ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola osmnáctá: I´m Your Man

11. srpna 2014 v 0:01 | Richenza |  Bless the Child: Kniha třetí - PRAMENY

Harry poruší slib daný Ginny. Co všechno to způsobí? A hlavně - co na to Severus Snape?

Písničku ke kapitole si poslechněte zde

Kapitola osmnáctá: I'm Your Man

If you want a lover
I'll do anything you ask me to
And if you want another kind of love
I'll wear a mask for you
If you want a partner
Take my hand
Or if you want to strike me down in anger
Here I stand
I'm your man

If you want a boxer
I will step into the ring for you
And if you want a doctor
I'll examine every inch of you
If you want a driver
Climb inside
Or if you want to take me for a ride
You know you can
I'm your man

Ah, the moons too bright
The chains too tight
The beast won't go to sleep
I've been running through these promises to you
That I made and I could not keep
Ah but a man never got a woman back
Not by begging on his knees
Or I'd crawl to you baby
And I'd fall at your feet
And I'd howl at your beauty
Like a dog in heat
And I'd claw at your heart
And I'd tear at your sheet
I'd say please, please
I'm your man

And if you've got to sleep
A moment on the road
I will steer for you
And if you want to work the street alone
I'll disappear for you
If you want a father for your child
Or only want to walk with me a while
Across the sand
I'm your man

Leonard Cohen

Doupě; 12. prosince 2011

Hermiona seděla v tureckém sedu na široké pohovce ve svém obývacím pokoji, zapadlá mezi polštáři. Začínala sedmý měsíc těhotenství. Nyní by již nic neutajila, tajit ani nic nechtěla. Měla dnes v plánu studovat dokumenty z druhé světové války, potřebovala pochopit důvody toho, co se stalo. Dostala se jí do rukou neuvěřitelná kniha o procesech s německými lékaři. Nebyla schopna pochopit hrůznost toho, co se tam odehrávalo. A přitom se to nestalo v primitivní zemi, nebyl dán průchod amoku nevzdělaných a snadno ovlivnitelných lidí. Nebo snad vzdělanost neměla se schopností nechat se ovlivnit ke zlu, oslepit schopnost zlo rozpoznávat, žádný vliv? Jak se stalo, že ti lidé ztratili svou schopnost rozpoznávat, co je zlé a co dobré? A přitom žili své životy, byli otcové rodin, možná i milující otcové… V dějinách lidstva se stala řada nespravedlností, řada hrůz. Ale nikdy nebyla lidskost pošlapána tak plánovaně, tak organizovaně a tak kulturním národem. Pokud se to stalo tehdy, co zabrání tomu, aby se to nestalo znovu? Neměla však sílu věnovat se této práci. Byla nyní citlivější a věci, z kterých by byla normálně jen rozhořčená a pohoršená, ji nyní přiváděly k zoufalství, k nekonečné úzkosti a k obavám o nevinný život, který měla do tohoto světa přivést, i o tisíce dalších nevinných životů, které se měly narodit či se již narodily. V tomto Lenka měla pravdu, neměla by se znepokojovat, musí být v klidu.
Odložila knihu a vrátila se k přípravě výbavičky pro dcerku. Jak moc se na ni už teď těšila! Jak se bude jmenovat? Líbilo se jí tolik jmen. Jméno syna tehdy neplánovala. Po většinu doby nebrala své těhotenství vůbec na vědomí, dokonce ani tehdy ne, když už se ignorovat nedalo. Jméno Joshua ji napadlo až při jeho narození, až když ho uviděla. Sama netušila proč, jen jí bylo jasné, že k jejímu synovi patří. Usmála se a snažila si vybavit pocit, který zažívala, když jí ho porodní asistentka položila na břicho. Bylo to tak zázračné, byl to zázrak nejen proto, že se zrodil nový život. Zázrak byl i ten příval lásky, který k němu v tom okamžiku pocítila. Zázrak bylo, jak okamžitě zapomněla na bolest spojenou s porodem i na to, co se stalo předtím. Alespoň na okamžik, protože až tak jednoduché to nebylo. V její lásce zůstávaly ostny temnoty, které jeho narození předcházely. Najít si k synovi cestu nebylo jednoduché, nebylo to ani trochu samozřejmé. Přestože byl nechtěný, stal se dítětem vítaným, uplynulo však několik měsíců, než svého neplánovaného syna přijala zcela - bez výhrad a bez pochybností.
Teď to bylo jiné, druhé dítě chtěla od prvního okamžiku. A nic na tom nezměnila ani nevstřícnost jejího muže; byla si jistá, že v tom se Lenka mýlí. Dcerka tím netrpí, přes všechno, co se děje nebo možná spíše neděje, ona dokáže své dítě milovat již nyní. A jestli to je pravda, tedy pokud je dítě už před narozením ovlivňováno tím, jak jej přijímá matka, tak to Rosie vnímat musí. Rosie, musela se usmát, jak bezmyšlenkovitě akceptovala jméno, které s nepochopitelnou jistotou používala Lenka. Pořád neměla v úmyslu dceru takto pojmenovat, nijak zvlášť se jí nelíbilo. Možná proto, že neměla ráda žádnou z dívek, které květinová jména nosily - Levanduli, Pansy, tu malou Marigold… A ještě jedno jméno jí vytanulo na mysli. Jméno ženy, kterou neměla šanci poznat, neměla důvod nemít ráda. A přesto si musela připustit, že ji svou dokonalostí, kterou trpěla zřejmě již za svého života a která byla již navždy nezpochybnitelná její obětí, znejišťuje. A že na ni žárlí, protože ona byla životní láskou jejího muže, láskou, jíž se nikdy vyrovnat nemůže - už jen proto, že chyby může dělat jen živá. Ne, květinové jméno ne. Měla by začít o této volbě přemýšlet, poradit se o tom se Severusem. Při té myšlence se musela usmát - nedokázala si ho při takové činnosti představit. Ale to nebyl hlavní důvod, proč se jí do toho nechtělo. Měla iracionální dojem, že by se tím dopustila křivdy na Joshuovi, protože jeho jméno neplánovala. Bylo toho tolik jiného v tom, jak prožívala těhotenství svého syna a dcery, a nechtěla tyto rozdíly zvětšovat. Když mohla Joshe pojmenovat až podle náhlého nápadu na porodním sále, může to u dcery udělat zrovna tak.
Z úvah ji vyrušily zvuky z haly. Okamžitě strnula s hůlkou v ruce, připravena se bránit.
"Hermiono?" uslyšela nesmělý, téměř omluvný hlas Harryho, "můžu dál?"
Hůlku sklonila. Oddychla si. Obrana domu, kterou doplnil Severus, nebyla narušena. Její vlastní kouzla, která umístila již předtím, nebyla špatná. Nevztahovala se však na obyvatele žádného ze tří domů Doupěte. Severus ochranná kouzla doplnil o irská kouzla, která se naučil od své matky. Tato gaelská krevní ochrana umožňovala vstup příbuzným, ani ta se tedy na Harryho nevztahovala.
"Jistě. Pokud se za mnou už nebojíš," neodpustila si lehký osten výčitky a vzápětí se za to zastyděla. Ona byla tou, kdo ublížil dlouholetým mlčením Harrymu. Nemá právo se na něj zlobit za to, že se rozhodl upřednostnit svou manželku před ní.
"Nebojím," objevila se Harryho hlava ve dveřích. "Ty jsi… taková už docela velká," nervózně se zasmál.
"Vypadám hrozně. Vím."
"Vůbec ne! Vypadáš skvěle. Co to děláš?"
"Snažím se uplést svetříček. To není poznat?" kriticky se podívala na beztvarý růžový výtvor s nestejně velkými oky. Příliš to poznat skutečně nebylo.
"Bude určitě perfektní," usmál se Harry. "Něco jsem ti přinesl." Položil na stůl krabičku se znakem Fortescueovi cukrárny. "Chtěl jsem se ti omluvit."
Hermiona na sucho polkla a překvapeně se dívala na Harryho i na malý čtvercový čokoládový dort ozdobený kupodivu vkusně jen bílými lístky z marcipánu. Tolik mu ublížila, tolik mu komplikuje život, a on se jí přesto omlouvá. Její pocit viny to ještě zvětšilo. "Nemáš za co, Harry," řekla nakonec potichu. "Donesu talířky. Na dort jsem právě měla chuť. Dáš si čaj nebo kávu?"
"Čaj."
"Bez mléka, bez citrónu, jen s cukrem? Earl Grey?" Ani nevěděla, proč se ptala, jeho zvyky už dávno znala.
"Díky."
Když se vrátila zpět, pokračoval: "Mám za co. Neukázal jsem se tu už od října."
"Já to chápu, Harry."
"Ty vždycky všechno chápeš, Hermiono. Vím. Ale na věci to nic nemění. Zachoval jsem se jako… Ty jsi mě neopustila, když jsem tě potřeboval. Přitom to, co ti tehdy hrozilo, bylo mnohem horší. A já se ti vyhýbám jen kvůli strachu z manželky. Kdyby mi to tehdy někdo řekl …"
"Harry… to je přece jinak. Ty chceš udržet rodinu, to je naprosto správné a pochopitelné."
"Ano, chci udržet svou rodinu. Ale to na věci nic nemění," odpověděl potichu Harry. "To, že je něco pochopitelné, přece neznamená, že je to správné. Já jsem se ti zbaběle vyhýbal v době, kdy ses stala zranitelnou. Je přece jedno, čí to dítě je. Jsi to ty, kdo potřebuje pomoc. A já jsem nejúžasnější holce, kterou znám, která mi několikrát zachránila život… Já jsem se na tebe vykašlal, když jsi mě potřebovala. Takže jsem tady."
Hermiona chvíli mlčela. Měla by mu to znovu říci. Jenže Harry opravdu přišel kvůli něčemu jinému. Přišel jí říct, že je její přítel, bez ohledu na to, co se stalo či co se stane. Potřebovala to slyšet, byla ráda, že to říká, že je s ní. A nemohla to kazit tím, že by mu opět vysvětlovala něco, čemu stejně neuvěří - ne, dokud mu neřekne všechno. "Díky, Harry," řekla jen tiše. "Přesto bys tu neměl být."
"To nech na mně. Potřebuješ přátele. A já jsem tvůj přítel, Hermiono. Minule jsem ti to říkal a myslel jsem to vážně. Nechci víc, než mi můžeš nebo chceš dát. Nehodlám ti nic vyčítat. Ty jsi mi nikdy nic nevyčetla, a že jsi mohla, když jsem tě tehdy zatáhl do toho beznadějného podniku."
"Nezatáhl. Chtěl jsi odejít bez nás. Byla to moje volba, že jsem šla s tebou. A Ronova."
"Zůstala jsi, i když odešel."
"Nic nebylo, Harry," vzchopila se konečně Hermiona, když si uvědomila, kam Harry opět míří.
"Já vím, co chceš říct, Hermiono," zadržel ji Harry. "Respektuju, že o tom nechceš mluvit." Chvíli se odmlčel a chytil ji za ruku. Hermiona ji však neodtahovala, v jeho dotyku tentokrát necítila nic nepatřičného, byla to ruka přítele. "Vlastně jsme si to nikdy neslíbili, ale stáli jsme spolu vždy v dobrém i zlém. Možná mají všichni pravdu. Možná k sobě skutečně patříme."
"Jsme přátelé, Harry. A mám partnera, nejsem až tak osamělá."
"Máš partnera? Ano, možná. Muže, který tě tu nechává samotnou, muže, kterému nevadí, že tě uráží Holoubková."
"Vadí mu to," zavrtěla hlavou Hermiona. "A nenechává mě samotnou. Chodí sem."
"Tak, aby ho nikdo neviděl? Jak se s tím můžeš spokojit?"
"Nemůže jinak."
"Nechce jinak," zavrtěl hlavou zamračeně Harry a zaťal pěsti. "Souhlasím s Ronem - chtěl bych ho potkat, abych mu mohl rozbít hubu za to, co ti dělá."
"Ty jsi o tom mluvil s Ronem? A on…" sevřela rty. Co si o tom všem Ron myslí? Je možné, aby se na ni nezlobil? Jeho odtažité pohledy na minulé schůzce Fénixova řádu však byly až příliš výmluvné.
"Ron to teď už bere takové, jaké to je. Nezlobí se na tebe," odpověděl Harry, jako by jí četl myšlenky. "Vlastně to byl on, kdo mi otevřel oči."
"On tě sem poslal?" Hermiona byla překvapená. Proč tedy nepřišel sám?
"To přímo ne, ale… Chtěla bys ho vidět?"
Hermiona chvíli neodpovídala. Ráda by ho viděla, ale nechtěla, aby za tím Ron hledal něco jiného. A hlavně si nepřála, aby ji Ron navštěvoval ze soucitu nebo z povinnosti. Pokud bude chtít přijít, přijde. "Klape mu to s Carys?"
"Ano. Čekají dvojčata," usmál se.
"Dvojčata? To je skvělé. Kdy?"
"To nevím," pokrčil čelo Harry. "Nenapadlo mě se zeptat. Ale ještě na ní nebylo nic vidět."
"Ten dort je výborný, Harry," ochutnala Hermiona konečně dárek z cukrárny paní Fortescueové. "Díky moc. Nejen za dort, samozřejmě," pousmála se. "Ale bojím se, že už bys měl jít. Nechci, abys měl problémy. A nechci, aby se Ginny zase trápila. Obávám se, že si všimla, že tu jsi."
"To je její problém," zamračil se Harry. "Neskrýval jsem se. Nebudu se k tobě krást jako zloděj, Hermiono. Nemá právo bránit mi přátelit se, s kým chci. Nic špatného přece neděláme."
"To ale nemůže vědět." Hermiona se rozhodla spolknout poznámku, že to tak docela Harryho zásluha není. I když nyní, v poslední třetině těhotenství, v něm pravděpodobně už žádné nepatřičné pocity nevyvolává.
"Ginny je velká holka. Bude se s tím muset vyrovnat. Já s ní chci zůstat. Ale ne za cenu toho, že bych se vykašlal na tebe. A pokud se rozhodne opustit ona mě, bude to její volba."
Když se loučili, tak ji Harry trochu neohrabaně objal. Chvíli si užívala jeho teplé náruče, než se mu opatrně vymanila. "Tak běž, Harry. Mám tě ráda."
"Já tebe taky, Hermiono. Budu pro tebe tím, čím budeš chtít. Nic víc a nic míň."


Hermiona stála u okna vedoucího k domu Harryho a Ginny a sledovala odcházejícího přítele. Byla ráda, že tu byl. Zároveň ji však jeho návštěva znepokojila. Nebyla si jistá významem jeho posledních slov, měla pocit, že jimi zpochybnil vše, co řekl předtím. A co bylo horší - byla si téměř jistá, že Ginny o jeho přítomnosti zde ví. Že ví i o tom, že jí přinesl dárek. A že si to všechno bude vykládat úplně špatně. Nervózně si kousala ret. Její dcera, jako by vytušila matčinu nervozitu, ji začala zuřivě kopat. Bezmyšlenkovitě své břicho hladila, dokud se dítě nezklidnilo.
Harry právě zašel do svého domu, ona však stále čekala u okna. Vlastně si ani nebyla zcela jistá proč, dokud se za několik minut neobjevil před domem velký kufr a za ním Harry. Hermiona okamžitě vyběhla ven a vydala se k němu.
Cestu jí však zastoupila Molly. "Stůj, Hermiono," řekla tiše, ale důrazně a svá slova doprovodila výmluvným pohybem hůlkou.
"Molly," zaprosila Hermiona a bezmocně sledovala Harryho, který se k nim blížil. Kam chce jít? Nesmí přece odejít! Ne kvůli ní! Ne kvůli tomu, co se nikdy nestalo, co nikdy nebylo! To přece nemohla být pravda! "Harry!"
Harry se na ni usmál. Vypadal zcela klidně, v obličeji však byl bledý. Došel až k nim.
"Ginny mi dala vybrat. Tak jsem si vybral," řekl prostě.
"Vrať se domů, Harry," řekla Molly třesoucím se hlasem a položila mu mateřsky ruku na rameno. "Nedělej nic ukvapeného. Podívej se do okna. Vidíš je? Vaše děti, Lily a Albus. Přece je neopustíš. Všechno si vysvětlíte."
"Harry-" chtěla se k Mollyině prosbě přidat Hermiona, ta se k ní však zuřivě otočila.
"Mlč! Vidíš, co jsi způsobila! Je ti to málo?!" zasyčela a otočila se k Harrymu: "Jdeš k ní?"
Hermiona jen upřeně zírala na Harryho a vrtěla nesouhlasně hlavou.
"Jdu k Ronovi. Pak uvidím." Obešel Molly, a objal Hermionu. Zašeptal jí do ucha: "Netrap se. Ty za nic nemůžeš."
Hermiona jej chtěla zadržet, Harry však už na nic nečekal, uchopil vznášející se kufr a společně s ním se přemístil. Stála a konsternovaně se dívala na místo, kde ještě před chvílí byl. Tohle nechtěla. Tohle se stát nemělo.
Z domku vyšla Ginny a mlčky došla až k nim. Hermiona nebyla schopná slova, nebyla schopná se vůbec pohnout.
"Viděla jsem ho," řekla Ginny hlasem téměř bez emocí, v obličeji však smrtelně bledá. "Viděla jsem vás. Objímali jste se. U okna. Chtěli jste, abych to viděla."
"Ne, Ginny, to bylo-"
"Jistě, bylo to jinak. Jenže já už od tebe nic slyšet nechci." Ginny se bez dalšího otočila a vracela se zpět.
Molly se vydala za ní, po několika krocích se však otočila. "Co tu ještě stojíš! Co ještě chceš! Jak jsi mohla…" Nekřičela, chladné nepřátelství, které z Molly cítila, však bylo mnohem horší.


Hermiona chvíli pozorovala její vzdalující se záda, než se vydala zpět domů. Šla jak automat, nemyslela. Jednu nohu před druhou, neupadnout, nezakolísat. Zavřela dveře a tam si konečně dovolila zase cítit. Bezmocně se zhroutila na podlahu hned v hale, dlaždice studily, toho si však nevšímala. Tohle se nemělo stát. Rozbila rodinu. Vzala dětem otce. Zničila manželství svých nejlepších přátel. Připadala si špinavá, připadala si jako vyvrhel a zároveň cítila, že se na ní dopouštějí křivdy, že jejich zloba a pohrdání jsou nespravedlivé, protože ačkoli byla vinna, nebylo to tím, z čeho ji oni vinili.
A najednou nemohla dál. To, co se stalo, přesáhlo hranice toho, co dokázala snést. Tolik toho vydržela - nucenou lhostejnost Harryho, ledové a pálivé nepřátelství Ginny, mlčení Arthura i ostatních. Ale Molly… Molly ne! Nekonečně laskavá a milující Molly, která jí nahrazovala její až příliš racionální a odtažitou matku už od dětství… Molly, která ji přijala s dítětem neznámého původu. Molly, která se nikdy na nic se neptala. Narazila na hranice jejího srdce a ten náraz ji bolel. Pohled, kterým se na ni dnes podívala - běž pryč, neubližuj mému dítěti… Tak nějak se musela dívat i na Belatrix, předtím, než ji zabila. Ach, Molly… copak já nejsem tvé dítě? Já také potřebuju tvou náruč, tvou lásku, která se neptá a konejší. Zakřič na mě, pošli mi Huláka, a já vím, že si to zasloužím, i když kvůli něčemu jinému, než si myslíš… Ale nezaháněj mě, prosím…
A konečně se rozplakala, téměř křičela, zalykala se pláčem, který tak dlouho zadržovala.

…………………

Bradavice; ve stejnou dobu

Snape nalil hrnek horké čokolády svému synovi a sám si připravil šálek neslazeného nefermentovaného čaje z Darjeelingu. Joshuovi se právě podařilo odrazit jeho mysl, narazil jen na vodu, vytlačil ho tou vodou. Nezachytil jedinou vzpomínku, jedinou emoci. Neslyšel o nikom, kdo by byl schopný zvládnout nitrobranu tak brzy - vždyť mu nebylo ještě ani třináct let. Na svou porážku byl hrdý.
"Pane, můžu se vás na něco zeptat?"
"Jistě, Joshuo," přikývnul.
"Asi před měsícem jste se mě ptal na to, jestli mě těší, že se mě bojí. Já… Nerozuměl jsem tomu."
"Čemu jste přesně nerozuměl, Joshuo?
"Měl jsem dojem, že vás to znepokojilo. A potom jste hovořil o tom, že bych se měl pomstít. Není v tom rozpor, pane?"

Snape dlouho mlčel, než odpověděl. "Máte pravdu, znepokojilo mě to."
Posadil se, přisunul si židli blíž k němu a začal potichu vyprávět: "Před lety zde studoval chlapec, který neměl moc přátel. Většině byl lhostejný. Několik spolužáků si ho však vyhlédlo jako cíl svých žertů. A on… dal by vše za to, kdyby jim to mohl vrátit. Kdyby dokázal síly obrátit, kdyby je dokázal přimět k tomu, aby se báli oni jeho. Začal studovat černou magii. A dal se pak do služeb temného kouzelníka, aby se naučil víc, aby byl silný. V touze vrátit celému světu skutečné i domnělé křivdy téměř ztratil sám sebe." Odmlčel se a pak se podíval na svého syna. "To není správná cesta, Joshuo."
"Ten chlapec jste vy," přikývnul Joshua.
"Ano," odpověděl prostě Snape.
"Pak rozumím, proč vás to znepokojilo. Ale proč jste mi říkal, že nemám zapomínat na rány, které mi způsobili? Nenaznačoval jste tím snad, že bych se naopak pomstít měl?"
"To není totéž, Joshuo. Musíte si být vědom toho, co se stalo. Musíte být připraven se bránit, protože když dáte najevo slabost, neobstojíte. Ale nesmíte v tom nacházet potěšení. A hlavně - nesmí se to stát vašim cílem." Nestihnul si však povšimnout, jak se chlapec na jeho odpověď tváří, zda jí rozumí, protože jeho mysl zachvátila velká bolest. Nebyla to bolest fyzická, cítil utrpení duševní, cítil velký zármutek, cítil zoufalství Hermiony, které ji rvalo na kusy. Zavřel oči a položil si dlaně na spánky.
"Co vám je, pane?" pronikl k němu znepokojený hlas Joshuy.
Ztěžka otevřel oči. "Hodina skončila, Joshuo. Můžete jít."
"Nepotřebujete pomoci? Mám zavolat madam Pomfreyovou?"
"Ne!" odpověděl snad až příliš příkře. Potřeboval však, aby chlapec co nejrychleji odešel. Jeho žena jej potřebuje, a nic více jej v ten moment nezajímalo.
"Dobrou noc," rozloučil se Joshua a Snape se snažil nevnímat náznak zklamání v jeho hlase.
Na nic dalšího nečekal a přemístil se přímo ze své pracovny k Hermioně.


Uviděl ji ihned. Ležela v předsíni, zkroucená bolestí a připadalo mu, že jeho přítomnost snad ani nevnímá. Klekl si k ní tam, kde byla, na studenou a tvrdou dlažbu. Pohled na ni ho vyděsil. Nestalo se nic dítěti? Zkontroloval zběžně pohledem, zda neuvidí známky krvácení či jiné známky předčasného porodu. Položil ruku na břicho a ucítil pohyb své dcery. Oddychl si. Dítě je tedy v pořádku.
"Hermiono," sklonil se k ní a objal ji, "Hermiono, co je ti?"
Neodpovídala, nepodívala se na něj, jen se třásla nekontrolovatelnými vzlyky.
Nevěděl, co dělat, jen přivolal mávnutím hůlky přikrývku a zabalil ji. Posadil se na podlahu a položil si ji do klína. Kolébal ji jako malé dítě.
"Jsem s tebou," šeptal jí do vlasů. Jen ji konejšil, nenaléhal na ni, neptal se na nic a ona se postupně začala zklidňovat. Nechal ji i potom klidně ležet v náručí, s tváří zabořenou do jeho promáčeného hábitu.
Jen ji držel. Byla jeho ženou a on byl jejím mužem. A věděl, že pro ni udělá cokoli na světě.
Nesledoval, jak dlouhá doba uplynula, než se k němu otočila. Podal jí kapesník, a ona jej beze slova přijala.
"Není ti tu zima?" zeptala se.
Až teď si uvědomil, jak je podlaha studená a že ani nepoužil zahřívací kouzlo.
"Trochu," přikývnul. "Půjdeme do pokoje?"
Hermiona přikývla a vstala. V pokoji se posadila na huňatý koberec před vyhaslý krb. Snape ihned zapálil oheň.
"Mám udělat čaj?" zeptal se.
"Buď tu se mnou," zaprosila, a on si přisednul k ní.
"Řekneš mi, co se stalo?"
"Nic, co bychom nemohli předvídat, Severusi," odpověděla bezbarvě. "Harry odešel od Ginny."
"Za to nemůžeš."
"Můžu. Byla jsem to já, kdo tvé rozhodnutí akceptoval. Měla jsem se ti postavit. Měla jsem ti to říct jasně. Tak jako ti to říkám teď: Severusi, musíme jim to říct."
Neodpovídal, jen se na ni díval. "Ublížil ti někdo?"
"Jestli mi někdo ublížil?" zakroutila nevěřícně hlavou. "Celé mi to ubližuje. A ubližuje mi i to, že vím, že to ubližuje jim. Ginny, Harrymu, Albusovi, Lily… A co Joshua? Víš, že už zase nepíše?"
"Jak dlouho?"
"Od té doby, co vyšel ten článek."
"To jsi mi neřekla," odpověděl tiše. "Měl jsem dojem, že tohle je v pořádku. Ke mně se začal chovat lépe."
Hermiona opět jen bezmocně zavrtěla hlavou, v očích se jí objevily slzy.
"Co se dneska stalo? Řekneš mi to?"
Podívala se na něj a lehce opět zavrtěla hlavou. "Podívej se sám."
Neuhýbala pohledem a on do její mysli vstoupil, aniž musel cokoli říct, aniž musel použít hůlku. Uviděl Molly, její nepřátelství, objetí Harryho, které mu k jeho vlastnímu překvapení vadilo, chlad i bolest Ginny. Viděl i vyděšené obličeje Albuse a Lily, vykukující za záclonou z okna domku Potterových.
"To jsem nechtěl."
"Ale věděl jsi, že se to může stát. A akceptoval jsi to," odpověděla nesouhlasně. "Oba jsme to akceptovali," dodala tiše.
"Takže chceš, abych souhlasil s tím, že jim to řekneš."
"Ano. Ne. Ne tak docela. Chci, abys šel se mnou. Musíme to udělat spolu."
"Jinak ti neuvěří."
Hermiona vyčerpaně přikývla.
"Dobře," souhlasil bez přemýšlení, a ona se na něj překvapeně podívala. Zřejmě čekala větší odpor, on však paradoxně cítil spíše úlevu. "Jen je otázka, co a komu."
"Všem Weasleyovým. Včetně Potterových," řekla nekompromisně.
"Ne. Jen Ginny a Harrymu."
"A Molly. A Arthurovi, Ronovi a Fleur."
"Molly a Arthurovi. Víc ne."
"Dobře," přikývla.
"Napíšu jim, že je navštívíme v sobotu."
"Ne," sevřela Hermiona rty a její rozhodnost ho překvapila. "Teď hned. Nebudeme čekat téměř týden. Harry se musí k Ginny vrátit ještě dnes."
Neprotestoval. Přikývnul a vstal, aby napsal vzkazy. Všechny tři byly téměř stejné - požádal je o přítomnost na schůzce ve velmi naléhavé záležitosti, s tím, že na této schůzce nesmí být přítomen nikdo jiný. Nenapsal jim, že se to týká Hermiony, předpokládal však, že by jim to mohlo dojít, když vzkazy posílal po Hermionině sově.
"Zařízeno," oznámil věcně Hermioně, když se k ní vrátil. "Máme teď půl hodiny na to, abychom se dohodli, co všechno jim řekneme."
"Všechno. Řekneme jim všechno. Jinak neuvěří."
"I to, jak byl počat?" zeptal se velmi tiše.
Hermiona bolestivě polkla a chvíli mlčela. Když promluvila, zněl její hlas překvapivě klidně a racionálně. "Tomu se nedokážeme vyhnout. Nemusíme jít do detailů. Ale podstatu by měli znát. Stejně se na to budou ptát, není možné, aby si neuvědomili, kdy se to stalo. Navíc - bez toho by nic nepochopili. Musí vědět i o tom, kým je Joshua."
Pomalu přikývl. "Aby pochopili i to, že budou muset mlčet."
Hermiona se podívala stranou a v jejích očích opět uviděl záchvěv smutku. Ona bude i nadále podezíranou, i když ne svými nejbližšími. Nic však nenamítala. Nežádala po něm, aby se k ní veřejně přihlásil, spokojila se s tím, že to budou vědět lidé, na kterých jí záleží. Za to jí byl vděčný.
"A Joshua?" zeptala se přeci jen po několika okamžicích mlčení.
"To nejde, Hermiono. Ještě ne. Prosím, nenaléhej na mě."
"Kvůli tomu proroctví."
Přikývnul. "Nejenom. Dokážeš si představit, že se teď, ve dvanácti, dozví, jak došlo k jeho početí?"
Sklopila oči. "Nemáme se za co stydět," odpověděla posléze.
"Jenže to v tomto věku nemůže pochopit. Zákonitě by musel dojít k závěru, že byl nechtěný." A k nenávisti k vlastnímu otci, pomyslel si, nechal si však tuto myšlenku pro sebe. "Je ještě dítě. Navíc on si myslí, že jeho otcem je Harry. Ta představa je pro něj určitě příjemnější, než mít za otce bývalého Smrtijeda."
"Měl by znát pravdu."
"Ne," prohlásil rezolutně. "Nyní by mu to neprospělo. Navíc by ho to mohlo ohrozit - mohl by se prořeknout. Dokud nepochopí, proč to tajit, tak to vědět nemůže."
"Museli bychom mu říct i o tom proroctví."
"A to ještě nepřipustím."
Povzdychla si. "Dobře."
Vstala a šla se upravit. On ještě chvíli seděl a pozoroval hru plamenů. Prozradit jim všechno, to se lehko řekne, už nyní litoval, že s tím souhlasil. Přestože uznával, že jim nic jiného nezbývá - nelze říct jen část. Vlastně to věděl od počátku - přiznání se k otcovství Joshuy v sobě zahrnuje i přiznání se k tomu, co se stalo ten večer. To byl ostatně jeden z důvodů, proč se tomu tak dlouho vyhýbal. A vyhýbal by se tomu i nadále, kdyby neviděl Hermioninu bolest - až teď mu došlo, jak nešťastná je. Bylo jeho selháním, že si jejího zoufalství nepovšimnul dříve, a uvědomoval si, že tomu tak bylo zejména proto, že si všimnout nechtěl. Před její bolestí zavíral oči, aby nemusel konat. Teď, když to ví, už couvnout nemůže a ani nechce. Protože jeho povinností je ji chránit, a ona nyní ochranu potřebuje. Ale říci všechno… mluvit o tom hrozném večeru u Malfoyových… I když neřeknou detaily, bude jim to beztak jasné. A on bude opět čelit nenávisti a pohrdání. Ale nečelil jim snad po celý svůj život?

---------------------------------------

Kniha, která se Hermioně dostala do ruky, byla Ďáblovi doktoři od Vivien Spitzové, soudní zapisovatelky v procesu s nacistickými lékaři v Norimberku.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pavel pavel | Web | 11. srpna 2014 v 9:44 | Reagovat

Máš hezké písmo. Psala jsi to s podložkou? :-)

2 KattyV KattyV | Web | 11. srpna 2014 v 10:32 | Reagovat

[1]: Pavle, pokud jde o to, že se texty zobrazují useknuté, nevím, co s tím. Je to věc prohlížeče - takto se to zobrazí v Exploreru, já používám Mozzilu a tam je to OK, právě tak, jako v Google Chrome. Jsou prostě věci mezi nebem a zemí a počítačoví trpaslíci občas zlobí. :-(

3 pavel pavel | Web | 11. srpna 2014 v 16:04 | Reagovat

[2]: To m i nevadí, že jsou useknuté. :-D

4 Regi Regi | E-mail | Web | 11. srpna 2014 v 16:17 | Reagovat

[3]: Šmankote, tak o co tedy jde? Asi si obě, já i Katty, sedíme na vedení... ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014