ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola dvacátá šestá: Ruce

12. září 2014 v 0:01 | Richenza |  Bless the Child: Kniha třetí - PRAMENY


Můžeme se sami rozhodnout, že někdo si zaslouží zemřít, a zabít ho? Je to vůbec někdy přípustné? A kdy? A pokud ano, jakou jistotu důkazů potřebujeme, aby to bylo ospravedlnitelné? Petr má ale i jiné starosti a jiné viny. A Draco… do čeho se to vlastně dostal… Kapitolu věnuji Mátě, za jejího úžasně popsaného Gellerta, kterého ostatně všem vřele doporučuju.


Písničku ke kapitole si poslechněte zde



Kapitola dvacátá šestá: Ruce

Tvůj pohled je vážně divnej
Ve vočích máš asi nože
Jejich lesklý nenasytný střenky
Řežou do mý kůže
Někdy taky dál

Cejtím, že dneska v noci nebudu silnej
Nebudu se bránit, nebudu mluvit
V pokoji se zrcadlem a vysokým stropem
Se stávám schoulencem
Když registruju pohyb.

Na hranici mezi bdělostí a sněním
Zamčená ústa nezlomí ticho
Budoucí blázen třese mojí míchou
A dostává se dál
A dostává se dál.

Tvůj pohled je vážně divnej
Ve vočích máš asi nože
Jejich lesklý nenasytný střenky
Řežou do mý kůže
Někdy taky dál

Pomalu po tepně na mý ruce
Skrze ní až k vnější straně srdce.
Ležím na zemi a zvedat se mi nechce.
Jenom hrozně spát
Jenom hrozně spát.

Z pokoje ses zrcadlem a vysokým stropem
Odejdu pryč tichým nenápadným krokem
Zvláštní podivnej opakující se rytmus
Mě večer vrátí zpět
Mě večer vrátí zpět.
Vypsaná fixa

Praha; 3. ledna 2012

"Ahoj Petře," objevila se v předsíni domku na střeše kobyliského paneláku štíhlá jemná kráska.
Petr se na ni usmál. Médea Dykastová byla považována celou chlapeckou částí jeho party za nejkrásnější dívku školy. A rozhodně také za nejnepřístupnější. "Rád tě vidím, Médeo. Jsou tu už všichni."
"To je dobře. Nerada čekám," odpověděla a svlékla si dlouhý béžový kabát s kapucí. Ve vlasech se jí třpytily vločky sněhu, tváře měla zrůžovělé mrazem. Odhrnula si dlouhé plavé vlasy a s obavami se na něj podívala: "Tady bychom se už scházet neměli."
"Proč? Nic nenasvědčuje tomu, že by o tomhle místě věděli."
"To neznamená, že nevědí."
"Stejně tak mohou vědět o ostatních."
"Zdržuješ se tu příliš často, Petře."
"Ta ochranná kouzla jsou tvá vlastní. Nedůvěřuješ si snad, Médeo?" Vzal jí z rukou kabát a pověsil ho na ramínko.
"Žádná kouzla nejsou stoprocentní, Petře," odpověděla vážně. "Zejména když máš ve zvyku chodit dovnitř a ven jako mudla."
"Už to nedělám. Sem se už jen přemísťuju. A po okolí se tady vůbec nepohybuju."
"Teď," Médea se zatvářila nesouhlasně. "Když myslíš, že to stačí."
"Médeo, nejsme ve válce."
"Tím si nejsem tak docela jistá. Začínáš to brát vážně a jsi opatrnější. Dobře. Ale pořád ještě ne dost."
"Dělám, co můžu, Medo," odpověděl nespokojeně Petr. Věděl, že má Médea pravdu, ostatně mu to říkala už dávno. Jenže bylo hrozně nepříjemné se jejími návrhy řídit. Navíc vše, až na ten incident v bytě Tomáše, už zase dlouhé týdny vypadalo normálně.
"Nejde jen o tebe, Petře. Na tvých rozhodnutích závisí životy nás všech. A nejen nás. A neříkej mi Medo. Nejmenuju se tak."
Otočila se od něj a pomalu si svlékla kašmírovou jasně modrou šálu. Petr sledoval každý její pohyb, protože každý její pohyb byl neuvěřitelný. Ať dělala cokoli, působila, jako by tančila. Ona ostatně cokoli nedělala, nikdy ji neviděl zabývat se žádnou manuální prací, kromě přípravy lektvarů. Dokonce i na bylinkářství si prosadila, že nebude dělat nic v přímém kontaktu s hlínou. To nebylo pro ni těžké, když její rodiče přispívali více než štědře na provoz školy.
Měla na sobě oblečené modré džíny a jednoduchý bílý svetr. Na krku dvojitou šňůrku perel, v uších perlové náušnice, nepochybně pravé. Vše vypadalo jednoduše, a přesto z ní dýchalo bohatství, v kterém vyrostla. Nemusela je stavět na odiv, protože jí bylo přirozeným a samozřejmým, stejně jako je pro rybu voda.
"Budeš mě ještě dlouho pozorovat, nebo mě pozveš dál?" přerušila s mírným pobavením v hlase jeho už příliš dlouhé mlčení.
Vešli dovnitř, kde okolo nízkého stolku byli na zemi usazení ostatní přátelé. Šimona Vršanská měla hlavu položenou na klíně Lukáše Čarka, Kazi Domanská se zrovna vracela z kuchyně s další várkou čaje, před ní levitovala mísa s bramboráky.
"Dáš si, Médeo?" usmála se na ni.
"Ne, děkuji. Jen čaj," posadila se do křesla.
"Podařilo se ti už tvé rodiče přesvědčit, aby odešli?" zeptal se Médey Lukáš Čarek.
"A tobě?"
"Ne," zavrtěl hlavou. "Vlastně nikomu z kouzelnických rodin. Petr rodiče donutil, stejně tak Dáša a Ondra. U mudlů se to dá."
"Nemáme žádné pořádné argumenty, jak je přimět k odchodu," povzdychla si Kazi.
"Abych řekla pravdu, ani jsem se o to nepokusila. Nemělo by to smysl," přikývla Médea.
"Může to být naše slabina," zamračil se Jáchym Markvart. "Byla jsi to ostatně ty, kdo řekl, abychom se o to pokusili.
"Jistě. U mudlovských rodičů to bylo nezbytné. Ale moji rodiče se dokážou ochránit poměrně dobře. A nepřesvědčila bych je, že si na ně může někdo troufnout."
"Protože tomu sama nevěříš. Ale v tom se můžeš zatraceně mýlit. Až začneme s nějakou akcí-"
"S jakou akcí, Jáchyme?" Médea naklonila hlavu. "Nemám dojem, že bychom se shodli na nějaké akci."
"Ale mluvili jsme o tom."
"Jistě. Mluvili," odpověděla s nádechem posměchu.
"Rodiče Aly odešli," poznamenal věcně Petr.
"Oni tě k sobě pustili?" podivil se Jarek Žito. "Myslel jsem, že se pořád nemůžou smířit s tím, že mají to štěstí mít tě za zetě."
"Nepustili," zavrtěl hlavou Petr. "Ale vím, že odešli. Ala jim psala."
"Jak se má Ala, Petře?" zvedla hlavu Šimona Vršanská z klína Lukáše.
"Je v pořádku. Všechny vás pozdravuje. Mám od ní zajímavé informace."
"Proč za ní nejedeš? Kdy bude rodit?" zeptala se Doubravka Pohanová.
"Byl jsem za ní. Na Vánoce."
"Neřekl jsi, že se za ní chytáš," zdvihla obočí Médea. "Jak ses tam dostal? Mezinárodní přenášedla jsou registrovaná a přemístit se na takovou vzdálenost…"
"Letěl jsem letadlem."
"Předpokládám, že pod svým jménem."
"Ne. Zas úplně pitomý nejsem, Medo," zamračil se Petr.
"Stejně to nebylo bezpečné. Měl ses poradit, něco bych vymyslela."
"Jsem v pořádku. Není třeba se znepokojovat."
"Příště mi takové věci říkej. Jestli si ani my nevěříme," podívala se na něj upřeně Médea, "tak nemá smysl nic podnikat."
"Věříme. Jen jsem o tom nechtěl dopředu mluvit."
"Byl ses za ní podívat v té škole?" snažila se zmírnit napětí mezi nimi Doubravka.
"Ne, to ne. Sešli jsme se v jednom malém kouzelnickém hotelu v Londýně."
"V Děravým kotli?" zasmál se Jarek. "A zkusil jsi jejich specialitu?"
"Kterou? Jestli myslíš ty ohavné masové koláčky, tak jo."
"Myslel jsem hrachovku. O ní se říká, že ji musíš sníst rychle. Aby ona nesnědla tebe."
"Tak o tuhle radost jsem přišel," zasmál se Petr.
"Kdy se má to malé narodit? A bude to kluk nebo holka?" zeptala se Dáša Nývltová.
"V únoru. Kluk. Bude se jmenovat David. Nebo Samuel. Ona chce Samuela, já Davida," upřesnil.
"Nevadí jí být tak odstrčená?" zeptal se Dášin přítel Ondřej Novák, stejně jako ona mudlovského původu. "Byla vždycky hodně akční."
"Není odstrčená. Už jsem říkal, má zajímavé informace. Snaží se zjistit co nejvíc o tom, jak porazili Voldemorta. Měli tehdy pro to řád, utajený, protože jejich ministerstvo nechtělo nic dělat. Což mi něco připomíná," ušklíbl se. "Myslí si, že zástupce ředitelky školy ten řád řídí nebo je aspoň ve vedení. Řídí ho možná ten jejich vyvolený chlapec, Harry Potter, z kterého je teď docela nevyvolený ředitel odboru na ministerstvu. Ale ona si myslí, že ve skutečnosti bude důležitější právě ten zástupce. Říkala, že ve skutečnosti řídí školu on, ne ředitelka. A myslí si, že to tak bude i v tom řádu."
"Proč si to myslí?" zeptala se Kazi.
"Působí tak na ni," pokrčil rameny Petr. "Je to prý silná osobnost. Mluvila o něm docela s obdivem."
"Na to bych si dala pozor. Třeba se jí líbí," pousmála se Médea. "Ty jsi toho tajemného neznámého viděl?"
"Ne. Byli jsme sami dva."
"Takže ona s nimi spolupracuje. A co zjistila zajímavého?" zeptala se Médea.
"Ne tak docela. On jí nevěří. Teda nevěří jí natolik, aby jí něco řekl. Takže ví jen to, co zjistila sama.
"Třeba?" zvedla obočí Médea.
"Asi před rokem tam jedna jejich učitelka řekla proroctví o novém pánovi zla. Ala si myslí, že je to o Romanovi. Předpověděla nějakého vyvoleného, který jej zastaví. Ale je to docela zmatené, nepodařilo se jí zjistit přesnou verzi."
"Babský řeči," mávnul rukou Ondřej. "Nevidím důvod, proč se zabývat nějakým proroctvím."
"Protože by se mohlo vyplnit?" nadhodila lehce Doubravka.
"Ala ho za důležité považuje. Ta samá profesorka, dříve prý učila jasnovidectví, předpověděla také pád Voldemorta. A myslí si, že to je důvod pro to, že ho tají. Kdyby ho nebrali vážně, proč by ho jinak nezveřejnili?"
"Třeba nikdo správné znění nezná," poznamenal Jáchym.
"Zná. Bylo u toho hodně lidí. Museli uvalit embargo na noviny nebo to nějak jinak utajit. Měl by to být nějaký chlapec spřízněný s Vyvoleným. Tedy asi s tím Harry Potterem. Ale je to hodně nejasný."
"Skvělé. Takže si můžeme sednout, nic nedělat a čekat na spasitele," sarkasticky poznamenal Lukáš.
"Nešaškuj," zavrtěl hlavou Petr. "Budeme samozřejmě pracovat dál. Ani kdybych v opravdová proroctví věřil, tak tohle by být opravdové proroctví nemuselo. Ostatně jsem si vždycky myslel, že pokud se někdy nějaké věštby naplnily, tak jen proto, že jim lidé věřili. Hele, jde hlavně o navázání spojení se zahraničím. Protože nás je zoufale málo, protože tady nám nikdo nechce naslouchat. A co zvládneme sami?"
"Zabít ho," věcně poznamenal Lukáš. "Na dlouhodobý odboj samozřejmě nemáme. Je to to jediné, co můžeme. Udeřit a zmizet."
"Nemůžeme jen tak někoho zabít, Lukáši," zaprotestovala Šimona. "Vždyť zatím ještě nic neudělali!"
"Neudělali?" zvedl obočí Jarek Žito. "Souhlasím s Lukášem. Nechceme zabít jen tak někoho. Chceme zabít Gellerta Grindelwalda. Už jen za ty zločiny za minulé války si to zaslouží. A mýlíš se, když si myslíš, že nic neudělali. Jsou za spoustou věcí. Rozvracejí systematicky tuhle společnost. A jsem si jistý, že jsou i za těmi tábory v Rumunsku a Maďarsku."
"Nemusí být," trvala na svém Šimona. "Nemáme pro to žádné důkazy."
"Máme, Šimono," řekl vážně Petr. "Tomáš, teda brácha, se naboural do jeho počítače."
"Myslela jsem, že tvůj bratr je v zahraničí," podívala se na něj tázavě Médea.
"Jo. To je. To ale pro hackery nic neznamená."
"Kdo je hacker?" zeptala se Doubravka Pohanová.
"Počítačovej machr, kterej umí prolomit zabezpečení počítače," odpověděl místo Petra Ondřej Novák.
"Roman fakt používá počítače? To si u něj nedokážu nějak představit," zavrtěla hlavou Doubravka.
"Je chytrý. Hodně chytrý. A že mu může pomoct mudlovská technika, pochopil už na škole. Ty sis toho asi nevšimla, když jsi na ně nechodila, ale on navštěvoval všechny mudlovský předměty," odpověděl Petr.
"Co vlastě tvůj bratr zjistil, Petře?" zeptal se Jáchym.
"Našel jeho poznámky o odsunu Rómů z Maďarska. Čísla, dost přesná. Kolik jich je v pracovních táborech, kolik v osídlovacích táborech na Sibiři. Kolik jich je mrtvých. Nebyl tam ale dost dlouho. Roman není pitomec, ani pokud jde o počítače, dost rychle zareagoval. Teda spíš jeho ajťák."
"Roman a ajťák, to zní směšně," poznamenala Šimona. "Myslíš, že spolupracuje s mudly? Na jejich vlastním ovládnutí?"
"Nepochybně spolupracuje s mudly. A nejen prostřednictvím Impéria," odpověděl Petr.
"Osídlovací tábory?" zeptala se Kazi. "Co to je?"
"To netuším. Ale umírají tam jak mouchy. A rozhodně u toho nechce skončit, kdyby někoho z vás napadlo, že vyvážet cikány na Sibiř je vlastně docela dobrý nápad."
"Z nás si to nikdo nemyslí, Petře," odpověděla Dagmar Nývltová. "I když porozumění u části mudlů by v tomhle asi našel."
"Vždyť ho našel. Ani v Maďarsku, ani v Rumunsku jsem si žádných protestů nevšimnul. A u nás se všichni tváří, že se jich to netýká."
"Jenže ono se jich to týká," poznamenal Jáchym.
"Ještě jinak, Jáchyme. Ono se nás to týká. Všech. Žádní oni neexistují. Navíc to tu už jednou bylo. Pod jeho taktovkou."
"Ale z něčeho tak hrozného nemůžeš vinit jen jeho. Mohli za to všichni."
"A co asi tak měli dělat, Jarku," nesouhlasila Šimona.
"Nespolupracovat."
"Oni nespolupracovali. Jen mlčeli."
"Tak za prvé, Šimono," zvedl Jarek palec, "Mlčet tváří v tvář zlu je zlo. A za druhé, ne všichni mlčeli. Někdo to musel organizovat, ty vlaky, seznamy, třídění, hlídat lágry … to všechno. To museli být tisíce lidí, kteří pak tvrdili, že jsou nevinní, že jen plnili rozkazy. Jenže bez nich by to nešlo. Sloužili svědomitě, sloužili zodpovědně, každý svou část úkolu vzorně splnil, přitom za celkový smysl necítili žádnou odpovědnost."
"Protože ho třeba ani neznali."
"Protože ho znát nechtěli, Šimono. Jeho efektivita byla založena na vlastnostech, které jsou vlastně dobré - na svědomitosti, loajalitě, službě vyššímu zájmu."
"V tom případě je vlastně skutečnost, že se to celé děje teď na Balkáně, poměrně optimistická," ušklíbl se Lukáš.
"Tohle mi nikdy nešlo na rozum," prohlásila zamyšleně Dagmar. "Jak se vlastně z normálních lidi stanou zločinci? Vždyť přece nemohli být všichni špatní."
"Nejspíš budeš mít tu jedinečnou příležitost pozorovat to na vlastní oči," ušklíbl se znovu Lukáš. "Historie se opakuje."
"To je podstata. To jak se z lidí stávají zločinci," vážně přikývla Doubravka. "Je to přece pořád totéž. Když jde někdo okolo ležícího a nepomůže mu. Když mlčí, když odvádějí jeho souseda. V čem je rozdíl? Všechno to jsou normální lidé, jak jinak. Obyčejní muži, obyčejné ženy a změní je to dřív, než si toho všimnou."
"Lidi zpohodlněli a přestali si všímat. Vidět by mohli, kdyby chtěli. Jenže oni uvěřili tomu, že jejich práva jsou samozřejmá, že není nutné o ně bojovat, protože je mají odjakživa, ne? Jenže to odjakživa je hodně krátká doba… To, co mají, je pro ně samozřejmý, takže se dostali na nejlepší cestu k tomu, jak o všechno zase přijít. A ještě tomu budou tleskat," shrnul Petr. "Přitom je to už vidět."
"Mají oči, a nevidí. Mají uši, a neslyší," řekla potichu Doubravka. Všichni se na chvíli odmlčeli, dosud téměř hravá atmosféra jejich party se stala tísnivou.
"Co vlastně chce," zeptala se do ticha Kazi. "Já tomu pořád nerozumím. Ničit pro ničení… To přece nemůže nikdo chtít… To je nepřirozený."
"Nemyslím si, že Gellert ničí jen pro ničení, Kazi," zavrtěl hlavou Petr. "To není jen destrukce. On chce vybudovat novou společnost, o který si myslí, že bude lepší."
"Ostatně tahle společnost zas tak za moc nestojí," poznamenala tiše Dagmar. "Třeba má pravdu. Třeba by opravdu kouzelníci světu vládli lépe. Mudlové už to zkoušejí dost dlouho … a možná to už brzy nebude kde zkoušet…"
Petr se na ni chvíli tiše díval. Mysleli si to i ostatní? Nic neřekli, přestože byli z kouzelnických rodin. Nebo právě proto to říct nechtěli, možná se to Dáša odvážila říct právě proto, že oba její rodiče byli mudlové. Jenže i kdyby měl Grindelwald pravdu, pokud šlo o jeho cíle, a proti tomu se v něm všechno bouřilo, tak rozhodně byl vedle ve svých prostředcích. Protože zabít člověka znamená zabít celý svět, jak vždy říkala Alitea. Zalitoval, že ji vedle sebe nemá, ta by to uměla vysvětlit lépe. "Ne, nesouhlasím," řekl jen.
"Nelze dosáhnout dobra špatnými prostředky," vyjádřila jeho myšlenky vážně Doubravka. "Souhlasím s Lukášem, co řekl na začátku. Gellerta musíme zabít. Oni o nás vědí, to je očividné, když dali varování Petrovi. Je jen otázka času, kdy zjistí víc. A až zjistí, že pokračujeme, pak udeří. A nás není dost na skutečný boj. Nemáme na to. Můžeme jen jedno. Zabít a utéct. A myslím, že na to nemáme moc času."
"Karneval končí, masky se odkládají," zašeptala Médea.
"To přece nejde," vrtěla hlavou Šimona. "Vždyť si odporujete. Dobra nejde dosáhnout zlem. Zabíjet je vážná věc. Ono to vypadá, že víme dost, že to do sebe zapadá, vím. Jenže ve skutečnosti nic z toho není nepochybné."
"Ve vzájemných souvislostech-" nesouhlasil Petr.
"Ano, vždyť říkám, že to tak vypadá. Jenže ve skutečnosti ani nevíme, jestli je Roman opravdu Grindelwald. Já vím, že to říká," netrpělivě mávla rukou, když jí Petr chtěl přerušit, "ale pokud máme někoho odsoudit k smrti, musí být důkazy naprosto neprůstřelné."
"Jaké důkazy ještě chceš? Navíc ve skutečnosti není důležité, jestli Roman je nebo není Grindelwald, ale to, co plánuje."
"A o tom pořád nevíme dost. A i kdybychom věděli… Nemáme právo zabíjet," zašeptala a bezmocně se rozhlížela kolem sebe.
"Neodporování zlu!" pohrdavě zkřivil ret Jarek. "Jak krásné, jak čisté, jak vznešené! A jak naivní… A jak zlé! Jo, zlé, protože ignorování zla není nikdy ve prospěch obětí, vždy prospívá jen grázlům."
"Myslím to jinak, Jarku," stiskla nesouhlasně rty. "Kdo jsme, abychom soudili? Jsme jen parta sotva odrostlých děcek. Můžeme se mýlit."
"Já si teda jako dítě nepřipadám," zakřenil se Lukáš. "A hned v noci tě o tom rád přesvědčím."
Šimona se na svého přítele znechuceně podívala.
"Jen jsem chtěl trochu odlehčit atmosféru," zatvářil se nevinně.
"Jak by dopadla společnost, ve které by každý bral do svých rukou spravedlnost tak, jak to zrovna cítí?" pokračovala Šimona.
"A proč tu teda jsme? Co je teda naším účelem?" namítnul Jarek Žito už zvýšeným hlasem.
"Abychom zjistili, co se děje a předali to těm, kteří budou kompetentní to posoudit. A rozhodnout. Víc dělat nemůžeme."
"Jenže než někoho přesvědčíme, tak už bude pozdě," nesouhlasil rozhořčeně Jarek.
"To nemůžeš vědět. A nemůžeš zabíjet lidi jen proto, že by mohli něco udělat! Petře, co si o tom myslíš ty?" obrátila se na něj.
Petr se na ni podíval a přemýšlel. Vnímal pohledy všech svých přátel, pohledy plné očekávání, že on to vyřeší. Jenže problém byl, že si nebyl jist. Instinktivně souhlasil s Lukášem a Jarkem, ale neodkázal jen tak pominout argumenty Šimony. Zachytil pohled Médey. Dívala se na něj s lehkým úsměvem a nekonečným klidem.
"O něčem takovém nemůžeme hlasovat. S tím musí souhlasit všichni, protože to všechny ohrožuje."
"Měli bychom to ještě promyslet. Všechny argumenty mají něco do sebe. Ostatně i ten, že je to hodně nebezpečné," vyjádřila tiše Médea jeho myšlenky.
"Odložíme to rozhodnutí," souhlasila Dáša a po ní i Ondřej.
Petr zamyšleně přikývnul. "Souhlasím s Médeou. Počkáme, ale ne dlouho. Přemýšlejte o tom. Všichni. Šimona má v podstatě pravdu, otázka jen je, zda tato pravda platí v každém případě. Zda nejsou mimořádné okolnosti, kdy je i zabití přípustné. Pokud si odpovíme kladně na tuhle otázku, můžeme začít řešit to, jestli to vůbec zvládneme. Jsem ochotný riskovat, ale nemá smysl jít do vyloženě sebevražedné akce. A nic takového nechci ani po nikom z vás. Necháme si na to měsíc. A mezitím se pokusíme získat další informace."
"Souhlasím, Petře," usmála se na něj Médea.


Večer končil až pozdě v noci a přátelé se začínali přemísťovat domů. Petr odlevitoval nádobí do kuchyně a nechal ho umývat se. Když se vrátil do pokoje, byl tam už klid. V přítmí prozářeném jen stolní lampou seděla Médea, hlavu opřenou o ruce složené na tmavém dřevě stolu. Mlčky jej pozorovala, ve tváři téměř neznatelný nádech úsměvu a něčeho navíc, co nedokázal identifikovat.
Díval se na ni a nemohl se od jejího pohledu odtrhnout, byla jako magnet, jako by ho držela neviditelnou silou. Čarodějka. Její pokožka měla zlatavě broskvový nádech, oči byly nekonečně modré, vlasy splývaly jak závoj. Její tvář byla klidná, a přesto v něm probouzela napětí z neznáma. Měl pocit, že až ke dveřím cítí jemnou květinovou vůni smíšenou s její vlastní vůní. Jen se díval, mlčky a upřeně a ona neuhnula. Pohled jindy tak chladných očí hřál, nebo spíš pálil, propaloval se dovnitř, vyvolával mrazení v zádech a teplo šířící se celým jeho tělem. Bral mu sílu a odhodlání nepodlehnout, pokud vůbec někdy nějaké měl.
"Myslel jsem, že už jsi pryč," řekl tiše a jeho hlas zněl chraplavě, jako by nemluvil týdny.
"Vadí ti to?"
"Ne," zavrtěl pomalu hlavou.
"To, co jsem řekla, jsem myslela vážně. Neměl bys tu zůstávat."
"Proto tu dnes zůstaneš se mnou?" zkoumavě se na ni podíval, zda nezašel příliš daleko.
"Proto ne," usmála se a mlčky čekala, dokud nedošel až k ní.
Pomalu, protože pořád nemohl uvěřit tomu, že zde je a že se nerozplyne jako snová představa, a nejistě, protože si byl jist, že nejedná správně, se k ní sklonil. Přivoněl si k jejím vlasům, cítil z nich heřmánek, meduňku a lipový květ. Stále se nehýbala, nenaznačila mu, že by se choval nepřístojně. Byla tam, tak neskutečně skutečná. A on, jako by stále nevěřil, že to, co se děje, je opravdové, se dotknul prstem jejích vlasů, a odhrnul jí je z šíje. Rty následoval cestičku, kterou první prošel jeho prst, vychutnával její vůni, jemné vlasy, horkou pokožku.
Otočila hlavu a nastavila mu rty.
"Médeo," zašeptal.
Položila mu prst na ústa. "Nemluv, Petře. Prosím, nic neříkej."


Jizerské hory; 7. ledna 2012

"Tak tady to je, Draco," Gellert rozmáchle ukázal na skupinu obrovských kamenů nad údolím horské říčky. "Cítíš tu energii?"
Draco si nebyl jist, zda něco cítí, přikývnul však. Gellert nadšeně vyběhl po schůdcích na plochu horního kamene, spočívajícího zdánlivě nestabilně na dvou spodních.
Nadechl se ostrého vzduchu, pak se sklonil a ukázal na několik prohlubní v kameni naplněných vodou. Přestože byl leden, zde, v podhůří hor, nemrzlo. "Tady se kdysi konaly staré slavnosti slunovratu. Mých předků. Toto je místo, odkud pocházím, Draco." Gellert se opět vztyčil a ukázal dolů do údolí. "To je Friedland. A ta říčka," ukázal do údolí pod jejich nohama, "to je Wittig, Češi jí říkají Smědá. Toto všechno bylo německé, Draco."
Draco přikývnul.
"Konaly se zde dávné obřady zasvěcení a obětování v dobách, kdy lidé byli ještě lidmi, kdy je soucit nepřemohl a nevzal jim sílu. Cítíš tu sílu, Draco?" zeptal se znovu a Draco opět přikývnul, tentokrát upřímně. Protože nyní ji cítil, přestože si nebyl tak docela jist, zda je to energie tohoto místa nebo energie muže, s nímž tu byl. Cítil se silný, když byl s ním. Cítil se úplný. Cítil se živý. Snad poprvé v životě se tak cítil. Po dnešní noci, kterou strávil jen s Gellertem v jeho chatě v těchto českých horách, jejichž název nebyl schopen vyslovit, natož aby si jej pamatoval, již neměl žádné pochybnosti. Pro Gellerta byl důležitý. A Gellert byl důležitý pro něj. Pozornost, kterou mu Gellert věnoval, ho povznášela, ať již vedla k bolesti nebo k rozkoši, protože bolest byla rozkoší, mezi nimi nebyl rozdíl. Teprve s ním mohl být plně svobodný, protože se mu mohl plně odevzdat. Nemusel se kontrolovat, nemohl a tedy ani nemusel kontrolovat jeho, nemusel nic. Jen vnímat. A důvěřovat. Nechat se vést. A teprve s ním se cítil skutečně mocný, protože svou bezmocností ovládal muže, kterého považoval za nejmocnějšího na světě.
"Jsem rád, že jsi mi to tu ukázal, Gellerte."
"To město už není naše. Bylo čisté, bylo vznešené, ale dnes…" znechuceně mávnul rukou.
"Žijí tam mudlové?"
"Jistě, ale to tam žili vždycky. Ale jde o to, jací mudlové!" zkřivil tvář téměř nenávistí. "Nechci ti to tam raději ani ukázat zblízka, nechci, abys viděl, co z mého města udělali… Znáš starogermánskou magii?" usmál se, ale jeho úsměv nebyl ani trochu laskavý.
"Dívej se," rozkázal. Vytáhl hůlku a zvedl obě své ruce nad hlavu. Začal deklamovat tvrdým, neúprosným hlasem: "Ih firdingu reganfint! Ih firdingu skrawunga!"(1)Jeho na počátku tichý hlas postupně sílil a zároveň sílil vítr. Dosud jasné nebe se zatáhlo. "Ih firdingu himilgerta!"(2) pokračoval hlasitě a kolem nich začalo pršet. "Ih firdingu bulliregan!"(3)řval do větru a hukotu deště měnícího se v liják. Oba byli promočení, ale ani jeden z nich to nevnímal. Oči mu plály, když křičel, jako by chtěl vyzvat živly na souboj: "Ih firdingu fluot!"(4)
Hladina horské říčky se začala zvedat, burácela do hukotu větru a lijáku. Bylo to ohromující, bylo to strašné. Bylo to nádherné.
Gellert po chvíli mávnul hůlkou, jako by dirigoval neviditelný orchestr: "Ih gifinu fluot,"(5)řekl téměř normálním hlasem a hladina rozbouřené říčky začala klesat.
"Sunnunlioht. Sunnaskim,"(6) ukončil Gellert hůlkou představení. Mraky těžké deštěm zmizely a nad hlavami se jim objevilo opět nesmělé zimní slunce. Smědá pod jejich nohama byla opět jako dříve.
"To bylo úchvatné, Gellerte," zašeptal Draco. Byl ohromen a nebyl si jist, jestli hrůzou nebo obdivem k tomu mocnému muži se vzhledem chlapce. "Proč jsi to zastavil?"
"Protože můžu," usmál se Gellert a Dracovi v tu chvíli připadal jako chlapec, který si jen zkouší svou sílu. "Ale můžu to také udělat znova," pousmál se a Dracovi se zježily chloupky po celé délce páteře.
Gellert jej chytil za ruku a jeho ruka byla teplá a pevná. Draco se zachvěl.
"Je ti zima. Promiň, neuvědomil jsem si, že zmokneš i ty," usmál se a tentokrát by jeho úsměv působil nevinně, pokud by jej Draco neznal. "Vrátíme se domů. Myslím, že najdu způsob, jak tě zahřát."


1) Přivolávám vítr přinášející déšť! Přivolávám dešťové mraky!
2) Přivolávám dešťové mraky!
3) Přivolávám silný déšť!
4) Přivolávám povodeň!
5) Ukončuji povodeň.
6) Sluneční světlo. Sluneční paprsky.






 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mirka Mirka | E-mail | 14. září 2014 v 21:03 | Reagovat

Tvůj příběh mě hrozně moc baví a vždycky se nemůžu dočkat další kapitoly. :-)

2 Richenza Richenza | 14. září 2014 v 22:05 | Reagovat

Díky, Mirko. Kdyby ses nemohla opravdu dočkat, tak je jic už celá řada zveřejněna i jinde. Ale tady jsou výtvarně nejhezčí, díky Katty a Regi.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014