ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola dvacátá sedmá: Round and round - dokončení

15. září 2014 v 0:03 | Richenza |  Bless the Child: Kniha třetí - PRAMENY
Dvacet minut před třetí se rozvibroval budík ve tvaru Zlatonky, který dostal k Vánocům od Harryho. Nastavil si ho na tichý chod a strčil do kapsy pyžama, aby nevzbudil nikoho ze spolubydlících. Potichu se posadil, srdce až v krku. Poslepu se obul, přehodil si přes pyžamo dlouhý hábit a neverbálně vyčaroval na konci hůlky velmi slabé světlo, aby cestou z ložnice nezakopl. Když zavřel dveře, chvíli ještě naslouchal se zatajeným dechem, jestli někoho nevzbudil. Všude bylo naprosté ticho. Vyšel ven na chodbu a pomalu šel směrem ke schodišti, které vedlo do vstupní haly. Doufal, že James na něj už bude čekat.

Když zašel za roh, měl dojem, že slyší klapnutí dveří. Zastavil se. Bylo ticho. Když pokračoval v chůzi, opět se mu zdálo, že něco slyší. Znovu se zastavil a otočil se. Viděl jen naprosto černou tmu a ať napínal uši, jak chtěl, stále nic neslyšel. Snažil se zklidnit. Určitě si jen něco namlouvá, pomyslel si a vydal se ke schodišti.

"Tady jsem," uslyšel šepot.

Otočil se za hlasem a uviděl siluetu Jamese.

"Nemáš plášť?" zeptal se napjatě.

"Mám. Ale je zbytečný ho mít na sobě, Joshi. Je úplný klid. Měl jsi pravdu, teď tu nikdo není."

"Nemo audiatur," zakouzlil Joshua a podíval se na kamaráda. "Raději si ho přehodíme. Můžou nás vidět obrazy. Nebo duchové.

"Stejně nebudeme úplně neviditelní, když si budeme svítit," odpověděl nesouhlasně James.

"S tím nic nenaděláme. Ale nemusí nás být poznat. Navíc může jít Filch nebo někdo z učitelů a pak to nemusíme stihnout." Přemýšlel, jestli má říct Jamesovi o tom, že měl pocit, že je někdo sleduje, ale pak to zamítnul. James měl pravdu, bylo naprosté ticho. James by přece slyšel, kdyby tam někdo byl. Určitě se mu to jen zdálo. "Škoda, že se ti nepodařilo vzít tátovi Teddyho plánek," dodal.

"To jo," zabručel James. "Třeba ho příště táta Teddymu vrátí." Přehodil přes ně plášť a zavelel: "Jdeme."

Šli v naprostém tichu pomalu po schodišti až do třetího patra, odkud se vcházelo do věže s ředitelnou. Míjeli spící portréty, nepotkali živou ani mrtvou duši. Přesto se Joshua nemohl zbavit tísnivého pocitu, že slyší více než jejich vlastní tiché kroky. Ale pokaždé, kdy se zastavili, aby opatrně naslouchali, zda se někdo neblíží, bylo všude kolem nich dokonalé ticho.

"Slyšel jsi ty kroky?" zašeptal.

"Jaký kroky?"

"Zdálo se mi, že něco slyším už u nás dole v chodbě. A před chvílí znovu."

"Nevím. Možná něco… Ale teď nic neslyším," otočil se James směrem zpět. "To tišící kouzlo funguje, ne? Nás slyšet není," ujišťoval se.

"Ne. Není. Ale je vidět, jak si svítíme."

"Hm. Rozhodně ale nevidím žádné světlo. A v týhle tmě se bez světla jít nedá."

"Možná bychom to měli zrušit," poznamenal Joshua.

"Ne," rezolutně odpověděl James. "Nejspíš se nám to jen zdá. A i kdyby ne, tak co? Kdyby to byl učitel nebo Filch, tak by nás už zastavil. Maximálně to bude někdo z tvých zvědavých spolužáků. Jdeme dál."

Pomalu, s častými zastávkami, kdy bez dechu naslouchali a snažili se uvidět jakýkoli záblesk světla, chlapci došli až do třetího patra, k chrličům, které strážily vchod do ředitelské věže.

"Řekni to heslo raději ty," zabručel James.

Joshua mávnutím hůlky zrušil tišící kouzlo a polohlasem, který mu v nočním tichu připadal nepatřičně hlasitý, řekl zblízka do jednoho z chrličů: "Sempervivum veneficus!"

V kamenné stěně se objevily točité schody, na které chlapci beze slova vstoupili. Schody se daly do pohybu a zeď se za nimi tiše zavřela. Za několik okamžiků James s Joshuou stáli před zavřenými dveřmi ředitelny.

"Co teď?" zašeptal James.

"Co by. Jdeme dál," pousmál se nervózně Joshua a sáhnul po klice.

Vstoupili dovnitř, zahalení pláštěm, s hůlkami rozsvícenými. Joshua si připadal víc než nepatřičně. Byl zde vetřelcem, vstoupil nepozván, jako zloděj. Ale neměl snad právo vědět? A jak jinak měl knihu získat? Rozhlížel se po kruhové ředitelně. Ředitelé v obrazech spali, dokonce i portrét Albuse Brumbála klidně oddechoval, laskavá tvář uvolněná. Díval se kolem dokola po kruhové místnosti. Mezi okny, pod portréty spících ředitelů, byly nízké police plné knih v kožených vazbách. Všechny vypadaly staře.

"Jak najdeme tu pravou?" sledoval jeho pohled James.

Joshua zavrtěl hlavou. "Nebude přístupná. Ale napřed zkusíme to nejjednodušší," usmál se. "Accio Kniha studentů!" řekl polohlasem.

Nic se nestalo, ale ve skutečnosti ani neočekával, že by to bylo tak jednoduché. Mlčky došel ke stolu, za nímž vídával při několika trestech, které měl zde, sedat Snapea. Do knihy studentů se děti zapisují automaticky. Je to tedy silný magický artefakt, musí z něj být cítit magie. Zkusil otevřít zásuvky starobylého psacího stolu. Byly zamčené. Dlaní přejížděl kolem nich, z jedné ucítil silnou magii. Zarazil se a zkoušel to znovu.
James se naklonil nad něj. "Co děláš? Myslíš, že je tam?"

"Nevím. Snažím se ji vycítit," odpověděl.

"To jde?" zeptal se James nedůvěřivě.

"Nevím. Ale myslím, že něco cítím," přikývnul Joshua.

"Tak se podíváme dovnitř, ne?" řekl dychtivě James. "Alohomora!"

Zásuvka se otevřela a chlapci se na sebe usmáli. Bylo v ní však jen několik svitků pergamenů s hlavičkou bradavické školy.

"Nic," zachmuřil se zklamaně Joshua.

"Nemyslím," zašeptal James. "Podívej, jak je krátká. Je tam ještě prostor. Alohomora!" namířil znovu hůlku na zadní stěnu zásuvky. Tentokrát se nestalo nic.

"Škoda. Ale něco tam musí být," řekl téměř nahlas, jeho tváře hořely vzrušením.

"Tiše," zavrtěl hlavou Joshua. "Máš pravdu, cítím silnou magii. Zkusím ještě něco jiného. Cistem Aperio!" použil poprvé v životě zaklínadlo, o kterém četl v učebnici kouzelných formulí pro pokročilé. Stále se nic nedělo. "Zkusím ještě něco," zašeptal. Zavřel oči a soustředil se. Pak pomalu pečlivě vyslovil slova, která se mu vynořovala odněkud z podvědomí: "A dhéanamh ar oscailt suas!" přikázal.

Zadní stěna zásuvky zmizela. Posvítil si do ní a uviděl hřbet velmi staré a velmi objemné knihy bez jakéhokoli nápisu. Nebo snad písmena byla už časem setřena. Sáhnul po ní, musel použít obě ruce, aby ji mohl vytáhnout ven. Položil ji na stůl a chvíli na ni s téměř nábožnou úctou a úzkostí zíral. Co když to není ta kniha? Nebo - co když zjistí něco, co vědět nechce? V koutku duše si přál, aby kniha potvrdila, že jeho otcem je Harry, zvlášť když to teď už James bere s takovou samozřejmostí. Co když se naopak jeho chování změní, když zjistí, že je jeho otcem Snape? Nebo někdo úplně jiný… Napadla ho strašná myšlenka. Nemohl si nevšimnout, že jeho schopnosti jsou větší než všech jeho spolužáků. Neosvobodil se snad sám z Petrifica? Nepodařilo se mu odolat Impériu? Nezvládnul nitrobranu? Nejde mu běžné učivo téměř samo, nezvládá každé nové zaklínadlo téměř napoprvé? Neumí již kouzlit i neverbálně a bez hůlky, ačkoli to před spolužáky raději nedělá? A nemá neznámé temné schopnosti, nestřeží ho snad Snape s obavami z toho, co by mohl rozpoutat? Co když všechny tyto schopnosti znamenají, že jeho otcem je někdo jiný než Snape, někdo mnohem mocnější a hlavně temnější…

Srdce se mu sevřelo úzkostí. Tolikrát přemýšlel, kdy k jeho početí mohlo dojít, pokud by měl být jeho otcem někdo jiný než Harry. A jediná možnost, na kterou přišel, byla ta noc, kdy jeho máma, Harry a strýček Ron byli zajati Smrtijedy. Všichni unikli, jen máma se omylem přemístila jinam a vrátila se k přátelům až později. Co když to bylo jinak? Co když tam tehdy zůstala a… Nechtěl to domýšlet, ale najednou mu to připadalo děsivě logické. Byl tam Snape? To nevěděl. Ale věděl, že tam byl přivolán Voldemort. Co když… Tělo mu pokryl ledový pot. Nemohl to vyslovit ani v duchu. Ale najednou zalitoval, že jej tato možnost nenapadla dříve, že vůbec Jamese sebou bral.

"Tak ji otevři!" pobídnul jej napjatě James.

Joshuovi se sevřelo hrdlo a ruce se mu roztřásly. Ale když už tu je, musí zjistit pravdu. Už jen proto, aby tu strašnou možnost vyloučil. Ať je to jakkoli, má právo to vědět. Musí to vědět, musí znát své kořeny, musí pochopit, co je zač. "Mohl bych sám?" otočil se na Jamese.

James mu pohled vážně vrátil. Pak přikývnul. "Samozřejmě. Nemusíš mi to říkat, pokud nebudeš chtít, Joshi." Rozhlédnul se kolem po spících portrétech bradavických ředitelů a ředitelek. "Stejně všichni spí," pousmál se a sundal z nich neviditelný plášť. Pak ustoupil několik kroků a posadil se do křesla.


Joshua váhavě otevřel těžkou knihu někde uprostřed. Našel rok 1985. Aniž by chtěl vyzvídat, zahlédl jméno strýčka Rona a četl: "Ronald Bilius Weasley, narozen 3. března 1980. Bydliště: Doupě, Vydrník svatého Drába. Otec: Arthur Charles Weasley, čaroděj, matka: Molly Lucretia Weasleyová, rozená Prewettová, čarodějka. Zapsán 22. února 1985."

"Našel jsi něco?" zeptal se polohlasem nedočkavě James.

"Ano. Strýčka Rona. Je to řazené podle data zápisu," odpověděl tiše Joshua.

"A co se tam o něm píše?" ptal se James zvědavě a vstal, aby se podíval. "Jsou tam jeho rodiče!" téměř vykřikl. "A proč je zapsán až v pěti letech? A podívej, tady je moje máma, byla zapsána hned po něm, se stejným datem, a přitom je o rok a půl mladší! No, aspoň vím, že jsou oba dědečka a babičky," usmál se.

"Myslím, že zápis se dělá v den, kdy se objeví magické schopnosti. Někde jsem to četl."

"Jo, to mi připadá logický. Zkusíš najít, kdy se objevily magický schopnosti táty?"

"Ne, Jamesi," zamračil se Joshua. "Nemůžeme si tu knihu prohlížet. Proto tu nejsme a nemáme na to právo."

"Vždyť na tom není nic zlýho," podivil se James. "Jen chci vědět, kdy byl zapsaný táta. Kdysi říkal, že mu Hagrid říkal, že to bylo při jeho narození. A to se mi nezdá."

"Mně taky ne," přikývnul Joshua. "Jenže to není důležité a mohli bychom přitom najít něco jiného. Nemůžeme hledat jiné informace, než kdo je můj otec. Na to právo mám. Na nic jiného." Nekompromisně otočil velkou část knihy a ocitli se rázem v současnosti.

"Hledej v roce 1999. Babička říkala, že jsi kouzlil už jako kojenec."

Joshua přikývnul a našel leden toho roku. Pečlivě procházel jméno po jménu, ostatní údaje si zakrýval kusem prázdného pergamenu, který našel na stole, aby nebyl v pokušení je číst. Některá jména znal, byli to studenti z vyšších ročníků, svoje však najít nemohl.

"To je divný," vrtěl hlavou James. "Už jsme v roce 2000 a nic. A to jsi už určitě kouzlil. Vlastně … vzpomínáš si, jak jsi dostal dopis později? Jak si všichni mysleli, že je to tím, že jsi byl zapsán v australské škole? Kdy jsi přesně dopis dostal?"

"Máš pravdu," přikývnul Joshua. "A vím to naprosto přesně. 18. června pozdě večer. Mamka mi to přišla říct, když už jsem byl v posteli," usmál se při té vzpomínce a otáčel listy knihy, dokud se nedostal k roku 2010. Opět zakryl stránku pergamenem a nechal volná jen jména. A konečně to našel. Díval se na své jméno a pak se napjatě podíval do vážných očí Jamese.

Ten se beze slova vzdálil zpět do křesla.

Joshua pomalu odkrýval zápis zanesený do Knihy studentů. Vypadal jinak než ostatní záznamy, které vznikaly automaticky po projevení prvních magických schopností dítěte.

"Joshua Granger, narozen 20. ledna 1999, bydliště: Doupě, Vydrník svatého Drába. Otec: Severus Snape, čaroděj, matka: Hermiona Jean Grangerová, čarodějka. Zapsán 18. června 2010 na základě dopisu madam Rosamund Susannah McIntairové, ředitelky Školy čar a kouzel v Ayers Rock - Uluru, Austrálie, v níž byl zapsán podle místa bydliště vdobě projevení magických schopností do Knihy studentů této školy dne 25. května 1999."

Díval se na ten zápis a četl si to jméno znovu a znovu. Otec: Severus Snape. Otec: Severus Snape… Ta slova se mu vracela jako s ozvěnou. Tančila mu před očima. Rozpíjela se mu a znovu se objevovala. Jeho otcem je Snape. Vlastně se necítil překvapený, vlastně to měl vědět po tom rozhovoru s Brumbálem. Vlastně to věděl. A přesto byl zklamaný. A zároveň pocítil ulehčení, protože mohlo být hůře. Pomalu zvedl oči k Jamesovi, který na něm visel pohledem.

"Nejsem tvůj bratr, Jamesi," řekl tiše. Chvíli přemýšlel, zda má Jamesovi říct, kdo je jeho otec. Nebo raději ukázat, aby i on mohl mít jistotu. Pak pro sebe přikývnul. Musí mu to říct, protože buď je James jeho přítel, a pak pravdu unese, nebo ji neunese, a pak je lepší to vědět hned. "Pojď se podívat."

James vstal a nahlédnul přes Joshuovo rameno na místo osvětlené hůlkou. Chvíli bylo úplné ticho. Joshua se znovu díval na záznam v kouzelné knize. Zapsal to on. Ten den, kdy dostal dopis z Austrálie. A ten samý den poslal dopis i jemu. Nechtěl, aby musel čekat, byť jen do rána. Ale neřekl mu to. Celou dobu to věděl, možná tedy ne celou dobu… Možná až od toho dne, kdy dostal ten dopis. Ale i tak měl dost času. Proč mu to neřekl?

"Tak to jsem fakt nečekal," přerušil jeho myšlenky James. "Ale ty jo, ne?"

"Nevím. Možná," odpověděl Joshua vyhýbavě.

"Jak jsi to věděl?" dorážel na něj James.

"Nevěděl. I když možná svým způsobem jo," odpověděl Josh tiše a zvednul mimoděk oči k portrétu muže, který se mu to tehdy snažil říct, jak teď už chápal. A jeho pohled se střetl s pomněnkově modrýma očima. "Jste už vzhůru dlouho, pane řediteli?" zeptal se klidně.

"Chvíli už ano. Byli jste dost hluční, Joshuo," usmál se Brumbál.

"Vy jste…" zajíknul se James.

"Brumbál," usmál se bývalý ředitel. "A ty jsi James Potter, nemýlím se? Rád tě poznávám, Jamesi. Jsi neobyčejně podobný svému dědečkovi. A také svému otci, samozřejmě."

"Ale to Joshua také!" vyhrknul James. "Nemůže se ta kniha mýlit?"

Brumbál se usmál. "Je dobře, že jen tak něčemu nevěříš, Jamesi."

"Proč jste mi to neřekl!" zúžil Joshua oči. "Vy jste to přece věděl!"

"Věděl. A dokonce si myslím, že jsem ti to řekl."

"Mluvil jste v hádankách."

"Možná jsi to jen nechtěl slyšet. Přesto si myslím, že to víš už dlouho. Mýlím se snad?"

"Nevěděl! Je rozdíl mezi tím něco cítit a něco vědět! Neměl jsem pro to důkaz!" Joshua svíral vztekle ruce. Zlobu a křivdu, kterou cítil vůči Snapeovi a matce, obrátil proti tomuto starému muži. Protože tu byl. Protože věděl. Mohl mu to říci, a tedy i měl. A místo toho si z něj dělá ještě legraci!

"Důkaz ve skutečnosti nemáš ani teď."

"Znovu ty hádanky? Je to tam přece napsáno!" ušklíbl se Joshua.

"Ano. Je to tam napsáno," nenechal se vyvést z míry Brumbál. "Jediné, co svým rozumem víš, je to, že je to tam napsáno."

"Tvrdíte, že ta kniha lže?"

"Ne. Vůbec ne. Jen tvrdím, že je to jen další důkaz, který působí na tvůj rozum. A že každý z těchto důkazů může být nepravdivý. Ale ta podstata je jinde. A ty ji přece znáš. Co říká tvé srdce?"

Joshua neodpovídal. Jeho srdce … jeho pocity, odraz jeho obou rodičů v zrcadle z Erisedu, které odpovídalo na jeho touhu po rodině… Jistěže to věděl, proto nebyl překvapený. Jenže vědět a vědět je přeci rozdíl!

"Rozumové poznání faktů nás často činí slepými k očividným věcem. Nauč se spoléhat na své srdce, Joshuo. Povede tě." Když mu chlapec stále neodpovídal, dodal: "Nemohl jsem ti říci více, chlapče."

"Proč? Nemohl, nebo nechtěl? A proč mi to neřekl on, to mi také nemůžete prozradit?" zeptal se Joshua ostře.

"Neznám všechny důvody tvého otce. Ale buď si jistý, že jeho důvody jsou vážné."

"Takže něco víte. Tak mi řekněte aspoň to," sevřel Joshua rty.

"To není tak jednoduché," odpověděl trpělivě Brumbál. "Jako ředitelé Bradavic jsme vázáni přísahou, že budeme nápomocni každému dalšímu řediteli školy. Nesmíme jednat v rozporu s jeho příkazem, ledaže by bylo zřejmé, že postupuje proti zájmům školy. A o tom bychom se museli usnést všichni. Nemůžu ti to říci, Joshuo."

"Ale Snape není ředitelem školy!" zaprotestoval James.

Joshua mlčky pozoroval modré oči Brumbála. Pak se pomalu otočil k Jamesovi. "Myslím, že se nám pan bývalý ředitel snaží říci, že Snape ředitelem školy je," ušklíbl se. "Řeknete mu to? Že jsme tu byli?" otočil se zpět k portrétu.

"Mám mu to říci?" zadíval se na něj pátravě.

Joshua zavrtěl hlavou.

"Dobře. Neřeknu mu to. Alespoň ne, pokud se výslovně nezeptá. Pak bych mu nemohl lhát, Joshuo."

Joshua přikývnul a mlčky se otočil zpět k psacímu stolu ředitele školy. Jeho otce. Brumbál se mýlil. Teď to bylo jiné. Vědět rozumem je jiné než vědět srdcem. Znovu se zadíval na drobný rukopis Snapea. Co si myslel, když zápis psal? Zlobil se na jeho matku?

Znovu se otočil k portrétu Brumbála: "On to nevěděl. Dokud nedostal ten dopis, tak to nevěděl. Je to tak?"

"Proč se ptáš, když to víš?" usmál se Brumbál. "Byl překvapen, chlapče. Mnohem víc než ty."

Joshua bezvýrazně přikývnul a zavřel těžkou knihu. James mu ji pomohl dát zpět do zásuvky.

"Zkusím Finito Incantatem. Nebo tě napadá něco lepšího?"

"Teď mě nenapadá vůbec nic," pokrčil rameny Joshua. "Zkus. Přinejhorším si bude myslet, že s knihou pracovala McGonagallová. Doufám."

"Finito Incantatem!" namířil James hůlkou na dno zásuvky. K Joshuově překvapení se skutečně vrátila do původního stavu.

James se vítězoslavně usmál. Pak se otočil ještě na portrét bývalého ředitele. "Už budeme muset jít, pane řediteli. Ale rád jsem vás poznal," usmál se.

"Jistě, Jamesi. V tuto hodinu byste tu vůbec neměli být, myslím. Není už po večerce?" Zdálo se to Joshuovi, nebo na ně skutečně Brumbál mrknul?

"Tak trochu ano, pane řediteli. Ale jinak by tu nebyl takový klid," odpověděl mu vážně James.

"To chápu. Také jsem vás rád viděl."

"Na shledanou," kývnul mu bez úsměvu Joshua a vydali se ven z ředitelny.

Na chodbu vyšli bez problémů, zeď se otevřela již bez hesla, jakmile se dostali po pohyblivých otáčecích schodech dolů.

Mlčky došli až k hlavnímu schodišti. James přes ně přehodil plášť. "Doprovodím tě dolů."

U schodiště ve sklepení, kde se ke své noční výpravě sešli, se zastavili.

"Tak já půjdu," řekl rozpačitě James.

"Díky, Jamesi," přikývnul Joshua. "Jen … nikomu to neříkej. Musíme si to nechat pro sebe," prohlásil vážně.

"Proč? Vlastně," zarazil se James, "chápu. Asi by mi to taky nebylo příjemný."

"O to nejde," zavrtěl hlavou Joshua. "Ale … nenapadlo tě, proč to tají?"

James se zamračil a pokrčil rameny. "Nepřemýšlel jsem o tom. Třeba se tvůj otec stydí, že má dítě s čarodějkou mudlovského původu. Nebo že jsi nemanželský."

"Možná. Může to být tak, ale nemusí. Nenapadlo tě, že tví rodiče to už vědí? A mlčí. Nepřipadalo ti divné, jak dobře se k sobě teď o Vánocích chovali? Dokonce i tvoje máma k mojí? Vlastně jsem čekal, že tam bude nedýchatelno. Je tam nějaký důvod. A nechtějí, abychom ho znali. Musí to mít nějaký důležitý důvod," opakoval, jako by potřeboval sám sebe přesvědčit.

"Pořád mi není jasná jedna věc. Proč jsi teda tátovi podobný?"

"Nevím. Ale třeba to s tím taky souvisí. Pokud tvoje máma nechává všechny při tom, že jsem syn tvýho táty, tak to musí mít nějaký důvod."

"Neřeknu to nikomu, Joshi, slibuju," odpověděl vážně James. "A přijdeme na to. Určitě."

Joshua přikývnul. "Díky. Tak dobrou."

"Dobrou," odpověděl James. Když už byl na schodech, ještě se k Joshuovi otočil. "A stejně si myslím, že jsme příbuzní, brácho."

A Joshua ho neopravil. Protože bez ohledu na to, koho synem byl, byl James jeho bratr.



zpět oOo dále



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014