ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola sedmnáctá: Slow, love, slow

8. srpna 2014 v 0:01 | Richenza |  Bless the Child: Kniha třetí - PRAMENY

"Už si nevzpomínám, který psychiatr napsal dizertaci prokazující, že vrahové nepřicházejí o svůj morální rozměr: dokážou totiž podle něj rozlišovat mezi Dobrem a Zlem, ztratili pouze smysl pro realitu. V jejich očích totiž oběti netvořily součást lidstva, byly pouhými abstraktními pojmy." Elie Wiesel.

Podíváme se, jak moc ztratil smysl pro realitu Draco.

Písničku ke kapitole si poslechněte zde

Kapitola sedmnáctá: Slow, Love, Slow

Come and share this painting with me
Unveiling of me, the magician that never failed

This deep sigh coiled around my chest
Intoxicated by a major chord
I wonder
Do I love you, or the thought of you?

Slow, love, slow
Only the weak are not lonely

Southern blue, morning dew
Let down your guards, I love yours
Ice-cream castles, lips to ear rhymes
A slumber deeper than time

Slow, love, slow
Only the weak are not lonely
Nightwish



Bradavice; 5. prosince 2011

Stál a nehnutě se díval na klidnou tvář mrtvého muže. Přestože byl mrtvý už více než deset let, jeho tělo bylo neporušené, vypadal, jako by ho sem uložili teprve včera. Otočil hlavou, podíval se na Brumbálovy ruce, mezi něž byla vložena hůlka. Stará, velmi tmavá hůlka podivného sukovitého tvaru. Uložil hůlku, kterou do té doby držel v ruce, do úkrytu v rukávu a trochu ostýchavě vyňal zpod dlaní mrtvého muže hůlku, pro kterou si přišel. S úctou ji uchopil. Zamračil se. Nic necítil.
"Expelliarmus!" ozval se za ním hlas.
Hůlka mu vyletěla z rukou a on sám silou kouzla odlétl až k bříze stojící téměř dva metry od hrobu.
"Ani se nehni!" poznal Snapeův hlas.
Oddychl si. "Severusi-," začal se zvedat.
"Impedimenta!" namířil na něj Snape. "To jsi…" Snapeova ruka na chvíli téměř klesla, hned ji však vrátil zpět. "Co jsi vzal svému synovi noc po útoku Burkea?"
"Pobertův plánek," vydechl znehybněný Harry. "Můžu už vstát?"
"Jistě, Harry," ušklíbl se Snape a konečně spustil svou ruku. "Nevěděl jsem, že tomu říkáš Pobertův plánek. Ne, že by mě to překvapovalo. Dost přesné."
"Co tu děláš, Severusi?"
"To bys mi snad měl říci ty, nemyslíš? Proč se sem vkrádáš jako zloděj?"
"Nejsem zloděj," ohradil se ostře Harry. "Jdu si jen pro to, co mi patří." Přestože se to snažil nedávat najevo, cítil o své noční akci pochyby. Přeci jen měl Snapeovi říci, že ji chce odnést jinam. Vždyť mu to ostatně Snape sám radil. A on jeho rady dokonce poslechnul, neměl by tedy být rád? Ale cokoli oznamovat jeho povinnost rozhodně nebyla. Byl to on, koho osud určil pánem bezové hůlky. Zašátral kolem sebe, ale nenahmatal ji. Vytáhl svou starou hůlku a řekl polohlasem: "Accio bezová hůlka." S uspokojením sevřel své prsty kolem ní. A znovu si uvědomil totéž, co předtím, než jej Snape vyrušil.
Zvedl oči a podíval se na Snapea. "Proč ta hlídací kouzla, když je tu jen její kopie? A proč detekovala i mě - to by neměla, když jsme je nastavovali společně."
"Podruhé jsem je nastavoval už sám. Tebe by nezajímalo, zda si pro ni někdo přeci jen nepřijde? Jsou samozřejmě nastavena na jakéhokoli člověka, který vstoupí na ostrov."
"To je rozumné," zamumlal Harry.
"Ano," přikývnul Snape.
"A kde je pravá hůlka?" zamračil se Harry a jeho hlas zněl téměř výhružně.
"Odnesl jsem ji," odpověděl Snape klidně.
"A mně vyčítáš, že si pro ni jdu bez domluvy s tebou? Jistě pro to máš nějaké vysvětlení."
"Jistě. Ostatně jsem ti své důvody už sdělil."
"Jaké důvody?" mračil se Harry.
"Nechtěl jsi změnit její úkryt. A já jsem si nebyl jist, jestli ji zde dokážu z Bradavic ochránit."
"Neměl jsi to dělat za mými zády. V tajnosti."
"Musel jsem."
"Proč?"
"Znovu bys nesouhlasil."
"To jsi nemohl vědět! A skutečně to považuješ za důvod?"
"Samozřejmě."
"Možná bych souhlasil," mračil se Harry. "Ostatně proto tu jsem, ne? Nechceš mi říct skutečný důvod?"
"Chtěl jsem to udělat sám," připustil Snape. "Nelze vyloučit, že tě sledují."
"To přece není tak jednoduché. Dávám si pozor, prošel jsem bystrozorským výcvikem, vzpomínáš? Pořád si nejsem jistý, že je to opravdový důvod." nedokázal zakrýt podráždění, které vůči Snapeovi cítil. "A hlavně - kde je ta hůlka teď, Severusi?"
"Potřebuješ ji nyní k něčemu?"
Harry stisknul pěsti a aktivoval veškeré sebeovládání, kterého byl schopen. Snape odnesl jeho hůlku. Bez porady s ním. A ještě se ho ptá, jestli ji potřebuje? Nemusí se mu z ničeho zpovídat, lehký pocit provinění, který ještě před několika okamžiky cítil, zmizel. A vystřídal jej starý důvěrně známý pocit nedůvěry ke Snapeovi. Pocit, který instinktivně cítil od prvního momentu, kdy jej jako chlapec viděl, a který se snažil od skončení války svým rozumem potlačovat. A to se mu dařilo tak dobře, že většina jeho přátel jej považovala za Snapeova obhájce. A jím opravdu byl, právě pro výčitky svědomí z nedůvěry a nechuti, od kterých se nikdy nedokázal zcela oprostit.
"Do toho ti nic není," řekl ostřeji, než původně chtěl.
"Nenapadlo tě, že nejbezpečnější bude místo, které s tebou vůbec nijak nesouvisí?"
Harry se zprudka nadechnul. "Je to můj úkol. Moje odpovědnost. A tvé chování ve mně příliš důvěry nebudí."
"Nechci ji zneužít. Jen ukrýt."
Harry neodpovídal.
"Nevěříš mi, Harry," konstatoval suše Snape. "Pak nezbývá nic jiného, než ti ji dát. Ale přebíráš tím na sebe odpovědnost za to, že se nedostane do jeho rukou. Sám víš, co je v sázce."
"Třeba můj život."
"Mimo jiné i tvůj život, Harry," přikývnul Snape. "Měl by sis ale uvědomit, že ty sám jsi stopou k té hůlce. Ví o ní a ví o tobě. Může tě donutit mluvit."
"Nedonutí."
"Pořád tak naivní," ohrnul Snape pohrdavě horní ret. "Vydržíš mučení? Dokážeš se už konečně ubránit proti nitrozpytu? Odoláš Veritaséru?"
"Myslím, že ano," odpověděl Harry pevně. "Pokud by se jim podařilo mě zajmout, což by mimochodem nebylo jednoduché, můžu vždy raději zvolit smrt. S tím bys mi ostatně mohl pomoci."
"To mohl, pokud to myslíš vážně," pátravě si ho prohlížel Snape. "Odoláš však vydírání, když půjde o tvé blízké?"
Harry mlčel. "Ta otázka není fér," odpověděl nakonec těžce.
"Život není fér, pořád jsi to ještě nepochopil?" zeptal se hořce Snape. "Koho zvolíš, když budeš muset volit mezi životy mnohých a mezi životem svého dítěte?" Snapeův hlas zněl neúprosně.
"To byl ten důvod? Nechceš, abych zvolil své dítě?" zeptal se Harry tiše.
Tentokrát neodpovídal Snape. "Nikdo by neměl takové volbě čelit," řekl nakonec.
"A ty jsi mě chtěl před tím chránit. Milé," tentokrát se hořké ironii neubránil Harry.
"Možná jsem chtěl chránit svět."
"Doufám, že takové volbě čelit nebudu. A i kdyby… Ať to bude jakkoli, je to můj osud. Moje odpovědnost. A moje právo zvolit. I kdybych měl volit život svých dětí."
Snape přikývnul. "Tvoje volba, tvoje odpovědnost. Tvůj osud," opakoval pomalu. "A životy druhých. Kam ji chceš vlastně odnést?" změnil náhle tón hlasu.
"Myslím, že ti to neřeknu, Severusi," odpověděl Harry a pomalu se uklidňoval. "Předpokládám, že chápeš, že je to moje věc."
"To není, Harry. Ale je to tvůj osud. A tvoje svědomí."

……………………

Brú na Bóinne; 8. prosince 2011

Od podivného samhainského večera neuplynuly ani dva týdny a Draco opět navštívil sídlo Strážců. Nemohl přestat myslet na to, co se dozvěděl. A věřil, že Brianna může být klíčem k alespoň některým tajemstvím. Zůstal tentokrát několik dní, které trávil studiem starých rukopisů. Briannu vyhledal až třetí den a se samozřejmostí, proti které neprotestovala, si ji odvedl do svého pokoje.
Byla vláčná a byla přizpůsobivá, ochotná udělat cokoli si přál. A přitom to byla žena, která měla mezi Strážci významné postavení, dokázala se prosadit, pokud chtěla. Specializovala se na studium starého jazyka, a učila jej také učedníky v nevelké škole, která v Bruighu byla. Byla mocnou čarodějkou, její magie byla silná, její znalosti nadprůměrné. Byla krásnou, inteligentní a sebevědomou ženou. A přesto byla jeho, zcela a úplně jeho, kdykoli si vzpomněl a ve všem, co si usmyslel.
Ležela vedle něj, přikrytá do půli zad přikrývkou. Lehnul si na bok a začal jí lehce masírovat na šíji, jak věděl, že to má ráda. Brianna se prohnula a zavřela oči, ve tváři uvolněný výraz. Draco se usmíval. I on byl spokojený, v takových chvílích měl pocit, že snad i on miluje ji. Může člověk milovat více lidí současně? Nebo to znamená, že ve skutečnosti nemiluje nikoho z nich? Nikdy se nad tím nezamýšlel. Ušklíbl se. Lidé jsou přehnaně patetičtí. Slovo milovat je přehnaně patetické. Je s ní rád. Nemá smysl se v tom víc nimrat.
"Brianno?" zastavil pohyb ruky a žena nespokojeně zamručela. "Řekni mi něco o své rodině. Nic o ní pořádně nevím. Jen, že jsi vdaná a že máš dvě děti."
"Tři," otočila se na bok a chytila jeho ruku, kterou si položila kolem pasu. "Jsi si jistý, že chceš mluvit o mých dětech a manželovi? To ti nevadí?"
"Nevím," zamyslel se Draco. Vlastně mu pomyšlení na muže, který narušoval jeho výlučnost, vadilo. I když chtěl vědět více. "Nenávidím pomyšlení, že tě objímá, když tu nejsem."
"Tak s tím si nemusíš dělat starosti," zasmála se s nádechem hořkosti. "Mám dva syny a dceru. Diarmaida, Oisina a Aislin."
"Já jen jednoho syna."
"Vím. Scorpiuse. Je o dva roky starší než můj nejstarší, Diarmaid."
"Budou tvé děti učedníci?"
"Nevím, zda všichni. Můžu předat jen jeden prsten, můj muž není nositelem prstenu."
"Jak to? Myslel jsem, že princezny si berou jen ty nejstrážcovatější strážce," zasmál se.
"Rourke je z rodiny Strážců, samozřejmě. Ale jeho matka dosud prsten nepředala. A dá ho nejspíš jeho sestře. Proto ho ostatně neznáš."
"A proto tu není, což mi je samozřejmě nesmírně líto," zatvářil se Draco vážně a přejel jí nehtem po linii boku.
"Ty mě lechtáš, Gannone," smála se a ruku mu chytila. Pak zvážněla. "Náš sňatek domluvila moje matka a jeho teta. Tu ostatně znáš. Liadán Treasina. Takže mu prsten třeba někdy předá Liadán, ta vlastní děti nemá."
"Nevěděl jsem, že jsi příbuzná i s Liadán. Proto tě má ve svém nejužším kruhu."
"Nejen proto," lehce se zakabonila.
"Já vím, nikdo se ve starém jazyce nevyzná lépe než ty."
"Přeháníš," usmála se Brianna. "Je to ale o důvod víc dávat si pozor."
"Rourke tu není, ale má tu všemocnou tetičku. Rozumím." Otočil se na záda a složil si ruce za hlavu. "Ale pořád nechápu, jak je to s tím předáváním prstenu dětem. Rodiče můžou předat prsten i za svého života?"
"Ano. Moje matka ještě žije. A těší se ostatně dobrému zdraví. Stará se o děti, abych mohla být tady, tak jako se o mě starala moje babička."
"Jak je to ale s mlčenlivostí? Nemá prsten."
"To je jednoduché, Gannone. Je na Strážci, aby zvolil, kdy chce prsten předat. Někteří to udělají dříve, ještě v plné síle, jiní trpí pocitem nepostradatelnosti. Tím samozřejmě nemyslím Liadán," usmála se. "Spíš její sestru Luan," zamumlala téměř neslyšně.
"Tchýni," přikývl Draco.
"Když předáš prsten, přestaneš být Strážcem. Nebudeš vázán slibem, ale také si nebudeš nic z tradice Strážců pamatovat. A nebudeš moci vstoupit do našeho sídla, ledaže by na tebe prsten připadl zpět."
"Kdyby mi ho můj syn vrátil? Myslel jsem, že to nejde."
"Prsten můžeš dát jakémukoli pokrevnímu příbuznému, nejen svému dítěti. Nebo i adoptovanému, pokud má krev jiného Strážce. Nepochybně i zpět svému rodiči, nevím však, že by se to někdy stalo. Prsten připadne zpět dárci tehdy, když Strážce zemře, aniž by prsten předal dál."
"A když dárce už nežije?"
"Pak takový prsten ztratí svou moc. Proto se jej všichni snaží předat včas. Je nezodpovědné nechávat si jej příliš dlouho. Nejčastěji ho předávají ihned po smrti toho, jenž jim prsten daroval, to je třeba zvykem v naší rodině."
"Zvolíš potom svou dceru?"
"Nemůžu teď vědět, koho zvolím. Předám jej tomu, kdo bude nejvhodnější. To má ještě čas."
Draco vstal, oblékl se a nalil sklenici červeného vína. Upil z ní a podal ji Brianně.
Ta se posadila, zamotala do pokrývky a sklenici si od něj vzala. Chvíli si proti světlu prohlížela jeho barvu, nezvykle tmavou a nádherně jiskřivou. Pak si pomalu přivoněla a trochu se napila, opatrně jako kočka. Podala sklenici zpět Dracovi. Opřela se pohodlně o polštář a s jemným úsměvem pozorovala svého milence.
Draco si přivolal křeslo a posadil se naproti ní. Chvíli si sklenici mlčky podávali, a on si vychutnával chvíli pohody.
"Děkuji ti, že ses za mě přimluvila, Brianno," prohlásil posléze.
"Co máš na mysli?"
"Samhain. Liadán mi to řekla."
"Patříš k nám. I když zde nežiješ. Ale tvoje prababička se tu narodila."
"Jsem rád, že mi důvěřujete. Takto obřad probíhá vždy?"
"Co myslíš? Nevadilo ti, že-" Brianna se začervenala a kousla se do rtu.
"Brianno, ty mě opravdu bavíš. Po tom, co všechno jsme dělali před půl hodinou, nejsi schopna ani vyslovit, že se spolu milovali?"
"Myslela jsem, jestli ti nevadilo, že zařízli tu ovci," zasmála se Brianna.
"Ne, ani to mi nevadilo. Je to asi hodně stará tradice," řekl zamyšleně a otáčel sklenicí s vínem. Obřad ho nepobuřoval, nebo alespoň ne příliš. Byl nezvyklý, to ano, zvlášť když věděl, jak prudérní Brianna je. A zdálo se mu, že společnost Strážců byla na tom s otevřeností ještě snad hůř než čistokrevní kouzelníci v Británii, pokud to vůbec ještě bylo možné. I on by nejspíš přivítal, kdyby byl dopředu varován. Znepokojovalo ho však něco jiného - ten muž z dávné minulosti. Jak dávné, nedokázal ani přibližně odhadnout, a to ani nyní, po studiu starých svitků.
"Co to bylo za muže, Brianno? Co to bylo za zemi? Kdo a proč ji zničil?"
"Nic ses o tom nedočetl? Proto jsi přece přijel už předevčírem, ne?"
"Jistě. Nechci se pořád vyptávat. Zvlášť když vidím, jak neochotná jsi. Pořád mám pocit, že mi tak docela nedůvěřuješ."
"To není pravda," bránila se Brianna. "Důvěřuji ti. Ale ani já nevím všechno. Nikdo neví."
"Ale něco o tom víš. Nikdo mi nepřipadal překvapen zkázou té země."
"To přece všichni vědí. O pádu Attalantë jsi přeci musel slyšet i ty. Zachovaly se o ní pověsti i mimo náš okruh. Byla to katastrofa, která postihla celý tehdejší svět."
"Zachovaly," přikývnul Draco. "A zjistil jsem, že se zachovaly dokonce i mezi mudly. Ale vždy se hovořilo o přírodní katastrově."
"Nebo hněvu bohů," sklonila Brianna hlavu na stranu a pátravě se na něj dívala. "Nevěříš v hněv bohů?"
"Myslíš tím Starší?"
"Nic nemyslím. To, co se zachovalo v našich legendách, není o moc určitější než legendy, které jsi znal už dříve. Lidé dostali zemi, kde mohli žít šťastně a dlouho, mnohem déle, než byl čas vyměřený lidem, kteří žili před nimi i kteří přišli po nich. Nestačilo jim to. Chtěli víc. Lidé vždy chtějí víc."
"To přece není zločin. To je lidská přirozenost."
"Jenže Země nám nemůže dát nekonečně mnoho. Náš čas je vyměřen. A to, co lidstvo může spotřebovat, je také vyměřeno. Pokud bude chtít více, zničí Zemi stejně, jako byla zničena Attalantë."
"Tu přece nezničili lidé. Tu zničili Starší."
"Bylo to v zájmu Země. A i lidstva jako takového. Vyhladili ty, kteří se obrátili ke zlu."
"Mezi nimi zemřeli i nevinní."
"Copak jsi ho neposlouchal? Nevinní se zachránili. Synové posledního ze spravedlivých naložili své rodiny na loď a odpluli. Dostali šanci na nový začátek. Ten muž byl mezi nimi. Jejich potomci vybudovali nové říše. Ostatně jsou to i naši předci."
"Vím, že Tuatha DéDannan založili prastará irská království."
"Ano," přikývla Brianna. "A my jsme jejich přímými potomky."
"Kolik lidí tehdy zahynulo, Brianno?"
"To nikdo neví."
"Mluvil o zkáze ostrovní říše. A o zkáze celého přímořského pásu. Měnily se i koryta řek, musela tedy zaniknout i vnitrozemská města. Všichni byli vinní?"
"Bylo to nutné."
"Kolik lidí zahyne, až se otevře brána? S tím přece počítáte, je to tak, Brianno?"
Brianna mlčela, jen nesouhlasně sevřela rty.
"Ty o tom víš, Brianno. Ty víš více než já. To jsou přece ty věci, co tajíte. Bylo více vizí o tom, co má přijít?"
"Všechno je to nutné, Gannone!" vykřikla. "Myslíš snad, že mně jich není líto, přestože jde jen o mudly? Jsem matka, a vím, že i oni mají rádi své děti. Ale co je horší - když zahyne část nebo když zahyne celek? Pro Zemi není jiné cesty."
"Proč?"
"Určitě ti to už došlo, Gannone," Briannin hlas zněl téměř prosebně. "Lidstvo se musí vrátit ke způsobu života bez těch jejich špinavých mudlovských vynálezů. Opět chtějí příliš mnoho. Chtěli se nám vyrovnat, a téměř se jim to podařilo - dokážou téměř vše, co my, i bez magie. Ale za jakou cenu? Za vše se platí, ale proč bychom za jejich viny měli platit my?"
Draco přemýšlel. Země před průmyslem. Kolik lidí tehdy uživila? Kolik žilo v Evropě lidí před tím, než mudlové přišli se všudypřítomnými továrnami a auty, které ničí vzduch, vodu, ohrožují celou Zemi? Deset miliónů? Nebo dvacet? Do třiceti miliónů, víc to nemohlo být. A kolik je jich teď? "Kolik, Brianno."
"A to jsem ještě nemluvila o zbraních. Víš, co všechno mudlové dokážou? Co všechno už použili a co se použít bojí, protože by Zemi zničili během několika minut? Ale co kdykoli nějaký šílenec použít může? Sedíme pod hrází, která se každou chvíli může protrhnout a smést všechno živé."
"Kolik," zopakoval tiše Draco.
"Odhadujeme to na nutnou redukci na jedno až pět procent současného počtu."
"Plánujete největší genocidu v dějinách lidstva," konstatoval Draco a překvapeně pozoroval ženu, o níž byl přesvědčen, že je laskavá, moudrá, milující. A takovou bezesporu byla. A přesto dokázala akceptovat smrt až devadesáti devíti z každé stovky lidí. Nepovažovala to za zlo, ale za nutnost. Nemyslel si o sobě, že je přehnaně morální. Ale představa vyhlazení naprosté většiny lidstva mu připadala obludně nereálná. A přitom si uvědomoval, že vůbec nereálná není, že je skutečná, že je to budoucnost, kterou Strážci plánují, kterou přijímají a které napomáhají. "Zkusila sis to někdy představit, Brianno? Ne jako čísla, jako teorii. Ale ty lidi."
"Vždyť se to týká jen mudlů," překvapeně odpověděla Brianna. "A navíc ne všech. A ti, co přežijí, budou žít v souladu s řádem bytí, který teď porušují."
"Jen mudlové," řekl zamyšleně. Mělo by ho to uklidnit. Jenže přestože neměl mudly rád, nevážil si jich, nepovažoval je za sobě rovné, na vraždění takového rozsahu nebyl připraven. Najednou mu nejen Grindelwald, ale dokonce i Pán zla připadali jako téměř neškodní mudlomilové. Něco takového snad nikdo z nich nechtěl, i když u Pána zla si zcela jistý nebyl. Ale Gellert… ten chce jen nastolit pořádek, obnovit přirozenou hierarchii, očistit lidstvo od slabých… A co bylo podstatnější - nedokázal si představit způsob redukce, který by neohrozil i kouzelníky. Vyslovil svou obavu nahlas: "Jsi si tím jistá? Jak to budou zemětřesení a přívalové vlny rozlišovat? Tohle přece nemůžete myslet vážně!"
"Jak 'nemůžete'? Ty se k nám snad už nepočítáš?" podívala se na něj ostře.
Draco neodpovídal. Měl by ji uchlácholit. Říct jí, že to samozřejmě schvaluje, že to vše chápe. Aby ji mohl postupně přesvědčit a dostat na svou stranu. "Počítám, Brianno," odpověděl s navyklou vemlouvavostí. "Jen si nejsem jistý, co vlastně připravujeme. Kdo jsou ti Starší? A budou vůbec chtít ponechat alespoň nějaké lidstvo?"
"Už jsem ti to říkala," mračila se Brianna. "Starší jsou nekonečně krásní, jsou světlo, dobro. Neudělají nic, co není nezbytné. Musíš se na to podívat ze správného úhlu pohledu. Země přežije. Lidstvo přežije. Když se na to díváš z hlediska celku, tak není těžké pochopit, co je správné."
Draco přikývnul. Logiku jejích argumentů chápal. Vlastně to nebylo nic jiného, než na co byl připraven již předtím, co již dávno akceptoval. Jen ty rozměry byly větší. Ale byl to nějaký zásadní rozdíl? Proč ho nechává chladným smrt tisíců, a vadí mu smrt stamiliónů? Pokud je to nutné… Je to ale nutné? A kdo přežije? Zavřel oči. "Proč vlastně ta brána byla kdysi zavřená, Brianno? Přemýšlela jsi o tom?" zeptal se tiše.
"Měla bych tě ohlásit Radě, tvé názory jsou nebezpečné!" zamračila se.
"To neuděláš," podíval se na ni s jistotou, přestože si momentálně u Brianny nebyl jistý vůbec ničím. Uvědomil si, že tuto ženu, o které se ještě před chvíli domníval, že ji vlastní, vůbec nezná.
"Pokud to neudělám," začala odpovídat velmi pomalu, "dopustím se tím zrady." Odvrátila svůj pohled stranou, a v tu chvíli připadala Dracovi vzdálenější než kdykoli předtím. Její výraz byl stejný, jaký mívala na shromážděních. Byla silnou kouzelnicí, mocnou ženou. Cizí ženou. A jako by mu chtěla potvrdit jeho slova, něco zašeptala a za pomoci bezhůlkové magie se během okamžiku oblékla, včetně zlatého opasku a tmavě zeleného sametového pláště sepnutého sponou ve tvaru čtyř složitě propletených kruhů připomínající svým tvarem čtyřlístek. Postavila se zády ke dveřím, a jak tam stála, s přísným pohledem, hrdou šíjí, rovnými zády, připomínala Dracovi staré královny z legend. V očích jí plál oheň, který dosud vídal jen u Liadán a v její ruce se objevila hůlka a Dracova odletěla do její ruky. Vše se odehrálo tak rychle, že Draco nestihl nijak zareagovat.
Za okamžik však svou hůlku sklopila a klesla u jeho nohou.
"Neudělám, Gannone, neudělám," šeptala. "Vím, že je to špatné, ale nedokážu to. Miluji tě. Odpusť."
Draco zvedl její sklopenou hlavu, uchopil ji za ruce a pozvedl k sobě. Políbil ji a objal. "Také tě miluji," zašeptal jí do vlasů. A nikdy to nebyla pravda méně, než v tuto chvíli.

………….…

Kapitola se nevešla celá do jednoho článku, pokračujte hned dále ve čtení


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014