ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola devatenáctá: There Are Worse Things I Could Do

15. srpna 2014 v 0:01 | Richenza |  Bless the Child: Kniha třetí - PRAMENY



Tak je to tady. Večer dlouhého vyprávění začíná. Ocitneme se Bradavicích roku 1959. Ředitelem je Armando Dippet, mladá Minerva se druhým rokem podílí na výuce Přeměňování spolu s ředitelem nebelvírské koleje Albusem Brumbálem, ředitelem Zmijozelu je Horacio Křiklan. A je tu jedna hrdá dívka v těžké situaci, která považuje za nejhorší věc, co by mohla udělat, sklonit se, plakat a prosit. Rozhodla se správně?

Písničku ke kapitole si poslechněte zde

Kapitola devatenáctá: There Are Worse Things I Could Do


There are worse things I could do,
Than go with a boy or two.
Even though the neighborhood thinks I'm trashy,
And no good,
I suppose it could be true,
But there are worse things I could do.

I could flirt with all the guys,
Smile at them and bat my eyes.
Press against them when we dance,
Make them think they stand a chance,
Then refuse to see it through.
That's a thing I'd never do.

I could stay home every night,
Wait around for Mr. Right.
Take cold showers every day,
And throw my life away,
On a dream that won't come true.

I could hurt someone like me,
Out of spite or jealousy.
I don't steal and I don't lie,
But I can feel and I can cry.
A fact I'll bet you never knew.
But to cry in front of you,
That's the worst thing I could do.
Stockard Channing, Grease


Doupě; 12. prosince 2011

Byla už tma, když se společně vydali k starému domu Weasleyových. Hermiona se cítila nervózní, měla pocit, že jim nedokáže čelit. Ke svému překvapení se nejvíc bála reakce Harryho, který se k ní choval z nich nejlépe. Bála se, jak přijmou její vztah k Severusovi, jemuž stále nedůvěřovali a kterého neměli rádi. Obávala se toho, jak se budou dívat na ten večer v sídle Malfoyů, bála se, že si to bude zejména Harry vyčítat, protože on se zachránil, a ona tam zůstala. A zároveň se bála, že jí budou podvědomě pohrdat, že ji budou považovat za pošpiněnou. Ona se pošpiněná cítila, přestože za ty roky byla schopná tento pocit potlačit, téměř na něj zapomenout. Ale skutečnost, že o tom budou muset hovořit, její ránu otevírala, bylo to, jako by měla vystavit na odiv nejintimnější části svého těla. Víte, že na nich není nic zlého, jen se to prostě nedělá. Její nejsoukromější tajemství, o kterém neměla sílu mluvit s nikým - ani s matkou, a dokonce ani se Severusem ne, budou vědět další. A skutečnost, že to budou lidé, které považovala za své nejbližší, to příliš neulehčovala. Přesto jí bylo jasné, že se tomu nemůže vyhnout, a z toho cítila paradoxní úlevu.
Chytila ruku svého muže a on ji pevně stisknul. Nepodíval se však na ni. Jeho obličej neprozrazoval žádný výraz, což znamenalo, že cítí stejné napětí jako ona.
Před dveřmi se zastavil. "Nerozmyslíš si to?"
Zavrtěla hlavou.
"Jestli chceš…" zaváhal, "půjdu tam sám."
"Ne," odpověděla a vzala za kliku.
Dovnitř vstoupili společně. V obývací hale byli už všichni - Ginny seděla u stolu s matkou a otcem a Hermiona si všimla jejích opuchlých a červených očí. Harry stál stranou od nich u okna, a když uviděl Hermionu, neubránil se překvapenému a nechápavému pohledu. Ginny i Molly se zatvářily nepřátelsky.
"Severusi," vstal Arthur Weasley a zamířil k nim. "Překvapil jsi nás. A proč…" podíval se nejistě na Hermionu. "Myslel jsem, že se to týká nějaké naléhavé záležitosti Řádu."
"Týká," přikývnul Snape. "Ale nejenom."
"Proč je tady ona," postavila se Molly před svého manžela, ruce založené na prsou a ukázala bradou na Hermionu.
Hermiona se na ni smutně dívala, nic však neřekla.
Snape zvednul obočí a se samozřejmostí, která ji přes vážnost situace téměř rozesmála, pronesl: "Ona? Pokud myslíš mou ženu, Molly, je tu proto, že se jí to týká. Ostatně ona mě o svolání této schůzky požádala."
Molly nebyla chvíli schopná odpovědi a Snape klidně pokračoval: "Posadíme se? Obávám se, že tato záležitost bude poměrně dlouhá na to, abychom ji probírali ve dveřích."
"Samozřejmě, Hermiono, Severusi," Arthur se zmateným výrazem ve tváři je vedl k pohovce. "Když je to nadlouho, posadíme se sem, je to tu pohodlnější. Ginny, Harry," pokynul dceři a zeťovi.
"Hermiono-" začal Harry, svou myšlenku však nedokončil, jen zakroutil hlavou a posadil se vedle Arthura. Ginny si přisedla vedle něj na kraj židle, narovnaná a s rukama založeným na prsou. Molly mávnutím hůlky přenesla k pohovce čaj připravený na jídelním stole.
V místnosti se rozhostilo tísnivě a napjaté ticho, které přerušoval jen zvuk nalévaného čaje a míchání lžiček.
"Ehm," ozval se konečně pan Weasley, když ticho začínalo být neúnosné a Hermiona uvažovala, zda nemá začít sama. "Ehm, jestli to chápu dobře, přišli jste nám vysvětlit, kdo je otcem Hermionina dítěte."
"Ano. A nejen to."
"A proč, promerlina, až teď?!" Harry, který dosud jen konsternovaně zírajíl před sebe, byl konečně schopen zformulovat celou větu. "Proč jsi to, ksakru, nemohl říct dřív! Proč jsi ji nechal trápit se! Víš vůbec, jak jí muselo být?!"
Hermiona si všimla, že při Harryho slovech Ginny stiskla rty. "Je mi to líto. Nechtěla… nechtěli jsme vám ublížit. Severus má… Mělo to své důvody," skousla ret.
"Jistě, to už jsi říkala," Harry hovořil úsečně. "Jenže jaké? Nedokážu si představit nic, co by takové chování ospravedlňovalo!"
"To, že máš malou představivost, Harry, mě nějak zásadně nepřekvapuje. Dozvíš se je," přerušil Snape Harryho nadechujícího se k protestu. "Začnu však od začátku. Vás žádám o dvě věci."
"Nejsem si jistý, že máš právo o něco žádat, Snape!" vstal Harry s nepřátelským, téměř až nenávistným výrazem v tváři.
"Harry," zaprosila Hermiona a Harry se opět posadil.
"První je," pokračoval klidným hlasem Snape, aniž by dal najevo, že ho Harry jakkoli znepokojil, "že mi slíbíte, že vše, co tu dnes večer zazní, zůstane mezi námi."
"Severusi," odpověděl klidně Arthur, "jak ti to máme slíbit, když nevíme, o co jde?"
"Je to moje podmínka," pokrčil rameny Snape. "A něco přeci jen víte - týká se to vztahu mého a Hermiony a týká se to Řádu. O mlčenlivost vás žádám kvůli tomu druhému. Nežádal bych o to bez-"
"Jak může souviset váš vztah se záležitostmi Řádu?" skočil mu do řeči Harry.
"-vážných důvodů," dokončil Snape větu, jako by Harry vůbec nepromluvil. "Druhou žádostí je, že mě nebudete přerušovat. Někteří z vás si možná vzpomenou, že jsem skákání do řeči nikdy netoleroval," podíval se upřeně na Harryho, dokud nesklopil oči.
Hermiona stiskla rty, přes nervozitu, kterou cítila, nebo možná právě kvůli ní, se jí téměř chtělo zasmát.
"Od kdy jste manželé? A proč jste nikomu nic neřekli?" zeptala se nevěřícně Molly.
"Molly, vše se chystáme vysvětlit. Jestli však dovolíš, začnu od začátku. Pokud samozřejmě souhlasíte s mou první žádostí."
"Jakou formu slibu si představuješ, Severusi?" zeptal se věcně pan Weasley.
"Stačí slovo."
"Moje slovo máš," odpověděl.
"Moje samozřejmě také," přidala se Molly. Po ní s nedůvěřivým výrazem ve tváři přikývla Ginny.
"A co Ron? Ani jemu to nemůžeme říct?" nepřestával se mračit Harry.
"Ne."
"Proč?"
"Už tak je vás o čtyři více, než považuji za vhodné," řekl studeně Snape.
"Tak tu nemusíme být!" neudržel se Harry.
"Přestaň, prosím," ozvala se konečně vyčerpaným hlasem Ginny. "Všichni to chceme vědět. Ty samozřejmě taky."
Harry se ještě chvíli zklidňoval, než přikývnul: "Dobře. Slibuju."

…………………

Prasinky; 6. května 1959

Šla rychle po cestičce vedoucí směrem k vesnici, nedošla však až k ní. Asi dvě stě metrů před Prasinkami zpomalila, zkontrolovala, zda ji nikdo nesleduje a zabočila ke starému opuštěnému domu. Byl opuštěný už dlouho, jen za války tu žila nějaká rodina uprchlá z kontinentu před Grindelwaldem. Nyní to tu bylo zanedbané, okna byla špinavá, v koutech zaprášené pavučiny, které nikdo nevymetal. Ani ona chýši neuklízela, ne více, než bylo nezbytné. Nechtěla upozorňovat na to, že ji někdo využívá. Jacob si nepřál, aby kdokoli věděl, že se scházejí, a ona si to ostatně nepřála také. Její rodiče jí o prázdninách dali jednoznačně najevo, že mají pro ni vhodného manžela už vybraného a nechtěli ani slyšet o nápadníkovi z Anglie, navíc bez peněz. Cadmon byl vcelku milý kluk, znala ho už od dětství, ale přesto si ho nedokázala představit jako svého manžela. A zejména se odmítala smířit s tím, aby vstoupila do dohodnutého sňatku bez lásky. Jak po ní vůbec můžou něco takového chtít v druhé polovině dvacátého století!
Její rodina byla velmi stará a bohatá. A stejně tak i uzavřená a hrdá. Jejich jméno něco znamenalo, alespoň v Irsku ano, což jí samozřejmě neustále opakovali. Ostatně Eileen byla pravou Princeovou - nebyla jen hrdá, byla i tvrdohlavá. Jen tak se jí mohlo podařit přesvědčit rodiče, aby ji poslali do školy v Bradavicích, kterou považovala za jednu z nejlepších nejen na ostrovech, ale v celé Evropě. Nepustili ji tam hned v jedenácti letech, její boj trval tři roky, které strávila dopisováním s učitelem Přeměňování na bradavické škole, Albusem Brumbálem. Rodiče už byli téměř rozhodnuti, když je dokonce osobně navštívil. Pak konečně přestali úplně vzdorovat. Byl to Brumbál, kdo zařídil, aby jí škola umožnila složit rozdílové zkoušky a nastoupit rovnou do čtvrtého ročníku. A tak se před téměř čtyřmi lety jednoho dne ocitla mezi jedenáctiletými nováčky a čekala na zařazení do koleje. Moudrý klobouk ji tehdy zařadil do Zmijozelu a ji mrzelo, že není v koleji svého ochránce. Ale ani zmijozelský ředitel, profesor Křiklan, nebyl špatný, a zejména díky němu se s tím nakonec smířila.
Byla ráda, že se jí podařilo prosadit si studium v Bradavicích, nepřiznala by proto ani sama sobě, že rozhodně nejde o procházku růžovou zahradou. Příliš se od ostatních odlišovala, bylo by pro ni obtížné zapadnout, i kdyby nastoupila s ostatními do prvního ročníku. A ona čelila již uzavřeným přátelstvím a aliancím, do kterých neměla chuť a možná ani schopnosti pronikat. Na to byla příliš uzavřená, samotářská. To byl důvod toho, proč veškerý svůj čas věnovala studiu. Naučila se nevšímat ostatních a přesvědčila samu sebe, že jí to tak vyhovuje. A připadalo jí, že to tak vyhovuje i jejím spolužačkám. Jedinou výjimkou byla její spolubydlící Dolores. Nebylo to proto, že by jí byla tato malá buclatá dívka s velkými kulatými tvářemi zvlášť sympatická, spíš naopak, Eileen na ní od počátku něco odrazovalo. Dolores byla přátelská, ale její přátelskost byla až příliš neodbytná, téměř vlezlá, v jejích úsměvech cítila faleš. Společnost této dívky, která si i k zelené kolejní vázance byla schopná uvázat do vlasů růžové mašle, rozhodně nevyhledávala, ale zvykla si na ni. Zdálo se koneckonců, že Dolores je jedinou, kdo o její přítomnost stojí.
To vše platilo až do dne, kdy necelé dva týdny před koncem šestého ročníku vrazila na chodbě do jednoho z nebelvírských sedmáků. Rozsypaly se jí knihy a pergameny s domácími úkoly, a když se pro ně skláněla, vrazili do sebe ještě jednou, tentokrát hlavami. Až tehdy si ho pořádně prohlédla a on se na ni usmál. Když jí podával knihy, dotknul se jí lehce rukou. A snad už v tento okamžik se do něj zamilovala. Nebo možná až v následující sobotu, když ji pozval na procházku kolem jezera, ale to nebylo důležité. Jacob byl hezký kluk, navíc chytač nebelvírského famfrpálového družstva. A také idol mnoha dívek bez ohledu na kolejní příslušnost. Někdy nechápala, co na ní vidí. Nepovažovala se za krásnou. Možná zajímavou, snad. Jacobovi se však očividně líbila, a to stačilo.
Jejich vztah trval i po prázdninách, poté, co Jacob studium ukončil a začal pracovat v rodinném podniku. Navštěvoval ji tak často, jak to bylo možné. Přesto to bylo méně, než by si přála.
V místnosti opuštěného domu, která před lety sloužila zároveň jako kuchyně, jídelna i obývací pokoj, kouzlem odklidila prach ze stolu a z pohovky s křesly. Jacob stále nešel. Uvařila čaj a rozložila malé občerstvení, které si vyprosila od školních skřítků. Všechno pečlivě srovnala, posadila se a čekala. Těšila se na něj, každý den, kdy jej mohla vidět, byl pro ni svátkem, který dlouho očekávala a na který dlouho poté vzpomínala. Bylo to už pět týdnů, co ho naposledy viděla. Pět dlouhých týdnů, kdy ji nevzal do náruče. A šest týdnů, po které nedostala menstruaci. To samozřejmě nemuselo nic znamenat, ale kdyby… nebyla by to dobrá zpráva. Těhotenství za svobodna, s někým, koho jí dopředu neschválili - ne, to by její rodiče nepochopili. Bylo by to zlé, natolik svého přísného otce znala. Domů by se vrátit nemohla, alespoň ne hned. Možná později, šťastně vdaná, obklopená několika dětmi… Matka by ji snad úplně nezavrhla. S dokončením školy by problém být nemusel, do závěrečných zkoušek zbývají necelé dva měsíce, takže nebude problém těhotenství utajit. A potom… Neměla snad v úmyslu i bez této komplikace se domů nevrátit, vzdát se věna i dědictví a zůstat s Jacobem? Vlastně se na jejich společných plánech nic nemění, jen to dítě přišlo o něco dříve. Nemusela by to být taková katastrofa. Nebudou sice bohatí, ale budou mít jeden druhého. Zvládnou to, jako to zvládají tisíce jiných. Nepotřebuje bohatství své rodiny, pokud bude mít muže, o kterého se může opřít. Eileen Potterová, usmála se a hůlkou napsala do vzduchu iniciály. Hned je smazala - nepřináší štěstí říkat si novým jménem ještě před svatbou. Pohladila si podbřišek, kde tušila nový život. Má mu to říct už dnes? Nebo raději příště, až si bude zcela jistá?
Uslyšela zavrzání dveří. Mimoděk šáhla po hůlce, byl to však opravdu Jacob.
"Promiň, že jdu pozdě," omluvil se zkroušeně, objal ji a lehce políbil na tvář. Posadil se do křesla naproti ní. Neopřel se však pohodlně jako jindy, seděl vzpřímeně, napjatý jako struna, očima těkal po místnosti.
"Děje se něco, Jakeu?"
Nepodíval se na ni, teď už si byla jistá, že se něco děje. Přesto však nebyla připravená na to, co následovalo.
"Podívej," ukázal tenký zlatý kroužek obepínající jeho prsteníček.
"Co to… Jacobe," polkla. V první chvíli nebyla schopná ani myslet, ani cítit. To přece nemůže být pravda. Když tu byli minule, v této místnosti, na této pohovce… Nebylo to přeci tak dlouho, co tu plánovali společnou budoucnost. "Ty jsi zasnoubený?" vyslovila konečně to, čemu se zdráhala uvěřit.
"Ano. Zítra se žením."
"Zítra…" řekla potichu a nemohla spustit oči z jeho ruky. Z toho zlatého tenkého nepřátelského kruhu, který se propaloval do jejího vědomí, do jejího srdce a ničil všechny naděje, které si ještě před několika okamžiky dělala. "Proč jsi…" nedokázala větu dokončit. Hrdlo se jí sevřelo, měla pocit, nejenže nemůže mluvit, ale ani dýchat. Zavřela oči.
"Mohl jsem ti to napsat dříve, já vím, jenže jsem si myslel, že bych ti to měl říct osobně." Když neodpovídala, pokračoval tichým hlasem: "Eileen, pochop to, je to tak nejrozumnější. Rodiče by ti nikdy neodpustili. Žila bys v chudobě. Na to přeci nejsi zvyklá. Ty jsi Princeová. Já bych ti nemohl dát to, co si zasloužíš. Je to tak lepší."
"Kdo to je?"
"Harriet Robinsová."
V tu chvíli jí to došlo. To, proč je ochotný si vzít nehezkou Harriet, kterou znala ze společenské rubriky Denního věštce. A došlo jí i to, proč nejspíš chodil i s ní. Kvůli kráse to určitě nebylo. Potterovi byli sice stará vážená rodina, jejich finanční situace tomu však neodpovídala. Jacobův otec, Charlus Potter, dokázal při podivných spekulacích, jejichž podstatu nikdy nepochopila, rozházet nejen své dědictví, ale i bohaté věno své ženy Dorey. Rozhodli se proto spojit své jméno a čistou krev s rodinou, která měla to, co jim chybělo - peníze. Hodně peněz. To, že dívka, kterou Jacobovi vybrali, byla o jedenáct let starší než on sám, a že dokonce ani nebyla čistokrevná, nehrálo v plánech obou rodin žádnou roli. A nehrálo to žádnou roli ani v plánech Jacoba, on v té hře nebyl figurkou, ale hráčem. Dívala se na něj a přemýšlela, jestli ji vůbec někdy miloval, nebo jestli šlo z jeho strany vždy jen o vypočítavost. I ona byla z bohaté rodiny, a on to musel vědět. Už tehdy, když do ní náhodou vrazil na školní chodbě, to bezesporu věděl. Ne, nevěřila v náhodu, teď už ne. Jenže z jejich majetku by neuviděl ani galeon, pokud by si ji vzal proti vůli rodičů. A že to jinak nepůjde, to probírali dost podrobně minule. Všechno to do sebe krutě a nehezky zapadalo.
Vstala a zamířila ke dveřím. V uších jí hučelo, musela na vzduch. Protože kdyby tu ještě chvíli zůstala, rozbrečela by se. A to poslední, co chtěla, bylo ponižovat se před ním. Ne, nebude ho prosit, nebude před ním brečet, neuvidí ji na kolenou. On si to nezaslouží.
S vypětím všech sil zvedla hlavu a otočila se na něj. "Máš pravdu, Jacobe. Dospěla jsem ke stejnému závěru. Ty pro mě nejsi dost dobrý." Nečekala na jeho odpověď a pomalu s hlavou hrdě vztyčenou vyšla z domku.
A tam se přemístila, bez plánu, bez rozmýšlení, na místo, které jí první vytanulo na mysli. Potřebovala být sama.
A možná právě proto to odpoledne sama nakonec nezůstala.

……………..…

Bradavice; 16. května 1959
Držela se oběma rukama záchodové mísy v dívčí koupelně v prvním patře a zvracela. Chodila sem schválně, riziko, že tu někoho potká, bylo minimální. Jen se v duchu modlila, aby ji Uršula nechala na pokoji, neměla na ni náladu. Nechtěla poslouchat její fňukání, jekot ani posměšky. Bylo jedno, v jaké byla náladě, lítostivé či posměšné, vždy byla protivná. Pořád však bylo lepší čelit Ufňukané Uršule, než zvědavým pohledům spolužaček.
Vyčerpaně se posadila na podlahu vedle umyvadla a zabořila tvář do dlaní. Neměla už pochyby. Ranní nevolnosti byly už pravidlem, prsa ji bolela, začalo se jí už zvětšovat břicho, byla spavá. Nepotřebovala ani potvrzení bradavické ošetřovatelky sestry Azaley, aby věděla, že je těhotná. Těhotná s mužem, který ji nechce, a co víc - kterého nechce ona. Kterého nenávidí, kterého si neváží. Nechtěla jeho dítě. Odklopila dlaždici pod umyvadlem a otevřela učebnici lektvarů pro pokročilé. Kontrolovala zásoby, které se jí podařilo nashromáždit z dostupných ingrediencí i ze soukromých zásob profesora Křiklana. Chyběl jí ještě kořen ploštičníku hroznovitého, ten však dorazí nejpozději příští týden, a květ mužáku. Tuhle ingredienci nebylo však možné legálně si objednat, a neměl ji ani ve svých zásobách profesor Křiklan. A pokud měl, tak dobře zabezpečenou. Ale i ten sežene. Musí. Objednala si jej u Borkina a Burkese, říkalo se o nich, že dokážou i nemožné, pokud se jim dobře zaplatí. A sehnat květ mužáku nebylo nemožné, jen poněkud obtížné.
"Jů," uslyšela vysoký hlas Uršuly, "ty jsi těhotná, že?"
"Proč myslíš, Uršulo?" zkusila to s duchem po dobrém.
"Jsem možná mrtvá, ale ne hloupá," urazila se Uršula a otočila se. "A ty se chystáš uvařit zakázaný lektvar."
"Nechystám," pokusila se oponovat Eileen.
"A chystáš!" zaječela Uršula a prolétla kolem ní. "A to se nesmí! Vyloučí tě! Všechny těhotné vždycky vyloučili," naklonila hlavu a pokračovala s hranou zkroušeností v hlase. "Nebo se ti ho podaří uvařit a umřeš. Byla bys tady pak se mnou?" zeptala se dychtivě. Eileen znovu překvapilo, jak rychle Ufňukaná Uršula dokáže měnit výraz tváře i tón hlasu.
"Nechystám se umřít, Uršulo. A mohla bys mluvit trochu tišeji, prosím?"
"Každý chce jen jedno! Abych byla zticha! Abych neobtěžovala! Abych byla mrtvá!" zaječela Uršula. "Ale já jsem mrtvá!" zařvala jí přímo do ucha, aby se vzápětí ztišila a přisedla si vedle ní. Naklonila opět hlavu na stranu a téměř mile se usmála: "Myslela jsem, že ty jsi jiná. Připadalo mi vždycky, že jsi jako já. Bude to hezké, až umřeš. Mohly bychom být kamarádky, chceš?"
"Můžu s tebou být kamarádka, i když žiju, Uršulo," Eileenina trpělivost byla napjatá k prasknutí. Jen ať proanguse nikoho nepřivolá.
"Dobře," přikývla Uršula. "Tak to bych ti měla jako kamarádka říct, že za dveřmi celou dobu někdo poslouchá."
"Cože?" vyhrkla Eileen a vrhla se ke dveřím.
Pozdě. Zahlédla už jen rychle se vzdalující siluetu nevysoké tmavovlasé dívky s růžovou mašlí ve vlasech. Snad nic neslyšela. A pokud ano, snad si to nechá pro sebe.
……………

Bradavice; 20. května 1959

"To je ona, jak jsem vám o ní říkala," slyšela hlasitý šepot nějaké Havraspárky z pátého nebo šestého ročníku, která se nakláněla ke svým dvěma kamarádkám. Dívky se na ni pokradmo podívaly a zatvářily se náramně dospěle a mravokárně, jako by se jim nic takového stát nemohlo.
Že bude Dolores mlčet, doufala marně. Už po několika dnech jí bylo jasné, že se její těhotenství stalo vděčným tématem pro celou školu. Nebyla to jen tato havraspárská trojice, šepot a kradmé pohledy cítila, kamkoli se pohnula. Pohodila vzdorně hlavou a podívala se jim zpříma do očí. Děvčata se zachichotala a dala znovu hlavy dohromady, nejspíš aby mohla spekulovat, kdo je otcem jejího dítěte.
Sevřela rty a zatlačila zrádnou slzu, která se jí vnucovala. Nebude plakat. Nebude se kát. Nebude se litovat. A nebude nikoho o nic prosit. Co udělala až tak zlého? Milovala a věřila. Nikomu neublížila a nikomu ublížit nechtěla. Tak proč by měla přistoupit na jejich hru, že je špatná? Horší než pomluvy spolužáků však bylo reálné riziko, že jí nedovolí dokončit školu. Když to vědí všichni studenti, je jen otázkou času, kdy se to dozvědí učitelé, pokud to ještě nevědí. Ale třeba budou hrát hru na nevědomost a nechají ji dostudovat. Vždyť zbývalo tak málo! Sama to však nepovažovala za pravděpodobné.
Proč to Dolores udělala? Nemohla mlčet? A zejména - jak se to dostalo mimo zmijozelskou kolej, která si tolik zakládala na mlčení vůči okolí? Cítila vztek hlavně na ni, protože ačkoli jí nikdy nevěřila, Dolores se natolik snažila předstírat přátelství, že téměř uvěřila, že ona se za její přítelkyni opravdu považuje. Ropucha, hnusná, růžová ropucha. Tohle jí nesmí projít.
Rozhodla se jít hned do učebny Přeměňování, přestože do začátku vyučování zbývalo ještě téměř dvacet minut. Věděla však, že Dolores má ve zvyku chodit na vyučování dříve. Při troše štěstí ji tam zastihne samotnou.
A skutečně, Dolores ve třídě už byla, nos téměř zabořený do učebnice Přeměňování, pergameny i ostatní pomůcky srovnané s pedantickou pečlivostí. Došla tiše až k ní, hůlku připravenou v ruce.
"Dolores?" promluvila klidně, a když dívka zvedla hlavu, pokračovala: "Proč jsi to řekla mimo kolej?"
"Co myslíš?" odpověděla s povýšeností, kterou jen špatně zakrývala nervozitu.
"Víš to dobře," dokázala Eileen nekřičet, vztek jí však lomcoval a její spolužačka si to musela uvědomit, protože její naducané a obvykle červené tvářičky zbledly do popelava.
"Co chceš dělat?" vypískla vystrašeně.
"Co, myslíš, Dolores, že se má dělat zrádcům vlastní koleje?" namířila na ni hůlku a zároveň jí druhou rukou sebrala její, položenou velmi příhodně na lavici.
"Nic neuděláš! Netroufneš si, vyloučili by tě!" drmolila Dolores, oči vyvalené.
"To mě vyloučí stejně. Díky tobě," ušklíbla se Eileen, udělala hůlkou spirálovitý pohyb a pečlivě vyslovila: "Bufoderma!"
Červená hrubá kůže dívky ještě více hrubla, udělaly se na ní ošklivé bradavičnaté strupy a její barva získala hnědozelený nádech.
V tu chvíli do učebny vešla Araminta Meliflueová se svým přítelem Augustusem Rookwoodem, oba ze zmijozelské koleje. "Co se děje?" zeptala se Araminta a s odporem se podívala na Doloresinu kůži.
"Dolores vynesla informace mimo Zmijozel," sevřela rty Eileen.
"Má pravdu, Umbridgeová?" pohrdavě se zeptal Rookwood.
Dolores neodpovídala, jen se vystrašeně dívala z jednoho na druhého.
"Ona na mě použila kletbu! To je zakázané! Musí být potrestaná!"
"Zmijozel nevynáší informace," odpověděla pohrdavě Araminta a Augustus ji doplnil: "Dopadla jsi ještě dost dobře," a šel se klidně posadit do poslední řady.
Dolores položila hlavu na lavici a rozvzlykala se. Když se třída zaplnila studenty, zřejmě jí došlo, že by tu zůstávat neměla a vyrazila plačíc a s tváří zakrytou rukama ze třídy. Ve dveřích vrazila do dvojice nebelvírských studentů.
"Co se ti stalo?" zeptal se překvapeně první z nich.
"To mi udělala ona!" rozfňukala se ještě více Dolores a ukázala neurčitě za sebe.
"Kdo? A co ti měla udělat?" zvedl překvapeně obočí druhý Nebelvír, vytáhlý zrzek. "Nevidím žádný rozdíl, ty snad ano, Malcolme?"
"Ne, Biliusi," usmál se Malcolm. "Ale obávám se, že mojí sestřičce se to líbit nebude."
"Co se mi přesně líbit, nebude, Malcolme? Pane Weasley?" uslyšeli přísný hlas své profesorky. Profesorka McGonagallová byla sice velmi mladá, neučila ani celé dva roky, ale o to více se snažila být přísná. A to i na své dva bratry, kteří navštěvovali sedmý a pátý ročník. Byla ještě studenější než většina ostatních členů učitelského sboru.
"Slečno Umbridgeová, kdo vám to udělal?"
Dívka se ustrašeně podívala za sebe. Augustus se vztyčil, založil si ruce a upřeně se na ni díval. "Ni… nikdo," vzlykla. "Já… já nevím. Asi bylo něco v jídle."
"Slečno Meliflueová, odveďte ji na ošetřovnu. Sestra Azalea si s tím poradí."




 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014