ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola dvacátá pátá: White Is in The Winter Night

8. září 2014 v 0:01 | Richenza |  Bless the Child: Kniha třetí - PRAMENY


Ještě jednou Vánoce, tentokrát přímo v Bradavicích a také v Doupěti. Tak si pusťte Enyu (a také minulou "elfí" písničku), přidejte voňavý čaj a cukroví (pokud vám nějaké zbylo, což osobně nechápu), a užijte si to… Kapitolu věnuji Lumos a také autorce Bezchybného mistrovského plánu Albuse Brumbála, jelikož se pokusím vysvětlit nevysvětlitelné.

Písničku ke kapitole si poslechněte zde



Kapitola dvacátá pátá: White Is in The Winter Night



Have you seen the mistletoe, it fills the night with kisses
Have you seen the bright blue star, it fills your heart with wishes
Have you seen the candlelight, it shines from every window
Have you seen the moon above, it lights the sky in silver

Green is in the mistletoe but red is in the holly
Silver in the stars above that shine on everybody
Gold is in the candlelight and crimson in the embers
White is in the winter night that everyone remembers

Have you heard the boys all sigh, when all the girls are skating
Have you heard their sweet hearts cry for all this time they're waiting

Green is in the mistletoe but red is in the holly
Silver in the stars above that shine on everybody
Gold is in the candlelight but crimson in the embers
White is in the winter night that everyone remembers

Have you seen the children playing, tiny hands are frozen
Have you seen them hurry home, when suddenly it´s snowing

Green is in the mistletoe but red is in the holly
Silver in the stars above that shine on everybody
Gold is in the candlelight but crimson in the embers
White is in the winter night that everyone remembers

Have you heard that bells are ringing, ringing out their story
Have you heard the choir singing, Glory, Glory Glory

Enya

Bradavice; 22. prosince 2011

Velká síň byla ozářena světlem ze svíček a ze zářících zdobených skleněných koulí vznášejících se všude ve vzduchu. Byla vyzdobena jablky, ořechy, cesmínou, jmelím a dalšími symboly prastarého svátku, který se až vcelku nedávno začal nazývat Vánocemi a začal být spojován s narozením jednoho z největších kouzelníků. Nad hlavami jim zářilo hvězdnaté nebe, a přesto se kolem nich snášely vločky. Nestudily však, bylo to jen optické kouzlo profesorky Aurory Sinisterové, která v kouzlech s počasím pomalu začínala dosahovat mistrovství Albuse Brumbála.

Vánoční koule létaly od studenta ke studentovi, od ducha k duchovi, Snape si dokonce povšimnul, že i někteří učitelé neodolali a posílali vánoční ozdoby naplněné světlem svým kolegům, nebo spíše na své kolegy, jak si uvědomil, když mu koule odražená Minervou vrazila do nosu. Zakroutil jen hlavou, nic však neřekl. Bylo by to zbytečné. Jsou Vánoce, svátek návratu slunce, a dokonce i on sám si uvědomil zvláštní náladu, která byla hmatatelně cítit v celé Velké síni. Začínala poslední společná večeře roku 2011 v Bradavicích.

Učitelé neseděli na svých obvyklých místech na pódiu, ale po jeho stranách. Minerva vstala a požádala o ticho. "Filiusi, prosím," pokynula profesorovi Kratiknotovi.

"Děkuji, Minervo," uklonil se učitel a stoupnul si doprostřed vyvýšeného pódia. Mávnul hůlkou. Velkou síní se rozeznělo cinkání rolniček, do kterého se přidávaly další a další nástroje. Vstupní dveře se bezhlučně otevřely a mezi stoly přicházeli v dvoustupech členové jeho pěveckého sboru. Měli na sobě slavnostní dlouhé splývavé hábity. Vystoupili na pódium za svého učitele a začali zpívat veselou píseň o jmelí, svíčkách, cesmíně a hvězdách. A pak další, kde měla sólo ta malá Weasleyová, co s ní tolik kamarádil Joshua. Musel uznat, že to děvče je nadané, tak čistý, něžný, a přesto pevný hlas už dávno neslyšel, jestli vůbec někdy. V celé Velké síni nastalo úplné ticho, dokonce i duchové okouzleně naslouchali. Nejvíc jej však překvapil Argus Filch, který stál u dveří, v obličeji výraz téměř nábožného vytržení.

"Zpívá nádherně, viď," naklonila se k němu Minerva, když Vicky přepustila místo další studentce, která ji po sborovém refrénu vystřídala v sólovém zpěvu.

"Ano," připustil Snape. "To má asi po matce."

"To bude ono. Ta také tehdy okouzlila všechny. Vicky nám ještě nadělá starosti, až bude dospívat," usmála se. "Když jsme u těch rodinných záležitostí, Severusi, kdy hodláš vyřešit tu svou?"

Snapeova tvář téměř zkameněla. Měl by sice ocenit, jak dlouho Minerva tuto otázku neotevírala a jen ho tiše respektovala, místo toho jej však popudilo, že to otevřela právě nyní, když se dokonce proti svému pevnému přesvědčení dostal díky té malé Weasleyové téměř do sváteční nálady.

"Nechápu, kde jsi nabyla dojmu, že hovoříme o rodinných záležitostech, Minervo. A při vší úctě ani nevidím důvod, proč bychom měli o nich hovořit."

"Mám ráda Hermionu," odpověděla jednoduše Minerva. "A nelíbí se mi, jak se na ni Weasleyovi tváří. Ty sis toho na posledním setkání Řádu nevšimnul? Došlo ti vůbec, jak moc jsou pro ni důležití? A nejen Ron a Harry. Myslím, že je nešťastná. A nezaslouží si to."

"Vědí to."

"Nepřipadalo mi to tak," sevřela rty.

"Nelhal bych ti, Minervo," odpověděl chladně. "Teď už to vědí."

"Aha. Předpokládám, že to 'teď' je skutečně poměrně čerstvé." Nečekala na odpověď a pokračovala: "Tím to považuješ za vyřešené?"

"Ubezpečuji tě, že Hermiona již nešťastná není. Ostatně tě ráda přivítá o svátcích. Tuším jsem tě měl pozvat."

"Ale to je milé, že sis vzpomněl," Minervin hlas zněl nepřehlédnutelně ironicky. "Ty tam budeš také?"

"Ne," odpověděl stroze. "Zůstanu zde."

"Proč?"

"Opravdu nechci být nezdvořilý, Minervo, a nerad se opakuji, ale není to tvoje věc."

"Joshua to neví. To je důvod, proč se tam neukážeš. Přitom budou Vánoce, kdy by rodina měla být pohromadě."

Snape se odvrátil. Rodina. Jsou rodina? Jistěže jsou, i když tak nežijí a nebyl si jist, jestli by tak žít dovedl, a hlavně, jestli by tak žít chtěl. Měl rád Hermionu, cítil za ni odpovědnost, toužil po ní, dokonce i teď, v poslední třetině jejího těhotenství, kdy se ona sama považovala za nepřitažlivou. Miloval ji. Nebyl si však jist, zda to stačí pro každodenní život. Stále ji navštěvoval jen jednou týdně - interval si nastavil tak, aby ji viděl méně, než by ve skutečnosti chtěl. Aby každé jejich setkání zůstalo svátkem, na který se těšil. Pokud by spolu žili, nezměnilo by se jejich manželství v to, co viděl jako dítě doma? Milovala by ho i potom? Nepovažoval se za milého, a už vůbec ne za společenského člověka. Nebyl zvyklý sdílet svůj osobní prostor s nikým. A zdaleka si nebyl jistý, zda to chce do budoucna měnit.

Z úvah ho vytrhlo volání, které spustil Teddy Lupin od nebelvírského stolu: "Vicky sólo, Vicky sólo!" Skandování se šířilo jako virus celou Velkou síní, postupně se přidávali všichni, studenti, dokonce i zmijozelští, duchové, učitelé i Filch.

Profesor Kratiknot vzal Vicky Weasleyovou za ruku a postavil ji dopředu. Pak jí pokynul a Vicky začala znovu zpívat. Zpívala v neznámém krásném jazyce a Velká síň vydechla úžasem.

Vicky dozpívala a Snape si připadal, jako by z něj někdo sejmul kouzlo. Zamračil se, ten pocit neměl rád, znepokojoval ho. Nikdy se nenechal ničím a nikým ovládat. A u této dívky, příliš dětské než aby ji mohl nazývat krásnou, si nedal pozor. To se už nesmí opakovat. Bez ohledu na to, jak mile a neškodně vypadá, je potomkem víly, cizího elementu, o kterém lidé příliš nevědí a nejspíš by to tak mělo zůstat.

Filius Kratiknot se jí uklonil a Vicky se začervenala. Pak pokynul i ostatním zpěvákům a děti se rozeběhly ke svým kolejím. Snape mávnul rukou a učitelský dlouhý stůl se objevil opět na svém místě. Když se studenti či spíše studentky ze sboru i učitelé usadili, cinknul do skleničky a na stole se objevily mísy se sváteční večeří, tácy s vánočním pudingem, cukrovím, jablečným i dýňovým koláčem. Sklenice studentů byly výjimečně naplněné džusem z červených hroznů a višní, který jiskřil téměř stejně jako skutečné červené víno v číších učitelů.

Minerva se postavila a počkala, dokud se k ní neobrátila alespoň větší část studentů.

"Nebudu vás zdržovat. Děkuji profesorovi Kratiknotovi a jeho sboru za překrásný zážitek. A vám všem přeji klidné prázdniny. Veselé Vánoce a šťastný Nový rok!" zvolala s úsměvem a pozvedla pohár s vínem. Ostatní učitelé ji napodobili, studenti zvedli sklenice s džusem.

Hostina začala, atmosféra jiskřila smíchem a uvolněním.

Minerva se k němu v průběhu obírání nadívané krůty znovu naklonila. "Brzy se mu narodí sourozenec. Bude to holčička nebo chlapec?"

"Děvče," opověděl bezmyšlenkovitě.

"To mám radost, Severusi. Dcera by tě mohla trochu polidštit," usmála se Minerva potutelně a Snape pochopil, jak z něj nenápadně vymámila praktické přiznání se k tomu, že se s Hermionou stýká a že to dítě je jeho.

"Ani k ní se nepřiznáš?" pokračovala neúprosně.

"To je záležitost moje a Hermiony."

"Máš vůbec představu, jak to bude mít těžké?"

"Vyřeší se to, než bude schopná vnímat."

"Mám dojem, že to Hermiona vnímá poměrně dost."

"Myslel jsem dceru."

"Ach tak," odmlčela se Minerva. "Jsi si tím skutečně jist?"

"Ne, že by ti do toho cokoli bylo, kdybych nebyl," odpověděl už skutečně rozzlobeně. To mu nemůže dát pokoj alespoň u sváteční večeře?

"A co Joshua? Ten snad není schopný vnímat?"

"Joshua si myslí, že jeho otec je Harry. Nepochybně ho nemůže činit nešťastným být synem hrdinného zachránce světa," ušklíbl se.

"I ty jsi hrdina, Severusi," odpověděla tiše Minerva.

"Jistě. A všichni mě zbožňují. Minervo, omluv mě, mám ještě práci," odložil příbor a vstal od nedojedené večeře.

Když odcházel, jeho oči se střetly s očima syna. Kývnul mu hlavou a téměř nepatrně se na něj usmál. Chlapec mu po krátkém zaváhání úsměv vrátil a Snape pocítil v srdci takovou radost, že jej to samotného překvapilo.



Šel po opuštěné chodbě školy. Byla tichá, temná. To ticho a tma byly v ostrém kontrastu s rozjásanou Velkou síní a snad poprvé v životě mu to vadilo. Ticho bývalo vždy jeho přítelem, zklidňovalo jej, toužil po něm po dny, kdy musel být mezi lidmi, kdy musel poslouchat nekonečný šumot dětských hlasů. Dnes však ne. To temné ticho na něj křičelo z každého opuštěného koutu jeho samotu, a on dnes sám být nechtěl. Potřeboval s někým hovořit, potřeboval si s někým utřídit myšlenky, které v něm vyvolal rozhovor s Minervou spolu se zvláštní atmosférou předsvátečního večera. Změnil směr a zamířil do ředitelny. Za jediným člověkem, kterého kdy považoval za přítele, ačkoli si nebyl jistý, zda tomu tak bylo i z druhé strany.

Brumbálův portrét podřimoval a Snape jej chvíli zamyšleně pozoroval. Připadal si pošetilý, a ten pocit neměl rád. Vždy považoval za přijatelnější být nenáviděný, než být vnímán jako pošetilý, a tedy směšný. Jestli se něčeho v životě skutečně bál, tak to bylo zesměšnění. A teď tu stojí, aby si povídal s portrétem. Navíc s portrétem člověka, který s ním za svého života zacházel sotva lépe než se šachovou figurkou. Jistě, nebyl v jeho hře pěšákem. Byl střelcem, možná i věží, rozhodně však ne králem. Ale v Brumbálově hře síla figury nic neměnila na tom, že to byla stále jen figura. A občas musíte obětovat nejen věž, ale dokonce i královnu.

Posadil se a zapálil oheň v krbu. Miloval pohled do plamenů, praskot a vůni borových polen.

"Severusi, přišel ses rozloučit? Odjíždíš na prázdniny za rodinou? Minerva to tu zvládne, tvá přítomnost zde skutečně není nezbytná."

"Vím, že není," odpověděl klidně. "To není důvod, proč zůstávám, a nepochybuji o tom, že to víte." Samozřejmě, že tu zůstane a samozřejmě, že to Brumbál ví. Bude sám, jako byl po všechny Vánoce od svých patnácti let, kdy přestal na vánoční prázdniny jezdit domů.

Najednou mu to připadalo celé nesmyslné. Možná by Joshua pravdu unesl, tedy celou pravdu - nedokázal si představit, že by před ním dokázal utajit zbytek, pokud jednou začne. Je zralejší než jiné děti jeho věku; možná ho podceňuje, když vychází z toho, že mu příští měsíc bude teprve třináct let. Snad by dokázal přijmout to, co bylo. I to, co bude.

"Jak poznat, že unese pravdu?" vyslovil nahlas to, co se mu honilo hlavou.

"Myslíš, že člověk má vůbec možnost pravdu neunést?" odpověděl Brumbál otázkou.

"Jde hlavně o to, Brumbále, zda dokáže udržet v tajnosti to, co musí zůstat tajné," pominul Snape Brumbálovu otázku, kterou tak docela nechápal. Nebo nechtěl pochopit. "Zda se dokáže neprozradit, ani chováním, ani pohledem."

"To si, myslím, že dokáže. Neříkal jsi, že již zvládnul nitrobranu?"

"Ta však chrání pouze před nedobrovolným proniknutím do mysli. Dokáže udržet tajemství?"

"Tak, jak jsem ho poznal, Severusi, jsem si jistý, že ano. Pokud ovšem to sám bude považovat za správné."

"V tom je ten problém. Když to bude vědět, svěří se minimálně svým přátelům. A i kdybych věřil jemu, Jamesovi Potterovi nevěřím. Ten kluk se mi nelíbí," mračil se Snape.

"Máš pro to nějaký důvod?"

"Kromě toho, že je drzý, nepřipravuje se do výuky, po nocích se toulá venku a používá na své spolužáky kletby ze zálohy?"

"Nejsem si jistý, zda nepřeháníš. A jsem rád, že už Joshuovi nebráníš se s přáteli stýkat."

"Nikdy jsem mu nebránil," zavrčel Snape.

"Tak to jsem o to raději," zvednul Brumbál nepatrně obočí v náznaku ironie. "Chápu tvé obavy. U Harryho jsem si mohl být jist, že cokoli mu řeknu, nepustí dál. Samozřejmě kromě svých dvou přátel. U nich jsem si naopak mohl být jist tím, že se to dozvědí."

"Tím jste mé obavy potvrdil."

"Ale to bych nerad, Severusi," usmál se Brumbál. "Je dobře, že má přátele. A jsem přesvědčen, že si je vybral správně. Vlastně právě skutečnost, že zůstávají přáteli, mě naplňuje nadějí."

"Protože nejsou ze Zmijozelu?" zeptal se s nádechem hořkosti Snape. "Děkuji."

"Byl jsi to ty sám, kdo projevil obavy z toho, že je tvůj syn Zmijozel, Severusi," nedal se vyvést z míry Brumbál. "Přesto je to jeho kolej. Patří do ní. Moudrý klobouk musel mít své důvody, proč ho do ní zařadil. Chápu, že ses obával nebo možná stále obáváš toho, zda se jeho ctižádostivost nepromění v touhu po moci. Byla by nebezpečná v kombinaci s jeho schopnostmi a inteligencí."

"A jeho předurčením," dopověděl Snape téměř neslyšně. "Vy mi určitě řeknete, že skutečnost, že je ve Zmijozelu, je součástí jeho osudu. A osudu nás všech."

"Samozřejmě," podíval se na něj Brumbál nad skly svých nezvyklých brýlí, "o tom přece ani jeden z nás nepochybuje. Ale nemusí to být ty důvody, jichž se obáváš. Tím důvodem nemusí být jeho povaha, vlastně nemám důvod si myslet, že by byl ctižádostivější, než je běžné. Spíše se mi zdá, že jsou jeho charakterové rysy podivuhodně vyvážené na chlapce jeho věku. Nenapadlo tě, že tím důvodem může být to, že Joshua potřeboval být v koleji svého otce? Že bylo potřeba, abys byl s ním, abys na něj mohl bez problémů dohlížet?"

"Jsem rád, že je v mé koleji," přikývnul Severus. "Přestože mě to stále znepokojuje. Nepřátelí se jen s vašimi oblíbenými Nebelvíry. Nejvíc času musí nutně trávit se studenty své koleje."

"A zrovna ty se toho obáváš? Překvapuješ mě, Severusi."

"Je tam řada dobrých dětí. Ale v jeho blízkosti vidím příliš často Scorpiuse Malfoye. A i když se mi on sám zdá v pořádku, jeho otcem si jistý nejsem."

"Vždy jsi měl Draca rád."

"A vždy jsem si na něj dával pozor."

"Tak v tom pokračuj. Bojíš se, že by to Joshua prozradil právě Scorpiusovi?"

"Nelze to vyloučit, zdá se, že ho považuje za přítele. Může také něco prozradit nechtěně. A hodně se baví i se sestrou Blaise Zabinniho Gemmou. A Blaise je … nelíbí se mi. Nemůžu mu to říct a nejen proto, že si nejsem jistý tím, zda to unese."

"Myslíš, že můžeme svůj osud neunést?" obměnil Brumbál svou předchozí nezodpovězenou otázku. "Bojíš se, jak unese pravdu, jak se vyrovná se svým osudem. Není však ta otázka od základu nesprávná? Protože on svůj osud nese. Již teď jej nese a možná o něm svým způsobem dokonce i ví, aniž by si jej plně uvědomoval. Každý, ať se jeví sebevíce slabým, nakonec svůj osud unese. Nic jiného mu totiž nezbývá. A Joshua slabým není."

"Ale je dítětem a měl by zůstat dítětem co nejdéle," odpověděl Snape a hleděl do plamenů. Vzpomněl si na tu noc, kdy Joshua vyvolal poprvé tu děsivě neznámou silu. Pak ji vyvolal podruhé, tentokrát záměrně, a ta síla zabila. Souvisí to spolu? Nepochybně ano. A Joshua se bude muset postupně dozvědět jak. Protože to je jeho osud a jeho odpovědnost. Jistěže mu to bude muset říct. Všechno. Postupně se dozví všechno, tak jako se to dozvěděl Harry. Ale unesl by Harry svou budoucnost, kdyby od počátku věděl, co všechno přinese? Jak by se mohl připravovat na budoucnost, kdyby věděl, že s největší pravděpodobností žádnou budoucnost nemá? Neměl snad právo na těch několik bezstarostných let, kdy se sice projevoval jako nesnesitelný spratek, ale alespoň jako normální nesnesitelný spratek jeho věku? Byl dítětem. Umožnili mu být dítětem, Brumbál mu to umožnil, byť Harryho neznalost mohla vést, a tedy také vedla, ke komplikacím.

"Nebyl to snad i váš názor, Brumbále?" zvedl hlavu.

"Chceš mi říct, že já jsem to také Harrymu říct nedokázal? Možná to byla chyba, Severusi."

"Nemyslím," zavrtěl Snape hlavou. "Bylo správné, že jste ho před pravdou chránil. A že jste mu ji dávkoval postupně. Možná právě tato doba byla nezbytná pro to, aby se Harry stal tím, kdo dokázal přijmout to, k čemu jste ho připravoval."

"Přesto jsem ho nikdy nedokázal uchránit zcela." Brumbál se odmlčel. "Myslím, že ve skutečnosti nemůžeme o svém osudu nevědět. I v době, kdy Harry nevěděl všechno, tu všechno už bylo, už se to ohlašovalo a Harry to musel vnímat. Ve skutečnosti svůj osud nesl od samého počátku, protože jej nést musel."

"Všechno jste ohrozil, když jste mu včas neřekl to nejdůležitější. Protože jste byl přesvědčen, že by to neunesl. Nechal jste to na náhodě, protože v náhodu nevěříte. Byl jste přesvědčen, že vše je dáno, tedy, že se vhodná příležitost najít musí."

"V tu chvíli, kdy jsem se rozhodoval, jsem byl na tom stejně jako ty, Severusi. Nemohl jsem vědět, zda se rozhoduji správně. Jeho osud však byl předurčen a já jsem vždy věřil v to, že vede i mě. Že každé rozhodnutí, ke kterému dospěji, jeho cestu podporuje. A přestože jsem tápal tak, jako tápeš ty, byl jsem si jist, že pokud budu postupovat podle toho, co považuji za nejsprávnější, nemohu z té cesty sejít."

"Ale to se vám tak jeví nyní, Brumbále!" řekl ostře Snape. "Dopadlo to dobře, takže vše, co jste udělal, včetně toho, co nelze hodnotit jinak než jako pošetilost, se vám nyní jeví jako správné!"

"Ano," přikývl Brumbál. "Máš naprostou pravdu. Bylo to správné, protože to dopadlo dobře. Ale jak jsem říkal, věřil jsem, že to proroctví je pravdivé, a že vše, co udělám, je součástí cesty k jeho naplnění."

"A co když cíl té cesty není daný?" podíval se na něj napjatě.

"Chceš mi říct, co je v tom proroctví, chlapče?" zeptal se Brumbál velmi vážně.

"Vždyť ho znáte," zamračil se Snape.

"Ne však celé. Pokud není cíl daný, pokud volba cíle spočívá na tvém chlapci, leží na tobě velká odpovědnost, Severusi."

"Díky," zabručel Snape. "To jsem potřeboval slyšet."

"Možná by ti pomohlo zjistit, jak to vnímal Harry. Co si on myslí o tom, že jsem mu vše dávkoval postupně. Tedy že jsem mu ve skutečnosti lhal. Jak jej to ovlivnilo. Promluv si s ním, Severusi."

"Joshua není Harry," odpověděl ostře Snape.

"Je jiný, ano. Je zvláštním dítětem, které si nechává příliš mnoho pro sebe. Ale je Harryho blízký příbuzný. Poraď se s ním. Řekl jsi mu už přece všechno, nemýlím se?"

"Ano. V podstatě ano," přikývnul Snape.

"V podstatě ano," zopakoval Brumbál zamyšleně. "Takže tu chybějící část proroctví nezná ani on."

"Nikdy jsem vám nepotvrdil, že existuje nějaká další část proroctví."

"Nepotvrdil. A přesto by sis ji neměl nechávat pro sebe. Řekni ji alespoň Harrymu."

"Harry se chová pořád jako dítě," zatvářil se Snape odmítavě.

"Harry byl schopný dospělého rozhodnutí už jako chlapec, Severusi. Možná se ty chováš k němu jako k dítěti a on ti jako dítě odpovídá. Anebo je to jen tvoje představa, to nemohu posoudit. Harry je zralý muž, a myslím, že je načase, abys to vzal na vědomí i ty."



Doupě; 27. prosince 2011

Joshua seděl doma v obývacím pokoji na širokém gauči, a nakláněl se k Jamesovi, kterému ukazoval svůj nový stříbrný notebook, vánoční dárek od dědečka. Máma jela s rodiči zapálit svíčku na hrob babiččiných rodičů a Joshuu naštěstí byli ochotní nechat doma. Z druhé strany Jamese seděl Albus a on jim ukazoval, co všechno jeho nová hračka umí. Mudlovskou techniku znal, a přestože v Doupěti díky vysoké hladině magie nefungovala zcela bezchybně, využívat se dala. Kluci doma nic takového neměli, Harry nechtěl koupit dokonce ani televizi, měli jen staré rádio. Joshua to nechápal. Přece to, že jsou kouzelníci, nemusí nutně znamenat, že nebudou používat to nejlepší z obou světů!

"Pustíš nám už druhý díl Pána prstenů, Joshi?" zatahal ho Albus za rukáv. Už ho asi prohlížení internetu, který navíc neustále padal, přestalo bavit.

"Dobře, pustím," vzal si notebook z Jamesových rukou.

"Ale nejdřív dones pořádnou porci vánočního pudinku od babičky," přikazoval bratrovi James. "S vanilkovým krémem."

"Dojdi si sám," mračil se Albus.

"Prosím, Ale," přidal se Joshua. "My to tady zatím připravíme. Udělám čaj, jo?"

"Tak jo, Joshi," přikývnul Albus. "Lily ale říkat nebudu, je ještě moc malá, že jo?"

"A ty se bát nebudeš? Druhý díl je ještě strašidelnější než první," usmál se Joshua.

"Vždyť je to jen mudlovská pohádka," prohlásil Albus sebevědomě. "A mně je už skoro devět."

"Za půl roku," ušklíbl se James. "Já bych mu to nepouštěl, Joshi. Je malý."

"To teda nejsem!" zatnul bojovně pěsti Albus.

"Snape říkal, že to napsal kouzelník, Ale. Třeba to není jen pohádka," řekl zamyšleně Joshua. "A nečerti se. Už jsem řekl, že ti to pustím."


"Když doneseš ten puding. A trocha krůty s brusinkovou omáčkou by taky nezaškodila," objednával si James a Albus neochotně vstal.

--------------------------------------

Pokračujte na druhou část kapitoly






 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014