ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Čtvrtý korálek: 8. Blaise I. - dokončení

17. září 2014 v 0:03 | Ioannina |  Čtvrtý korálek růžence: růžový - Nepokojní mrtví
Dodnes mu to tak připadá. Zejména proto, že mu mistr Divjakov po prvním roce vymohl na zbytek studia stipendium - a ty tři roky práce pro Malfoye utekly opravdu rychle.


Domluvil. Studenti se otáčejí k Anzelmovi Janeciovi: tohle je o tolik jiné, než co jim o svých dosavadních studiích prozradil on! Dokonce i oba Slytherini, zvyklí, že jim nikdo nic jen za dobré slovo nedá, překvapeně zvedají obočí. Anzelm zírá do prázdna, tu a tam si navlhčí rty.
Minervina tvář zmizela za kapesníkem. "Takže takhle ses dostal mezi Smrtijedy?"
Severus poválel po jazyku poslední kapku, náhle znovu ostražitý. "Ne, Minervo. To je zase jiný příběh a hraje v něm hlavní roli inkvizice. Lucius Malfoy... možná měl nějaké úkoly a možná v těch intencích někdy jindy i jednal, ale studium v Durmstrangu, to byla pouze přátelská výpomoc, dohoda mezi dvěma Slytheriny. Lucius také dodržel slovo, byly to jeho soukromé laboratoře a jeho soukromé potřeby. Vím, že nemáš Lucia ráda, ale on je jako obchodní partner spolehlivý." Zasmál se, suše a krátce, jako když se hrne kamení. "Mistr Divjakov mi část z toho dokonce počítal jako praxi."
Že ani jeden z nich tou dobou neměl moc na výběr, protože je nejdřív tlačil k co největší rychlosti Temný pán a potom Dumbledore, to už neřekl. Že mu ani tak mistr Divjakov neodpustil naprosto nic a nechal ho, ať si s tím poradí, nebo umře, to už ani nenaznačil. Dost na tom, jak moc se Minerva už teď na Dumbledorea zlobí, myslí si: pod tenhle kotel není potřeba přikládat víc.
Minerva uviděla, jak se znovu pokouší se schovat pod štít oklumence - a jak se mu to nedaří.
A pak přece jen ještě něco dodal; mluví z něj v tu chvíli víc whiska než rozum, oči mu planou jak nikdy, je to další vyznání lásky, vášnivá, silná obhajoba jeho mistra i celých desetiletí jeho vlastní práce: "Tobě se nelíbí to, čemu Divjakovovi žáci říkají divjakovštiny, Anzelme, já vím. Ty jsi akurátní, máš rád věci přesné, jasně narýsované, předvídatelné. Ale jsou okamžiky, kdy na takovou precizní práci není místo nebo čas, kdy musíš jednoduše položit na misku vah všechno, co jsi a co umíš - a doufat, že to bude dost. Lektvary jsou přesné umění, ano, ale na úplném vrcholu je improvizace, nejistota, věčně pohyblivé tajemství. Tehdy a tam se pozná rozdíl mezi pouhým výrobcem a mistrem. Například ten protijed proti Nagininu jedu, pamatuješ si tu formuli? Dával jsem ti ji číst. Čistá divjakovština: nejisté dávkování, nevypočitatelné vedlejší účinky, ale kdybych si netroufl takto riskovat, byla by Minerva našla po bitvě jenom moje tělo. Pokud by se vůbec..."
V ten okamžik se závojem whisky konečně propracoval ke kormidlu zdravý rozum, přihlásily se ke slovu instinkty vypěstované za roky dvojího života a sebezapírání - a Severus zmlkl.
"Půjdu na vzduch," řekl po chvíli.
"Nechoďte," zaprosil tiše Blaise Zabini.
Ale Severus vstal. Zapotácel se, chytil se opěradla a zavřel oči, aby uklidnil svět, který se s ním po tom prudkém pohybu zatočil. Stejně jako svět kolem se rozvířila i jeho paměť, už nedokázal rozlišit, co vyslovil a co si jen myslel, uvědomoval si jen jediné: že jeho bezpečný štít je ten tam a že toho namluvil příliš. Teď, teď přijde smích, čekal ho s jistotou. Hlupák, ach, Merline, takový neskutečný hlupák! Zapomněl, že se nemá za žádnou cenu odkrývat, zapomněl, že nesmí ukazovat slabá místa, zapomněl hlídat vlastní srdce a teď za tu chybu zaplatí, jako ostatně vždycky. Připravil si nejlepší variantu pohrdavého pohledu, které byl v té chvíli schopen, a začal pomalu otevírat oči. Počastoval tím černým ledem prvního člověka, kterého uviděl - dřív než ho poznal, nač se snažit rozenat obličeje, teď jsou přece kolem jenom nepřátelé. A ten člověk sklání hlavu, dobře, tak to má být, snad bude strach trvat dost dlouho, aby Severus dokázal odejít, zmizet, stáhnout se do bezpečného ústraní, zabarikádovat se všemi myslitelnými ochrannými kouzly a...
… ale ten člověk bere do dlaní jeho volnou ruku, zdvihá ji. Severus se snaží se vytrhnout a zároveň se pokouší přes závoj řas a špičku nosu rozeznat, kdo to je, kdo má tu troufalou drzost, a to už cítí na hřbetu ruky jemnou kůži očních víček a pohyb očí pod nimi. Pak zavřené rty. A nakonec tlukot srdce. Severus konečně zaostřil.
Před ním stojí Anzelm, jeho ruku přitištěnou k hrudi ve starém gestu úcty.
Severus polkl. Oklumence v opilosti není schopen; naneštěstí si stále uvědomuje, co může být vidět, i když to nedokáže ovlivnit. Tím hůř, tím hůř. Překvapení. Zmatek. Nejistota. Počínající poznání, křehké jako ptáče. Celé jeho srdce mu teď leží na dlani, zčernalé odmítáním, bolestí a zármutkem, protkané desítkami starých jizev a stále ještě krvácející z čerstvých ran minulého roku, a on nemá čím je chránit - ale musí ho opravdu chránit?
"To jste nám říkal v prváku," ozvalo se tiše, skoro nepostřehnutelným šeptem, ale neskutečně nadšeně.
"Prosím?"
"To jste nám říkal v prváku." Malá Macmillanová se usmívá od ucha k uchu, celičká září. "Já si to pamatuju doteď. Použil jste jiná slova, ale znamenalo to totéž, a já si tehdy pomyslela, jestli to někdy v životě zvládnu, tak to bude teprve něco."
Severus se nevěřícně mračí.
"Kdy? Kde je ta hranice?" ptá se Linda Deanová. "Dojdu k ní, pane?"
"Když jste to dokázal vy, pane... když jste to dokázal...!" šeptá Jeremy Dott a ze zvyku spolkne zbytek: že v tom případě už nezáleží na tom, jestli on sám má nebo nemá kouzelnické předky. Ale ta věta přesto visí ve vzduchu tak zřetelně, jako by ji byl vyslovil.
Docela stejná naděje je i v očích Blaise Zabiniho. "Co přesně mám dělat, pane? Co mám udělat teď? Mám věřit Malfoyům jako vy, anebo je nějaká lepší cesta?"
Minerva se napřímila a už už se nadechovala, že odpoví, ale na poslední chvíli se zarazila. Severus o chlapci ví daleko víc než ona. Ona sama si Zabiniho pamatovala ze svých hodin jen zběžně, což znamenalo, že v transfiguraci nebyl nijak výjimečný; a ani v tom předmětu ostatně nepokračoval na úrovni OVCE. Ve svém oboru mu tedy nemohla nabídnout nic, co by stálo za řeč. Jediné, jak by mu byla schopná pomoci, bylo z její funkce ředitelky - udělat pro něj to, co Dumbledore měl udělat a neudělal pro Severa. Jenže to musí počkat na vyjádření ředitele koleje.
Severus se pouští opěradla, zatápe, trochu se zapotácí, opře se o Anzelmovo rameno. Zezadu ho podepřou něčí ruce, podle magie poznává Poppy. Potřebuješ si lehnout, žebrá tělo, potřebuješ spát. Ale nemůže. Nesmí. Ne teď. K čertu s tou whiskou, proč ji pil!
Vedle něj si někdo odkašlal a nějaký tenký, nesmělý hlásek pronesl: "Máte ještě u sebe ten lektvar, co se po něm tak škaredě ošklíbáte, pane? Ten, co jste pil u baru? Kdybyste dovolil, já bych vám ho odměřila, když mi řeknete kolik."
"Už nemám, slečno Abbottová," zvedá posmutněle koutek úst. Vypotřeboval všechno, co měl, když improvizoval, aby zachránil Blaisův život: jak ironické.
"Máš v kapsách něco, co bych mohla nedopatřením znehodnotit, Severe?"
"Poppy?"
"Vyndej to."
Poslechl. Neměl přesnou představu, co Poppy zamýšlí, nedokázal tak posoudit, co je a co není možné si u sebe nechat, a proto začal pedanticky vytahovat všechno. Měšec s penězi a obě malfoyovské hůlky zabalené v látce podal Minervě, stejně jako na první pohled obyčejný plochý balíček, převázaný jednoduchým provázkem a s jedinou žlutozelenou pečetí, teď už přelomenou. Následoval speciálně šitý obal z kůže a v něm tři flakónky zarolované tak, že jsou vidět jen jejich dna, ty svěřil Dottovi. Od pasu odvázal plátěný váček s něčím chrastivým a dal jej do úschovy Abbottové. Z taštice na opasku putoval na světlo zápisník v pevné kožené vazbě s tužkou přivázanou ke hřbetu, z jehož desek vykukoval složený pergamen: kopie dopisu do Heidelbergu. Chvilka váhání. Deanová. Ze zadní strany taštice Severus dvěma navyklými pohyby odepjal stříbrný nůž s malachitovou rukojetí v pochvě s ochrannými runovými znaky. Zamyšlení, zkoumavý pohled zpod těžkých víček... Macmillanová. A konečně se ze záňadří vynořilo pouzdro s pečetidlem, i to Severus na krátký okamžik převrací v rukou. "Zabini. Ručíte mi životem."
Bílé prsty se dotkly tmavých, pouzdro je přivinuto k hrudi a chráněno celým tělem. Na černém pozadí hábitu jen občas zasvítí růžové měsíčky nehtů, jak Zabini znovu a znovu toužebně laská jemnou černou kůži pobitou začernalým stříbrem.
(Taky jsem chtěl mít takovou...)
Svou vlastní hůlku Severus rezolutně položil na stůl těsně před sebe, bezpečně na dosah. Poodtáhl si židli, posadil se. Dráček přeťapal přes celý stůl ke Stephenu Cornfootovi a rozklepal se.
"Žádné hlouposti kolem hlavy, Poppy, rozumíme si?"
"Ale samozřejmě, nedělej si starosti."
Významné povzdechnutí, jedno obočí pokrčené, druhé pozdvižené, pochybovačný kosý pohled. Když však Poppy položila jednu ruku na Severův žaludek a druhou mezi jeho lopatky, sklopil pohled do klína a už se jen mírně mračil.
Tentokrát byl ten zlatavý opar tak silný, že ho Minerva mohla vidět přímo. Vířily v něm jakési špinavě hnědé šmouhy, stáčely se do spirál; tu a tam naťukly povrch toho světelného útvaru, ale ani jedna nepronikla ven. Léčitelka nespokojeně broukla, stáhla pravou dlaň ze Severových zad, vzala si na pomoc hůlku a vrátila ruku znovu na místo; pečlivě přitom dávala pozor, aby špička hůlky mířila mimo Severovu hlavu. Šmouhy získaly přesnější obrysy a rozvířily se rychleji, ale pořád se vytrvale držely v oblaku světla. Poppy začal perlit na čele pot. Kývla příkře na Anzelma a Dariu a velmi nespokojeně sešpulila rty. Dobře věděla, že pro tuhle práci jsou potřeba tři pomocníci, dva že nestačí, a v celé společnosti byl už jen jeden člověk, o kterém léčitelé s jistotou věděli, že má potřebné schopnosti. Výběr byl jasný. Poppy se to vůbec nelíbilo.
"Neville," vyzval mladíka nekompromisně Anzelm.
Longbottom se nejdřív roztřásl. "Já..."
"Okamžitě."
Severus odevzdaně zavřel oči.
Poppy se sehnula až k Severovu temeni, aby měli dost místa, a ti tři se rozestavili kolem nich, položili si vzájemně ruce na ramena, zdálky by vypadali jen jako tři přátelé zaklesnutí do sebe a pozorující něco ve svém středu. Zlatavý oblak se roztočil a prodloužil vzhůru, špinavé šmouhy se konečně proklubávají ven, některé stoupají ke stropu a mizí, ale několik se vrací a zavrtává se do těch tří, Anzema, Darii a Nevilla Longbottoma. Všechny bez výjimky na své pouti procházejí Poppyinýma rukama, prokousávají se od dlaní ke hřbetům jako nestvůrní červi: nejdřív se proderou její levou rukou dovnitř Severova břicha, pak na druhé straně vylézají, nacucaní a mnohem tmavší, mnohem silnější, prožírají se pravou dlaní do prstů, ve kterých léčitelka svírá hůlku, a nakonec se protahují podél hůlky nebo přímo skrz ni ven, vystřelují z její špičky; jen o kousek přitom míjejí Severovu hlavu. Léčitelka už námahou drkotá zuby, ale ruce se jí ani nezachvějí. Severus si pokládá tvář na Poppyinu paži, oči se mu pod zavřenými víčky pohybují. Minerva se mračí, obličej se jí stahuje odporem a říká si, jak moc asi musí být celý proces bolestivý; ráda by si zakryla oči nebo se aspoň odvrátila, ale nechce mít důvod se stydět před mladšími za slabost. Naštěstí to netrvá nijak dlouho. Konečně je zlatavý oblak čistý, září tak nádherně, až Minervě stoupají slzy do očí: sama se cítí očištěná. Světlo klesá od stropu dolů, pomaličku pohasíná - nebo se jen skrývá zpět do říše neviditelného? Kruh rukou se rozpojuje, docela naposledy snímá dlaně ze Severova těla Poppy.
"Až se vrátíš do hradu, budeš spát nejmíň dvanáct hodin, Severe, je ti to absolutně jasné? Minervo, prosím tě, tohle není legrace: kdyby měl nějaké nápady, že bude mouzovat po chodbách, musíme ho bez milosti zahnat zpátky."
Minerva se maličko, odhodlaně usmívá a přikyvuje. "Dobře, Poppy, beru na vědomí."
Léčitelka si otírá zpocené čelo do kapesníku, silnými prsty si pečlivě masíruje dlaně a hřbety rukou.
"A ty se divíš, že mám raději lektvary," vrčí Severus.
"Prosím, rádo se stalo," odsekne Poppy. "Pro vás platí to samé, Neville. Anzelm pořád zapomíná, že nejste školený léčitel, a tahá vás do věcí, o kterých nemáte nejmenší ponětí, co vás budou stát. Zalezete do postele a nevylezete z ní půl dne. Mám vás zavřít na ošetřovnu, nebo se pohlídáte sám?"
Anzelm naklonil hlavu na stranu, blýsknul po Nevillovi očima a ušklíbl se: k nápodobě některého z patentovaných snapeovských šklebů, ke kterým se v takových případech uchylovali Severovi studenti, to mělo dost daleko, ale význam byl tentýž. Neville souhlasně mrkl, ale hned vzápětí se kousl do rtu, zamračil a zadíval do země. Poppy protáhla ústa do tenké linky a zavrtěla hlavou, tentokrát opravdu nespokojeně. Napůl se otočila k Hannah Abbottové, dokonce se už začala řádně zhluboka nadechovat, ale pak jenom dlouze vydechla a ještě jednou maloučko potřásla hlavou, jen sama pro sebe, a bylo znát, že teď nejde o její obvyklé reptání: že jí něco dělá opravdovou starost.
"Chceš říct, že Longbottom ještě není školený léčitel, Poppy," pokusila se jí pomoci stále ještě mírně roztřesená Minerva. Vzápětí taky zavadila pohledem o Hannah Abbottovou a práskla po ní rozkazovačným hlasem. "Abbottová! Sednout!"
Děvče přistálo na židli, vzpřímené, bez dechu, rozklepané ruce vzorně položené na stole. Světlounké, skoro bílé řasy se rozkmitaly jako křídla racků, kteří se snaží vzlétnout z modré hladiny vylekaných očí.
"Profesor Snape vám něco svěřil do péče, tak to nejdřív hleďte v pořádku předat zpět! Složit se můžete až potom!"
Světlovlasá hlavička horlivě přikyvuje, až oba cůpky nadskakují. A najednou se polekané mrkání zarazilo, děvče se rychle nadechlo, nevěřícně se usmálo, do tváří se mu znovu vrátila krev. Minerva nevěděla přesně proč, a bylo jí to jedno - hlavně že se děvče vzpamatovalo.
"Příště si dobře rozmyslete, o co žádáte," zavrčela na ni ještě pro jistotu.
Severus se díval z jiného úhlu: on Dottovu dlaň na zádech Hannah Abbottové viděl. Zajiskřilo mu v očích, lišácky se pousmál, ale neřekl nic, jen natáhl ruku, převzal plátěný váček a přivázal si ho zpět k pasu. Zacvakl přezku na kožené taštici a obrátil se k Blaisovi Zabinimu pro pouzdro s pečetidlem.

-------------------------------------

Tohle ještě pořád není konec kapitoly. Ta ale byla tentokrát tak dlouhá, že by se nevešla ani do tří článků a měli byste v tom zmatek. Takže vydržte a těšte se na příští týden.


zpět oOo dále
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 KattyV KattyV | Web | 17. září 2014 v 22:38 | Reagovat

Hm, obávám se Ioannino, že máš pravdu. Ta půlka kapitoly je opravdu jen půlka a zůstává to takové neuzavřené. Já ji ještě i při vkládání četla celou, až teď jsem si ji znovu prolítla a najednou konec... ještě, že vím, jak to pokračuje Omlouvám se tobě i čtenářům, ale s tím pitomým systémem je to vážně k vzteku. (No dobře, já vím, je to zadarmo, tak nebudu brblat). Ale pokud vím, žádná další kapitola už tak dlouhá není, takže tímto by problémy měly skončit.

V každém případě, i ta pouhá polovina má svá silná místa - vyprávění Severa o maminčině smrti, člověku běhá mráz po zádech a má slzy v očích. Ale vychutnala jsem si i popis toho, jak Severus vytahuje všechno možné z kapes a dává do úschovy okolí. A pochopení, které se dostaví v okamžiku, kdy Severus očekává výsměch. Jo, není to snadné se otevřít a občas si opravdu naběhneme. Ale někdy taky ne. Někdy tím vzniká souznění. Jsem ráda, že tady to byl ten druhý případ.

2 ioannina ioannina | 17. září 2014 v 23:16 | Reagovat

A co dává z těch kapes komu, viď?

Jo, je to půlka kapitoly. Doporučuju laskavým a milým čtenářům, aby byli trpěliví, za týden tu přistane druhá půlka a dohromady to dá smysl. (Mělas pravdu, že dát to do čtyř článků, bude ještě větší zmatek.) Taky doporučuju laskavým a milým čtenářům, aby si pak kapitolu přečetli celou - zopakovali si tuhle první půlku.
Jo, systém, co s ním, zabít se nedá, k nadávkám je imunní... ;-)

3 Regi Regi | E-mail | Web | 18. září 2014 v 7:53 | Reagovat

Hmm... a já si říkala, proč mi to tak nějak nedává úplně smysl. Tak já napíšu pořádný komentář, až si to přečtu celé, ano? :-)

4 ioannina ioannina | 18. září 2014 v 18:22 | Reagovat

Jasně. :-)

5 KattyV KattyV | Web | 18. září 2014 v 19:33 | Reagovat

[2]: No právě. To bylo to zajímavé - sledovat co komu a přemýšlet proč.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014