ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Čtvrtý korálek: 5. Blaise

27. srpna 2014 v 0:01 | Ioannina |  Čtvrtý korálek růžence: růžový - Nepokojní mrtví

5. Blaise

"Blaise...!" vydechl Jeremy Dott a vstal.
"Seď!" stáhla ho zpět na židli Linda Deanová.
"Mistr Janecius říkal Atropa belladonna, to znamená rulík! Pusť!"
Kolem ramen se mu ovinula pevná paže Poppy Pomfreyové. "Jsou u něj dva mistři lektvarů, profesor Snape a mistr Janecius. Zůstanete tady, Jeremy."


Nevillu Longbottomovi se rozklepaly ruce. Mžikal. V polovičních mrákotách se chytil kraje stolu a taky začal vstávat.
Jeho stáhla na židli Hannah Abbottová. Objala ho zezadu. "Madam Pomfreyová má pravdu, uklidni se," mumlala mu do ucha polohlasně a tiskla ho k sobě vší silou, zatímco se on třásl víc a víc. Opřel se o ni, zavřel oči a rozdrkotaly se mu i zuby.
"Pusťte! Jestli... Jestli... Blaise... po tom všem... tak Malfoye zabiju, přísahám, že ho zabiju!" skučel Jeremy Dott a křečovitě se třásl.
"Nic takového neuděláte!" otočila se Minerva ve dveřích jako vzteklé tornádo.
Dráček se jí vyděšeně vytrhl a letěl do tmy venku, ke dvěma žhavým bodům u zdi dvorka.
Náraz dráčkových tlapek do hrudníku ji zastihl v nejslabším bodě otočky. Ztratila rovnováhu. Klopýtla. Reflexivně chytila padající tartanovou botičku, která se dráčkovi sesmekla z tlapky. A pak už padala i ona sama, na záda, nešikovně, tvrdě.
Mohla se změnit v kočku, otočit se ve vzduchu a dopadnout na všechny čtyři. Dokázala by to i takhle rychle, jen by už nestihla pustit botičku.
Svět se na okamžik zastavil a ona v duchu viděla, jak její tělo obtéká proud magické energie nutné k proměně, jak se tartanová botička v její ruce pod tím nárazem hroutí, jak se Severovi v náručí bez varování rozsypává celý dráček, jak se ta věc pokouší vzít na sebe původní podobu skleničky, ale nejde to, nejde to a tak nakonec s cinkáním padá k zemi, ubohá hromádka střepů.
Nerozhodovala se logicky, na to nebyl čas. Jen si vzpomněla na Severovy oči, černé oči obvykle se blyštící všemi slzami, které nikdy nesměl vyplakat, ale tentokrát pro jednou zářící radostí a potěšením. Na svůj dojem, že dráček je první hračka, kterou v životě dostal. Nech mi ho...
Sebrala celou svou sílu vůle a vrhla ji proti instinktu.
A zůstala člověkem.
Čekala, že se do jejího už dávno ne mladého těla zakousnou kamenné zuby schodů. Nestalo se. Z temnoty Rosmertina sklepa se vynořily ruce, které ji objaly, paže, která náhle chránila její hlavu. Žebra, do kterých nejdřív narazila loktem a pak na ně dopadla celou váhou.
Vydechla. Prudce zalapala po dalším doušku vzduchu. Ze sklepa se táhl nahoru po schodech chladnější vzduch, chutnal po dřevu a medu a jablkách, voněl kapkami vody srážející se na starých kamenech a stékající po sudech, chvěl se sluncem uvězněným v nich; opojný už sám o sobě, tak hutný, že se dal téměř kousat. Z rukou, které jí zabránily skutálet se tam dolů do temnoty, bylo cítit desítky bylin, mydlici, mateřídoušku, dobromysl, březové listí a taky náznak kouře a závan něčeho nepojmenovatelného, trpkého, osamělého, jako zhroucená zídka zarostlá kvetoucím vřesem na lidmi zapomenuté stráni. Hlavou jí vířila jména, kdo je to? Severus? Rosmerta...? Ten člověk je nějakým zázrakem oba udržel na nohách. Chytila se jeho ramene. Opřela si hlavu. Znovu vydechla, další trhaný nádech. Otevřela oči. Smetanově bílá látka, hrubé uzlíky nestejnoměrně předené niti.
"Anzelme...?!"
Neodpověděl. Později, až ho lépe pozná, zjistí, že nemohl: že v takových okamžicích ztrácí slova. Ale podepřel ji a ona měla na chvilku zvláštní dojem, jako by ji zavíjel do zlatavých slupek cibule. Svět zpomalil ještě o trochu víc. Někde daleko, daleko letěla líným obloukem jiskra ohně, sbíraly se bouřkové mraky a přibližovaly se k ní. Nebylo to důležité. Nic nebylo důležité: nic, jen to zlatavé světlo kolem ní. Hněv se rozpouštěl, únava se rozpouštěla, smutek se rozpouštěl, zůstával jen naprosto iracionální pocit bezpečí. Bylo to... bylo to, jako když ji kdysi dávno tatínek houpával v kouzelné síti, kterou pro ni zavěsil v zahradě mezi jabloněmi. Znovu zavřela oči a nadechla se potřetí. Tentokrát už to nebolelo.
Další závan vzduchu a nová vůně, kouř z doutníku, whiska, navlhlá vlna, rmen. Černé mračno dorazilo. Za závojem z cibulových slupek se rozkomíhaly puškvorce. Ještě jedny ruce. Ještě víc tepla a bezpečí. Otevřela na škvírku oči. Zvedla pěst s červenozelenou botičkou a procpala ji tím zlatavým sirupem až ke středu toho mračna.
"Bláznivý maličký Gryffindore..."
V té části světa, která se pohybovala normální rychlostí, zatím Poppy Pomfreyová tiše a trpělivě domlouvala Jeremymu Dottovi, který přes svůj hněv a hrůzu mohl z jejích slov vnímat sotva čtvrtinu, a droboučká Melissa Macmillanová zoufale bušila do dvoumetrového Stephena Cornfoota. "Nenechám... se... už... dál... držet... stranou... rozumíš! To přehnal! Ten parchant... celá jeho zatracená rodina! Brácha, a teď Blaise! Měla jsem tam být! Nenávidím všechny Smrtijedy!!!"
Cornfootovi přišla na pomoc Daria Dillonsbyová, společně se jim už podařilo Macmillanovou uchlácholit aspoň natolik, že byla ochotná si znovu sednout. A tehdy se zlomila a konečně se rozvzlykala, předloktí křížem na stole a hlavu zabořenou v širokých rukávech. "Bellatrix... brácha mi řekl... byla to Bellatrix... Táta mě nechtěl pustit, dokud nebylo pozdě... Dotáhla jsem svůj díl mrňat k nám domů a táta mě pak nenechal jít zpátky... držel mě doma, nedovolil mi... kouzlo proti přemístění... Bellatrix!" zavyla znovu, jako raněné zvíře, a Daria si sedla k ní, objala ji, začala ji houpat a tichounce jí povídat o jejím bratrovi Erniem: ležel na ošetřovně v Hogwarts od toho večera, kdy spolu s Blaisem a profesorem Slughornem přinesli všechny, koho se jim podařilo udržet v tunelu pod Vrbou mlátivou naživu, a patřil spolu s ostatními pacienty s poškozeními způsobenými kletbami právě k Dariiným svěřencům. A ano, dlouho vypadal dobře, sesypal se až třetí den. Léčitelka děvčeti poctivě vysvětlovala, že někdy se takové poškození opravdu projeví až s odstupem několika dnů, že je Ernie už stabilizovaný, že mu bude doma u rodičů nejlíp a že ty ztráty orientace v prostoru a tendence k omdlévání taky postupně přejdou. Minerva se tiše podivovala: jak to, že Dariu přes ten zlatavý závoj slyší tak jasně, když jsou všechny ostatní zvuky tlumené? Potom si všimla, že z Dariiných rukou taky tryská takové světlo a zahaluje malou Macmillanovou jako plášť. Dělalo to divy. Melissa ještě tu a tam vzlykla a popotáhla, čas od času jí stekla po tváři slzička, ale jinak se zdálo, že nad sebou znovu získává vládu; a léčitelce doslova visela na rtech, držela ji za rukáv hábitu a čas od času jím netrpělivě zatřásla.
Tartanová botička zmizela za Severovými zády. "Běžte se jim ukázat, že žijete, Zabini, ať se uklidní." Jakmile měl obě ruce volné, podepřel Minervu pevněji, nadlehčil ji. "Noha?" šeptl.
Zabini: to jméno ji vrátilo do reality. Napřímila se, nakoukla Severovi přes rameno. Zlatavou clonou k ní proniklo tiché "Ano, pane." Uviděla, jak chlapec poslušně, i když lehce nepřítomně míří k Poppy, v jedné ruce přitom drží botičku, druhou svírá v náručí dráčka, tvář vtištěnou do čupřiny mezi jeho ušima. Nepochybně živý. Oddechla si. Uvolnila se. "Taky jsem kdysi nenáviděla všechny Smrtijedy," zašeptala slabě, pořád ještě otřesená tím pádem. Levou rukou se opřela o rameno v bílém, pravou ruku zaťala do černé látky. "Poslala jsem Malfoye... Au!"
"Vím. Slyšel jsem."
Další Severův typický způsob, jak nevyslovit slovo Děkuji.
Slupky z cibule se jedna po druhé rozevíraly. Bílé rameno zmizelo. Minerva si až teď uvědomila, že si zřejmě podvrtla nohu a že ji to bolí. Něčí prsty na kotníku, šeptaná inkantace, svištění větru nad ledovými pláněmi. Bolest ustoupila.
Zkusmo zakroužila nohou: šlo to. "Děkuji, Anzelme." Nahmatala znovu prsty bílé rameno, stiskla. Slyšela, jak mladý léčitel vydechl nosem: usmál se. Světlá skvrna jeho obličeje nakratičko zmizela a zas se objevila: uklonil se. Ale nezvedal se, zůstával v dřepu: šátral rukama po zemi a cosi sbíral. "Díky," zopakovala ještě jednou a znovu se zapotácela: přes jeho záda konečně uviděla hloubku, do které by se byla zřítila, nebýt jej. Zadrkotala zuby, zaryla nehty do černé vlněné látky. "Severe..."
Pořád ji pevně držel. Teď si povzdechl, stočil levý koutek nahoru, povytáhl nevěřícně obočí. "Mistryně proměn, zvěromág, kočka, a přerazí se na obyčejných schodech."
"...hm." V duchu se viděla, jak se po těch schodech kutálí, odráží se od stěny ke stěně, a křach! lebka o kámen... Mráz jí běhal podél páteře nahoru a dolů.
Objal ji ještě pevněji, přitiskl k sobě. Nepřestával vrčet. "Kvůli pošetilé hračce."
"Tak promiň, no."
Na okamžik zmlkl, zaskočený. V očích mu prakticky svítilo Tohle je poprvé v životě, kdy jsem slyšel jakéhokoli Gryffindora pronést slovo "promiň". Chviličku lapal po dechu, jeho výraz kolísal mezi úžasem a zadostiučiněním. Nakonec jí nesmírně něžně odpověděl: "Tobě cokoliv."
"Tohle... tohle neříkej," vydechla. Vzlykla. Opřela se o něj plně, položila si hlavu na jeho rameno. "Severe... Já se za něj tolik stydím... Za Alba..."
Zamračil se. Zvláštní, jak je taková věc poznat jen z napětí svalů. Tichounce zabručel. Kdyby nebyla tak blízko, vůbec by to nezaslechla. I tak mu nerozuměla přesně, ale zdálo se jí, jako by mumlal: "Nevidím žádný důvod." Otřásla se a umínila si, že než mu dovolí si vrátit do hlavy ty vzpomínky, co dal Potterovi (a co Potter s genialitou a taktem sobě vlastním následně nechal volně v myslánce v nezamčené ředitelně), přinutí ho se na ně pořádně podívat. Ruce na jejích lopatkách ji podepřely a začaly vyzařovat teplo, pevné, spolehlivé. Promluvil znovu, hlasem, který byl napůl šepot, lehce chraptivý: "Pro všechnu lásku na světě, Minervo, buď rozumná. Nedělej věci jenom proto, že se za někoho stydíš. Nestojí to za to, věř mi."
Drobně přejela prsty po jeho rameni, jen o pár palců, a s tváří pořád ještě přitištěnou k jeho hábitu přikývla. Nikdy se necítila víc člověkem než v tu chvíli, a přitom měla zvláštní chuť se změnit v kočku a otřít se mu o rameno docela stejně ještě jednou, čumáčkem. Jak se asi Severus chová k malým zvířatům? Usmála se: tohle nemusela zkoušet, to dokázala docela dobře odhadnout. Pokusila se došlápnout na zvrtnutou nohu plnou váhou. Už žádná bolest. Pustila se.
Blaise Zabini zatím došel k jejich stolu a tiše si sedl vedle Poppy Pomfreyové. Padla otázka, druhá, třetí. Bylo vidět, jak přikyvuje, ano, jsem v pořádku, ale oči nezvedá a choulí se, taky přešlý mrazem. Pochopitelně, pomyslela si Minerva, a ulehčeně přikývla, když viděla Poppy pokládat ochranitelsky paži na opěradlo za chlapcova záda. I dráček na jeho klíně zřejmě vycítil jeho zmatek a zoufalství a vzdal se pro jednou své tendence dělat hlouposti: jen se rozvalil bříškem nahoru, kníkl a nastavil tlapku. Zabini se lehce roztržitě zadíval na botičku ve svojí ruce, jako by nechápal, k čemu slouží, potom přemýšlivě zamrkal a začal se pokoušet ji dráčkovi obout. Třesoucíma se rukama to šlo špatně, ale dráček pomáhal a spolupracoval, seč mohl, až to nakonec společnými silami dokázali.
Anzelm se mlčky zvedl z dřepu, smotával dlouhé zelené šlahouny, co sesbíral ze země, některé z nich plné trnů. Proplétal je do věnce, většího bratříčka toho, který ještě pořád zdobil tabuli. Minerva se na to dívala se zájmem: vzpomněla si, jak se Longbottom a Cornfoot na začátku večera žertem škorpili s Rosmertou, kam všude ty svoje zatracené kytky nesmějí pouštět, a lehce jí zacukalo v koutcích. Zato Severus pozoroval Anzelmovu činnost s čím dál zřetelnějším nesouhlasem.
"Ano, mistře Severe?"
Severus zavrčel. Zkroutil rty do velmi zlověstného úšklebku. Pak vyhledal pohledem tři svoje herbology. Longbottom si přesedl k Dottovi a Zabinimu (a Poppy Pomfreyové, která teď pozorně naslouchala jak sporadickým slovům, tak výmluvnému mlčení mezi nimi a začínala vypadat velmi zamyšleně), Cornfoot a Abbottová uklidňovali a utěšovali malou Macmillanovou. Severus se zamračil ještě víc a zavrtěl hlavou. "Nic." Naposledy se přesvědčil, že je Minerva už v pořádku, otočil se na patě a zamířil ke stolu.
"Myslí si, že to není vaše práce," přeložila to Anzelmovi Minerva.
"Nechci, aby o to zakopl ještě někdo," namítl klidně a mírně Anzelm. "Třeba paní Rosmerta."
"Proto vás nechal," odpověděla Minerva a konečně se dokázala usmát. "Máte všechno?"
"Ano, řekl bych, že ano."
"Dejte to někam, kde to nebude překážet, ale kam bude moct poslat děti, aby to uklidily doopravdy, až mu to situace dovolí."
Tentokrát se usmál Anzelm. "Dobře." Vynesl věnec smotaných šlahounů na dvorek, položil ho tak, aby se o něj nedalo zakopnout, ani kdyby se někdo snažil. Pohlédl ke stolu, speciálně sjel očima po obou habánech herbolozích a pousmál se ještě jednou. "Děti...?"
Minerva si všimla, kam se dívá. Longbottom přepustil svoje místo Severovi a sám teď stál a opíral se o sloup a jeho široká záda chránila oba slytherinské studenty před zbytkem lidí v sále (uvědomoval si to? Minerva odhadovala, že pravděpodobně ne), Cornfoot pomáhal Macmillanové vstát, přesněji řečeno ji zvedal a zcela zjevně nemusel na žádnou levitaci ani pomyslet: byla proti němu drobounká jako panenka. Minervě znovu zacukalo v koutcích: děti, no jistě. Pokrčila rameny. "Znám je všechny od jedenácti let. Až prvního září uvidíte nové prvňáčky, samá ruka, samá noha a mezi tím víc hábitu než kouzelníka, pochopíte, jak to myslím. Jak přesně je Zabinimu?"
"Docela dobře, je jenom v šoku. Ta otrava nebyla nijak vážná, sám poznal na chuti té... cigarety, tak tomu říkáte?, že je něco v nepořádku."
"Mudlové tomu říkají joint, myslím," opravila ho Minerva téměř automaticky a tázavě zvedla obočí. "Když jste padal tím parapetem, tak jste tak klidný nebyl. Měla jsem z vás dojem, že máte velice naspěch a že situaci považujete za značně napjatou."
"Padal...?" Anzelm se začervenal. Kousal si rty, díval se do země. "Aha. Nemám nejmenší představu, jak jste to mohla vnímat, nezlobte se. Ano, ta kombinace látek byla vysoce riziková..." Zadíval se znovu na Nevilla Longbottoma, téměř vykročil směrem k němu. Na poslední chvíli se zarazil, omluvně se usmál. "Naštěstí měl mistr Severus v kapse detoxikační lektvar, na polici v laboratoři byl relativně čerstvě připravený širokospektrý protijed a Blaise tu... ten joint zahodil dost brzo, takže se mu do těla nedostala kritická dávka jedu. Mistr Severus si myslí, že bude potřeba provést ještě jednu detoxikaci, tentokrát jemnějšími prostředky, ale už teď se dá říct, že je Blaise mimo nebezpečí. Mistr Severus jen nechce, aby chlapci zbytečně zůstávaly v organismu některé nežádoucí látky."
Minerva přikyvovala a pomaličku se jí v očích rozhořívaly šelmovské ohníčky. Dobře viděla, jak obratně se stipendista vyhnul tématu, které ji zajímalo. Dostat z něj právě tuhle odpověď, když na tu otázku odpovědět nechce, to bude vyžadovat podobné množství trpělivosti a opatrného plížení, jako když člověk lovil u krmítka ptáčky. Pokynula Anzelmovi, aby si sednul k ní na uvolněný konec jejich stolu, nalila oběma ze džbánu. "Říkal jste, že je v šoku. Z té otravy?" ptala se dál.
Linda Deanová sebrala opuštěný brk, rozvinula jejich speciální soutěžní svitek, odněkud vytáhla kousek nepopsaného pergamenu (kterých zřejmě děti z Ravenclaw mívaly po kapsách a brašnách prakticky nekonečné zásoby) a začala něco počítat. Minerva se letmo podívala do svitku. Zdálo se jí, že je rozevřený na jednom ze záznamů, a nemýlila se. Pokud se pamatovala dobře, byl to právě rozbor toho protijedu, u kterého se pozastavovala už prve, protože k němu Severus připsal tak detailní poznámky. Takže to byla zase spolupráce těchto dětí, co jednomu z nich zachránilo život. Čím víc se o Severově laboratoři dozvídala, tím úžasnější jí ten projekt připadal.
"Ne, ne tak docela," říkal Anzelm. "Pravda, užití protijedu vždycky znamená velkou zátěž pro organismus, ale... a marihuana taky leptá magický obal zevnitř, takže... ale o to se mistr Severus už postaral." Minerva mírně sešpulila rty. Čím víc odpovědí dostávala, tím víc se vynořovalo otázek. Anzelm zvedl obočí, pousmál se, vstal a položil jí ruce na ramena. Okamžitě se kolem ní objevily známé cibulové slupky a začaly se zase zavíjet. Teplo, klid, bezpečí. Nádhera. Dokonce i ta záda ji přestala bolet. Usmála se a přikývla. Anzelm dal ruce dolů, slupky zmizely. "Taková péče je docela vyčerpávající," poznamenal jakoby na okraj. "Nerad bych mistra Severa podceňoval, ale řekl bych, že bude hodně unavený. Nejspíš bychom mu měli vnutit něco k pití a něco sladkého."
Minerva si dala ruku před ústa, aby zakryla, že se směje. "Jste si jistý, že dokážete Severovi vnutit nějakou péči? Poppy se o to marně snaží už zhruba pětadvacet let."
Anzelm po ní blýskl šedivýma očima a pokrčil rameny. "Za zkoušku nic nedám." Otočil se, zřejmě s úmyslem zajít si k baru, a velmi tiše, tak tiše, že ho mohla slyšet jen ona, dokončil odpověď na původní otázku. "Ne, nejhorší na tom je, kdo chlapci ten jed poslal. Podle všeho to byla jeho vlastní matka."
Minerva zůstala zírat, jako když do ní udeří blesk.
Pak zjistila, že docela stejně šokovaně hledí do svého pergamenu i Linda Deanová.
Anzelm ještě cestou lehce klepl do ramene Nevillu Longbottomovi, ten se ohlédl, okamžitě kývl, odlepil se od sloupu, o který se opíral, a šel za ním. "... to nedělej, dokud tě nepozvu," zaslechla Minerva a zdálo se jí, že mladý léčitel mluví neobyčejně vážně. Longbottomovu odpověď neslyšela, ale zato k ní šumem okolních hlasů jasně pronikla další Anzelmova slova: "Neumíš si představit, co tam žije. Tady u vás se říká, zvědavost zabila kočku. Nerad bych tě měl na svědomí, Neville."
Minerva je oba bezděčně sledovala, dokud se u baru nepřipojili k Macmillanové, Abbottové a Cornfootovi. Pocit bezprostředního ohrožení, přítomný celý minulý rok, se vrátil, v hlavě jí okamžitě začaly vířit a kroužit černé myšlenky jako hejno hladových, krákajících havranů. Ví Anzelm Janecius, jaká je moje zvířecí podoba? Chtěl mi vyhrožovat? Nebo to byla jen obdoba Severova varování (ano, malá Macmillanová měla pravdu, nebyl to faul, ale varování, děti z Ravenclaw se nezapřou; divné, že to nepoznala i Poppy...), že taková neplánovaná cesta Prázdnotou by mohla být fatálnější než skok z věže?
Zvědavost zabila kočku.
Ta slova jí drnčela ve všech kostech v těle, tak intenzivně a zlověstně, že přestávala mít chuť dál pátrat po Anzelmových tajemstvích. Lovit ptáčky u krmítka... Kdyby to byl řekl přímo jí, považovala by to za výzvu, jako zatím vždycky. Ale on takto odrazoval Nevilla Longbottoma...
… který se za ním do toho zvláštního zkrouceného prostoru opravdu pokusil skočit.
… který mu jako jediný ze studentů z laboratoře smí tykat.
… kterého chtěl doporučit svému vlastnímu mistrovi léčitelství, slavnému Mistru gdaňskému.
Černí havrani strachu a podezření váhavě a s velkým reptáním odletěli zpátky do svých hnízd.
Jí samotné řekl Anzelm něco jiného, neméně závažného a šokujícího: že Zabinimu poslala ten jed jeho vlastní matka. Jeho vlastní matka, ne Draco Malfoy, jak si Minerva (a soudě podle reakcí dětí zřejmě nejen ona) až dosud myslela. Ale proč?
Zamrkala a zaostřila. Někdo se jí díval přímo do tváře. Linda Deanová. Poklepávala si prostředníčkem pravé ruky o pergamen s výpočty. "Proč?"
"To by mě taky zajímalo."
Deanová zatřásla hlavou, jako by se snažila se probudit z transu. "Promiňte, paní profesorko?"
"Co řešíte, slečno Deanová?"
Ochotně před ni posunula svůj pergamen. "Původně jsem propočítávala interakce těch tří látek s těmi protijedy, co jmenoval mistr Janecius, ale jakmile člověk zná řešení, myslím kombinaci protijedů, tak je to úkol pro děti. Teď si říkám, proč ksakru Malfoy? Nedává mi to smysl. Dobře, to morsmordre s Blaisovou hůlkou ještě smysl dává, Malfoyovi se třeba mohli s paní Zabiniovou minout, a jelikož je tohle kouzlo vázané na fyzickou přítomnost Znamení zla na těle kouzelníka... ano, to je docela dobrý způsob, jak někde na opuštěném pobřeží dát najevo tady jsme. Ale jestli si chtěl Draco Malfoy jednoduše přivlastnit Blaisovu hůlku, proč používat jed? Vraždu snad budou bystrozoři vyšetřovat pečlivěji než pouhou krádež, ne? Nebylo by snazší hůlku prostě Blaisovi nevrátit, nepřijít zpátky do Hogwarts, zmizet beze stop? On musel mít zatraceně dobrý důvod k tomu, vrátit se sem..."
"OVCE," ozval se znenadání z opačného konce stolu Severus.
Zabini, sedící po jeho boku, mlčky, téměř apaticky přikývl.
Minerva zvedla obočí. "Nemyslím, že by zrovna Malfoy nutně potřeboval..." Nedopověděla. Měla sice na jazyku něco o tradičně dobrých majetkových poměrech rodiny Malfoyů, ale uvědomila si, že to už nemusí být pravda. Zabini mluvil o konfiskacích. Jeho matku to zřejmě postihlo tvrdě. Malfoyovi mohli dostat nějaké varování... dost na to, aby stačili naplánovat útěk... ale ani z jejich legendárního bohatství pravděpodobně nezbude příliš mnoho. Ano, nejmladší člen rodiny Malfoyů bude opravdu potřebovat pokud možno co nejlepší výstupní vysvědčení, a to nejen z prestižních, ale především z praktických důvodů. Draka Malfoye už rodinné jmění neuživí.
"Nejspíš to tak bude," souhlasila nakonec. "Taky jsem viděla Pottera, když mu nechával u Rosmerty ty dvě hůlky, jeho a Bellatričinu. Zřejmě byli domluvení i na tomhle." Sáhla do kapsy pro zmíněný balíček, posunula ho přes stůl k Severovi. "Mimochodem, tady to máš. Bylo absolutně jasné, že si dávají nějaké znamení, jen jsem neviděla, co tam Potter nechává, nebo jestli si naopak něco vyzvedává. Vzpomeň si, jak jsem si stěžovala na genialitu a do očí bijící nenápadnost akcí svých dětí."
Tentokrát pozvedl obočí Severus, a na rozdíl od Minervy to gesto mínil jako souhlas. "No jistě, vlastní hůlka. Druhý dobrý důvod k návratu. Proto taky potřeboval být tady, a ne v koleji. Děkuji." Zastrčil balíček do kapsy a obrátil se znovu k Dottovi. "Jak ti říkám, Jeremy. Uvědom si, že lov na kouzelníky mudlovského původu už skončil. Už nechci vidět žádné hlouposti, žádné zkratkovitosti. Do ložnic se nedostane nikdo, kdo tam nespí. U jídla se ohlídáš sám, to je plně v rámci tvých možností. Nebo mi chceš tvrdit, že nejsi schopen nosit po kapsách pár bezoárů? Ve společenské místnosti se mu snad dokážeš vyhnout, když se budeš trochu snažit. Jinde se potkávat nemusíte. Draco nemá hůlku a nedostane ji zpět až do konce prázdnin, jak víš, a spoléhám na to, že už nikdo nebude tak pošetilý, aby mu nějakou půjčil. Ty už nemáš důvod po někom chtít nějakou další protislužbu, Blaisi, že?"
Zabini zavrtěl hlavou a přitiskl tvář k dráčkovi.
Severus mu položil ruku kolem ramen.
Zabini se bolestně usmál.
"Můžeš se přestěhovat," řekl jemně Severus.
"Ne bez Theodora..."
"Můžeš přespat v laboratoři. Nebo na ošetřovně. Madam Pomfreyová ti tam určitě ráda zajistí nějaké soukromí."
Poppy kývla.
Zabini znovu zavrtěl hlavou. "Ne... Nedělejte si se mnou tolik... Stejně je to jedno."
Severus si povzdechl a nespokojeně zkřivil rty. "Budeš dál pracovat na opravách hradu s profesorem Flitwickem. Ty se můžeš přidat taky, Jeremy."
"Ano, pane, budu," souhlasil automaticky Zabini.
Dott vyhledal očima Lindu Deanovou, mlčky se dohodli a pak taky přikývl. "Ale, když dovolíte, pane, jako první přijde pravděpodobně na řadu ten trest ve skladu, viďte," ujasňoval si.
Zabini k Severovi tázavě otočil oči, vylekané, veliké a dětské. Severus zavrtěl hlavou. "Ne, to nevíš. Tebe se to netýká. Rád vidím, že vám paměť stále slouží, pane Dotte."
Linda Deanová se nad pergamenem krátce ušklíbla. Jeremy Dott jen obyčejně sklonil hlavu.
Minerva si vzpomněla, jak se oba chlapci před necelými dvěma hodinami hlasitě smáli, a měla chuť klít. Jeho vlastní matka... Ale, u Merlina, jak to Anzelm Janecius ví? A hlavně, proč by to dělala?
"Pitomost," procedila mezi zuby vedle ní Linda Deanová. "Pitomost, pitomost. Malfoy to být nemohl. Merline, my jsme ale slepí!" Minerva se na děvče podívala a zjistila, že Deanová upřeně hledí na Severa. Vtom děvče pootočilo hlavu směrem k ní. Chvíli pro změnu zíralo na ni. Nakonec zašeptalo: "No jasně. A proto se tak vyděsil."
"Mluvíte se mnou, nebo jenom myslíte nahlas, slečno Deanová?"
Zamrkala. "Myslím nahlas, madam. Nezlobte se, ale tohle jsou věci, které by se asi neměly diskutovat... nebo aspoň ne na veřejnosti." Seškrábala hůlkou starý text ze značně ošoupaného kousku pergamenu a začala malovat nějaké schéma. Ruka jí jenjen létala. Čas od času se zahleděla do neurčita, přitiskla špičku brku ke rtům, a vzápětí brk znovu namočila a pokračovala v kreslení. Připsala pár poznámek. Odložila brk. Prohlédla si svůj výtvor, zamračila se. "Ano, tohle dává smysl. Je to hnusné, příšerné, nechutné a nelidské, ale dává to smysl. Krucinál!"
Znovu posunula pergamen před Minervu. Zvedla se a přešla k Dottovi, dřepla si mezi něj a Severa a něco zašeptala. Dott zbledl, obočí mu vyletělo až ke stropu. Severus se opřel v židli dozadu, založil si ruce na hrudi, svraštil trochu čelo a přikývl. Linda Deanová si zoufale vjela rukama do vlasů.
A Minerva zjistila, že před ní leží odpověď na její otázku.
Byla to klasická ukázka ravenclawského mnohovrstevnatého způsobu uvažování: text rozdělený na body, jednotlivá slova podtrhaná nebo zakroužkovaná, někdy to i to, a od kroužku ke kroužku spousta šipek. Únavné na čtení původního textu, ale přehledné, když člověk chtěl rychle zjistit závěry. Běžela očima od jednoho zvýrazněného slova k druhému, sledovala linii šipek. Finanční podpora - lektvary - kontaktní osoby Malfoyovi - obchodní partneři... toto končilo u věty: Jestliže se to bude vyšetřovat, jsou Malfoyovi nahraní. Druhá linie se týkala Blaise: Theodore Nott a ostatní - nedůvěřoval (tomu Minerva neporozuměla hned, tak si přečetla celý řádek, a zježily se jí chlupy na zátylku. Stálo tam: Blaise mámě nedůvěřoval, že ho nezabije, sotva ho uvidí, a vedle na dalším řádku: Paní Zabiniová Blaisovi nedůvěřovala, že proti ní nebude svědčit). Dál vedly šipky ke slovům OVCE - je zvyklý, že mu posílá trávu - je zvyklý se dělit - pokoušel se už spáchat sebevraždu. To slovo bylo několikrát podtržené, bylo k němu připojené tvrzení, že případné stíhání Malfoyů může právě z tohoto důvodu vyznít do prázdna, a odtud pak ukazovala velmi výrazná šipka na větu Raději to zničte, prosím. Minerva si nemohla pomoct, znovu a znovu se vracela na první řádek, kde stálo Bylo potřeba odstranit nepohodlného svědka, a k výkřiku zoufalství vyvedenému v kapitálkách zhruba uprostřed stránky: JE TA ŽENSKÁ JEŠTĚ ČLOVĚK???
Minerva zaťala zuby, sevřela prsty na rukojeti svojí hůlky. Není. Tohle už není člověk. Kde JE ta ženská?! Zvedla hlavu, upřela pohled před sebe. Cítila, jak se jí znovu stahují drobné svaly kolem koutků očí. KDE JE ta ženská?! Maličko pohnula hlavou, rozhlédla se nevidoucíma očima. KDE je ta ZATRACENÁ ženská!!! Někdo na protější straně stolu rychle odskočil, jako by ho šlehla bičem. Minerva se nahrbila jako před skokem.
Náhle se na jejím pravém předloktí ocitla Poppyina dlaň, konejšivá, chladivá.
Minerva ji setřásla. Zaťala pěst.
"Teď už může být kdekoli, Minervo." Tichoučký šepot, slova určená jenom jí.
Lvice v Minervině srdci neslyší. Ta bezcitná zrůda si troufla ohrozit JEJÍ DĚTI a teď za to zaplatí. Ach ano, Merline, bude litovat dne, kdy se narodila. KDE JE?!
Poppy jí třese. "Minervo! Prosím tě!"
Nevidoucí oči přejíždějí po okolí. Tělo je připravené k boji. Jen nepřítele ne a ne nalézt.
Druhá ruka. Lehounký zlatavý závoj, políčko lnu. Jen na okamžik, pak bolestné zasyknutí.
Minerva mrkla, násilím otevřela oči doširoka a přinutila se vnímat jako člověk.
Poppy si fouká na špičky prstů, jako by se spálila. O co? O Minervu? Linda Deanová se choulí, ruku pevně sevřenou kolem opěradla Severovy židle, čelo přitištěné ke kloubům prstů. Severova paže kolem ní, chrání ji. Jeremy Dott se stáhl i se židlí až ke sloupu, schovává se za ním a za Severovým ramenem, proč? Blaise Zabini...
Blaise Zabini sedí na svém místě prakticky bez pohybu, jako myška, která ví, že nemá kam uniknout, jako plachá, předem poražená kořist, která se už vzdala života a teď jen čeká, až ji přijde šelma dorazit.
Nepřítel tu není, jsou tu jen tvoje děti a ty se tě teď bojí, Minervo!
Nadechnout. Vydechnout. Pustit hůlku. Položit ruce dlaněmi na stůl.
Ale jak mohla! Jak mohla chtít zabít vlastní dítě! Copak ho neporodila? Nejen zabít, zbaběle otrávit! Minerva se znovu podívala na Blaise Zabiniho, mlčky a odtažitě skloněného k plyšové hračce na svém klíně, ale už neviděla jej, oči ji šálily, už to nebyl skořicový obličej a mandlové oči a čokoládové prsty, nekonečně těkající po dráčkově plyšovém tělíčku: její hněv se bez varování překlopil do zoufalství a paměť jí teď přehrává obrázek jejího malého Davida, jak běhá po louce, rozfoukává pampelišky a směje se tak šťastně, jak dokážou jenom pětileté děti. Jak někdo může chtít zabít vlastního syna? Není, ta ženská už není člověk, zuřila bezmocně a ze všech sil mrkala, jak se pokoušela dostat z očí slzy. Bezvýsledně. Když se jí podařilo si výhled trochu vyčistit a zaostřit, když znovu viděla Blaisovy temné duhovky a černé pevné kudrny, a ne Davidovy neposedné prstýnky v barvě dozrávajícího pole a kulatá zelenošedá kukadla, věčně vykulená ve šťastném údivu nad zázračností světa, všimla si, jak je chlapec popelavý, jak se odevzdaně choulí, jak bezcílně hladí dráčka po sametových křídlech - a zoufalství zvítězilo, svět se zase rozmazal.
Morsmordre. Za zavřenými víčky znovu viděla to přízračné znamení, lebku a hada syčivě vyletujícího z rozšklebených čelistí. (A pod tím zeleným světlem plameny, střecha domu hoří a hroutí se, Davide! Geralde!) Znovu slyšela, co dětem řekl Draco Malfoy: prý je to dobrá pojistka, kdyby chtěla Blaisova maminka ublížit jeho vlastním rodičům...
Musela něco udělat. Musela okamžitě něco udělat, jinak se zblázní. Odsunula pergamen stranou tak prudce, že ho málem roztrhla. Vstala a chtěla chlapce obejmout, přitisknout ho k sobě, než jí zase zmizí, než jí ho zase ta bezcitná Smrtka vyrve. Na poslední chvíli si to rozmyslela, jen si stoupla za něj a zlehounka mu položila dlaně na ramena.
Nebránil se. Ani oči nezavřel, nic.
Měla pocit, že ji snad ani nevnímá.
Jako by nebyl živý. Jako by sám byl jen plyšová hračka.
Ruce se jí rozechvěly.
"Můžu?" otočila se k ní Poppy a natáhla se pro pergamen. Minerva kývla. Z druhé strany uslyšela výdech nosem: Severus. Nedokázala říct, co to mělo znamenat, Severus skrýval tvář ve stínu dost podobně jako před nějakou tou chvílí Blaise Zabini. Nějaký pohyb, bílá ruka zajela do vnitřní kapsy hábitu. (Severus měl tasenou hůlku? Kdy? Proč?) Linda Deanová se ještě pořád držela opěradla jeho židle, teď tiskla ke kloubům zaťatých prstů tvář. Jeremy Dott si co nejnenápadněji přitahoval židli zpět ke stolu, ret skousnutý tak silně, až mu skoro tekla krev.
Minerva polkla knedlík, který se jí tvořil v krku, odkašlala si a už byla zase úplný člověk a plně přítomná. Je ředitelka. Musí věci vyřešit, nebo se o to aspoň co nejlíp pokusit. "Je to pravda, Severe? Byla to paní Zabiniová?" zeptala se, a byla to zřejmě tatéž otázka, kterou předtím položila Linda Deanová.
Severus přikývl. Do očí se mu vrátilo trošičku života, ale pořád byly chladné, odtažité.
"Naprosto jistě? Jak to víš?"
"Poznal jsem její registrovanou pečeť," odpověděl tichým, hluchým hlasem. "Blaise taky. Ten balíček balila ona sama, nikdo jiný." Opřel si loket o opěradlo, klouby prstů putovaly ke rtům, jeho důvěrně známé přemýšlivé gesto.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014