ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Čtvrtý korálek: 3. Neville - část druhá

13. srpna 2014 v 0:03 | Ioannina |  Čtvrtý korálek růžence: růžový - Nepokojní mrtví
Ale chlapec k jeho úžasu odmítl. "Nezlobte se, pane. My jsme se dohodli, že... no, že dneska nebudem nikdo... kvůli Blaisovi. Aby mu nebylo smutno po Daphne." Pokrčil bradu, starostlivě, nešťastně. "Já bych tak chtěl... Jenomže já nevím, já vážně nevím, pane. Nedokážu se rozhodnout. Říkám si, vy byste si určitě na mém místě vybral tu těžší cestu, ale která to je?" Vysypal rozcupované kousky ubrousků na desku baru, otřepal si ruce.

Chvilku cucky zamyšleně pozoroval, snad se pokoušel vyčíst z nich nějakou odpověď - jako by i z útržků papíru bylo možné věštit podobně jako z čajových lístků. Pak se nesměle zeptal: "Mohl byste mi ukázat, jak jste to dělal, pane? To evanesco z dlaní?"
Severus se rozhodl, že to by mohl.
Longbottom po něm to kouzlo úspěšně zopakoval.
"Stejně jako když člověk zahřívá tinkturu před aplikací, aha," zamumlal si. "Děkuju, pane profesore." Vzdychl, vzal od Hannah plný džbán a šel s ním k jejich stolu.
Slečna Abbottová zůstala u baru. Přičinlivě leštila skleničky a švitořila u toho s Rosmertou.
Severus ještě chvilku stál ve stínu, pozoroval studenty. Aby nebylo Blaisovi smutno po Daphne. I po těch letech ho pořád ještě dokázali překvapit. Většinou byli skoro nesnesitelně sebestřední, pravda, stejně tak jako mu neustále lezli na nervy tím, jak hledali složité odpovědi na jednoduché otázky a jak naopak skutečně složité otázky odbývali urážlivě jednoduchými a nepřesnými odpověďmi - ale čas od času udělali něco tak jemného a lidského, jak by snad žádného dospělého nenapadlo.
Jakou otázku to řeší Longbottom? Do čeho se ho snaží Shacklebolt uvrtat?
Severus měl svoje podezření a vůbec se mu to nelíbilo.
Nahmatal v kapse flakónek s detoxikačním lektvarem. Nebudu čekat, až tělo zpracuje všechen ten alkohol samo, vezmu si tohle, rozhodl se. Pro jistotu. Přece jen bude lepší mít čistou hlavu... a navíc jsem nedospalý a unavený. Protáhl si záda v kříži, udělal krok směrem do světla.
Abbottová si ho téměř okamžitě všimla a zamířila k němu.
"Chcete donést něco na pití, pane?"
"Pořád si ještě hrajete na šenkýřku, slečno Abbottová? Šťávu, prosím."
"Jakou, pane?"
"Ale to je jedno."
Dostal pomerančový džus: odhadoval, že proto, že Abbottové chutná pomerančová šťáva víc než dýňová. Nakapal do něj deset kapek lektvaru a nějakým zázrakem se dokázal neošklíbat, když to pil. Ne že by nebyl zvyklý na různě hnusné chuti lektvarů, ale konkrétně tenhle byl zkrátka jeho nejneoblíbenější. Mistr Divjakov mu trefně říkal Kladivo na polojedy a Severus měl ještě od dob studií tuhle chuť spojenou s vědomím neúspěchu. U mistra Divjakova musel žák ochutnat každý lektvar, který vyrobil. I ty nepovedené. Zejména ty nepovedené.
Abbottová mu nabídla ještě druhou sklenici. Přijal.
Tato už byla čistá, a tak se dala pít.
"Víte o tom, že na šenkýřku máte už teď nepřiměřeně vysoké vzdělání, že, slečno Abbottová?"
Pochopila: chichotala se. Ocenil to zkroucením koutku úst. Práce v laboratoři jí prospívá, říkal si, přestala se tak nemožně podceňovat. Pak se k němu ale naklonila a než stačil udělat nějakou další poznámku, rychle zašeptala: "Vlastně hlídám madam Rosmertu. Madam Dillonsbyová má pocit, jako by na ni zase někdo chtěl zkoušet imperius. Víte, že je tu Draco Malfoy, pane? Za celou dobu, co tu stojíte, si netroufl se sem ani jednou podívat, a to sem předtím koukal v jednom kuse. Madam Rosmerta tu má pod pultem nějaký divný zapečetěný balíček. Mně se to teda vůbec nelíbí: co když je v tom zase nějaký prokletý nebo otrávený amulet, jako posledně? Myslíte, že bych jí to měla pro jistotu štípnout?"
Lektvar začínal působit. Právě včas: její šeptání a způsob, jakým se k němu nakláněla přes desku baru, přitáhly pozornost několika nejbližších čumilů.
Ušklíbl se, podíval se po ní svým nejlepším pohrdavým pohledem a zavrtěl hlavou. "Ne, nemyslím, že bych vám měl dovolit zacházet tak daleko, slečno Abbottová. Obávám se, že si neuvědomujete potenciální rizika svého chování. Doporučuji vám, abyste tuto... práci... přenechala těm, kteří jsou pro ni lépe disponováni."
Ani tentokrát ho nezklamala: trvalo to sice o něco déle, ale když uviděla téměř hladový výraz ve tvářích obou nejbližších zvědavců, znovu pochopila. "Když myslíte, pane profesore..." řekla a poslušně se stáhla, sice lehce nejistě, ale i to jen nahrávalo jeho plánům. Byl na ni pyšný.
"Správně, Abbottová," pochválil ji, "vaši profesoři mají vždycky pravdu."
Začervenala se. "To já přece vím, a když náhodou zrovna ne, tak mají pravdu moji profesoři. Kdybyste ale dovolil, pane, měla bych si ještě chvilku hrát. Slíbila jsem madam Rosmertě, že umeju nádobí. A pak už půjdu hned zpátky k našemu stolu, pane, čestně."
Viděl, že se k nim blíží sama Rosmerta, a rozhodl se toho využít. Přesunul se tak, aby svými zády zdánlivě zaštiťoval Abbottovou před oběma lehce přiopilými otravy, ale doopravdy aby znemožnil výhled Malfoyovi. Rosmerta začala bavit oba zvědavce; Severus přiměl Abbottovou, aby ještě přetřela hadrem bar, a poctivě ji peskoval, dokud se Rosmerta neocitla dostatečně blízko.
A pak už to bylo velice snadné: nahlas si říct o pár doutníků a tiše si od ní vyžádat inkriminovaný balíček. Rosmerta tu hru uměla hrát ještě lépe než on. Zatímco ho prosila, aby byl tak hodný a nekouřil vevnitř, a ukazovala mu, kudy se dostane na dvorek, napsala prstem na mokrou desku dvě jména: "Potter. Pro Malfoye."
Dohlédl, aby Abbottová dokončila práci, poslal ji zpátky ke stolu a zamířil na dvorek.
Venku ještě drobně poprchávalo.
Pod oknem, u kterého stál jejich stůl, byla zvenku lavička. Střecha přesahovala dost daleko, takže lavička i okolí zůstávaly suché; skrz záclony na okně prosvítalo ven dost světla, aby nebylo třeba rozsvěcet hůlku. Okno bylo pootevřené: zevnitř bylo slyšet útržky vět a občasný trylek smíchu. Záhadu dráčka už zřejmě dořešili a teď se společnost podle všeho rozpadla na několik menších skupinek. Dott si pochvaloval, že má letos víc správně vyřešených otázek než Deanová, a utahoval si z ní, že jí možná dá ze své vyhrané čokolády ochutnat, když bude hodná a hezky poprosí, což si Deanová pochopitelně nemohla nechat líbit a odsekávala mu jako obvykle. Macmillanová a Zabini už zase tahali rozumy z Anzelma Janecia, a tentokrát se neptali jen na dračí rezervaci, ale i na ostatní místa, kde byl mladý mistr na praxi. Zdálo se, že v téhle skupince je i Minerva. Severus byl rád: Minerva a Anzelm ještě nenašli společnou řeč, snad jim právě takové popovídání pomůže tu bariéru překonat. Abbottová a Cornfoot se bavili s Poppy o svých oblíbených rostlinách, Abbottová přitom vzpomínala, kde které z nich viděla v průběhu minulého roku, když se spolu s tatínkem stěhovali z místa na místo: když byla totiž loni zavražděna její matka, pan Abbott vzal dceru ze školy domů, a když pak později zemřel i ředitel Dumbledore, ministerstvo padlo do rukou Voldemorta a jeho Smrtijedů a hony na kouzelníky mudlovského původu se začaly odbývat otevřeně, nebylo už na světě síly, která by pana Abbotta donutila pustit dceru z očí a poslat ji zpět do školy, bez ohledu na ministerské nařízení o povinné školní docházce, takže zjevně strávili celý poslední rok na útěku. (Ne že by se jim Severus divil: a to i přesto, že měl v tom ministerském výnosu sám prsty. Opravdu těžko říct, kde bylo poslední rok méně bezpečno: jestli ve škole, jejímž ředitelem byl Dumbledoreův vrah a zjevný oblíbenec Temného pána a kde se stali profesory dvou povinných předmětů dva další Smrtijedi známí svou brutalitou, sourozenci Carrowovi, nebo v divočině, že, říkal si a cítil, jak se mu na rtech usazuje hořký úšklebek.)
A přece pan Abbott dceru tak docela neuhlídal. Když se jí v kapse rozhořel galeon, kterým si Dumbledoreova armáda dávala znamení, utekla otci a přidala se k přátelům. Právě v ten jediný den, kdy bylo ve škole skutečně nebezpečno a kdy tam lidé doopravdy umírali. A byl to právě její nápad - typicky hufflepuffská snaha pomoci - díky němuž začala už pouhých pár hodin po bitvě Severova laboratoř otevřeně spolupracovat s Poppyinou ošetřovnou.
Teď už nikdo nezjistí, kolik životů se zachránilo takovou drobností, jako že nemusel všechny potřebné lektvary vařit na místě Anzelm sám (jak byla zřejmě původní představa Dennise Llewellyna, když Anzelma a Dariu do Hogwarts posílal): že mohl jenom kontrolovat to, co jim laboratoř dodávala, a zbytek času že mohl strávit bezprostřední péčí o raněné.
Daria Dillonsbyová je všechny poslouchala, ale odpovídala jenom na přímé otázky: asi jí pořád dělal starosti Malfoy.
Longbottom slyšet nebyl. Nepřidal se k debatě ani tehdy, když se Zabini velmi tiše a trhaně rozpovídal o tom, co dělal před bitvou a v bitvě on sám: jak shromažďovali lektvary a ostatní potřeby pro stan první pomoci, kde měli všechno schované a jak se k tomu od Prasečí hlavy dostali. Vyprávěl, jak se na rozloučenou objali s Theodorem Nottem a že mu přeběhl po zádech mráz, když přál Theodorovi štěstí, jak se pak Theodore a Tracey rozběhli proti Smrtijedům, když je viděli zapalovat domy, a začali záměrně dělat zmatek, aby odlákali pozornost, zatímco ostatní tahali z hořících domů lidi. Vzpomínal, jak slyšel Theodorova otce křičet "Zrádce! Zrádce vlastní krve!" a zahlédl šarlatový paprsek omračovací kletby a hned za ním zelený zášleh kletby smrtící. Sám příteli na pomoc jít nemohl: snažil se udržet jednu mladou těhotnou ženu, aby neběžela zpátky do domu, který se řítil k zemi v roji jisker - a její muž byl ještě vevnitř. V poli za vesnicí pak narazil na Tracey, šokovaně zírající na vlastní ruce, ale než stihl cokoli udělat, utekla mu a zmizela ve stínech pod hradební zdí. Místo ní se odněkud objevila jeho dívka, Daphne, vlekla za ruku dítě a vůbec nevnímala, že jí hoří vlasy: dostala zásah ohňovou kletbou, která se odrazila od tabulky v okně. A byli to právě jejich čtvrťáci, jejich mrňata, jak jim říkali, kdo se na ni vrhl, poválel ji v hlíně a uhasil, Merlinovi díky za jejich duchapřítomnost. Měli už tou dobou na starosti skoro deset raněných, nemohli zůstat na otevřeném prostranství: snažili se propracovat se s nimi k Hagridově boudě, kde čekali Jeremy a Linda s další bednou lektvarů. Když přelézali hradby, vrazili přímo do hejna mozkomorů a někdo neznámý jim poslal na pomoc Patrona. Pak znovu letmo zahlédl Theodora, jak se pokouší proklouznout zničenou bránou do hradu, z jedné strany po něm přitom pálí bystrozoři a z druhé Smrtijedi: v příštím okamžiku uviděl padat tělo a mohl jen doufat, že to nebyl Theodore, zase to bylo příliš daleko. Když tam doběhl, zjistil, že to byla Tonksová. U Hagridovy boudy přestávalo být bezpečno: rozdělili se a kdo mohl chodit, zmizel s Jeremym a Lindou v lese a znovu dělali virvál, aby odlákali pozornost, zatímco on s Daphne zoufale hledali pro ostatní nový, lepší úkryt. Zjistili, že se Vrba mlátivá nepohybuje a pod ní že je tunel: to vypadalo nadějně. Dopravili dolů raněné a oba čtvrťáky a vylezli ven. Jeremy s Lindou nebyli nikde v dohledu, u Hagrida už hořelo. Hlavní brána byla dokořán, bojovalo se uvnitř i venku: snažili se tedy ještě odvést nějakou užitečnou práci v poli. A tam byla podruhé, fatálně, zasažená Daphne, když se plazila na pomoc Erniemu Macmillanovi, Melissinu bratrovi: ta kletba přiletěla z hradu, od obránců. Zabini hodil za hlavu všechnu opatrnost: rozběhl se k nim a metal cestou kletby po všem, co se kolem hnulo. Pamatuje si, že na něj někdo křičel "Zrádče!", jako na Theodora, a ještě "Přivandrovalecká špíno!"; pak si vzpomíná, že tím směrem vypálil obzvlášť zuřivě a někdo tam zaskučel, tak nějak divně zakopl a do vzduchu se vznesla maska, odrážely se na ní plameny a záblesky kleteb. A pak už mu všechno splývá, až do okamžiku, kdy vzal do náručí Daphne. Dovlekl je oba dva, ji i Ernieho, k ostatním pod Vrbu mlátivou, na Daphnino naléhání ošetřil nejdřív Ernieho a pak si začal zoufat, protože už mu nezbyly potřebné lektvary pro ni. Chtěl znovu vylézt ven, ale vrba ožila, nikdo nevěděl jak a proč, a ta mladá maminka ho stáhla zpátky dolů a držela ho, dokud nepřišel k rozumu. Slytherinská mrňata se pokusila propátrat chodbu na druhou stranu, Daniel prolezl jakýmsi poklopem, uslyšeli vyděšené vyvřísknutí, zahlédli odraz zeleného světla a k nohám se jim skutálelo jeho mrtvé tělo. Krátce zvažovali, že na tom místě strhnou strop, aby už nešlo projít. Nakonec se rozhodli to neudělat: neměli představu, jak uklidnit vrbu, a jiný východ nebyl. A tak se potom až do pozdního večera už jen vyděšeně choulili v podzemní chodbě, kde se všichni ti, komu bylo tak zle, že už nedokázali udržet hůlku, snažili aspoň nesténat nahlas, aby nepřivolali nežádoucí pozornost, a na jednom konci chodby zíral do tmy Blaise Zabini, na druhém právě Ernie Macmillan, hůlky v pohotovosti, připravení zabít kohokoli, kdo by tam strčil nos. Stydlivě líčil, jak byli po těch hodinách bolesti ve tmě už tak vystresovaní, že málem vypálili i po profesoru Slughornovi, který je dobrého půl dne hledal ve všech možných i nemožných úkrytech, jen aby jim řekl, že bitva skončila a že je na ošetřovně přijmou všechny, včetně Slytherinů, a pomohl jim dopravit raněné do hradu.
Severus ani nedýchal: tohle bylo poprvé, kdy o tom všem Zabini dokázal promluvit.
Zabini domluvil, zmlkl. Někdo si posmrkl. Severus nedokázal odhadnout, kdo, jen se modlil, aby nikoho nenapadlo prozradit, kde tou dobou ležel on sám, zdánlivě mrtvý, s protijedem v kapse. Minerva není hloupá: nezbytně jí musí dojít i to, že se ráno pohybovala jen pár desítek metrů od celé té skupinky. Merline, prosím, ať nic neřekne. Kdyby o tom teď promluvila jen slovo... Merline, prosím.
Chvilku bylo ticho, Severus drtil rukama okraj lavičky. Pak Minerva řekla lehce zastřeným hlasem: "To bylo... to byla vynikající práce, Blaisi. Něco takového mohl dokázat jenom Slytherin."
Severus si sedl, opřel se zády o zeď a pomalu, úlevně vydechl.
Potom se schoulil, skryl obličej v dlaních a dlaně za prameny vlasů a bezhlesně plakal pro malého Daniela, který nejspíš umřel jen proto, že se polekal a vykřikl, když ve tmě šlápl do kaluže krve a zakopl o tělo svého profesora. A možná jen proto, že někdo zahlédl pohyb tam, kde měla podle Temného pána ležet jenom jedna úhledná mrtvola, předpokládaný předchozí pán Bezové hůlky, Severus Snape. Možná tu kletbu vrhl dovnitř sám Temný pán? Těžko říct. To už se asi nikdy nedozví.
Pokoušel se najít aspoň trochu rovnováhy. Přál si, aby nebyl pil ten odporný detoxikační lektvar: kdyby měl v krvi kapku alkoholu, bylo by mu teď líp. Naneštěstí byl nechutně střízlivý.
Nemůže plakat. Nesmí plakat. Má práci. Musí zjistit, co je v tom zatraceném balíčku. Nemůže... krucinál! Vzpamatuj se, srabe! Mrtví jsou mrtví, nech je spát! Máš na starosti živé!
Nadávání pomohlo. Jednoduchá, osvědčená terapie, ušklíbl se.
Vytáhl kapesník, navlhčil ho. Otřel si obličej. Pak ruce. Vysušil kapesník. Zaposlouchal se do hovoru vevnitř: slyšel klidný Anzelmův hlas. To bylo dobré. Nakonec se rozhodl, že si už může věřit, a opatrně vyndal z kapsy podezřelý balíček. Položil ho vedle sebe na lavičku a rozbalil.

------------------------------------
Tak a ještě do třetice, pokračujte, pokračujte

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014