ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola dvacátá čtvrtá: Namárië

5. září 2014 v 0:01 | Richenza |  Bless the Child: Kniha třetí - PRAMENY

Tak jsou zde opět Vánoce. Bradavice jsou o Vánocích kouzelné, ne? A co teprve s trochou pravého vílího slunovratu… A je zde také předvánoční setkání Hermiony a Rona. Co si Hermiona myslí o Carys?

Písničku ke kapitole si poslechněte zde




Kapitola dvacátá čtvrtá: Namárië

Ai! laurië lantar lassi súrinen,
yéni únótimë ve rámar aldaron!
Yéni ve lintë yuldar avánier
mi oromardi lissë-miruvóreva
Andúnë pella, Vardo tellumar
nu luini yassen tintilar i eleni
ómaryo airetári-lírinen.

Sí man i yulma nin enquantuva?

An sí Tintallë Varda Oiolossëo
ve fanyar máryat Elentári ortanë
ar ilyë tier undulávë lumbulë
ar sindanóriello caita mornië
i falmalinnar imbë met,
ar hísië untúpa Calaciryo míri oialë.
Sí vanwa ná, Rómello vanwa, Valimar!
Namárië! Nai hiruvalyë Valimar!
Nai elyë hiruva! Namárië
!
Tolkien Ensamble

Bradavice; 21. prosince 2011

Ve středu po večeři Vicky rychle zamířila do nebelvírské věže. Tam si vzala kabát a vydala se ven, aby to stihla dříve, než přijdou ostatní. Na chodbě však téměř vrazila do Marigold a její sestřenice Iris.
"Kam teď jdeš?" podezíravě se zeptala Marigold. "Venku už je úplně tma!"
"Jen proto, že je tma brzo," bránila se Vicky. "Vždyť není ani sedm! Jdu k Hagridovi. Jedna samička hrabáka čeká mláďata. Chci se podívat, jak vypadá porod."
"Můžu jít s tebou?" zeptala se nedůvěřivě Marigold.
"To ne! Hagrid mi zdůrazňoval, že mám přijít sama. Rušily bychom ji. Ty se s ním domluv na příště."
"Neměla bys chodit teď už nikam."
"Proč?" zeptala se bezelstně Vicky. "Vždyť mě pozval učitel. A hrad je ještě otevřený. Vrátím se brzy. Nedělejte si starosti."
Nečekala na jejich odpověď a rychle seběhla po schodišti, než změní své umístění. Nikoho dalšího nepotkala, kluci naštěstí na večeři trávili mnohem více času, než potřebovala ona. Zejména než potřebovala dnes. Celá rozechvělá si v opuštěné a studené vstupní hale přehodila plášť s kapucí podšitý kožešinou a vydala se do podvečerního ticha. Nadechla se mrazivého vzduchu a podívala se na jasnou hvězdnatou oblohu. Vánoce neboli slunovrat, Ceuranar, jak je důsledně označovala Galadhil, byly cítit všude okolo. I nebe bylo jiné, ohlašovalo návrat slunce. Od zítřka zas bude každý den o kousek delší. Usmála se a rozběhla se po cestičce směrem k lesu.
Po chvíli měla pocit, že ji někdo sleduje. Že by nepřesvědčila Marigold s Iris a vydaly se za ní? Nikoho však neviděla.
Pro jistotu mávla proutkem z lísky, který jí dala Galadhil, a zašeptala: "Hísë potonyo, hísë catanyo."[1] Zahalila ji mlha a Vicky vkročila do Zapovězeného lesa.


Joshua se znepokojeně díval do mlhy, do míst, kde měl dojem, že ještě před chvílí viděl vzdalující se postavu Vicky. Bezmocně se podíval na své přátele. Půjdou dál? Úplněk nebyl, to si ověřili.
"Třeba to nebyla ona," řekl zklamaně James.
"Byla. Jdeme dál," prohlásil rezolutně Teddy.
"Jsi si opravdu jistý, že jsi ji viděl jít ven?" zeptal se vážně Joshua. "Z téhle vzdálenosti jsme ji poznat nemohli," zabořil zimomřivě ruce do rukávů svetru. Vyběhli narychlo, když je Teddy zalarmoval, protože měl pocit, že viděl Vicky opouštět hrad.
Uslyšel za sebou těžké kroky. Otočil se, možná zbytečně nervózně. Nebylo ještě pozdě, byla však úplná tma a bradavické pozemky byly už opuštěné. Vydechl s úlevou, když v mohutné postavě poznal Hagrida.
"Co tu děláte tak bez kabátů?" zamračil se na ně. "Po večeři byste se už neměli potulovat venku."
"Teddy použil ohřívací kouzlo," pominul James druhou Hagridovu větu.
Hagrid mu šáhnul na nos. "Ale ne moc dobře. Mazejte zpět."
"Neviděl jsi Vicky, Hagride?" zeptal se Joshua.
"Neviděl. Proč? Vy si myslíte, že je venku? I když to furt nevysvětluje, proč ste se aspoň pořádně nevoblíkli."
"Spěchali jsme. A nebyl čas se z Velké síně vracet nahoru. Myslím, že jsem ji viděl jít ven. A asi jsme ji viděli támhle v té mlze," ukázal směrem k Zapovězenému lesu Teddy.
"Tak myslíš, nebo viděl, Teddy?"
"Proč?" zamračil se Teddy. "Nevěříš mi?"
"Vo to nejde, Teddy. Ale pokud je venku, musíme to řešit. Jesli šla sama do lesa, musí to vědět paní ředitelka a musíme ji hledat. Tak viděli ste ji, nebo ne?"
"Vlastně nevíme. Ale měli jsme pocit, že ji vidíme," odpověděl Joshua.
"Já sem nikoho neviděl a šel sem jen kousek za váma."
"Protože tam udělala tu mlhu," upozornil Teddy.
"Mlhu? Jak by to ve druhým ročníku dokázala?" podivil se Hagrid. "Počasová kouzla zas tak jednoduchý nejsou. Budete se tyhlety věci učit až v nepovinnym předmětu pro sedmáky. I když myslim, že bez Brumbála… Děcka, to musí být náhoda, na tu vzdálenost ste toho přece nemohli moc vidět."
"Nemohli jsme poznat, jestli to byla Vicky, ale něco tam bylo," připustil James.
"Pomůžeš nám, Hagride? Podívat se po ní," podíval se na Hagrida s očekáváním Teddy.
"Možná tam byla srnka z lesa. Jestli byla Vicky vůbec venku, tak se už nejspíš vrátila. Vemu Bublinu a podívám se po ní. A vy se vrátíte hezky do koleje. A jesli tam nebude, tak to řeknete ředitelce koleje."
"Sinisterové?" protáhl obličej James.
"Jo. Profesorce Sinisterový. Fakt to není na vás, abyste v noci někoho hledali. Od toho tu sou učitelé, kluci."
"A podíváš se po ní?"
"No jo. Tak běžte, vždyť se třesete jak ratlíci," otočil je svýma velkýma rukama směrem k hradu a poplácal je po zádech.
Chlapci se neochotně vydali zpět. Když se dostali z doslechu Hagrida, James prohlásil: "Jestli to byla ona, tak moc dobře věděla, co dělá. A nedělala to poprvé."
"Tu mlhu udělala záměrně," přikývnul Joshua.
"Ale proč by to dělala?" zeptal se Teddy nevěřícně.
"Třeba proto, že si nás všimla," odpověděl Joshua.
"Nebo to vůbec nebyla ona, ale nějaká víla z lesa," zasmál se James.
"Víla…" zamyslel se Joshua. "Třeba to souvisí s tím, že Vickyina babička je víla."
"Prababička," opravil ho James. "Víla byla babička tety Fleur."
"To je snad jedno," mávnul rukou Teddy.
"Nemuselo by být," odpověděl umíněně James. "Prababička, to už je hrozně malá souvislost, ne? Vicky má tý vílí krve hrozně málo. I teta Fleur je skoro normální."
"Já nevím. Možná," nechtěl mu odporovat Joshua. "Třeba to opravdu nebyla ona. Třeba je už na koleji a my tady zbytečně mrzneme."
"Nebo taky ne," zamračil se Teddy.
"To brzo zjistíme," odpověděl věcně James.
"Ale jestli tam není, musíte to říct profesorce Sinisterové," řekl vážně Joshua. "Hagrid měl pravdu. A už jednou jsme tuhle chybu udělali."
"Nebudeme na ni žalovat. Jestli to byla Vicky, tak věděla, co dělá," nesouhlasil Teddy.
"A co chceš dělat jiného?"
"Nevím. Ale nemůžeme ji udávat. Taky by ji mohli vyloučit. Zeptáme se jí, až se vrátí."
"To je zbytečná debata, kluci," mávnul rukou James. "Budeme to řešit, až to bude na pořadu."
"Ale dej mi vědět, Jamesi, pokud na koleji nebude," trval na svém Joshua. "Musíme to říct. Myslím to vážně."

.....

"Ayia, Tinwë," přivítala ji Galadhil a chytila ji za ruce. "Nás mára nin, i tyé utulie."[2]
"Ayia, Galadhil. Nin yando,"[3] odpověděla Vicky s úsměvem.
"Á tulë, hinya, nár sinomë selinyar,"[4] vedla ji hned nahoru.
Uvnitř domu v koruně stromu už na ně čekaly tři další víly. Vicky byla okouzlená, ale zároveň se cítila stísněně. Tak dlouho se těšila, až uvidí další víly, kromě své prababičky, a teď se bála, že jim bude připadat příliš obyčejná, příliš hloupá, příliš lidská. Vílí obydlí bylo ještě krásnější než jindy. Celý prostor byl svátečně vyzdoben, všude bylo zelené jmelí, mísy s cukrovím, voněla tu medovina. Bylo zde teplé světlo, jako od svíček, žádný zdroj světla však Vicky neviděla. Jako by to tu zářilo samotnou přítomností té nesmírné krásy, které mohla být svědkem.
Víly s úsměvem vstaly a šly Vicky přivítat.
"Nás mara nin, i vélanyet,"[5] usmála se první, krásná víla se zářivými vlasy, které vypadaly jako zlaté a nastavila jí špičky prstů.
Vicky se jí lehce dotkla a oplatila jí úsměv, i když se cítila trochu nesvá.
"Mantútyë. Estanyë Laurëlen Alcaniel. Estatyë Tinwë Inziliel, istan."[6]
"Nanyë Cerebduin, Tinwë,"[7] přistoupila k ní druhá víla, která zářila jak měsíční světlo, a dotkla se na pozdrav jejích prstů.
"Estan Mírwen,"[8] pozdravila ji třetí, tentokrát tmavovláska.
"Mára undómë,"[9] uklonila se ještě pro jistotu Vicky.
Posadily se a Galadhil jim nabídla jídlo a pití. Víly si povídaly a Vicky měla co dělat, aby jim rozuměla. Mluvily na ni příliš rychle. Pak zazpívaly vícehlasně píseň o stříbrných hvězdách, kterou Vicky znala od Galadhil a váhavě se přidala. Poté stříbrovlasá Cerebduin začala sama krásnou píseň o odchodu na Západ a o tom, že pro ty, co neodešly, je cesta uzavřena navždy. Vicky z ní bylo smutno, připadalo jí, že víla lituje, že zůstala. Když dozpívala, tmavovláska, která se na ni dívala nejméně přátelsky, nebo se to Vicky alespoň zdálo, se konečně usmála.
"Linet lindë, Tinwë. Ar quettet vanimë lambelmë."[10]
"Hantan. Galadhil apariesen. Ananta ecilmë entë quetë englishë?"[11] obrátila se Vicky na svou prababičku.
"Dobře, když chceš," přikývla Galadhil. "Ale musíš ještě něco říct quenijsky. A správně."
"Naldë ilquen Laiquendi?" [12]zeptala se Vicky na to, co měla už dlouho na jazyku.
"Jak jinak," odpověděla tmavovláska.
"Jiní ze Staršího lidu zde nezůstali, to vlastně vím," přikývla Vicky, když si uvědomila, že jí Galadhil o tom už vyprávěla. Zastyděla se, bude teď před nimi vypadat hloupě.
"Vlastně nezůstali. Snad kromě…" zaváhala tmavovláska a podívala se nejistě na Galadhil.
"O křížencích Moriquendi nebudeme hovořit, Mírwen," zamračila se Galadhil.
"Kdo jsou Moriquendi?" nedokázala potlačit zvědavost Vicky.
"Nebudeme znesvěcovat Ceuranar řečmi o Temných, dítě."
"Oni patří také k Eldar?" nedala se Vicky, ale jejich jménu se pro jistotu vyhnula.
"Ne," odpověděla po lehkém zaváhání Galadhil. "Eldar jsou ti, kteří se vydali na Velkou pouť, i když někteří z nás nakonec Středozemi neopustili. Jejich předci se vůbec na cestu nevydali. Chtěli zůstat v temnotě. Světlo je nelákalo."
"Tehdy ostatní odešli do Země neumírajících?"
"Ano. Řada bratrů a sester odešla. Někteří se však později vrátili. Říkali si Noldor, Moudří, ale my jim říkáme Húnar, Prokletí."
"Proč?" vykulila oči Vicky. Nějak si nedokázala představit, že by lid, k němuž patřila Galadhil, mohl být zlý. A teď babička hovořila hned o dvou skupinách, které jí připadaly znepokojivé.
"Protože byli prokleti za to, čeho se dopustili," odpověděla místo Galadhil přísně Laurëlen. "Oni jsou jiní, vždy byli. Chtěli vždy víc, v tom se podobají vám, druhorozeným. Byli pyšní na svou moudrost, na to, co dovedou, a proto podlehli našeptávání Nepřítele. Chtěli být mocní, chtěli vlastnit a pochybuji, že je tato touha opustila. Složili přísahu, kterou nikdo nezruší. Přísahu, kterou by nikdo neměl skládat. Bylo jejich volbou, že na sebe přivolají Věčnou tmu, pokud ji nedodrží. A nedodrželi ji. Přitom strhli do Temného věku i ostatní. Jsou prokletí, protože pro touhu po tom, co se domnívali, že je jejich, dokázali vraždit své vlastní bratry. Jako by vraždu dokázalo cokoli ospravedlnit," blýskla očima.
"Právě kvůli nim nyní Arda patří jen Hildor," dodala tmavovláska.
"To není tak jisté, Mírwen," zamračila se Galadhil.
"Kvůli nám to nebylo, seler,"[13] oponovala jí Mírwen. "Nám bylo dovoleno zůstat. Protože náš lid nechce vládnout a ani nikdy nechtěl. Proto nám bylo vyhověno."
"Mohly jste tu zůstat, protože jste jen ženy?" zeptala se Vicky.
"Ne, tehdy od nás naši muži dosud neodešli. Ještě dlouho ne. Ale v našich rodinách nevládli muži a nenutili ženy k pošetilé podpoře jejich hloupých bojů. Možná právě proto Laiquendi vždy spíše život ochraňovali, než by se holedbali ochotou život obětovat."
"Pojďme si raději zazpívat," usmála smutně se Cerebduin. "Tyhle řeči se na svátek návratu slunce nehodí." Na nic nečekala a spustila veselou píseň o kouzelném jmelí, které splní každé přání, a starém nevrlém dubu, který k němu nechtěl nikoho pustit.
"Už se těšíš domů, dómerel?" zeptala se jí Galadhil po několika písních, z nichž některé Vicky dokonce uměla.
"Ano," přikývla Vicky upřímně. "Mám tam rodiče. A brášky. Ale budeš mi chybět, Galadhil."
"Ach, jistě," odpověděla víla poněkud nepřítomně. "Rodiče. Brášky. Chápu."
"Mámu ale znáš, ne? Můžu ji od tebe pozdravovat."
"Ne, hinya. Nemluv o mně s nikým. Nevzpomínáš si? Slíbila jsi to."
"Ale když o tobě ví…"
"Jistěže o mně Inzil ví. Ale ty se musíš naučit dodržovat své sliby," usmála se. "Měla by ses už vrátit, už je pozdě. Dnes tě doprovodím."
"To budu ráda," přikývla Vicky. "Ale stejně je to zvláštní, Galadhil," zamyslela se. "Po celou dobu, kdy za tebou chodím, jsem neměla pocit, že mi v lese cokoli hrozí. Jako by mě tvá přítomnost chránila."
"Ta tě také chrání," usmála se prostě Galadhil. "Požádala jsem o tvou ochranu kentaury."
"Kentaury? Ale ti lidem nepomáhají," podivila se Vicky.
"Nepomáhají. Lidem ne," přikývla Galadhil.


Z husté mlhy, která je skrývala po celou dobu cesty k bradavickému hradu, Vicky vystoupila až těsně u školní brány. Byla už zavřená.
Došla k oknu, které patřilo k bytu školníka Filche a hodila do něj kamínek.
"Kdo je tam?" ozval se zevnitř nepříjemný skřípavý hlas.
"Meldëlya. Á pantan, meldonya,[14]" odpověděla téměř neslyšně a mávnula lískovým proutkem.
Filch ji očividně slyšel, protože za několik minut uslyšela šouravé kroky a otevřela se malá branka vedle hlavní brány. Pustil ji beze slova dovnitř. Vicky se otočila a usmála se do mlhy, v níž tušila vyčkávající Galadhil. Filch nevypadal překvapeně, když mu s úsměvem kývla hlavou a vyběhla po schodišti k portrétu Tlusté dámy. Ta už poklimbávala a Vicky jí lehce poklepala na rameno.
"To jsi zase ty?" trhla sebou. "Nezdá se ti, že jsi na noční toulky po hradě ještě příliš mladá?"
"Vy jste musela mít hodně nápadníku, paní," usmála se lehce Vicky. "Máte tak krásné oči."
"Měla, to víš, že měla," zasnila se Tlustá dáma. "Ale ne tak mladá, jako jsi ty," dodala přísně. "Bylo mi už třináct."
"To je skoro jako je mně," odpověděla Vicky nejednoznačně. "Pustíte mě už dovnitř?"
"No jo, no jo, nejdřív si dává načas a pak spěchá jako nevěsta na svatbu," otevřela Tlustá dáma průchod, a když už Vicky vkročila nohou dovnitř, téměř vykřikla: "A co heslo? Úplně jsi mě zmátla, maličká. Bez hesla nikam nepůjdeš," zašermovala tlustým prstem.
"Betelgeuse," otočila se Vicky rychle, aby Tlustá dáma nezburcovala celý hrad, a vkročila do společenské místnosti.
Tam se ocitla tváří v tvář znepokojenému Teddymu, mračícímu se Jamesovi a Marigold, v jejíž tváři si mohla přečíst jen obrovskou úlevu.
"Konečně jsi tady, měli jsme o tebe takový strach," přistoupila k ní blíž.
"Kde jsi byla?!" chytil ji za ruku Teddy. "Je po večerce. Šla jsi ven, je to tak?"
"Viděli jsme tě venku, Vicky," doplnil jej James. "To fakt nemůžeš. Nechceme na tebe žalovat, ale příště to už fakt řekneme Sinistrový," mračil se.
"Ty přece víš, jak to venku může být nebezpečný," nepřestával se na ni znepokojeně dívat Teddy.
"A nešla jsi k Hagridovi, jak jsi říkala, kluci s ním mluvili. Kam jsi šla?" dorážela na ni Marigold.
"Nešla," usmála se Vicky a sevřela v kapse kabátu lískový proutek od Galadhil. "Ilqua nás mai. Lertaldë lelya sérinqua fúmë. Hanyaldë ilqua, i nás valdëa."[15]
Teddy se uvolněně usmál, položil jí ruku na paži a řekl jen: "Dobře. Půjdu už spát. Jsem rád, že jsi v pořádku."
"Dobrou noc, Vicky," usmál se trochu zasněně James.
Marigold jen nepřítomně zívnula. "Jsem hrozně ospalá. Jdeš taky spát, ne?"

………………

Doupě; 22. prosince 2012

"Pojď dál, Rone," otevřela Hermiona dveře.
"Ahoj Hermiono. To ti posílá Carys," objal ji poněkud neohrabaně Ron a strčil jí do ruky nádherně naaranžovanou kytici cesmíny a jmelí.
"Opravdu? To je milé," usmála se Hermiona.
"A tohle je ode mě," podal jí kytici žlutých gerber, jejichž stav ukazoval nervozitu, s kterou je svíral.
"Díky," vzala od něj druhou kytici. "Dám je do vázy. Počkáš na mě v obýváku?"
"Jo, v pohodě, Hermiono," zabručel Ron nezřetelně.
Hermiona naaranžovala kytice a odnesla je za Ronem. Ron se neposadil, stál u okna a díval se na dům Harryho. Byla překvapená, když jí dnes odpoledne poslal sovu, že se staví. Od jejich rozhovoru, kdy mu řekla, jak to bylo, se jí nijak neozval. Tehdy neřekl téměř nic. Viděla, jak jej to všechno rozrušilo, a bylo jí jasné, že je velmi blízko výbuchu. Ale dokázal se udržet, možná kvůli jejímu těhotenství, možná skutečnost, že ho na to předchozí den alespoň trochu připravila, mu umožnila to vstřebat lépe než Harrymu. Mile ji překvapilo, že raději zvolil mlčení, než by vypustil jakákoli neuvážená slova.
"Je to zvláštní," řekl, aniž by se k ní otočil. "Byl jsem si tak jistý, že je za tím Harry… A vy oba jste v tom byli od začátku nevinně. Můžeš mi to prominout?"
"Nemám ti co promíjet, Rone. Už jsem ti to říkala."
"Podezíral jsem vás celou dobu, co jsem byl pryč. Vlastně už předtím. Užíral jsem se tím. A pak… Proto jsem ani neuvažoval jinak. Přišlo mi to tak jasný."
"Vypadalo to tak, za to nemůžeš."
"Můžu. Měl jsem vám víc věřit. I když ani Harry sám sobě nevěřil," konečně se na ni otočil, "tak já jsem vám věřit měl. Oběma. Mělo mi být jasný, že to byste neudělali."
"Bylo mi to tak líto, Rone," postavila se Hermiona vedle něj. "To byl důvod, proč jsem musela pryč. Nemohla jsem se na tebe podívat, aniž bych zatoužila po tvém dotyku. A přitom jsem jej nemohla snést kvůli tomu magickému poutu. Ještě dřív, než jsem objevila příčinu, mi bylo jasné, že je něco v nepořádku."
"Já ti to nevyčítám, Hermiono. Tobě ne."
"Možná bys měl. Ale jsem samozřejmě ráda, že mě chápeš. A byla bych ráda, kdybys pochopil i jeho."
"To nedokážu," zavrtěl Ron hlavou a zamračil se. "Ta představa…," zatnul pěsti.
"Tak si to nepředstavuj, Rone," odpověděla ostře. "Vlastně mi to docela vadí, připadá mi, jako bys tím… Vlastně je to přesně ten důvod, proč jsem o tom nemohla mluvit. Mně stačí, co bylo, opravdu nepotřebuju, abyste si to ještě představovali."
"Promiň, Hermiono," sklopil hlavu Ron. "Takhle to vypadá hrozně blbě. Jen je to těžký, víš? A štve mě to asi i proto, že si to vyčítám."
"Ty? Proč? Nemáš si co vyčítat, Rone, opravdu ne," vrtěla hlavou Hermiona.
"Nechal jsem tě tam, teda, my oba jsme zmizeli a ty jsi tam zůstala," zamumlal Ron, aniž by se jí podíval do očí.
"To přece není tvoje vina!" vykřikla. "A co si myslíš, že by se změnilo, kdybys tam byl taky? Jen to, že bys umřel! Myslíš, že pak by mi bylo lépe?"
"Třeba bych-"
"Ne," Hermiona rezolutně zavrtěla hlavou. "Nebyla žádná šance. Žádná šance cokoli udělat. Bylo jich tam tolik. A Voldemort. Nic, vůbec nic bys neudělal. Nemá smysl si to vyčítat."
"A kdybych … kdybys ještě nebyla tam … tehdy … nemuselo vzniknout to vaše pouto. Byla bys volná… Hermiono, mně se nelíbí, jaký vliv na tebe má! Mluvili jsme o tom s Harrym, oba si myslíme, že-"
"Ne, Rone," přerušila ho ostře Hermiona. "Není to tak … zlé."
"Očaroval tě!"
Hermiona se usmála. "Možná. Stejně jako tebe očarovala Carys. Miluju ho, Rone. Vezměte to, prosím, na vědomí. Oba."
"To nedává smysl!"
"Láska málokdy dává smysl." Hermiona se otočila a posadila se do křesla. Nalila do šálků připravený čaj a vzala si kousek vánočního cukroví, které už předem nachystala. "Rone, také jsem o tom přemýšlela. Dlouho. Pořád dokola. Jenže pak mi došlo, že nemá smysl tak uvažovat. Někdy mám pocit, že vše se děje tak, jak má. Že i věci, které se mi zdály špatné, když se staly, mají svůj smysl, že všechno to dostává smysl, když se na to podívám zpětně. Opravdu toho nelituju. Teď už ne."
Ron jí neodpovídal, jen zamračeně pozoroval nevlídné počasí venku.
"Posaď se, Rone."
Ron se odvrátil od okna a neochotně se posadil vedle ní na pohovku. "Připadám si hrozně bezmocně. Mám pocit, a totéž říká i Harry, že bychom tě měli chránit. A nevím jak, když ty to nechceš. Ale měla bys vědět, že my tě nedáme."
"Díky, Rone. Já to vím," odpověděla Hermiona trpělivě. "Ale není to nutné. Můj muž mě chrání. Je to ostatně jeho povinnost, pokud bys chtěl pochybovat o jeho dobré vůli."
"Tak to teda fakt pochybuju. Dobře, nebudu ti říkat, co si o něm myslím."
"Díky," přikývla znovu Hermiona. "Chutnají ti ta zázvorová kolečka? Pekla jsem je podle receptu Molly."
"Jo, jsou skvělý," odpověděl Ron a hned si jedno nacpal celé do pusy. "Je to teď mezi tebou a našima dobrý? A co Ginny? Nezlobí?"
"Jsou skvělí. Lepší, než jsem mohla doufat. Vlastně lepší, než si zasloužím. Nic mi nevyčítají. Až se skoro za to cítím provinile," pousmála se Hermiona. "Ale je mi teď líp. Jsem ráda, že to víte. A hlavně jsem ráda, že je Harry zpátky s Ginny. Je to mezi nimi v pořádku?"
"To jsem se chtěl zeptat tebe. Přede mnou se tvářej, že jo."
"Já přece nevím víc, než jak to vypadá navenek, Rone. Určitě nevím víc, než ty."
"Vypadá to, že jsou v pohodě, Hermiono."
"Je mi to tak líto, Rone. Ublížila jsem tobě, pak i Harrymu a Ginny. A neodpustila bych si, kdyby tím měly trpět ještě i děti. Ale snad to bude v pořádku… Bude, Rone, ne?"
"Se mnou určitě, Hermiono. Jsem rád, že mám Carys. Myslím, že ji fakt miluju. Víš, co je zvláštní?" nacpal si Ron do pusy další zázvorové kolečko, "že ji mám snad ještě radši od tý doby, co je těhotná. Vždycky jsem se bál, že nějaká… jako, že to na mě ušije a tak… ale teď jsem hrozně rád. Budou to dvojčata, Hermiono."
"Jsem ráda, že vám to klape. Opravdu ti to moc přeju, Rone."
"No, vlastně jsem s tebou chtěl mluvit ještě o jedný věci, Hermiono. Chtěl jsem tě poprosit … je hrozně nepříjemný před Carys něco takovýho tajit … ona se ptá, je jí divný, že se teď spolu zase bavíte, ty a Ginny… přijde teď na svátky a … Měla by to vědět. Vždyť patří do rodiny. A taky si myslím, že by to měl vědět George a Bill."
Hermiona se na něj nevěřícně podívala. Říct to Carys? Zbláznil se? Najednou chápala svého muže, proč to tak umanutě chtěl tajit. Protože každý, kdo to ví, má někoho nejbližšího. A lidé rádi mluví.
"A Angelina a Fleur ne?" zeptala se s téměř nepostřehnutelným nádechem ironie.
"No, vlastně ty taky. Určitě," přikývnul s plnou pusou.
"Rone, Severus si to nepřeje."
"A co má být?" zamračil se Ron.
"Nemůžu o tom rozhodovat sama."
"Jsme zase u toho. Ty ho posloucháš. Chováš se, jako bys mu byla podřízená."
"Ne, Rone. Já ho respektuju. A i když s ním ne vždy souhlasím, nebudu takové věci dělat za jeho zády. Navíc já nechci, aby to věděla Carys. U těch ostatních … možná časem Severuse přesvědčím, jsou ostatně členové Řádu. Ale Carys ne."
"Proč ne? Ty proti ní něco máš? Snad nežárlíš?"
"Ne," zavrtěla hlavou. "Jen není členka Řádu. Víc v tom není."
"A co na tom? Vždyť by se jí stát mohla! Je to moje žena, Hermiono, a já jí důvěřuju."
"Řekl jsi jí něco o Řádu? Co vlastně o tom všem ví, Rone?" zeptala se Hermiona vážně.
"Něco jsme probírali předminulou sobotu, když u nás naši byli na obědě. Carys si nemohla nevšimnout Harryho s kuframa u nás v obejváku. Takže se samozřejmě ptala, jak to je. Naši jí řekli, že je všechno v pořádku, ale že o tom nechtěj mluvit. A já se raději tvářím, že tomu vůbec nerozumím. Jenže mně to vadí jí lhát."
"To mi je líto, Rone. A co ví o Řádu?"
"Nic. Myslím, že netuší, že vůbec byl, natož, že je obnovenej."
"Proč si tedy myslíš, že by se členkou vůbec stát chtěla?"
"A jak má vědět, že by to chtěla, když o něm nic neví? Hermiono, mně se zdá, že proti ní něco máš."
"To ne," bránila se Hermiona, ačkoli mu v duchu musela dát za pravdu. Přála Ronovi šťastné manželství, byla ráda i kvůli sobě, že je spokojený, že si nemusí vyčítat jeho přelétavý život. Ale návštěva Carys tehdy na ministerstvu v ní zanechala rozporuplné pocity. "Jen … mám dojem, že je Carys velmi cílevědomá. Udělá cokoli, co bude považovat za nejlepší pro sebe a svou rodinu."
"Na tom přece není nic špatného!"
"To neříkám, Rone. Je to samozřejmě velmi pochopitelné. Jen by to mohlo být trochu nebezpečné pro moji rodinu."
"Takže ty nechceš, aby byla členkou Řádu?"
"Já o tom přece nerozhoduju, Rone," odpověděla Hermiona vyhýbavě.
"Ale kdyby se o tom hlasovalo, budeš pro nebo proti?"
"Já ji přece příliš neznám. Rone, ona čeká dvojčata. Je to milá holka a tohle by pro ni mohlo být nebezpečné."
"Ve skutečnosti to pro ni není o nic nebezpečnější, než být manželkou člena Řádu," odpověděl Ron a Hermiona s ním i tentokrát musela v duchu souhlasit. "Vlastně ještě nebezpečnější, protože nic neví o tom, co jí hrozí. Řekni to na rovinu a přestaň mlžit. Když se bude rozhodovat, budeš pro?"
"Ne. V tuto chvíli ne, Rone."

----------------------------------------------------------------------------------------------------------

[1] Mlha přede mnou, mlha za mnou.
[2] Zdravím, Tinwë. Těší mě, že jsi přišla.
[3] Zdravím, Galadhil. Mě také.
[4] Pojď, dítě, jsou tu moje sestry.
[5] Těší mě, že tě poznávám.
[6] Vítám tě. Jmenuji se Laurëlen (zlatá hvězda), dcera Alcy (Paprsek - tedy Lumos). Ty jsi Tinwë Inzilielina, vím.
[7] Jsem Cerebduin (Stříbrná řeka).
[8] Jmenuju se Mírwen (Dívka - drahokam).
[9] Dobrý večer.
[10] Zpíváš hezky, Tinwë. A mluvíš správně naším jazykem."
[11] Díky. Galadhil mě to naučila. Ale můžeme přesto už mluvit anglicky?
[12] Jste všechny Laiquendi? (Zelení elfové)
[13] Sestro.
[14] Tvoje přítelkyně. Otevři mi, příteli.

[15] Všechno je v pořádku. Klidně můžete jít spát. Víte všechno, co je důležité.

zpět oOo dále



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014