ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola dvacátá první: The Unforgiven

25. srpna 2014 v 0:01 | Richenza |  Bless the Child: Kniha třetí - PRAMENY

"Možná že kolektivní svědomí dokáže přijmout jednotlivé oběti v rámci záchrany celku. Pokud je ale přijme svědomí jedince, který tak vykonal, není už pokřiveno?" (Máta) … Některým volbám by nikdo čelit neměl, tuším to už Severus říkal. A přesto se jim někdy vyhnout nelze. Kapitolu samozřejmě věnuji autorce citátu.

Písničku ke kapitole si poslechněte zde


Kapitola dvacátá první: The Unforgiven

New blood joins this earth
And quickly he's subdued
Through constant pained disgrace
The young boy learns their rules

With time the child draws in
This whipping boy done wrong
Deprived of all his thoughts
The young man struggles on and on he's known
A wow unto his own
That never from this day
His will they'll take away

What I've felt
What I've known
Never shined through in what I've shown
Never be
Never see
Won't see what might have been

What I've felt
What I've known
Never shined through in what I've shown
Never free
Never me
So I dub thee unforgiven

They dedicate their lives
To running all of his
He tries to please them all
This bitter man he is

Throughout his life the same
He's battled constantly
This fight he cannot win
A tired man they see no longer cares
The old man then prepares
To die regretfully
That old man here is me


Never shined through in what I've shown
Never free
Never me
So I dub thee unforgiven

Never free
Never me
So I dub thee unforgiven

You labeled me
I'll label you
So I dub thee unforgiven


Mettallica

Tkalcovská ulice; 28. března 1965

Byla tma. Malému chlapci, který usnul brzy večer, připadalo, že musí být už hluboká noc, když jej vzbudila žízeň. Nechtělo se mu vstávat, v místnosti byly podivné stíny, které vrhalo světlo od blikající lampy v ulici, a pod dveřmi prosvítal strašidelně ostrý pruh světla z předsíně. Věděl však, že nemá smysl volat. Máma nepřijde. Nebo přijde a vynadá mu, že když má nohy, tak pokud něco potřebuje, má je používat.
Vstal a nohama nahmatal bačkory. Popadl pod ruku medvídka a pomalým krokem zamířil ke dveřím. Oddychl si, když se ocitl na chodbě, konečně ve světle. Sešel dolů do přízemí, kde byla kuchyně. Už téměř sahal na kliku, když jej ostrý hlas otce přiměl o krok ustoupit. Už dokázal rozpoznat, kdy je lepší se mu vyhnout, a tohle byla jedna z těch chvil.
"Proč lžeš!" uslyšel ránu, otec asi bouchnul do stolu. "Co mi to celou dobu namlouváš!"
"Nerozumím, Tobiasi," slyšel bránící se hlas matky. "Nelžu, prosím, věř mi."
"Věřit ti? Celou dobu jsem ti věřil, Eileen," křičel otec. "Celou dobu sis ze mě dělala legraci! Celou dobu jsi mě podváděla!"
"Nikdy jsem ti nebyla nevěrná. Od té doby, co jsem tě poznala, jsem nikdy nic neměla s žádným jiným. Odpřisáhnu ti to, na co chceš."
"A předtím?" zeptal se o něco tišeji otec.
"Tobiasi, snad si nemyslíš… V té době nikdo… opravdu nevím, kdo jiný. Vždy jsem si byla jistá, že Severus musí být tvůj… neměla jsem důvod myslet si něco jiného… není možné, aby to byl nikdo jiný, věř mi, prosím…"
"Tolik let jsem po tobě chtěl druhé dítě a nechápal jsem, proč se nám nedaří, když u Severuse stačilo jen jednou jedinkrát. Byl jsem hlupák. Nechal jsem se konečně vyšetřit, Eileen. Jsem neplodný. Vždy jsem byl. Takže mi konečně přestaň lhát." Severus uslyšel další ránu a doufal, že i ta byla jen do stolu. "Čí je Severus?"
"To není možné, Tobiasi. Pokud teď jsi neplodný, tehdy jsi určitě nebyl. Lékaři se pletou."
"Ne. Nepletou. To já jsem se celou dobu pletl. Mluv!" uslyšel další ránu, spíše plesknutí. Přitiskl medvídka k sobě blíž a rozeběhl se po schodech do svého pokoje. Zakopl však a spadnul.
Dveře kuchyně se otevřely a v nich uviděl bledou tvář své matky s červeným obrysem dlaně na tváři. "Tobiasi, on to slyšel," zašeptala.
"Stejně tomu nemůže rozumět," zabručel otec a objevil se vedle ní. "Běž spát," řekl mu téměř vlídně. "Neslyšíš?" zvýšil hlas, a Severus se ho v tu chvíli začal skutečně bát, "Padej!"
Na nic dalšího nečekal a vyrazil zpět do svého útočiště. Tobias Snape měl pravdu. Tehdy tomu nerozuměl. To mu však nezabránilo si všechno přesně zapamatovat.

………….…

Tkalcovská ulice; 2. dubna 1971

V jedenácti letech mu bylo už jasné, že jejich rodina je všechno jiné než normální. A chápal také význam toho kdysi náhodně vyslechnutého rozhovoru. Nikdo o tom nemluvil, ani otec ne. A Severus rodinné mlčení respektoval, nehovořil o tom, na nic se neptal a nijak nedával najevo, že si je vědom toho, že není biologickým synem muže, kterého si zvykl nazývat otcem.
Tobias Snape zůstal s rodinou, a už tehdy Severus nechápal proč. Možná to bylo kvůli nemožnosti mít vlastní děti nebo snad pro zbytky odpovědnosti, kterou cítil k rodině, kterou přijal za svou, anebo pravděpodobněji už jen ze zvyku. Z lásky to nebylo, okamžiky laskavosti, které si nezřetelně vybavoval z raného dětství, už dávno přehlušily jeho záchvaty vzteku pod vlivem alkoholu nebo i bez něj. Až mnohem později mu došlo, že mohla jeho matka použít paměťové kouzlo. Možná i několikrát, což by vysvětlovalo postupný úpadek Tobiase Snapea, protože paměťová kouzla, zejména amatérsky provedená a opakovaná, mohou poškodit celou osobnost člověka.
Šel pomalu podél řeky a roztržitě před sebou kopal kamínek. Lily už musela jít domů, měl by jít tedy také, ale vůbec se mu nechtělo. Dnes spolu snad už posté hovořili o Bradavicích, o všem, co mu vyprávěla matka v okamžicích, kdy byla ochotná a schopná s ním hovořit. Jak moc se tam těšil! Unikne konečně z dosahu čím dál tím nevypočitatelnějšího otce, bude dostávat pravidelně najíst a nebude si muset prát sám oblečení.
Když otevřel dveře domku, s napětím se zaposlouchal. Je to dobré, je zde ticho. Prošel obývacím pokojem v přízemí, matka zde nebyla, jen u křesla viděl rozloženou knížku, kterou právě četla. Matka četla téměř pořád, pokud byla zrovna střízlivá. Oboje, alkohol i knihy, pro ni představovaly únik z její nespokojenosti. A přestože byla většinou doma, pro Severuse by mohla stejně dobře být na druhém konci světa. Nebyla nepřátelská, jen mu neuměla dát najevo nejen lásku, ale jakýkoli zájem. Byla příliš ponořená do sebe, do svých problémů, do svých pocitů a do svých křivd, než aby dokázala vzít na vědomí potřeby svého syna. Měla i světlé okamžiky, kdy ho učila kouzlům, tak, aby to otec nevěděl. Tehdy mu vyprávěla kouzelné příběhy ze zeleného Erinu, vyprávěla mu o svém dětství. Naučila ho i základům gaelštiny a také hrdosti na to, že patří k rodině Princeů - k rodině, kterou nikdy neviděl a která nechtěla vidět jeho. I to mu už tehdy bylo jasné. Takových chvil však bylo čím dál méně.
Uvědomil si, že není nejspíš doma, protože dnes měla nastoupit do práce. Lektvarista v Příčné ulici hledal pomocnou sílu, a matka se rozhodla, že to zkusí. Bylo by skvělé, kdyby měla nějaký stálý příjem, podíval se kriticky na zelenou neforemnou dámskou blůzu, kterou se mu jen neuměle podařilo přizpůsobit své postavě. A nešlo jen o peníze, které by vydělala, kdyby chodila do práce. Peníze ostatně v domácnosti, kterou živitel rodiny navštěvoval čím dál nepravidelněji, zoufale chyběly; to málo, co Tobias Snape občas hodil na stůl s výrazem granda, stačilo jen na prosté přežití. Mohla by se však dostat ze svého mlčení a pasivity a hlavně ze své závislosti na muži, který měl pro ně oba jen velmi málo laskavých slov.
Došel do kuchyně, že připraví večeři, aby matku z práce přivítal. A v kuchyni ji našel. Seděla na židli, pohled upřený z okna. Zdálo se mu, že nevnímá. Rychle prolétl očima místnost. Neviděl žádnou láhev ani sklenici, necítil ani závan alkoholu; opilá tedy nebyla.
"Mami?"
Eileen nezareagovala.
"Mami, jsem doma," oznámil znovu, samotnému mu připadalo, že zbytečně. Když k němu konečně neochotně zvedla zrak, pokračoval: "Byla jsi v té práci?"
"Ano."
"Jak se ti tam líbilo?"
"Skončila jsem."
"Proč?" rozplynula se mu před očima představa nových knih a alespoň jednoho slušného hábitu, který potřeboval do Bradavic.
"Tomu bys nerozuměl," zamumlala.
"Tak se mi to pokus vysvětlit. S trochou pomoci to třeba pochopím."
"Pořád mi říkali, co mám dělat. Přitom ty příkazy byly k ničemu. Představ si, že květy náprstníku nechávali louhovat v lihu i několik dní. Když jsem jim řekla, že pak nemůžou poznat sílu výluhu, tak mi řekli, ať tam uklidím, na přípravu lektvarů prý mají ty, co to umí. Nebo ať jim ukážu O.V.C.E. z lektvarů. Smáli se mi. Tak jsem odešla."
"Proč?"
"Jsem Princová! Severusi, takto se k žádné Princeové chovat nemůžou!"
"Teď jsi Snapeová," odpověděl věcně chlapec.
Matka se na něj podívala, v očích téměř horečnatý výraz. "Jsme Princeovi. Ty jsi Prince, Severusi. V naší rodině předávaly své jméno vždy i dcery."
"Když myslíš," pokrčil rameny, jméno mu v tu chvíli nepřipadalo příliš důležité. Až pak si všimnul malé tržné ranky na matčině rtu. "Otec byl doma?"
"Chvíli. Dejme tomu, že se mu nelíbilo, že jsem se vrátila tak brzy z práce."
"Práci by si měl najít on," procedil Severus nenávistně.
"Má to těžké, v jejich továrně propouštěli, mají nějakou krizi. Nerozumím tomu."
"To ho neomlouvá," prohlásil nekompromisně Severus.
"To není tak jednoduché, Seve," vzdychla. "Půjdu si lehnout, není mi dobře," vstala a poněkud vratkým krokem se vydala nahoru do své ložnice. Možná je přeci jen opilá, napadlo Severuse, byl však rád, že jí stál alespoň za to, aby se to před ním snažila utajit.
Pustil se do prohledávání kuchyňské skříně. Našel půl pytlíku ovesných vloček, trochu oleje, dvě vajíčka a plechovku fazolí. Z toho bude mít královskou večeři, a ještě mu zbyde na druhý den.

…………………
Tkalcovská ulice; 30. srpna 1977
Byl krásný jasný den, Severusovi na tom však nezáleželo. Celý den trávil v chladném sklepě jejich malého domku. Připravoval pro matku lektvary na kašel, který ji úporně trápil už několik týdnů. Lékouzelníka však navštívit odmítala a možná ani nemohla. Ta trocha peněz, kterou vydělal prodejem lektvarů a doučováním studentů, na lékouzelníky nestačila.
Tobias Snape se domů nevrátil od druhého prázdninového dne. Tehdy, po bouřlivé hádce, jejíž obsah se už dávno naučil nevnímat, otčím matku uhodil tak, že jí vyrazil zub. A nebyla to jediná rána, jak prozrazovaly modřiny nejrůznějšího stáří a barev. Když uviděl krvácející matku, Severus se neudržel a namířil na něj hůlku. Použil Nepromíjitelnou. Matka jen se zděšením pozorovala, jak se Tobias Snape svíjí u jejích nohou. Neřekla však ani slovo, mlčela, i když přestal a její manžel začal neohrabaně vstávat, ve tváři vztek smíšený se strachem a nenávistí. Severus na něj mířil hůlkou a chladně jej pozoroval, jak se pomalu k němu blíží. Nechtěl jej zabít. To si ten muž, který jej sice možná neochotně a zcela určitě nepříliš štědře po celé jeho dětství živil, přes to všechno nezasloužil. Vymazal mu však vzpomínky. Všechny vzpomínky na to, že měl ženu, že vychovával chlapce, kterého někdy považoval za svého syna. Matka stále nepromluvila, jen je pozorovala se skelným výrazem. Použil další Nepromíjitelnou a Tobiase Snapea vyvedl jak malé dítě ven.
Myslel si, že matce pomůže, když ji zbaví násilnického muže. Zdálo se mu však, že na tom potom byla snad ještě hůře. Byly dny, kdy vůbec nedokázala vylézt z postele. A nebylo to jen alkoholem, znepokojoval ho i matčin zdravotní stav. Snažil se jí proto připravit dostatek lektvarů na dobu, až odjede do školy. Další jí bude posílat.
Vyšel ze sklepení, a s potěšením si všimnul, že matka dnes vstala a posadila se do proutěného křesla na malém dlážděném dvorku přiléhajícím k zadní straně domu. Na klíně se jí usadila černá kočka zatoulaná odněkud ze sousedství, kterou si matka adoptovala. Nebo si možná kočka adoptovala jeho matku, protože poznala, že Eileen její přítomnost potřebuje. Měl pocit, že v matčiných očích zahlédl záblesk zájmu a spokojenosti.
"Dal jsem ti do kuchyně ten lektvar. Budeš ho pravidelně užívat. Slibuješ?"
"To víš, že ano, jistě," přikývla Eileen, aniž by se na něj podívala, a dál hladila kočku. Ta jí jemně olízla ruku a začala hlasitě příst.
"Dneska vypadáš mnohem lépe," posadil se na schůdek vedoucí z dvorku do kuchyně.
"Je mi lépe. Myslím, že budu brzy zdravá, Severusi. Kdy odjíždíš do školy?"
"Zítra," zopakoval jí Severus informaci, kterou jí říkal za poslední týden už několikrát.
Chvíli přemýšlel, jestli má do školy odjíždět. Nevěděl, jak to bez něj matka zvládne. Ale on školu dokončit musel. A také ji dokončit chtěl. Ve škole bylo všechno, co potřeboval, všichni, které potřeboval. Jeho noví přátelé, kteří jej vzali mezi sebe bez ohledu na to, čím byl. A Lily, kterou toto léto téměř neviděl. Neměl čas, musel vydělávat. Ve škole to bude jiné. Možná jí konečně řekne, co k ní cítí. Možná jí konečně dokáže vysvětlit, že to tehdy tak nemyslel… A o matku postaráno bude, podíval se za sebe do kuchyně, kde hospodařila skřítka, kterou mu půjčil Lucius. Ostatně matka není žádná nemohoucí stařenka, není jí ještě ani čtyřicet. Je to jen otázka vůle, že se jí nechce vstávat, že se jí nechce nic dělat. Kdyby chtěla, tak všechno zvládne, jako ostatní matky. Ona se má starat o něj; najednou k ní pocítil téměř nenávist za to, že tomu bylo naopak téměř po celou dobu, co pamatoval. Ale on má svůj život a ten bude žít. Už si nenechá nic líbit, nic vzít, už nikoho nenechá, aby jej omezoval nebo dokonce pronásledoval.
"Dewie ti bude vařit," prohlásil zbytečně.
Matka neodpovídala, už opět byla pohroužena do svých vlastních myšlenek.
"Kde je otec? Už dlouho jsem ho neviděla," podívala se na něj nechápavě.
Severus na ni konsternovaně hleděl. Je možné, aby si na příhodu z počátku léta nepamatovala? "Tobias Snape se nevrátí," řekl dutě.
"Proč? Potřebuji s ním mluvit. Severusi, já mu musím něco říct!" opakovala naléhavě. "Musíš ho najít!"
"Nemusím," vstal. "Máš nohy, tak je používej. Neříkala jsi, že je ti mnohem lépe?" otočil se a šel nahoru do svého podkrovního pokoje. Musí se sbalit. Proč chce mluvit se svým mužem? Ať už bylo cokoli, je to pryč. Tobias Snape už o nich nevěděl. Matka mu nemusí vysvětlovat vůbec nic, nemělo by to už smysl. Ale nemá smysl tohle vysvětlovat ani jí. Chvíli zaváhal a přemýšlel, že se za ní vrátí, dokud má poměrně komunikativní náladu. Mohl by jí položit tu otázku, které se celé dětství vyhýbal. Ale neudělal to. Vůbec si nebyl jistý tím, že to chce vědět. Protože pokud on nikdy nezajímal svého skutečného otce, tak tento člověk vůbec nezajímá jeho.
Ten den viděl svoji matku naposledy.
…………………
Doupě; 12. prosince 2011
"Konečně to dává smysl," prohlásil do ticha sevřeným hlasem Harry. "Všechno. To, jak jsi mě chránil. To, jak jsi mě nenáviděl."
"Není pravda, že bych tě nenáviděl, Harry," řekl velmi tiše Snape.
"Pak jsi mi dával svou náklonost najevo velmi zvláštním způsobem," podíval se na něj vážně Harry. "To už je jedno," zarazil ho mávnutím ruky. "Nejsem si jistý, že o tom chci mluvit. Ale jsem rád, že jsi nám to řekl. Přestože tak pozdě. Vždy mi vrtalo hlavou, jak je možné, že ti Voldemort tak bezvýhradně důvěřoval. Synovi mudlovského otce. I to teď dává smysl."
"Zvláštní je, že toto se nikdy Pán zla nedozvěděl," namítnul Snape bezvýrazně.
"Vlastně… těžko říct, jestli by to jeho důvěru posílilo. Kdyby věděl, že jsem tvoje krev," přemítal Harry.
"Nevím. Pravda ale je, že on sám bez skrupulí svého otce zabil. Nejspíš by mu nečinilo problém myslet si, že muže, který opustil mou matku, nenávidím," odpověděl Snape. Pán zla to nevěděl. Bylo to zvláštní, že ačkoli oficiálně kladl důraz na co nejčistší původ, on sám měl mudlovského otce. A člověka stejného původu, jak se alespoň domníval, si vybral za jednoho z nejbližších lidí. Měl k němu zvláštní vztah, jiný než k ostatním Smrtijedům, a kdyby Pán zla byl schopný něčeho takového jako mít rád, skoro byl v pokušení to slovo použít.
Avšak v případě Pána zla nebylo přiléhavé. Tom Raddle nikoho nemiloval, ačkoli on sám lásku vzbuzoval. A nejen posedlost šílené Belatrix. Pamatoval si ho předtím, než jeho tělo nabylo podobu jeho duše. Byl pohledný muž a jeho oblíbenou zábavou bylo probouzet lásku v mudlovských ženách, které zajal. Předtím, než se jich zbavil. On byl zvyklý jen brát, jako si bereme z plného stolu, aniž bychom k jídlu na stole cítili cokoli jiného než chtění. A každá z nich doufala, že právě ona bude tou, která to zlomí. Marně. On nebyl schopný lásky a k nikomu jej nevázalo ani přátelské pouto, jak mu bolestivě dokázal tu noc v Chroptící chýši.
Vždy si myslel, že ho zabije, až zjistí, že je zrádcem, a cítil, že by to tak bylo v pořádku, že by na to měl vlastně právo. Jak horoucně Potter po válce obhajoval, že Severus Snape není zrádce! Jistěže byl zrádcem, zradil člověka, kterého po nějakou dobu uctíval téměř jako modlu. Nelitoval toho, nikdy a ani na okamžik, ale příchuť zrady v něm zůstala stále.
"Jak jsi to vlastně všechno zjistil?" přerušil jeho úvahy bledý Harry. "A kdy?" dodal téměř neslyšně.
Snapeovi bylo jasné, proč se ptá. Na jedno mu totiž odpověď stále nedal. Když zrazoval Jamese Pottera, věděl, že je to jeho bratr?
"Matka zemřela několik měsíců poté, co jsem zahájil sedmý ročník. Po její smrti, o prázdninách po skončení školy, jsem našel bedničku s jejím dopisem a s uloženou vzpomínkou na den, kdy se rozešla s Jacobem Potterem. Chtěla, abych věděl, kdo je můj otec, a chtěla také, abych věděl, proč udělala to, co udělala. Zbytek jsem zjišťoval postupně. Horacio mi své vzpomínky na matku popsal ten rok, kdy se s tvým přispěním vrátil do Bradavic. Brumbál o něco později, až nedlouho před svou smrtí."
"Takže jsi to tehdy věděl," řekl dutě Harry.
"Ano."
Harry mlčel, ale jeho pohled vyjadřoval nepřátelství snad ještě větší, než když byl malý kluk. Jak byl tehdy průhledný, jak otevřeně mu dával najevo své pocity téměř od první hodiny! Později se to změnilo, upřímně se mu snažil věřit, a on mu to neulehčoval. Po válce, po celou dobu, se ho snažil chápat, omlouvat, něco se však nedalo omluvit. Bylo toho více, ale chápal, že pro Harryho bude podstatné právě toto.
Snape také nic neříkal. Nebylo co. Má smysl hovořit o tom, že nemohl vědět, že je Pán zla bude chtít zabít? Že se proroctví nemuselo vztahovat na něj? Ve skutečnosti to vědět mohl, ve skutečnosti to tušil, možná více než to. A musel si přiznat, že v hloubi duše doufal, že jeho bratr zemře a Lily přežije, že přežije pro něj. Až později mu došlo, že by se neměl spoléhat jen na slib Pána zla, až později požádal Brumbála o pomoc. Až později změnil strany.
"Věděl to Brumbál? Myslím, už tehdy, když hovořil s tvou matkou," zeptala se Molly.
"Ne, tvrdil, že ne. Nevěděl, kdo byl mým otcem, nicméně již tehdy se domníval, že to není Tobias Snape."
"A on… Přeci, když chodil můj otec do školy… musel se dozvědět o tvé existenci," pronesl zamyšleně Harry, čelo pokrčené.
"Kdo? Jacob Potter? Ano, mohl se o ní dozvědět, nevím však, jestli se tak opravdu stalo a jestli tomu přikládal jakoukoli důležitost. Neznal mé datum narození. Mohl to zjistit, samozřejmě. Kdyby chtěl. Nic tomu však nenasvědčuje."
"Ehm," promluvil konečně Arthur Weasley. "Jestli tomu dobře rozumím, celou tuhle historii vyprávíš proto, abys vysvětlil, proč je Joshua podobný Harrymu."
"Ano. Jsi neobyčejně chápavý, Arthure."
Molly se nevěřícně dívala z jednoho na druhého. "Chcete tedy říct, že už tehdy… že Joshua je tvým synem? Hermiono?"
Hermiona přikývla.
"Ale proč jste nám to neřekli? Jak dlouho jste manželé? Proč jste se vzali tajně? Jak jsi nás mohla nechat myslet, že Harry je-"
"Nikdy netvrdila, že je Joshua můj," přerušil ji netrpělivě Harry.
"Věděla, že si to myslíme," řekla chladně Ginny. "A nechala nás přitom. Ostatně, pořád nechápu, proč by to tak nemohlo být. Jak si můžeš být jistý, že je Joshua tvůj?" podívala se na Snapea.
Ten sepjal špičky prstů a téměř pobaveně odpověděl: "Věř mi, Ginevro, že si tím vzhledem ke všem okolnostem být jistý mohu. Možná bych měl pokračovat v příběhu tak, abyste dostali odpovědi na své otázky."
Hermiona vytáhla z kapsy do čtverečku složený list pergamenu a podala ho Ginny. "Prosím, přečti to." Její hlas zněl unaveně.
"Proč? Co to je?" Ginnin výraz byl stále nedůvěřivý. Lístek však rozbalila.
"Opis ze staré knihy. Je o nezrušitelném manželství. Nejsem si jistá, zda o jeho existenci víte."
"Já o něm vím," řekla tiše Molly. "Moje babička složila neporušitelný manželský slib. Vy jste uzavřeli nezrušitelné manželství?" podívala se nevěřícně na Hermionu i Snapea. "Proč?"
"Existuje i jeho starší forma. Čti, Ginny, prosím," obrátila se Hermiona k Ginny.
A Ginny do ticha četla. O nezrušitelném manželství. O moci i odpovědnosti muže. O poslušnosti manželky. O magickém krevním poutu vzniklém před svědky. O zvláštním pojetí svobodné vůle nezbytné k jeho uzavření. A o jeho formě zachované snad až z šamanských dob - o manželství osudu.
Chvíli bylo ticho, jen Molly vzlykla a objala Hermionu.
"Příliš tomu nerozumím," přerušil mlčení Arthur Weasley. "Nevím kdy… ledaže… krevní pečeť…" mumlal pro sebe a mnul si přemýšlivě bradu. "Kdy se doopravdy narodil Joshua?"
"Dvacátého ledna," odpověděla Hermiona.
Arthur Weasley chvíli počítal, pak pro sebe pokývl hlavou a zamračil se. Podíval nesouhlasně na Snapea: "Nechápu, jak jsi mohl něco takového udělat! Byla ještě dítě!"
"To znamená," zaraženě se podívala na Hermionu Ginny, "ty jsi tehdy byla ještě panna… takže ty a Harry… mezi vámi dvěma…nikdy nic nemohlo…"
Hermiona mlčky přikývla, kousajíc si ret téměř do krvava.
"Já to teda nechápu vůbec," prohlásil Harry.
"Což mě ovšem nepřekvapuje," zavrčel Snape.
"Severusi," zaprosila Hermiona a obrátila se k Harrymu: "Harry, tehdy, když tebe a Rona Dobby ze sídla Malfoyů přenesl, mně se to nepodařilo. Zůstala jsem tam." Odmlčela se a sklopila oči, neschopná pokračovat.
Snape se ujal slova namísto ní. "Přivolali Pána zla, že tě dostali, Harry. Přišel jsem tam s ním a dalšími. Hermionu mučili. Nic neprozradila," vyprávěl tichým, bezbarvým hlasem, jako by referoval o receptu na lektvar.
"Díky Severusovi," dodala Hermiona. "Předstíral, že mi dal Veritasérum, a pak ještě pomohl zaštítit mou mysl před nitrozpytem Voldemorta."
"Pořád ale nechápu-"
"Harry," vzdychla Molly a utírala si rukávem oči. "Nech je hovořit."
"Po výslechu ji chtěl dát Fenrirovi Šedohřbetovi. A dalším. Tak jsem o ni požádal," pokračoval bezbarvě Snape.
"A to si myslíš, že tě omlouvá!" vybuchl jindy klidný Arthur Weasley. "Měl jsi ji odnést, ne ji… tam přede všema…" odmlčel se, nebyl schopen ta slova vyslovit.
Snape sklonil hlavu, dlouhé vlasy téměř zakryly jeho výraz. Ano, měl ji přenést. Třeba tehdy existovala šance, že by to přežili. I když by bezesporu ztratil důvěru Pána zla a nemohl by dohrát svou roli do Brumbálem plánovaného konce. Nic z toho by se nikdy nestalo. Možná měl jinou možnost, cítil však, že toho nedokáže litovat. Jeho rozhodnutí, její rozhodnutí, to vše byl jen prostředek, jímž se naplnilo to, co se zřejmě stát mělo. Bez toho by neměl ženu, kterou miluje a která miluje jeho. Bez toho by vůbec nepřežil. A nenarodil by se Joshua, s celou tíhou i nadějí, kterou jeho osud nese. Přes to všechno však cítil vinu za to, co se tehdy stalo, za to, co cítil, za to, že toho vůbec byl schopen. Souhlasil s Arthurem Weasleym, nedokázal se bránit ani slovem, protože Arthur Weasley měl pravdu. Bez svého opravdového vnitřního přijetí příkazu Pána zla by to udělat vůbec nemohl.
"Já jsem ho o to požádala, Arthure," zvedla hlavu Hermiona a její hlas zněl překvapivě pevně. "Měla jsem na výběr. Bez mé svobodné volby by manželství osudu vzniknout nemohlo."
Snape se podíval na svou ženu.
Hermiona mu pohled vrátila a nahmatala poslepu jeho ruku. "A nikdy jsem své volby nelitovala," dodala a mírně se pousmála.
Snape se na ni díval a nikdy ji snad nemiloval více než v tuto chvíli. A jen zadoufal, aby nelitovala ani nikdy v budoucnu.

------------------------------------------

1. Sopor tecum - spánek s tebou.
2. Tentokrát přiznávám inspiraci myšlenkami německého profesora morální teologie Hanse Rottera.

zpět oOo dále

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014