ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Čtvrtý korálek: 7. Balabile

10. září 2014 v 0:01 | Ioannina |  Čtvrtý korálek růžence: růžový - Nepokojní mrtví


7. Balabile


Už od dveří je jasné, že se studenti u jejich stolu zase o něčem dohadují. Deanová, Dott, Macmillanová a Abbottová diskutují s Poppy a Dariou Dillonsbyovou tak náruživě, že to skoro připomíná hádku, zatímco Longbottom a Zabini se snaží mluvit s Anzelmem Janeciem. Ten jim věnuje jen malou část pozornosti: upřeně sleduje chování dráčka usazeného znovu na okně mezi muškáty a tentokrát vyhlížejícího ven. Dráček zpozoroval svého pána, vystartoval, profrčel mladému léčiteli kolem hlavy a vletěl Severovi přímo do náručí, vítá ho jako nadšený pes. K Severově znepokojení se děti chovají velmi podobně: sotva stačil uložit radostí zfamfrnělého dráčka do kapuce, už k němu natahují ruce s lístkem pergamenu, pár drobnými mincemi - kdyby mohli, chytali by jeho i Minervu za hábity.


"Poslali jsme to, pane profesore, tady je potvrzení."

"Vybrali nám tu nejsilnější sovu, co měli, pane."

"Bylo tam něco, paní profesorko? Co tam bylo?"

"U hradu se blýskalo, pane, viděli jsme odraz světla na jezeře."

"Nechali jsme dát ten dopis do nepromokavého pouzdra."

"Neviděla jste venku Stephena, paní profesorko? Neměli bychom mu jít naproti všichni?"

"Mně říkal, že ještě chce připravit pro Rosmertu nějaké jiné semenáčky."

"Tady jsou drobné, pane."

"Ale už je pryč strašně dlouho, nezdá se ti?"

"Mně se zdálo, že to blýskání bylo na hřbitově."

"Nesmysl, mně to připadalo, jako by někdo seděl u brány."

"Mně přišlo, že to bylo právě na tom jezeře."

"Mohli byste být zticha, vy čtyři?" osopil se na ně Severus. "Mohli byste nechat mluvit paní ředitelku?"

Minerva se je zpočátku pokusila uklidnit. "Ať jste viděli cokoliv, jsem si jistá, že ochranným pásem nepronikl nikdo cizí. Kvůli tady těm plašmyškům jsem se byla podívat u brány, Severe, a všechno se zdá v pořádku." Pak ale uviděla, že jim to nestačí, že se zase chystají k další litanii otázek. Zamračila se a stiskla rty; začala jim vyvracet jednu námitku za druhou dřív, než je stihli položit, čím dál kousavěji a úsečněji. "Ne, slečno Macmillanová, pana Cornfoota jsem nikde nepotkala, je mi líto, ale věřím, že se tu každou chvilku objeví; jistě zná zdejší okolí dost dobře, aby se od hranic Hogwarts dokázal přemístit. Ne, pane Dotte, před bránou opravdu nikdo nebyl, nejspíš jste viděl, jak se pohybují sochy Strážců. Jsou teď mnohem aktivnější, než jste byli zvyklí: zdálky, potmě a v dešti jste se mohl snadno zmýlit. Nějaká magická bytost zkoušela projít někde mimo bránu, Severe, ale hodilo ji to zpátky. Mohlo to být taky jen zvíře, co se snažilo prolézt některou z děr v hradbě. Dovnitř se rozhodně nikdo nepovolaný nedostal."

Poslední věta už zazněla dost ostře. Severus čichá výbuch, ví mnohem lépe než děti, jak moc Minerva nesnáší, když se někdo dotkne jejích výsadních práv. Naklání neútočně hlavu na stranu, pokouší se postojem i tónem uhladit naježený kočičí hřbet.

"Budeš chtít jít domů?" ptá se a přitom nevědomky pozdvihuje levé obočí do přesně toho tázavého tvaru, který míval kdysi vyhrazený pro ředitele Dumbledorea; do drobného oblouku, který sděluje Ty tu rozhoduješ: řekni, co si přeješ, a já to udělám.

Okamžik se na něj jen dívá, tak jak to dělával i Dumbledore. Pak se maličko pousměje. "Nemyslím, že by to bylo nutné. Umíš si představit, jak teď bude vypadat ta rozrytá cesta? Nemám chuť se brodit řekou bláta, dokud to nebude nevyhnutelné. Filius ví, že jsme tady, kdyby bylo zle, pošle nám vzkaz."

Severus se trochu mračí, ale přikyvuje a sedá si. Anzelm před něj staví poslední misku zmrzliny.

"Ale ta světla, paní profesorko..." nedá se odbýt Jeremy Dott. Ostatní přikyvují, napjatí.

(Prásk! Tentokrát to bylo přímo nad Hogsmeade.)

"Trochu nám prší a začíná to vypadat i na bouřku, nevšimli jste si?" odsekne uštěpačně Minerva a tře si prokřehlé prsty. "Byl by někdo tak laskav a zařídil mi ohřátou medovinu?"

"Ale na tom jezeře opravdu někdo byl, madam!" trvá na svém Melissa Macmillanová.

Minerva si významně povzdechne. "To je dost dobře možné, slečno Macmillanová. Hogsmeadští rybáři mají s obyvateli jezera dohodu, že můžou na jižním konci lovit ryby."

"No ale..."

Tentokrát už toho má dost Severus: pozdvihne obočí do oblouku, který předznamenává útok.

"To je tou bitvou, Lindo," zasahuje okamžitě uklidňujícím tónem Poppy, "to pak člověk ještě celé měsíce vyskakuje při každém zablesknutí. Že, Minervo? Severe?"

Minerva krátce a ostře přikyvuje. Poppy má pravdu a to je samo o sobě k vzteku - a navíc vyvolává staré vzpomínky, přesně ty, kterých by se Minerva nejraději navždycky zbavila. Tenkrát jí trvalo skoro půl roku, než si znovu dokázala v klidu posedět u zapáleného krbu. Severus po léčitelce střelí svým černým pohledem a zachmuřeně se stáhne. Nabere si další lžičku zmrzliny. Nepomáhá to. Nechutná mu. Na jeho současnou náladu je to příliš sladké.
"Kdy jste vůbec měli tolik času na pozorování okolí?" ptá se kousavě.

"Čekali na mě, pane profesore," zareagovala okamžitě Daria Dillonsbyová. Neusmívá se, neomlouvá se, dobře si pamatuje, že Severus oboje nesnáší (a ona už po několika letech práce u Munga dokáže dobře pochopit, proč). Prostě a jednoduše konstatuje fakta. "Řekla jsem si, že tu kopii odnesu raději řediteli Llewelynovi hned, a udělala jsem dobře. Stihla jsem ho ještě v kanceláři, připravovali právě nějakou zásilku na sever. Takže s tím pošle i váš dopis Brigitě z Narviku, jak jste chtěl. Zvažoval, že s tím někoho pošle na tu konferenci, co se teď prý koná, ale nebyl si jistý, jestli tam mistryně z Narviku jela. Takže se nakonec rozhodl to poslat klasicky do Bjørkhallenu. Mělo by to odejít nejpozději do hodiny."

Severus neochotně přikývl. Nabral si další lžičku zmrzliny. Tentokrát už chutnala lépe.

Minerva dostala svou sklenici horké medoviny, usrkává z ní. Ohřívá si ruce.

"Co potřebujete vy, Zabini?"

Nabízí jí plášť, trochu stydlivě.

"Už je ti dost dobře?" ptá se Severus. "Ukaž ruce."

Ledové.

"Vyloučeno. Jedl jsi něco? Pil jsi něco?"

Ano, kýve chlapec, tuhle zmrzlinu a horkou čokoládu. Ano, ví, že nesmí alkohol, ani žádný neměl. Ne, netočí se mu hlava. Ano, vidí dobře. Klopí oči, tváře mu tmavnou skoro do černa.

"Sedni si, zabal se. Takhle je to po otravě vždycky, člověk má dojem, že ho převrátili naruby jako starou rukavici," bručí Severus tónem, který stále zní velice nenaloženě. Chlapec ale zná svého profesora dost dlouho na to, aby dokázal rozumět. Sedá si, balí se znovu do jeho pláště. Někdo z léčitelů před něj staví další hrnek s teplou čokoládou, Zabini ho bere do dlaní a hřeje si ruce docela stejně jako Minerva o svou medovinu. Fouká přes okraj hrnku do pěny na hladině a pozoruje, jak malé duhové bublinky jedna po druhé praskají.

"Znáte to z vlastní zkušenosti, pane?" ptá se nekonečně zvídavá Linda Deanová.

"Pitomče, Nagini přece," šeptne kdosi.

"Nagini byla značně specifický případ," ušklíbne se Severus a cítí, jak se mu proti jeho vůli stahuje tvář do grimasy odporu a ježí chloupky na rukách; jako vždycky, když si toho obrovského hada připomene. "Jestli budete mít někdy podobné ambice jako mistr Janecius, zjistíte, že od jisté úrovně je testování jedů a protijedů docela běžná záležitost."

"Já myslel, že na to jsou ty výpočty, pane?"

"Na vaší úrovni znalostí ano, Dotte. Na úrovni takového Anzelma Janecia už člověk potřebuje osobní zkušenost, aby dokázal poznat jed i v nestandardních podmínkách a aby se naučil reagovat nestandardním způsobem. Tahle zábava tě teď čeká, Anzelme, připrav se."

Anzelm se usmál, podle svého zvyku se maličko uklonil. "Už se těším."

V Severových ústech zmizela další lžička zmrzliny. Miska je už skoro prázdná.

"Mohli byste si tady se slečnou Zvědavou a panem Vědeckým sednout a propočítat vedlejší účinky, zkontroluješ jim výsledky, Anzelme. To, co jsme tam na dvorku prováděli, byla čistá divjakovština. Aspoň na tom příkladu pochopíš, co tím zvláštním termínem myslím."

Anzelm velice zvážněl, kývl a přitáhl si kus pergamenu a brk.

"To už jsem počítala, to je úkol pro děti," bručí Linda Deanová. "Tady nás zase někdo podceňuje."

"Řekl jsem vedlejší účinky, Deanová. O kolik bodů že to zrovna prohráváte?"

Zasmáli se. Napětí definitivně ustoupilo. Společnost se přeskupila, Linda Deanová si sedla na jeden konec stolu, Jeremy Dott na druhý, oba se zabarikádovali, aby ten druhý na jejich práci neviděl, a před Anzelma položili svůj soutěžní svitek. Anzelm už dávno pilně psal, šimral se špičkou brku na tváři a mračil se čím dál tím víc. Minerva se trochu posunula, aby mu mohla číst přes rameno. Používal Severův způsob zápisu, který pro ni byl do velké míry nesrozumitelný, ale snažila se rozluštit aspoň tolik, kolik mohla. Blaise Zabini se dovolil, přisedl si z druhé strany a šeptem diskutoval, Anzelm vysvětloval, jak věci rozumí sám, a Zabini přikyvoval, občas namáhavě zamrkal a postupně šedivěl a choulil se víc a víc. Ale nevzdával se a pokoušel se pochopit co nejvíc, zřejmě rozhodnutý, že z této nešťastné zkušenosti vydoluje tolik poznatků, kolik jenom dokáže. Minerva se znovu a znovu podivovala, jak otevřeně oba Slytherini vyjadřují v Severově přítomnosti své emoce, jak málo se stydí dát najevo bolest a strach, a především, jak i přesto, že se zjevně bojí nebo trápí, dokážou jít dál. Přestala poslouchat, co si mladý léčitel a student šeptají; odstrčila si trochu židli, aby mohla pozorovat všechny. Zamyšleně se usmívala: toto je tedy ta slytherinská statečnost? Není divu, že jí Gryffindoři tak obtížně rozumějí a že ji zaměňují se zbabělostí. Gryffindoři jsou zvyklí strach zastírat a potlačovat, je pro ně snazší umřít, než dát najevo, že se bojí. Slytheriny Severus učí se svému strachu podívat do tváře, přiznat jej a projít jím až na konec. Minerva uznale pokyvuje hlavou a za hranatými skly brýlí jí oči září jemným, láskyplným leskem.

Nevilla Longbottoma si přitáhla Melissa Macmillanová, něco mu tiše líčí. Podle toho, jak zatím Minerva vysledovala způsob fungování Severovy laboratoře, to znamená, že jeden z mozků laboratoře má nějaký nápad a teď si ho ověřuje u některého z dotčených členů. Přizvali Poppy, té se zřejmě diskutovaná idea docela zamlouvá. Longbottomovi nejspíš ne, nebo zvažuje možnosti. Macmillanová sama si není zcela jistá, její pohyby jsou nervózní, trhané. Minerva zachytila jméno Bellatrix Lestrangeové a připomněla si, že to byla právě ona, kdo umučil Nevillovy rodiče a vážně zranil Melissina bratra. Znovu se podívala na Poppy, zkoumavě: mají děti v plánu nějakou odvetu na Bellatričiných příbuzných? Pravděpodobně ne, nebo aspoň ne přímo, jinak by Poppy nebyla tak klidná.

Zahlédla, jak se ve dveřích na dvorek objevil Harry Potter, zadíval se jejich směrem, zamračil se, spravil si brýle. Všiml si, že ho vidí, kývl jí na rozloučenou, propletl se sálem a zmizel na ulici. Minerva doufala, že bude mít rozum a půjde opravdu domů.

Déšť tluče do oken s neztenčenou silou, bouřka se zavěsila přímo nad Hogsmeade a užívá si svoje řádění.

Severus dojedl a teď komentuje Anzelmovy zápisky. "Ale samozřejmě, marihuana oslabuje magický obal, proto je ti tak zle," hudrá na Zabiniho adresu. "Proč si myslíš, že jsem vám ji předloni zabavil? Kdybych byl věděl, že ten chytrák, kdo to do koleje přinesl, jsi byl ty...!"

"Ale mudlové..."

"To není jediná sebevražedná pitomost, kterou mudlové dělají," vrčí Severus. "Odkdy se vůbec ty, čistokrevný, vymlouváš na mudly? Jen mu tolik nenapovídej, Anzelme, nech ho, ať si namáhá mozek sám. Bude se mu to hodit."

Minerva skrývá pobavený úsměv.

"Kdybychom použili její hůlku?" ptá se Melissa Macmillanová Darii a ta krčí rameny.

"Pane profesore, půjčil byste nám hůlku Bellatrix Lestrangeové?"

"Nač?"

"Kvůli našim," přiznává tiše Longbottom a škrábe se ve vlasech. "Třeba by to mohlo..."

Severus nakrčil čelo, přejel si klouby prstů po rtech. "Musel bych se domluvit s dědici. Narcissa Malfoyová... Mohu se pokusit." Odmlčel se. "Neslibujte si od toho zázraky, Longbottome, je to už šestnáct let. I kdybyste docílil nějakého úspěchu..."

Longbottom se mračí a přikyvuje. "Já vím, pane. A budete tak hodný?"

Severus slibuje, že bude, a čím víc se kaboní, tím radostněji na Minervu z jeho kapuce pomrkává dráček. Teď si dráček pověsil ocas přes okraj kapuce, pošvihává jím a nakonec se do něj zakusuje, očička mu přitom svítí šibalstvím. I ty jeden, jak víš, že zrovna přemýšlím, jak je možné, že jsem Severovi vyrobila hračku tak podobnou jeho mistrovské pečeti, když jsem o té pečeti až do dnešního večera nic přesného nevěděla? A proč jsem o ní vlastně nevěděla?

Hannah Abbottová nervózně poposedává na krajíčku židle. "Měla jsem s ním zůstat..." mumlá si, kouše si nehet na palci a znovu a znovu se ohlíží ke dveřím. "Kde je...?" A najednou vyskočí a žene se přes celý sál.

"Stephene!"

Zablácená postava ve dveřích se prosebně ohlíží po Rosmertě: nechce našlapat, ale musí dovnitř. Rosmerta ukazuje cestu k záchodům, Hannah Abbottová nedočkavě tančí kolem. "Jsi v pořádku? Proč ti to trvalo tak dlouho?"

Odpovědi není rozumět. Cornfoot předává Rosmertě nějaký balík a mizí na toaletách.

Neville Longbottom zaťal pěsti a nenávistně zírá do desky stolu. Macmillanová ho poklepává po hřbetě ruky a když to nepomáhá, začíná ho popotahovat za rukáv. "Uklidni se, jsou ze stejný koleje. Miluje tebe, ne jeho, a taky se sem vracela o tolik dřív kvůli tobě. Neblázni. Slyšíš? Stephen je můj, tak laskavě zklidni hormon. Žárlivče pitomá!"

"No jo, no... jo, jasně, já vím... Cože?!"

"Merline, a já myslela, že zrovna tobě tyhle věci občas i docházejí. Poskoč, Longbottome, stojíš si na vedení."

Když se Cornfoot konečně objevuje u stolu, Longbottom se ještě červená.

"Prásklo do Dumbledoreovy hrobky, paní profesorko. Profesor Flitwick vzkazuje, že si nemáte dělat starosti, že je všechno pod kontrolou. Hrobka je sice vejpůl, ale jak se spustil ten liják, tak ani nezačalo hořet. Zraněný není nikdo, všichni už byli uvnitř."

Minerva přikyvuje. "Asistoval jste profesoru Flitwickovi, že?"

"Ano. Přišlo mu hodně zvláštní, že je kolem o tolik vyšších cílů, třeba hradní věže, tak se chtěl podívat pořádně."

"Sedněte si, jste celý zelený."

"Děkuju... já jsem zrovna vycházel ze skleníku... fuj. Profesor Flitwick mě nechtěl pustit, dokud se mi prý nepřestanou klepat ruce. Jo, teplá medovina, prima, Melisso. On se ten mramor rozskočil tak zvláštně, profesor Flitwick si myslí, že tam ta puklina už musela být a že byla plná magie, to prý přitáhlo blesk, prý si to jinak vysvětlit neumí."

"Byla," prohodil temně Severus. "Jinde na hřbitově nedošlo k žádným anomáliím?"

"Ne, kupodivu ne, pane. Myslíte Voldemortův a Naginin hrob, že? Profesor Flitwick si to myslel taky. Mám vyřídit, že se ani na jednom z nich nehnulo ani jediné zrníčko písku."


"U brány jste neviděl nic zvláštního?" zajímá Minervu.

"Viděl," přikývl Cornfoot, "ministra Shacklebolta. Zavřel jsem mu těsně před nosem. Měl jsem dojem, že touhle dobou bude dávno v suchu v Londýně...? A oba hippogryfové, myslím ty sochy u brány, vyvádějí jako šílení. Může to být tou bouřkou?"

Oba profesoři se na sebe podívali, pokrčili rameny. Věděli, že daleko pravděpodobnější je, že se kamenní strážci snažili zabránit Shackleboltovi projít bránou. Studenti mohli volně chodit sem a tam, ale Shacklebolt byl pro hrad cizinec bez jakýchkoli oprávnění: musel by ho osobně pustit někdo z profesorského sboru. Tak jako v poledne, kdy pro něj držel sochy na uzdě profesor Flitwick.

"Minul jste se ještě s někým?"

"Měl jsem dojem, že ano, ale nepoznal jsem ho. Venku za branou, na cestě do Hogsmeade. Tam lije tak strašně, že není vidět na krok, pane; kdybych do ministra Shacklebolta nevrazil, taky bych ho nepoznal."

"Podařilo se profesoru Flitwickovi hrobku zavřít?" Minervin tón je zvláštně napjatý, Severus se mračí a tázavě zvedá obočí: proč? Minerva si pohladí imaginární plnovous, zamžourá přes okraj brýlí, naznačí držení hůlky a Severus zbělá jako křída - a v momentě pochopí, proč se Minerva hnala nocí a deštěm zkontrolovat bránu. Bezová hůlka! Potter ji vrátil do hrobky! Opravdu nechceš jít domů?! ptá se nehlasně.

"Ano, paní profesorko, podařilo. Odčerpal vodu, vrátil kameny zpátky a nějak to scelil. Ale není teda z výsledku nijak nadšený. Říkal, že se na to musí podívat ještě jednou za světla a za lepšího počasí."

"Vnitřek hrobky je netknutý?"

Cornfoot si nalije další skleničku, obrátí ji do sebe na dva loky. "... ano."

A otřese se.

"Mrtví jsou mrtví," řekne klidně Poppy.

Cornfoot polyká, potlačuje nevolnost. U takového hromotluka je to nečekané. Nakonec otáčí zmučený obličej k Melisse Macmillanové. "Díky. Chvilku... Promiňte... Já... já ještě nikdy neviděl otevřený hrob... On vypadá pořád stejně... Já vím... mumifikace... k čertu, já VÍM, ale..." Přitiskl si hřbet ruky k ústům a zavřel oči.

Longbottom si tře dlaně o sebe, zahřívá je. Poppy zavrtěla hlavou, odstrčila ho a sama položila ruku Cornfootovi na paži. "Pojďte. Vstaňte, Stephene. Pojďte, budeme trochu chodit. No pojďte, pojďte."

"Já jsem... ještě donesl madam Rosmertě ty kytky..."

"Ano, ano, to je dobře." Sešpulila rty a kratičce zavrtěla hlavou: nepotřebuje ani Anzelmovu ani Dariinu pomoc, vystačí si bez potíží sama. Prošli dveřmi na dvorek.

Melissa Macmillanová mlčky přešla k oknu, pootevřela ho, opřela se o parapet. Netrvalo dlouho a stoupla si vedle ní i Hannah Abbottová. Ale když se začala zvedat i kamarádka z její vlastní koleje, Melissa zaprotestovala. "Nemáš ještě náhodou nějaký úkol?"

Linda Deanová něco zavrčela a znovu si přitáhla rozpracovaný výpočet. Zírala na pergamen tak zavile, jako by to byl její osobní nepřítel. Chvilku se pokoušela soustředit, ale marně, a když se jí při jednom škrtu zachytila špička o nějakou nerovnost v pergamenu, mrskla vztekle brkem o stůl. "Tohle nejde dopočítat! Tam je víc proměnlivých nebo neznámých položek než známých! Klidně si zapiš bod, Jeremy, já to nezvládnu. Dobrovolně uznávám, že jsem absolutně neschopná, nepřipravená karikatura studenta a že kdyby mělo záležet na mně, tak by Blaise byl touhle dobou mrtvý. Ne, vážně, tohle nejde."

Jeremy Dott rovněž odložil brk, ale nikdo nepostřehl kdy, protože to udělal méně dramaticky než jeho partnerka. "Já také ne. To vypadá, jako by jednoznačné řešení snad ani neexistovalo."

Ale Severus nereaguje: vytáhl z kapsy jakýsi oblý předmět zabalený v kapesníku, položil ho na stůl a sepjal nad ním prsty. Křečovitě je propletl. "Dumbledore... Tys ho neviděla tu noc, kdy tohle přinesl, Minervo. Pamatuješ, jak měl poslední rok spálenou ruku?" Černé oči se otáčejí k Minervině tváři, z hlubin bolesti přichází otázka: "Proč jsi mi to dala?"

"Vytrousilo se mi to z kapsy při proměně. Nechci riskovat, nechci to ztratit. Tenhle večer je čím dál podivnější, potřebuji mít volné ruce. U tebe to bude v bezpečí. Prozkoumáme to, až se vrátíme domů."

"... dobře. Jak myslíš, Minervo." Kolmá vráska na čele mluví o starosti větší než všechna slova. Chvějící se prsty splétají růžky kapesníku do zvláštního, zdobného uzlu. "Jen po mně nechtěj, abych... ještě jednou..." šeptá Severus tak tiše, že skoro není rozumět. "Byla jsi dostatečně opatrná, že?"

Minervina dlaň na jeho předloktí, hřejivá, ujišťující. Živá. Nespálená.

"Ty víš, co to je, Severe?"

"Domyslel jsem si, co to bylo. K čemu to může sloužit teď, to nemám tušení."

Melissa Macmillanová zadrkotala zuby, zamumlala něco o zatracené zimě a natáhla se za sebe pro plášť. Bezděčně se přitiskla k předloktí Hannah Abbottové a ta jí stejně bezmyšlenkovitě položila ruku kolem ramen. V tutéž chvíli i Blaise Zabini zimomřivě zkřížil ruce na hrudi; jemu zas automaticky poskytl ochranu Anzelm.

Ale nikdo si toho nevšiml, nikdo se nad tím nepozastavil. Pozorovali zdobný uzel z kapesníku, a nikdo krom Minervy a Severa ani vzdáleně netušil, co se v něm skrývá a jakou ten předmět může mít moc. Dokonce ani Severa by při vší jeho zkušenosti s černou magií obecně a tímto předmětem konkrétně nenapadlo, že se jim celý večer plete do hovoru i myšlenek - a to jen díky tomu, že je fyzicky přítomen.

A přece to snad aspoň tuší, přece aspoň podvědomě cítí, s jak mocným a zlým artefaktem si to zahrávají: proč by se jinak namáhal s vázáním ochranných uzlů, proč by tolik váhal se té věci znovu dotknout?

Nad černým ramenem vykoukla zelená hlavička, korálková očka pozorují balíček, který se milovaný pán tolik zdráhá uložit zpět do kapsy. Zavířila křídla, dráček se snesl na stůl, ulovil tu věc, pevně zavázanou v šedém kapesníku a zajištěnou uzly pro štěstí, očichal ji - a chramst! Mladé hlasy se rozesmály, ale oba profesoři tasili hůlky a čekají. Nic dalšího se však neděje, dráček jen otočil hlavu k Severovi, podíval se na něj pohledem oddaného plyšového strážce, škytl, stočil se do klubíčka, položil si čenich na ocas a spokojeně si odfrkl.

Mezi oběma profesory zvoní napjatá struna ticha.

"Neaktivní," zkonstatovala konečně Minerva o poznání příkřejším hlasem, než bylo nutno. "Jinak by se byl rozletěl na tisíc střepů."

Severus vážně přikývl a schoval hůlku.

"Říkal jste čistá divjakovština, mistře Severe...?" vzhlédl od zadaného (a pravděpodobně už dořešeného) úkolu Anzelm Janecius, na tváři podobně nesouhlasný a odtažitý výraz, jako když referoval Minervě o Zabiniho otravě. "Týká se to víc případů, viďte?" Klouzal svýma čistýma šedivýma očima ze Zabiniho na dráčka, z dráčka na své výpočty, z výpočtů k Severově levému předloktí, nahoru k tváři svého vysněného mistra a pak znovu k chlapci, zas a zas.

"Už začínáš chápat, co mě mistr Divjakov učil, Anzelme? Jestli u mě nechceš studovat, ještě pořád se můžeš rozmyslet."

Málokdo viděl, že by se Severus obracel k Anzelmovi stejně kriticky a se stejnou dávkou sarkasmu jako ke svým mladším studentům: obvykle byla v jeho chování znát alespoň stopa kolegiálního respektu. Tentokrát ne. Tentokrát mu dává svou převahu najevo stejně jasně jako jakémukoli prvňáčkovi. Longbottom se pod tíhou toho hlasu reflexivně přikrčil, Zabini rychle bleskl očima po desce stolu. Struna ticha se znovu rozezvučela. Studenti pozorují stipendistu, většina zvědavě, ale ti dva tak upřeně, jako by na jeho rozhodnutí teď závisela i jejich budoucnost.

Léčitel zavřel oči, sepjal ruce a přitiskl si je k čelu. "Chci," odpověděl.




zpět oOo dále
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Regi Regi | E-mail | Web | 10. září 2014 v 15:15 | Reagovat

Žádná pohoda, žádné veselé posezení v hospodě. Prostě „Trochu nám prší a začíná to vypadat i na bouřku, nevšimli jste si?"
Jenže ono neprší jen trošku a ta bouřka taky jen nevypadá. A nemyslím tím jen to počasí, které je tady jako temná dekorace, pozadí pro malý zlý černý kamínek. Mám husí kůži a posílám ti obrovské čtenářské díky za dráčka. Protože jsem si s ním taky spokojeně odfrkla…

2 ioannina ioannina | 10. září 2014 v 17:24 | Reagovat

[1]: Takže už je jasné, co to Minerva našla na pasece? To jsem ráda.
Jojo, trošku nám prší. ;-)
Dráček by měl dostat speciální honorář - tady v tom textu se strašně nadře.

3 KattyV KattyV | 10. září 2014 v 21:01 | Reagovat

[2]: Dráček by opravdu honorář zasloužil: Chudák malý s bříškem narvaným takovou příšerností.
Já si ale trošku smutním. Co bych dala za to patřit do Severovy laboratoře!
"Někdo nás tady zase podceňuje..." Ta radost, kterou člověk prožíval (a stále občas ještě prožívá, byť ne tak často jako kdysi), když mu mozek hladce běží a řeší náročný úkol. Když si to tak vybavuje, ten pocit dokonale fungujícího mozku jsem neměla nikdy tolik, jako když jsem řešila složitou rovnici a došla k zdárnému výsledku. Dneska už řeším maximálně sudoku. Matice a integrály po mně nikdo nechce. Není to škoda?
Já bych nejspíš byla Havraspár, když o tom tak přemýšlím. :-D

4 Regi Regi | E-mail | Web | 10. září 2014 v 21:33 | Reagovat

[2]: Jojo, já to tušila hned, jak se ten nalezenec objevil, ale jistotu mám až teď. Co mají rádi plyšoví dráčci, pokud tedy nepolykají takové fujtajbly? Že bych mu poslala nějaký pamlsek...

[3]: Katty, co to tady povídáš? Jakým jazykem to mluvíš? Matice a integrály... matně si vzpomínám že tyto výrazy kdysi dávno v pravěku kolem mne proběhly. Já jsem teda nějaký divný Havraspár... :-(

5 ioannina ioannina | 10. září 2014 v 21:50 | Reagovat

[4]: Plyšoví dráčci drobí sýrové tyčinky a plivou je pod stůl. Pijí skoro cokoli. Doopravdy sežerou všechno, co se jim do plyšového bříška vejde a co by ohrožovalo milovaného pánečka. Občas se u toho sami zničí. Zkrátka plyšák-ochránce. Oni jsou původně vymyšlení jako ochranné hračky pro děti.
Co našla Minerva: Jo, náznaky byly hned v první kapitole. Schválně jsem nechávala tu věc tu a tam povynořit, protože jsem rozhodně nepotřebovala, aby se na ni zapomnělo. (A Čechovova puška nám visí na zdi, tu a tam kolem ní
někdo projde a dotkne se jí... :-P )
[3]: Přesně - to blaho, když ti mozek běží na plný obrátky jako dobře promazanej stroj! Když běží tak dobře, že ti nejdřív dodá komplexní řešení a když máš remcy, že to neobhájíš, tak ti ho odkryje krok za krokem. Jedna z nejúžasnějších rozkoší v životě. Fakt.
Havraspáry furt ještě berem!

6 KattyV KattyV | 10. září 2014 v 22:23 | Reagovat

[5]: Prosím, pošli sovu. Já si sbalím, vysvětlím rodině, ať se mnou na nějaký ten čas nepočítají a dorazím. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014