ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola dvacátá druhá: Nothing Else Matters

29. srpna 2014 v 0:01 | Richenza |  Bless the Child: Kniha třetí - PRAMENY

Nikdy se nestaral o to, co dělají ostatní. Nikdy se nestaral o to, co ostatní vědí, co si o něm myslí. Stačilo, že věděl on sám. A teď se otevřel, tak jako nikdy. Pochopí to Weasleyovi? Jak to vnímá Harry? A smíří se Hermiona s Ginny? Touto kapitolou konečně uzavřeme jeden velmi dlouhý večer.

Písničku ke kapitole si poslechněte zde


Kapitola dvacátá druhá: Nothing Else Matters

So close no matter how far
Couldn't be much more from the heart
Forever trusting who we are
And nothing else matters

Never opened myself this way
Life is ours, we live it our way
All these words I don't just say
And nothing else matters

Trust I seek and I find in you
Everyday for us something new
Open mind for a different view
And nothing else matters

Never cared for what they do
Never cared for what they know
But I know

Never cared for what they say
Never cared for games they play
Never cared for what they do
Never cared for what they know
And I know

Metallica

Doupě; 12. prosince 2011

Ve starém Doupěti rodiny Weasleyových bylo tíživé ticho. Harry nervózně chodil několik kroků sem a tam a zaťaté pěsti prozrazovaly, jak moc se musí ovládat, aby nevybuchnul. Hermiona byla vděčná, že se mu to zatím daří. Bála se jeho reakce. Bála se toho, jak přijme to, co se dělo po jeho zmizení v domě rodiny Malfoyových.
Ginny seděla, ruce složené v klíně a široce otevřenýma očima pozorovala Hermionu. Arthur Weasley se mračil, ze svého místa vedle Molly však nevstal. Jen zuřivě míchal lžičkou čaj.
Hermiona je jen napjatě pozorovala a držela se manželovy ruky, která jí dodávala jistotu. Uvědomovala si, že její chování sice mělo důvody, které jí tehdy, když opouštěla Británii a zamířila beze slova rozloučení do Austrálie, připadaly pádné, nicméně nyní se jí samotné tehdejší útěk zdál nelogický a hlavně neomluvitelný. A neomluvitelné jí připadalo i její další mlčení po návratu do Doupěte. Pochopí ji Harry? A pochopí ji i Ginny a její rodiče?
Ticho přerušila tentokrát Molly. "Pokud si to dobře pamatuji, nezrušitelné manželství dává možnost uzdravovat. Slzy manželky mají kouzelnou moc. Alespoň moje babička mi to tak vyprávěla."
"Je to tak," přikývla Hermiona.
Harry se otočil a podíval se na Snapea a ten pohled nebyl ani trochu přátelský. "Takže to nebyl Brumbálův Fénix. Ty jsi tam tehdy zůstala," otočil se k Hermioně.
Ta přikývla, hrdlo stažené tak, že nebyla schopná promluvit.
"Proč jsi potom zmizela?"
"Harry," vrtěla hlavou Ginny a položila mu dlaň na ruku. "Ty to nechápeš? Když to zjistila… To je přece jasné!"
"Byla to chyba. A je mi to líto. Omlouvám se za to všem. I tobě," obrátila se k Severusovi, protože si uvědomila, že jemu se za své neodpustitelné chování nikdy neomluvila, a nejen proto, že on žádnou omluvu nevyžadoval a nejspíš ani neočekával. "Nedokázala jsem to tehdy přijmout. To, že jsem těhotná. A hlavně to, co vyplývalo z toho pouta… Cestu k sobě jsme našli až… mnohem později." Sklopila oči, cítila se hrozně. Tolik zlého tím způsobila! Joshuovi, Harrymu, Ginny, jejich dětem… Severusovi upřela právo vychovávat svého syna… Ronovi komplikovala život, protože na ni stále čekal… Kvůli ní se trápila i Molly… A aby to vysvětlila, musela by říct, jak moc jí vadila představa Severuse jako jejího manžela. Když se na to dívala současným pohledem, připadala jí její tehdejší neuvážená reakce ještě dětinštější.
"Vidím ale, že jste ji hledali dost důkladně," usmála se Molly, pak však zvážněla. "Určitě nám své důvody vysvětlíš, Hermiono, ale mně pořád nedochází, proč ses nám nesvěřila. Snad jsi se za to nestyděla? Nebylo za co," naklonila se k ní.
Hermiona přikývla. "To už teď vím také. Ale tehdy jsem to nedokázala. Chtěla jsem na všechno zapomenout, potřebovala jsem pryč… A později… čím déle jsem mlčela, tím horší bylo o tom začínat. A nikdo to vlastně ani nevyžadoval. To až tehdy… později… ale to už nešlo, protože jsem nemohla… ne bez souhlasu…" stiskla rty a podívala se na svého muže.
"Zakázal jsem jí to, Molly. Ona měla jiný názor. Nemůže za to, je to čistě a jedině moje odpovědnost."
"Proč?!" otočil se Harry prudce na Snapea. "Hermiona odešla, protože se bála, že zneužiješ své moci nad ní, už to chápu! A přesně to jsi udělal!"
"Tak to není, Harry," podívala se Hermiona nešťastně na Harryho. "Severus měl své důvody."
"Jaké!" vyštěkl Harry a nepřátelsky si měřil Snapea. "Nechával jsi ji samotnou! Když už ti nezáleželo na nás, jak jsi mohl tohle dělat jí! Nic, vůbec nic, tě neospravedlňuje!"
"Nastala nová okolnost, kvůli které se jakákoli zmínka vedoucí k možnosti odhalení pouta osudu mezi námi stala nebezpečnou," řekl zdánlivě klidně Snape. "Děti, které jsou počaté v okamžiku vzniku manželství osudu, jsou nazývány dětmi osudu. Jsou magicky obzvlášť nadané."
"Dítětem osudu byl i Merlin," dodala Hermiona.
"To vysvětluje, co dělal Joshua, když byl maličký," přikývla Molly.
"A ten oheň, co zabil ty vlkodlaky…" pronesl zamyšleně Harry.
"Jak přesně zní to proroctví, Harry?" zeptala se Ginny a upřela vážný pohled na svého muže.
"Proroctví? Myslíš…" Harry přemýšlel, pak pomalu přikývnul a začal pomalu odříkávat: "Temnota povstává ve střední zemi. Nové zlo v srdci Evropy. Předchůdce a dědic Temného pána může být svržen z trůnu světa pouze skrytým princem z dvojí krve. Vyvolený s krví Vyvoleného. Plod zoufalství a důvěry. Pravdy a lži. Temnoty i světla. Nejdražší dar krvavého pouta osudu…"
Chvíli bylo ticho. Pak promluvila Ginny: "Joshua je Prince a přitom příbuzný Harryho. A byl počat v zoufalství i z důvěry, z temné vůle Toho, jehož jméno budiž zapomenuto, a ze světla naděje. Z pouta osudu zpečetěného krví. Všechno to dává smysl. Joshua je tím, koho musí Řád vší silou chránit."
"Tím spíš jsi nám to ale měl říct, Severusi," řekl vážně a zachmuřeně Arthur Weasley. "A měli by to vědět i ostatní členové Fénixova řádu."
"Ne," prohlásil rázně Snape.
"Jsou věci, o kterých se velmi těžko hovoří," řekla tiše Hermiona. "Dokonce i s přáteli."
"Ani Brumbál nesvěřoval všechno všem," přidal se k Hermionině překvapení váhavě Harry. "Každému řekl jen tolik, kolik potřeboval pro splnění svého úkolu. Nikdy nevíme, kdo bude jak vydírán nebo kdo se neubrání nitrozpytu."
"O umění nitrobrany většiny členů si nedělám přehnané iluze," přikývnul Snape. "Čím méně lidí to bude vědět, tím lépe. Slíbili jste, že o tom pomlčíte."
"Svůj slib dodržím. Ale to neznamená, že s tím souhlasím," řekl zachmuřeně Arthur Weasley. "Joshua potřebuje ochranu. Zvaž to."
"Je pod ochranou Bradavic. A Bradavice jsou pod ochranou Řádu."
"Ano," přikývl Harry, "už nyní děláme, co můžeme, přestože o tom zbytečně nehovoříme. Hlídáme všechny tři chlapce, mé děti i mého-" Harry zaváhal, "i mého bratrance. Nemyslím, že by bylo možné dělat více. Ale otázka je, zda mlčení Joshe skutečně chrání - možná je to právě naopak. Přestal by být spojován se mnou a o tom, že se tvoje matka jmenovala Princeová-"
"Ví dost lidí. A není těžké to zjistit," přerušil ho Snape. "A nemyslím, že by jim hrozilo nějaké nebezpečí ze spojení s tebou. Ostatní části proroctví neodpovídají, každému musí být jasné, že nemůže jít o tvé dítě. Už jsme o tom ostatně hovořili, když jsme probírali zabezpečení Bradavic."
"Tím si nejsem tak docela jistá," řekla pomalu Ginny. "Proroctví je velmi nejasné, navíc kolují různé nepřesné verze."
Hermiona pochopila, co Ginny naznačuje, aniž by to chtěla říct přímo. Jejich mlčení snad snižuje riziko pro Joshe, ale za cenu zvýšení rizika pro její děti. Došlo jí také, že i Severus si to musí uvědomovat, zejména pokud s Harrym na toto téma hovořil. A že to záměrně bagatelizuje, nejspíš i proto, aby sám sobě ospravedlnil své rozhodnutí. Možná nebezpečí hrozící dětem Harryho není velké. Ale vyloučit ho nelze. Jak by se zachovala ona v Ginnině situaci?
"Ale indicie jsou nyní příliš neurčité a život Joshe je příliš důležitý, pokud má to proroctví pravdu," pokračovala vážně Ginny. "A minimálně ohledně jeho první části se zdá, že se postupně plní. Nový temný pán skutečně povstává. Pokud je Josh jediný, kdo jej může porazit, musíme udělat vše pro to, aby se to Grindelwald nedozvěděl. Souhlasím. Čím méně lidí to bude vědět, tím lépe."
Hermiona se na ni obdivně dívala. Překvapila ji.
"Ginny," chytil Harry svou ženu za ruce. "Opravdu děláme vše. Pracujeme na tom s Evandrusem."
"Já vím, Harry," přikývla Ginny.
"Ale co Joshua?" nesouhlasně prohlásila Molly. "On to neví. Kdy mu to hodláte říct?"
"Až bude ten správný čas."
"Už teď je pozdě."
"Ano. Je pozdě. A právě proto můžeme ještě počkat."
"Počkat na co?" dorážela Molly.
"Až bude schopný se s tím vyrovnat," nedal se zviklat Snape.
"Hermiono, ty s ním souhlasíš?" obrátila se Molly na Hermionu.
"Hermiona se mnou nesouhlasí," odpověděl za ni její muž dříve, než stihla zareagovat. "To však na věci nic nemění."
Hermiona si všimla, jak Harry opět zaťal pěsti, až mu zbělely klouby rukou.
A snad si toho všimnul i její muž, protože náhle vstal. "Potřebuji být teď sám. A vy už víte vše potřebné. Omluvte mě," zamířil bez dalšího ke dveřím.
Hermiona vyšla rychle za ním a dohonila jej. "Severusi…"
"Vrať se k nim, Hermiono. Máte si toho hodně říci. A já chci být skutečně sám."
"Lituješ toho, že jsi jim to řekl?"
"Ne," odpověděl úsečně. "Mám tu dnes zůstat s tebou?"
Hermiona přikývla.
"Budu čekat."
Sledovala jeho vzdalující se postavu, ale poslechla ho. Měl pravdu, neměla by je takto opouštět, a ani nechtěla. Měli si toho ještě hodně říct a ona už nechtěla uhýbat. Mlčela příliš dlouho. Mnohem déle než měla, a dokonce i déle, než chtěla. Musí se pokusit obnovit přátelství s Ginny, potřebuje se ujistit, že se Harry nezlobí na ni a přesvědčit jej, aby pochopil i Severuse.

---

Harry se nevěřícně díval na dveře, kterými odešel Snape, a snažil se srovnat s tím, co se právě dozvěděl. Joshua není jeho syn. Tak moc si zvyknul na myšlenku, že ten zvláštní a nadaný chlapec je jeho. A stejně tak si zvyknul i na to, že Hermiona patří k nim, že je pod jeho ochranou, že je velmi zvláštním způsobem také jeho. Nic z toho nebyla pravda a on to nyní cítil jako ztrátu, přestože mu to otevíralo cestu zpět k Ginny. Nebyl si však jistý, zda z toho má tak docela radost. Měl by mít. Ginny přece vždy miloval. Ale její nedůvěra, o které byl teď ujištěn, že byla neoprávněná, jej příliš zranila. Měla mu věřit. Měl pocit křivdy, ačkoli v koutku duše věděl, že tak docela bez viny nebyl. Dnes ho donutila volit. A on si zvolil, a přestože nyní věděl, že je vše jinak, že vždycky všechno bylo jinak, jeho volba tu byla, a její důvody nebyly jen v Hermioně. Vrátí se k Ginny, samozřejmě. A oba se budou tvářit, že vše bylo jen důsledkem toho, co se stalo mezi Hermionou a Snapem. Ale opravdu se nic jiného nestalo?
A jako by to nestačilo, ještě ta záležitost s jeho dědečkem a Eileen Princeovou. Nepochyboval o tom, že Snape mluvil pravdu. Jeho dědeček se zachoval jako gauner. Po tom, co kdysi viděl ve vzpomínce Snapea na svého otce, by ho to nemělo překvapit. A přesto jej to překvapilo. Sirius mu vyprávěl, jak báječní byli Potterovi, jak rád k nim jezdil, jak mu vytvořili druhou rodinu. Byl proto přesvědčen, že byli skvělí lidé. Možná i byli, na někoho. Jacob Potter se staral o kamaráda svého syna jako o vlastního. A vlastního syna nechal vyrůstat v bídě. Jistě, pravděpodobně to nevěděl. Ale omlouvalo ho to? Měl se starat, mohlo mu dojít, že si dívka z bohaté rodiny hrdé na svou čistou krev jen tak nevezme chudého mudlu. Teď ještě více než kdy dříve chápal, proč byl Snape na jméno Potter jednoduše alergický. A přitom jej chránil - nejen jako syna své první lásky, ale jako svého jediného známého příbuzného. Jeho strýček. Ušklíbl se. Opravdu neměl štěstí na příbuzné.
Měl by ho možná litovat za jeho zpackané dětství. Ale ani to nedokázal. Dokázal ho respektovat, ale rád ho nikdy neměl. A nyní… Bylo mu z něj téměř fyzicky špatně. Jednak pro to, že byl schopen zradit svého bratra. Tu zradu mu již téměř odpustil, zapomněl na ni, protože na ni zapomenout potřeboval, pokud s ním měl nadále spolupracovat. Zapomněl na ni, protože ji svým pozdějším životem napravil. A nyní ta zrada před ním vyvstala znovu ve své obludnosti. Byl to jeho bratr. A on to věděl. Harrymu bylo jasné, že spolu neměli dobré vztahy, chápal dokonce proč. Ale byl to jeho bratr. A už vůbec nechtěl domýšlet, co se tehdy stalo v domě Malfoyů. Z toho co naznačovali … krevní pouto … byla panna, před svědky čisté krve … před Smrtijedy… Kolik jich tam bylo, když jí to Snape dělal? Poté, co ji mučili? Čím vším si Hermiona prošla? A Snape tomu nezabránil, naopak, zneužil její situace. Jak to mohl vůbec udělat? V koutku duše si uvědomil, že jinou možnost nejspíš neměl, že z toho domu se nebylo možné jednoduše přenést, že kdyby chtěl bojovat, Hermionu by pravděpodobně nezachránil a sám by život ztratil. Ale hned tu myšlenku zavrhnul. Nechtěl ho omlouvat. Chtěl se na něj zlobit, protože kdyby to udělat nechtěl, tak by to nedokázal, Voldemort nevoldemort. Ta představa se mu hnusila, když mu to dnes večer došlo, měl co dělat, aby se na něj nevrhnul. Ovládl se, protože Hermiona vypadala, že se s tím smířila. Nechápal ji. A hlavně nedokázal pochopit, jak po tom všem s ním může čekat druhé dítě. Bylo to skutečně dobrovolně? Nebo ji donutil - nemohla ho přece neposlechnout! Mohl jí zakázat o tom mluvit, stejně jako jí zakázal hovořit o tom, kdo je otcem Joshuy i toho druhého.
"Půjdu už za dětmi," oznámil Ginny. "Ať se už Ron může vrátit ke Carys."
"Dobře," souhlasila nejistě. "Nevadí ti, když tu ještě chvíli zůstanu?"
"Vůbec ne," donutil se Harry k pokusu o úsměv. "Dobrou noc, Molly, Arthure."
"Dobrou noc. Pozdravuj Rona," odpověděla Molly.
"A nezapomeň na ten slib, Harry," dodal Arthur Weasley.
"Bylo nefér po nás ten slib chtít."
"Ale dal jsi jej."
"Vím," zavrčel Harry. Netušil, jak to dokáže Ronovi neříct. Neměl na to přistoupit, měl si vymínit výjimku alespoň pro něj. Že to nemá říct ostatním, to chápal, v tom rozhodnutí Snapea akceptoval, protože mu připadalo rozumné. Jenže Ron měl právo vědět, jak to bylo, protože se jej to osobně týkalo. Měl právo vědět, že to nebyl Harry, kvůli komu skončil jeho vztah s Hermionou, měl právo znát důvody, pro něž se chovala tak zvláštně.
Vyšel ven a téměř vrazil do Hermiony vracející se k domu.
"Ty už jdeš?" Její hlas prozrazoval nejistotu. "Chtěla jsem ještě… Harry, opravdu mě to mrzí, neměla jsem…"
"Promerlina, Hermiono, hlavně se za nic neomlouvej! Ty za to nemůžeš!" přerušil ji Harry netrpělivě. Nezlobil se na ni, alespoň ne příliš. Ona byla oběť. Snapeova oběť.
"To přece není pravda, minimálně ne celá pravda," zavrtěla hlavou. "Na počátku toho všeho bylo moje špatné rozhodnutí."
"Na počátku toho všeho bylo-" zarazil se a nedořekl, co mu málem vyklouzlo. Nechtěl se jí dotknout, nechtěl jí připomínat tu hrůzu, kterou prošla. "Copak to nevidíš, Hermiono? On tě ovládá, zneužívá své moci, a ty ho ještě bráníš!"
"Harry, to tak není-"
"Musíš ho poslouchat na slovo! Připadá mi, že to ani nejsi ty!" zvýšil Harry hlas.
"Koho ho musíš poslouchat na slovo?" ozval se ze tmy hlas Rona.
"Co tu děláš, Rone?" podivila se Hermiona.
"Přemístil jsem se s Harrym. Abych hlídal Albuse a Lily. Ale neodpověděla jsi mi. O co jde? Koho musíš poslouchat?" trval Ron na otázce.
"Snapea," utrousil na půl úst Harry.
"Harry, tvůj slib," připomněla tiše Hermiona.
Harry něco nezřetelného zamručel. Ano, ten zpropadený slib, vymámený téměř podvodem. Ale Arthur měl pravdu. Složil jej.
"Ty jsi složil Neporušitelný slib? Snapeovi?" ptal se znepokojeně Ron. "Co se děje? Proč vás tak svolal? Týká se to Řádu? Hermiono, a proč musíš poslouchat Snapea?"
"Nebyl to Neporušitelný slib, Rone. Ale dodržovat se mají všechny sliby, je mi líto." Pak se obrátil k Hermioně a založil si ruce na prsou. "Ty jsi ale žádný slib nesložila, Hermiono. Tak co kdybys to vysvětlila ty?"
"To nemůžu, Harry, pochop to," bránila se Hermiona.
"Proč? Zakázal ti to?"
"To ne, ale nepřeje si to…"
"Tak on si to nepřeje," protáhl Harry ironicky. "A co má být?" ušklíbl se. "Ztratila jsi snad svou vůli? Svůj rozum? Taková Hermiona, co jsem znal, nikdy nebyla. Hermiono, Ronovi to dlužíš," prohlásil nekompromisně.
"Hermiono, co se děje?" sevřel Ron znepokojeně její paži. "Řekni nám všechno, on tě nějak vydírá?"
"Ne," vzdychla si Hermiona. "Uklidni se, Rone. Nic mi nehrozí. Je to složitější a teď není vhodná chvíle."
"Kdy bude?"
"Navštiv mě, až budeš mít čas. A slib mi, že nic nebudeš dělat, nikomu vyhrožovat a nikomu nebudeš chtít rozbít … ústa."
"Proč bych chtěl komukoli cokoli rozbíjet?" nechápal Ron.
"Harry říkal, že…" Hermiona zmlkla, uvědomila si možná, že toho prozradila příliš.
"Chtěl jsi rozbít hubu tomu chlapovi, s kterým Hermiona čeká dítě," prohlásil s uspokojením Harry.
"Jo, to jsem chtěl. Ale co to má společného…," zarazil se a nevěřícně se díval na Hermionu. "On je to Snape?!" vyprskl nenávistně. "Kde je?!"
Harry se ušklíbnul. Žádný slib neporušil. Ale teď mu to už Hermiona vysvětlit bude muset.
"U mě doma," položila mu ruku na paži. "A ty půjdeš také domů. Jestli chceš, přijď zítra. V klidu. Všechno ti řeknu. Pokud slíbíš totéž, co Harry."
"Řekni mi to teď, Hermiono. Co ti dělá Snape? Proč ses nám nesvěřila?! Na nás ses přece mohla vždycky spolehnout!"
"Já vím, Rone. Zítra," prohlásila nekompromisně.
"Tak pojď," odtáhl Harry Rona. "Dočkáš se. Čekal jsi dvanáct let, jednu noc to už vydržíš."
Když vstoupila dovnitř, Molly se k ní vrhla a mateřsky si ji přitiskla na prsa. "Hermiono, chceme ti říct, že tě chápeme. Všichni," podívala se trochu úkosem na svého manžela. "Kdybych to tušila…"
"Molly," vydechla dojatě Hermiona. Byla ráda, že jí to říká, potřebovala toto ujištění. "Je to moje chyba, moc mě to mrzí." Vymanila se z Mollyiny náruče a posadila se na gauč, na místo, kde se před chvílí dotýkala svého muže.
"Muselo to být pro tebe těžké… chápeme tvůj útěk i tvé mlčení, Hermiono," přidal se i pan Weasley. "To, co se tam stalo… Jsi opravdu v pořádku? Nepotřebuješ pomoct?"
"Ne, díky, Arthure," zakroutila Hermiona unaveně hlavou.
"Jsi si jistá?" zeptal se nejistě. "Vždyť … on tě tam … vždyť to bylo normální znásilnění!" vybuchl.
"Jistě, i to je způsob, kterým se na to můžete dívat," zamumlala a sklopila hlavu. Pak ji ale rozhořčeně zvedla a téměř vykřikla: "Ale není to správný způsob, vůbec ne! Nebylo to … nedobrovolné…" ztišila opět hlas. "Souhlasila jsem. Byl to jediný způsob, jak jsem mohla přežít."
"Ano, ty jsi měla jen jednu možnost. To je jasné. A on tvé situace zneužil," odpověděl Arthur Weasley tvrdě.
"Ne. Nemusel udělat vůbec nic. On mě chtěl jen dostat pryč. Byl to Voldemort, kdo to zneužil. Severus už potom nemohl couvnout. A přesto riskoval a nabídl mi … volbu," zašeptala.
"Jakou volbu?" Arthurův hlas zněl stále přísně. "Byla to opravdu svobodná volba? Mezi čím jsi mohla volit?"
"Mezi klidným odchodem a-" zajíkla se Hermiona. "Nechci o tom mluvit! To je přesně ten důvod, proč jsem mlčela! Protože jsem se bála, že to nepochopíte, že jeho nepochopíte! Nebyli jste tam, nevíte nic, vůbec nic," snažila se potlačit slzy v očích. "Já jsem potřebovala jeho, on mě ne…"
V tu chvíli k ní přišla Ginny, posadila se mlčky vedle na pohovku a podala jí kapesník. "Tati, ať tehdy bylo cokoli, teď Hermiona Severuse očividně miluje, to jste si nevšimli? Prosím, nechte nás teď chvíli o samotě."
"Chceš to, Hermiono?" zeptala se jí Molly.
Hermiona mlčky přikývla, hrdlo stažené
"Dobře. Měla bys jen vědět, že tobě nic nevyčítáme."
"Já vím," přikývla Hermiona.
"Kdybys cokoli potřebovala… Nejsi na něm závislá, to doufám víš," doplnil manželku Arthur Weasley.
"Ano, Arthure."
"Tak dobrou noc."
"Dobrou noc," s ulehčením odpověděla Hermiona.
"Dobrou, mami. Díky, tati," lehce se usmála Ginny.
Když rodiče odešli, chvíli spolu jen tiše seděly. Po chvíli Ginny nalila z konvice další šálek čaje, nasypala do něj dvě lžičky cukru a podala jej Hermioně.
"Já přece nesladím, Ginny."
"Dneska sladíš," prohlásila Ginny a čekala, než se Hermiona napila. "Můžeš mi odpustit?" začala pak tiše. "Je mi tak líto, co jsem ti řekla, jak jsem se chovala… Kdybych věděla…"
"To je jasné, Ginny, nikdo nevěděl. Byla to má chyba, ne tvoje. Měla jsem vám to říct dříve."
"Neomlouvej se. Souhlasím s mamkou. Chápu, proč se ti do toho nechtělo, mluvit o něčem takovém… vůbec si to nedokážu představit. To, co se stalo… Muselo to být strašné…"
"Ginny, mohl mě nechat zemřít. Po tom, co Šedohřbet považoval za hru, a já raději ani nechci vědět, co to mohlo být. To by bylo strašné. To, co se stalo… Přijala jsem to, opravdu. Měla jsem dvě možnosti a já jsem si jednu zvolila. Ale byla to moje volba. Byl to můj osud. Náš osud… Ale ne Severusova chyba, tím jsem si jistá."
"Kdy jste se … sblížili? To není dlouho, viď?"
"Ne. Není to ani rok."
"A předtím… Když jsi zmizela, bylo to kvůli němu, ne?"
"Ano i ne. Utekla jsem před strachem z něj. Zbytečným strachem. Potřebovala jsem čas, aby mi došlo, co se tehdy stalo. Máš pravdu, tehdy jsem mu to vyčítala. Asi jsem ho za to i nenáviděla, trvalo mi rok, než mi došlo, že to muselo být hrozné i pro něj. A ještě mnohem déle, než jsem se přestala děsit toho, že by se mohl dozvědět, jakou moc nade mnou má. A přitom to věděl téměř celou dobu. A nikdy to nijak nezneužil. Můžu mu věřit. Vždycky jsem mohla. Jen jsem to nevěděla."
"Je těžké milovat Snapea. A pořád ještě tak úplně nechápu, jak se ti to podařilo."
"Možná proto, že jsem neměla jinou volbu," pousmála se Hermiona.
"Vaše pouto je … zvláštní. Kdybys měla něco s někým jiným … to bys mohla zemřít…" Hermioně se zdálo, že Ginny hovoří spíše pro sebe.
"To pouto mi nedovolilo mít něco s někým jiným. Mé tělo se bránilo jakémukoli dotyku jiného muže. Vlastně ani kdybych chtěla, tak jsem nemohla. A mám takový dojem, že jsem potom nikdy ani nikoho jiného ve skutečnosti nechtěla."
Ginny zamyšleně přikývla. "Ale pro něj z toho také vyplývají povinnosti, nejen pro tebe. Měl tě hledat."
"Možná. Ale myslím, že to byl projev respektu k mému rozhodnutí. Netušil, že máme syna, to by možná jednal jinak… Nevyčítám mu to, už ne." Odmlčela se. Byly doby, kdy ho nenáviděla, kdy mu vyčítala to, jakým způsobem se chtěl zbavit nenarozeného dítěte. Kdy se bála jeho panovačnosti a tvrdosti. Toho, že byl Smrtijed a zejména toho, že se stal Smrtijedem dobrovolně. Teď si navykla vše omlouvat, protože ho milovala. Ale ve skutečnosti se příliš nezměnilo, on byl stále týž. Tehdy ho neznala. Zná ho však teď?
"Ginny, já vím, že dělá chyby. Vím, co má za sebou, možná toho vím až příliš mnoho. Ale přesto ho miluji. Každý děláme chyby, každý máme své viny. I já jsem vinna. Tehdy, když jsem utekla… Věděla jsem, že je nevinný a utekla jsem. Nikomu jsem to neřekla."
"Věděla jsi, že Harry dosvědčí jeho nevinu."
"Věděla jsem, že se o to pokusí. Ne, vlastně ani to jsem nevěděla, jen jsem si to mohla myslet. Jenže to nemuselo stačit. On mi zachránil život. Já jsem tehdy pro něj neudělala nic. Tak kdo má komu co vyčítat?"
"Mám takový dojem, že ty jsi udělala totéž, ne? Uzdravila jsi ho," položila jí dlaň na ruku Ginny.
"To nebylo záměrné. Netušila jsem, že ho tím zachráním. Myslela jsem si, že umírá."
"Myslím, že kdybys nechtěla, aby žil, tak by se ti nepodařilo jej zachránit."
"To ale bylo předtím, než jsem zjistila, že…" Hermiona nedopověděla. Chtěla ho tehdy zachránit? Těžko říct. Co vlastně chtěla? Aby žil. Nechtěla, aby zemřel. Proč? Byla mu vděčná. Víc k němu necítila. Nebo snad ano? Snažila se po letech vybavit pocity, které tak dlouho potlačovala, až jí připadalo, že je prožil někdo jiný, který jí to vše jen vyprávěl. Tehdy u Malfoyů, když se na něj obrátila… Co od toho čekala? Věřila v jeho nevinu? Možná ano, protože věděla, že to, co jí podal, nebylo Veritasérum. Podvedl Voldemorta. Už tím riskoval kvůli ní život. Ne, nebylo to kvůli ní, opravila se. Bylo to kvůli Harrymu, tedy spíše kvůli úkolu, kterému Harry sloužil. Ale to nebylo důležité, stačilo, že ukázal, na čí straně stojí. Ona mu uvěřila. A to, co přišlo potom … bolest … stud … jeho oči … pocit, že se to celé děje někomu jinému, že ona tam vůbec není. A přitom tušení pouta, které tehdy skutečně vznikalo, nesmírné důvěry, že on jí neublíží, přestože jí ubližuje… Vědomí toho, že k ní patří, ne - vědomí toho, že ona patří jemu. To bylo to, před čím unikala. Když tehdy v knihovně zjistila, že tomu tak skutečně je, že mu opravdu patří, bylo to pro ni nesnesitelné. Kdyby už tehdy v Chroptící chýši věděla, že je toto pouto váže, nechala by ho raději zemřít? Tak jako ho nechala bez pomoci čelit Starostolci?
"Co než jsi zjistila?" nevydržela její mlčení Ginny. "Že jste manželé? Vcelku chápu, jak tě to muselo … překvapit. A že jsi z povinností manželky toho barbarského svazku nebyla nadšená. Tak si nic nevyčítej. Nezdá se mi, že on by ti to vyčítal."
"To neznamená, že si to nevyčítám já. Kdyby se ho nezastali jiní… odsoudili by ho. Pravděpodobně k polibku."
"Každý chápe, že jsi na tohle tehdy nemyslela."
"Ty tomu pořád nerozumíš, Ginny. Já si nejsem jistá, že jsem to tak nemyslela. Možná ne úplně záměrně, určitě bych neudělala nic, abych mu přitížila. Ale…" stiskla rty a podívala se na vzor koberce vázaného z barevných odstřižků, "tušila jsem, že moje svědectví by mohlo být důležité. A neudělala jsem nic, vůbec nic. Protože by to bylo řešení. Ten vztah … naše pouto jsem považovala za břemeno, které jsem nenáviděla, o kterém jsem byla přesvědčená, že je nemůžu unést. A kvůli tomu jsem nenáviděla i jeho. Obávám se, že kdybych to tehdy věděla…"
"Nemyslím, Hermiono," zavrtěla hlavou pomalu Ginny. "Ty jsi plakala, když jsi zjistila, že umírá. Opravdu si myslíš, že se tak projevuje nenávist?"


Seděl v křesle u krbu, ve skleničce převaloval zlatavou tekutinu, která omamně voněla sladem a dubovým dřevem. Cítil se podivně klidný. Udělal to, co tak dlouho odmítal, a kupodivu mu to přineslo úlevu. Řekl jim to. Řekl jim toho tolik, jako ještě nikomu, ani Lily, ani Hermioně tolik toho o sobě nikdy neprozradil. Dokonce ani Brumbálovi ne. Možná to nechápou, ale to už nebyla jeho věc. Nikdy ho nijak zvlášť nezajímalo, co si o něm myslí druzí, a ani nyní ne. Necítil potřebu se ospravedlňovat a bylo mu jedno, co si o něm myslí, nebo mu to bylo alespoň téměř jedno. Chtěl jen, aby pochopili jeho ženu. Aby byla ona šťastná. Nic více. A nic méně.
Uslyšel, jak vešla dovnitř a klidně se díval na dveře, kde se za několik okamžiků objevila. Chvíli se na sebe dívali, pak došla k němu a stulila se mu do klína.
S povzdychnutím poslal sklenici na stůl a pozoroval, jak dlouhým plavným pohybem doletěla až na místo určení. Zabořil obličej do Hermioniných vlasů a vnímal její vůni.
"Řekla jsem to Ronovi," zamumlala kamsi do jeho hábitu.
"Dobře," odpověděl prostě.
Překvapeně zvedla hlavu. "Ty se nezlobíš?"
"Bylo mi jasné, že vás tři od sebe nelze odtrhnout," zamručel. "Půjdeme si lehnout?"





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014