ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Čtvrtý korálek: 3. Neville - část třetí

13. srpna 2014 v 0:05 | Ioannina |  Čtvrtý korálek růžence: růžový - Nepokojní mrtví
Z tmavé látky na něj vykoukly dvě důvěrně známé hůlky: Drakova hlohová a Bellatričina ořechová.
Chvilku na ně bez pohnutí zíral. Cítil, jak mu v žaludku začíná bublat vztek.
Potter.
Potter, přesvědčený o nekonečné pravdě, na kterou má patent on sám, jediný.
No skvěle, to tu ještě chybělo.

Milý pan Potter, zachránce kouzelnického světa, se rozhodl být ušlechtilý a vrátit Malfoyovi ukořistěnou hůlku. A jako by toho ostentativního rytířství nebylo dost, přiložil k ní hůlku jeho tety, zabité v bitvě. Co tím, u Merlina, ten pitomec absolutně neschopný používat poslední ubohé drobky toho rosolu mezi svýma ušima sleduje?!
Dobrá, dobrá, budeme paranoidní a podezíraví a začneme od podlahy. Severus vytáhl svou vlastní hůlku. "Maledicta revelio. Venenosa revelio."
Nic.
Látky byly dva kusy: Severus pečlivě zabalil ořechovou hůlku do jednoho z nich, druhým omotal rukojeť hlohové.
"Prior incantato."
Z hlohové hůlky se začaly vynořovat duchovité postavy a věci: obrazy posledních provedených kouzel. Jako první Temný pán a slavné expelliarmus: letící Bezová hůlka. To Severa nepřekvapilo, to už věděl. Jen netrpělivě pohodil hlavou, aby přízrak odplachtil a udělal místo pro další. Ale ten se odmítl hnout: ještě se ukázalo štítové kouzlo, protego; teprve pak duchovitý Temný pán poslušně couvl do deště. Další se vynořil ten prokletý prsten, který tehdy upálil Dumbledoreovi ruku, a kolem něj oblak světla: lumos. Hned za ním stín stínu známého zvířete: Potterův Patronus. Crabbe a Goyle v plamenech, proud vody: aguamenti. Další expelliarmus. Stíny padajících věcí zamrzlé ve vzduchu: finite incantatem. Severus zkřivil ústa. Celkem běžná kouzla, člověk by nevěřil, že se pan Potter účastnil bitvy. Ale moment, další známá tvář, Amycus Carrow... zkroucený v bolestech: cruciatus.
Merline, tak je to pravda, Bellatričino špičkování přineslo ovoce: Potter se naučil úspěšně používat cruciatus... (z hůlky se dál řinul proud přízračných svědectví, ale Severus jim nevěnoval velkou pozornost: díval se do tváře svého druha a nepřítele, zkroucené v agónii, dokud se z hůlky nevynořil další silný obraz, skřet od Gringottů... a další známá tvář, Travers... a další skřet) ale, podívejme, i imperius. Jste rozhodně dobrý žák svých smrtijedských lektorů, pane Pottere, vnímavý adept v oboru černé magie. Nedivím se, že se chce téhle hůlky zbavit, to nedává pěkný obrázek, hrdina bez bázně a hany - a Neprominutelné kletby... při vloupání do banky... Co zamýšlí? Chce to snad hodit na Malfoye? Chce dostat do Azkabanu i syna, nejen otce?
Dvorek se pomalu zaplňoval stříbřitými stíny. Severus dýchal zhluboka a začínal se potit: držet priori incantatem tak dlouho je docela náročná záležitost. Nevěnoval tomu pozornost: nějaká námaha...
Copak tu máme dál. Několik slabších kleteb, několik běžných věcí... moment, tohle už musí být Malfoyova školní práce... fiendfyre?! Tolikrát? Proč a kdo učil Malfoye ďábelský oheň? A hlavně, kdo to vlastně v Komnatě nejvyšší potřeby upálil Vincenta Crabbeho?! Z toho blábolení Gregoryho Goyla člověk vůbec nemůže být moudrý, ten kluk byl v šoku a je zázrak, že si pamatoval aspoň něco. Tahle hůlka to nebyla, ale... ale Malfoy tu kletbu jednoznačně uměl a není to hůlka, ale kouzelník, kdo vrhá kletby. No tak, klid... nerozčiluj se, dívej se dál. Další běžná práce... Znovu cruciatus, na Ollivandera... a pokus o legilimenci, neúspěšný... Merline, to je přece přesně ta metoda, kterou používal pro výslechy Temný pán.
A dost. Tohle už je příliš.
Severovi se udělalo zle. Roztřásly se mu ruce, nebyl dál schopen spojení mezi hůlkami udržet. Sklonil svou březovou, vrátil ji do kapsy. Drakovu položil k té druhé, nezkoumané, a obě znovu překryl látkou. Vjel si rukama do vlasů, pevně chytil a silně zatáhl: snad ho bolest probere.
Neprobrala. To si mohl myslet. Naopak.
Přivolala mu jeho nejhorší noční můru. Ten den, kdy Temný pán znovu získal tělo a on, Severus, se k němu vrátil. O několik hodin později, než byl povolán: přesně jak chtěl Dumbledore. Nikdy v životě neměl větší strach než tenkrát. Celou cestu od hradu k bráně urazil v divném polosnu, bez myšlenek: nesměl se zastavit, nesměl začít přemýšlet, jinak by nedokázal jít dál. Přemístil se - a čekal, s jistotou očekával, že první slova, která od svého pána uslyší, budou avada kedavra... a nebylo k tomu daleko, zdaleka ne, byl by stačil jediný špatný pohyb, jediný neuhlídaný záblesk očí. Severus poklekl, sklonil hlavu, vzal do prstů lem pláště svého pána, políbil - a nad jeho zátylkem se celou dobu vznášela špička hůlky. A právě když se nadechoval potřetí a začínal doufat, že proti všemu očekávání přece jen nakonec dostane milost, uslyšel: "Crucio."
Trvalo to nekonečně dlouho. V jednu chvíli do něj musel Temný pán kopnout, nebo se snad sám tak zkroutil v křečích, těžko říct: rozhodně se ocitl na zádech a uviděl jeho oči. Propalovaly se mu do lebky, likvidovaly jednu bariéru za druhou, hladově hltaly každičký kousek jeho paměti, který jim padl do rány, zatímco fyzická bolest mu rvala tělo na cáry, ždímala ho jako kusy bezvládných hadrů. Nemohl dýchat; nemohl myslet; nebyl.
Omdlel. Vždycky měl rád tu měkkou, sametovou temnotu, ve které mizí hrany věcí: ponořil se do ní, šťastně, vděčně. Mohla to být smrt: nevadilo by mu to. I tu by uvítal. Ale nebyla, a nebyl to ani konec bolesti, jen krátké přerušení. Někdo ho polil vodou, někdo jiný ho probral kouzlem. Sebral se, klekl si. A začalo to znovu. A pak ještě jednou. A ještě. Až byl konečně Temný pán spokojený, dal mu další příkazy, odešel a jeho nechal ležet v horečnatém polovědomí, na krásně chladivé zemi, v kaluži vody, krve a moče.
Nepamatuje se, jak se té noci dostal domů. Snad je to dobře: nač si pamatovat. Musel se dostat domů, musel podat zprávu Dumbledoreovi, tak to udělal, to je vše.
Jen o těch rudých očích se mu od té doby často zdává.
Přesně tak vypadá ta metoda, kterou používal Temný pán.
A já si myslel, já věřil, že Draco na něco takového nikdy nebude mít žaludek. Já blázen!
Ano, Blaise v bitvě pravděpodobně zabil, a Tracey nejspíš taky zabila, a Theodore možná taky. Ano, sám jsem to teď slyšel. Ale... ale. Bránit se, bojovat o život je jedna věc. Ale vědomě někoho týrat, držet někoho v cruciatu (a Severus si mimovolně promnul jizvu na levém předloktí a jizvy na hrudi), způsobovat někomu takovou bolest záměrně, aby byl slabý, aby nedokázal vzdorovat, aby se mu dalo snáz proniknout do mysli... doma, v klidu, ne uprostřed bitvy... vězni... panu Ollivanderovi... starému, bezmocnému člověku... to je úplně jiná věc.
Polykal sliny nevolnosti. Choulil se, vlasy mu zakrývaly tvář. Zlehounka, nevědomky si masíroval jizvy po cruciatu.
Je tu jistý důvod, proč se určité kletby... nepromíjejí.
Přál jsem si, aby Harry Potter byl jako Lily. Doufal jsem, že Draco Malfoy bude mít v povaze víc z Narcissy. Nestalo se. Oba, oba dva se vyvedli po svých otcích. A já jsem zklamal. Ostatní svoje děti jsem třeba dokázal vést lépe, ale tyhle dva, ty, na kterých mi záleželo nejvíc, u těch jsem zklamal.
Potter chce tuhle hůlku vrátit Malfoyovi. No dobrá. Ti dva si nemají co vyčítat. Jen ať si ji Malfoy vezme zpět.
Severus si uvědomil, že bude velice rád, až jeho školu opustí i Draco Malfoy.
Zabalil obě hůlky do látky, vsunul si balíček do kapsy. Odevzdám to Malfoyovi, rozhodl se, a pak se pořádně opiju. Vstal. Proč otálet. "Deletrius," švihl rozhněvaně vlastní hůlkou a duchovité postavy i věci se rozplynuly ve tmě.
Zhruba dva kroky před dveřmi se přihlásil ke slovu zdravý rozum. Ať je to jakkoli, Malfoy i Potter jsou ještě pořád studenty jeho školy a on je za ně zodpovědný a má k nim povinnosti. Za další, nemůže odsoudit člověka, aniž mu dal možnost se hájit: to by nebyl o nic lepší než lidi, kteří odsuzovali a dodnes odsuzují jeho samotného. A konečně, Malfoy je Slytherin a Severus je ředitelem této koleje. Neříkal snad sám na začátku dnešního večera Minervě, jakým způsobem by řešil případný problém s Malfoyem? Ve svém kabinetě nebo u ní v ředitelně: nikdy ne na veřejnosti.
A pokud jde o to opití, to je samozřejmě rovněž vyloučeno. Z jedenácti důvodů, které sedí tamhle u stolu pod oknem, a z dvanáctého, který se praděpodobně stále ještě krčí nad svou téměř prázdnou skleničkou na druhé straně lokálu.
Stáhl se na okamžik zpět do stínu. Zajel si rukou do kapsy, sevřel balíček. (Ollivander, připomněl mu jeho smysl pro detaily: proč Ollivander? Jenže jemná logika pořád ještě neměla hlasovací práva, Severus byl příliš rozčilený.) Pak nahmatal něco jiného: krabičku doutníků. Dobrá, opít se nesměl, do společnosti by v tomhle stavu chodit neměl, ale může si aspoň zakouřit.
Znovu přehlédl svých dvanáct důvodů střízlivosti a zjistil, že ani zakouřit si nesmí. Byl pryč příliš dlouho. Pravda, děvčata a Cornfoot si ještě čutali s dráčkem chlebovými kuličkami, ale ani v tom už moc radosti nebylo. Blaise Zabini seděl u Poppy, schoulený do sebe, odmítající jakoukoli účast, dokonce i Dottovu. Neville Longbottom si hrál s věncem pro vítěze, zamyšlený, zamlklý, ztracený. Daria Dillonsbyová zarputile zírala směrem, kde se krčil Draco Malfoy, hůlku v ruce, zjevně připravená vynést blonďáčka v zubech, jakmile se nějak neopatrně pohne. Anzelm Janecius už napůl stál, zamračený, ustaraný, blýskal svýma šedivýma očima po Minervě tak urputně, že Severus skoro viděl létat vzduchem stříbrné dýky.
"Nedělejte hlouposti, mistře Janecie, a sedněte si. Severus je dostatečně kompetentní, aby si poradil s jakýmkoli prokletým objektem, a nesnáší, když mu někdo do jeho práce strká nos. Už byste si to měl pamatovat," říkala rozzlobeně Minerva.
Anzelm jen zaťal pěsti.
A Severus věděl: je zle. Jeho vlastní zlost a hněv musí okamžitě stranou. Pohnul rukou, luskl prsty. Dráček strnul uprostřed pohybu, ohlédl se, mávl křídly, dosedl Anzelmovi na rameno a zaškrábal tlapkami v botičkách, jak se snažil zatnout drápky. Párkrát nejistě přešlápl. Špičky křídel se mu rozechvěly; Anzelmův bílý hábit jako by v matném světle svíček a olejových lamp sám zářil a zdálo se, že třepotání dráčkových křídel vykresluje na hranici světla a stímu tenoučké roztřesené pásy duhy. Anzelm sebou cukl a začal se rozhlížet po celém sále.
"Vidíte? Říkala jsem vám, že je v pořádku," mračila se Minerva. Podívala se, kam upírá svoje černá očička dráček. Razantně zatáhla za rukáv léčitelova hábitu, otočila Anzelma do toho směru, který jim dráček ukazoval. "No samozřejmě, tamhle jde. Děláte si příliš velké starosti, Severa jen tak něco nedostane. Teď, když je Voldemort mrtvý, je to právě Severus Snape, kdo je nejsilnější černý mág na tisíce mil kolem."
Jeremy Dott drobně drbl do Zabiniho a spokojeně se ušklíbl. Zabini se jen ošil.
"Ale, ale, co to slyším, taková chvála, a od Gryffindora?" Severus položil Anzelmovi ruku na volné rameno. Ucítil, že přišel opravdu na poslední chvíli: Anzelmova magie vibrovala tak intenzivně, jak Severus ještě nikdy nezažil. Dráček se honem přešplhal do náruče svého právoplatného pána a stulil se tam, jako by hledal ochranu. Nejsilnější černý mág v širokém okolí zvířátku pocuchal hebounkou čupřinu mezi ušima a žertovně mu foukl do čenichu. Dráček k němu otočil veliké polekané oči, kýchl, odfrkl si slabounký pramínek páry a zavrtal se mu čumákem do hábitu. "Uklidni se, Anzelme, děsíš mi draka."
Mladý léčitel přivřel oči, opřel se o ruku svého mistra a dlouze vydechl. "Promiňte, mistře Severe. Byl jste venku sám a docela dlouho a cítil jsem odtud zvýšený tok magie. To je... reflex. Inkvizice..."
"My tu inkvizici nemáme, mistře Janecie," řekla pořád ještě dost stroze Minerva.
"Jistěže ne," souhlasil Severus. "My tu máme jen tu a tam nějakého toho temného pána a především ministerstvo magie."
"Budu si muset zvyknout," pousmál se Anzelm, stále ještě se zavřenýma očima.
Minerva se po něm podívala přes okraj svých brýlí. Lehounce, téměř neznatelně se pousmála a poklepala ho po hřbetu ruky. "Obávám se, že na něco takového si jen tak nezvyknete."
Severus po Minervě šlehl varovným pohledem a zesílil stisk na rameni svého žáka. "Já naopak doufám, že si zvykneš dřív, než se ti tu podaří některým z nás poskytnout jedinečný zážitek cesty Prázdnotou, Anzelme." Položil si bradu na dráčkovu hlavičku a zapředl svým nejintrikánštějším tónem: "Pochopitelně pokud se Minerva nerozhodne, že takové... povyražení... by mohlo být ještě o něco zajímavější, než zábava, kterou pěstovali její dva předchůdci. Mám na mysli padání ze školních věží."
Minerva zbledla, nahoře na tvářích jí naskočily červené skvrny, nadechla se, vstala, začala napřahovat ruku.
Blaise Zabini k Severovi otočil stejně vyděšené oči, jako předtím dráček.
Melissa Macmillanová se zatvářila zamyšleně a začala si něco neslyšně šeptat.
Prásk! Poppyina dlaň dopadla na desku stolu. "A dost. Vy dva už zase hrajete ty svoje příšerné mentální šachy. A oba faulujete! Jestli vás to nezajímá, já jsem právě zavřela ošetřovnu a hodlám si užít klidný týden! Vyhlašuju remízu!"
Neville Longbottom nadskočil a rychle pustil věnec, se kterým si hrál. Blaise jen zamrkal.
Severus sešpulil rty a nespokojeně se zašklebil. "Dobrá, dobrá... Gryffindor - Slytherin: jedna - jedna. Máš u mě likér a já dostanu čokoládu." Sundal ruku z Anzelmova ramene a napřáhl ji směrem k Minervě.
Ta se tvářila naprosto stejně jako on: naštvaně jako děcko, kterému zakázali si hrát. Pak jí ale blesklo v očích. "Ty abys neměl poslední slovo," řekla a jeho ruku přijala.
Poppy si významně povzdechla. Severus s Minervou se na sebe podívali, mrkli a současně se zasmáli.
Linda Deanová beze slova rozpletla vítězný věnec a vyrobila z něj dva.
"Vy si přestaňte šumlat, Melisso, a raději se běžte podívat, jestli tam Rosmerta ještě nemá nějaká ta pečená žebírka," komandovala dál Poppy.
Cornfoot se nabídl, že jí pomůže. "Na co se snažíš přijít?" šeptl.
"Na ten kousek s tou věží. To nebyl faul... Jenže když chce člověk porozumět profesoru Snapeovi, potřebuje na to minimálně výkladový slovník, slovník cizích slov a křišťálovou kouli."
"Tak se normálně zeptej, ne?"
Odfrkla si. "Ty už jseš vážně jako brácha. Copak ani jeden nechápete, že to by zkazilo všechnu legraci?"
Pošťuchovali se, dokud nedorazili k baru, a pak ještě celou cestu do kuchyně. Když byli spolehlivě z doslechu, špitla nesměle Hannah Abbottová: "Jestli to Lindě nevadí... a když mistr Janecius dovolí... já bych se teda normálně zeptala. Ten kousek s tou věží asi chápu, ale nechápu, co se myslí tím výletem do prázdnoty."
Minerva se narovnala, oči se jí lehce rozšířily zájmem, což se okamžitě pokusila zamaskovat posunutím brýlí. Abbottová se opřela lokty o stůl a dala si bradu do dlaní, viditelně nadšená, že její otázka vyvolává takovou odezvu, a drcla do Darii Dillonsbyové, která ale lehounce zavrčela a zavrtěla hlavou: neustále sledovala Malfoye a nechtěla být rušena. Minerva se nespokojeně zamračila a pevně stiskla rty: vůbec se jí nelíbilo, jak snadno ji dokázalo prokouknout takové štěně jako Hannah Abbottová.
Anzelm se zhluboka nadechl, chviličku to vypadalo, že vzduch ochutnává. Ať už zjistil cokoli, zřejmě mu to vyhovovalo. "Prázdnota je pátý element," rozhovořil se tiše. "Zasvěcenci jsou schopní využívat možností svého elementu... různými způsoby. Mistr Severus měl konkrétně na mysli evakuaci lidí z nebezpečí. Představte si to asi jako cestování krbem: to je ostatně právě zkrocený průchod Ohněm. V původní, syrové podobě je taková cesta... zkrátka, buď člověk dotyčného přímo sám pronese, nebo jenom otevře bránu a na druhé straně pak čeká další zasvěcenec, který odtud lidi vytáhne; cokoliv jiného pro nezasvěcené obvykle dopadne hodně špatně. Nezlobte se, nesmím zacházet do příliš velkých podrobností. Především se tak zachraňují děti, na které někdo poštval inkvizitory kvůli spontánním projevům magie. Inkvizitoři jsou sice hlavně mudlové, pravda, ale poslední dobou se mezi nimi čím dál víc objevují í motáci a jedna relativně vlivná skupina začala věřit na střelné zbraně. Ale i kdyby nemohli obhájit přímé vraždění, ještě vždycky tady zůstává staré dobré vymítání ďábla, které když se provede plnou silou, tak dokáže rozbít magickou pečeť; a to zejména malým dětem a lidem, kteří v poslední době prodělali nějaké vážné zranění." Otevřel oči a zahleděl se na Minervu. "Samozřejmě netuším, o kolik horší dokáže být vaše ministerstvo, a temní páni nesporně zůstávají kategorie sama pro sebe."
Společnost zmlkla. Tenká linka Minerviných rtů teď signalizovala zamyšlení. Blaise Zabini se zhoupl na židli dozadu, až se dotknul zády sloupu za sebou, a zamumlal: "Vždycky jsem tušil, že máma měla dost dobrý důvod, aby odtud utekla. A teď se do toho pekla vrací..." Skryl obličej ve stínu, na světle zůstaly jenom jeho ruce: prsty nervózně žmoulaly a cupovaly lemy rukávů.
"No ne že by ta politika našeho drahého ministerstva vůči kouzelníkům z mudlovských rodin byla nějak laskavá," zabručel Jeremy Dott a čmáral si přitom prstem po stole. "Prý: kradou magii čistokrevným a kvůli tomu se rodí motáci, a proto seberte mudlovským šmejdům hůlky a nechte čistokrevné, ať si je vraždí po libosti... trochu, hm..."
"Hm..." probral se ze svého zadumání Neville Longbottom.
"To teda hodně hm, vážně, Jeremy," souhlasila Hannah Abbottová. "A ten nápad s tím odtajněním kouzelnické společnosti taky vypadá jako ještě větší sebevražda, než si člověk myslel původně."
Linda Deanová se otočila do stínů k Zabinimu. "Ale víš co, Blaisi, možná bude mít tvoje máma na kontinentě lepší šanci. Tady by ji leda tak naháněli jako Smrtijeda - a to teda pochybuju že byla, maximálně tak sympatizant, a pokud utekla před inkvizitorama a pokud je to tam takový, jak líčí mistr Janecius, tak se jí vůbec nedivím. Co ona to dělá, něco s lektvarama, ne? Obchoduje, myslím, pamatuju si správně?"
"Jo, zprostředkovává špatně dostupné a obtížně obchodovatelné suroviny... a taky občas vaří na zakázku." Zabini maličko chraplal, jako by měl knedlík v krku. "Víš jak dlouho jí trvalo, než se jí ten podnik tady rozjel? Na to potřebuješ dodavatele, odběratele, kontakty... Kdyby se aspoň mohla vrátit k Tisse do Ravenny, jenže ony se spolu pohádaly a už se nemůžou ani vidět... A navíc ještě ty konfiskace..." Zmlkl a zatvářil se nepohodlně, jako by řekl mnohem víc, než chtěl. Náhle nešikovně zarachtal židlí, zvedl se. "Promiňte. Jdu trochu na vzduch."
Jeremy Dott začal vstávat. Drbnul do Nevilla Longbottoma, ten nepřítomně kývl a taky odstrčil židli.
"Nechte toho už konečně," utrhl se na ně zlostně Zabini. "Dejte mi chvíli pokoj!" A rázně zamířil ke dveřím na dvorek.

Oba kluci se nejdřív lehce bezmocně ušklíbli jeden na druhého, pak se téměř současně obrátili k Severovi, každý se svou osobní variací na tázavě zvednuté obočí. Severus zavrtěl hlavou, ukázal jim, ať zůstanou sedět, a poslal za Zabinim dráčka. Zvířátko bylo rychlé, dostihlo chlapce těsně přede dveřmi. Přistálo mu na rameni, zachytilo se předníma packama v Zabiniho kudrnatých vlasech (a zacuckalo si tkaničky), zaškrábalo zadníma nožičkama obutýma v tartanových botičkách, bezpečně se usadilo a odfrklo si. Zabini se ohlédl, zamračeně, nasupeně. Setkal se s klidným Severovým pohledem. Znal ředitele svojí koleje dost dobře na to, aby poznal, kdy nemá cenu se hádat, proto na něj jenom chvilku hněvivě zíral, načež krátce, strnule přikývl a zmizel za dveřmi.

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Regi Regi | E-mail | Web | 13. srpna 2014 v 15:00 | Reagovat

Uff... to ale bylo dlouhé a výživné. Kolik toho musí všichni pochopit a s čím vším se musí vyrovnávat. Na co zapomenout, aby mohli dál žít...
Ioannino, vyhlašuji první cenu v soutěži o nejlepší vedlejší originální postavu. Cenu získává - malý zelený dráček v tartanových botičkách!
A ještě bych se chtěla zeptat - kde se tady vzala inkvizice? Měla bych to vědět? Uniklo mi něco?

2 ioannina ioannina | 13. srpna 2014 v 16:03 | Reagovat

Dráček je spolehlivě nejlepší originální postava celých Mrtvých, souhlas. :-D Možná tě potěší zjištění, že ta povídka, co mi letos vyjde v Mlokovi, je taky o drakovi, tentokrát opravdovém. Jelikož jsem oboje chování modelovala převážně podle psů... 8-)
Inkvizice se tu vzala z BH - už jsem ten princip někde v předchozích dílech popisovala. Inkvizice patří k Anzelmovu životu, nejde u něj vynechat.
Zapomenout... asi bude lepší, když nezapomenou, ale vyrovnají se. Kdyby zapomněli, museli by si tu lekci ("Zasranou Životní Lekci (TM)") zopakovat znovu, a tyhlety ZŽL mají tendenci být při každém opakování drsnější.
Ještě bude pár výživných kousků, tohle je drsný Korálek.

3 Regi Regi | E-mail | Web | 13. srpna 2014 v 21:15 | Reagovat

[2]: Dráček modelovaný podle psa... skvělý nápad. Až ti ta povídka vyjde, dáš vědět?
O vyrovnávání jsem v komentáři psala. A to zapomenutí myslím jen v takové míře, aby tu lekci měli v tom správném šuplíčku své mysli. Aby sice nikam nezmizela, ale zároveň zbytečně nepřekážela.

4 ioannina ioannina | 14. srpna 2014 v 0:55 | Reagovat

A hele, to je úhel pohledu, kterej by mě nenapadl. Dík!
Já vnímám ZŽL (TM) jako zranění. Dokud se se ZŽL nevyrovnáš, je to jako otevřená zanícená rána, cokoli, co se tě dotkne poblíž, zabolí, i kdyby to bylo sebejemnější. Když se s ní vyrovnáš špatně, je to jako špatně zhojená rána, která hnisá zevnitř: nikdy nevíš, kdy se to znovu provalí, a může ti to způsobit mnohem větší potíže než ta rána samotná. Když "zapomeneš", teda v mém překladu "tváříš se, že to neexistuje", chová se to jako neošetřovaná rána: můžeš dostat gangrénu, cokoli. A hlavně se budeš do toho místa bouchat znovu a znovu, jako když máš špatně srostlou zlomeninu. Pokud se s tím ale vyrovnáš správně, chová se to jako dobře zhojená jizva. Je to tam už navždycky, stane se to součástí tebe, to místo je pak pevnější než bylo před zraněním, ale pokud se tam zraníš znovu a praskne to vedle jizvy, hojí se to mnohem hůř. :-)
Takže správně uzdravená jizva z definice nemůže "překážet", protože je vlastně funkční částí tebe. A zůstává, abys nezapomněla a neopakovala chyby, které vedly k ZŽL, i podruhé.
Ale možná mám na mysli podstatně horší traumata než ty.
Jenže to, co tyhlety děcka tady řeší, jsou věci dost silné na to, aby způsobily posttraumatickou stresovou reakci. Možná proto mě nenapadlo, že by na ně mohli někdy zapomenout. Zpracovat, ano, ale zapomenout ne.
Ten nový pohled je v tom, že by vůbec mohla existovat zkušenost, kterou by člověk mohl uklidit do šuplíčku a zapomenout na ni. Obávám se, že mi to připomíná vytěsnění - což je průšvih, protože pak je člověkova psychika míň funkční, ne zdravější.
Ale možná považuješ za věc hodnou k vyrovnání se i záležitosti, které já vůbec jako krizové nevnímám. :-) A možná to s nimi tak jde. Možná mě to nenapadlo, protože mě nenapadlo, že by se řešily jinak než mávnutím rukou. Takové horory, jako že člověku promokly boty, zapomněl si peněženku s doklady, zabouchl si klíče... Prostě běžné malé horůrky obyčejného mírového života. :-)
Ještě jednou dík, je to zajímavá perspektiva, dalas mi dobrej námět na přemýšlení.

Letošní Mlok bude určitě fyzicky existovat 20. září, kdy je vyhlašování výsledků CKČ, protože tehdy dostanu do ruky autorský výtisk. Jak rychle se potom dostane sborník do distribuce, netuším.

5 Regi Regi | E-mail | Web | 14. srpna 2014 v 6:35 | Reagovat

[4]: V mém překladu "zapomenout" neznamená popírat, ale vyrovnat se, poučit a jít dál. Za svůj život jsem sice nezažila tragédie a následná traumata jako jsou v Korálcích, ale určitě to naopak nebyly "tragédie" typu mokrých bot nebo zapomenuté peněženky. Faktem je, že za ty, které jsem prožila, jsem vlastně vděčná, protože bez toho, abych je zažila, zpracovala a následně uložila do příslušného šuplíčku své mysli, bych to nebyla já.
Myslím, že naše pohledy nejsou zase až tak rozdílné, jen pro jejich vyjádření používáme jiná slova.

6 ioannina ioannina | 14. srpna 2014 v 15:57 | Reagovat

Jo, teď už to chápu. Ano, taky myslím, že mluvíme o tom samém. <3
Kováři říkají, že bez výhně a kladiva meč nevykováš. Taky jsem za svoje ZŽL zpětně vděčná.

7 Regi Regi | E-mail | Web | 14. srpna 2014 v 16:01 | Reagovat
8 ioannina ioannina | 14. srpna 2014 v 17:51 | Reagovat

Abys věděla, ta myšlenka se zavíráním do šuplíčků mě fakt fascinuje! <3 Je fakt dobrá! Čím víc se snažím si to představit, tím je to lepší.

9 Regi Regi | E-mail | Web | 15. srpna 2014 v 7:24 | Reagovat

[8]: To je fajn. Nemám ve zvyku lidi o svých pravdách přesvědčovat. Ale pocitu, kdy zjistím, že si vlastně rozumíme, jen si to bylo třeba vysvětlit, se máloco vyrovná. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014