ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Čtvrtý korálek: 2. Harry - část druhá

6. srpna 2014 v 0:01 | Ioannina |  Čtvrtý korálek růžence: růžový - Nepokojní mrtví

Shackleboltova židle dopadla zpět na všechny čtyři nohy. "To jste asi přehnal, Harry. I když ani já nechápu, proč si tu věc Sna... profesor Snape... Hm. Vy tomu zřejmě rozumíte, Minervo?"
Minerva velice strnule kývla. "Já tomu rozumím. Pan Potter by taky mohl. Severus má plné právo být takhle... Kvůli Albovi Dumbledoreovi." Vytáhla kapesník a drtila ho v pěsti. "To, co Albus naplánoval, k čemu Severa přinutil, jak se k němu pak zachoval, to bylo... neuvěřitelně nelidské a kruté. Copak nechápete ani tohle, Pottere? Neprožil jste si snad totéž zklamání sám?"


"Profesor Dumbledore...? Jako jak to? Teda, paní profesorko...?" tápalo zmatené nevděčné děcko.
Minerva ho sjela pohledem, odfrkla si a obrátila se ke Kingsleymu Shackleboltovi.
"Sám jste si stěžoval, že nám Albus nenechal dostatečné informace, Kingsley. Viděl jste, do jak patové situace to vedlo Fénixův řád po jeho smrti. Teď jste i slyšel, co to znamenalo pro jednoho z našich nejlepších lidí. Na čí straně stojíte, ministře Shacklebolte? Jak chcete jednat?"
"Aha," odstrčil židli ministr Shacklebolt. "Takhle to je. Dumbledore. Myslíte ty události loni, že. No, to se dá naštěstí urovnat snadno. Ostatně jste přece mohla i vy sama, ne? Vidím, že jste za ten rok, co jsme o sobě neměli zprávy, zjevně měla možnost poněkud změnit své původně tak striktní stanovisko."
Minerva si rozhodně nemyslela, že Shacklebolt pochopil přesně, co všechno tím mínila, ale způsob, kterým si její slova vyložil, byl velice... užitečný. Proto, a jedině proto, se udržela a pouze s nesmírně bledou celou tváří, zaťatými zuby a rty stištěnými do téměř neviditelné čárky zavrtěla hlavou. "Nemohla, Kingsley."
Ministr Shacklebolt krátce přikývl a vydal se za Severem k baru.
Minerva ho napjatě pozorovala, připravená znovu zasáhnout. Dobře si uvědomovala, že Severus strávil posledních pět týdnů zavřený v laboratoři, prací pro ošetřovnu - a laboratoř fungovala dvacet čtyři hodin denně. Nejdřív to bylo nutné kvůli množství raněných, pak chtěl Severus doplnit sklady na příští školní rok. Pravda, měli vypracovaná schémata, podle kterých všichni pravidelně odpočívali, ale Minerva znala Severa příliš dobře na to, aby opravdu věřila, že spal víc, než nezbytně musel. A taky věděla, že v takovém stavu vnímá potenciální ohrožení ještě rychleji a ostřeji než normálně - a že jsou jeho reakce mnohem instinktivnější a mnohem nepředvídatelnější.
Jak ostatně právě předvedl.
A v takovém stavu se dozvěděl detaily Dumbledoreova mistrovského plánu.
Kruté.
Zaletěla očima k dlouhému stolu pod oknem, k ostatním lidem z ošetřovny a laboratoře: k lidem, se kterými se tu dnes plánovali sejít, posedět a pobavit se. Zbavit se na chvíli starostí a dovolit si vnímat, že ta krvavá hra už skončila.
Stůl u okna ještě pořád hrál na trumfy a každou chvíli vybuchoval nevázaným smíchem. Blaise Zabini, o kterého si Severus dělal takové starosti, držel kolem ramen z jedné strany Dotta, z druhé strany Macmillanovou, a chechtal se, až slzel. Obvykle tak nesmělá Abbottová obcházela společnost s džbánem medoviny v jedné a šlahounem ostnice přátelské v druhé ruce, nabízela střídavě to i to a pronášela komentáře. Léčitelka Dillonsbyová ji v tom hlasitě podporovala a doplňovala slova, která se Hannah ostýchala vyslovit. Ravenclawské duo, Deanová a Macmillanová, dávalo společně k dobru věty, které byly zřejmě sestaveny ze samých citátů nebo parafrází - od koho se to asi holky naučily? - a podle nadšeného řevu patřila většina výroků mistrovi jedů z nejpovolanějších. Minerva nejdřív odhadovala, že pokud budou děti čerpat z tohoto zdroje, nemají proti nim léčitelé šanci, ale potom si všimla, že Severův stipendista, Anzelm Janecius, s nimi poctivě drží krok, jen přitom tolik neřve. Dott děvčatům občas tiše napovídal a poťouchle se u toho uškleboval: v takových případech se nezřídka šťouchali do žeber se Zabinim a společně se křenili nevysloveným vtipům, kterým mohli rozumět právě jen Slytherini. Longbottom s Cornfootem odněkud dotáhli další ostnici a ještě třapatku troubivou a révu půlnoční, a momentálně se dohadovali s Rosmertou, aby jim všechno to býlí nechala uvnitř, že je to materiál na věnec pro vítěze. Rosmerta se na ně žertem zlobila, že pokud jí ty jejich nevychované kytky polezou do kuchyně, vyhodí z domu nejen kytky, ale i oba herbology. Cornfoot se s vážnou tváří zapřísahal, že milované kytičky do kuchyně za žádnou cenu nepustí, jelikož je tam oheň a ten by jim mohl ublížit. Longbottom k tomu dodal, že vláha naopak rostlinkám neobyčejně prospívá a že je tedy raději nasměrují do sklepů. To už si stírala slzičky z koutků očí i rezervovaná Poppy Pomfreyová.
Ano, tam byla společnost, se kterou dnes Minerva a Severus chtěli být.
Shacklebolt se připojil k Severovi. Opírali se o bar, Shacklebolt uvolněně, Severus měl zase založené ruce na hrudi a dával celým postojem najevo, že mu ten rozhovor není milý. Ale přesto zdvořile naslouchal a zřejmě začínal na pravých místech i neméně zdvořile odpovídat. Minerva si uměla ty odpovědi představit: Ano, pane ministře, Ne, pane ministře, obávám se, že s vámi nemohu zcela souhlasit. Teď Severus naklonil hlavu na stranu a jemně povytáhl obočí. Zkroutil horní ret. Nevěří mu. Přesto Shackleboltovi pořád věnoval pozornost. A Shacklebolt zjevně vůbec neměl v úmyslu Severa drapnout za rameno a přemístit se s ním někam pryč: naopak, snažil se věci urovnat - a dával si přitom velký pozor, aby působil neútočně a aby se nepřibližoval víc, než byl Severus ochoten dovolit. Minerva si oddechla.
Nedivila se, že Shacklebolt ani Potter nepochopili, proč se Severus rozčílil. Jistěže, vzít tu hůlku a vyzkoušet ji byla logická volba - ale ne pro Severa (znesvětit hrob, Pottere?!) a ne za těch podmínek, které celý rok ve škole vládly. Ne s tím množstvím potenciálních i reálných udavačů. To by Severus rovnou mohl jít a plivnout Voldemortovi do očí, tak zřejmá vzpoura by to byla.
A to nemohl udělat, protože jeho praví spojenci nevěděli, že je s nimi na jedné lodi.
Merline, jak nesmírně to měla Albovi za zlé!
Shacklebolt zjevně tento její postoj sdílel, aspoň nakolik byl s to pochopit souvislosti. Potter ne. Minervu taková naivní slepota doslova vytáčela. Jak mohl - jak mohli oba dva, Potter i Severus, mít Dumbledorea po tom všem ještě rádi? Albus je oba odsoudil k smrti, využil je ve svojí vlastní hře, jako figurky na šachovnici, bezcitně, bez skrupulí, bez ohledu k tomu, že jsou živé, vnímající bytosti, a oni pro něj ještě pořád byli ochotní hledat a hlavně nacházet omluvy. Severovi vědomě neposkytl životně důležité informace - a Severus to zjistil, a přesto dál ze všech sil plnil sliby a požadavky, které byly prakticky nesplnitelné. Pottera... si Albus vykrmil doslova jako prase na porážku, přesně to formuloval Severus. Báječně si toho kluka připravil, zkazil ho úlevami, poštval proti všem, kdo se mu snažili reálně pomoci, navázal pevně jen a jenom na sebe, a proč? Aby drahý chlapec neváhal a okamžitě se šel nechat zabít v momentě, kdy mu jeho starý hodný mentor pokyne. A Potter se na něj pořád ještě odvolává!
A to tihle dva nebyli jediní lidé, kteří milému a laskavému Dumbledoreovi sloužili k jeho vlastním cílům. Tihle byli jen hodně vidět. Ale podobně vykořeněných životů se kolem vyskytovalo víc, než by kdo věřil. Včetně jejího, když už je o tom řeč. (Ten vypálený dům na kraji Hogsmeade...) Včetně školy, která několik posledních desítek let téměř rezignovala na svůj účel - učit děti - a sloužila spíš jako Dumbledoreova mocenská základna.
A od ní se teď čeká, že z tohohle příšerného chaosu zase vybuduje funkční řád. Merline!
No, ona to samozřejmě dokáže. Však už teď, pár týdnů po závěrečné bitvě vidí, že se věci dávají dohromady docela dobrým způsobem. Je to namáhavé a zdlouhavé, ale není to nemožné. Ale tentokrát to uspořádá čistě po svém a drahoušek Albus - drahoušek Albus, který nikdy nepopřál sluchu jejím oprávněným námitkám a návrhům - drahoušek Albus bude v té své naleštěné hrobce pěkně rotovat.
U barového pultu se Shacklebolt začal usmívat a Severus povolil svou nepřístupnou pózu a opřel si loket o desku. Výborně.
Minerva zavadila pohledem o nepoučitelné děcko u svého stolu.
Zíralo kamsi do neurčita. Kdyby ho neznala tak dlouho, myslela by si, že přemýšlí o tom rozhovoru, který právě skončil. Jenže ho znala, a tak věděla, že od něj něco tak náročného jako sebereflexi očekávat nemůže. Kde by se k tomu taky mohl dostat. Dumbledore ho učil jednat, nikoli myslet.
Dotčeně si povzdechla a pokusila se přilákat mladíkovu pozornost.
"Pane Pottere, kam jste dal... tu věc, co nechcete používat?"
"Já..." snažil se Potter zkoncentrovat, "zpátky tam, odkud to přišlo."
Na co se to pořád kouká, divila se Minerva. Sama v těch stínech, které pana Pottera tak fascinovaly, neviděla nic zvláštního.
"Kdo kromě vás a mě ještě ví, kde ta věc teď je, Pottere?" vyptávala se dál, krůček po krůčku.
"Ron a Hermiona," odpověděl nepřítomně, naprosto automaticky.
To nevypadalo tak beznadějně, říkala si: tihle dva už prokázali, že jsou schopní uchovat tajemství. Ale proč zase uhnul pohledem do toho tmavého kouta? Nebo jenom přemýšlí? O čem?
Ukázalo se, že o tomtéž, o čem před chvilkou dumala ona. "Profesor Dumbledore..." Viděl, že se Minerva zase začíná mračit, ale přesto dořekl, co původně chtěl. "Profesor Dumbledore taky říkal, že ji chtěl jenom zkrotit, že ji nesměl používat... no, k zabíjení."
Minerva si pomyslela, že drahý a všemi milovaný Albus použil Bezovou hůlku jako prostředek plánované smrti nejméně dvou lidí přímo a blíže nespecifikovatelného počtu nepřímo. Že u toho nevyslovil slova avada kedavra, a tak si uchoval duši celistvou a nezaplatil tu cenu, kterou donutil zaplatit Severa? O to hůř.
"Taky říkal, že nechtěl, abych vykradl jeho hrobku," brumlal Potter. "Že mě potřeboval zpomalit, abych se tam nedostal..."
"Nedivím se," usekla svým obvyklým briskním tónem Minerva. "Otevřít hrobku a vyrušit mrtvého je... nepředstavitelné barbarství, Pottere. Zločin hodný leda tak Voldemorta. To byste měl už dávno chápat."
A v duchu začínala řádně zuřit. K takovému dilematu přece vůbec nemuselo dojít! Kdyby se býval byl Albus Severovi jenom slůvkem zmínil, jakou hůlku to vlastně má, Severus by si našel způsob, jak ji s sebou odnést, už tehdy tu noc, a žádná hůlka by v žádné hrobce nikdy neskončila. Kdyby se býval byl zmínil mně, mohla jsem z nějaké jiné vyrobit kvalitní napodobeninu... nebo Severus mohl... nebo se aspoň Severus mohl rozhodnout, že tam nechá tu pravou a bude raději riskovat svůj život než život druhých. Kdyby...!
Ale ne, ne, ne, laskavý staroušek Albus raději neřekl nic - jako by tu zatracenou věc Voldemortovi dát chtěl!
"Paní profesorko... vy si taky myslíte, že jsem si ji měl nechat radši u sebe?"
"Ano, Pottere. Profesor Snape vám radil dobře." Jako obvykle, pomyslela si, a málem to řekla i nahlas. Přála si, aby se Potter aspoň jednou přestal chovat jako pitomá ovce a přemýšlel sám za sebe a vlastní hlavou.
Ale pak začal hlodat červík pochybností. Kdo je teď opravdu pánem té věci? Jak to zjistit?
Jestliže je ta věc opravdu zpátky v hrobce, stojí to celé za to, spáchat svatokrádež i podruhé?
Vlastně potřetí?
"Hm... Já... já jsem myslel, že mě nesnáší. Teda, jasně, on měl rád moji mámu, tak to jsem pak myslel, že by mohl mít rád i mě. Ale on mě asi fakt nesnáší? To je tak zvláštní..."
Z kuchyně zavonělo nakládané pečené maso: jedna z Rosmertiných specialit. Minervě zakručelo v žaludku, a pak ještě jednou a mnohem hlasitěji, to když viděla Abbottovou a Zabiniho, jak Rosmertě pomáhají nosit pečeni na stůl. Na jejich stůl. Seběhly se jí sliny. Ne, ještě ne, napomenula sama sebe. Nejdřív je tu práce.
"Profesor Snape jenom nesnáší, když dobrovolně ubližujete sám sobě," povzdechla si. "Nemá rád, když podvádíte. Když lžete. Když se ulejváte. Když ohrožujete druhé svou hloupostí. Když jste hrubý. Zkrátka když se chováte sobecky. To se na vás pak zlobí. Stejně jako já."
Nemyslela si, že to Potter pochopí.
K jejímu velkému překvapení Potter přestal zírat do temných koutů a zamyšleně zamumlal: "Jo... on byl celou dobu Dumbledoreův... a měl rád mámu... Já fakt nevím, proč se teď tak naštval. Já si opravdu myslel, že je mrtvej. To byste musela vidět, paní profesorko... ten had a ta krev..." Zmlkl. Minerva věděla, že není zvyklý se jí svěřovat: nesvěřoval se nikomu. Albus ho dobře vycvičil v necitelnosti k sobě - i k druhým. Zaskřípala zuby.
Ale pak se jí znovu objevil před očima ten výjev v Chýši: kaluž krve na špinavé podlaze a v té kaluži ranec černých hadrů a chomáč vlasů. Severus. Severus, polámaná hračka pohozená na zemi, ležící ve své vlastní krvi, ruce doširoka rozhozené a nezakrytou tvář otočenou ke stropu. Severus, oči zavřené, rty téměř bílé a tělo bez pohybu a strnulé, ano, ale když ho vzala do náručí, cítila, jak mu velice pomalu, ale přece jen ještě tluče srdce, a když otřela špínu z rány, viděla, že se zavřela a už nekrvácí. Severus, mistr lektvarů, který udělal všechno, co dokázal. Severus, který se zeptal... a tohle děcko, které ho tam nechalo klidně umírat a odkráčelo středem. Tohle děcko, které sice všude blábolilo o tom, jak jeho kdysi nenáviděný profesor miloval jeho dávno mrtvou maminku a jaký byl hrdina, ale už nemělo tolik slušnosti, aby aspoň řeklo, kde mají hledat tělo. Došlo jí, co Severus myslel tou inkarnací Dumbledorea. Znovu zaskřípala zuby, a už nedokázala mlčet.
"Proč jste nám aspoň neřekl, kde ho hledat? Copak jste si nevšiml, že jsme do Velké síně nosili všechny bez rozdílu, přátele i nepřátele?"
Z toho, jak překvapeně na ni hleděl, jí to bylo jasné. Ne. Nevšiml.
Proč by si všímal. To on byl přece Vyvolený, že? Na ostatních záležet nemuselo.
Skvělý žák svého bělobradého mentora, opravdu. Dokonalý syn svého otce.
Červená linka hněvu dostoupila vrcholu a překypěla.
"Jste ve všech ohledech horší než váš otec a váš kmotr, Pottere. Váš otec Severa nenáviděl, a přesto tehdy nasadil vlastní život, aby ho zpod vrby vytáhl. Váš kmotr ho sice napadl a omráčil, ale aspoň ho pak vylevitoval ven. Ale vy, vy jste se dokázal jen dívat, jak umírá, nehnul jste ani prstem a pak jste prostě odešel a zapomněl; být to jen na vás, nechal byste ho tam zetlít bez pohřbu. Člověka, který obětoval půlku života, aby vás chránil. Já se za vás tak stydím!"
Nadechla se. Odvrátila hlavu.
"Byla jsem to já, kdo ho našel. O necelých osm hodin později. Ještě žil."
Zíral na ni a bezmocně otvíral a zavíral pusu, jako ryba vyhozená na břeh.
Kingsley Shacklebolt a Severus zřejmě dospěli k nějaké variantě příměří, nebo dokonce vzájemného porozumění. Rosmerta jim dala na bar pistáciové oříšky: nabírali si svorně z jedné misky, louskali a hromadili slupky na pultu. Severus z nich vytvářel úhlednou pyramidu. Minervin přísný, utrápený výraz o něco změkl.
Potter pořád mlčel. Ne že by si myslela, že by mohl mít co odpovědět.
"Kde teď bydlíte, Pottere?" přešla raději na neutrálnější téma, když už napětí začínalo být neúnosné. "Víte, škola se ještě opravuje a práce budou pokračovat až do září. Ne že bych měla něco proti tomu, kdybyste se chtěl nastěhovat na kolej... jen si myslím, že byste tam neměl klid na učení. Kde bydlíte?"
"Na Grimmauldově náměstí. Paní profesorko," dodal rychle a téměř šeptem.
Podívala se na něj starostlivě přes obrubu svých brýlí. "Neodešli jste odtud loni, protože se vám to tam zdálo nebezpečné, Pottere?"
"Ne... už není. Dali jsme pryč tu past, kterou tam Moody nastražil na Sna... na profesora Snapea, madam... a Hermiona říká, že když se tam Smrtijedi nedostali celý rok, i když se tam ten... jo, Yaxley, náhodou s náma přemístil, tak že se tam už nejspíš nedostanou, a že když je teď Yaxley mrtvej... zkrátka je to tam dobrý, paní profesorko. A občas se tam přijde podívat Bill Weasley, a ten by poznal, kdyby bylo něco špatně... A je to ostatně můj dům," dodal tvrdohlavě.
"A ti mudlové, co jste u nich vyrůstal? Vaše teta a strýc?" zeptala se pro pořádek.
Mlčel a kreslil si prstem po desce stolu. "Nevím. Ale já už k nim nepůjdu."
Tolik k vděčnosti lidem, kteří k němu sice nebyli zvlášť laskaví, ale přesto ho nejméně deset let živili a šatili. Poskytovali mu domov, ať už byl jakýkoli. Starali se o to, aby ochrana jeho ctěného života, za kterou zaplatila jeho matka vlastní krví, přetrvala až do jeho dospělosti. Sešpulila rty. "Ujistil jste se aspoň, že jsou naživu, Pottere?"
Zavrtěl hlavou. "Já... já nevím, kde jsou," mumlal omluvně ke svým rukám a očima střílel všude kolem sebe, jako by chtěl najít únikovou cestu. "Oni je přece odvezli někam do bezpečí, ne? Myslím, loni před mýma narozeninama. Členové Řádu. Jo vlastně... kdo je teďka hlava Fénixova řádu, když je profesor Dumbledore...?"
Ještě jednou si ho přísně přeměřila, povzdechla si a opřela si loket o opěradlo židle. "Ne že by vám do toho něco bylo, ale Arthur Weasley a já. No... co už s vámi. Má se o vás kdo starat?"
Pochybovala, že by se byl schopen postarat sám o sebe: to jí bylo jasné i z jeho stručného a nepříliš souvislého vylíčení příhod minulého roku. Doufala, že uslyší jména Molly a Arthura Weasleyových.
Kutálel si v rukách skleničkou. "Jo, Kreacher. Domácí skřítek." Zasmál se, vzhlédl a nevěřícně zavrtěl hlavou. "To byste neřekla, on umí být vážně docela... docela normální. Přestal nadávat, poslouchá bez remcání a Hermionu si úplně oblíbil, a víte proč? Představte si, jenom proto, že mu říká děkuju a prosím. My tam totiž bydlíme i s Ronem a s Hermionou..." Hlas se mu zase vytratil, oči znovu zabloudily do stínů. "Hm, paní profesorko," řekl pak, "Ron asi bude dělat ty zkoušky se mnou, ale Hermiona... jak ji znám, ona vždycky ze všech testů dělala takovej problém... Já teda nechápu, co na tom má..."
"Vyřiďte slečně Grangerové, ať se u mě ještě během prázdnin zastaví. A nezapomeňte taky, oč vás žádal Phineas Nigellus: vraťte jeho obraz zpátky tam, odkud jste ho vzali."
"Jo... vyřídím," přikyvoval a pro tu chvíli vypadal dost přítomně, aby měla naději, že to opravdu udělá. "Ono je to beztak jedno... myslím ty zkoušky. Shacklebolt říkal, že nás oba bere klidně i bez zkoušek, tak je to stejně jenom formalita."
"Ministr Shacklebolt, Pottere," zamračila se a mlčky přidala na seznam proklínaných i milého pana ministra. "A nepodceňujte přípravu, i když si myslíte, že na tom nezáleží. Záleží."
Jenom kývl, myšlenkami zjevně zase úplně jinde. Pokusila se už poněkolikáté sledovat jeho pohled, ale pořád nedokázala zjistit, nač se dívá.
Otočila se tedy aspoň k baru. Kingsley Shacklebolt tam už nebyl. Severus smetal slupky do hrsti a nechával je mizet přímo ze svých dlaní.
Vůně pečeně u jejich stolu byla čím dál intenzivnější.
"Já bych to fakt nejradši nechal tam, kde to je. Já to nechci," řekl tiše Potter. "Profesor Dumbledore..."
Tvůj milovaný profesor Dumbledore by byl nejspokojenější, kdybys byl teď pod zemí, zavyla v duchu. A když budeš dál dělat to, co tě naučil, tak se tam taky dost rychle dostaneš.
Ale pak ji napadlo, že pokud Potter tu zatracenou hůlku opravdu nechce, tak nechat ji v hrobce není až tak špatné řešení. Vykradla by snad ona sama hrob jen proto, aby měla v ruce cenný artefakt - o který navíc ani nijak zvlášť nestojí?
Ne.
"Když to nechcete, měl byste to zlomit," ozval se za jejími zády Severův jemný hlas, tentokrát čistý, neosobně zdvořilý a striktně ovládaný, beze stopy emocí. Minerva se varovně nadechla a Severus tázavě naklonil hlavu a pozdvihl obočí. Zavrtěla hlavou. Znovu tedy obrátil pozornost k Potterovi. "Mám vám vyřídit, že ministr Shacklebolt odchází: pokud prý chcete jít s ním, měl byste si pospíšit. Prosím, paní ředitelko? Teď už můžeme?"
Evidentně myslel svoje předchozí prohlášení, že s tím klukem už nechce mít nic společného, naprosto vážně. Minervu to sice mrzelo, ale nedokázala mu to mít za zlé. Přikývla a vstala. A v ten moment uviděla, nač se Potter celou dobu díval.
U malého, zastrčeného stolku v rohu seděl Draco Malfoy. Krčil se tam sám nad jedinou skleničkou ohnivé whisky, jako kdyby se nemohl dočkat, až mu někdo kývne a on bude moci utéct.
Potter zamumlal něco, co při spoustě dobré vůle mohl být pozdrav, doloudal se za Rosmertou k baru, pravděpodobně zaplatit útratu, naposledy se otočil na Malfoye (skoro jako by mu něco chtěl říct, divila se Minerva: když s ním tolik chce mluvit, proč za ním jednoduše nezajde?), nejistě se podrbal ve vlasech, spravil si brýle a vyšel ven.
Minerva otočila oči ke stropu a povzdechla si.
Severus si pochopitelně všiml a zformoval levé obočí do tázavého oblouku.
"Jenom obdivuju společenský takt a celkovou genialitu svých dětí," povzdechla si znovu.
Severus kratičce stočil oba koutky nahoru. Levý skončil výš, jako vždycky: to gesto kvůli tomu vypadalo nesmírně ironicky, ale Minerva už ze zkušenosti věděla, že je třeba dívat se na oči. Ty byly čisté, stejně jako jeho hlas. A začínaly se v nich zažíhat malinké ohníčky.
"Bavila ses tu dobře?"
Zamračila se a zavrtěla hlavou. Znovu ji napadlo, že si Severus může myslet, že to domluvila schválně. Dokonce chvilinku váhala, jestli tu Malfoy není na Severův příkaz, pro všechny případy. Nezdálo se jí to příliš pravděpodobné, ale nebyla si jistá. Pak si řekla, že teď to s tou podezíravostí přehání zase ona. A potom, že přece není nic jednoduššího, než si to ověřit. "Máš v plánu promarnit ještě jednu půlhodinku další neplodnou diskusí s druhou částí té nepozvané dvojky?" zeptala se, zčásti trpce a zčásti zvědavě, a lehce kývla směrem k Malfoyovi.
"Pouze v tom případě, že by na tebe začal pokřikovat stejně nahlas a neomaleně jako náš slavný hrdina na mě," ušklíbl se. Chvíli ji pozoroval, pak velice tiše a neobyčejně vřele dodal: "Ne, Minervo. Kdybych chtěl něco řešit s tebou a s Malfoyem, přivedl bych ho k tobě do ředitelny. Já vím, že to setkání s Potterem nebylo naaranžované. I když je to absolutně iracionální, představ si, že ti věřím."
Bylo to, jako by ji tím hlasem objal. A její dlaň na jeho rameni mu řekla právě tolik jako ten ostrý polekaný nádech, když si zhruba před necelou hodinou pana Pottera všimla. Ale nahlas zaznělo jenom: "Takže se už můžeme jít najíst?"
"Pokud nám něco nechali," blýskl po ní očima. Znovu měla pocit, že jí tím z tváře stírá starosti a smutek. A opravdu, když se kratičce usmála, některé vrásky z jejího čela zmizely.
Stáhla ruku z jeho ramene, strčila si ji do kapsy a zavadila přitom o jistý okrouhlý předmět zabalený v kapesníku. Nakratičko se zarazila: slíbila přece, že Severovi ukáže, co tam na pasece našla. Ale nechtělo se jí ničit mu náladu: ani v těch nejlepších dobách nebývalo časté, aby byl Severus tak blízko tomu, být šťastný, jako teď. A tak raději vyprázdnila svou skleničku, hodila jí směrem k jejich stolu, bleskem vytasila hůlku, namířila ji na letící objekt. Na stůl dosedl krásně zbarvený ledňáček. Chvilku si čechral peříčka, pak naklonil hlavičku, jedním korálovým očkem přehlédl tabuli, druhým se podíval na Poppy Pomfreyovou, doťapkal k ní a začal jí ozobávat ruku. Minerva spokojeně mrkla a schovala hůlku. "Teď už je to napadne."
V koutcích jeho očí se objevily droboučké varhánky smíchu. Ale nahlas si postěžoval: "Typický Gryffindor, rezervuje jenom jedno místo..."
Nevšiml si toho zaváhání, zaradovala se, a ve vlně té radosti ji napadlo vystřelit mu jeho skleničku z prstů. Naštěstí se ale podívala na jeho hůlkovou ruku. Samozřejmě tasil, automaticky, pravděpodobně při její první exhibici, a teď už špička hůlky znovu začínala stoupat. Uznale se usmála: tohle tedy byl důvod, proč byl Severus tak skvělý v soubojích. Pak v duchu vynadala sama sobě: když mluvil se Shackleboltem, to si dělala starosti, aby Kingsley nepřekročil tenounkou a ustavičně se měnící hranici toho, co Severus ještě nepovažuje za útok, ale když je v obdobné pozici ona sama, chová se naprosto stejně riskantně a nezodpovědně jako její gryffindorské děti. Zavrtěla hlavou sama nad sebou, připravila se a kývla: "Neblázni a hoď."
Dopil a hodil, vysokým obloukem až skoro ke stropu. Kolem stolu zakroužil miniaturní bahenní dráček, dlouhý od čenichu po špičku ocasu jen něco málo přes dvě pídě, vybarvený do několika odstínů zelené, od světlého trávového bříška po temně mechový hřbet, na hřbetě černé ostny se stříbrnou špičkou, černostříbrná křídla, černá chytrá očička. Vychrlil trochu plamenů mezi oba slytherinské kluky, usadil se před Anzelmem Janeciem, stočil se do kolečka, položil si čenich na ocas a slastně vypouštěl páru.
Tentokrát už Severus další námitky neměl.
Když došli ke stolu, byly už v jeho čele dvě volné židle, měli nachystané plné talíře a u každého z nich ležela ozdoba z révy půlnoční.
Minerva namířila hůlku na ledňáčka, změnila ho znovu na skleničku a právě se chystala udělat totéž i s dráčkem, když ji Severus zarazil.
"Ne, prosím, nech mi ho..."
"Tyhle hračky nevydrží nijak dlouho, Severe, to kouzlo za několik měsíců vyprchá," upozornila, ale když se znovu podívala tomu hrozivému, černému, údajně bezcitnému kouzelníkovi po svém boku do očí, nedokázala té prosbě odolat: tolik fascinace a dětské touhy v nich bylo. Zakroužila nad dráčkem hůlkou. Dráček ten pohyb sledoval ustaranýma očkama. Když byla stabilizace dokončena, zaklonil hlavičku, otevřel tlamku a spokojeně vychrlil plamennou kytici.
Severus se šťastně usmál a pohladil dráčka po hlavě. Pak se doopravdy rozesmál, svým typickým suše kašlavým způsobem.

Dráčkovi přibyly tartanové botičky.

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 KattyV KattyV | Web | 7. srpna 2014 v 16:22 | Reagovat

Tak, situace se na chvíli malinko zklidní. I když... i tady bylo dost momentů, které moc pohodě nenahrávají.
Zjistila jsem ovšem, že jsem zaváhala. Začala jsem tvořit obrázek s ledňáčkem, jen abych si uvědomila, že kapitola už je na světě. Ach jo. No uvidím, zda ho ještě dodělám, nebo zda se pustím do dalšího k příští kapitole. A konečně se objevil dráček. Toho prostě miluju :D

2 ioannina ioannina | 7. srpna 2014 v 20:21 | Reagovat

Dráček je úžasnej - a ve tvým provedení nemá chybu.

3 Regi Regi | E-mail | Web | 9. srpna 2014 v 21:17 | Reagovat

Dráček! Ioannino, co jsi to se Severusem provedla, pusa se mi nechce narovnat a na oslavu jsem si nalila dvojku červeného. Ať žijou červené botičky! (Pubertální Harry je odpuštěn :-D )

4 ioannina ioannina | 9. srpna 2014 v 22:47 | Reagovat

No, zbavila jsem ho jha čtverného špehování a dala jsem mu nadřízenou, které záleží na jeho životě a vůbec která ho má ráda. Stačilo mu málo, že? On je v podstatě dost nenáročnej. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014