ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola jedenáctá: Everybody Hurts

18. července 2014 v 0:01 | Richenza |  Bless the Child: Kniha třetí - PRAMENY

Někdy se zdá, že všechno jde špatně. Někdy máte pocit, že jste na všechno sami. Protože všichni někdy ubližují a všechny někdy něco bolí. Kdo ubližuje Hermioně? A kdo Joshuovi? A co na to Severus? Je viník nebo oběť?

Písničku ke kapitole si poslechněte zde


Kapitola jedenáctá: Everybody Hurts

When the day is long and the night, the night is yours alone,
When you're sure you've had enough of this life, well hang on
Don't let yourself go, 'cause everybody cries and everybody hurts sometimes

Sometimes everything is wrong. Now it's time to sing along
When your day is night alone, (hold on, hold on)
If you feel like letting go, (hold on)
When you think you've had too much of this life, well hang on

'Cause everybody hurts. Take comfort in your friends
Everybody hurts. Don't throw your hand. Oh, no. Don't throw your hand
If you feel like you're alone, no, no, no, you are not alone

If you're on your own in this life, the days and nights are long,
When you think you've had too much of this life to hang on

Well, everybody hurts sometimes,
Everybody cries. And everybody hurts sometimes
And everybody hurts sometimes. So, hold on, hold on
Hold on, hold on, hold on, hold on, hold on, hold on
Everybody hurts. You are not alone
R.E.M.


Bradavice; 17. října 2011

Severus Snape dorazil na snídani přesně v sedm hodin a patnáct minut. Jako každý den. Většina studentů byla už na místě a snídala. Věnoval letmý pohled Joshuovi, který si právě poléval ovesnou kaši medem. Do tváře mu neviděl, měl ji zakrytou svou dlouhou tmavou ofinou. Pustil se soustředěně do jídla, hlavu stále sklopenou. Snape přemýšlel o tom, co zjistil z jeho myšlenek. Pořád nevěděl, co si o tom myslet. Znal odpověď, kterou synovi dalo zrcadlo z Erisedu, ale neznal otázku. Co si Joshua přál? Jeho jako otce? Tato interpretace byla pro něj povzbudivá, ale proč potom ta nechuť, kterou z něho cítil od začátku školního roku? A nejen nechuť, to, co poznal z jeho mysli, bylo silnější. Mohl Joshua skutečně něco zjistit o jeho vztahu s Hermionou? A pokud ano, co to pro něj znamenalo? Souvisela s tím odpověď zrcadla? Jak? Spíš mu připadalo, že toto by mohl být důvod Joshuovy změny chování k němu. Joshuovi jejich vztah vadil, protože si myslel, že jeho otcem je Harry. Ucítil bodavý osten žárlivosti. Zase Potter. Joshua si určitě přeje jako otce Pottera, proto jej představa někoho jiného vedle matky pobouřila, i když proti němu samotnému není tak zaujatý, jako byl Potter. Což ostatně bylo vzájemné. Jenže Potter byl s ním, když byl malý, on mu dokonce vyprávěl před spaním, jak zjistil z toho nechutného článku Holoubkové minulý rok. Jako by byl jeho vlastní. Potter mu byl faktickým otcem, i když jen v omezených hranicích. On se staral, když Snape o synově existenci ani nevěděl, ačkoli vědět mohl a tedy i měl.
Zkoumavě se na svého syna zadíval. V ten okamžik Joshua zvedl hlavu a jejich pohledy se na chvíli střetly. Joshua se ihned otočil ke spolužákovi, přesto záblesk, který v jeho očích zahlédl, byl výmluvný. Chlapcův pohled nebyl přátelský a opět mu nepříjemně připomněl Harryho Pottera. Byl mu teď podobnější než kdykoli předtím. Harrymu, ne Jamesovi, protože ani Joshuovi, ani Harrymu nebyl vlastní Jamesův typický lehce ironický až pohrdavý výraz. V jejich pohledu nebyl posměch, ale čistá nenávist. Jeho vlastní syn ho nenávidí. Bolelo to a jen slabou útěchou mu bylo, že on neví, že je jeho otec. A měl by to vědět, má právo to vědět. Chtěl by, aby to věděl, chtěl by ho vést jako syna, být s ním jako se synem. Kdyby mu to řekl… Chvíli si s tou myšlenkou pohrával. Ne. Bylo by to příliš riskantní. Nepřítel z Prahy nebyl tak daleko, jak se snad ještě nedávno mohlo zdát. Je tu Draco a je tu Scorpius, přímo v Joshuově ložnici. Je tu ta vetřelkyně z Čech, o které sice nic zlého nezjistil, ale to nic nezaručovalo.
Nemůže mu to prozradit, příliš toho bylo v sázce. Joshua nesmí znát okolnosti, které by mohly ostatní nebo i jeho samotného přivést k poznání, že on je tím dítětem z proroctví. Neumí dosud svou mysl uzavřít, mohl by mluvit ze spaní před Scorpiusem Malfoyem, mohl by něco prozradit i úmyslně, byť jen svým přátelům. A nešlo jen o nebezpečí, které mu hrozilo. Nechtěl, aby jeho syn vyrůstal s vědomím toho, že je něco zvláštního, že je Vyvolený a že bude muset čelit nebezpečí, nemluvě o volbě, kterou bude muset udělat. V tom vyrůstal Harry a viděl, k čemu to vedlo. Ne, dokud mu nemůže prozradit všechno, nemůže mu prozradit nic. A všechno… Podíval se na svého syna s bolestí. Povídal si teď o něčem s Williamem Silverem a trochu se usmál. Choval se tak, jak se dvanáctiletý chlapec chovat má. Nebyla vhodná doba. A to břemeno bylo příliš těžké. Žádné dítě by takové břemeno nemělo nést.
Nalil si do šálku trochu smetany a dolil ji silným čajem. Sáhnul po opečeném toustu, když v tu chvíli do Velké síně s hlasitým houkáním vlétly sovy. Jedna přistála vedle něj, a odevzdala mu noviny, aniž by se dotkla čehokoli z jídla či nápojů. S uspokojením si povšimnul, že díky dlouhodobé výchově, kdy sovy odměňoval pouze za náležité doručení, se i tato poštovní sova Denního věštce naučila slušnému chování. Teď seděla vedle něj a se spokojeným houknutím očekávala odměnu. Dal jí pamlsek a do váčku připevněného na noze, který mu sova nastavila, zaplatil za noviny. Neměl teď v úmyslu je číst, a když sova odlétla, chtěl je odložit stranou. Ruku zastavil uprostřed pohybu. Na titulní stránce byla fotka Hermiony ze svatby v Doupěti a titulek:

Žije Harry Potter v bigamii?
Jeho přítelkyně slečna Hermiona Grangerová tají další nemanželské těhotenství!

Zatmělo se mu před očima a prsty, kterými držel noviny, zbělely vztekem. Čekal to, samozřejmě to čekal, ale přesto jej to rozhodilo více, než považoval za možné.
Nechtěl to číst, přesto mu pohled téměř proti jeho vůli sklouznul k titulní straně:
Jak jsme slíbili, podezřelý život slečny Grangerové sledujeme i nadále. A to, co jsme zjistili, neznepokojilo jen nás, ale jistě i celou spořádanou kouzelnickou veřejnost! Slečna Grangerová, tajemnice ctihodného a staroslavného Starostolce, nejzákladnější instituce kouzelnického světa, čeká již druhé nemanželské dítě! Náš zdroj odhaduje, že je ve čtvrtém měsíci. A ani pečlivé utajování jí nepomohlo. Slečna Grangerová si bezesporu myslí, že je něco více než ostatní a že běžná pravidla slušnosti se na ni nevztahují. Jak uvedl náš zdroj: "Je neuvěřitelně namyšlená. Běžně na své spolupracovníky křičí, vyhrožuje jim, když mají jiný názor na jednotlivé případy. Udržuje nestandardní vztahy s muži ve vedoucích pozicích, které nemohu jmenovat, a i proto si snad myslí, že si může dovolit všechno. Určitě si myslí, že když jí to prošlo jednou, projde to i po druhé. Nyní je však celé ministerstvo pobouřeno jejím nepřístojným životem. Dříve by nikdo takový na ministerstvu pracovat nemohl!"
Již jsme informovali o tom, že Hermiona Grangerová žije v domku vedle Harryho Pottera a jeho rodiny. Harry Potter se zřejmě snaží spravedlivě rozdělit svou pozornost mezi obě ženy - svou právoplatnou manželku i svou přítelkyni…

Nemohl číst dál. Zvedl oči a hledal svého syna. Na svém místě však nebyl.

……………..

Ministerstvo čar a kouzel; téhož dne

"Určitě chápeš, Hermiono, proč Matthias Stonehedge nechce, abys pod ním pracovala."
Hermiona teď litovala, že Kingsleyho o pomoc žádala. Neměla sem vůbec chodit. Nebylo tohle právě to, z čeho jí ten článek obvinil? Že využívá nadstandardní vztahy s ministrem? Nemůže se mu divit, že se za ni nechce veřejně postavit. Pak jí došel význam ministrových slov. Snad si nemyslí, že ona a Matthias… Zatnula ruce schované pod deskou stolu a řekla klidněji, než si myslela, že bude schopna: "Jenže ono to s Matthiasem nijak nesouvisí. Takže není jediný důvod, proč bych neměla pracovat právě s ním. A on to ví. Jinak by mě nevyhazoval. Ostatně to je právě to, co ho štve."
"Co ho štve? Že není otcem toho dítěte?"
"Že se mu nepodařilo mě sbalit," odpověděla otevřeněji, než měla původně v úmyslu.
"Je ženatý, Hermiono."
"Vím. To se mě netýká."
"Neměla jsi vůbec připustit takovou situaci, abyste se dostali do řečí. Alespoň na veřejnosti ne. Nesmíš se mu divit, že s tím teď nechce být spojován."
Hermiona se na něj nevěřícně dívala. Od Kingsleyho takový přístup neočekávala. Podle mudlovského práva by svou situaci charakterizovala jako sexuální obtěžování spojené s diskriminací. A Kingsleyho to nezajímá. Nemůže se přece divit, že s ní nechce mít nic společného. Když si neužil, a přesto má doma problémy. Chudáček. Mimoděk se ušklíbla.
"Je to Harry, Hermiono?"
"Ne."
"Tak kdo?"
"To je moje soukromá věc, pane ministře."
Kingsley zakroutil hlavou. "Proč tak formálně, Hermiono," vzdychnul. "Já jsem přece na tvojí straně. Ale mýlíš se, není to tak docela tvá soukromá věc. Jsi veřejný činitel. A proto jsou na tvou bezúhonnost kladeny větší nároky."
"Souhlasíš tedy s Matthiasem, že mě chce vyhodit z práce?" řekla vážně, a přestože jí srdce hlasitě bušilo, udržovala navenek naprostý téměř až ledový klid.
"To jsem přece neřekl." Kingsley vstal od svého rozměrného psacího stolu a došel k Hermioně sedící šikmo od něj uprostřed dlouhého stolu, u nějž se pravidelně konaly porady vedení ministerstva. Položil jí svou těžkou ruku na rameno. Hermiona seděla bez hnutí, dívala se upřeně před sebe.
"Uvědom si ale jednu věc. Pokud tu nebudeš, pak opravdu to vše bude jen tvá soukromá věc. Dá se to vyřešit bez zbytečných problémů… Nikdo tě samozřejmě nevyhazuje… Máš nárok být v klidu, stačí, když to doporučí lékouzelník… Vlastně stačí, když sama napíšeš, že se necítíš dobře, dostaneš volno ze zdravotních důvodů… samozřejmě placené… Požádáš o ně?" najednou držel v ruce pergamen a pero a podával je Hermioně.
"Ne." Nechala viset jeho ruku a dívala se stranou. Ministra, který se nad ní skláněl, si nevšímala.
Obešel stůl, odložil pero i pergamen, otočil si židli opěradlem dopředu a posadil se naproti ní. "Proč?"
"Protože se cítím skvěle, Kingsley."
"Hermiono, nenuť mě k tomu, abych to musel řešit."
"A co děláš teď? Bráníš mě?"
"Ano, Hermiono. Bráním." Odmlčel se. "Teď potřebuješ především klid, ve svém stavu by ses neměla rozčilovat, už kvůli tomu dítěti. Podívej se na sebe. Jsi z toho vynervovaná. A lepší to nebude. Mysli na své dítě, Hermiono. Mysli také na Harryho…"
"To jsme si už přeci vyjasnili!"
"Dobře, říkala jsi, že to není on. Ale přesto bys na něj měla brát ohledy. On to totiž kromě tebe nikdo neví."
"Nikomu taky do toho nic není," prohlásila Hermiona sveřepě.
"Copak to nechápeš? Odejdi na chvíli, pak se všechno zlepší. Ono to utichne, v klidu porodíš, vyřešíš si mezitím rodinnou situaci a pak se vrátíš. Místo u mě vždycky budeš mít, to mi věř, Hermiono."
"Chápu. Dělám ti problémy."
"Ne," zavrtěl Kingsley hlavou. "Já to ustojím. Problémy děláš sobě."
Hermiona zavrtěla hlavou, nic však neřekla. "Dej mi ten pergamen."
Ministr jí podal prázdný pergamen již označený hlavičkou Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů. Hermiona téměř bezmyšlenkovitě napsala, že žádá o dočasné zproštění služby ze zdravotních důvodů a podepsala jej.
"Prosím," podala pergamen Kingsleymu.
Ministr přikývnul a pergamen si od ní vzal. "Jsi rozumná žena, Hermiono. Aspoň budeš moci více času věnovat Řádu, ne?" pokusil se o úsměv.
"Jistě, Kingsley. Není nad to najít řešení nejlepší pro všechny." Vstala a vydala se ke dveřím. Když už brala za kliku, zaváhala. Otočila se a vážně se na Kingsleyho podívala.
"Kingsley, potkala jsem Dolores Umbridgeovou ve spisovně. Víš o tom?"
Ministr se zachmuřil. "Vím jen, že jsem podepisoval její podmínečné propuštění z Azkabanu. Ale nevím o tom, že je zde zaměstnaná. Nemohla tam být jen náhodou?"
Hermiona zavrtěla hlavou. "Třídila poštu."
"Prověřím to, Hermiono."

……………..

Bradavice; téhož dne

Joshua potřeboval být sám. A teď už věděl, kam jít, když nechce, aby kdokoli mohl vidět jeho slzy. Vysoké zdobené dveře se objevily na stejném místě jako minule. Stejně jako minule byly v kamenném výklenku starého gotického lomeného okna nachystány polštáře. Nyní tam byla i deka. Joshua se do ní zabalil, posadil se na polštáře a vytáhnul dopis, který dostal dnešní polední poštou. Znovu si jej přečetl ve světle zapadajícího slunce.
"Joshuo,
děkuji ti za tvůj poslední dopis. Víš, že od doby, kdy jsem ho dostala, uplynuly už dva týdny? Nic důležitého se mezitím nestalo? Jak si vedeš ve škole? Sehnala jsem esej od J.R.R. Tolkiena 'Béowulf: Netvoři a kritikové', jak sis přál, a pošlu ti ji sobotní poštou. Není to ale zrovna záživné čtení, obávám se, že tě zklame. Překvapuje mě ovšem, že jej v bradavické knihovně nemají. Zkusil jsi poprosit madame Pinceovou? Nesmíš se bát ji požádat o cokoli. I když se tváří nepřístupně, vychází vstříc všem, kteří projeví opravdový zájem. Knihy miluje a jsem přesvědčená, že když zjistí, jak moc miluješ knihy ty, vyjde ti vstříc.
Doma je všechno v pořádku, ačkoli ze zdravotních důvodů nebudu nějakou dobu chodit do práce. Nemusíš se však ničeho obávat, nic mi není. Nejsem nemocná, naopak - můžu ti oznámit šťastnou zprávu: Budeš mít sestřičku. Moc se na ni těším a doufám, že ji budeš mít také rád.
Tak ráda bych tě objala a řekla ti to osobně, nicméně ve svém stavu bych se neměla přemisťovat a lékouzelnice nedoporučuje ani používání přenášedel. A ostatně, jak dobře víš, není zvykem, abych tě navštěvovala uprostřed školního roku.
Joshi, mám tě moc ráda a doufám, že se na mě nezlobíš, že jsem ti o tvé sestřičce neřekla osobně, když jsme se naposledy viděli. Nebyla jsem si však ještě jistá, lékouzelnici jsem navštívila až později.
Napiš, Joshi, ať vím, že je všechno v pořádku. Moc mi chybíš.
Líbám tě. Máma"
Měl by ocenit, že mu o tom napsala, ale neocenil. Udělala to pozdě. Napsala mu až potom, kdy to nemohla tajit, až potom, co vyšel ten článek. Přitom to musela vědět mnohem déle. Nevěřícně se na dopis díval a kroutil hlavou. Šikovně se dokázala zcela vyhnout otázce, jak k té jeho budoucí sestřičce přišla. Žádný tatínek. Soudě podle jejího dopisu, tak ke vzniku dítěte žádného otce zapotřebí není. Nejspíš tak přišla i k němu. Neposkvrněné početí.
Zlostně odhodil dopis na zem a namířil na něj beze slova hůlkou. Dopis vzplál a za chvíli po něm zůstala jen hromádka popela. Joshua otevřel okno, na hromádku namířil opět hůlkou a popel se vznesl do vzduchu a vylétl oknem. Mlčky pozoroval zbytky dopisu unášené větrem. Za chvíli z něj nezbylo vůbec nic.
Seděl a nechal slzy lítosti a hněvu volně téci. Tady mohl, tady byl sám. Zlobil se na ni více než kdykoli předtím. Dokáže být vůbec někdy upřímná? Nestál jí za upřímnost, nepovažovala za nutné s ním jednat na rovinu. Proč by mu psala, kdo je otcem jeho budoucí sestry? Co mu je po tom? Jako by to nevěděl! Zarazil se. Vlastně to nevěděl. To, že se se Snapem stýkali, nemuselo znamenat, že se stále stýkají a hlavně, že se stýkali v době, když… V kolikátém je máma měsíci? Ani to mu nenapsala. V tom článku bylo, že ve čtvrtém. Takže polovina září třetí měsíc, srpen druhý…, počítal na prstech. Ale v polovině července byli spolu s babičkou a dědečkem v Americe! Takže by to nemohl být ani Snape, ale ani Harry… Ledaže by se s některým z nich sešla, aniž by o tom věděl. Ale to mu připadalo hodně nepravděpodobné. Takže se nejspíš už rozešli. A třeba spolu opravdu nechodili, jen… Nemohl na to ani pomyslet. Ještě by pochopil, že jeho máma chce partnera, bylo to ostatně přirozené. Ale nezávazné vztahy s kdovíkým? To ho pobuřovalo. Stisknul ruce do pěstí. Dělala to tak i předtím? V červnu Snape, v červenci nějaká náhodná známost v Americe? A předtím ten Matthias nebo kdovíkdo… Měly ty články z loňského roku pravdu, když ji spojovaly s více muži? Ona to ostatně nikdy nepopřela. Pak je ale logické, že mu o svém vztahu ani ona, ani Snape nic neřekli, protože nebylo o čem. Pro žádného z nich to nic neznamenalo. Skousnul rty. To bolelo.
Vstal z okenního výklenku, měl by se vrátit zpět. Až teď si uvědomil, že se mezitím téměř setmělo. Musel si rozsvítit hůlku, aby viděl. Chtěl se znovu podívat do toho zvláštního zrcadla, přestože za těch pár dní se mu nepodařilo zjistit, co ukazuje. Zrcadlo z Erisedu. Co mu ukáže teď? Třeba otce toho děcka.
Prošel celou místnost, zrcadlo však tentokrát nenašel.


Bylo už po půlnoci, když se ukládal ke spánku ve své stroze zařízené ložnici, úzké a chladné jako kobka. Byl zde sám, jako ostatně tento školní rok vždy, přítomnost Hermiony na hradě už nechtěl riskovat. Ležel, a spánek nepřicházel. Nemohl se zbavit vzteku na Ritu Holoubkovou, která se svou typickou bezohledností zasáhla do života tolika lidí. Jeho syna. Jeho ženy. Rodiny Harryho. Zároveň si však byl vědom toho, že tu nejde jen o Ritu. Protože kdyby to nenapsala ona, napsal by to někdo jiný, byť snad ne tak nepříjemně. A i kdyby nenapsal, řeči by se vedly i bez toho. Nechtěl snad Hermionin šéf "řešit" její situaci odchodem již před tím článkem? Jak jí je? Viděl před očima její tvář, když mu oznamovala, že čeká dítě, viděl její slzy i její pohled, tak klidný a laskavý. Jeho žena. Myslel na ni tak intenzivně, že se mu okamžik zdálo, že ji před sebou skutečně vidí, že cítí její smutek a zoufalství z toho, co psali, a z toho, že ji Kingsley nechce na ministerstvu.
Posadil se. Kingsley ji nechce na ministerstvu? To přece neví, kde na tu nepravděpodobnou myšlenku vůbec přišel? Jak vlastně dopadl Hermionin rozhovor s Kingsleym? Nenapsala mu. Byl to jen jeho pocit, jen klamný dojem, který míváme na pomezí spánku a bdělosti? Tohle přece nevěděl. Ostatní dovodit mohl, věděl, že jí ubližuje, věděl, že Hermiona jeho řešení nepřijala, byť snad alespoň na racionální úrovni pochopila, že udělat cokoli jiného by nebylo rozumné. Od jejich posledního rozhovoru se k tomu nevrátila, a až doteď se mohl utěšovat tím, že se s tím smířila. Nebylo tomu tak, a vlastně jej to nepřekvapilo.
Snažil se sám sebe přesvědčit, že se mu to jen zdálo. Ale nepomáhalo to. Přestože neměl žádný důkaz, byl si v hloubi duše jistý tím, že ke spojení jejich myslí skutečně došlo, že to, co cítil, byly její myšlenky. Byl o tom přesvědčen stejně pevně a stejně iracionálně, jako si byl před lety po jejím zmizení jist, že žije a je v pořádku, stejně, jako tehdy tu noc po té strašné události v sídle rodiny Malfoyů nepochyboval o tom, že v její mysli vidí svou smrt.
To spojení bylo prchavé, a přece tak jednoznačné. Uvědomil si, že právě spojení myslí bylo jednou ze zvláštních schopností, kterou autoři starých knih spojovali s manželstvím osudu. Nikdy to vědomě nezkoušeli. Možná by měli. Chvíli si pohrával s myšlenkou, že se okamžitě k ní přemístí. Toužil ji k sobě přivinout, ale ta touha nebyla tělesnou touhou. Bylo to něco jiného, silnějšího. Toužil ji chránit, chtěl, aby byla šťastná, a nejen kvůli poutu jejich manželství, ale kvůli ní samotné. Chtěl položit svou dlaň na její břicho, kde roste a sílí jeho dcera. Hermiona mu už předminule říkala, že cítí její pohyby, i když jemu se je dosud nepodařilo zachytit. Vstal a oblékl se.
Chvíli stál bez pohnutí, dokud jeho racionalita nezvítězila. Nemá smysl teď za ní chodit, nemá smysl čelit její bolesti a naléhání. Jeho rozhodnutí je správné a je pevné. A nedá jí možnost, aby je zviklala svými slzami.
'Pochop to, Hermiono, vždyť jsi inteligentní žena. Víš přece, že by to bylo pro Joshuu nebezpečné. Nechceš ho přeci ohrozit,' vysílal k ní či možná spíše utvrzoval sám sebe.
Její pocity však už nezachytil.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014