Čtvrtý korálek: 2. Harry - část první

30. července 2014 v 0:01 | Ioannina |  Čtvrtý korálek růžence: růžový - Nepokojní mrtví

Harry

Přešli přes práh a všechno bylo rázem jinak.
Ano, Rosmerta s nimi počítala a vyhradila jim stůl, ano, u toho stolu poctivě seděli dva lidi ze Severovy laboratoře a s nimi Blaise Zabini, perfektně střízlivý a dokonce v relativně dobré náladě, a ano, Longbottom byl přítomen.
Ale tím zázraky končily. Neville Longbottom postával u úplně jiného stolu. Bavil se s Kingsleym Shackleboltem a Harrym Potterem.
Severus mi nikdy neuvěří, že tohle nebylo domluvené předem.
Minerva se mlčky připravila na nejhorší.

Potter seděl zády ke vchodu, a tak o nich ještě nevěděl; Severus kývl Zabinimu, Dottovi a Macmillanové a okamžitě začal věnovat pozornost Rosmertě: objednával pro Minervu i pro sebe pití, domlouval detaily ohledně jídla a zřejmě v mezičase kontroloval, jak a jestli se Rosmerta už zotavila po tom nešťastném imperiu. Ale nic z toho nemohlo trvat věčně. Minerva se přistihla při kacířské myšlence: že by byla raději, kdyby si ti dva už jeden druhého konečně všimli. Aspoň by měla nezbytný následný výbuch za sebou.
Potter... a Shacklebolt. Minerva si přestávala být jistá, jestli si Shacklebolt pamatuje, že jsou, nebo přinejmenším donedávna byli na stejné straně.
Svírala nevytasenou hůlku tak urputně, až přestávala cítit vlastní prsty.
Koho z nich bude bránit před kým? Bude vůbec muset bojovat? Netušila.
Ucítila na rameni lehounký dotek. Objevila se před ní sklenička medoviny. Hedvábný hlas jí šeptl do ucha: "Ale, ale. Neměl bych se přece jenom vrátit do hradu pro Malfoye?" A vzápětí, stále skoro neslyšně, ale přesto s jasným posměchem: "Už žádné další vraždy, Minervo."
Začal znovu s citáty. Oči se jí zúžily a zaťala zuby. Na krátký okamžik se předchozí úvaha změnila na "koho z nich zabiju dřív".
Pak si vzala medovinu, usrkla. Pomalu začínala vidět normální barvy, ne jen rudou. Připomněla si, že to byla ona, kdo Severa vyzval na partičku šachů. Připomněla si, proč Severus nikdy neprohrává: protože to jednoduše neumí. Protože nezná význam slova porážka: říká tomu strategický ústup - a taky to tak myslí. Slytherin. Usmála se do skleničky a znovu usrkla. Pak si vzpomněla na několik takových strategických ústupů (z nichž jeden zahrnoval proskočení zavřeným oknem) a zamrazilo ji. Ten pocit ji přenesl zpět na famfrpálové hřiště, do jednoho větrného, mrazivého předjarního večera, kdy si šly s Rolandou Hoochovou ze samého zoufalství zalétat - a znovu slyšela Rolandinu radu: ignoruj, co říká, to je jenom strategie na zmatení nepřítele. To jenom odráží Potlouky tak, abys nedosáhla na Camrál. Podívej se, co dělá. Tam je Zlatonka.
Severus se ležérně opíral o bar... ne, stál mezi ní a Potterem. Ale díval se na ni a oči mu čtverácky jiskřily... ne, díval se po očku na Pottera a oči se mu leskly, jako by v nich stály slzy. Ale hůlkovou ruku měl poblíž... zase ne. Píše pravou, svou černou smrtijedskou hůlku ovládal pravou, ale svou staronovou bílou držívá raději v levé. A teď má v levé ruce skleničku. Minerva usrkla potřetí. Mandlová. Její nejoblíbenější.
No... dobrá. Takže zbývá ochránit Severa před neplánovaným transportem na ministerstvo. Dopila, postavila skleničku na bar a položila svou pravou dlaň na Severovo předloktí. Levé.
Automaticky se napjal, narovnal ramena, obočí mu vyletělo nahoru, objevila se vráska na čele. Pak zkroutil koutek úst ve svém klasickém polovičním úsměvu. "Ale s radostí, má vzácná paní v zeleném. Rosmerto, byla byste tak laskava...?"
A právě když to už konečně začínalo vypadat, že se jim podaří vyhnout se nežádoucí pozornosti a přesunout se bez nehod ke svému stolu, otevřely se znovu dveře a dovnitř vletěl vír vlhkého vzduchu, smích a šest zbývajících členů společnosti. Longbottom sice i po nich jenom střelil očima, stejně jako prve po svých profesorech, ale spolu s tím hlukem a pohybem to už bylo dost, aby se ohlédl i Potter. A vzápětí i Kingsley Shacklebolt.
V ten moment u jejich rezervovaného stolu vstala Melissa Macmillanová - a Severus v duchu tisíckrát poděkoval Merlinovi za děti z Ravenclaw. Nebraly varování na lehkou váhu, rozuměly slovu Azkaban a dokázaly domýšlet situace a zařídit se podle instrukcí.
"Lindo! Haló, Lindo, tady jsme!" Melissa široce zamávala. Pak se rozhodla, že to zřejmě nestačí, a začala se propracovávat k příchozím. "Madam Pomfreyová! Madam Dillonsbyová, mistře Janecie! Ahoj, Hannah! Kde jste byli všichni tak dlouho? Stephene! Tu ostnici přátelskou máš na čapce schválně? To jsem tak ráda, že jste si nakonec udělala čas, madam Pomfreyová, bez vás by to nebylo ono. Pojďte, Rosmerta má naražené tři skvělé sudy, jeden lepší než druhý. Ajaj - já nic, já nic, to říkali kluci..."
Tři dospělí léčitelé se rychle rozhlédli po sále. Vzápětí Daria Dillonsbyová chytila Anzelma Janecia pod paží a něco rychle šeptla. Madam Pomfreyová začala Melisse žertem hrozit na téma mládí a pití medoviny. Anzelm zachytil Severův pohled, načež se k němu otočil zády, vzal volnou rukou kolem ramen Hannah a zamířil k rezervovanému stolu.
Ale pořád to bylo málo: Melissa sice měla diplomatickou školu ředitele svojí koleje, Filia Flitwicka, ale chybělo jí padesát, šedesát let jeho zkušeností. Tak se stalo, že zatímco se společnost usazovala, zatímco smějící se Rosmerta postavila před Minervu další skleničku a odcházela k velkému stolu u okna obsloužit nově příchozí, zatímco Longbottom zvedal ruku, aby ji položil kamarádovi na rameno, pan Harry Potter dokončil tu nešťastnou obrátku a zaostřil.
A vybuchl.
"Snape! SNAPE!!! Co tu DĚLÁTE!!! Vy jste přece MRTVEJ!!!"
Longbottomova ruka našla Potterovo rameno. Víc Minerva neviděla: celý stůl jí zmizel za rozevlátým Severovým pláštěm.
"Já jsem ho přece viděl UMÍRAT! Když ho kousl ten Voldemortův had!!!" běsnil do nastalého ticha hrdina kouzelnického světa.
"Obávám se, že se opět mýlíte, pane Pottere. Dobrý večer, pane ministře. Dovolte mi, abych vám poblahopřál k vaší nové funkci."
Minerva v duchu tisíckrát poděkovala Merlinovi za Severův jemně hedvábný hlas a zvyk neřvat, dokud má aspoň zbytek sebekontroly. Občas se vyskytly vzácné okamžiky, kdy samotný tón toho hlasu okolí uklidňoval. Jako například teď, díky všem bohům, co jich na světě je. Přeryv ticha se pomalu začal zaplňovat obvyklým bzučením bavících se lidí, hlavy se otáčely zpět.
Ministr Shacklebolt napřáhl ruku a jeho velká černá dlaň pohltila Severovu drobnou bílou. "Příjemné překvapení, Snape," řekl a zuby mu zasvítily v úsměvu. "Rád vás vidím živého. To je rozhodně mnohem víc, než jsme doufali."
Minerva rychle dokončila poslední krok a její ruka znovu pevně a rozhodně vklouzla na svoje místo na Severově levém předloktí: to gesto bylo až výhružné. Severus nezměnil pozici, jen k ní otočil svoje tmavé oči, zlehounka přikývl a drobounce se pousmál. Pak krátce a nečekaně vřele bleskl pohledem po Potterovi, přendal si skleničku do uvolněné pravice a začal nezúčastněně kroužit kapalinou.
Shackleboltovi ten kratičký mžik unikl: místo toho zíral na to sametové bílozelené vyhlášení války jako uštknutý. "A že jste se ani nezmínila, Minervo?" obrátil se k ředitelce Hogwarts tázavě a povytáhl obočí.
"Nemůžu za to, že jste neměl čas přečíst si ty návrhy na Merlinův řád pořádně, Kingsley."
Severus - Severus, který se lidí fyzicky dotýkal tak nerad! - si přitiskl její ruku loktem k tělu. Jeho srdce tepalo jako bláznivý motýl.
Longbottom položil na Potterovo rameno i druhou dlaň. "Klídek, Harry..." šeptl a hodil po svých profesorech zoufalým, prosebným pohledem.
Minerva ale viděla, jak mladíkovi cuká v koutcích očí i úst, a vůbec si nemyslela, že by se některé z tisíců dobrých božstev bylo ještě ochotno angažovat - kdepak, tolik štěstí mít nemohli. Potter byl tak vyvedený z míry, že by se teď nedokázal uklidnit, ani kdyby chtěl. K tomu hysterickému výlevu dojde v plné parádě, tomu nikdo nezabrání. A Severus... ach ano, Merline, uměla si představit, jak zareaguje Severus. Periferně vnímala tmavé trámy u stropu hospody, kruhy světla pod petrolejkami a kolem svícnů, kolísavý šum hlasů okolních hostů a přála si, marně a pozdě, aby se byli raději potkali u ní v ředitelně, tam by se aspoň byli mohli vyřvat a vysyčet beze svědků. Krev v uších jí šuměla: nevhodné místo, nevhodný čas. Horečně pátrala po jakékoli možné reakci, kterou by otupila aspoň ty nejhorší hroty a zároveň tím Severa nezesměšnila tak, jak ho pravidelně zesměšňoval Albus Dumbledore. Nenacházela. Dvacet let ponižování udělalo své.
Vzápětí se její neblahá očekávání naplnila.
"Přece vím, co jsem viděl! To není možný! To není on! To může bejt leda tak jeho zatracenej duch!" lapal po dechu Vyvolený.
Minerva postřehla od jednoho ze sousedních stolů jakýsi šepot a uchechtnutí, ucítila, jak se Severova paže napíná, a tiše zasykla. Je to tady. Už už svírala prsty na Severově předloktí... ale pak v duchu uviděla Alba Dumbledorea a jeho zásahy - a zaťala zuby a přinutila se nereagovat.
Zato Severův pohled o poznání ochladl, jeho drobný úsměv přerostl v povýšený úšklebek, v očích mu zlomyslně zajiskřilo. "Domníval jsem se, pane Pottere," zapředl jemňounce, "že takový vyhlášený odborník na černou ma... ach, promiňte, na obranu proti černé magii, jako jste vy, je plně schopen rozeznat rozdíl mezi živým člověkem a imprintem duše zemřelého. Byť pouze podle toho, že řečený imprint je - průhledný."
Longbottomovy ruce na Potterových ramenou pevně stiskly.
U jednoho malého, zastrčeného stolku komusi spadla z hlavy černá kapuce a dotyčný schoval tvář za proudem vlasů světlých tak, až vypadaly téměř bílé.
Od dlouhého stolu u okna se ozval smích.
Shacklebolt si lokl ohnivé a zašklebil se. Těžko říct, jestli ten výraz vyvolal doušek whisky nebo Snapeův komentář.
"Co... Proč... Jakto?!" Harry se díval střídavě na svou profesorku a na Nevilla. "On fakt žije?! Proč mi ksakru nikdo nic neřekl?!"
Minerviny prsty na Severově předloktí se přece jen drobounce pohnuly. "Pane Pottere..." začala, a současně s ní řekl téměř neslyšně Neville Longbottom: "Neptal ses."
A vzápětí dodal stejně tiše směrem ke své profesorce: "Promiňte..."
Severus pozvedl obočí a věnoval Longbottomovi uznalý pohled. Ale jeho slova byla přísná - a tón ještě přísnější. "Poněkud... neslušné, skákat paní ředitelce do řeči, nemyslíte, Longbottome?"
Longbottom udělal ještě jeden omluvný obličej.
Minerva jen krátce, strnule kývla: na víc se v ten moment nezmohla. Neptal ses. Ta dvě slova jí vyrazila dech. Proti svojí vůli zaletěla ve vzpomínkách do Chroptící chýše; viděla se, jak sedí na zemi ve vší té krvi a špíně, Severovu hlavu na klíně, a krmí ho po kapkách protijedem, sama polomrtvá hrůzou, že ho našla pozdě. A Severus se tam v chýši na Potterův život zeptal. Byla to první věc, na kterou se jí zeptal, a udělal to, hned jak se probral k vědomí, ještě dřív, než otevřel oči. Zato milý pan Potter... Na kratičký okamžik se jí zazdálo, že vidí jinou tvář s rozcuchanou kšticí a kulatými brýlemi - tvář Jamese Pottera - a její prsty znovu zatápaly po Severově předloktí.
Kosti pod Severovou kůží jí připadaly stejně křehké jako tu noc před nějakými dvaceti lety, kdy se v ředitelně tolik křičelo.
Stiskla rty. Cítila, jak blednou. Za strachem o Severa začala pulsovat červená linka hněvu.
Shacklebolt si odkašlal.
Světlá skvrna vlasů v temném koutě zmizela zpátky pod kapucí.
"Jsem vás přece viděl," přeskočil Potterovi rozčileně hlas. "Voldemorta, Nagini a... tu všecku krev! To přece nešlo přežít! Ty skelný oči, co jste měl!"
Severus se přezíravě pousmál. "Jak jsem říkal, zase jste se jednou mýlil, pane Pottere." Mluvil tiše jako obvykle a skoro až urážlivě nezúčastněně; prohlížel si Pottera přes okraj svojí skleničky. Chvilku jí točil a nakláněl ji do různých úhlů: soustředěně studoval její obsah, který ho zcela zjevně zajímal daleko víc než nějaký slavný Harry Potter. Jen jiskřičku potěšení ve tmavých očích zakrýt nedokázal. "Ale tentokrát mě to tolik nepřekvapuje. Viděl jste pouze to, co v danou chvíli mohlo a mělo být vidět. Díky tomu jste posuzoval mou situaci a můj stav stejně nesprávně jako okamžik před vámi Temný pán. K velkému štěstí nás obou, že?"
Ministr Shacklebolt usrkl malý doušek a převaloval ho v ústech. Téměř se nehýbal.
"Že jsem byl stejně vedle jako Voldemort? Jak to jako myslíte?! To si děláte srandu, ne?!" V očích za kulatými obroučkami se viditelně mísila řada emocí: překvapení, úlek, nejistota. Zmatek. Uraženost. Vztek. Docela jako tenkrát (a zelené oči zas na moment zhnědly) - ano, tehdy, když se v tunelu pod vrbou hrálo o Severův život poprvé. Minerva se zamračila a krvavá linka hněvu se zvedla o dalších pár palců. Pan James Potter to tehdy považoval za nevinný žertík. Jenomže mu uniklo, že některé žerty překračují míru. A jeho synáčkovi dlouhodobě uniká, že nějaká míra vůbec existuje. Jestli si tu někdo dělá srandu - a hodně nechutnou - je to pan Potter sám! Nejdřív o Severovi napsat oslavný článek do Denního věštce - a pak zjistit, že je živý, a reagovat takhle - to je mimořádně... podezřelé. Stejně podezřelé, jako nalákat spolužáka do tunelu, kde je přeměněný vlkodlak, a pak ho jít s velkou pompou...
Shacklebolt si přejel okrajem skleničky po rtu.
Minerva se zachvěla, zaťala pěsti.
"Pane," usekla tak nekompromisně, až se Potter zarazil, trhl hlavou dozadu a brýle na nose mu poskočily, doslova jako kdyby dostal políček - a Severus se krátce, překvapeně nadechl. Pak dlouze vydechl, spokojeně se ušklíbl a vyčkávavě zvedl obočí.
Mladík přeletěl šokovaným pohledem z ředitelky svojí školy na svého profesora a nakonec na ministra Shacklebolta. Nevypadalo to nijak dobře: jeden byl zřetelně dotčený, druhý v rozmaru tak skvělém, až to nemohlo věštit nic dobrého, třetí nebezpečně pozorný. Potter se zamračil a vysunul bradu; zřejmě si o tom gestu myslel, že je bojovné, ale vypadalo jenom trucovitě. Mlčel. Ostatní taky. Po chvíli mu to začalo být trapné. "Hm. Tak teda pane," souhlasil neochotně.
"No proto. A kromě toho je vaše otázka opravdu hloupá, pane Pottere," prskala Minerva dál a dál, jako když z ohniště vyletují rudě žhoucí uhlíky, zatímco Severovy oči se s každým jejím slovem víc a víc rozsvěcely potěšením. "Profesor Snape je shodou okolností mezinárodně uznávaná kapacita na poli lektvarů. Nevidím jediný důvod, proč by takový útok naopak neměl přežít." Potter na ni zíral prakticky s otevřenou pusou - jako by neříkala věci všeobecně známé! Do hlasu se jí vloudil sarkastický podtón. "Zvlášť když nebyl první z nás, komu se to stalo, že? Mám samozřejmě na mysli Arthura Weasleyho. A vás, pokud mám věřit vašemu vyprávění." Položila si skleničku na stůl. "Dovolíte, Kingsley."
Shacklebolt přikývl. "Prosím, Minervo, samozřejmě. Jistě... Jistě, to dává smysl."
Severus jí podržel židli. Doufala, že si sedne taky, ale neudělal to: jen si položil ruku k ní na opěradlo, na dotek od jejího ramene, a dál klidně pozoroval Pottera, přesně s tím jemným vědoucím polovičním úsměvem, který mladíka dokázal vždycky spolehlivě vyvést z míry. Potter se mračil jako kakabus a těkal pohledem ze Severovy ruky k Minervině tváři a zpět.
Několik hostů, jejichž pozornost přilákal pohyb, když si sedala, se znovu otáčelo ke svým vlastním stolům, sklenicím a společnostem. Minervě to uniklo: byla příliš rozptýlená nečekanými a nežádoucími útoky minulosti, příliš rozezlená na Potterovu tupost a neomalenost a příliš soustředěná na Shacklebolta. Na čí straně přesně stojí ministr Shacklebolt? Koho v téhle zbytečně vyvolané konfrontaci podpoří? Svého mladého chráněnce, hrdinu kouzelnického světa, pana Harryho Pottera - nebo její školu a ji?
Odvlečou jí snad jednoho z jejích nejlepších profesorů do Azkabanu jen proto, že tohle rozmazlené, nevděčné děcko nezná míru a vříská i tam, kde nemá?
Shacklebolt zvedl svoji skleničku. "Podle toho, co jsem o celé té věci slyšel tady od našeho mladého přítele, to chtělo pořádnou dávku nervů a koukám, že asi i pořádnou přípravu, Snape," řekl docela vlídně a náznakem Severovi připil. "Pan Potter nám líčil tu scénu několikrát a vždycky ve velice živých barvách; musím přiznat, že mě pokaždé zaráželo, že jste se podle všeho nepokoušel bojovat. Teď už chápu: chtěl jste, aby to byl raději ten had než Voldemortova hůlka. To byl tedy mistrovský kousek, Snape."
"Ach, ano," nespouštěl Severus oči z Pottera.
Mladík se ale najednou začal pohledu na svého profesora urputně vyhýbat: raději se upřeně díval na svého nového protektora. Jako by u něj hledal... vysvětlení? Radu? Ochranu?
Pan ministr si však svého mladého chráněnce nevšímal: obracel se dál výhradně k Severovi a jeho drobný úsměv naznačoval úctu, obdiv a ocenění, které prokazuje jeden silný kouzelník druhému. "Smethwyckovi a ostatním léčitelům to tehdy u svatého Munga trvalo týdny, než dali Arthura dohromady, a doopravdy dobře mu začalo být tak po půl roce. A vy jste fit jako rybička ani ne po dvou měsících."
Minerviny hněvivé vrásky o trochu roztály, pootočila hlavu ke svému mistrovi lektvarů, zazářilo jí v očích a hrdě se narovnala. Pomalu začínala doufat, že tohle nepříjemné extempore přece jen skončí smírně.
Longbottom se lehce začervenal a přes Potterovo rameno Severovi adresoval jeden ze svých plachých spikleneckých úsměvů.
"Jak vidíte," ucedil suše Severus a maličko se uklonil, tak nepatrně, že se mu vlasy na ramenou skoro nepohnuly.
Potter se nepohodlně podrbal ve svojí rozcuchané kštici a upravil si brýle.
"A pokud jsem pochopil správně to, čeho jsme byli všichni svědky při tom slavném souboji tady našeho mladého přítele, Voldemort musel věřit, že jste mrtvý, jinak by nikdy nebyl vylezl z nory, je to tak?" ptal se dál Shacklebolt a znělo to pokud možno ještě o něco přátelštěji.
Severus zůstával jako obvykle chladně zdvořilý a rezervovaný. "Těžko mohu mluvit za někoho tak nepředvídatelného, pane ministře. Ale pravda je, že si Temný pán přál osobně způsobit mou smrt, protože se domníval, že tak získá vládu nad, řekněme, jistým artefaktem. Nuže, pane Pottere, bylo vám mé... nepohodlné a nežádoucí setrvávání na tomto světě objasněno dostatečně?"
Shackleboltovi uteklo zablýsknutí očí: a v černém obličeji zasvítilo bělmo velice výrazně.
Minerva strnula. Proč..?
Merline! Bezová hůlka!
Co to jen Severa napadlo, otevírat právě tuto otázku?!
Severus pohnul prsty na opěradle Minerviny židle tak, aby se jí dotýkal. Z jeho ruky prýštilo uklidňující teplo.
Minerviny zorničky se neochotně a váhavě zakulatily znovu do lidské podoby.
A tehdy Potter překvapeně vzhlédl, rozčileně se nadechl nosem a začal vrtět hlavou. "Cože, vy jako myslíte...? Jako že kvůli vám...? To je ale pitomost," vyrazil ze sebe zlostně, zamračil se a opřel se dozadu proti rukám, které mu spočívaly na ramenou. "Ta hůlka se vás vůbec netýkala! Profesor Dumbledore po vás akorát chtěl, abyste mně dal ty vzpomínky. Abych věděl pravdu. Než za ním půjdu. Za Voldemortem."
Shacklebolt se posadil o něco pohodlněji. Kutálel si svou skleničkou v dlaních a tvářil se jako kočka, která se úspěšně proplížila k misce plné smetany.
Longbottom zavřel oči a co nejnenápadněji si povzdechl. Zesílil stisk na kamarádových ramenou. Mlč, hlavně mlč, prosil beze slov. Ale nepomáhalo to. "Prosím tě, Harry," šeptl. "Jak mohl profesor Snape předvídat, že tě potká zrovna v Chýši? Kvůli tobě tam být nemohl. Musel mít nějaký jiný..." Zamžikal a podíval se po Severovi utrápenýma očima. "Poslat Voldemorta do bitvy s hůlkou, která ho neposlouchá, ale on to netuší, je náhodou..."
Severus naklonil hlavu na stranu a oči se mu pobaveně zaleskly. "Hogwartští ředitelé obvykle nebývají hloupí, že?"
Minerva pomalu mrkla a opřela se znovu zády o opěradlo svojí židle. Překryla Severovu ruku svou vlastní. Sevřela jeho prsty ve svých. Měla sice svoje pochybnosti o genialitě hogwartských ředitelů, ale teď na námitky nebyl prostor.
"No to určitě," ohlédl se Potter na kamaráda. Svoje prohlášení doprovodil důrazným klepnutím skleničky o stůl. Jeho hlas teď zněl velice dotčeně, možná i trochu žárlivě. "Ty tomu najednou nějak rozumíš, Neville, co? Tys tam asi byl, ne? Říkám ti, že mu profesor Dumbledore nařídil, aby mně dal..."
Longbottom, právě příslovečně neútočný Longbottom, obrátil oči k nebi.
Potter zmlkl. Odsunul skleničku a opřel se o stůl lokty, dal si bradu do dlaní. Uraženě stáhl ústa a vyčítavě se podíval na svoje profesory.
Minervě ten dětský, žárlivý výraz oklamaného hrdiny kupodivu pomohl najít lidský hlas. "Ale Pottere, prosím vás!" zamračila se - a horečně hledala způsob, jak tuto okouzlující debatu co nejrychleji ukončit, přičemž mlčky vzývala tatáž božstva, jako před chvílí Longbottom.
Zato Severus Pottera dál klidně pozoroval, jen mu pořád na tváři pohrával jeho oblíbený lehce pobavený, lehce povýšený úsměšek, jako by si v duchu říkal: Co ty víš.
"Můj mladý přítel rozhodně vypadá, že by rád znal další podrobnosti, Snape," vložil se znovu do debaty Kingsley Shacklebolt - a Minerva okamžitě pozměnila svůj názor na angažovanost jakýchkoli božstev. Negativně. Zaostřila - najednou jako by viděla až nepřirozeně jasně: tak jasně, jako mourovatá kočka tam u brány: pableskování světla svíčky v Potterových brýlích, nepatrné zachvění Longbottomových prstů, příliš rychlé Rosmertiny kroky kolem jednoho malého, zastrčeného stolku, stíny vrásek v koutcích Shackleboltových úst. Špičaté štětičky jeho nastražených uší... ne, to není dobré, to vůbec není dobré! Přivřela oči, pomalu se nadechla a vydechla, jak ji učili její mistři, a když se znovu cítila plně člověkem, pohnula kyčlí, aby se snáz dostala k hůlce. Shackleboltovi to uniklo: tak byl soustředěný na vlastní kořist. "Ano, další podrobnosti," opakoval, a v jeho hlubokém hlase rezonoval zvláštní skrytý důraz. "A já bych si je taky s chutí vyslechl. Neposadíte se, Snape? Myslím, že věci prospěje, když nám náš mladý přítel zajistí trochu soukromí. Viděl jsem ho onehdy provádět takové šikovné kouzlo... Mohl byste, Pottere?"
Severus znovu vyčkávavě zvedl obočí.
Ale Potter zřetelně nemohl: ještě pořád se snažil zorientovat v situaci. "Ta hůlka, to určitě. Ta nebyla Voldemortova ani na vteřinu. Ollivander mi vysvětloval, jak to funguje. Voldemort to vůbec nepochopil. Povraždil kvůli tomu spoustu lidí, a stejně ho pořádně neposlouchala. Vždyť v tom byl celý ten vtip," vrčel si pod vousy a hněvivě střílel očima nalevo napravo.
"Jistě, Pottere, přesně to vám taky profesor Snape už delší dobu říká. A teď laskavě proveďte to kouzlo, co chtěl pan ministr," prskla Minerva - a v duchu zuřila, proč se místo toho Severus raději už dávno nevytasil se svým známým Mlčte, Pottere. Proč, proč jen nechává toho kluka žvanit o tak nebezpečné věci před tolika lidmi?
Jen kvůli Shackleboltovi?
Jak to zastavit?
Severus přidal ke zdviženému obočí i svůj klasický pokřivený úsměv.
"Jaký... jo, aha." A mladík náhle z nepochopitelných důvodů vypadal velice nesvůj.
Vytáhl hůlku. Nerad a neochotně. Byla to jeho stará cesmínová.
Minervin pocit ohrožení narostl do astronomických rozměrů.
Shackleboltovi ztuhla ramena překvapením.
Severova ruka na Minerviných zádech se nepatrně pohnula.
A Potter se pořád k ničemu neměl.
"Copak, nevíte si rady? Pokud si vzpomínám správně, v těch poznámkách byly i obrázky, Pottere," ušklíbl se konečně Severus. Z každého jeho slova kapaly kapky s láskou destilovaného jedu. "Měl jsem vám je snad ještě kolorovat? Pochopte, ono to původně vůbec nebylo určeno pro vaši potřebu."
Shacklebolt znovu usrkl svojí ohnivé a div že se na židli nezačal houpat.
Potter vztekle zaťal zuby a popuzeně trhl zápěstím. "Muffliato."
Neville Longbottom překvapeně zamrkal a rychle sklopil oči.
Severus zvedl svoji skleničku proti světlu a zase si zaujatě prohlížel hustou tekutinu. "Přesně tak, Longbottome," protáhl spokojeně a každou slabiku té věty přitom laskal na jazyku s nesmírnou rozkoší. "Neobyčejně mě těší, že aspoň některý z mých studentů si za ty roky vyvinul pozorovací schopnosti. Ale tohle už přestalo být poživatelné." Položil skleničku na stůl a s rozmyslem, pomalu, zřetelně a se zjevným důrazem na každý detail pohybu přejel prstem po jejím okraji. "Evanesco."
Longbottom znovu zamrkal. Zrudl. Pevně chytil do obou hrstí látku Potterova hábitu. Potter se po něm neohlédl, jenom se napružil, zamračil ještě o něco víc a hněvivě zavrčel. Longbottom ještě okamžik drtil kamarádův hábit, pak ho pustil. Střelil očima po svém profesorovi, drobně a rychle přikývl a z důvodů srozumitelných jen jemu samotnému se přitom kousl do rtu.
Shackleboltovo obočí vyskočilo až někam na temeno jeho hlavy. "Hmmm," broukl a posunul si zamyšleně čapku trochu do týla. "Takže to pěkné kouzlo je původem vaše, Snape? Slyšel jsem nějaké fámy, že jste prý schopný vynalézat novinky i na tomto poli."
"Studentská hříčka," odbyl celou věc mávnutím ruky Severus. Kratičce mrkl na pana Longbottoma, sjel svým patentovaným chladným pohledem po panu Potterovi, který byl teď opravdu velice nesvůj, a spokojeně se ušklíbl. "Očekávám, že mi mého starého dobrého Borageho samozřejmě vrátíte, Pottere," řekl a v očích se mu zlomyslně zablesklo. "Pokud možno v tom stavu, v jakém jste ho dostal. Jsem ochoten počkat, až budete mít po zkouškách."
Potter si sundal brýle a začal je zuřivě čistit rukávem. Viditelně si dával pozor, aby se Severovým směrem ani nepodíval, zřetelně se obával, že by mu Severus mohl chtít číst myšlenky. Jako by byla nějaká legilimence nutná: už samotné toto chování vypovídalo dost a dost. Severův úšklebek se prohloubil.
Longbottom se nakratičko zatvářil téměř závistivě, ale vzápětí se k hogwartskému mistrovi lektvarů důvěřivě obrátil s němou prosbou a otázkou: a platí jejich ujednání? Počítá profesor Snape se slíbeným doučováním? Severus mlčky přisvědčil. Longbottom naznačil, že si oddechl.
Minervě se mírně ulevilo. Severus tedy nic nezanedbal, byli celou dobu chránění. Za jiných okolností by ji ta zjevná demonstrace snad i potěšila. Jenomže to by nesměli být v hospodě plné potenciálních zvědavců, nesměli by sedět u stolu s čerstvě jmenovaným ministrem magie, řečený ministr magie by nesměl před několika hodinami zjistit, že v Hogwarts nebudou skákat, jak on píská, Severus by nesměl balancovat na ostří nože mezi Merlinovým řádem a doživotím v Azkabanu a nesměli by mluvit o té prokleté Bezové hůlce. Ohlédla se po svém mistrovi lektvarů. Nevypadal, že by chtěl vysvětlovat něco dalšího, zejména ne něco, co by rád věděl nějaký ministr magie. Naopak se zdálo, že si svoje drobné vítězství skvěle vychutnává. A jí najednou došla trpělivost úplně: už měla té nejistoty dost. Zaútočila.

-------------------------------------------
A jako obvykle - pokračujte na další část kapitoly


 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014