ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Čtvrtý korálek. 8. Blaise I.

17. září 2014 v 0:01 | Ioannina |  Čtvrtý korálek růžence: růžový - Nepokojní mrtví


8. Blaise I.


Bouřka za oknem konečně utichala, hrom odešel brblat o pár kopců dál, zato dešti se nad jezerem zřejmě zalíbilo a rozhodl se zůstat. Ve dveřích na dvorek se otočila Rosmerta s krabicí sazeniček, chvilku diskutovala, nebylo znát, jestli s Cornfootem, nebo s Poppy. Krabice zmizela za dveřmi. Rosmerta se opřela o veřeje a dál si povídala, obhlížela přitom hosty v sále. Už vůbec nebylo tak plno jako na začátku večera, zůstali jenom ti, kdo neutekli před bouřkou domů: bylo obsazených jen pět stolů.

Rosmerta si dala ruce v bok a něčemu se smála, pak se napřáhla kamsi nahoru. Dveřmi se protáhla Poppy, docela spokojená. Melissa Macmillanová zavřela okno a šťastně se opřela o Abbottovou. Vzápětí se objevil i Stephen Cornfoot, z vlasů mu kapala voda, snažil se vytřít si je do sucha plátěnou utěrkou. Rosmerta ho žertem zaháněla, aby jí nenadělal v sále louže, a přitom mu utěrku průběžně sušila.

"Slyšela jsem o mistru Divjakovovi pár pěkně neuvěřitelných historek," podotkla jakoby na okraj Minerva.

"Jestli máš zájem, jezdívá pravidelně na výroční setkání mistrů do Heidelbergu, můžu tě představit," navrhl svým nejzdvořilejším tónem Severus a pohodil hlavou, aby dostal pramínek vlasů z čela. "Ale až napřesrok, to letošní už zítra ráno končí."

"Mě představit? Mě?" urazila se naoko Minerva. "Ne, už to raději nijak nerozváděj, Severe Snape, nebo nikam nepojedeš ani příští rok."

Severus se na ni podíval přes špičku svého úctyhodného frňáku, předvedl jeden ze svých nejlepších nevěřícně znechucených šklebů. "Nejdřív mě v Hogwarts zavíral Dumbledore, potom Temný pán a teď ty," stěžoval si teatrálně. "Nebo že bych se zmýlil v pořadí?"

Minerva začala vstávat a napřahovat se, že Severovi jednu vrazí, ještě pořád přehnaně dramaticky a pomalu, ale podle zúžených očí a tvaru vrásek kolem úst se dalo odhadnout, že poslední žert si podle ní už nebezpečně zahrává s hranicí slušnosti.

"Já tady slyším nějaké hlasy ze záhrobí," zahrozila jim na dálku Poppy Pomfreyová. Došla rychle k nim, opřela se rukama o opěradlo Severovy židle a z tohoto strategického místa přehlédla celou společnost. Mládeži se už zase pomaličku točily koutky vzhůru. "Kam tě paní ředitelka nechce pustit, Severe? Do Heidelbergu? A už ti někdo vyprávěl, Minervo, proč měl Severus odjakživa dovoleno právě na tuhle konferenci jet, kdykoli si přál?"

"Ne," zavrčel temně Severus.

"Ne," odsekla Minerva.

"Jednoduše: když tu Severus nastoupil, byl jenom mladším mistrem, jako je teď Anzelm, určitě se pamatuješ; sice si ještě dokončoval praxi, ale už byl zapsaný k mistrovskému studiu u mistra Divjakova a dokonce měl domluvené, že studium bude většinu času distanční, aby mohl učit, jak Dumbledore chtěl, a že bude za svým mistrem do Durmstrangu přijíždět vždycky jen na prázdniny. Ale ukázalo se, že mu Dumbledore nebude chtít dovolit odjet ani na ty dva měsíce v roce. První léto to prošlo s ohledem na Voldemorta. Druhé léto už byl Voldemort pryč, procesy se Smrtijedy byly dávno uzavřené, mistr Divjakov čekal čtrnáct dní a pak si pro Severa přijel. Tos měla slyšet ten rachot, když se s Dumbledoreem hádali. Poslední argument byl, tuším, že pokud chce mít Dumbledore mezinárodní ostudu, že nechává učit nedostudovaného člověka bez přítomnosti plně erudovaného garanta... nebo zafungoval ten detail o Starostolci, Severe?"

"Nevím."

Minervin hněv opadl stejně rychle jako vzplanul. Potěšeně naklonila hlavu ke straně. "No nepovídej?"

"No v každém případě tě pustil," zachichotala se do hrsti Poppy, přátelsky poklepala Severa po rameni a posadila se k Minervě. "A když jsi po čtyřech letech potřeboval odjet na celý rok, aby ses připravil na mistrovskou zkoušku, taky ti nedělal problémy a zařídil, aby za tebe ten rok zastupoval Horace Slughorn."

"Dumbledore už mi v tomto směru opravdu potíže nedělal," zahučel zamračeně Severus. Střelil po Poppy vyčítavým pohledem a ona mu oplatila tázavým. Severus se zakabonil ještě mrzoutštěji. "Zato jsem se naučil skvěle vařit vlastní kávu. Možná jsi o tom nikdy neslyšela, ale mistr Divjakov má v oblibě jedy, které jsou vůči bezoáru buď imunní, nebo je bezoár dokonce potencuje. A především už ve svém věku velice nerad cestuje."

Poppy se zatvářila překvapeně, pak provinile a nakonec povytáhla obočí a nevěřícně zavrtěla hlavou. Studenti nejdřív koukali jeden na druhého, co že se tím vším myslí, ale když uviděli, jak se Anzelm Janecius snaží dusit smích, už se neudrželi a rozřehtali se nahlas.

"Tobě to přijde vtipné, Anzelme? Začínat den tím, že se kroutíš v křečích a rychle mícháš protijed na něco, cos v polospánku neměl šanci pořádně rozeznat?" vyklenul Severus levé obočí. Tentokrát plně rozehrál všechny rejstříky svého hlasu, pečlivě nabroušené oceli skryté v hedvábí. Smích ztichl, uťatý přímo u hrdel. "To jsem rád, že to vím," dodal mistr lektvarů zlověstně, a pak hrozivě pomalým, přesným pohybem dolil svou skleničku až k okraji, zvedl ji, aniž ukápl jedinou kapku, naklonil ji směrem k Anzelmovi na přípitek. Oči mu nad jantarovou hladinou pableskovaly.

Anzelm Janecius se však nedá zastrašit tak snadno jako kdejaký prvňáček: z úcty ke svému mistrovi se sice přestal smát, ale vějířky vrásek z koutků očí nezmizely a pohled, kterým Severovi oplatil, byl stále velice pobavený - a zároveň plný důvěry, obdivu a uznání. Nadechl se, že něco žertovného odpoví: nakonec si to rozmyslel, jen ty šelmovské ohníčky mu pořád tančí v očích.

"Existuje takových jedů hodně, pane?" zeptal se Jeremy Dott vážně - vzpomněl si na Malfoyovy výhrůžky a rozhodně je nehodlá brát na lehkou váhu.

"Teď už ano," řekl suše Severus a položil skleničku, až to cvaklo. Pak si všiml, že jeho student začíná blednout, a dodal: "Většina z nich je poměrně náročná jak na ingredience, tak na přípravu, a pokud byly recepty vůbec publikované v angličtině nebo latině, stalo se tak v Měsíčníku lektvarů. Toto periodikum sice v naší knihovně dostupné je, ale když si člověk nepamatuje alespoň přibližně, do kterých ročníků se má dívat, je vyhledávání poměrně obtížné. Pokud si vzpomínám dobře, zabírá teď Měsíčník lektvarů nějakých šest, sedm polic. Souborné vydání těch receptů je k dispozici pouze v ruštině a tu, pokud je mi známo, pan Malfoy neovládá."

Dottovi odlehlo, zamumlal díky a aby zakryl svůj náhlý nepokoj, vstal, obešel stůl a každému dolil.

"Proč jsi vůbec studoval u Divjakova?" zajímá Minervu. "Kvůli jeho reputaci, nebo kvůli tomu, že je Durmstrang známý svou tolerancí k černé magii?"

Výhružná maska zničehonic zmizela, Severus kroutí ústa do hořkého úsměvu, převaluje v dlaních svou skleničku, krouží zbytečkem tekutiny na dně. "Opravdu to chceš vědět, paní ředitelko? Není to pěkná historka. Nevybral jsem si sám: nemohl jsem si tehdy příliš vybírat. Dumbledore mi odmítal podepsat cokoli, co jen zdálky zavánělo žádostí o stipendium, a o nějakých vlastních prostředcích na studium... Přece víš, jak na tom byla moje rodina, ne? Nevíš? Ty si už nevzpomínáš, jak vypadaly moje hábity nebo proč jsem tak protestoval, když mi tehdy Dumbledore zabavil tu starou učebnici lektvarů? Nepamatuješ se, kdo se tenkrát slitoval a koupil mi novou?"

Blaise Zabini si olízl rty a zachumlal se hlouběji do Severova širokého pláště; nevědomky se přitom otíral tváří o jemnou česanou vlnu, jako by si chtěl takový požitek dopřát, dokud ještě má možnost.

Zato Minerva se pousmála, tváře jí maloučko zrůžověly a kolem očí se objevily měkké vějířky vrásek. "Albovi vadily ty poznámky, které sis tam vpisoval. Přece víš, ty, které se netýkaly lektvarů. Tvrdil, že před tak černou magií tě musí chránit za každou cenu."

"Jistě. To nesporně. Ve jménu vyššího dobra," pronesl Severus kousavě, a jestli něco předtím hrál, tak teď se jeho černé oči už blyští hněvem doopravdy - a ještě něčím víc, je to žárlivost? Zklamaná důvěra? "Nicméně o dvacet let později mohl tu knihu ve jménu téhož vyššího dobra dát bez mého svolení k dispozici jistému nejmenovanému studentovi. Že by se za pouhých dvacet let tak radikálně změnil pohled na to, co je nebo není černá magie? A to opomíjím malý, nepodstatný detail, že se tak řečenému studentovi dostaly do rukou i ty poznámky, které se lektvarů týkaly: vylepšené recepty mojí matky i moje vlastní - a pro tvou informaci, Minervo, takovému nakládání s nepublikovaným písemným materiálem se mezi mistry lektvarů stále ještě říká krádež."

Osazenstvo laboratoře si vyměnilo významné pohledy. Poppy se zamračeně stáhla do sebe. Darie Dillonsbyové překvapením zaskočilo. Neville Longbottom sykl a mrkl po Anzelmovi: jednak věděl, o jaké učebnici se mluví, jednak byli oba dva při tom, když Severus na ošetřovně z posledních zbytků vědomí prosil, aby k jeho věcem nepouštěli žádného jiného mistra lektvarů. Minerva se v židli narovnala, posunula si brýle, připravená zasáhnout proti zjevnému bezpráví.

"Kde je teď ta kniha?"

"Bylo mi řečeno, že shořela. Vzal to čert, Minervo, starého Borageho jsem si za těch dvacet let přeformuloval po svém snad pětkrát a pomalu budu mít připravenou verzi, kterou bych dokonce mohl i vydat; Merlin ví, že ten učební text je už dávno neúměrně zastaralý." Severus viděl, že Minerva chce dál protestovat: ušklíbl se a mávl rukou. "To děcko má navíc tak jako tak tu drzost uvádět mě jako svého učitele a kazit mi tak pověst svou neschopností, přestože já bych ho byl do kurzu na OVCE nikdy nepřijal. Nechme to být. Ptala ses, proč jsem šel studovat do Durmstrangu k mistru Divjakovovi. Stále si přeješ slyšet, jak přesně k tomu došlo? Ach, vidím, že ano, gryffindorská tvrdohlavost je nekonečná. Dobrá, jak myslíš: ale varoval jsem tě. Doneste mi někdo novou láhev, tohle za střízliva vyprávět nebudu, a budu to vyprávět jen jednou. A vy si přestaňte okusovat nehty a procvičte si znovu muffliato, Longbottome, buďte tak laskav - a odpusťte si pro tentokrát frajerské kousky: použijte klasicky hůlku."

Neville Longbottom se krvavě zarděl. "Myslíte, jako když tu byl Malfoy? Nevěděl jsem, že jste si všiml, pane..."

"Nebyl jste tak neúspěšný, jak jste si myslel, Longbottome."

Minerva pozoruje Severa úkosem, má co dělat, aby nevybuchla. Nedokáže se rozhodnout, jestli má být ráda, že dostane odpověď na tak nesmírně osobní otázku, nebo jestli má začít zuřit kvůli jedovatým slinám, které slib té odpovědi doprovázejí; ví jenom, že když teď začne křičet, šance vyslechnout si ten příběh už navždycky zmizí. Severus nezapomíná - a neodkrývá se ani snadno, ani rád. Nakonec se Minerva zuby nehty přiměje nereagovat a této jedinečné šance využít. Závidí v tu chvíli Severovi jeho schopnost uzavřít se před světem a nechat po sobě klouzat nenávist a kritiku jako obyčejné kapky deště.

Doufá, že uslyší něco, co bude za tu námahu stát.

Severus dostal novou láhev whisky, na stole se objevil i čerstvý džbán ohřáté medoviny, konvice kakaa a pomerančový džus, a taky talíř s nakrájenými klobáskami a sýry. Severus nabídl všem u stolu svou whisku, k Minervině velkému překvapení se zcela vážně omluvil Zabinimu, že jemu dát nemůže, zato si ho posadil hned vedle sebe, položil si ochranitelsky paži na opěradlo jeho židle, nalil si štědrou dávku a svěřil láhev do opatrování dráčkovi.

"I když si moje maminka vařením lektvarů jen přivydělávala, začal jsem jí pomáhat stejně brzo jako ty, Blaisi: sotva jsem dosáhl na pracovní desku."

Změna v jeho hlase byla neuvěřitelná; dokonce i rysy jako by mu pro tu chvíli změkly. Totam byla veškerá vypočítaná krutost a jedovaté špílce - a jako obvykle, i teď Severův tón hlasu a rytmus a kadence řeči dělaly s posluchači divy. Uvolnili se, rozusmívali, oči se jim rozzářily jako dětem, které poslouchají pohádku na dobrou noc. Z každého slova, které opustilo Severovy rty, teď vyzařovala nezměrná, nekonečná láska, a ta se zintenzivňovala až k nesnesení, kdykoli svým dechem polaskal to slovo: maminka. Minerva se s Eileen Princeovou, později Snapeovou, ve škole sice dva nebo tři roky potkávala, ale byly každá z jiné koleje i ročníku, a tak ji znala jen velmi zběžně: pamatovala si ji jako nepříliš pěknou, dost bojovnou a velmi uzavřenou, žijící ve svém vlastním malém světě. Pro Severa to však byla nejkrásnější princezna všech zemí a dob, nejmilovanější bytost na celém světě, tak jak už maminky pro malé chlapce bývají.

"Když mi bylo dvanáct, maminka začala hodně postonávat," vyprávěl Severus dál, a Minerva vedle sebe zachytila nějaký divný zvuk. Otočila se a uviděla Poppy: hryzala si rty a usmívala se tím svým smutným vědoucím úsměvem. Minerva věděla, že jí léčitelka neřekne, nač myslí: co se týkalo pacientů, Poppy vždycky mlčela jako hrob. Pokusila se vybavit si sama, jak vypadal Severus ve dvanácti: hubené, kostnaté vyžle, které bude ještě roky dorůstat do svého obrovského nosu - a neméně obřích ambicí. A tenhle pulec, tenhle zárodek kouzelníka si už tehdy umanul, že se stane léčitelem, aby mohl uzdravit svou milovanou maminku. A samozřejmě současně chtěl být veliký a silný bojovník, aby ji dokázal ochránit před vším, co by ji mohlo na světě ohrozit.

O dvě místa dál kreslí Longbottomovy prsty na desku stolu nekonečné, proměnlivé obrazce. Minerva náhle zalitovala, že tomu chlapci nenabídla místo vedle sebe, tak jak to udělal Severus pro Zabiniho.

Severus nezastírá, že byli chudí: Blaise Zabini se choulí do jeho pláště z prvotřídní jemné vlny a obrací k němu udivené, veliké oči. Ze Severova vyprávění jen tak bokem vyplyne, že jeho otec byl mudla. Jeremy Dott překvapeně vzhlédne a obličej se mu rozsvítí nesmělým úsměvem. Severus zmíní, že dával kondice, aby si vydělal na knížky a na školné, a Linda Deanová si přitiskne ke rtům propletené prsty a zírá z okna.

"Měl jsem rád astronomii, tak jako ty magická zvířata," říká Severus. "Stejně jako tobě mi bylo řečeno, že koukání na hvězdičky se člověk nenají, a má snad laboratoř doma zahálet?"

Podobností je víc: Minerva si začíná být jistá, že ten příběh vůbec není vyprávěn pro ni, že Severus jen využil příležitosti, kterou mu poskytla její otázka. Severova matka se ze své záhadné nemoci nikdy pořádně nevzpamatovala; čím slabší byla, tím méně byly účinné její lektvary a tím méně peněz za ně stržila; čím méně měla peněz, tím horší si mohla dovolit jídlo - a tak dál, kolotoč chudoby, zbržďovaný jen o prázdninách, když je syn doma a vaří věci silné, složité a mnohdy ne zcela legální, prodejné jen na určitých místech nebo určitým lidem. A konečně se přibližuje den, kdy syn dostuduje a vrátí se domů napořád. Už se ho nikdo neptá, jestli chce být léčitelem, nebo dokonce mistrem lektvarů, už nezáleží na tom, co by rád nebo nač má nadání: na další studium by potřeboval peníze, které nemá, nebo doporučení a žádost o stipendium, kterou by mu ovšem musel podepsat i ředitel Dumbledore. A po jistém incidentu - Severus se nezmiňuje výslovně, ale Minerva ví, že šlo o tu záležitost s vlkodlakem (ach, mohli si tehdy s kolegou Slughornem v ředitelně vykřičet plíce, ano, oba, i tradičně opatrný a diplomatický Horace Slughorn, a co to bylo platné?) - už Severus řediteli nevěří a ani se ho o nic podobného požádat nepokusí.

(Minerva ví ještě něco, o čem Severus nejspíš nemá tušení - totiž že ta nedůvěra byla plně opodstatněná: ředitel Dumbledore takovou žádost podepsat výslovně odmítl, a nejen Severovi, i několika dalším nadaným dětem ze Slytherinu - ale nepřerušuje vyprávění a jenom mlčky proklíná Dumbledoreovu slepotu.)

A vrací se, konečně se vrací, absolvoval z toho, z čeho chtěl, včetně astronomie, nese si výstupní vysvědčení a přestože ví, že to v jeho situaci brzo bude jen bezcenný cár papíru, je hrdý a nemůže se dočkat, až se doma pochlubí.

"Otec seděl dole v kuchyni, opilý jako obyčejně." Severus křiví ústa, točí tekutinou ve skleničce. "Rozkřikl se na mě, co že tam chci, ať se seberu a táhnu, že takového darmožrouta živit nebude." Jako by ho někdy za posledních pět, deset let živil. "Od té čubky prý už má pokoj, teď se ještě zbaví parchanta." Ta slova bolestně připomínají nadávky, které slyšel právě dnes večer... a taky poprvé a naposledy prosvítá Severův dávný manchesterský přízvuk.

Severus vyběhl nahoru do patra, vletěl do ložnice, šílený strachem o maminku.

"Byla mrtvá." Odmlčí se, Minerva vidí, jak jeho oči matní: automaticky se ukrývá za štít oklumence, jen aby zjistil, že tak nedokáže vyprávět. Tmavý chlapec zachumlaný v černém plášti se chvěje. Severova ruka se přesouvá z opěradla židle na chlapcova ramena. Nachází sílu vyprávět dál: teď už není pochyb, pro koho především ten příběh otevřel. "Byla... byla mrtvá už několik dní. Ten... ten... neměl ani tolik slušnosti, aby ji umyl, oblékl a pohřbil."

Severus po nějaké chvíli sešel dolů - a teď mluví k Minervě a zdá se, že ji prosí o odpuštění. "Nechal jsem hůlku nahoře, nechtěl jsem riskovat. Nevěděl jsem a dodnes nevím, jak zemřela, nechci to vědět, ale... Byl opilý. Vzal mě za rameno, že mě vyhodí ven."

Ale místo syna letěl na ulici otec - a Severovy oči zoufale žadoní o pochopení, o pozornost - a Minerva se ztěžka vynořuje z omámení příběhem, snaží se dešifrovat - a najednou ví, co se jí Severus snažil mezi slovy sdělit. Divoká magie. Totéž, co se mu zřejmě dnes přihodilo s Potterem. Povzdechne si. To děcko je tedy ještě nepoučitelnější, než si myslela, když Severa vyprovokovalo k tak silné a nezvratné odezvě. No co naplat... Narovná si brýle a dá Severovi mlčky najevo, že rozumí.

"Už jsem ho v tom domě nikdy neviděl."
Nevěděl, kam jít, věděl jenom, že neunese být sám. "Kousek od nás bydlela moje... dávná kamarádka. Mám dojem, že o tomhle jste slyšeli z mnohem... ochotnějšího zdroje." Longbottom posmrkl a zamračil se, Zabini nadějně zvedl hlavu. Ne, Lily tehdy Severovi nepomohla. Došel k jejich domu a chvilku se skrýval za keři; uviděl, jak se otevírají dveře a ona odchází s Jamesem Potterem. Měl štěstí, ani jeden z nich si ho nevšiml. Jen její matka ho zahlédla a pozvala do domu na jídlo - bylo to snad i něco, co měl rád - ale utekl odtud, než stačila vyjít ven. Už tam nepatřil.

Ale kam jít, kam se obrátit? Avery, Mulciber? Ti by automaticky předpokládali, že je vinen jeho otec, a šli by ho... Severus nechtěl domýšlet: dobře věděl, že mudlové v jejich očích nebyli plnoprávné živé bytosti, a ačkoli svého otce z duše nenáviděl, toto si přece jen nepřál. Regulus Black? Příliš mladý; příliš zaujatý vlastními problémy. Kdo jiný, Lucius Malfoy? Pravda, Lucius se poslední dobou začal o Severovy osudy a názory zajímat, ale... chtěl by Severus zaklepat jako žebrák na dveře honosného sídla svého staršího a nepoměrně majetnějšího a lépe postaveného spolužáka? Těžko.

"Ten den ale právě v sídle Malfoyů slavila zásnuby Narcissa Malfoyová, tehdy ještě Blacková. Zvala i mě, abych přišel, možná jen ze zdvořilosti. Neměl jsem to původně v úmyslu."

Ale přišel, po hodinách mučivého probírání jednotlivých možností se obrátil právě tam. Hábit nakřivo, slzy rozmazané po špinavém obličeji. Nejspíš ji někdo upozornil, snad domácí skřítek: vyšla mu naproti do haly. Vypadáš příšerně, Severe, co se stalo? - Maminka umřela. - Budeš mi muset ukázat cestu, nevím, kde bydlíš. A když se ostýchal se jí dotknout, nekorunovaná královna Slytherinu ho sama vzala za ruce. Nač čekáš? Pojď.

Uviděla tu chudou čtvrť, páchnoucí řeku, komín sporadicky plivající kotouče špíny. Nedivila se. V domě nikdo nebyl, Severův otec se ještě nevrátil. Severus si poprvé všiml, jak je všechno zaprášené, zvetšelé, jak z kuchyně táhne staré pivo. Narcissa ani nepokrčila nos, nic. Nahoře bylo jasné, že je Severova maminka už nějakou dobu bez života. Tehdy Narcissa promluvila.

"Zeptala se: jenom ty a já, tak to chceš? Přisvědčil jsem a ona mi řekla, já ji umyju a ty běž zatím najít nějaké pěkné šaty."

Stephen Cornfoot bledne, drkotá zuby: tato část příběhu je vyprávěna pro něj.

Severus se dívá do zlatavé hlubiny ve svojí sklence tak upřeně, jako by to byla křišťálová koule. Ale nevidí tam budoucnost: plně ho pohltila minulost. Jeho uhrančivé oči jsou teď hebounké a maličko zastřené, jemně se lesknou; zrcadlí se v nich šedivá, dusivá obloha toho dávného dne.

Vybíral tehdy dlouho; ne že by bylo z čeho, ale nedokázal se rozhodnout. Nakonec vzal ten hábit, který jeho maminka nosívala, když chtěla jít do kouzelnické části Londýna, na Diagon Alley. Ten, který měla na sobě, když šli k Ollivanderovi koupit Severovi první hůlku a když pak Severa poprvé vyprovázela do školy. Tohle, a pak hodiny strávené ve sklepě nad kotlíkem, když ho maminka učila, jak krájet, drtit, sekat a míchat, to byly jeho nejkrásnější okamžiky s ní. Ta chvíle u Ollivandera byla snad ze všech nejvzácnější.

"Narcissa maminku učesala a nalíčila, aby byla naposledy krásná. Pomohla mi vybrat na zahradě místo a já vykopal hrob. Odzpívala celý obřad, podle nejlepších zvyklostí z čistokrevných rodin. Našla pěkný kámen a vepsala do něj její jméno, já jí zasadil za hlavu hortenzie, aby ji neoslepovalo nebe."

Vzala Severa pod paží a odvedla ho zpátky do domu: vděčně se o ni opíral a nechal se vést jako bez vůle, udivený, že někomu stojí za tolik námahy. Posadila ho v kuchyni ke stolu. Nesnažila se tam uklízet, jen si udělala místo, aby mu uvařila hrnek čaje. Pak chtěla vědět, kde má Severus kufr.

"Neměl jsem, jen otcův starý vojenský, se kterým jsem jezdil do školy, a do něj se všechny maminčiny a moje knížky nevešly. Řekla, ať si sednu a počkám. Vrátila se se třemi novými kufry, uvnitř většími než zvenku. Zabalila všechny naše kouzelnické věci: knížky, laboratoř... Potom se zeptala, kde mám oblečení."

Ukázal jí tu ubohou hromádku: oba svoje hábity, všechny tři košile, několik párů ponožek, nějaké spodky, jeden plášť a jedny rezervní boty. Beze slova to uložila na dno posledního kufru, zavolala skřítka, nechala kufry odnést, bez komentáře počkala, až Severus zamkne - po mudlovsku, klíčem, kvůli otci; Severus si pak schoval klíč do kapsy, ačkoli se nedomníval, že se ještě kdy do toho domu vrátí: poněkud nesouvisle si pomyslel, že ho přece jen chce mít u sebe jako talisman pro štěstí - a přemístila se s ním před Malfoyovo sídlo. Propašovala ho do patra, strčila do vany, poručila dalšímu skřítkovi, aby ho vykoupal, nechala donést večeři a seděla vedle něj, dokud všechno nesnědl. Pak ho uložila do postele, řekla mu, ať na nic nemyslí a spí, a vrátila se dolů na slavnost.

Poprvé a naposledy ve svém čerstvě dospělém životě schoval hlavu pod polštář a plakal, dokud vyčerpáním neusnul.

Když se probudil, slunce stálo téměř na poledni, na křesle na něj čekaly připravené čisté nové šaty (jemně tkaná bavlna a prvotřídní vlna, žádné otahané hadry z druhé ruky jako dosud - proč vlastně čekal, že košile bude mít Luciovu velikost? Neměla; všechno bylo přesně na míru jemu... tak tohle znamená mít dost peněz?) a na stolku voněla snídaně: čaj s mlékem, tousty, grapefruit a vajíčko naměkko, tak jak měl rád. Nikdy ho nenapadlo, že by si právě Narcissa byla ochotna dát tu práci a všimla si někdy u kolejního stolu, co snídává. Vedle tácu ležely noviny složené tak, aby viděl střídmé, jednoduché oznámení o smrti svojí matky, krátký dopis od dědečka Prince (stručné a chladné vyjádření soustrasti bez náznaku jakéhokoli zájmu o vnuka), volně srolovaný pergamen s pečetí profesora Slughorna - formální doporučení pro mistra Divjakova, přesně to, oč Severus sám požádat nemohl (tak to tenkrát viděl; Minerva ví, že se velice mýlil - Slughorn nebyl Dumbledore a Severa na další studia poslal rád), ale Narcissa Blacková, dědička Phiney Nigella, jednoho z hogwartských ředitelů, ano - potvrzení o zaplacení školného na celý rok a přenášedlo do Durmstrangu. Třetí kufr byl plný: ani nevěřil, že tolik hábitů kdy unosí. (A to nevěděl, že je na dně kufru váček s padesáti galeony. Ten našel, až když si v Durmstrangu vybaloval. A zdaleka to nebylo nadhodnocené: potřeboval to všechno do poslední nitě a posledního svrčku.) Když se ptal, jak jí to splatí, mávla nedbale rukou, dala se do smíchu a prohlásila, ať si nedělá starosti, že Lucius si vede účty. Když naléhal, navrhla mu, že jestli chce, může třeba pro Lucia pracovat trojnásobek té doby, co bude teď za jeho peníze studovat. Rychle souhlasil, než si to rozmyslí. Připadalo mu, že z toho vyvázl skoro zadarmo.

-----------

A jako obvykle, pokračujte ihned dále



 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014