ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola sedmá: In Your Room

4. července 2014 v 0:01 | Richenza |  Bless the Child: Kniha třetí - PRAMENY

Miluje ho tak moc, až ztrácí sama sebe. Ale čím je ona pro něj? Nechyběli vám už Strážci a hlavně Brianna? S Dracem se znovu setká i Snape. Na čí straně stojí Draco nyní? A co Vicky?

Písničku ke kapitole si poslechněte zde

Kapitola sedmá: In Your Room


In your room
Where time stands still
Or moves at your will
Will you let the morning come soon
Or will you leave me lying here
In your favourite darkness
Your favourite half-light
Your favourite consciousness
Your favourite slave

In your room
Where souls disappear
Only you exist here
Will you lead me to your armchair
Or leave me lying here
Your favourite innocence
Your favourite prize
Your favourite smile
Your favourite slave

I'm hanging on your words
Living on your breath
Feeling with your skin
Will I always be here

In your room
Your burning eyes
Cause flames to arise
Will you let the fire die soon
Or will leave me dying here
Your favourite passion
Your favourite game
Your favourite mirror
Your favourite slave

I'm hanging on your words
I'm living on your breath
I'm feeling with your skin
Will I always be here

Will I always be here

Aglarond


Bruigh na Boinne; 24. září 2011

Poslední zářijovou sobotu se Draco vydal po více než dvou měsících opět do Bruighu na Boinne. Vchod do sídla Strážců mu zůstával skryt, stále musel čekat, až ho někdo z místních uvítá a přivede dovnitř. Chodil mezi travou zarostlými sutinami jako každý jiný turista téměř půl hodiny, když s úlevou poznal širokou usměvavou tvář copaté dívky, která jej vedla již několikrát.
"Vítám tě, Gannone, vnuku Ailbe," usmála se a podívala se na něj zpod přivřených víček.
"Grainne," vzpomněl si na její jméno, "je z tebe krásná dívka. Víš to?"
Dívka pohodila hlavou a zasmála se. "Ne. Můžeš to zopakovat?" naklonila hlavu.
"Jsi krásná dívka. Kolik je ti vlastně let?"
"Bude mi sedmnáct."
"Nechceš mi to tady ukázat celé?"
"Čekal jsi příliš krátce? Myslela jsem, že už sis to tady prohlížel dost dlouho."
"To ano. Ale bez průvodce. Ty o tom tady určitě víš všechno. Kdo to tady vlastně postavil?"
"Naši předci."
"Četl jsem, že zde sídlili mocní čarodějové. A žili velmi dlouho. Tak dlouho, že je to udivující i u čarodějů. Byl Angus čaroděj nebo Starší?"
"Nemluv o Starších. A tohle nevím, Gannone. Nejsem nositelka prstenu."
"Jsi učednice. Přece víš, kdo jsou Starší. A kdo byl Angus."
"Nevyslovuj to. Vím jen, co je v našich bájích. Možná i něco navíc."
"Byla jsi to ty, kdo měl ta vidění, ne? Co jsi vlastně viděla? Co víš o tom, co se stane, až přijde Vyvolený?"
"Gannone, jsem jen učednice. My neznáme tajemství Strážců, a ani ty mi ho nesmíš říct, protože já nejsem vázána slibem a nemám prsten."
"Přesto víš mnohé."
"Vím. Možná i víc než ty. Ale ty nevíš, co nevím. Raději važ svá slova."
"Já je vážím."
"Ne. Nikdo mimo Strážců nemá nic vědět o návratu Starších ani o Vyvoleném. Ty jsi o tom hovořil. Naštěstí bez podrobností. Byl jsi na hraně. Raději mlč, Gannone. Bylo by mi líto, kdyby se ti něco mělo stát."


V hradě Strážců zamířil Draco do knihovny. Musí více zjistit o bílém ohni. Nechtěl se ptát ani Liadán, ani Brianny, pokud je jiná možnost. Nechtěl, aby kdokoli mohl dovozovat, že ví více, než se zdá. Byl stále přesvědčenější, že ten malý Granger je tím Vyvoleným. Jistotu však neměl a ani ji mít nemohl. Ale vše nasvědčovalo tomu, že to tak být může. Jeho početí bylo obestřeno tajemstvím, a pokud věděl, Snape se k němu choval skutečně nestandardně. A že je Snape potomkem Strážců, tím si byl už jist. Věděl o tom Snape? Tušil něco o původu své matky? Od Scorpiuse zjistil, že se Granger zajímá o irskou mytologii. Syn mu řekl, že mu Snape věnuje mimořádné hodiny. Možná tedy Snape něco tušil a připravoval ho. A pokud zjistí, že oheň, který Granger dokáže vyvolat, má nějakou spojitost se Staršími, bude to další kamínek do mozaiky jeho dohadů.
Prohlížel svitky i staré knihy psané na pergamenu. V angličtině či latině jich bylo velmi málo. Většina byla v gaelštině, které dosud zcela nerozuměl. O bílém ohni se žádná z nich nezmiňovala.
V jednom staroanglickém svitku však našel zmínku o ohni černém, o ohňových démonech, kteří měli svou vlastní vůli a bojovali s Dětmi hvězd, o nichž se Draco domníval, že jsou Staršími. Kniha démony nazývala Ohnivé metly a zmiňovala i jejich gaelské jméno Sciúirse fiery. Tyto bytosti byli starší než lidé a zmizely ze světa na úsvitu lidských dějin společně se Starším lidem. Vytvořili si Starší jiné bytosti, aby mohli s Temným ohněm bojovat? To nezjistil, připadalo mu to však logické.
"Gannone, nevěděla jsem, že jsi tady," vyrušil ho ze čtení jemný hlas Brianny.
Vstal a uchopil ji za obě dlaně. "Brianno, tak rád tě vidím. Sluší ti to."
"Chyběla jsem ti?"
"A já tobě?"
"Ano," řekla prostě. "Asi dělám chybu, když ti to říkám."
Draco ji jemně políbil na ústa.
"Tady ne, Gannone," bránila se, ale přitiskla se k němu na okamžik celým tělem. Pak se odtáhla. "Co hledáš?" Podívala se na svitek, který právě četl. "Zajímají tě boje o Klenoty světla? Nikdo neví, co je z toho pravda, a co jsou jen pověsti. To, co čteš, jsou překlady překladů, přepisy mnoha opisů."
"Dochovaly se originály?"
"Nevím o tom. Četla jsem gaelské svitky, o kterých se tvrdilo, že jsou prvotními překlady ze Vznešeného jazyka Starších. Ale i ty tvrdily, že prameny, z kterých čerpaly, byly již jen přepisy vyprávění původních, ještě starších."
"Můžu si je přečíst?"
"Myslím, že bys jim nerozuměl," zasmála se Brianna. Když se Draco zamračil, dodala: "Neurážej se, Gannone. Tvoje gaelština je ještě dost slabá a tohle bylo psané starým jazykem, který dělá potíže i mně."
"Psalo se tam něco o démonech z ohně?"
"Myslíš Valaukar?"
"Mám na mysli Sciúirse fiery, Ohnivé metly."
"Ano," přikývla Brianna. "Valaukar je jejich starší jméno ve Vznešeném jazyce. Stvořil je Doiléir an namhaid an tsolais v boji proti Starším."
"Temný nepřítel světla?" uplatnil Draco své zlepšující se znalosti gaelštiny. "Kdo to je?"
"Je zapovězeno vyslovovat jeho jméno ve Vznešeném jazyce. A i to bylo pouhým opisem. Skutečné jméno se nedochovalo, přestalo se používat ještě před příchodem Mladších dětí. Byl to odpadlík. Devátý z Osmi."
Draco si povzdychnul. "Tolik toho ještě nevím. Brianno, proč všechno tajíte i před vlastními?"
"Ale my to netajíme. Je to v tady v těch knihách. A i ty vzácnější si můžeš půjčit, pokud to schválí někdo z Rady. Nikdo ti nebrání studovat, Gannone, pokud se naučíš jazyk, samozřejmě. A ani se ptát. Jsi tu málo," dokončila s nádechem výčitky v hlase.
"Já vím," pohladil ji Draco po ruce. "Je moje chyba, že vím tak málo. Kdo je těch Osm? Nic jsem ještě o nich neslyšel. To jsou Starší?"
"Asi bych o nich neměla hovořit. Zeptej se Liadán."
"Ale Brianno…" zašeptal Draco a podíval se na ni. "Myslel jsem, že mi důvěřuješ."
"Dobře," přikývla váhavě Brianna. "Nepatří ke Starším, pokud vím. V legendách se říká, že jsou jejich předchůdci. Vznešení. Nesmrtelní."
"To jsou ale i Starší," namítnul Draco.
"Starší nejsou nesmrtelní. Mohou zemřít, byť jen násilnou smrtí nebo steskem."
"Těch Osm, to mají být něco jako bohové?"
"Bohové? Já nevím, kdo jsou, a zda vůbec jsou. Možná to jsou jen legendy, Gannone."
"A ti démoni? Je tu psáno, že byli černí a přitom jejich podstata byla ohnivá. Může být oheň černý? Nedokážu si to představit."
"Oni byli temní. Černější než čerň, než nejhlubší temnota. Byli opakem života, opakem světla. Byli temnotou, a přece byli ohněm, protože pohlcovali všechno, čeho se dotkli."
"A jejich protivníci, těch Osm, nebo Starší lid, jak se jim bránili? Nepostavili proti nim jiné bojovníky? Jiné démony?"
"O tom bych neměla mluvit."
"No tak, Brianno," chytil ji Draco za ruce.
"Nic z toho, co se tehdy dělo, se neví určitě, jsou to jen pověsti. Třeba ani ti temní démoni neexistovali. Říká se leccos, ale jak to bylo, není známé."
"A co se říká, Brianno?"
"Že Temné mohlo porazit jen světlo," váhavě odpověděla Brianna. ""Z vůle Osmi povstali Aodhfionnové. Ale po příchodu Druhorozených odešli ještě před odchodem Starších, protože se stali příliš silnými, než aby jim Mladší mohli odolat. Jsou to jen pohádky, Draco."
"Zajímavé pohádky," zašeptal Draco a znovu ji k sobě přivinul. Co potřeboval, věděl. A nechtěl se příliš vyptávat, aby Brianně nedošlo, jak moc jej to zajímá. Sklonil se k její šíji a nedechnul se její vůně. Byla omamná. Přitahovala jej. A ona v jeho rukách zvláčněla. Chytil ji pevně za zápěstí.
"Tady ne, Gannone, tady ne," zašeptala, nebránila se však.
"Tak pojď ke mně," lehce ji kousnul do nastavené šíje.
"Ještě není večer," zavrtěla hlavou.
"Chci tě teď hned, Brianno," pustil jednu z jejích rukou a s druhou pevně obtočenou kolem jejího zápěstí ji vedl do místnosti, kterou už po těch letech, po které sem jezdil, nazýval svým domovem. Použil zastírací kouzlo, přeci jen je nikdo vidět nemusel. Následovala jej mlčky, s očima sklopenýma.
Zabezpečil dveře a posadil se do křesla. Ona stála před ním, jako by nevěděla, proč tu je, a on ji pozoroval zpod přivřených víček. Byla to tentokrát ona, kdo byl v jejich vztahu slabší, a on si užíval pocitu převahy. Potřeboval kompenzovat pachuť, kterou cítil od svého posledního setkání s Gellertem, pocit závislosti, který ho znepokojoval. Přemýšlel, co všechno je ochotná udělat, co vše je ochotná snést. A ona, jako by mu četla myšlenky, před něj poklekla.
"Ne," řekl a samotného jej překvapilo, jak pánovitě jeho hlas zní. Výraz v jeho obličeji ztvrdnul. "Nejdřív se svlékni."
A ona ho poslechla.

…………………

Tkalcovská ulice; 30. září 2011

Byl páteční podvečer, poslední zářijový den. V temné uličce dělnického předměstí, kde kromě nízkých domků nebylo vůbec nic, se objevil štíhlý asi třicetiletý muž. Byl oblečený elegantně, nehodil se sem a byl si toho vědom - jeho pohled, kterým nedůvěřivě pozoroval okolí, prozrazoval obavy bohatých a mocných ze síly bezmocných, pokud jich je mnoho a pokud se ocitne nechráněn na jejich území. V jeho očích ale bylo i pohrdání lidmi, kteří neměli v životě tolik štěstí jako on sám, štěstí, které si připisoval jako osobní zásluhu, osobní kvalitu, která ho odlišovala od méně šťastných lidských bytostí téměř stejně, jako by byli jiným živočišným druhem.
Z kapsy vytáhl lístek s napsanou adresou, aby se ubezpečil, že je správně. Rozhlížel se, bylo zjevné, že stále nenachází to, proč sem přišel.
"Hledáte něco, pane?" přišli k němu tři kluci, kteří byli příliš velcí na to, aby byli dětsky roztomilí, a příliš mladí na to, aby už vypadali nebezpečně.
"Hledám Tkalcovskou ulici," odpověděl muž a nenápadně si zkontroloval, zda váček s galeony i peněženka s mudlovskými penězi jsou bezpečně ukryty v kapsách.
"Pojďte s námi," nabídli se chlapci, muž však zavrtěl hlavou. Jejich oči se mu zdály příliš neupřímné. Samozřejmě by si s nimi poradil. Ale nechtěl se zbytečně ocitnout v situaci, kdy by musel ubližovat dětem.
"Stačí, když mi ukážete cestu." V jeho prstech se jako kouzlem objevila mince. Měl pocit, že nemůže být příliš cenná, ale kluci s pohledem upřeným na minci se zatvářili uctivěji.
"Není to daleko. Tamhle zahnete doprava, minete jednu křižovatku a pak hned tam to je. Je to až skoro u řeky," vysvětloval jeden z nich a muž si uvědomil nepříjemný pach, který od řeky vanul. Nakrčil nos, jinak však nedal nic najevo. S přezíravostí, kterou považoval za zdvořilost, poděkoval.
Šel podle jejich popisu a hned na rohu našel domek, který hledal. Byl neudržovaný, okna byla plná pavučin, omítka oprýskaná. V okapu rostla tráva a horní patro vypadalo, že každou chvíli spadne. Chvíli se nevěřícně díval na dům a na papírek v ruce. Dříve však, než se stihnul zamyslet nad tím, zda je na místě a jak dá najevo, že je již zde, dveře se neslyšně otevřely.
Vešel dovnitř, kde to vypadalo přeci jen o něco lépe než zvenku. Žádný přepych zde nebyl, a ani jej neočekával. Místnost však byla zařízena prakticky, na stole byly nachystány skleničky a láhev starého kvalitního koňaku. Posadil se do křesla a nalil si na dno skleničky. Přivoněl si ke zlatavé tekutině a prohlédl si ji proti sporému světlu, které sem dopadalo z okna. Chvíli váhal, pak se pousmál a pomalu se napil. Sklenku položil na stůl a rozhlížel se po svém okolí. Téměř kolem celého pokoje byly police s knihami nejrůznějšího stáří, včetně docela nových a zjevně mudlovských tisků. V rohu byl psací stůl s nízkou lampou a nad ním úzké dřevěné schody vedoucí do podkroví.
"Vítám tě tu, Draco," ozval se uhlazený hlas za jeho zády. Překvapeně sebou trhnul, protože neslyšel, odkud se jeho hostitel vynořil. Vstal a otočil se, aby přijal nabízenou pravici.
"Severusi, děkuji za pozvání. I když se přiznám, že nechápu, proč jsme se nemohli sejít v pohodlí mého sídla."
"Slušelo se, abych oplatil pohostinnost i já tobě, Draco. Nelíbí se ti tu snad?"
"Je to tu… lepší, než jsem čekal. Myslím podle okolí," dodal rychle, aby se svého hostitele nedotknul.
"Je to můj domov, Draco. Tady jsem vyrostl," odpověděl hostitel věcně a posadil se. "Koňak vyhovuje?" povšimnul si nalité skleničky.
"Jistě. Dáš si tentokrát také?"
Snape neodpověděl, ale mlčky si nalil.
"Nechci tě zdržovat příliš dlouho, Draco. Jistě chceš být brzy se svou krásnou manželkou."
"Astorie chápe, že mám své povinnosti."
Snape přikývnul a posadil se na pohovku napravo od Draca.
"Na čí straně vlastně jsi, Draco?"
"Jak to myslíš, Severusi?" lehce nadzvedl obočí Draco, tvářil se však zcela klidně.
"Nepřinášíš informace, Draco, tak to myslím. Jsi pod ochranou, s vědomím Řádu verbuješ svou jednotku, nové Smrtijedy, tedy vlastně Smrtihlavy. Zásadní rozdíl," ušklíbl se. "Co ty ale přinášíš Řádu?"
"Jména všech příznivců. To není málo, Severusi."
"Jistě. Ale také ne mnoho. Co jsi zjistil přímo o něm?"
"Víme, kdo je. Vím, kde má sídla, i když neznám zatím dost na to, abych se tam dostal bez jejich pomoci. Znám jeho nejbližší spolupracovníky. Můžu ti dát jejich jména. To jsi měl na mysli, Severusi?"
"Ano. Ale nejen to."
"Co ještě?"
"Dáš mi ta jména?"
"Ale jistě." Před Dracem se bez dalšího objevil pergamen a pero. Draco začal psát.
Snape si od něj mlčky pergamen převzal. Chvíli jej četl.
"Bude to k něčemu?"
"Každá informace může být důležitá. Co chystá, Draco?"
"Už jsem ti to říkal. Stále totéž. Hovoří o nadvládě kouzelníků jako o jediné šanci pro Evropu."
"Jak je daleko s uskutečňováním svých plánů?"
"Nepříliš. Zatím si buduje jen kontakty, síť mezi mudly i mezi nespokojenými kouzelníky."
"Ovládá už nějakou zemi?"
"Ne. To by se snad vědělo, ne?"
"Jsi si tím jistý?" zadíval se na něj Snape upřeně.
"Nevím. Ale pokud jsem zjistil já, tak ne. Severusi, nepatřím samozřejmě do úplně nejužšího okruhu, ale na několika poradách jsem už byl. Nic nenasvědčuje tomu, že by byl příliš daleko. I když bych ho rozhodně nepodceňoval."
"Co hůlka Pána zla? Ptal se na ni?"
"Ne."
"Nepodceňuj ho, Draco."
"Nepodceňuji, Severusi."
"Je nebezpečím. Víme toho dost na to, abychom věděli, že jediná možnost je ho zabít, dokud je čas. Pokud je tedy ještě čas, Draco."
"To přece vím, Severusi," řekl Draco jemně. "Ale prozatím si nedokážu představit, jak bych to mohl provést. Nejsem s ním o samotě, Grindelwald je velmi nedůvěřivý. I zde v Británii má svého člověka a ten mě stráží na každém kroku. Je to velmi obtížné."
"Někdo ti sliboval, že to bude legrace, Draco?" změřil si ho Snape s lehce ironickým výrazem.
"Ne, jen vysvětluji, proč to není nyní možné. Ne, pokud nechci sám zemřít, a to nechci, Severusi."
"Neřekl jsem, že máš jít do sebevražedné mise, Draco. To po tobě nikdo nechce."
"Když to bude nezbytné… Kdyby bylo nejhůř a byla to jediná možnost, tak… Nevím, Severusi, nevím, jestli bych to dokázal. Nikdy jsem se nepovažoval za hrdinu."
"To já tebe také ne, Draco. A ani sebe. Nikdy nevíme, čeho jsme schopni, dokud té situaci skutečně nečelíme."
"Pořád doufám, že se mi podaří jeho důvěru získat. Souhlasím s tebou, Severusi, je nebezpečný. A přestože je zatím spíše nebezpečím pro budoucnost, nehodlám ho podceňovat. Nejbezpečnější by proto jistě bylo jej zabít, pokud by to znamenalo, že to tím skončí. Jak se mu vlastně podařilo se vrátit, Severusi? To musíme vědět, protože nelze vyloučit, že se potom vrátí znovu. Nebylo to tak i s Pánem zla?"
Snape zamyšleně přikývnul. "Máš pravdu, Draco. Pokud by se potom vrátil, byli bychom na tom hůře než nyní."
"Severusi," naklonil se k němu Draco, "Severusi, ty víš, jak se Pán zla dokázal vrátit? Mohlo by to být důležité."
"To jistě mohlo, Draco."

…………………

Bradavice; 1. října 2011

"Hanku, to nemůžeš aspoň jednou dávat pozor?" uslyšel Joshua lehce nadřazený hlas Jamese a zvednul oči od rozečtené knížky. Dokutálel se k němu míček. Vypadal jako obyčejný míček na ping-pong, který ho už před několika lety naučil v Austrálii dědeček.
Joshua ho zvědavě zvednul. Překvapilo ho, že je podstatně těžší, než se zdálo na první pohled. V ruce se mu neklidně cukal. Hank Kirke zůstal stát vyčkávavě kousek od něj a James na něj zavolal: "Joshi, přihrej mi ho, Hank ho není schopný chytit!"
Joshua neodpověděl a jen čekal, jestli James přijde až k němu. James po chvíli skutečně přišel a natáhnul ruku. "Vrátíš mi ho?"
"Co to vlastně je, Jamesi? Vypadá to na první pohled mudlovsky."
"Je od George. Šikovná věcička. Víš co? Pojď to se mnou vyzkoušet, s Hankem to stejně není žádná zábava."
Joshua se podíval po kamarádovi Jamese, ten však nevypadal, že by se ho Jamesova nepříliš přátelská slova nějak dotkla.
"Tak jo," řekl. "Jak se s tím hraje?"
"Chyť to do ruky a vyskoč, jak můžeš."
"Proč?" ptal se Josh, ale udělal, co James chtěl.
"Bude si pamatovat, jak vysoko může lítat. Je to vlastně jako Zlatonka, ale nelítá výš, než dosáhneš. Ty ji hodíš mně a já tobě. Smysl hry je, aby nespadla na zem. George to vymyslel podle nějaké mudlovské hry. Mám to otestovat a příští rok by to šlo do prodeje."
"To je ale dost lehký," pokrčil rameny Joshua, "mohli bysme stát vedle sebe a podávat si ji."
"To ne," zavrtěl hlavou James. "Musí uletět vždy o něco větší vzdálenost než předtím, jinak se bod nezapočítá. A sama od sebe mění směr. George to ještě vymakává, ale až tak lehký to není."
"Tak to zkusím," hodil Joshua bez přípravy Jamesovi kuličku. James ji poloautomaticky chytil a vrátil ji zpět.
Po chvíli James zvolal: "Bezva, máme třicítku. To se mi s Hankem nepodařilo!"
"Pěkně trénujete, Grangere," ozval se protáhlý hlas Eadrica Averyho. "Edward Bole bude mít radost, že pomáháš trénovat soupeře."
"Sklapni, Avery," nenechal se Joshua vyrušit ze hry, "stejně tak James pomáhá mně."
"Když myslíš, ale pro jistotu se ho půjdu zeptat," ušklíbl se Avery a následován Flintem a Rahmanem odešel.
"Jak to vlastně s nima zvládáš, Joshi," zeptal se James tiše, "Tihle tři mě nedávno napadli."
"Jde to. Většinou. Ale Avery je Avery. Nechodí nikdy sám. Já si jich nevšímám a oni si teď dost dlouho nevšímali mně. Dej si na ně pozor. Jsou zákeřní."
"Všimnul jsem si," přikývnul James a míček, který hodil, náhle změnil směr, Joshua uskočil stranou a chytil jej. Vítězně se usmál a hodil jej téměř dva metry od Jamese. I on stihnul doběhnout a Hank, který hru stále sledoval, nadšeně zatleskal.
"Neviděli jste Vicky?" došel k nim Teddy.
"Bude s holkama," odpověděl James, "chytej!"
Teddy míček chytil a přihrál jej Joshuovi. "Iris ani Mari o ní nevědí. Myslely, že je s vámi."
"Není. Vůbec jsem ji neviděl."
"Možná bude s Molly a Maud," odpověděl Joshua.
"Není. Nepřipadá vám v poslední době divná?" zeptal se Teddy a cukající míček strčil do kapsy.
"Hele, přihraj!" protestoval James.
"Za chvíli."
"A kolik je tam bodů?"
Teddy vytáhnul míček a podíval se. "Sedmdesát tři."
"Jste skvělí!" vykřikl obdivně Hank Kirke a Joshua se na něj udiveně a s lehkým znechucením podíval. Pak se otočil k Teddymu: "Na co jsi se ptal?"
"Jestli se vám taky nezdá Vicky tak trochu divná," zopakoval Teddy trpělivě otázku.
"Ne," odpověděl James netrpělivě, "proč?"
"Nevím," odpověděl Joshua, "jak to myslíš, Teddy?"
"Je zamlklá."
"To je snad dobře, ne?" zasmál se James.
"Zahlídnul jsem ji pod jabloní s knížkou," odpověděl Hank.
"Tak vidíš," zasmál se James, "Zahraješ si s náma, Teddy?"
Teddy vytáhnul míček z kapsy a přihrál ho Hankovi.


Vicky seděla pod stromem, na klíně knížku, kterou jí před časem ukázal Joshua a kterou si šla hned následující den, co ji Snape zabavil, vypůjčit od madam Pinceové. Zadívala se směrem k lesu. Vedle ní tekl potůček, který vytékal ze Zapovězeného lesa a mířil směrem k jezeru. Zaposlouchala se, a zdálo se jí, že neslyší zurčení vody, ale že opět k ní doléhá ten nádherný zpěv. Byla v něm nekonečná radost, opojná touha i klidná vznešenost. Vábil ji, cítila, že ji volá. Ta hudba v ní probouzela touhu po věcech, které snad ani neexistují, ale existovat by měly. Znepokojoval ji, protože ho neslyšela ani Iris, ani Marigold. Ostatně ani ona sama ho před nástupem do druhého ročníku nikdy neslyšela.
Vstala a opláchla si vodou ruce a čelo. Měla pocit, že ten zpěv vychází přímo z potůčku, že ho přináší voda tekoucí z lesa. Voda ji téměř omamovala a Vicky už nedokázala odolat. Pomalu, jako by snad ani nechtěla, se vydala úzkou pěšinkou do Zapovězeného lesa. Na jeho kraji se zastavila, jen na chvíli, a otočila se směrem k hradu. Zde pod staletými stromy byl zpěv ještě výraznější. Pomyslela si, že kdyby opravdu chtěla, mohla by se klidně otočit a vrátit se. A s touto myšlenkou pokračovala dál podél potoka. Následovala to neznámé volání stejně, jako noční motýl následuje světlo.



 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014