ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Třetí korálek: 4. Lektvary - dokončení

2. července 2014 v 0:03 | Ioannina |  Třetí korálek růžence: jabloňový - Malé lekce etiky
Slyšeli, jak se vrátil Neville Longbottom. Podle toho, jak dupal a skoro třískl dveřmi, byl zřejmě dost vyvedený z míry.
"Děje se něco zvláštního, Longbottome?" zavolal z koupelny profesor Snape.
"Jo, to bych řekl, pane. Profesorka McGonagallová, profesor Slughorn, pan Shacklebolt a pan Weasley na sebe řvou na chodbě, až málem padá hrad. Sem to není slyšet?"

"Pochopil jste, oč se hádají?"
"Já se snažil být neviditelný, pane," ohrazoval se Neville z pokoje. Něčím tam chvilku rachtal, pak podal do dveří koupelny župan a čistou košili. "Křičeli něco o ministerstvu. Něco ve smyslu kdo má na co právo. Nic moc jsem z toho nevyrozuměl. Ale mám dojem, jestli nechtějí Shacklebolta udělat ministrem magie."
"Ještě sem přinesu světlo a půjdu tu milou novinu říct paní Poppy," zamumlal Anzelm. Automaticky převzal od Nevilla prádlo. Koupel mistru Severovi viditelně prospěla, pohyboval se s nesrovnatelně větší jistotou. Takové obyčejné mudlovské maličkosti, podivil se léčitel. Možná je někdy podceňujeme...
"A profesor Slughorn říkal, že on tu být nemusí, že on podepsal řediteli Dumbledoreovi smlouvu na jeden rok," pokračoval zaujatě Neville a automaticky k profesoru Snapeovi natáhl ruku. Snape se opřel. "A když jsem pak za ním šel do jeho kabinetu, jestli by nemohl postrádat nějaký anorganický substance pro... já teda řekl pro lektvary pro ošetřovnu, ale... vy jste říkal, že měl ten stan první pomoci, pane profesore, a on není blbej. Dal mi skoro všechno, co měl ve skladě. Leda dobře, v laboratoři už začínaly minerály docházet. A přísady ze zvířat taky. Tak proto mi to trvalo tak dlouho. Jo a donesl jsem vám váš hábit. Jo a taky boty, pane."
Anzelm umístil na stůl svícen a odešel.
Snape se usadil do křesla. "Nebude vám vadit, když s vámi budu sdílet pracovní stůl, pane Longbottome?"
Neville chvilku přemýšlel, škrábal se na hlavě. Oceňující pohled? Čím si od profesora Snapea vysloužil další gesto, které měl profesor rezervované prakticky jenom pro své Slytheriny? A co profesor chce teď? Pokusně Snapeovi přinesl jeho pergameny, inkoust a brk. Snape sice krátce pokývl, ale zároveň vyčkávavě zvedl obočí.
"Dáte si trochu čaje, pane? A tady..." Neville položil na stůl profesorův pečlivě složený černý hábit a značně váhavě a značně se třesoucíma rukama z něj vybalil obě krabičky. Olízl si rty. Merline, ať... ať v tom není...
Profesor spokojeně kývl a otevřel první z nich, tu těžší.
Byla prázdná.
Uložil do ní svou hůlku.
Pak otevřel tu druhou. V jemném saténovém lůžku spočívala graciézní bílá hůlka.
Neville si oddechl. Pak mu došlo, co vidí, zabodl oči do země a snažil se tvářit, že v místnosti není.
"Máte dobré vychování, Longbottome," prohodil Snape. "Pokud je mi známo, máte i vy sám zkušenosti s výměnou hůlek, je to tak?"
"Ano, pane... Zlomil jsem si tu starou před dvěma roky na ministerstvu."
"Všiml jsem si jisté výrazné změny. Dovolíte mi otázku, pane Longbottome?"
"Byla původně tátova," odpověděl Neville. "Ta zlomená."
"Děkuji za důvěru."
"Ta nová je jenom moje," dodal Neville tiše, překvapený profesorovou taktností.
"Mohu konstatovat, že to bylo velmi rozumné rozhodnutí."
Neville vytáhl svou hůlku z kapsy, položil ji na stůl a jemně pohladil. Trešňové dřevo a žíně z jednorožce. Babičce se ta hůlka nelíbila: měla dojem, že je slabá, dobrá leda pro holky, stejně jako formule a bylinkářství, ale Neville měl svou novou hůlku moc rád. Měl pocit, že pomáhá věcem růst. Vzhlédl k profesoru Snapeovi. Zdálo se mu, že Snapeovy černé oči nejsou tak chladné a odsuzující jako obvykle, a i ten mírně zkřivený koutek úst připomínal něco o trochu lidštějšího než pohrdlivý úšklebek. Je možné, že by Snape Nevillovu volbu neodsuzoval? Neville se opatrně pousmál a hůlku zase schoval.
Mlčeli. Před profesorem ležely dvě krabičky, v jedné černá hůlka, silná a nebezpečná, ta, kterou Neville dobře znal, a v druhé jemná graciézní bílá.
Profesor Snape teď zíral z okna. Nebo se možná díval na čarovné květy v bublinách, které mu poslal profesor Flitwick. Tmavé oči byly nečitelné a tvář jako bílá maska.
Neville nalil čaj. Podal si svoje učebnice, rozmístil je na zem kolem stolku a na parapet tak, aby na všechno pohodlně dosáhl, dal si na stolek pergamen a chystal se pokračovat v práci.
Profesor Snape se pousmál. "Znáte tuto černou, viďte."
Neville odložil brk a kývl.
"Ta bílá je starší. Mám ji od jedenácti let. Pamatuju se, když jsme ji kupovali..." Profesor se odmlčel. Neville se díval na obě hůlky, tak nesmírně nepodobné, představoval si jedenáctiletého Severa Snapea v obchodě pana Ollivandera a taky neříkal nic. Ten okamžik byl jemný a zranitelný... jako motýl.
"Nelíbila se mi. Měl jsem pocit, že je moc... holčičí. Ale vybrala si mě a já s ní pracoval dalších devět let. Pak jsem si koupil tu druhou. Ta první... Ne že by byla... Nikdy..." Snape se ušklíbl levým koutkem, tak trochu ztraceně. Neville si uvědomil, že profesor vůbec gestikuluje levou polovinou obličeje častěji než pravou.
"Neměl jsem ji od té doby v ruce," zašeptal Snape.
Nevillovi to připadalo, jako by se profesor bál.
"Tu druhou jsem si koupil, když už jsem měl na ruce ten cejch." Snape se pořád díval na okno. Zkřivil rty, až se ukázaly zuby. Nevillovi to připomnělo zvíře, které uvidí hada.
Ticho. Otevřeným oknem vletěla do místnosti můra.
Snape spojil prsty a promnul si oběma ukazováčky čelo nad nosem. Pak vzal do rukou skleničku s čajem a napil se.
"Když se rozhodnu špatně... poškodím Hogwarts." Snape položil skleničku na stolek a propletl prsty. Neville si i tak všiml, že se chvějí. A uvědomil si, že ředitelské křeslo u stolu ve Velké síni bylo prázdné.
Ticho. Jen můra vrčí kolem svíčky.
"Mohl bych ji přinutit... nebo možná sám sebe... Myslím tu černou. Cítím, že bych mohl..."
Ticho. Neville skoro nedýchá. Vzpomíná, jak mu babička dala tátovu starou hůlku, jak tvrdá a nepoddajná se mu zdála v ruce... jak měl dojem, že jí všechno kolem sebe jenom ničí...
"Ale už se mi nelíbí."
Můra spadla do plamene.
Profesor vztáhl levou ruku, uchopil křehkou bílou hůlku a mávl jí, jako když dítě u Ollivandera zkouší, která hůlka mu padne. Z konce hůlky vyletěl roj zelených, modrých a stříbrných motýlů.
Neville vydechl.
Snape zavřel obě krabičky a poslal je na noční stolek. Současně. Neville zíral. Levitovat dva objekty současně přece není nic jednoduchého. To je už Snapeovi tak dobře? Profesor si všiml chlapcova pohledu (nebo možná toho, jak mu spadla brada), pobaveně se ušklíbl a nechal krabičky cestou přeskakovat jednu přes druhou a dělat kotrmelce.
Pak zase zvážněl a obrátil pozornost k pergamenům.
Neville chtěl říct něco podobně jemného jako bylo profesorovo Děkuji za důvěru, ale nenacházel vhodná slova. Nakonec vzal taky do ruky brk a pokračoval ve vypisování.
A nikoli poprvé zkonstatoval, že se mu pracuje mimořádně dobře. Lépe než kdekoli jinde. Tiše se pro sebe usmíval. Jak absurdní.
Byl by rád věděl, jestli by taková poklidná pracovní atmosféra byla myslitelná ve slytherinské společenské místnosti. V gryffindorské by nebyla: tam se vždycky našel nějaký rušivý živel. V knihovně zase nebylo možné mít na stole čaj nebo se bavit nahlas, a už vůbec ne kouzlit. Neville si říkal, jak to asi vypadá ve sborovně.
Zahleděl se na svého profesora a začal ožužlávat špičku brku. Proč mě napadají samá místa, kde by mohl sedět u jednoho stolu se svými kolegy buď jenom on, nebo jenom já? Copak v Hogwarts neexistuje místo, kde by takhle mohli pracovat profesor a student pohromadě?
"Knihovna, ale velmi zřídka," broukl profesor Snape. "Konzultace a doučování, s jistou logickou výhradou. Některé druhy školních trestů, i když ani to jste zjevně neměl na mysli, že. A samozřejmě jste ze svých úvah zcela vynechal laboratoř. Což mě vzhledem k vaší vyhlášené lásce k lektvarům nikterak nepřekvapuje."
Neville div nenadskočil. "Promiňte, pane?"
"Máte ve zvyku si mumlat, když přemýšlíte, Longbottome," ušklíbl se profesor do pergamenu. "Čistě pro vaši informaci."
"Omlouvám se, nechtěl jsem rušit," začervenal se chlapec.
"Už jsem si zvykl."
Pokračovali v práci. Svíčka mírně prskala. Neville si s úžasem všiml, že začíná rozumět i těžkému Whitemoonově textu: poslední dvě stránky mu přišly pochopitelné už na první čtení. Snapeův návrh přeformulovávat si nesrozumitelné pasáže po svém měl hodně do sebe a v té poklidné, soustředěné atmosféře, která v místnosti vládla, to šlo skoro samo.
Jak asi vypadala taková práce v... tamté laboratoři? Neville mimoděk začal znovu cumlat špičku brku. Měl tam opravdu Snape svůj kotlík vedle Lindina a Jeremyho? Mohli ho pozorovat při práci jako já tady? Jestli ano... kolik asi mohli odkoukat? A mohli se ptát? Nejspíš... Proč by jinak existovalo to pravidlo, že žádná otázka není hloupá, jestliže je k věci?
Merline, kolik studentů reálně vidělo profesora Snapea něco vařit? Prakticky nikdo. Setkávali se s jeho hotovými lektvary - nebylo žádné tajemství, že Snape zásobuje ošetřovnu, dělal to dokonce ještě i loni, kdy už učil lektvary profesor Slughorn - dostávali k dispozici jeho vylepšené postupy, ale že by někoho pustil k sobě do laboratoře... Žádný div, že Hannah zírala, kolik toho Linda, Jeremy a Melissa umějí.
Žádný div, že se tam lidi cítí ze všeho nejvíc jako kolegové.
Neville se podíval na Snapea. Zjistil, že i on si hraje s brkem, když přemýšlí: neocumlával ho, jen se jím lechtal na spánku. Chlapec položil brk. Dolil do obou skleniček čaj. "Stejně je to zázrak. Myslím ta laboratoř," upřesnil.
"Říkal jste, že nechcete rušit," zavrčel nespokojeně profesor. "Pokud vám to uniklo, pokouším se pracovat."
Neville zase vzal brk do ruky. Chtěl se omluvit, ale pak se rozmyslel. "No jo. Jasně," řekl.
"To není příliš vtipné. Ten první nápad byl lepší." Snape podepsal poslední listinu, osušil ji, poslal inkoust a brk do nočního stolku a listiny stočil a převázal stužkou. "Poděkujte Deanové a Dottovi."
"Co prosím?"
"Bez jejich věčných otázek by ta laboratoř nevznikla. Až se tu zítra zastaví profesorka McGonagallová, vyřiďte jí, že s ní potřebuji mluvit."
"Dobře, pane profesore. A... ještě budete pracovat?"
Snape vzal do ruky dolitou skleničku, napil se. "Ne. Už můžete rušit."
Neville se mírně začervenal. Pak se ale odhodlal. "Víte, já tak přemýšlím... kdybych chtěl být léčitel...?"
"Proč se nespokojíte s odpovědí, kterou vám na tuto otázku dala ředitelka vaší koleje?"
"Protože vy jste... a můžete to posoudit z první ruky."
Profesor Snape Nevilla sjel svým chladným pohledem. "Máte už aspoň méně... idealizovanou představu o tom, co taková práce obnáší, Longbottome?"
Neville si olízl rty a kývl.
"No, dovoluji si vyslovit jisté pochybnosti." Profesor se opřel v křesle, zkřížil nohy, propletl prsty a protáhl si je. "Dobrá, chcete znát můj názor. Ten nálev včera. Mistr Janecius připravil ten první, vy ten druhý, je to tak? Použil jste vodu, která ještě nevřela, nezahřál jste nádobu, ve které jste nálev připravoval, čímž se to celé zchladilo ještě víc, nechal jste v tom ty listy a postavil jste to i s nimi nad kahan, čímž z toho vznikl odvar. Stačí vám to jako odpověď?"
Neville zbledl a stáhl se, jako by dostal ránu. "Do prdele... a já se tak snažil," zašeptal.
Profesor si prohlížel vlastní nehty.
"A jak jste to poznal, pane?"
"Po čichu."
"Do prdele..."
"Věřte mi, že ani já sám nechápu, jak je možné, že se stále dopouštíte tak školáckých chyb, a to jsem vás ten předmět pět let učil."
Chlapec si nešťastně povzdechl. "A já si myslel, že když to není lektvar, ale blbej čaj, tak na tom není co zkazit..."
Mistr lektvarů se na Nevilla podíval, jako by nevěřil vlastním uším. "Zapomínáte, že máte ruce obdařené magií, Longbottome. Pro nás v těchto případech neexistuje kategorie blbej čaj."
Neville si přetřel nos. "Do prdele... A vy jste to poznal, i když jste byl včera prakticky pořád mimo sebe..."
Profesor Snape Nevilla počastoval jedním ze svých suchých přezíravých úsměšků.
Chlapec si znovu přetřel nos, kulaté oči plné zklamání pořád upřené na svého učitele.
Snape se bezděčně natáhl pro skleničku. Pak zvedl levý koutek přesně v tom gestu, které Neville nikdy nedokázal dešifrovat: úšklebek? Úsměv? Napil se. "Na druhou stranu vám musím přiznat, že máte v rukou cit pro život, máte dobrý pozorovací talent, umíte odhadnout naléhavost situace, jste zodpovědný a dokážete v nouzi improvizovat."
Neville nakrčil čelo. To byla první věc, která nezněla tak beznadějně. "Nojo, a co si z toho mám vybrat?"
"Profesorka McGonagallová to podle mého názoru formulovala dostatečně jasně. Já sám neznám léčitele, který by se během své praxe nebyl nucen dostat do styku s lektvary. Je samozřejmě možné, že důležitost toho oboru přeháním... ale domnívám se, že pokud má člověk zodpovědnost za životy lidí, není trocha přehánění nikdy na škodu."
"Takže myslíte, že na to mám raději zapomenout."
"Ne, to jsem neřekl," protáhl si záda profesor.
"Tak co?" opřel se chlapec rukama o hranu stolu.
"Je pouze na vás, kolik námahy jste ochoten do splnění svého snu investovat. Myslím, že by vás to stálo veliké úsilí. Vzhledem k vašim dosavadním výsledkům..." Profesor si povzdechl. "Jste velice dobrý bylinkář, Longbottome," pokračoval věcně. "Máte nadání pro práci s lidmi. To ano. Ta magie bez hůlky byla... poměrně přesvědčivá. Předpokládám, že se vám to vědomě podařilo poprvé."
"To teplo v rukách? Jo..." Neville pořád nechápal, jestli to má znamenat spíš ano, nebo spíš ne. Ale vzpomněl si, co říkala profesorka McGonagallová o doučování u profesora Slughorna a nutnosti domluvy s ředitelem. "Víte, pane profesore... já když něco fakt doopravdy zkouším, tak se mi to časem začne docela dařit," vemlouval se.
"Tím chcete říct, že jste se v mých hodinách jednoduše nesnažil?" Snape nezměnil polohu: pořád seděl hluboko zabořený v křesle, ruce volně složené na břiše, nohy pohodlně natažené. Jenom jeho oči se odvrátily od stropu a zabodly se přímo do Nevillových. Začaly v nich pableskovat studené jiskřičky. A ta uvolněná, relaxovaná pozice najednou vypadala nesmírně nebezpečně.
"Já... já nevím," zakoktal se chlapec. Ach, Merline, teď jsem ho urazil - je po všem. Rozhodl se vsadit na upřímnost. "Ne, prosím vás, neberte to zle, pane, já fakt nevím. Já byl hrůzou bez sebe a snažil se přežít. Mě nenapadlo, že byste mohl mít pravdu. Já jenom chtěl, abyste na mě přestal řvát."
"Ach tak, vás nenapadlo, že by váš profesor mohl mít pravdu." Snape odvrátil pohled a odmlčel se. Zaujatě pozoroval mihotavé odrazy světla svíčky na žlutém závěse. Mlčel dlouho. Neville sklopil oči a pomalinku se začal choulit. "Nikdy v životě jsem na vás neřval, Longbottome," promluvil profesor znovu, klidně, kontrolovaně, ale čím dál chladněji. "Nikdy v životě jsem na vás nevztáhl ruku. A jestli jsem býval poblíž vašeho pracovního místa častěji, pak pouze proto, že jsem musel být připravený řešit jakoukoli katastrofu, kterou by se vám podařilo způsobit. Což se vám dařilo s nervy drásající pravidelností."
"Nojo... já si to náhodou pamatuju," zašeptal vzdorně Neville.
Opřel se čelem o stěnu. Čekal další chladný útok. Ale Snape mlčel.
Venku se zvedal vítr: barevné bubliny na okně poskakovaly a listy obou rostlin se chvěly. Zatoulaný poryv rozkolísal i plamen svíčky. Neville by rád s tím větrem odplachtil někam daleko. Merline, já jen chtěl, aby se za mě přimluvil u Slughorna. Jak se to mohlo takhle zvrtnout!
Ale ještě v něm zbýval kousek vzdoru, a ten ho přiměl zamumlat: "Já ty vaše příšerný lektvary nemám rád. Ony si dělají, co chcou. S kytkou se aspoň domluvíte. S těma hrůzama ne."
"Lháři." Snapeův hlas zněl jako když odsekává kostky ledu. Místností se šířil chlad. Neville skousl, aby nebylo znát, jak mu drkotají zuby. "Za sedmnáct let své praxe jsem nepotkal člověka, který by byl tak dobrý v bylinkách a zároveň tak mizerný v lektvarech. Protože to je stejný princip použití magie, Longbottome. Vy jste celou dobu věděl, že na to máte. Vy jste opravdu jenom nechtěl. Vy lháři prolhaná." Teď už mluvil tak tiše, že to byl víc šepot nebo syčení. "Vy zbabělče. Uvědomujete si, co jste dělal?! Uvědomujete si, že jste kvůli svému strachu - strachu být tím, kým jste, Longbottome - po čtyři nebo pět let dvakrát týdně ohrožoval na životě dvacet lidí?!"
Merline, je to pravda? Tohle jsem nechtěl...
"A přesto máte tu nekonečnou drzost...?" Teď už to vůbec nebyl lidský hlas, ale syčení sublimujícího ledu. Nevilla z toho zvuku mrazilo v zádech.
Schoulil na stoličce, přitiskl se ke zdi celým tělem, schoval si obličej za předloktími, jako dítě. Mrkal, aby dostal z očí slzy, které se tam kdovíjak objevily, a vrtěl hlavou. "Ne... ne, pane... Ne, pane, promiňte... Já... já jenom... já, já nemyslel na ostatní, pane... vy jste přece vždycky..."
Snape se pohnul.
Neville malinko, beznadějně, vzhlédl.
Profesorova tvář byla stažená hněvem, bílá. Rukama se opíral o stůl, jen pár centimetrů od hůlky. "Jistěže. Nemyslel jste na ostatní. O tom přesně mluvím, Longbottome," zasyčel.
To bylo příliš: tomuhle už chlapec vzdorovat nedokázal. "Nechápete to! Nechápete!" vybuchl nekontrolovaně do těch bezedných černých očí. "Já si naše nepamatuju jinak než u Munga! Babička mi od malinka říkala, že musím být bystrozor! A..." Zoufalství mu zadrhuje dech. "A já nechtěl - JÁ NECHTĚL SKONČIT JAKO ONI! Jsem zbabělec? Jsem!?!"
Ticho, jen prskání svíčky.
Polykané slzy zoufalství a studu. Drnčivé chvění v rukách a na temeni hlavy.
"Jsem... Podle vás... Podle profesorky McGonagallové... Ale já jsem to pochopil, abyste věděl. Já jsem to pochopil tam na ministerstvu. Že se... neschovám. A schovávám se od té doby? Schovávám?! Jenomže vy mi to už nikdo nechcete věřit! POŘÁD JEŠTĚ mi to nechcete věřit?!"
Náhle se žlutý závěs nafukuje, jako nějaké obludné zvíře -
Na samém kraji zorného pole se kymácí něco zeleného -
Snape má v ruce hůlku -
"Tenesco!"
Prásk!
Neville vyskočil, otočil se, hmátl po své hůlce...
O zlomek vteřiny pozdě.
Na zemi leží rozbitý květináč, nad ním se vznáší máta. Listy se jí chvějí. Z kořenů se jí oddrobují zrníčka hlíny: chvilku krouží, pak padají k zemi, nepřirozeně pomalu.
"Reparo," klepl Neville do střepů, nepřítomně, jako ve snu. Vzal scelený květináč do ruky. Máta se zachvěla ještě víc a vklouzla mu do náručí. Jemně vsadil rostlinku zpět do kořenáče, posmetal drobky hlíny, dosypal, upěchoval. Pohladil. Postavil zpátky na parapet. Zavřel okno.
Pop, pop, pop, barevné bubliny praskají jedna po druhé, kapky duhy letí přes pokoj.
Neville se ohlíží.
Snape už nedrží hůlku, zato je ještě bledší než obvykle. Střípky bublin krouží kolem něj, stáčejí se do spirály kolem jeho srdce a mizí.
Chlapec na něj chvíli nepřítomně zírá. Pak se zatacká, zachytí se zdi a zavírá oči. "Proč?!"
A znovu nekonečné mlčení.
Skleněná tabule okna zadrnčí pod dalším poryvem větru - a Nevillovi dojde, že Snape tu rostlinu neshodil. Že ji naopak chytil.
Že ji shodil buď vítr - nebo on sám, Neville. Svým nekontrolovaným výbuchem magie.
A že se kořenáč rozbil proto, že profesor chytal právě jenom tu živou rostlinu.
"Dobře... tak dobře," mumlá chlapec tichounce, zřetelně ještě v šoku. "Když to teda jinak nejde... Nerad se rvu, ale naučil jsem se, když jsem musel. Tohle se taky naučím. Dobře..."
Dotápal poslepu k židličce, sesunul se na ni. Chytil se oběma rukama stolu. Chvilku jen seděl a dýchal. "Pane profesore. Promiňte. Byl jsem blbej. Mrzí mě to," zašeptal pak. Natáhl ruku přes stůl. "Ale... pane profesore. Věřte mi. Prosím vás. Já o to fakt moc stojím. Když vám slíbím, že ty zatracený lektvary tentokrát vezmu vážně, že se opravdu budu snažit ze všech sil, pomůžete mi?"


Ticho. Neville pomalu a namáhavě vzhlédl. Zjistil, že se profesor dívá přímo na něj.
A když se jejich oči potkaly, řekl Snape: "Ano."
Neville se zapřel o desku stolu a chvilku zíral do prázdna. Pak se nevěřícně usmál. "Vy... vážně? I když se třeba ukáže, že jsem... takový nepoužitelný idiot, jak jste si celou dobu myslel?"
"Nezačínejte zase. Něco jste slíbil. Řekl jsem ano."
Úsměv se opatrně rozšířil. "Fakt? Teda! Děkuju."
Snapeovy oči byly naprosto nečitelné, tančily v nich odrazy plamínku svíčky, jinak nic. Neville ten tanec fascinovaně sledoval. Plamínek se změnil na popálenou tvář té malé holčičky. Uslyšel hlas mistra Janecia: Ještě pořád chceš být léčitel? Pak se obraz zachvěl a Neville znovu uviděl Snapeovy černé oči, nesmírně zblízka, plné bolesti - a důvěry. Cítil zase to horko v dlaních a slyšel: Pomalu s tou magií, chlapče. A najednou to bylo jiné lůžko, lůžko u Munga, tátovo lůžko, z černých očí se staly oříškové, a byly plné života, plné poznání. Chlapec se kousl do rtu.
"Nedělejte si plané naděje," řekl bezbarvým hlasem profesor Snape. "A rozhodně si nemyslete, že obejdete profesorku McGonagallovou," zavrčel hned nato, vstal a zamířil do koupelny. Neville vyskočil a Snape na něj mávl, ať sedí. "A nečekejte, že to bude snadné," prohodil přes rameno. "A koukejte se učit, máte už jenom tři měsíce," dodal a přivřel dveře.
Neville zatřepal hlavou. Vize zmizely, svět se vrátil zpátky do normálu. Najednou cítil, jak nekonečně je unavený. Zůstalo jenom vědomí, že Snape je proti všemu očekávání přece jen na jeho straně a že mu pomůže. "Co se mám učit, pane?" zavolal zmateně. "Obranu? Nebo lektvary?"
"Z čeho asi děláte teď zkoušky, Longbottome?" ozvalo se z koupelny.
"Zkoušky jsou za tři týdny, ne za tři měsíce, pane!"
Snape vystrčil hlavu ze dveří koupelny. "Něco málo přes tři měsíce. Mně to můžete věřit. Za současné situace se komise dřív než koncem srpna nedokáže sejít. To je fyzicky nerealizovatelné."
"No tak teda jo," zamumlal nepřesvědčeně Neville a vzal znovu do ruky brk.
Ale nepsal: pečlivě poslouchal, jestli se z koupelny neozve nějaký nepatřičný zvuk.
Po vedlejší místnosti někdo chodil a byl odtud slyšet nějaký šramot, šustění skládané látky a cinkání. Nevillovi to vadilo, protože nemohl kontrolovat, jestli profesor Snape v koupelně neomdlel. Natahoval uši a ani nedýchal.
Z denní místnosti přišla madam Pomfreyová. Ostře přejížděla očima po všech detailech. "Longbottome. Spát." Zarazila se. "Kde je Severus?!"
V koupelně, kývl opatrně hlavou Neville.
"Tady!" ozval se Snape.
"Jakto že neděláte, co máte!" rozkřikla se madam Pomfreyová na Nevilla.
"Protože nechtěl," zajektal tiše Neville.
"Protože jsem nechtěl!" zavolal z koupelny Snape.
"Mně to stačí jednou!" odsekla nabroušeně madam Pomfreyová. "Já slyším dobře!"
Z koupelny se ozvalo uchechtnutí. Neville překvapeně zamrkal. On se mě opravdu zastává?
Madam Pomfreyová si nesouhlasně odfrkla a začala upravovat lůžko. "Skliďte si věci, Longbottome. Spíte vedle, jako včera." Zkontrolovala krabičku s čokoládovými žabkami: byla stále poctivě zavřená. Zašla do denní místnosti a přinesla čerstvý čaj a čistou skleničku. "Chceš na čtení něco normálního, Severe, nebo ti ještě stačí ten sešit se záznamy?"
"Mám tu Trimbleho, Slinkharda, Whitemoona, tři další nepoužité, a tudíž zjevně podřadné knihy, a k tomu předčitatele, děkuji, jsem plně saturován." Snape vyšel z koupelny. Začichal. "Aha, změna medikace? Heřmánkový s medem? Dobrou noc, Longbottome. Nezapomeňte, že potřebuji mluvit s profesorkou McGonagallovou."
"Já myslel, že ty tři už znáte nazpaměť, a tak vás to předčítání nemůže nijak zvlášť bavit, pane," zkusil Neville nesmírně opatrně a nesměle navázat ve stejném tónu. "Nezapomenu. Dobrou noc, pane profesore."
Snape se lišácky ušklíbl. Neville mu to mírně konsternovaně oplatil.
Madam Pomfreyová nevěřícně zavrtěla hlavou. "Tobě nějak otrnulo."
Neville se cestou do sprch snažil uhodnout, na koho z nich to myslela.
V umývárně hrčela z jedné sprchy voda. Mistr Janecius, pomyslel si Neville a schválně se natočil tak, aby Anzelma neviděl a nepřivedl ho do rozpaků. Ale pak uslyšel zvuky dávení a potlačovaný vzlykot.
Byl to Blaise Zabini. Dávil něco černého.
Neville bez přemýšlení rozrazil dveře na chodbu. "Mistře Janecie! Madam Pomfreyová!" Pak přiskočil k Zabinimu a položil mu ruce na čelo a týl, stejně jako držel po tom zákroku mistr Janecius jeho. "To neva, to bude dobrý, jenom to vyhoď," broukal mu.
Přiběhl Anzelm. Zastavil vodu. Přehodil chlapci přes ramena velkou osušku. Nabral trochu černé tekutiny a promnul ji v prstech. Blaise mezitím přestal zvracet a chvěl se. Anzelm ho vzal do náruče, schoval jeho obličej na svém rameni a napůl ho vedl, napůl nesl do denní místnosti.
Neville posbíral Blaisovy věci a šel za nimi.
Léčitelka Dillonsbyová vynášela na chodbu troje zakrytá nosítka.
"Nechte to tu a běžte pomoct paní Darie," kývl ostře hlavou Anzelm, když Neville s náručí plnou Blaisových věcí vešel do denní místnosti. "Zavřete za sebou."
Poslechl.
Mlčky levitovali nosítka dolů po schodišti a chodbou k sálku. Uložili je. Neville se neptal na jména a nesnažil se odkrýt mrtvým tváře. I když tušil, že mezi nimi jsou lidi, které znal. V mysli mu znělo Anzelmovo Neruš je. Neville zatínal zuby. Tohle bylo daleko surovější než smrt v bitvě. Daleko beznadějnější. Ale i přesto si byl v srdci stále jistý: být léčitelem je mnohem smysluplnější než být bystrozorem, jak po něm chtěla babička. Navzdory občasným prohrám, být léčitelem znamenalo pomáhat životu. Držel se a poctivě dělal, co bylo potřeba, tak jak mu ukázal mistr Janecius.
Tentokrát museli zajít i za profesorkou Sproutovou. Jen pokývala hlavou a hluše je ujistila, že uvědomí rodinu. Neville ji chtěl nějak utěšit, ale znovu nedokázal najít slova.
A pak to na něj padlo. Malá Louisa s ohořelými vlasy a tváří. Blaise Zabini, dávící cosi černého. Ernie Macmillan, pořád nezvěstný. Lupin a jeho žena v řadě mrtvých ve Velké síni. Oči profesorky Sproutové. Drobečky hlíny padající z kořenů máty. Čerstvě připravené hroby...
Zatočil se s ním svět. Opřel se o zeď, aby se udržel na nohách. Najednou chtěl řvát, ječet všechna sprostá slova, co kdy znal, drásat kámen holýma rukama.
"Pojďme na vzduch," řekla bezvýrazně léčitelka. Ani ona nevypadala zrovna ve své kůži.
Vyšli na zadní nádvoří. Prošli kolem oken ošetřovny a dál dozadu k zeleninové zahradě.
Když už byli tak daleko, že si Neville mohl být jistý, že ho nebude z hradu slyšet, praštil pěstí do země a zaklel: "Kurva práce!"
"Jo. Přesně," dechla léčitelka. "A ještě jsou tam takoví aspoň čtyři." Sesunula se na holou zem. Zničehonic začala trhat trsy trávy. "Který hajzl, který neskutečný hajzl! Já ho dostat do rukou, Merline, přísahám, jako že jsem léčitel, já bych mu osobně servala maso z kostí!"
Chvíli jen tak seděli, ztracení každý ve vlastním pocitu bezmoci, chlapec zatínal nehty do hlíny, léčitelka drtila v pěsti stébla trávy. Pak Neville zjistil, že jeho zoufalý vztek pomíjí: jako by ho hlína vstřebala. Položil zkusmo léčitelce ruku na paži. Přijala jeho gesto: objala ho a rozplakala se. Opatrně ji držel a neobratně ji hladil po zádech.
"Až tu skončíme, půjdu se ožrat," vzlykla naposledy. Trochu se odtáhla a Neville ji pustil. Uhladila si vlasy. "Pojď, musíme zpátky," vzala ho za ruku.
Neville přikývl a ruku jí stiskl. "Madam Rosmerta má prvotřídní medovinu."
"Jo. Tak jí ji vypijem. Pojď, jdeme nahoru. Potřebujou nás."
Smetla si z klína trávu, kterou naškubala. Neville s úžasem zpozoroval, že většina stébel je nepřirozeně seschlých a některá jsou i zčernalá. Co to je? Ruce obdařené magií...?
Šli zpátky. Louka kolem voněla. Nad záhonky v zahradě se rozklenula jemná mlha: zalévalo se. "Řekněte mi... řekněte mi, proč?" zeptal se Neville tiše.
"Proč co? Proč umírají?" vyložila si tu otázku po svém. "Protože se nějaký kretén předváděl s ohněm, nějaký další kretén si zkoušel výbušniny, protože odražené kletby nadělají víc paseky než si lidi myslí, protože tu pobíhalo pár vlkodlaků, trolů, mozkomorů - a tak podobně. Protože lidské tělo nevydrží všechno a my nedokážem zázraky. Za dnešek je to už osm. Nejhorší jsou děti. Na to si nezvyknu nikdy."
Neville se opřel o zeď. Pro něj byli nejhorší ti, které znal. "Co je s Blaisem?"
"Reakce na protijed. Chytili jsme ho, když cucal prostěradlo napuštěné mastí proti popáleninám. Ale zřejmě toho teda smíchal víc. Neptej se mě, co to bylo a kde to vzal, netuším. Chtěl se otrávit. Jeho děvče je na tom moc zle. Přinesl ji ve vlastním náručí, včera asi touhle dobou. Na poslední chvíli. Ti hlupáčci si mysleli, že Slytheriny neošetříme... Zkurvená válka. Promiň."
Mohl mít něco z toho stanu první pomoci, došlo Nevillovi. Mohl si u sebe schválně nechat jed, aby... jak říkal Snape o mistrech lektvarů. "Do hajzlu," praštil do zdi. "Dostane se z toho?"
"On, nebo to děvče? Děvče nejspíš ne. Na chlapce se zeptej Anzelma."
Anzelm... soustředěný a nepřítomný, jako v poledne, když seškraboval profesoru Snapeovi, co zbylo po Znamení zla, ale tvář bílou skoro stejně jako hábit, stál u pracovního stolu, před sebou řadu fiólek a sáčků s přísadami, hrneček a kotlík. Ruce se mu jen míhaly. Blaise, zabalený v košili, županu a třech přikrývkách, polo ležel polo seděl na lehátku, zhroucený v náručí profesora Snapea, a nekontrolovatelně plakal. Mumlal něco naprosto nesrozumitelného. Snape chlapce jednou rukou pevně objímal, druhou měl položenou na jeho žaludku a chrlil na Anzelma pokyny. Obličej měl stažený bezmocnou zlostí.
Ještě pořád chceš být léčitel? rezonovalo Nevillovi v hlavě.
"Co můžu dělat?" zašeptal.
Snape příkře kývl k měděnému umyvadlu u svých nohou, plnému sražené černé masy s trochou žluče nahoře. Neville vytáhl hůlku. "Evanesco." Vzal umyvadlo ze země a ještě ho omyl vodou.
"... jít za Daphne... já jí slíbil, že vás uvidí..."
Zacinkal zvonek.
"Vyraž je," zavrčel Snape.
"Laboratoř," namítl Anzelm.
"Nepouštěj sem nikoho," usekl Snape. "Seber lektvary a vyraž je."
"Jasně," přikývl Neville a šel k hlavním dveřím.
Anzelm měl pravdu, byla to Hannah.
"Dej mi, co máš, a nechtěj chodit dovnitř," zašeptal Neville.
Zbledla. "Je něco špatně?"
Louisa. Ernie. Blaise. Daphne. Profesorka Sproutová. Profesor Lupin, běželo Nevillovi hlavou. A ti ostatní, které jsem neviděl. Fialová voda mistra Janecia včera večer. Pach pálících se zbytků Znamení zla... dnes po poledni? Merline... a profesor Snape se teď stará o Blaise...
Uvědomil si, že to je přesně to, proč Hannah sama na ošetřovně být nechtěla. Hluše řekl: "Všechno. Neptej se."
Dala mu do rukou přepravní krabici. "Potřebujeme vědět, co máme vařit dál, Neville..."
"Přijď za půl hodiny. Jestli potkáš kohokoli z těch fanatiků, co tvrdili, že Slytherini nejsou lidi, ale Smrtijedi ve výcviku, tak mu za mě rozbij hubu."
"Dobrá," přikývla vážně, bledá a najednou mnohem dospělejší, než ji kdy pamatoval. "Potřebujete ještě něco? Cokoli?"
"To neřeš. Poslali by mě."
"Dobrá," přikývla znovu. "Za půl hodiny."
"Dávej na sebe pozor, Hannah, prosím tě."
Kývla, až jí ohon vlasů přepadl přes rameno, a už běžela po schodech dolů.
Díval se za ní, dokud mu nezmizela z očí. Pak zavřel dveře a opatrně nesl plnou krabici do denní místnosti.
"Dvě minuty míchat na vodní lázni, prudce zchladit a sem s tím," dával profesor Snape Anzelmovi poslední pokyny.
"Co to je... já... nechci..." naříkal Blaise.
"Tiše. Nebudeš diskutovat."
"On mi včera donesl... já nemůžu spát... já nesmím spát... já musím být s Daphne... Pane profesore, ona umře..." Tmavá tvář patří skoro dospělému člověku, vyděšené oči a hlas dítěti.
"Pššš. Tiše. Půjdu se podívat."
Profesor kývl na Nevilla. Ten okamžitě přidřepl a nastavil krabici tak, aby do ní Snape viděl a dosáhl. Mistr lektvarů se v krabici chvilku přehraboval, vybral jednu lahvičku, odzátkoval, přičichl, nalil si na dlaň pár kapek a omočil špičku jazyka. Soustředěně analyzoval chuť. "Deanová... Vynikající." Vrátil zátku do hrdla lahvičky a otřel si dlaň o látku županu.
"Co je to..."
"Věříš mi?" podíval se na chlapce profesor Snape. Blaise kývl a přitiskl mu vyčerpaně hlavu na rameno.
Anzelm vyndal hrneček s lektvarem z vodní lázně, prudce ho zchladil a podával Snapeovi. Snape položil lahvičku na lehátko vedle sebe, vzal si od Anzelma hrneček a přiložil ho Blaisovi ke rtům. "Tak pij. Bude to hořké, ale vypiješ to všechno."
Chlapec znovu kývl a napil se. "Fuj," otřásl se.
"Ano, já vím."
Anzelm ani nemrkl, jen tiše poklízel pracovní stůl. "Dvacet kapek na lžičku cukru," poručil mu Snape a kývl směrem k lahvičce vedle sebe. Neville vyskočil a podal lahvičku Anzelmovi, pak vyhrabal cukřenku. Anzelm nabral cukr na lžičku a odměřil dávku lektvaru. Předal lžičku Nevillovi a pokračoval v uklízení stolu.
Blaise dopil. Profesor Snape natáhl ruku s hrnečkem. Neville ho převzal. "Poslouchej mě pozorně, Blaisi," řekl profesor přísně. "Už nikdy si nelij do těla náhodné směsi. Nebo tě příště v těch křečích nechám. Jasné?"
"Ano, pane. Už to nikdy neudělám."
"Dobře." Snape znovu natáhl ruku, Neville mu podal lžičku s lékem. "Teď spolkneš tohle a odneseme tě spát."
"Já jsem chtěl... zůstat s Daphne. Máma mě už nebude chtít... já... Pane profesore, prosím, nechte mě být s Daphne... nechte mě u ní až do konce..."
"Takhle vyčerpaný ničemu nepomůžeš, Blaisi. Spolkni to a půjdeš spát."

"Oni mě zabijou ve spánku, protože jsem Slytherin..."
"Ne. Věř mi. Tady jsi v bezpečí."
Znovu vyděšené oči dítěte ve skoro dospělé tváři. Nejistota. Důvěra. Pak chlapec otevřel ústa a spolkl lék. "Teď spi," brouká profesor Snape a hladí chlapce po kudrnatých vlasech. "Odneseme tě, mistr Janecius a já, ano? Neboj se a spi."
Chlapec zavřel oči, podložil si tvář rukou, pevně chytil do obou pěstí látku Snapeova županu, stulil se do profesorova náručí, vzdychl a usnul.
"Já ho ještě neunesu, Anzelme," šeptá Snape.
Anzelm se dotýká chlapcových ramen. Hoch se nechce pustit. Opatrně a pomaličku uvolňují oba muži sevření chlapcových rukou. Anzelm chlapce bere do náručí, Snape ho drži za ruku a tak ho spolu nesou zpět do sálu.
Oni mě zabijou, protože jsem Slytherin, opakuje si Neville. Merline!
Není snad Voldemort mrtvý? Není snad už po válce? Copak to šílenství nikdy neskončí?
Snape a Janecius jsou zpět. "Ty taky. Umýt a spát," poroučí profesor Nevillovi. "Anzelme, Nevillovi jenom deset kapek."
"Já vydržím, pane," ohrazuje se Neville, i když se celý chvěje vyčerpáním. "Ona každou chvilku přijde znovu Hannah, bude chtít ten seznam..."
"Řekl jsem umýt a spát." Profesorův tón nepřipouští námitky. Neville se neochotně a škobrtavě loudá do sprch, pak se vrací. Mistr Janecius s profesorem Snapeem uklízejí poslední lahvičky. Mistr Janecius beze slova odhrne Nevillovi pokrývky a odměří lék. Neville se sice pořád uraženě ošklíbá, ale přesto se zuje, sundá si hábit, lehne si. Profesor Snape ho zakreje, jako by mu bylo jedenáct a ne skoro osmnáct, Neville polkne cukr s lékem. Je to divně trpké. Profesor mu dává ruku na čelo. "Spát." Z ruky sálá konejšivé teplo, proti Snapeovu přísnému výrazu nečekaně laskavé. Neville má najednou hrozně těžké nohy a ruce. Poslušně zavírá oči a usíná.
Cinknutí zvonku už neslyší.
Tu noc se mu nezdálo nic.

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Regi Regi | E-mail | Web | 2. července 2014 v 16:47 | Reagovat

Tohle se mi stává často. Opět mám problém napsat komentář. (To je ten nerozmotatelný chumel dojmů) Takže si to trošku zjednoduším. Zkopíruju sem „milníky“. Kousky textu, u kterých jsem se zarazila, protože se mi buď líbily, nebo mě přiměly k zamyšlení, nebo se ve mně ozvalo něco, co jsem sama prožila. Díky Ioannino.

"Objevujete krásy samostatného uvažování?"

Z konce hůlky vyletěl roj zelených, modrých a stříbrných motýlů.

"Dobře... tak dobře," mumlá chlapec tichounce, zřetelně ještě v šoku. "Když to teda jinak nejde... Nerad se rvu, ale naučil jsem se, když jsem musel. Tohle se taky naučím. Dobře..."

Pak Neville zjistil, že jeho zoufalý vztek pomíjí: jako by ho hlína vstřebala

Jestli potkáš kohokoli z těch fanatiků, co tvrdili, že Slytherini nejsou lidi, ale Smrtijedi ve výcviku, tak mu za mě rozbij hubu."

Oni mě zabijou, protože jsem Slytherin, opakuje si Neville. Merline!
Není snad Voldemort mrtvý? Není snad už po válce? Copak to šílenství nikdy neskončí?

Z ruky sálá konejšivé teplo, proti Snapeovu přísnému výrazu nečekaně laskavé.

2 ioannina ioannina | 2. července 2014 v 19:33 | Reagovat

Krásy samostatného uvažování jsou i moje oblíbená narážka. (Ještě se to tam párkrát otočí, pokud si pamatuju. Smrtijedi ve výcviku taky.)
No a zelenomodrý - proto, že si myslím, že druhá možná kolej, kterou klobouk Severovi nabídl, byl Ravenclaw (Havraspár). Kdepak Gryffindor!
Krásně jsi vytáhla přesně ty nitky, který jsou do toho zapracovaný po celý délce. To znamená, že fungujou. Díky! <3

3 KattyV KattyV | Web | 3. července 2014 v 15:33 | Reagovat

Podepsala bych se pod všechny Regiiny dojmy a ještě bych přidala krásu bílé hůlky a mátu u Nevilla v náručí. Jeho uvědomění, že ji Severus neshodil, ale zachránil...
Ale nejvíce ve mně zůstává to, co jsem vtělila do obrázku. Ten okamžik opatrně se rodící důvěry - Opravdu mi pomůžete? - vteřina tak křehká, že se člověk málem bojí dýchat.

4 Regi Regi | E-mail | Web | 3. července 2014 v 19:35 | Reagovat

[3]: Já hlava skopová! Chtěla jsem na konci svého komentáře ještě nadšeně vykřiknout nad obrázkem a ocenit náladu barevnost, kompozici... no, zapomněla jsem. Tak alespoň teď.

[2]: Ty nitky jsou ve vzoru tvé tkaniny jasně viditelné a opravdu fungují...

5 KattyV KattyV | Web | 4. července 2014 v 17:28 | Reagovat

Přidala jsem tam ještě jeden :-)

6 Regi Regi | E-mail | Web | 4. července 2014 v 18:25 | Reagovat

[5]: Katty, to je síla... Sedím nad tím bílým komentářovým obdélníčkem a vůbec nevím, co víc napsat.

7 Simi Maple Simi Maple | 4. července 2014 v 18:33 | Reagovat

Koukla jsem se jestli není nový díl Amber a když jsem zjistila že ne rozhodla jsem se začíst do něčeho nového a zkusila tvé dílo.Přečetla jsem ho skoro naráz, moc povedené!Budu se těšit na další díl :)
Teď už tu budu chodit jak na Amber tak na tvé korálky :D Jinak přeji hezké léto:)

8 ioannina ioannina | 4. července 2014 v 23:41 | Reagovat

Katty: Tvýho Blaise miluju ještě o něco víc než Nevilla. Jak to děláš, jak to děláš? Jseš prostě dobrá! <3
Jo, ten moment, kdy Neville pochopil, co vlastně Severus celou dobu dělal - že (bez ohledu na zvukové efekty) řešil průšvihy. Neville neměl šanci to pochopit nad kotlíkem, ale nad rostlinkou jo. (Harry to nepochopil myslím nikdy.)
A protože to Neville pochopil, tak se Severus mohl otevřít. Tyjo, mně ho bylo tak strašně líto v tom momentě - představ si to! Tu hrůzu z rozhodování... ten strach... černá, nebo bílá? Jak to, že nefunguje ta černá? A nemá kolem sebe nikoho krom Nevilla a ještě furt je mu tak špatně, že sotva leze, a celým člověkem přitom ví, že musí být připravenej, musí mít všecko nachystaný, páč další možnej průšvih je určitě hned za rohem a on nemá krytý záda, nikdy je neměl... černá, nebo bílá? Černá, nebo bílá? A co když poškodím školu...?

Simi: děkuji, jsem moc ráda, je mi ctí a národním svátkem!

9 ioannina ioannina | 4. července 2014 v 23:50 | Reagovat

[4]: Regi: nitky. Juhuhů!
Snažím se, aby jich nebylo ani málo, ani moc - právě proto, aby je člověk ještě stihl pobrat a usledovat.
Ale nejsem plánovač ad extremum, takže se mi většina z nich vynoří až v průběhu tvorby a já pak nakonec jdu a tu přibarvím, tam vyplevelím... a hlídám volný konce.
Takže když potom nahlásíš, že fungujou, tak nadšeně poskakuju a mlátím se po ramenou jak divá. :-D

10 KattyV KattyV | Web | 6. července 2014 v 12:04 | Reagovat

[8]: Ioannino, myslím, že je to o očích. Dokážou vyjádřit hrozně moc, když se to podaří. hrozně ráda s nimi pracuju.
Černá nebo bílá - jsem moc ráda, že volil, jak volil. I když to přinese  i komplikace. Ta dilemata, když má člověk volit a ví, že každá volba může být špatná...

11 ioannina ioannina | 6. července 2014 v 20:13 | Reagovat

[10]: Fakt, zakryla jsem si na tom obrázku oči, a hned je to něco úplně jinýho. Máš pravdu, je to očima.

Severus - taky jsem ráda.
Osobně si nedovedu představit, že by s těmi zkušenostmi, které už stihl nasbírat, a hlavně po Chýši zvolil jinak. Na druhou stranu, dovedu si dost dobře představit, že by před kýmkoli, kým by se cítil ohrožený, svou volbu skryl a záměrně sáhl po té černé..

12 KattyV KattyV | Web | 6. července 2014 v 21:46 | Reagovat

[7]: Simi, myslela jsem, že Amber zvládnu jako obvykle uveřejnit v neděli. Ale dohnala jsem sama sebe a kapitola je sice teoreticky hotová, ale ještě potřebuje trochu uzrát. Je to jedna z těch zásadních, takže potřebuje čas a pozornost. Ale abys tady nemusela každý den chodit - tak věz, že ji zveřejním přesně za týden - příští neděli.

13 Simi Maple Simi Maple | 10. července 2014 v 19:15 | Reagovat

[12]: Ok,děkuji za info :))

14 Ror Ror | 22. července 2014 v 0:28 | Reagovat

Ahoj, tenhle příběh na mě působí tak promyšleně každou situací, že se těším, jaké překvapení vykoukne v dalším odstavci. Dialogy mezi Nevillem a Severusem mě docela dostávají svou atmosférou. Miluju to poznávání a rozvíjení přálelského vztahu, jestli se to tak dá nazvat. Jen mě vždycky překvapí ty zvraty, kdy to vypadá, že se něco pokazí. Ale to samozřejmě do života patří. Jasně. Souhlasím s těmi vytaženými okamžiky, které popsala Regi v prvním komentáři a přidám ještě jeden.

"Ne Longbottome, já v pohádkách nežiju."

Ioannino mám podezření, že jsi tam byla a jen popisuješ, co jsi viděla a slyšela :-D Ty rozhovory jsou jako živé.

15 ioannina ioannina | 27. července 2014 v 14:16 | Reagovat

[14]: A možná jsem tam byla, svým způsobem. :-) Postavila jsem totiž pány a dámy do situace a nechala je hrát samotné. Jenom jsem jim pískala fauly. :-)
Vážně, jsem ráda, že tam jsou vidět ta místa, kde se to málem pokazilo. Při psaní to totiž opravdu párkrát zvlčilo - ovšem pak se zhádali tak strašně, že se Severus otočil ke zdi a přestal komunikovat (nebo Neville praštil s věcma a utekl z místnosti). Což jsem nepotřebovala. Takže jsem pískla faul a šla hledat, kterou reakci tak moc kdo přehnal.

16 Ror Ror | 28. července 2014 v 0:31 | Reagovat

To je bezvadný popis toho, jak s tím pracuješ. Akorát nad tím žasnu, jak ti to takhle pěkně funguje. Tedy, trochu si to umím představit, že se člověk zastaví a nechá prostě věci ve své hlavě, aby se děly. A ony se dějí :D Hm, pravda, někdy v životě by bylo lepší trochu tu fantazii brzdit :-D To mluvím o sobě, samozřejmě. Ať se daří :-)

17 ioannina ioannina | 29. července 2014 v 16:50 | Reagovat

[16]: No po pravdě řečeno, ten popis není úplný. Někdy od půlky textu se musím začít ohlížet, jestli chlapci a děvčata nevytahujou nějaké králíky z klobouku, a pokud jo, musím zapracovat do předchozího textu kloboučnictví a králíkárnu. :-) No a až je text dopsaný, tak nad ním strávím ještě minimálně jednou tolik času a upravuju a uhlazuju (a zapošívám volně blimbající nitě).
Proto to pak působí (ve srovnání s věcma psanýma a publikovanýma na pokračování) tak kompaktně.

A proč bys vlastně měla fantazii brzdit? ;-)

18 Regi Regi | E-mail | Web | 29. července 2014 v 17:06 | Reagovat

[17]: "...jestli chlapci a děvčata nevytahujou nějaké králíky z klobouku, a pokud jo, musím zapracovat do předchozího textu kloboučnictví a králíkárnu. :-) No a až je text dopsaný, tak nad ním strávím ještě minimálně jednou tolik času a upravuju a uhlazuju (a zapošívám volně blimbající nitě)..."
Tedy Ioannino, tady mi mluvíš z duše. Já bych tím, ve fanfiction obvyklým způsobem - průběžné zveřejňování a psaní dalších kapitol za pochodu - vůbec nedokázala psát.
(PS: Krádež v ředitelně už má osm kapitol z celkových asi dvanácti. Takže s tím vylezu nejspíš někdy na podzim)

19 ioannina ioannina | 29. července 2014 v 22:55 | Reagovat

[18]: Johohó, těším, těším!

20 Regi Regi | E-mail | Web | 30. července 2014 v 5:10 | Reagovat

[19]: Hmm... začínám mít trému. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014