ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola osmá: Once You Had a Gold

7. července 2014 v 0:01 | Richenza |  Bless the Child: Kniha třetí - PRAMENY

Kdysi měli všechno, ale přišla temnota, znovu a znovu. Přesto neodešli. Za kým šla Vicky? A proč? … Atmosféra v Doupěti houstne. Už se do toho vkládá i Molly. Do Bradavic dorazí návštěvnice, kterou Severus nečekal. Jak se k ní postaví? A nechyběly vám už rozhovory s Brumbálem? Pokud ano, tak vás tentokrát potěším. Kapitolu věnuji Angie, která určitě bude vědět proč.

Písničku ke kapitole si poslechněte zde

Kapitola osmá: Once You Had a Gold

Once you had gold,
Once you had silver,
Then came the rains
out of the blue.
Ever and always.
Always and ever
Time gave both darkness
and dreams to you.

Now you can see
Spring becomes autumn,
leaves become gold
falling from view.
Ever and always.
Always and ever.
No-one can promise
a dream come true,
Time gave both darkness
and dreams to you.

What is the dark;
shadows around you,
why not take heart
in the new day?
Ever and always.
Always and ever.
No-one can promise
a dream for you,
Time gave both darkness
and dreams to you.
Enya


Bradavice; 1. října 2011

"Tak jsi mě konečně našla, dómerel," uslyšela hlas, který zněl jako zurčení potoka.
Otočila se za ním a uviděla ji. Byla vysoká a štíhlá a připadala jí nesmírně krásná. Měla dlouhé světlé vlasy, nejen světlé, skutečně se třpytily, jako by byly ze stříbra. Stála na břehu potoka, na jasně zelené trávě, která roste jen v lesích a o které si vždy myslela, že byla stvořena proto, aby na ní tančily víly. Byla oblečena v nazelenalých šatech přepásaných stříbrným páskem, na nohou stříbrné sandály s řemínky obtočenými kolem lýtek. Za pasem měla pouzdro s dlouhou úzkou dýkou a přes rameno toulec s šípy a luk. Ve vlasech měla drobné bílé kvítky, vypadala, jako by jimi byla posypaná a Vicky přemýšlela, proč nespadnou. Vše na ní vypadalo, jako by byla člověk, a zároveň bylo Vicky jasné, že člověkem není. Byla to ta nejkrásnější bytost, kterou kdy viděla. Víla.
"Aiya,dómerel. Tolik jsem si tě přála poznat. Ty mě také, jak vidím," ukázala na knížku, kterou Vicky stále svírala v ruce. "Gimil byla naší sestrou. Už k nám však nesmí."
"Gimil?" Vicky se podívala nechápavě na jméno autorky na knize. Bylo tam napsáno Izarra Elizaldeová.
"Izarra a Gimil znamená totéž. Hvězda," řekla víla, jako by jí četla myšlenky.
"Proč? Teda, proč mezi vás už nesmí?"
"Sama si vybrala. Zradila nás. Pamatuj, dómerel, pokud se chceš se mnou ještě vidět, nesmíš o nás nikomu nic říct."
"Proč mi říkáš dómerel? Co to znamená?"
"Náš jazyk nerozlišuje dceru, vnučku či pravnučku," zasmála se dívka. "Je to tedy něco jako vaše dcera. Ale máš pravdu, měla bych ti říkat jinak." Zálibně se na ni podívala. "Tvé vlasy září jako oheň. Budu tě nazývat Tinwë. Tinwë Inziliel."
"Ale já jsem Vicky!"
"To ti přece nikdo nebere," usmála se víla.
"A co znamená Tinwë?" zeptala se zvědavě Vicky.
"Jiskra. Nikdo z mých příbuzných nikdy takové vlasy neměl. Jsou krásné. Ier irissië nithil."
"Co jsi to řekla?"
"Že jsi půvabná dívka."
"A to druhé jméno?"
"Inziliel? Inzil je květina, jméno tvé matky."
"To je jako Inzilina?"
Víla s úsměvem přikývla. "To je tvé amilessë. Jméno po matce."
"U nás se dávají jména po otci. Jsem Weasleyová."
"Vím," přikývla víla.
"A kdo jsi ty? Jak ti mám říkat? Babičko?"
"To ne," usmála se dívka. "To nemusíš. Můžeš mi říkat amil. Nebo ammî."
"To je mami?"
"Ano," usmála se dívka.
"Ale já už mámu mám."
"Tak mi říkej jménem. Jsem Galadhil."
"Dobře, Galadhil," přikývla vážně Vicky. "Řekneš mi něco o sobě?"
"Nejdřív mi řekni, co jsi zjistila sama. Co o nás píše naše ztracená sestra?"
"Že se vyznáte v rostlinách."
"To má pravdu."
"Že umíte léčit dotykem."
"Jen když v ruce zároveň držíme tu správnou rostlinku," usmála se Galadhil.
"Umíte kouzlit bez hůlek."
"To vy také, když opravdu chcete. Jen se istari příliš naučili spoléhat na hůlku. Hůlka je však jen pomocník, který pomáhá soustředit ingolë, energii Dâiry. Ale tu můžeš najít i jinak. A i my používáme proutky. Je to praktické."
"Co je Dâira?"
"Země. Její starší název je Arda."
"Naučíš mě svůj jazyk? A všechno o rostlinách?"
"Naučím tě vše, co budeš chtít. Vše bude záležet jen na tobě. Co ještě víš?"
"Můžete žít jen v lesích, nesnášíte volné prostory."
"Můžeme žít kdekoli, ale už tisíce let jsme lesy neopustily. Nechceme žít mimo lesy, protože je to naše vůle."
"Nemáte muže a neumíte milovat," podívala se Vicky opatrně na prababičku, jestli se jí nedotkla.
"Nemáme už muže, protože oni se rozhodli odejít. Ale umíme milovat. Pravda je ta, že milujeme až příliš. Ale o tom ještě nechci mluvit, jsi příliš mladá."
"Proč jste neodešly s nimi?"
"Kdo by se pak staral o lesy? A o prameny? Hildor toho schopní nejsou."
"Kdo jsou Hildor?"
"Druhorození. Mladší lid. Lidé."
"Jako já?"
"Většina tvých předků jsou lidé," odpověděla víla vyhýbavě.
"Setkáte se s vašimi muži? Kam odešli?"
Víla se zamyslela. Pak se sklonila až k Vicky a pohlédla jí zpříma do očí. "Vše se dozvíš, až bude vhodný čas. Na tyhle odpovědi je ještě příliš brzy."
"Milovala jsi mého pradědečka?"
"Co ti o tom doma řekli?"
"Vůbec nic."
"Tak to tak ještě chvíli necháme. Jsi ještě dítě, Tinwë."
"Kdo jste?"
"Zbytky Laiquendi. Nikdy jsme tuto zemi neopustily, přestože to znamenalo žít celé věky unuhuinë, tedy…," odmlčela se, jako by hledala vhodný výraz, "pod stínem, v temnotě. Ale vždy jsme vytrvaly a dlouho s námi vytrvali i naši muži. Byli však již příliš unavení a jejich srdce zatoužila po světle. Jsme ty, jež zůstaly i poté, co jsme byly vyzvány k odchodu, a o všechno přišly. Jsme jen stíny sebe sama."
"A přece záříš víc, než kdokoli, koho jsem viděla."
Víla ji pohladila. "Líbíš se mi, dómerel. Ale měla bys už jít. Ať o tebe nemají strach."
"A jak tě najdu?"
"Chceš mě najít?"
Vicky přikývla.
"Tak mě najdeš. Simbelmynë, Tinwë, " podala jí drobný bílý kvítek z vlasů.

………………….


Doupě; 8. října 2011

Uplynul už více než měsíc od doby, kdy Harry zapomněl na slíbené divadlo, ale mezi ním a Ginny se stále nic nezměnilo. A pokud ano, tak k horšímu. Ginny s ním už téměř přestala komunikovat, i když před dětmi se snažila udržet zdání normality. Hovořila s ním však jen o nejnutnějších věcech, neusmála se, měl pocit, že každým pohledem ho trestá, každým pohledem mu dává najevo, jak moc je špatný. Snažil se chodit domů včas, trávit hodně času s dětmi. Věnoval se jim jako nikdy předtím. Všechno však bylo málo. Pokud stihnul dojít domů před šestou, kdy večeřely děti s Ginny, dostal ji i on, jinak nic. Ginny se podařilo všechny potraviny zakouzlit tak, že nic nenašel. Už ani ten chleba a sýr. Ginny také trávila hodně času s matkou, i když se vždy vracela domů. V ložnici se už nezavírala, očividně proto, aby si děti ničeho nevšimly. Její otočená záda, její nechuť, kterou mu dávala najevo každým gestem a každým řídkým slovem, mu však vzaly jakoukoli chuť k dotykům.
Nejhorší byly víkendy, kdy spolu museli trávit celý den. Většinu času, pokud nebyl s dětmi na výletě, trávil kolem domu, kde bylo pořád co dělat a co kontrolovat. Právě mudlovsky hrabal spadlé listí na hromadu, přestože mohl použít kouzla. Tuhle práci nenáviděl, když žil u Dursleyových, teď ho podivně uklidňovala. A dokud měl co dělat venku, nemusel být uvnitř s Ginny. Právě dokončoval třetí hromádku, když za ním přišla paní Weasleyová.
"Harry, donesla jsem ti kousek dýňového koláče," sedla si na lavičku poblíž něj.
Harry se na ni překvapeně podíval. Vztahy s tchýní a tchánem vypadaly sice na první pohled beze změny, nicméně se Harry nemohl ubránit dojmu, že i oni k němu ochladli.
"Díky, Molly," posadil se vedle ní a vzal si kousek koláče, který mu Molly hned vrazila do ruky.
Až teď si uvědomil, že Ginny v poslední době koláče přestala péct a že ani Molly jej dlouho na žádný nepozvala. A uvědomil si rovněž, že už dlouho se nesešli nad nedělní kávou a koláčem spolu s Hermionou, jak bylo dříve jejich zvykem. Bylo mu Hermiony líto. Žila s nimi, a přece byla sama. Ani on k ní nechodil tak často, jak předtím. Už minimálně tři týdny se s ní neodvážil promluvit ani doma, ani v práci.
"Harry, dělám si kvůli vám starosti."
"To nemusíš, Molly," odpověděl s plnou pusou. Koláč byl výborný. "Všechno je v pořádku."
"Kéž by, Harry. Ale není," povzdechla si paní Weasleyová.
"Ginny něco říkala?"
"Ne. Říká totéž, co ty. Že je všechno v pořádku. Ale mám oči, Harry."
"Já sám nevím, co se děje," odpověděl potichu Harry.
"Opravdu? Trápí mě to, Harry," na chvíli zmlkla, jako by chtěla nabrat dech. Pak se zhluboka nadechla a dořekla: "Harry, přece to všechno nezahodíš. To první jsme ti odpustili, ale teď… Ginny to snad ještě neví, ale jak dlouho to chcete ještě utajit? Už je to na ní vidět, žena už to pozná, pokud se lépe podívá."
"O čem to mluvíš, Molly?" zeptal se udiveně Harry.
"O Hermionině těhotenství. Ty jsi o tom nevěděl?"
Harry nebyl chvíli schopný slova. Myšlenky v něm vířily. Byl si jistý, že tentokrát spolu nic neměli. Ledaže by mu i nyní vymazala vzpomínky, ale to se mu nezdálo pravděpodobné. Proč by to dělala? Byla odmítavá, jeho nesmělý pokus o sblížení odmítla s takovou rozhodností, že si nedokázal představit, že by tentokrát hranice překročili.
"S tím nemám nic společného, Molly," odpověděl pomalu.
"Ale s Joshem ano," konstatovala.
"Zdá se. I když to Hermiona popírá. Mluvila jsi o tom někdy s ní, Molly?"
Paní Weasleyová zavrtěla hlavou. "Když to popírá tobě, co by řekla mně?"
"Třeba to, kdo je tím otcem, Molly. Má tě ráda. A myslel jsem, že i ty máš ráda ji."
Paní Weasleyová si povzdechla a podívala se stranou. "Vždycky jsem ji měla ráda, Harry. A tebe také. Byli jste takoví kamarádi jako děti. Ale teď… Nesmíš mi zazlívat, že mě zajímá nejvíc štěstí mého dítěte. A mých vnuků."
"Já ti to nezazlívám, Molly."
"Miluješ Ginny?"
"Samozřejmě!" řekl Harry snad až příliš překotně.
"Ty jsi pro ni vším, Harry. Je nešťastná."
"Je protivná," zamumlal Harry.
"Divíš se jí?" zvýšila hlas paní Weasleyová.
Harry zavrtěl hlavou. "Já tomu nerozumím, Molly. Taky mi připadá nejlogičtější, že je Josh můj. Ale fakt si na to nevzpomínám."
"To mi říkala i Ginny. Myslí si, že ti vymazala paměť. Tohle ti odpustila, Harry."
Harry přikývnul. "Já vím. Taky mi to tak připadá. Ale Hermiona tvrdí, že to tak není."
"Věříš jí?"
Harry sklopil hlavu a pak jí téměř neznatelně nesouhlasně zavrtěl.
"A to druhé? Hermiona musí být už v pátém měsíci. To hodlá mít i druhé dítě za svobodna? Tohle neprojde ani jí. A tebe s tím budou spojovat, ať je to tak nebo tak. Pokud neřekne, kdo by to mohl být jiný."
"Není moje."
"Nejsem si jistá, že ti věřím, Harry."
Harry trhnul rameny. "S tím ti asi nepomůžu, Molly," řekl podrážděně. "Promluv si s ní."
"Já?" zeptala se udiveně Molly. "Je to záležitost vás dvou."
"Jenže když se snažím s ní mluvit, je všechno ještě horší, protože si myslíte kdovíco. Mě už to taky nebaví být pořád podezírán, Molly," položil Harry nedojedený koláč na lavičku a vrátil se ke své práci.

……………….

Bradavice; téhož dne

"Stemona sessilifolia," uslyšel Snape Minervin hlas. "Pojďte, slečno Rixová."
"Jmenuji se nyní Braunerová, možná jsem vám to zapomněla napsat, paní ředitelko, ale před čtyřmi měsíci jsem se provdala."
"Vzpomínám si, psala jste to."
Dveře do ředitelny se otevřely a Snape povstal, aby přivítal návštěvnici. Byl zvědav, kdo to je, podle přízvuku soudil, že půjde o cizinku.
"Zdravím tě, Severusi. Dovol, abych ti představila kolegyni Braunerovou. Bude u nás nyní dva měsíce na stáži. Madam Alitea Braunerová, Severus Snape, můj zástupce."
Snape vykročil k návštěvnici a přijal její nabízenou pravici.
"Těší mě, paní Braunerová, odkud k nám přicházíte?" přivítal ji zdvořilostní frází, ačkoli vůbec nebyl potěšen. Minerva se zapomněla zmínit, že má přijet. V Bradavicích nikdy příliš stážistů nebylo, pobyt všech tří předchozích s ním však v minulosti probrala. Nyní ne. Zapomněla nebo to nepovažovala za důležité, když dříve nikdy nic nenamítal?
"Těší mě, profesore Snape," uslyšel hlas, který působil téměř dětským dojmem. Žena vypadala velmi mladě, a když promluvila, působila na něj spíše jako studentka šestého či možná dokonce pátého ročníku. "Učím na české škole čar a kouzel na hradě Houska. Tedy začínám učit," zapýřila se.
Snape se na ni díval, aniž by dal cokoli najevo. Lomcoval jím však vztek. Z české školy. Je ze země, která je základnou Grindelwalda. V době, kdy Grindelwald pátrá po Hůlce osudu. V době, kdy zjistil, že tato hůlka byla naposledy spatřena právě v tomto hradě. A Minerva nepovažovala za nutné ho zrovna o této stážistce informovat. A přestože dívka vypadala mile a nevinně, nebyl zvyklý podceňovat nebezpečí.
"Co vás přivádí právě do Bradavic, paní kolegyně?" pronesl posléze.
Přestože se ovládal, byla návštěvnice zjevně zaskočená jeho výrazem. Nenechala se však zastrašit a pokračovala hlasem, který působil velmi upřímně. "Připravuji se na dráhu učitelky Přeměňování. Využila jsem proto laskavého pozvání bradavické paní ředitelky. Vaše škola je vyhlášená." Měla výraznou mimiku a hovořila rychleji, než u cizinky očekával. Působila dojmem těch vysoce inteligentních lidí, kteří mluví rychle, protože toho mají příliš co říci.
"Paní ředitelka vás jen tak pozvala? Sama od sebe?" pokračoval nezměněným hlasem, s důrazem na slovo 'ředitelka'.
Dívka nyní poněkud zmateně přejížděla pohledem z něj na Minervu a zpět, zřejmě přemýšlela, kdo z nich dvou tu má vlastně hlavní slovo. Snape si povšimnul i rozpačitého výrazu Minervy, věděl, že jí situace není příjemná. Dosud před nikým její roli oficiální ředitelky nikdy nezpochybňoval. Ona však taky doposud nepřekročila své skutečné pravomoci a neopomenula jeho názor při důležitých rozhodnutích.
"Ne," usmála se dívka rozpačitě. "Napsala jsem první. Byla jsem na stáži už i v Kruvalu a slyšela jsem o vaší škole čar a kouzel jen to nejlepší. Požádala jsem proto paní ředitelku o stáž."
"Měla nejlepší doporučení od housecké ředitelky, Severusi."
"V Kruvalu?" podíval se na Aliteu, jako by Minervu neslyšel. "A jak se vám tam líbilo, paní kolegyně?"
"Nepříliš. Je to tam velmi ponuré."
"Jak je nyní v Praze?"
Alitea se na něj klidně dívala. "Co máte přesně na mysli, pane profesore?"
"Co myslíte vy?" zdvihnul obočí Snape.
"Počasí vás asi nezajímá, že," pousmála se Alitea. "Děje se tam toho dost."
"Severusi, necháme to na později. Madam Braunerová si potřebuje nyní odpočinout. Jestli dovolíš, seznámím ji s ostatními kolegy a ukážu jí hrad."
Snape přikývnul. "Jistě budeme mít brzy příležitost na náš rozhovor navázat, paní kolegyně."
Alitea se na něj zvědavě zadívala a přikývla. "Určitě. A… můžete mi říkat Aliteo. Nebo Alo, profesore Snape," nabídla s rozpaky.
Snape ji chvíli pozoroval a přemýšlel, zda má i on nabídnout oslovování jménem jí. Měl by, pravidla slušnosti to vyžadovala, když to ona nabídla jemu. Nechtělo se mu však do toho. Ne dříve, než zjistí, co je zač. Na druhou stranu by tím mohl získat její důvěru či ukolébat ostražitost, pokud je skutečně zvědem Grindelwalda. Než si rozmyslel, co udělá, předešla ho Minerva.
"A já jsem Minerva, Aliteo. V Bradavicích je zvykem, že se členové učitelského sboru oslovují jmény. Tedy alespoň většinou," podívala se přísně na Snapea.
"To je pro mě velká čest, paní ře… tedy Minervo," začervenala se Alitea.
"Severus," podíval se na ni Snape bez úsměvu.
Alitea přikývla. "Děkuji za milé přijetí," podařilo se jí říct tak, že to neznělo ani ironicky.


Po jejím odchodu se Snape posadil ke stolu, otevřel zásuvku s náhradními brky a lahvičky s inkousty různých barev a hůlkou se dotknul jejího dna. Otevřel se malý otvor a Snape vytáhnul pergamenový svitek.
Postupně jej odvíjel a studoval jména Smrtihlavů, která dostal od Draca. Dracovi se jej podařilo později doplnit i portréty Smrtihlavů, s kterými se setkal, byť jen nehybnými, mudlovskými fotografiemi, když kdesi získal nenápadný mudlovský fotoaparát. Snapea překvapilo, že zrovna Draco Malfoy bude ochotný a schopný používat mudlovské přístroje tam, kde je to výhodné. Ale očividně ho neznal tak dobře.
Jméno návštěvnice mezi Smrtihlavy nebylo. Nebyl tam ani žádný Rix či Brauner. A nebyla tam ani žádná dívka, která by jí byla byť vzdáleně podobná.
"Tak co, Severusi, našel jsi nějakou stopu, že patří ke Gellertovi?" uslyšel zvědavý hlas svého předchůdce.
"Ne."
"To ovšem nemusí nic znamenat."
"Nemusí. Ten seznam nemusí být úplný. Draco se nemusel sejít se všemi. Vlastně by to bylo nepravděpodobné, kdyby všechny znal. A navíc… Pokud by ji sem poslal jako zvěda, tak by nám o ní Draco nemusel vůbec nic říci záměrně."
"Nebo by ji Gellert utajil i před ním," řekl vážně Brumbál. "Či snad jsi už přesvědčen o tom, že Draco je na jeho straně?"
"Ne, nejsem. Jen jsem zvyklý počítat vždy s tou horší možností."
Brumbál přikývnul. "Moudrá zásada. Ale nezapomínej pro ni i na možnost, že věci mohou jít dobře."
"To není prozíravé."
"Ale pokud to děvče na jeho straně není, může Řádu pomoci."
"Vím."
"Severusi?" vešla do ředitelny opět Minerva McGonagallová. "Omlouvám se, Severusi. Nespojila jsem si dopis Polyxeny Všetečkové s tím, že Gellert Grindelwald je z Prahy. Jinak bych to s tebou samozřejmě probrala."
"Měla jsi to se mnou probrat v každém případě, Minervo."
"Omlouvám se," zopakovala Minerva, tentokrát ostřeji.
Snape neodpovídal, jen sroloval pergamen a uklidil ho zpět do tajné skrýše.
"Přijíždí pouze na měsíc, Severusi. Jednoduše si na ni dáme pozor."
"To budeme muset," přikývnul Snape. "Vyzkouším ji Veritasérem či nitrozpytem."
"To ale nemůžeš, Severusi!" zhrozila se Minerva. "Je to host! To by bylo zcela proti zásadám zdvořilosti!"
"Samozřejmě s jejím souhlasem," pokračoval Snape bez jakéhokoli výrazu. "Nyní mě omluv, Minervo. Mám zde ještě nějakou práci," řekl s důrazem na slovo 'zde'.
"Jistě, Severusi," protáhla Minerva ústa do tenké čárky. "Jistě. Už odcházím." Zašustila hábitem a neodpustila si bouchnutí dveřmi.


"Jistě jsem se o tom již zmiňoval - jsi k ní příliš příkrý. Minerva si to nezaslouží." Brumbálův hlas zněl káravě.
"Neměla mě stavět před hotovou věc."
"To bezesporu neměla. Ale nebyl v tom zlý úmysl."
"Nemyslel jsem si, že v tom byl zlý úmysl."
"Pak bys měl vzít v úvahu, že žena v Minervině věku má právo na pošetilosti stáří a že má právo se mýlit."
"Je toho příliš v sázce."
"Čemu však pomohou rozbroje mezi páteřními členy Fénixova řádu?"
Snape mlčel, jen nervózně chodil dokola kolem kruhové místnosti.
"Co jsi mi vlastně chtěl, Severusi?"
"Proč si myslíte, že jsem vám něco chtěl?" zastavil se.
"Sice mám i já nárok na pošetilost stáří, ale hlupák nejsem, Severusi," Brumbál se ústy usmíval, jeho oči však pátravě pozorovaly Snapeovu tvář. "Něco důležitého jsi mi neřekl. A dlouho jsi tu nebyl, abys nebyl v pokušení mi to říci. Proč, Severusi? O co jde? Rozhodl ses dnes přeci, že mi to řekneš."
Snape se posadil a spojil ruce v zamyšlení pod bradou.
"Souvisí to s tím, že máš pochybnosti o Dracovi?"
"Vždy jsem o něm měl pochybnosti. Vy to ostatně víte, Brumbále."
"Ale stalo se něco, co tvé pochybnosti prohloubilo. To tě trápí?"
"Nejsem si jist," podíval se na obraz Snape. "Ale myslím, že nehovoří pravdu o Hůlce osudu."
"Co o ní řekl?"
"Právě že nic. Tvrdí, že se na ni Grindelwald vůbec neptal. Nemyslím si, že by Grindelwalda přestala zajímat."
"Může to také znamenat, že Gellert nedůvěřuje Dracovi."
"Může."
"To však není všechno."
Snape přikývnul. "Hermiona bude mít dítě."
"Budete mít dítě," usmál se Brumbál, tentokrát i očima. "To je šťastná zpráva."
"Není vůbec vhodná doba!"
"Doufám, že jsi jí to takto neřekl. Kdy byla vhodná doba? V které době mohli mít rodiče jistotu, že jejich dítě prožije svůj život ve štěstí a v míru? Dítě vždy může přinést komplikace, dokonce i tehdy, když je plánované. Odpovědnost a neznámo. A přece je správné mít děti, dokonce i v nejtěžších dobách. V dětech je naděje, protože děti jsou podstatou života. I v nejtemnějších dobách lidé měli děti. Nemít děti, to je jako rezignovat na život, jako umřít za živa."
"Ta nejistota je příliš velká. Nebo spíše jistota - jistota, že nesmím ukázat na Joshuu jako na svého syna, abych ho ochránil. Nevím, co bude, Brumbále. A nevím, co z něj bude."
"A přesto mu stojíš po boku. Přesto ho chceš chránit."
"Je to můj syn."
"Miluješ ho, Severusi. A stejně budeš milovat i své druhé dítě. Spíše více, protože budeš moci být s ním od začátku."
"Nemůžu se k nim přihlásit. Hermiona to chápe."
"Jsi si tím tak jist?"
Když Snape neodpovídal, Brumbál pokračoval: "Vše má svůj smysl. Nic se neděje bez příčiny a vše má své následky."
"Jenže nevíme, jaké ty následky budou."
"To nevíme nikdy. Ale děti jsou součástí principu dobra. Děti jsou součástí světa, jak má být. Každý máme svůj naplánovaný úkol. Jedním z prvořadých úkolů každé živé bytosti je zachovat život. A jestliže někdo nevyplňuje naplánovaný úkol, zpronevěřuje se světové harmonii a narušuje řád celého světa, a to nejen na své úrovni. A zároveň, jestliže jedinec vyplňuje svůj úkol v zásadě bez chyb, ovlivňuje tím v pozitivním slova smyslu chod celého vesmíru. Představ si nepřetržitý řetězec lidských bytostí, které daly život tvým rodičům, prarodičům, až do kolébky vzniku člověka a ještě dál. Život je podivuhodný zázrak, Severusi."
"Sám jste děti neměl," poznamenal Snape lakonicky.
"Jistě tušíš proč," odpověděl Brumbál bez úsměvu. "A jistě víš, že to byl hlavní důvod, proč jsem svůj život věnoval výchově nových generací."
"Život je těžké břemeno. A nejsem si jist, že mám právo přivádět na svět další lidské bytosti, které nutně budou nešťastné. Nebo být nešťastné mohou."
"Myslíš, že svět je zlý, Severusi? Ve světě je nepochybně mnoho zla. Je utrpení způsobené nelítostnou přírodou, jež nemůžeme ovlivnit, i když jeho následky bezpochyby dokážeme zmírnit. Existuje zlo, které na svět přivedla pýcha, nezdravé ambice, sobectví, hrabivost, pomstychtivost, licoměrnost, fanatismus a celá řada neukázněných choutek, jež nás více či méně úspěšně ovládají. A je zlo z nesprávného uspořádání společnosti, které je velmi těžké vymýtit a které, přestože vyvěrá ze zla v každém jednotlivém člověku, z jeho osobních neřestí, není téměř v silách jedince zvrátit, a toto zlo často plodí beznaděj či lhostejnost, což je ostatně totéž.
Přesto si nemyslím, že je svět zlý svou podstatou. Vím, že tvůj osud nebyl a není lehký. Když však pohlédneš na svět jako celek a přestaneš být zahleděný do svých vin - a do svých křivd - poznáš, že svět jako celek je dobrý."

-------------------------------

1. Někteří to určitě poznali, tak to přiznám rovnou - jazyk je Tolkienův.
2. Simbelmynë znamená 'pamatuj,' a je to jméno bílé květinky ve tvaru hvězdičky. Istari jsou čarodějové, ingolë magie.
3. Jméno Galadhil je mé vlastní, odvozené od quenijského galadh - les a koncovky -il, který znamená 'oddaný něčemu'.

4. Tentokrát Brumbál vycházel z myšlenek Maimonida a Edmunda Burkea.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014