ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Čtvrtý korálek: 5. Blaise - dokončení

27. srpna 2014 v 0:03 | Ioannina |  Čtvrtý korálek růžence: růžový - Nepokojní mrtví
Uběhlo několik nekonečných vteřin a Minerva ucítila, jak i Blaise přikyvuje. Poppy mezitím dočetla, zasyčela jako překypující kotlík, vytáhla hůlku a zuřivě jí švihla. Pergamen vyletěl vysoko do vzduchu a tam se vzňal, na stůl se snášely šedivé lístečky popele. Minerva na zlomek vteřiny viděla Poppy přímo do očí: kolik tam bylo čiré zuřivosti a nenávisti, chladné jako ledový zimní vítr, co sráží poutníky z hřebenů hor! A náhle věděla, zničehonic: kdyby Poppy chtěla být zvěromágem, byla by jestřáb. Vítr pod křídly a oči, které vidí i nejmenší detail. Pak Poppy mrkla a ta vize zmizela. Od baru přicházel Anzelm, nesl nějaké misky, vonělo to horkým ovocem a čokoládou. Minerva bezděčně zaregistrovala, že se daleko za jeho zády otevřely dveře a objevila se známá silueta. Kdo? Nádech. Výdech. Světlo se zalesklo na kulatých sklech brýlí. Potter! Co...?! Mračil se, cílevědomě mířil k baru, k Rosmertě. To nám tu ještě chybělo. Blaise Zabini pomalu, jako ve snu obrátil obličej nejdřív k Severovi a pak nahoru k Minervě a začal vrtět hlavou.
"Ne... to není pravda, máma by to nikdy..."

Přicházeli Cornfoot a Macmillanová, nesli další misky. Položili je na stůl, stejně jako Anzelm.
Minerva sykla na Severa a kývla hlavou k baru.
Ruka od obličeje zmizela, prsty se sevřely kolem opěrky. Severus se naklonil dopředu, na tvář mu znovu padlo světlo. Zamračil se a zaskřípal zuby. "Cornfoote," usekl a kývl směrem k Potterovi. Pak trochu zvýšil hlas, ne příliš, jen tolik, aby ho bylo slyšet i o pár kroků dál. "Longbottome, Abbottová. Běžte okamžitě uklidit ten svinčík, co jste nechali u schodů do sklepa." Znovu výmluvně střelil očima po Potterovi, tentokrát tak, aby ho viděl Longbottom. "Vyneste to ven a vyhoďte to," poroučel tónem tak rozhněvaným, že mu byla na okamžik ochotná věřit i Minerva. "Když si nejste schopní ty své rostliny ohlídat, nemáte je co brát do společnosti. Už ať je to pryč."
Anzelm zachytil Stephena Cornfoota za hábit a něco zašeptal. Habán přikývl. Zašilhal sice hladově po zmrzlině s horkými malinami a čokoládou, polkl sliny, ale poslušně se otočil a šel. Minerva si vzpoměla na provozní řád laboratoře - pokyny mistra lektvarů je třeba plnit okamžitě a bez námitek. Vyměnila si s Anzelmem Janeciem pohled a navzdory situaci se uznale pousmála. Dobře je má Severus vychované.
Blaise Zabini nic z toho nevnímal. Zaklonil hlavu, aby se mohl Minervě dívat do tváře. Nebyla si úplně jistá, že ji poznává, a rozhodně nesouhlasila s Anzelmovým hodnocením "je v pořádku, jenom trochu v šoku". Fyzicky možná v pořádku byl, to neuměla posoudit, ale slovo "trochu" situaci značně podhodnocovalo.
"Ne, to není možné, to by máma neudělala," mumlal teď chlapec a prosebně na Minervu upíral oči, tmavé proti lesknoucímu se bělmu. "To se musela splést, určitě se musela splést. Nebo... nebo to byl někdo z jejích zaměstnanců, ano, chtěli se jí pomstít a tak zabalili tohle... ano, určitě, máma by mi to nikdy... neudělala... Že ne?" dožadoval se zoufale, "že ne? Že to není pravda, řekněte, že to není pravda..."
Ale byla to pravda a on to věděl.
Tmavá ruka přejíždí přes dráčkovy ostny, tam a zpět.
Děvče dřepící u rohu stolu, opřené čelem o nohu Severovy židle, se konečně vzdává a obrací se od Severa ke svému příteli, hledá útěchu u něj a zároveň nabízí tu svou.
Druhé děvče z Ravenclaw, ztracené a osamělé ve strachu o bratra, vyvedené z míry vlastní bezmocí, a na jejích ramenou uklidňující ruce mladého léčitele, gesto, jehož význam už Minerva zná a dokáže ocenit. Nikoli napodobit, jaká škoda.
Pohyb a chaos u baru, velmi podobný tomu, který způsobil Draco Malfoy: ale nic se neopakuje přesně stejně, tentokrát jsou na místě tři z nich, ti šťastnější, kteří mohou něco dělat, mohou zasáhnout. Pár slov s Rosmertou a pak odvádějí Harryho Pottera ven, na dvorek, pryč odtud, tak jak chtěl Severus.
Tiché odstrčení židle po Poppyině boku: Daria. Ale Poppy poraženě hrbí ramena, zírá strnule před sebe. "Jsi si s tou pečetí jistý, Severe?"
Severus kývá, potřetí. Ano, naprosto jistý.
Minerviny ruce jsou zoufale prázdné.
"Co uděláš?" ptá se, snad jen aby vůbec něco řekla. Nevidí z téhle situace žádné východisko. "Odevzdáš Malfoye bystrozorům, ať si poradí sami?" ptá se dál, ačkoli ví, že to by nejspíš nevedlo k ničemu dobrému. Dokážou bystrozorové vypátrat Blaisovu matku? Budou se tím vůbec zabývat, když dostanou do rukou potvrzeného Smrtijeda? Těžko říct.
"Ne, ne," protestuje chlapec, odvrací se od ní a prosí teď očima Severa, "Draka ne... Draco za nic nemůže... nikdo neumí máminu pečeť napodobit nebo zfalšovat... přece víte... To nemohl udělat Draco, Draka ne... Draco... jenom žertoval... tohle neudělal... víte, že nemohl..."
A znovu má pravdu: ale jak je to vůči němu kruté! Jeremy Dott schovává tvář ve vlasech Lindy Deanové; Melissa Macmillanová si přitahuje k ústům hrsti plné látky Anzelmova hábitu a šeptem se ptá: "O jaké pečeti to mluví?"
Anzelm jí tichounce vysvětlí, že každý výrobce i mistr lektvarů má osobní pečeť, registrovanou u Mezinárodního sdružení mistrů a výrobců lektvarů, a tu že si hlídá jako oko v hlavě, protože slouží jako jeho podpis, záruka pravosti a kvality: označuje se jí všechno zboží, které opouští danou laboratoř. A že jsou lektvary a ingredience rozdělené do tří skupin, podle stupně nebezpečnosti, a každá skupina se balí a pečetí konkrétním předepsaným způsobem. Blaisův balíček byl zabalený jako "běžné zboží". Po krátkém zaváhání dodal, že jedy se pečetí docela jinak, natřikrát.
Tak přece by si bystrozoři dokázali poradit, zadoufala Minerva.
"Ne, Minervo, to nepřipadá v úvahu," odpovídá Severus a hořce kroutí ústa. "Ta věc je už otevřená, pečeti zlomené: kdo by věřil dvěma známým Smrtijedům, Draku Malfoyovi a mně, že jsme to neotevřeli my, že se nepokoušíme naopak zničit bezúhonnou paní Zabiniovou? Zkoumala by se Blaisova hůlka, nařkli by z podvodu i jej... Vyloučeno. Tímto způsobem bych jen poslal do Azkabanu jak Malfoyovy, tak Blaise, přesně tak, jak chtěla. Ne, udělám něco jiného, to, co ze svého titulu mohu a musím. Dostal se mi do rukou balíček, který měl jiný obsah, než bylo deklarováno, měl poškodit adresáta, byl zabalený a zapečetěný v dílně Arniky Zabiniové a v okamžiku doručení nebyla pečeť poškozená. Pošlu Mezinárodnímu sdružení a kolegům mistrům lektvarů varování před pečetí Arniky Zabiniové."
Všichni tři léčitelé reagují, každý po svém. "Bude to první?" ptá se Anzelm, Poppy povolí křečovitě sepjaté prsty a Daria nabízí, že listinu do laboratoří svatého Munga donese osobně.
"Druhé. To první poslala před patnácti lety mistryně Tissa z Ravenny."
Minerva se snaží zorientovat. Ne že by netušila, k čemu může sloužit registrace pečeti, sama je mistryně proměn a v transfiguraci se používá obdobný systém (dokonce i Severův dráček má na jedné tartanové botičce vypálenou malou kulatou značku s obrýlenou kočičí hlavou), ale... Mistrům proměn slouží jejich pečeť jen jako podpis, představuje pro ně jednoduchý způsob, jak se nepopiratelně přihlásit k autorství nějaké povedené práce, je to zdroj pýchy a radosti, a ne břemeno zodpovědnosti. Přeměněné věci nelžou, jsou zkrátka to, co jsou, dokud je někdo nezmění zpět, není možné s jejich pomocí nastražit takovou past, do jaké vlákala Arnika Zabiniová svého syna. A špatnou práci pozná na první pohled i laik. Transfigurace je nebezpečná pouze přímo v tom okamžiku, kdy k ní dochází. Leda snad... Minerva si uvědomí, že hotový lektvar naopak může účinně použít i úplný mudla, přirovná si v duchu registraci pečetidla k registraci podoby zvěromága, a pochopí. Nebo si to aspoň myslí.
Ale proč Poppy vypadá, jako by se jí právě svalil ze srdce obrovský balvan?
Anzelm zvedne obočí, zkroutí koutky úst, bezděčně imituje Severa. "Takže ještě jedno a má po licenci. Snad se už tentokrát poučí."
A Blaise znovu protestuje, znovu se snaží svou matku chránit. "To bylo... náhodou, máma se musela splést, určitě vzala jiný balíček... nebo to někdo vyměnil, než zapečetila šňůrky... to nebylo schválně, věřte mi... Vy mi nevěříte," vzlykne nakonec zoufale a schová tvář v ostnech na dračím hřbetě.
Nevěří.
"I kdyby se jen spletla nebo to někdo vyměnil, její chyba," ucedí na půl úst Daria, a mluví za všechny. "Měla si to ohlídat. Nevím jak jinde, ale my u Munga nemáme pro nespolehlivé dodavatele žádné pochopení."
Blaise se chvěje, bezhlesně vzlyká. Dráček mu položil čenich na rameno, soustrastně funí a zakrývá chlapci svými křídly tvář. Minerviny ruce hladí: to dokážou. Přála by si umět víc.
"Připojím dodatek, že jsi můj žák a že se můžu osobně zaručit, že nemáš se značkou Arniky Zabiniové nic společného, Blaisi," pokouší se ho uklidnit Severus, ale ta slova jsou prázdná. Chlapci nezáleží na něm samotném a Severus to ví.
"Nedělejte to... Neposílejte to..."
"Musím."
"Prosím..."
Poppy skoro nedýchá. Ale Severus je neoblomný. Vyžádá si brk a pergamen, vytáhne z vnitřní kapsy hábitu jakési oblé dřevěné pouzdro potažené jemnou kůží a pobité stříbrem, odklopí drobný rytý zámeček, pouzdro otevře a odhalí jeho vnitřek: polstrovaný, potažený sametem, s přesnými otvory pro malou plochou lahvičku temně zeleného inkoustu, jemný štěteček, tyčinku pečetního vosku, jeden menší čistě stříbrný váleček a jeden větší malachitový, zdobený rovněž stříbrem, zjevně pečetidla. Je zázrak, jak se do tak malého prostoru vejde tolik věcí, vždyť celá ta kazeta je jen o maličko větší než Severovy sepjaté dlaně, diví se Minerva a na rtech má obdivný úsměv: ona sama je zvyklá běžně vytvářet pečeť hůlkou, a ačkoli si nechala vyrobit i vlastní pečetní prsten, s touhle nádherou se nemůže vůbec měřit. Severus vyndá lahvičku inkoustu, začne psát.
Blaise Zabini hledí na pouzdro pohledem, ve kterém se mísí touha a strach. "Máma třeba jenom chtěla, abych měl k dispozici... nějaký únik... kdyby mě chytili a vyšetřovali... Pane profesore... Paní profesorko..."
Minerva zavrtí hlavou.
"Když některý mistr chce poskytnout člověku takovou možnost, vypadá to docela jinak, Blaisi," řekne najednou Poppy, zaloví v kapse a z vatovaného sáčku vytáhne droboučkou fiólu z temného skla. Broušená zátka je zajištěná dvěma zkříženými šňůrkami, zalitými na hrdle lahvičky zeleným voskem, stejně zeleným, jako je inkoust, kterým teď Severus píše, a přes šňůrky jsou do vosku vytlačené dvě pečeti. Každý detail už zdaleka křičí: Pozor, smrtelný jed!
"Můžu?" ptá se nejistě Minerva.
"Buď velice opatrná."
Jeden z otisků je lebka se zkříženými hnáty. Na druhém je drak, který si kouše vlastní ocas: Uroboros. Štítek je vypsaný Severovým rukopisem: Doušek hořké naděje, a ta slova stráží tentýž drak zakousnutý do vlastního ocasu, tentokrát ale inverzní, jako by někdo obtáhl pečetidlo barvou a použil jako razítko. Z druhé strany je stejně oražený štítek a na něm je napsáno ještě několik slov, písmem tak drobným, že je sotva čitelné.
U stolu je hrobové ticho, jen Severův brk škrábe po pergamenu.
Blaise Zabini po fiólce vztáhne ruku, jen tak zasněně a neurčitě, a Poppy si ji okamžitě bere zpět a znovu pečlivě schovává.
"Co...?" polkne nasucho Minerva.
"Co asi," ušklíbne se Severus, aniž zvedl hlavu od psaní. "Nějaký sirup proti kašli? Anorganický jed s mimořádně dlouhou expirační dobou, bez známých protijedů. Myslím, že recept jsem ještě nepublikoval." Vyndává z kazety zelený pečetní vosk a větší pečetidlo, nahřívá tyčinku vosku nad plamenem, kape na pergamen. Přitiskne pečetidlo a odsouvá dokončenou listinu, bere si další list pergamenu a opisuje text ještě jednou.
"Proč...?" ptá se Minerva, obličej bílý hrůzou. "Poppy...?"
Léčitelka si natáčí první kopii listiny trochu k sobě, čte ji. "Protože nejsem oklumens, Minervo," bručí do pergamenu. "Co myslíš, že mi za minulý rok nic nedošlo? Lidi na ošetřovně mluvívají mnohem víc než normálně, víš? Ze spaní, z horečky... Uvařila jsem si vlastní, ale Severus mi ho vyhodil a dal mi tenhle."
"Cos čekala, že tě nechám běhat po světě s břečkou, na kterou se umírá dobrých pět minut, člověk je přitom většinu času při vědomí a schopný mluvit a existují na ni tři obecně známé protijedy? Ta by ti určitě posloužila," zavrčel Severus, přitiskl pečetidlo na druhou listinu a začal vytvářet třetí kopii.
Minerva zavře oči a znovu vidí droboučké písmo na druhém štítku: Pro osobní potřebu Poppy Pomfreyové, mistryně léčitelky, která se přede mnou zapřisáhla, že raději zemře, než by porušila léčitelskou etiku. S úctou Severus Snape. Ta slova mrazí: tak přesná je to připomínka celého uplynulého roku, toho roku, kdy bylo heslo u ředitelny Dumbledore - a rozumějte si tomu, jak chcete. Proč jen ona sama nerozuměla? Proč se nechala ošálit vším tím vířením pláště a chladnými úšklebky dávno vypočítanými na efekt? Proč se neřídila Rolandinou radou a nepodívala se, co Severus dělá?
Dumbledore... Dumbledore a jeho Bezová hůlka, past záměrně nastražená na Voldemorta a v té pasti jako vnadidlo živý člověk, člověk, který Dumbledorea miloval jako vlastního otce, Severus Snape. Arnika Zabiniová a její otrávený balíček, léčka nalíčená na Malfoye, za cenu života jejího vlastního syna. Je mezi nimi nějaký rozdíl? Minerva ho už nedokáže rozeznat. Zatíná prsty do chlapcových ramen stejně silně, jako je před pár hodinami zatínala do Severova předloktí.
A mezitím zrádná paměť -
(Pane řediteli, bojím se o muže a o syna, dovolte jim ubytovat se přímo v Hogwarts... - Děláš si zbytečné starosti, děvče drahé. Zakratičko bude tvůj chlapec bydlet v koleji s ostatními. Co myslíš, bude taky Gryffindor? - V Hogsmeade hoří, váš dům hoří, Minervo!)
Proto od té noci na Astronomické věži už nedokázala vidět dál než ke Znamení na Severově paži? Proto dnes tak rychle odsoudila Draka Malfoye?
V černých kudrnách se blyští průzračné kapky, kdo to tu pláče?
Něco měkkého ji šťouchá do citlivé kůže na zápěstí: dráčkův čenich. Minerva se vzpamatovává, povoluje sevření, uhlazuje pomačkaný hábit na chlapcových ramenou. Vytahuje kapesník, otírá si oči.
Ze dvorka je slyšet smích. Linda Deanová vstává a zavírá okno. Opřela se o parapet mezi muškáty, vyhlíží ven. Minervě tím připomíná dráčka, kterého Severus poslal na výzvědy, když jí tu děti málem chtěly zlynčovat Draka Malfoye. Smích se ztlumil. Poppy na děvče pochvalně kývá, dobrý nápad, co je komu venku do toho, co se tu teď řeší. Linda si hraje se záclonkou, nakonec ji zatahuje, opírá si čelo o rám a pozoruje kolegy herbology jen maličkou škvírkou.
Blaise si odhrnul z obličeje dráčkova křídla (nakládá se zvířátkem tak jemně, usmívá se Minerva přes zbytky slz), natáhl ruku k pergamenu, ležícímu na stole právě před ním. Přejíždí prsty po kulaté pečeti. "Mámina je čtvercová, kobra s uzlem na ocase a květem arniky v tlamce," říká tiše, jakoby jen pro sebe. "Taky jsem chtěl mít takovou... Věděl jsem, že když se přidám... když... s tím stanem první pomoci... že není šance, že by se to mámě nedoneslo... a že... že mě už pak nebude chtít... Byli jsme domluvení s Daphne, že... že budeme mít vlastní laboratoř... Její táta nám slíbil, že nám dovolí používat jejich sklep... a že můžeme mít i kousek prostoru na zahrádce za domem, pro bylinky... Daphne byla s bylinkama dobrá, mnohem lepší než já... Mně zas vždycky šly víc... zvířata... já dokázal tady v lese najít a vystopovat úplně všechno, když jsem chtěl..." Tmavé prsty laskají každý detail pečeti, každou drobnou linii. "My jsme se chtěli brát... hned po škole... Kdyby Daphne žila... ale bez ní..."
Hlas se vytratil, jen ukazováček opatrně a zlehka hladí Severovu mistrovskou pečeť.
Jeremymu Dottovi uteklo zaúpění, schoval si hlavu v loktech na stole. "Proč jsi neřekl, nikdy bych tě nepřesvědčoval...!"
"Byl bych šel stejně, s Theodorem, jen bych neměl lektvary," šeptá Blaise. "Ty si nemáš co vyčítat, Jeremy. Jen by bylo víc... mrtvých." Vzlykl, stáhl ruku z pergamenu, pootočil hlavu a opřel si tvář o Minervu. "Pláčou... Gryffindoři?" zeptal se jí zahanbeně.
Kousla se do rtů. "Pláčou," ujistila ho a objala ho pevněji.
Že jen velmi neradi a pokud možno v přísném soukromí, to už nedodala.
Severus dokončil třetí kopii, naskládal všechny tři listiny na sebe, vytáhl hůlku, provedl několik složitých pohybů. Nakonec se dotkl všech čtyř rohů vrchní listiny, pergameny probleskl krátký zášleh. "Na tvém místě bych na ten původní plán ještě nerezignoval, Blaisi. Poppy, mohu tě požádat o podpis za ošetřovnu v Hogwarts?" Sám si vzal horní kopii, složil ji jako dopis, ještě jednou zapečetil a nadepsal adresu. Zatímco čistil pečetidlo (nádherné umělecké dílo samo o sobě: Minerva by si ho ráda prohlédla důkladněji, stejně jako rytinu na zámečku pouzdra, ale z toho, co říkal Anzelm a jak se chová Blaise i Severus sám, tuší, že požádat o něco takového by bylo nesmírně hrubé), Poppy si půjčila brk a inkoust, přitáhla si jednu z listin. Ošetřovna v Hogwarts, datum, podpis. Znovu namočila brk a nadepsala další řádek: Nemocnice u sv. Munga. Její rukopis byl daleko ostřejší a nepravidelnější než obvykle. Zaváhala, ruka se jí trochu zachvěla. Přitiskla na pergamen těsně za svůj podpis prst. Po nehtu jí přeběhly drobné jiskřičky. Když ruku odtáhla, zářila na tom místě kulatá značka. (Minerva se nevěřícně, pyšně usmála: byl to letící jestřáb - přesně jak před chvilkou tušila.) Pak se Poppy dotkla pergamenu hůlkou a její písmo a značka se objevily i na ještě nesložené listině - a zřejmě i na té složené. Minervě to připomnělo způsob, kterým děti pracovaly se svým soutěžním svitkem. Původně si myslela, že jim ten svitek pomohl vytvořit Filius Flitwick, ale teď už si tím nebyla tak jistá.
I když... Linda Deanová celý proces sledovala stejně zaujatě, jako Minerva sama, takže kdo ví.
"Promiňte, pane profesore... jak to bude dál? A k čemu zrovna tři kopie?"
"Zase zvědavá, slečno Deanová?" ušklíbl se neochotně Severus, složil zbývající listinu, uklidil pečetidlo, vosk i inkoust zpátky do kazety a tu opatrně zasunul zpět do náprsní kapsy. Uviděl, jak Poppy předává podepsaný arch mladší kolegyni. "Budete tedy tak laskavá, Dario, a vezmete to k Mungovi? Byl bych rád, kdybyste to dál mohli poslat preferenčně Tisse z Ravenny nebo Brigitě z Narviku, ano?"
Mladá léčitelka si poznamenala obě jména a pečlivě uložila jak listinu, tak poznámky. "Samozřejmě, pane profesore. Spolehněte se."
"Děkuji. A tuto kopii zanesete hned teď na poštu, slečno Deanová. Vyberte nějaké silné a zdravé zvíře, čeká je dlouhá cesta." Vytáhl váček s penězi, vylovil galeon. Linda se zatvářila velice překvapeně: tolik? "Běžte raději všichni, pane Dotte, slečno Macmillanová. Nehodlám riskovat. Kdybyste narazili na nějaké obtíže, nehrajte si na hrdiny a utečte: tenhle dopis nesmíte za žádnou cenu ztratit. Nezapomeňte mi přinést potvrzení."
Blaise zachytil jméno Tissa z Ravenny, vymanil se z Minervina objetí, ještě jednou posmrkl a polkl. "Pane profesore... nechtěl byste to přece jenom roztrhat a ten balíček mi vrátit?"
"To v žádném případě, Blaisi. Proč ještě otálíte, vy tři?"
Linda Deanová váhavě přijala dopis i peníze, přečetla si adresu. "Mezinárodní sdružení mistrů a výrobců lektvarů, Heidelberg, k rukám správce archivu. Hm, pěkná dálka. Tak tohle už zůstane tam v archivu, ano? A co ta druhá a třetí kopie, pane?"
Severus se na ni zamračil. "Vy si ty svoje věčné otázky nedokážete odpustit, že? Druhou si budou posílat mistři lektvarů a mistři léčitelé, dokud neoběhne všechny, pak taky skončí v archivu. Obvykle to trvá tak tři, čtyři týdny. Třetí kopie je pro mě, abych viděl, kdo z kolegů už to četl. Spokojená? Zmizte."
Deanová, Dott a Macmillanová se podívali jeden na druhého, pak na Blaise, nakonec na Severa. Jejich kamarád zíral do desky stolu a vypadal, že je nevnímá. "Jenom mistři, pane?" zeptal se tiše Jeremy Dott.
"K čemu konkrétně si myslíte, že vám tohle zdržování bude, Dotte?" odsekl Severus.
"Opravdu to musíte poslat, pane?"
Tím už dopálili i Minervu. "Macmillanová! Sedíte si na uších?!"
Blaise Zabini se zachvěl a znovu se schoulil do sebe. Dráček vycítil jeho zmatek a strach, vylezl mu na ramena, ulebedil se tam jako límec, čenich si položil na temeno chlapcovy hlavy a začal se tvářit tak bojovně a výhružně, jak jen plyšová hračka dokáže.
Nová výměna pohledů, další nešťastné pokrčení ramen. Melissa se pokusila Blaise pohladit po předloktí - ale na poslední chvíli ucukla před kotoučem horké páry z dráčkových nozder.
Daria Dillonsbyová si odfrkla a zvedla se. "Hybajte, děťátka. Tohle už není žádná sranda, tady jde o mnohem víc, než jste schopní odhadnout. Šup, šup, už ať jste venku. Půjdu s nimi a trochu na ně dohlídnu, pane."
Severus je propustil ostrým pokývnutím.
"Dobře," zašeptala Poppy.
"V téhle zatracené válce už dávno neexistuje nic, co by bylo dobře," zavrčel Severus. "Jenom větší nebo menší škody."
"Ta zatracená válka je už za námi."
"No jistě, o tom není nejmenších pochyb," ušklíbl se Severus. "Jak jsem si mohl nevšimnout." Natáhl se pro misku se zmrzlinou, podržel nad ní dlaň. Pousmál se, vzhledem k jeho zvykům a současné napjaté náladě se téměř dalo říct, že spokojeně. Spojil ruce do stříšky, něco zamumlal a přisunul misku k chlapci. Čokoláda a maliny se znovu rozvoněly, vábivě, lákavě.
Blaise Zabini si vůně nevšímal. Odstrčil misku hřbetem ruky, složil paže na stůl a zabořil do nich hlavu. "Já jsem jenom chtěl, aby byla v bezpečí...! Vždyť o těch obchodech nevěděl nikdo, jen já a Malfoyovi... Jak si mohla myslet...? Já bych ji nikdy... nikdy... vždyť je to moje máma..." Hlas se vytrácel, měnil se na nezřetelný šepot. "Vždyť mi i sama napsala, že tomu, co jsem udělal, rozumí, že... že je ráda... že jsem jí pomohl... Jen se podívejte..." Naslepo zašátral v kapse, vytáhl list pergamenu složený natřikrát jako dopis. Původně byl zapečetěný voskovou pečetí, vosk byl žlutozelený a vzor vypadal tak, jak chlapec popisoval: kobra s uzlem na ocase a květem v tlamce, ve čtvercovém rámu, další úžasné umělecké dílo. Tu pečeť někdo - pravděpodobně Zabini sám - pečlivě odloupl tak, aby zůstala neporušená. Chlapec položil pergamen na stůl, přejel po něm prsty, nahmatal pečeť a jemně ji pohladil, polaskal její důvěrně známé linie. Pak dopis trochu popostrčil po desce a ruku stáhl. "Podívejte se," prosil tichounce.
Minerva vzala dopis do rukou, otevřela ho.
List pergamenu byl prázdný.
Ne, to nebylo přesné. Minerva se nahnula víc do světla. Nebyl prázdný, ještě ne, ještě pořád bylo možno vidět stíny mizících písmen.
Položila otevřený dopis na stůl. Pod mlčenlivým dohledem tří dalších párů očí roztály stíny písmen docela. A právě když mizela poslední nezřetelná šmouha, zvedla se kudrnatá hlava a na pergamen dopadl pohled ještě jednoho páru očí.
Dráček seskočil z chlapcových ramen, rozvířil křídly vzduch, až přiměl pergamen vzlétnout nad stůl, a pak na něj začal chrlit oheň, čistě bílý mrazivý snopec plamene. Pergamen se vznášel na oblaku toho horkého vzduchu, třepotal se a plácal jako nestvůrná obří můra a černal, uhelnatěl, obracel se znovu a znovu, naposledy se objevily stíny písmen, pak pod nimi ještě linie mizícího kouzla a pak už tančilo ve víru nad stolem jen pár lístečků popela, jeden po druhém vtahovány do středu toho bílého plamene, až se rozpadly úplně a nezbylo nic.
Severovy oči zároveň žhnou a mrazí, na okamžik prozrazují srdce stejně rozbolavělé, jako je to Blaisovo, a pak, těsně předtím než by emoce překypěly, se stahují do sebe, za bezpečný závoj oklumence. Poppy zatíná zuby a drásá si dlaně vlastními nehty, marně pátrá v hlubinách své skvělé paměti, na tuto bolest neexistuje lektvar ani kouzlo, které by směla použít, pomohlo by snad jedině obliviate, a to by bylo velice neetické. Minerva už nedokáže najít žádná vhodná slova, žádná gesta. Zbývá jen jedno jediné, to, o kterém si myslela, že ho nikdy neudělá pro nikoho jiného než pro vlastního synka.
Odstoupila o pár kroků, aby její magie nezasáhla dráčka, a proměnila se. Ozval se zvuk, jako by spadlo něco kovového - ale u sousedního stolu se někdo shýbá a zvedá lžičku, Minerva to tedy okamžitě pustila z hlavy a už dál nehledala. Doťapala k Blaisovým nohám, otřela se o ně, zaťala drápky do hábitu a vyškrábala se chlapci na klín. Šťouchla ho chlupatou hlavičkou zespodu do brady a když k ní sklonil obličej, polechtala ho ušima i vousky, škádlivě sekla packou s pečlivě zataženými drápy a nakonec mu začala svým drsným jazykem olizovat z tváře slzy.
Byly stejně slané jako kdysi ty Davidovy.
Zahrkotala židle, zašustila látka a udělala se tma: někdo chlapci přehodil přes ramena Severův plášť.
"Kam jdeš?"
"Zakouřit si."
"Víš, že ti to škodí."
"Na tom nezáleží."
Povzdech.
Kroky.
Úžasná vůně Severova pláště: rmen, vlna, tabák, slabý závan dalších sušených bylin. Severovo mýdlo a voda po holení. A hlavně Severus sám, jeho kůže, vlasy: to všechno, co se na něm lidskému zraku nelíbí, shledává kočičí nos naopak velice vábivým. Zvláštní, jak mnoho má ta vůně společného se zlatými puškvorci, které viděla se komíhat, když ji Severus s Anzelmem nenechali spadnout. Je možné vyčenichat osobní magii? Minerva se zavřenýma očima očichává chlapce: nasládlý kouř, nějaký hnusný lektvar, sýr, ořechy, pomerančová šťáva a pach, který jí její kočičí nos dešifruje jako dětství a strach.
"Anzelme? Neříkej, že je zle ještě i tobě."
Je, Minerva to ví: i pod pláštěm je slyšet, jak mladý léčitel přerývaně dýchá. Pláče? Nebo naopak zadržuje pláč?
"Nepochopím... Tohle nikdy nepochopím... Já jsem přišel z kraje, kde jsme vděční za každé kouzelné dítě... Můj... můj vlastní táta umřel, když se snažil mě zachránit před inkvizitory... Zastřelili ho, viděl jsem to... Poslední, co jsem viděl, než tu bránu zavřel, jeho oči a ta rána v hrudi... Ne, tohle nepochopím."
Chlapcova nejistá ruka na jejím hřbetě. Tiskne se k ní stejně, jako se tisknul k dráčkovi. Jen je tentokrát to zvířátko opravdu živé, opravdu hřeje jako malá chlupatá kamínka, má svou vlastní vůli, ne jen pár zabudovaných reflexních odpovědí, a umí tu vůli projevit. Minerva se chlapci otírá hlavičkou o bradu a tiše přede. Zakazuje si myslet na to, jestli bude ještě schopná ho učit. To teď není podstatné.
"Proto nemáš rád, když někdo dělá vtipy na adresu inkvizice?"
"Ano, paní Poppy, proto."
Druhá ruka. Tvář zabořená do mourovatého kožíšku. Ústa šeptem vyznávají nekonečnou, už navždycky ztracenou lásku ke dvěma ženám, té mrtvé i té, která ho zradila.

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Regi Regi | E-mail | Web | 27. srpna 2014 v 8:42 | Reagovat

Ioannino, tahle část korálků je emotivně hrozně náročné čtení. Myslím tentokrát hlavně Blaisovu „matku“. Nedá mi to a musím ji napsat do uvozovek, protože si ta nelidská ženská označení matka naprosto nezaslouží. Cítila jsem totéž co Minerva a Poppy.
A jako vyrovnání toho vypětí jsem si náramně vychutnala popis úžasné, systematicky uložené Severusovy psací soupravy.

2 ioannina ioannina | 27. srpna 2014 v 16:30 | Reagovat

Je, a sama uvidíš, že to Blaisovi vůbec nestačilo a že bude v té depce ještě celkem dlouho.
Tohle je ten kousek, co když jsem ho psala, chodila jsem si v noci pro něco sladkýho na benzinku a tam si stěžovala, že mi Blaise trčí v depce a že ho z toho nemůžu dostat.
Jenže - reálně, když je člověk v takové situaci, je na tom tak, jako Blaise tady. Může se třeba i smát, vypadat v pohodě, ale to jezero zoufalství tam dole pořád je a je na něm jen velmi slabá krustička, která se snadno propadne pod nohama. "Normální" lidi to nevidí a nechápou, protože oni mají pod nohama pevnou zem.
A právě proto o takových věcech píšu - protože lidí s různě hlubokým a různě velkým jezerem zoufalství pod nohama je mezi náma víc, než bys čekala. Tak aby ti šťastní, kteří takový jezero nemají, mohli pochopit, jaký to je.

Ta pedantská souprava je príma, co? Celkem mě mrzí, že ač vymyšlená na základě systému BH, pravděpodobně se v téhle podobě do BH nedostane. Tam mistři nosí prsteny.

3 KattyV KattyV | Web | 27. srpna 2014 v 18:25 | Reagovat

Ioannino, souprava musí být úžasná. Taky jsem ji původně chtěla udělat jako obrázek. Ale ne a ne najít správné podklady. Na tom obrázku, který vznikl nakonec má ostatně zásluhy Regi. Ta mne nasměrovala právě na tento okamžik.
Ale zpátky ke kapitole - jasně, taky se mne dotkl fakt, že se Blaise pokusila otrávit vlastní matka, ale to už zmínila Regi.
Jsou i jiné okamžiky - Minerva vzpomínající na vlastního syna a měnící se v kočku, která má Baliseho utěšit. (To je zajímavé, jak ty kočky vnímáme podobně, že?)
- Minervino rozhodnutí zůstat člověkem, aby nezničila Severusovu hračku - i za cenu toho, že si přinejmenším poláme pár kostí...
- tvé popisy vůní (ano, taky s tím ráda pracuju, jsem člověk, který svět kolem dost očmuchává, takže čichové vjemy jsou pro mě důležité...)
- vypálená značka na tartanové botičce...
- krásná ukázka logického uvažování Havraspárů...
Mohla bych pokračovat ještě dlouho. Díky.

4 ioannina ioannina | 27. srpna 2014 v 18:58 | Reagovat

Mně se na tom obrázku strašně líbí to, že obsahuje Poppyinu pečeť. Tak nějak si totiž představuju, že se dá vystopovat osobní magie: že magická pečeť má konkrétní osobní charakteristiky a tvar a že se dá takhle ten obraz vyvolat, a tím zjistit, kdo to kouzlo udělal.
Minerva měnící se v kočku, ano! A není to naposledy, hihi. Celý román má tendence měnit se v kočku. Severus má svého dráčka, Minerva svou kočičí podobu. (V tomhle Korálku má všechno svoje dvojče, všimla sis?)
S kolejními charakteristikami si hraju ráda - podle hesla "show, don't tell" - asi nejlíp "nepopisuj, ukaž v akci". To je něco, co mi u JKR chybí - ona něco vymyslí, pak prohlásí, jak to je, ale už to nenechá hrát. Proto jsou moji havránci logičtí a chytří (a mají po kapsách nekonečné tuny pergamenů), moji jezevci drží při sobě a myslí víc na druhé, moji gryfové fungují stylem "paragáni vpřed!" (i ten Neville, svým způsobem - to, co dělá, je hodně odvážné) a moji hadi žijí ve světě spletitých vztahů, myšlení za roh, služeb a protislužeb.
Aspoň jsem se ze všech sil snažila. :-)

5 KattyV KattyV | Web | 27. srpna 2014 v 19:53 | Reagovat

[4]: Jestřáb tam MUSEL být, to jinak nešlo.
Myšlení za roh, dva rohy, tři rohy... nebudeš ty Zmijozel? :-D

6 ioannina ioannina | 27. srpna 2014 v 20:37 | Reagovat

[5]: Fakt poctivě jsem se v těch všech zařazovacích testech snažila, ale furt mi stejně vychází, že jsem havran. :-D

7 Regi Regi | E-mail | Web | 27. srpna 2014 v 20:57 | Reagovat

[2]: Něco sladkého... jasně. Už vím, proč jsem při čtení sezobala skoro půl kila hroznového vína. Pochopit jezero - nádherný příměr.

[3]:Katty, dík za přiznání zásluh. To víš, ponoukat, ponoukat a pak se dívat, jak někdo pracuje, to je příjemné... ;-)

8 KattyV KattyV | Web | 28. srpna 2014 v 10:40 | Reagovat

[6]: Pravda, Havraspárové taky nepochybně musí přemýšlet mnohovrstevnatě.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014