ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Čtvrtý korálek: 6. Harry -dokončení

3. září 2014 v 0:03 | Ioannina |  Čtvrtý korálek růžence: růžový - Nepokojní mrtví
"Ustupte, Pottere," říká Severus stále tím klidným, bezvýrazným hlasem a nepřidává žádné ze svých obvyklých gest; jeho tvář je zcela prázdná, oči bez jediné jiskřičky, a ten zřejmý nezájem a trpělivé sebeovládání jsou mnohem víc zraňující, než byly na začátku večera jeho jedovaté komentáře.
"Ta... ta vaše učebnice," hledá Potter rychle, o čem mluvit, aby nemusel uhnout ze dveří. "Bojím se, že vám ji nemůžu vrátit. Když jste ji po mně tehdy v šesťáku chtěl, pamatujete, tak jsem si ji schoval právě v Komnatě ukrytých věcí a už jsem si ji neměl šanci vyzvednout. Nejspíš tam shořela."
"Smůla," krčí Severus nezúčastněně rameny.


"Já... já vám koupím novou, pane."
"Není třeba, děkuji." Severus chvíli bez hnutí čeká. Potter nevypadá, že by chtěl ze dveří uhnout. "Nepotřebuji nový výtisk," opakuje Severus. "Jednak jeden mám, jednak je ten učební text už poněkud zastaralý. Ten exemplář, o kterém mluvíme, pro mě měl docela jinou cenu. Patříval kdysi mé matce."
Potter se kouše do rtu, sklápí oči k zemi. Teď skoro šeptá. "Já vím. Je mi to... líto. Já jsem... tehdy nevěděl... nemyslel... Viděl jsem vás tam na Astronomické věži, viděl jsem... umírat profesora Dumbledorea..."
"Samozřejmě," říká Severus tak klidně, jako by se bavili o počasí a ne o jednom ze dvou nejtěžších úkolů, které kdy od Dumbledorea dostal: o tom, kvůli čemu obětoval celistvost svojí duše a přátelství nebo aspoň důvěru těch několika málo lidí na své pravé straně, kteří mu byli ochotni důvěřovat, o tom, díky čemu si naopak na celý další rok vysloužil vysoké postavení a přízeň v očích Temného pána, o tom, kvůli čemu se ho nakonec Temný pán rozhodl zabít, byť z jiných důvodů, než jakých se Severus celých sedmnáct let svého dvojího života obával, o tom, co pro něj ještě i teď drží vrata Azkabanu široce a hladově otevřená. "Chápu," pronáší odosobněným, téměř znuděným hlasem, cítí, jak mu po zádech stéká kapka ledového potu, a děkuje v duchu Merlinovi, že není vidět ani zachvění, že nikdo nepozná, jak vysokou cenu právě teď za to zdání klidu platí.
V dálce znovu zakašle hrom. Liják je konečně tu. Svět za Severovými zády zmizí v proudech vody. Rosmertin chrlič nadšeně skřípe a směřuje vodu vysokým obloukem přímo do barelu na druhé straně dvorka. Světlo z oken a ze dveří se setkává s dalším bleskem a tříští se do tisíců jiskřiček.
"Hermiona... vrátila obraz Phiney Nigella na zeď, tak jak chtěl," snaží se student.
Bezúspěšně. Severus je k jeho slovům hluchý.
"Ta učebnice... ty poznámky... já jsem se z nich naučil strašně moc," říká student rychle dál a má na mysli ten okamžik, kdy jeho přítel umíral na otravu neznámým jedem a on si vzpomněl na přeškrtnutou stránku v kapitole Protijedy a na naškrábanou větu Prostě jim nacpěte do krku bezoár.
"Měl jsem příležitost vidět výsledky vašeho studia na vlastní oči," odpoví chladně profesor. O příhodě s bezoárem až dodnes nevěděl, kolega Slughorn se nikdy nezmínil (a kdyby byl věděl, myslel by si, že si tu informaci student pamatoval z některé hodiny v prvním, nebo přinejhorším třetím ročníku), zato si přesně vybavuje, jak vtrhl do chlapecké koupelny a našel tam Draka Malfoye v kaluži vody a krve, a nad ním Harryho Pottera s tasenou hůlkou v ruce.
"Vy mi asi neřeknete, proč jste mi tu učebnici půjčil, viďte?"
Poprvé za celý rozhovor se na něj Severus opravdu plně podívá. "To jsem nebyl já. Já bych vám ji nikdy do rukou nedal, Pottere."
"Profesor Dumbledore?"
"Pravděpodobně, kdo jiný," pokrčí Severus rameny. Přes chlapcovo rameno vidí, jak se na druhém konci sálu otevírají dveře na ulici, vracejí se ti tři, co poslal s dopisem do Heidelbergu, a s nimi i Daria Dillonsbyová, otřepávají se hned za dveřmi jako psi. "Pokud to vůbec byl záměr a ne nějaká nepochopitelná náhoda," dodává Severus stále stejně bezvýrazně, ale cítí, jak mu cuká žilka na spánku; je čím dál netrpělivější. Pozoruje svoje děti, jak spěchají ke stolu, mluví s Minervou, ta okamžitě mizí venku v dešti. "V každém případě to byl profesor Dumbledore, kdo mi ji před jedenadvaceti lety zabavil. Pottere, toto nemá smysl. Uhněte z těch dveří, chci projít."
"Tak... teda..." říká Potter a trochu couvá, "Drakovu hůlku mi nedáte."
"Nedám."
"A dáte ji jemu?"
"Až a jestli uznám za vhodné."
"A tu druhou?"
"Tu pošlu nejbližším příbuzným Bellatrix Lestrangeové, jak se patří."
"Narcisse Malfoyové?"
"Připadají v úvahu tři žijící dědicové, Pottere, a do toho, na kterého z nich se obrátím, vám není naprosto nic. Teď ustupte."
"Narcissa... mi zachránila život," řekne Potter prosebně. "Když se jí Voldemort tam na mýtině v lese zeptal, jestli jsem mrtvý, zalhala mu a prohlásila, že ano."
"Slytherini nejsou hloupí," neodpustí si Severus.
Mladík se pousměje. "To říkává Phineas Nigellus."
Severus si povzdechne a nakročí k obrátce, chystá se se přemístit. Potter konečně couvá, uvolňuje dveře. Severus se pohrdlivě ušklíbne a prochází, bez dalšího slova míří k vlastnímu stolu.
"Vy si myslíte, že to byla sranda, vidět vás umírat?"
Ta slova ho šlehnou do zad jako bič. Nedá to najevo: má teď důležitější věci k řešení. Už dávno se naučil, že slova nezraňují tolik jako kameny. Kameny dokážou rozbít hlavu, zabít. Slova ne.
Nebo ano?
Ruka na hábitu. Rychlý polekaný nádech. Blesknutí světla před očima. Mladík letí pozpátku ven do tmy. I přes hluk vody je slyšet, jak něco křaplo, cosi čvachtlo, po dlaždicích zadrkotaly oblázky. Severus v duchu zakleje, otočí se a vybíhá znovu na dvorek.
Prásk! Tentokrát nad hogwartským hradem.
Kluk sedí zadkem v obrovské louži, nad ním se klene oblouk vody z chrliče.
"Pottere."
"Co... to... bylo?"
"Pohněte rukama a nohama."
Chlapec poslechne. Zdá se, že je nezraněný. Severus luskne prsty a přitáhne si pruh světla ze dveří blíž, prohlíží chlapci hlavu. Nic.
"Bolí vás někde?"
"Ne... Ani ne... Aspoň myslím... Co to u Merlina bylo?"
Divoká magie, ví Severus, a stejně tak ví, že to právě tomuto chlapci za nic na světě nepřizná. Čistý, neředěný instinkt. Jeho tělo interpretuje Pottera jako hrozbu. Celých sedm let co ho zná; každým rokem silněji a silněji. Nejdřív to byla jen připomínka špatných zkušeností s chlapcovým otcem, snad i tušení přítomnosti duše Temného pána a zejména hořké vědomí faktu, že Severus je zodpovědný za smrt jeho matky, krutě přiživované pokaždé, když chlapcovy k zešílení matčiny oči zaplály živou nenávistí (nebo když Severus nechtěl splnit něco, co po něm žádal Dumbledore); později se naprosto paradoxně přimísil strach o chlapce samotného, pocit nesplnitelné povinnosti a dusivé, bezvýchodné vědomí toho, jak málo chlapec přemýšlí o důsledcích a souvislostech činů vlastních i cizích. Každý pokažený lektvar, každá nedbale formulovaná esej, každý jednotlivý podvod při studiu, každá příležitost, kdy se chlapec slepě pouštěl do neznámých a při zoufale nedostatečné úrovni jeho znalostí nezvladatelných nebezpečí, přidávala do této výbušné směsi další a další špetky vysoce nestabilních ingrediencí. Obvykle se to dalo kontrolovat vůlí, ale nečekaný fyzický dotek... a zrovna dnes, kdy je Severus tak unavený...
A poslední, zřejmě nejhorší troška přibyla tam v Chroptící chýši, když držel Pottera za hábit a ze všech sil se snažil předat mu Dumbledoreův vzkaz, než ztratí vědomí. Oklamal tehdy své tělo zřejmě dostatečně, mělo pocit, že opravdu umírá, a naneštěstí poslední, co vnímal, byla právě Potterova magie.
Ne, tohle se tomu chlapci vyložit nedá.
"Už na mě nikdy bez dovolení nesahejte, Pottere."
"Nebudu, pane," drkotá zuby student.
Severus se nediví, nepřekvapuje ho ani ta náhlá automatická slušnost. Není mnoho lidí, na které jeho magie reaguje tímto způsobem, naštěstí: ale těch pár... Pan Potter je v dobré společnosti. Severus mimo jiné na začátku své smrtijedské kariéry takto mrštil přes celou místnost Amykem Carrowem, hromotlukem o dobrou píď vyšším, o nejméně čtyřicet liber těžším a o zhruba šest let pouličních bojů a šarvátek s bystrozory zkušenějším než byl on sám, a to mu natrvalo zajistilo právě takovou strachem vynucenou zdvořilost mezi všemi Smrtijedy, kteří měli s Amykem nějakou osobní zkušenost. (Bylo to tak nečekané, že se to doneslo i Temnému pánu, a pokud si Severus pamatuje, Temný pán sám se ho pak už po celé ty roky nikdy fyzicky nedotkl. Severus byl rád: incident s Amykem mu přinesl respekt, incident s Temným pánem by pro něj znamenal smrt.) Další taková příhoda se mu stala tenkrát v šestém ročníku, ve dveřích do Velké síně do něj vrazil Remus Lupin, ano, právě ten všemi oblíbený a miloučký vlkodlak - a skončil skoro až v krbu. Severovi nikdy nikdo neuvěřil, že to neudělal schválně, a fakt, že nepronesl žádnou inkantaci a že měl hůlku v kapse, k jeho pověsti adepta černé magie jen přidal. Horace Slughorn nechtěl slyšet ani slovo, Minerva ukázkově zuřila, strhla Slytherinu padesát bodů za napadení studenta a magii na chodbě, a Dumbledore... Dumbledore si nechal přinést všechny Severovy věci, objevil maminčinu starou učebnici lektvarů a zabavil ji. No a konečně právě takový výbuch nekontrolované magie kdysi přiměl Severova otce... tehdy, když maminka...
K čertu s minulostí. Severus vstává, vytahuje hůlku. Potter se od něj odsouvá po zadku, leze přitom do kaluže hlouběji a hlouběji, je to komické, nebo by bylo, kdyby... Severus si ze svého stolu přivolává láhev a skleničku. "Pojďte si sednout sem," nařizuje a střásá přitom pár kapek z vlastních ramen. "Usušte se, jste zmáchaný jako štěně."
Potter se ostražitě přibližuje, nevypadá, že by si stavu svého hábitu vůbec všímal, natož aby s ním chtěl něco dělat. "Co je to?"
Zvláštní že je kluk vůbec schopen vzdorovat. Carrow ani Lupin už pak nikdy nebyli.
"Whiska. Vypijte to."
Severus pokládá nalitou skleničku na lavičku, nechce riskovat další dotek. Ví, že alkohol není jako terapie nejlepší, ale nic jiného po ruce nemá - a kdyby se pokusil Pottera uklidnit svou magií, tak jak uklidňoval Blaise Zabiniho a Minervu, dopadlo by to neslavně. Přinejmenším. Jsou věci, které překonat nedokáže. Vidí, že se Potter nemá k tomu, aby udělal něco se svým hábitem, že z něj crčí proudem voda jako z vodníka a zezadu je polepený oblázky. Severus vycení zuby, jako by kousl do něčeho odporného, a rychle opíše hůlkou křivku.
Potter sebou cukne, jako by dostal ránu, a chvilku na něj nedůvěřivě zírá, pak do sebe obrátí sklenku whisky, otřese se a zašklebí se. Mimovolně si otřepává oblázky z hábitu. Mrká, vylívá si vodu z brýlí, rozpatlává si po nich špínu z rukávu. Sedl si. Severus kývne, mladík natáhne ruku a profesor mu dolije. Chlapci se vrací barva do tváří, obličej stažený úlekem se uvolňuje.
Ve dveřích se objeví Minerva. "Je všechno v pořádku?"
Severus si povzdechne, sjede pohledem po mladíkově hábitu, ze kterého ještě stále stoupají kotouče páry. "Ano," řekne pevně a v tom jediném slově je nesčetněkrát víc emocí než ve všech větách, které si tu vyměnil s Potterem.
Minerva se zamračí. "Vy jste nepoučitelný, Pottere." Přistoupí k Severovi, položí mu ruku na paži. Na její zelené manžetě trůní kapky jako perly v trávě. Potter nadskočí a vytřeští oči. Minerva si ho nevšímá. "Půjdeš dovnitř?"
Ještě jedno povzdechnutí, ještě jeden pohled na chlapce. "Ano."
"A vy byste měl přestat dělat zmatky, sebrat se a jít domů, Pottere," nařizuje Minerva. Bere chlapci z rukou skleničku, nozdry se jí rozšiřují, ještě stále pracují kočičí instinkty, ještě stále zkoumá svět i čichem. Severus ví, že lektvar by tak určit nedokázala, ale whisku že pozná bez problémů. A taky poznala: střelí rychlým kontrolním pohledem po poloprázdné láhvi. "Bude schopný se přemístit?"
"Předpokládám, že ano, jakmile se trochu vzpamatuje."
"Přinejhorším přespí ve škole," uzavře záležitost Minerva, bere Severa pod paží a odvádí ho do sálu. "Máš tam tu zmrzlinu, je výborná. Neumíš si představit, jak těžké to je, udržet sebe i děti, abychom ti ji nesnědli."

Severus se uchechtne a to je to poslední, co z jejich hovoru Potter zachytí. Další slova překryje hluk konverzace ostatních hostů. A ani jeden z profesorů naopak nevidí, jak si Potter tře naražený loket a kostrč, které ho začaly bolet až teď, ani neslyší, jak si mumlá pod vousy: "Horší než ty zatracený hodiny oklumence. Tisíckrát horší..."

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 KattyV KattyV | Web | 3. září 2014 v 13:17 | Reagovat

Zase ty vlny pozitivní a negativní energie. Zase o kousek blížíme ke krizi.
Jak dokonale odpozorované máš kočičí chování - s občasnými problesky Minerviny osobnosti.
Výbuch divoké magie, instiktivní reakce, které prostě na některé lidi máme. To vysvětluje mnohé...

2 ioannina ioannina | 3. září 2014 v 19:09 | Reagovat

Moc ráda píšu zvířecí postavy. Právě proto, že se zvířata chovají a mluví po svém - a když ten jazyk znáš, můžeš mít v textu zvíře, které jedná jako zvíře (a ne jako člověk), a přitom mu čtenář rozumí.
U Minervy mi právě přišlo, že je to v kánonu vysloveně vyplýtvaný potenciál - je kočka, a přesto ji krom úplného začátku v kočičí podobě nikdy nevidíme. Moc ráda píšu kočku!Minervu.

Ano, některé nechuti jdou silně za veškerou vědomou kontrolu, a pak se s tím už prostě nedá nic dělat. Většinou za to nemůžou jenom ti dva, většinou je to souběh nešťastných náhod. Jak jsem se tu pokusila ukázat. Teoreticky, kdyby Harry v Chýši Severovi nějak pomohl, mohl tu hlubokou nechuť ještě zlomit, jenže - to by to nesměl být Harry a nesmělo by to být právě v tom místě a čase. V daný moment to dokázat nemohl (a já ho za to neviním, dokonce ani Severus ho za to neviní). Jenže... prostě to byla poslední kapka do podvědomého poháru a už se s tím nedá nic dělat. Smůla, no.

3 Regi Regi | E-mail | Web | 4. září 2014 v 6:24 | Reagovat

Ioannino, bez ohledu na to, že já vidím Harryho jinak než ty, je tady i pro mne hodně uvěřitelný a vnímám výrazné zárodky toho, že může v budoucnu zmoudřet a dozrát. I když tuším, že mu to asi nedopřeješ, co?
Zato Minerva jako kočka je prostě dokonalá. A tvého Severuse miluju. Díky.

4 ioannina ioannina | 5. září 2014 v 4:12 | Reagovat

Jestli mu to dopřeju nebo ne - uvidíš. :-P
Minerva jako kočka mě děsně baví.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014