ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Třetí korálek: 4. Lektvary

2. července 2014 v 0:01 | Ioannina |  Třetí korálek růžence: jabloňový - Malé lekce etiky

V denní místnosti nikdo nebyl. Neville nakoukl dozadu, co dělá profesor Snape. Ještě spí? Ne. Četl si, stejně jako ráno.
"Pane profesore? Neruším? Chtěl byste se navečeřet?"
"Máte v úmyslu mi dělat společnost?"
"No... jo, když budete chtít." Neville poklízel svoje roztahané učení, aby udělal na stolku místo.
"V tom případě sem přineste ještě jedno křeslo," řekl Snape zpoza zvednutého Janeciova sešitu.


Nojo, ale odkud.
Nakonec v koutě denní místnosti našel volnou a použitelnou stoličku. Poslal ji ke stolku. Naložil na dva talíře bramborovou kaši, nějakou zeleninu a maso. Ošetřil tác ohřívacím kouzlem, jako v poledne, aby jídlo zůstalo správně teplé i pro všechny ostatní, a donesl Snapeovu a svoji porci na stolek.
Snape si dal tu práci a oblékl si župan. Pokoušel se vstát. Neville přiskočil a podepřel ho.
"Proč musela profesorka McGonagallová pečetit dveře, Longbottome?"
"Co jsem pochopil, tak bystrozoři chtějí vyslýchat lidi na ošetřovně a léčitelé jim to nechtějí dovolit. Teda, ne že bych se divil, ani jedné straně."
"Objevujete krásy samostatného uvažování?" ušklíbl se profesor.
Neville se po něm podíval... a ušklíbl se taky.
"Učíte se," zkonstatoval Snape. Chvíli jedli mlčky.
"Pane profesore? Můžu ještě k těm Neprominutelným?"
Snape kývl. "Stručně."
"Jenom jednu věc. Když už se stane škoda, dá se to nějak napravit?"
"Na které straně?"
"No... na obou, pane."
Snape dojedl a odložil příbor. Neville vzal talíř a odnesl ho do přední místnosti. "Kdybyste měl chuť, je tu ještě kompot, pane," zavolal od dveří. Snape něco zabručel. Neville nerozuměl přesně, ale donesl dvě misky kompotu.
"Na straně oběti je to snadné, Longbottome. Účinky smrtící kletby se napravit nedají. Pokud jde o cruciatus, máte sám dostatek zkušeností, takže jistě víte, že pokud nedošlo vlivem bolesti k trvalému poškození psychiky, zůstávají obvykle jenom drobné jizvy na kůži v okolí hlavních nervových uzlů: s těmi se dá nakládat stejně jako s jakýmikoli jinými jizvami. Imperius vyžaduje hlavně klid a podobnou péči jako po otřesu mozku. Opět pod podmínkou, že nedošlo k trvalému poškození. Jakákoli vedlejší, mechanická poranění vzniklá díky křečím v cruciatu nebo neohrabaným reakcím pod imperiem se léčí zcela běžnými metodami. S pocity viny, které oběť má poté, co si uvědomí, co pod kletbou prováděla, se toho moc dělat nedá. Mudlové prý mají nějaké metody, ale nevěřím, že by byly příliš účinné."
"Aha... To nezní tak špatně... Teda pokud to člověk přežije, žejo."
"Když člověk přežije, ano," souhlasil Snape neochotně a vrtal se lžičkou v kompotu. "Někdy je ale lepší nepřežít."
Nevillovi ztuhla tvář. "Kdy konkrétně?"
"Třeba když víte, že jste přežil jen proto, aby vás mučili dál a dál," drtil Snape lžičkou kousky hrušek v misce. "Někdy si člověk přeje zemřít rychle. Někdy to považuje za... milosrdnější. Mistři lektvarů mají v tomto výhodu: mohou použít nějaký jed. Znají bezpečné dávkování - a obvykle u sebe nějakou tu fiólu nosívají. Ostatní... Vaše vlastní hůlka nezbytně selže, pokud se ji pokusíte obrátit sám proti sobě, víte." Rozmačkával kousky ovoce, jako by pracoval s moždířem: vypreparoval všechny pecky a pečlivě mísil drť se šťávou. "Žádal jsem vás, abyste byl stručný, Longbottome. Neplýtvejte mou trpělivostí."
Neville měl pocit, jako by se dobrý míchaný kompot ve Snapeově misce pomalu měnil v prudký jed.
"Víte, pane profesore, já si dělám starosti o... o lidi, co znám," pokusil se vysvětlit.
"To chápu." Jemný, kontrolovaný hlas - a drť v misce už byla vymíchaná skoro do hladka.
"Já bych jim chtěl pomoct."
"I tomu rozumím. Obávám se, že nemáte mnoho možností."
"Já nemyslím jenom tátu a mámu, pane..."
Snape si nabral jemnou kaši a nesl ji k ústům.
Neville vystartoval, srazil mu ruku, bleskem tasil hůlku. "Evanesco!"
Jeden, dva, tři údery srdce. "Co jste si myslel, že to je, vy neskutečný... hazardére?"
"Nevím," vydechl Neville, pustil profesorovu ruku a schoval hůlku, "ale vypadalo to zatraceně jedovatě."
"Pro Merlina, Longbottome." Snape zakroutil hlavou, povolil sevřené pěsti a promnul si prsty v dlaních.
Neville si vzpomněl, že tentýž pohyb viděl už několikrát: u mistra Janecia, když použil magii bez hůlky. Taky si uvědomil, že profesorova ruka celá brněla. Hazardére, proběhlo mu hlavou. Zachvěl se. Ale věděl, že by to udělal znovu.
"Vy se snad domníváte, že rozeznáte jed od kompotu lépe než já sám?" otočil k němu profesor svoje nečitelně černé oči.
"Právě že ne."
Ticho.
"Právě že ne," zopakoval po nekonečně dlouhé době Snape, jako by tomu nemohl uvěřit. "Zdá se, že mě dnes nepřestanete překvapovat, Longbottome."
Ticho.
"Jo," zašeptal po chvilce Neville sotva slyšitelně. "Já taky zírám. Tohle mi někdo vykládat ještě tak předevčírem, tak se mu vyřehtám do obličeje."
Ticho.
"Měl byste příležitostně sejít do sklepení. Nedaleko mého starého kabinetu je takové menší... bludiště. Jakmile se tam trochu zorientujete, není to tak nepřehledné: jen jedna několikrát lomená chodba. Nacházejí se tam nějaké nepoužívané učebny a docela vzadu je mezi kameny jedna zvláštní škvíra. Tam mají hnízdo bubáci. Chodíval jsem je tam lovit, ale nikdy se mi nepovedlo je vyšťourat všechny. Doporučuji vám, abyste si tam zašel... ovšemže řádně připravený. Domnívám se, že si budete muset vymyslet nějaký nový trik."
Ticho. Pak: "Bubák se může změnit?"
"Samozřejmě. Neočekávejte, že to bude k lepšímu. Alespoň pokud mohu soudit z vlastní zkušenosti. Dětské strachy jsou jednodušší."
"No to teda pěkně děkuju," pousmál se chlapec.
"Potěšení na mojí straně," ušklíbl se nezaměnitelně profesor.
Neville se rozesmál.
Dveře se otevřely o něco víc a dovnitř nahlédl Anzelm. "Pánové se baví?"
"Tak, pane Anzelme, pánové se baví," napodobil Snape přesně léčitelův lehký přízvuk.
"Prosil bych pány, aby byli pokud možno méně hluční," usmál se rozverně Anzelm. "Dovolí pánové, abych se připojil?"
"Ale samozřejmě," pokynul mu profesor ke stolu. Neville vstal, odnesl misky od kompotu a sedl si na zem pod okno.
"Jsem velice rád, že se cítíte tak dobře, mistře Severe." Anzelm střelil očima po bublinách na okně (teď odrážely světlo svíčky, pableskovalo v nich všemi barvami duhy), spokojeně si pokývl a položil si talíř na stůl. "S vaším laskavým svolením, pane mistře lektvarů, děkuji."
Snape přikývl. "Anzelme, kam jste mi dali hůlku?"
"Omlouvám se, mistře Severe, byl jste v bezvědomí a ten hábit byl ve strašném stavu. Do nočního stolku."
Snape natáhl ruku. Anzelm okamžitě položil příbor, ale Neville byl rychlejší. Profesor se opřel o studentovo rameno s naprostou samozřejmostí. Došli ke stolku a Snape se v něm chvíli přehraboval. Vytáhl hůlku a začal si s ní pohrávat.
"Čím se vám povedlo mi rozkolísat magii, Anzelme?"
"Diagnostickým kouzlem," otřásl se léčitel. "Málem jste zkolaboval. Nic takového jsem nikdy předtím neviděl..." Pozoroval profesora, zřetelně napjatý. "Buďte prosím opatrný, mistře Severe..."
"Už by to mělo být v pořádku, už jsem něco zkoušel," pohodil hlavou profesor. Ale čím víc si s hůlkou hrál, tím nespokojeněji vypadal. "Ten psychopat se mě snažil zabít ještě i ze záhrobí."
"Myslíte Voldemorta, pane?" ujišťoval se Neville.
Snape okamžik zaváhal, pak s rozmyslem přikývl. "Ach ano, Temný pán, jistěže... Longbottome. Rád bych, abyste mi vyprávěl, jak přesně padl." Položil hůlku na polštář a sedl si na postel. "Nemám pochybnosti o tom, že je skutečně mrtvý, a Minerva mi řekla, že Potter přežil, ale chtěl bych znát podrobnosti."
"Hm..." zamyslel se Neville, "to by bylo nejlepší zeptat se Harryho. Já vám můžu říct jenom to, co jsem viděl... On tam byl občas docela zmatek."
"Nemám chuť poslouchat líčení pana Pottera. Váš zmatečný dojem mi bude stačit."
"Co proti němu všichni máte," zabručel Neville. "Já ho mám celkem rád. No jak chcete, pane." A začal vyprávět, jak viděl a prožíval bitvu on sám: poprvé od toho večera. Jak mluvil, uvědomoval si, jak moc se jeho pohled liší od Harryho, o kolik je chaotičtější, ale taky, o kolik víc si všímal ostatních lidí. Snape se vyptával na profesorku McGonagallovou, a Neville poprvé plně uviděl, že v bitvě řídila nejen studenty a profesory, ale i členy Fénixova řádu a prostřednictvím Shacklebolta částečně i bystrozory. Profesor Flitwick? zeptal se Snape, a Neville s údivem zjistil, že maličký, mírumilovně vypadající profesor byl vždycky neomylně tam, kde mohl být nejužitečnější: buď aby překvapil nepřátele, nebo aby pomohl z nouze vlastním. Že musel průběh bitvy dost přesně odhadovat: tak, jak to dělávají jen velice zkušení bojovníci. Pak Snapea zajímalo, co se dělo ve sklepení, a Nevillovi došlo, že minimálně polovina Slytherinu se musela vrátit zpět a že zřejmě postupovali podle nějakého předem dohodnutého plánu.
"Ale pochopitelně, profesor Slughorn a já jsme učili vybrané studenty provádět asistované přemisťování. Bylo jasné, že pokud se bude evakuovat, tak děti nemohou zůstat u Prasečí hlavy nebo na jiném podobném místě: to už by byly bezpečnější uvnitř Hogwarts. Profesorka McGonagallová udělala dobře, že se pro evakuaci rozhodla," řekl potěšeně Snape.
Neville se uchechtl, když si představil, jak některé drobné dívky ze Slytherinu přemisťují tělnatého profesora Slughorna. Pak mu došel význam Snapeových slov. "Oni byli na naší straně, pane?"
"Slytherini nejsou hlupáci, Longbottome. Škoda že jste nikdy nezůstal v laboratoři na čaj."
"Já mám dojem, že v poli musel být stan první pomoci," řekl Anzelm. "Někteří lidi sem přišli s ranami alespoň základním způsobem ošetřenými."
"To taky byl. Zeptej se profesora Slughorna a Blaise Zabiniho."
Když se Neville dostal k té části, kdy mu Voldemort posadil na hlavu Moudrý klobouk a zapálil ho, Snape se bezděčně otřásl. Anzelmovi blesklo v očích a přikývl. Neville se pokusil popsat svoje překvapení, když se temene jeho hlavy dotknul jílec Godrikova meče. Když pak líčil, jak mečem rozsekl Nagini, zakoktal se. Profesor a léčitel si vyměnili pohledy. Pak se Neville dostal k slavnému duelu Harryho a Voldemorta.
"Potter žvanil," zkonstatoval znechuceně Snape. "Ne že bych to nebyl čekal, ale i přesto mě nedostatek taktu ze strany pana Pottera vždycky znovu a znovu... rozmrzí. Ještě mi řekněte, že si ho Temný pán vyslechl až do konce a pak se neúspěšně pokusil ho zabít smrtící kletbou i pošesté."
"No... přesně."
Potter žvanil. Nevillovi vytanulo na mysli, jak byl ráno nešťastný z toho, jak neomaleně prozradil jeho tajemství Lupin. Ošil se: měl sice Harryho rád, ale tentokrát měl profesor Snape naprostou pravdu, i když možná ani sám netušil, jak moc. Neville doufal - marně, to věděl - že se profesor nedozví, co všechno o něm Harry rozkecal. Zdaleka to nebylo jenom to slavné "Dumbledoreův člověk skrz naskrz", ale hlavně, a možná především... A nejen během souboje, ale i potom ve Velké síni... a Hermiona pak při snídani naznačovala něco o svých kontaktech na lidi z novin, což může znamenat jedině... Merline, dej, ať se to profesor Snape nedozví nikdy celé. Už tak Harryho nemá nijak v lásce.
"Jo... jo, pane. Přesně tak," přikývl ještě jednou. A v duchu počítal: kolikrát se to Voldemort už Harryho pokusil zabít? Nebylo to víckrát? Pak si uvědomil, že profesor řekl smrtící kletbou, a došlo mu, že Snape má o Voldemortových neúspěšných pokusech opravdu perfektní přehled.
"Jaká nepředvídatelná náhoda pomohla Potterovi přežít tentokrát?" zajímal se profesor.
Neville mu to řekl a Snape se rozesmál. Znělo to dost divně a velice nezvykle. Jako by tím zvukem překvapil i sama sebe.
"Předpokládám správně, že si někteří lidi myslí, že to je konec všech problémů? Že se teď rozdají Merlinovy řády a pak všechny hodné děti půjdou domů a budou žít šťastně až do smrti?"
"No... někteří určitě, pane," pokrčil rameny Neville. Někteří jiní vaří lektvary, ošetřují raněné, loví v Zapovězeném lese zbytky Smrtijedů a opravují hrad, pomyslel si. "Vy si to zřejmě nemyslíte."
"Ne, Longbottome, já v pohádkách nežiju," ušklíbl se profesor kysele. "Jestliže chcete znát můj názor, domnívám se, že ta opravdová práce teprve začne. Posledně trvalo přes dva roky, než se situace jakž takž uklidnila." Vypadal, jako by chtěl dodat ještě něco, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Položil znovu ruku na hůlku na polštáři.
Anzelm dojedl a odešel po sobě uklidit.
"Longbottome," řekl tiše profesor, "rád bych vás požádal o... jednu laskavost. Jste ochoten?"
"Samozřejmě, pane?"
"Zajděte do laboratoře. Vzadu je můj pracovní stůl. Tam, v šuplíku pod deskou, najdete dvě krabičky, ve kterých Ollivander prodává hůlky. Přineste mi je."
Neville překvapeně přikývl. Tohle nečekal. Ale neztrácel čas ptaním: upozornil mistra Janecia, že má nějakou pochůzku, a běžel.
Cestou jen doufal, že ani v jedné té krabičce nebude nějaká taková fióla, o které profesor Snape říkal, že ji u sebe mistři lektvarů mívají... pro případ nouze. No, pokud bude...
Pokud to bude opravdu chtít udělat, tak mu v tom nezabráním, uvědomil si - a roztřásla ho zima. Ale teď? Teď? Proč by měl? Merline, ať...
Neuměl to přání přesně formulovat.

Nahoře na ošetřovně Anzelm napouštěl vanu a rozbaloval holení. Ani on neměl nejlepší náladu. Teď už místní situaci chápal podstatně lépe. Začínal dokonce rozumět Shackleboltovi: ne že by byl ochoten na jeho požadavky přistoupit, ale už viděl, co ho k nim vedlo. Zamýšlel to tak mistr Severus, když Anzelmovi dovolil být přítomen téhle rekapitulaci? Nevěděl: tak dobře zas mistra Severa neznal. Ale v každém případě bylo jasné, že jeho původní plány, totiž pokusit se mistra Severa přesvědčit, aby ho přijal jako osobního žáka, jsou naprosto nerealizovatelné. Mistr Severus bude mít teď dost vlastních starostí. Anzelm se kousal do rtů. Byl blázen, naivní mladý blázen. No dobrá, co se dá dělat. Za čtrnáct dní skončí praxi u svatého Munga, vyzvedne si poslední osvědčení a vrátí se do Norska k Brigittě z Narviku. Mistryně z Narviku mu jistě doporučí... nějakého jiného a dobrého mistra... a s mistrem Severem se bude dál potkávat na konferencích, jako dosud...
Hlupáku, okřikl se. Buď rád, že mistr Severus vůbec žije. Copak nevidíš, jak málo počítal s tím, že se sám konce války dočká? Co je nějaký titul mistra lektvarů proti lidskému životu? Namátkou si vzpomněl na to malé děvčátko, které s Nevillem nesli do márnice. Některé si Paní vezme, některé ze své ruky propustí zpět do světa.
Mistr Severus si v teplé vodě s bublinkami lebedil stejně, jako když si odpoledne koupal tvář ve slunci. Anzelm se za jeho zády smutně usmíval.
"Kolik ti ještě zbývá z povinné praxe, Anzelme?" zeptal se mistr Severus náhle.
"Promiňte? Ach, ano... Mungo je poslední. Dva týdny."
"Vracíš se pak na sever?"
Anzelm vzdychl. "Ano, nejspíš."
"Nepříliš rád? Máš snad nesrovnalosti s Brigittou z Narviku?" Neville by poznal jak ten hloubavý jemný tón, tak zvídavé jiskřičky v temných očích. Anzelm s mistrem Severem tolik zkušeností neměl.
"Ne, to ne, mistře Severe. Jen ještě nemám jasno, ke komu se obrátím dál."
Zkoumavý pohled. A další otázka: "Kde všude jsi byl na praxi?"
Anzelm byl tím zájmem překvapený. Věděl, že mistr Severus považuje běžnou konverzaci za ztrátu času. Ale třeba chce zjistit, jak jsem využil možností, které mi otevřel, pomyslel si a začal pokojně vypočítávat: "Na klinice Mistra gdaňského, v Heidelbergu v tamních laboratořích, v rumunské dračí rezervaci, to byla zajímavá zkušenost..."
"Jako léčitel, nebo jako ošetřovatel zvířat?" zkřivil rty mistr Severus. Tak ho Anzelm viděl jenom dvakrát, v Heidelbergu při přednášce starého mistra Divjakova... a na svojí vlastní zkoušce.
"Oni to tak nerozlišují," pousmál se smírně. "Pro ně jsou nejdřív zvířata, pak lidi. Byl jsem k ruce tamnímu mistru lektvarů i mistru léčiteli. Skoro jsem nespal."
"To je v tomto oboru běžné," ucedil profesor a nabral si plnou hrst pěny. "Pokračuj."
Anzelm drobně zvedl obočí. Pak se rozhodl ten osten ignorovat: koneckonců, komentáře mistra Severa takové bývaly často, z různých, mnohdy ne zcela jasných příčin, a urážet se nevedlo obvykle nikam. Navíc míval mistr Severus většinou pravdu. Anzelm věděl, že jediné, co má teď smysl, je dokončit výčet. "V Ravenně u mistryně lektvarů Tissy, v Gabretě poblíž Obřího hradu u mistra léčitele Stránského, to je krásné a silné místo, no a teď u svatého Munga."
"Vybral sis poměrně vyhlášená místa. Máš dobrá hodnocení?"
"Ano, mistře Severe, mám. Kamkoli bych se mohl kdykoli vrátit."
Mistr lektvarů souhlasně přivřel oči. Chytil se madla na boku vany a pomalu vylezl ven. Anzelm mu přehodil přes ramena velkou osušku a opatrně ho posadil na stoličku. Položil mu ruce na ramena a čekal, až si tělo zvykne na změnu polohy. Automaticky vnímal proudění energií v těle pacienta: ano, bylo to už mnohem lepší. Ještě ne zcela v rovnováze, ale nesrovnatelně lepší. Nové rány se hojily očekávanou rychlostí, celková vyčerpanost pomalu ustupovala. Vnitřní orgány už pracovaly správně. Staré jizvy... dobrá, zítra snad bude možné začít s třezalkou. Magie ještě mírně kolísá a stále je obtížně rozeznatelná její individuální pečeť, ale ochranný obal je už na místě. Anzelm ani v nejmenším nepřeháněl, když mistru Severovi odpovídal, a věděl, že nepřehání: opravdu by se mohl ze dne na den objevit i u slavného Mistra gdaňského, a právem.
Pak profesor položil další znepokojivou otázku: "Zabýváš se pořád svojí myšlenkou organických inhibitorů?"
"Ano, mistře Severe." Léčitel maličko sklonil hlavu: to bylo téma jeho první práce na poli lektvarů, té, kterou oponoval právě profesor Snape. Teď, při zpětném pohledu, Anzelmovi ta práce připadala... no, nedotažená. Nezralá. Čistě akademická bez ohledu na praxi. Teď by si už něco takového předložit nedovolil. Rozhodně ne takové kapacitě, jako byl mistr Severus Snape. Bohyně, já měl ale drzost...!
"Už se ti to povedlo zjednodušit?" zvedl pobaveně obočí profesor a v očích mu zahráli čertíci.
"Trochu..." Anzelm se začervenal: znovu si vzpomněl na zkoušku. Jak byl pyšný na svoje složité řešení - a jak mu mistr Severus řekl, že dobrý mistr lektvarů je schopen uvařit si protijed dřív, než padne mrtev k zemi.
Profesor se předklonil a začal si ručníkem vysoušet vlasy: povedlo se mu tak zakrýt úsměv.
"Kdyby sis chtěl otevřít samostatnou laboratoř na kontinentě, Anzelme, dokázal bys to?"
Anzelm se zamyslel. Oči mu těkaly ze strany na stranu, jak počítal a zvažoval možnosti. "Ano, snad ano. S pomocí mistryně z Narviku, nejspíš... a snad ve spolupráci s nějakým dobrým herbaristou... Na kontinentě taky není zrovna klidno. Na severu je aspoň dost volného místa: lidi se tam špatně hledají. Však víte, inkvizice..."
Mistr Severus přikývl a nechal Anzelma, aby mu namydlil a oholil tvář.
"Ale raději bych..." Anzelm si nebyl příliš jistý. Čekal ho rok nebo víc pod vedením některého mistra lektvarů a velká mistrovská zkouška: dál se zatím nedíval. Ještě pořád měl dojem, že by rád kombinoval oba obory, buď v nějaké nemocnici, nebo takovým způsobem jako viděl u mistra Stránského. Ale za hlavní prioritu teď považoval dobře se připravit a především přežít mistrovskou zkoušku. Přesněji řečeno přežít mistra Divjakova. Z těch pár drobků informací, které zjistil o jeho požadavcích, a zejména metodách, se mu ježily všechny chlupy na těle. Vrátit se živý z Durmstrangu. Potom si už nějak poradí.
Mistr Severus tázavě nakrčil čelo.
Anzelm smutně zavrtěl hlavou.
"Buď samostatná praxe, která si vydělá na svůj provoz, nebo pracovat v některé větší nemocnici ve vývojovém oddělení, nebo být profesorem na některé dobré škole, nebo mít hromadu zlata po rodičích," otřel si mistr Severus zbytek mýdla z tváře. "Jak jinak sis to představoval?" Naklonil hlavu na stranu a věnoval Anzelmovi jeden ze svých pochybovačných pohledů. Neville by nejspíš překvapeně konstatoval, že jeho bývalý profesor lektvarů opravdu nepotřebuje ani ponuré sklepení, ani vlající hábit, ani mít tvář orámovanou svými vlasy: že dokáže vyvolat tentýž dojem i zamotaný v puntíkaté osušce a s kostkovaným ručníkem na hlavě. Anzelm si jenom vzpomněl, jak prezentoval na zkoušce svůj lektvar a mistr Severus, tehdy tedy ještě mistr Snape, přesně takhle naklonil hlavu a položil svou první otázku. Vzpomněl si na napjatá záda mistryně z Narviku. Na to, že on sám měl dojem, zcela mylný, že ta otázka je snadná a že svou práci bez potíží obhájí.
Nadechl se - a zjistil, že i tentokrát mu prostě vymizela z hlavy slova.


 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014