ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

PONDĚLÍ: Útočiště (fanfiction příběh na pokračování) od Danae
ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
ČTVRTEK: Malfoyovské střípky od Martian
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola dvacátá třetí: Mimorealita

1. září 2014 v 0:01 | Richenza |  Bless the Child: Kniha třetí - PRAMENY

Jak napovídá název kapitoly a interpret titulní písničky, vracíme se do Prahy. Jak vnímá Gellert malé hnutí odporu okolo svého bývalého spolužáka? A naopak - jak vážně Petr vnímá nebezpečí hrozící od Grindelwalda poté, co se jim dostalo varování? A jak vnímá Draco Gellerta? Konečně se také podíváme na vztah Joshuy a Jamese - kdo je přiměje k tomu, aby se setkali? A jak to dopadne?

Písničku ke kapitole si poslechněte zde



Kapitola dvacátá třetí: Mimorealita

Jsou věci, který nikdy nepřekonám.
Jsou věci, na který budu vždycky sám.
No tak se nezlob, mami, je to jen zlý zdání
Žiju, jsem zdráv… na chvíli bez dobrejch zpráv

Stalo se, stalo a zas může se stát
Žiju tu poprvý a nesmím se ptát
kudy že cesta vede k vysněným cílům
Jak neztratit se … a nezranit se

Že trošku bloudím mimorealitou,
Že lidi v běžným světě šedivý jsou.
Už tak nějak tuším, že to nebude snadná úloha
mít mě za syna

Lampu zhasínáš, jdeš spát
A zítra zase na šestou
A i když prší musíš vstát,
já mám tě, jsi můj kus nebe.

Jsou slova, který prostě nejdou vzít zpět
Slova co obrátí naopak svět
No tak se nezlob, mami, je to jen zlý zdání
Žiju, jsem zdráv… na chvíli bez dobrejch zpráv

Sama víš dobře, že to neumím vzdát,
Zas bude líp, prý stačí jen vytrvat
Člověk si velmi snadno dosáhne na dno,
ale musí se rvát… a pak s hrdostí vstát.

Tomáš Klus

Praha; 17. prosince 2011

V mrazivé sobotě, mrazivější, než byl zvyklý z mlhavé Anglie, se objevil znovu v příkopě Pražského hradu. A znovu ho tam přivítala znepokojivá Gizela Šajnová, o které nevěděl, co si myslet, přestože ji z určité stránky znal snad až příliš dobře. A přece ji ve skutečnosti vůbec neznal, nevěděl nic o jejích důvodech, netušil, proč se připojila ke Gellertovi. A zejména nevěděl vůbec nic o tom, jak vnímá jeho samotného. Přitahuje ji, nebo jen plní příkaz svého pána?
"Zůstaneš na noc?" zeptala se, když ho vedla dlouhou podzemní chodbou z hradního příkopu do Gellertova sídla.
"Nevím. Měl bych?"
"Proč ne?" pohodila hlavou a jeho nemohla nenapadnout otázka - a proč ano? Nijak zvlášť se mu nelíbila, přestože byla pohledná. Zdála se mu však až příliš studená, tvrdá. Příliš vyzývavá. Nešla daleko pro ostré slovo. Oblékala a líčila se výstředně, žvýkala mudlovské žvýkačky a dokonce kouřila. Nosila řadu náušnic, propíchnutá měla i obočí a dokonce i místa, kde by nic takového nečekal. Chyběla jí vznešenost Brianny i elegance Astorie. A poddajnost obou. Byla jiná, nevadilo jí mít navrch. Pozoroval její siluetu, její pružnou chůzi, cítil její vůni a náhle po ní zatoužil. Proč hledat další důvody, než to, že je krásná, ochotná a zde? Chytil ji zezadu kolem pasu a přitáhl si ji k sobě. Políbil ji, možná tvrději, než měl původně v úmyslu. A ona mu vrátila škádlivé kousnutí.
"Proč se mnou vlastně spíš, Gizelo?"
"Proč ne?" ušklíbla se znovu a zajela mu rukama pod košili. "Přijdeš večer?"
"Je to proto, že to přikázal Gellert?"
"Je to pro tebe důležitý?" kousla jej do ušního lalůčku.
Pozoroval ji a cítil vzrušení z její blízkosti i z jejího vyzývavého pohledu.
"Spíš s Gellertem?"
"Samozřejmě," přiznala bez uzardění. "Občas. Jako všechny. A ty?" zeptala se provokativně.
Polknul a téměř se začervenal. Vědí to, všichni to vědí, a nebylo mu to zrovna příjemné. Navíc, spí s ním? Bylo to jen jednou, od toho víkendu v alpské chatě nic nebylo. A Gellert od té doby nikdy nedal nijak najevo, že by mezi nimi mohlo být více než jen pracovní vztah. Měl by být rád, jeho přece přitahují ženy a vždy přitahovaly. Je skutečný muž. Gellert ale není o nic méně muž, uvědomil si. Byl to muž s největší autoritou, kterou kdy u koho viděl. Ne, nebyl rád. Gellertova nevšímavost ho znejišťovala, protože si uvědomoval, že je to způsob, jak se o něm dozvědět co nejvíc. Jak se k němu přiblížit. Jak získat jeho náklonost. Jistě, je to jen racionální kalkul, dělá to jen proto, že je to způsob, jak získat a udržet výsadní postavení. Nic jiného v tom není, ujišťoval se, přestože cítil v nohou slabost už jen z představy Gellertova dechu na své šíji, z jeho rukou, z rozkoše spojené s bolestí, kterou mu působil. Chyběl mu, bolestně mu chyběl. Udělal snad něco špatně? Nesplnil jeho představy?
"Myslím, že nás už čeká, měli bychom si pospíšit," zamračil se a ustoupil od ní.
Gizela se beze slova otočila a šla dál.


U kulatého stolu v pracovně pána domu už byli přítomni všichni z nejužšího kruhu Gellertových věrných. Draco zaznamenal i přítomnost Konráda Pluha, pohledného zelenookého mladíka se světle hnědými vlasy. Ze všech Smrtihlavů znal právě jeho nejlépe, Konrád mu totiž pomáhal, nebo jej spíše několik měsíců kontroloval v Británii. Baltazar Byrtus a Dietlinde seděli u sebe, byli zde i aristokratický světlovlasý Bertold Paulinius a mudlovsky oblečený Záviš Dvorský. Gizela si sedla vedle něj, aby mu tlumočila. Všichni se chovali jako dobří přátelé a k jeho překvapení se tak k němu choval i Konrád, kterému snad bylo opravdu líto, že jej několik týdnů neviděl. O sobě totéž říct nemohl, nedal to však najevo.
Gellert, následovaný Juditou, přišel přesně o páté, jako ostatně vždy. Draco se začal cítit ještě napjatější, zlobil se sám na sebe, jak ho jeho přítomnost vyvádí z míry. Všichni informovali o svých úkolech, a když přišla řada na Draca, byl ke své velké úlevě schopen hovořit zcela racionálně. Byl si jist, že se mu pocity, které v něm přítomnosti Gellerta vyvolává, podařilo dokonale skrýt. Hovořil pomalu, klidně, jako vyslanec budoucí říše, jako člen jedné z nejvýznamnějších kouzelnických rodin, kterým ostatně byl.
Z míry ho poněkud vyvedla až otázka Gellerta, zda už získal informace o hůlce Pána zla.
"Hůlku nemáme," musel přiznat. Mrzelo jej to. Zrovna v tomto mu chtěl skutečně vyhovět, chtěl mu konečně přinést zprávy o té zatracené hůlce. Třeba jej opomíjí proto, že v tomto úkolu zatím selhává, napadlo jej. A nepřinesl mu ani hůlku Brumbála, jak měl v plánu. Chvíli se zamyslel, zda o tom má hovořit, ale byl si jist, že tím nic ztratit nemůže. "Možná to s tím nesouvisí … ale … chyběla hůlka v Brumbálově hrobce."
"To jsem očekával," přikývnul Gellert. "Bylo by příliš jednoduché, kdyby ji dali tam. Ale nyní mám jistotu."
Draco se zarazil. Znělo to, jako by jej vůbec nepřekvapilo, že se pokusil získat Brumbálovu hůlku. A došlo mu to, vždyť nápad na získání této hůlky mu vnukla Gizela, nejspíš právě na Grindelwaldův pokyn.
"Zjisti, kde je ta hůlka. Použij veškeré prostředky, Draco. Je to teď tvoje absolutní priorita. Potřebuješ ode mě lidi?"
"Ne, děkuji. Podařilo se mi získat dostatek přívrženců," zavrtěl hlavou Draco. "A kterou hůlku mám vlastně získat?"
Gellert se usmál. "Neříkej, že tě to nenapadlo. Brumbál ukradl mou hůlku. Voldemort se to dozvěděl, a tak jako se mě snažil napodobovat ve všem, tak chtěl i mou hůlku. Vzal si ji z jeho hrobu. Pak ji podle tvých informací získal Potter. Nehledej v tom nic zvláštního, nejde o nic více, ani méně. Jen je to moje hůlka. Vyhovovala mi. Chci ji zpět."
"Rozumím, pane," přikývl Draco, ačkoli pořád tak docela nerozuměl tomu, proč Gellert chce hůlku, která mu byla ukradena. Taková hůlka nemohla být spolehlivá, alespoň jeho otec to vždy tvrdil. Ale mohla by v tom být sentimentalita, a ostatně i to, že ji tolik let držel jeho milovaný nepřítel, mohlo hrát svou roli. Nemělo smysl po tom pátrat. Gellert tu hůlku chce, a Draco udělá vše pro to, aby mu ji pomohl získat.
"Má ještě někdo něco důležitého? Nebo se už přesuneme k večeři?" ukončil Gellert náhle téma rozhovoru a dál si Draca nevšímal.
"Možná bych měla jednu informaci, jen…" začala váhavě Dietlinde a rozpačitě se podívala na Juditu a pak zpět na Gellerta.
"Týká se to Judity?" zeptal se Gellert překvapeně.
"Ne, ne přímo," zareagovala rychle Dietlinde. "Možná by ale přeci jen…"
"Mám odejít, Gellerte?" vstala Judita.
"Ano," přikývnul stroze, aniž by se na ni podíval.
Když odešla, Dietlinde si odkašlala a váhavě pokračovala: "Přišli jsme na malou skupinu, která se snaží získat o nás informace. Vede ji Petr Brauner. Patří tam určitě i Kazi, Médea, Jarek Žito a další z té jejich partičky. Kontaktovali několik našich lidí mezi bystrozory na ministerstvu, a dokonce i mezi mudly. Petr už dostal varování, ale neposlechl ho. Pořád strká nos tam, kam nemá."
"Proč jsi to už dávno nevyřešila? Je jich pár. Nemohlo to být až tak složité," zvedl obočí Gellert.
"No … myslela jsem … je spolužák, a ostatní ostatně také. A jeho žena je Alitea Rixová."
"A má být?"
"Je to nejlepší kamarádka Judity. Asi tedy spíš byla."
"To není omluva," řekl tvrdě Gellert. "Vyřeš to."
"Já jen… Není to velká skupinka, a nezdá se ani nebezpečná…"
"Tak proč jsi mě o nich informovala?" zeptal se posměšně Gellert. "Nemáš pocit, že si protiřečíš?"
Dietlinde si vzdychla. "Vím, že mě to nemělo ovlivnit," sklopila oči.
"Ne, pokud si myslíš, že by mohli být nebezpeční."
"Určité riziko tu je," přiznala Dietlinde. "Ne tady, to už je všechno pod kontrolou, ale kdyby je napadlo začít hovořit v zahraničí…"
"Měla jsi mi to říct dříve," díval se na ni bez emocí Gellert. "Zklamala jsi mě. Baltazare, ty jsi o tom věděl?"
"Nevěděl, Gellerte," odpověděla rychle Dietlinde a Baltazar kývnutím její slova potvrdil.
"Záviši," otočil se k mladíkovi s vlasy ostříhanými téměř dohola. "Převezmeš tu záležitost."
"Jistě, Gellerte," přikývnul Záviš.
"Chci je živé, alespoň některé. Chci vědět, co zjistil, a komu to mohl předat. Chci pavouka jeho kontaktů, s kým hovořil, s kým hovořit mohl."
"Víme toho už docela dost," řekla obraným tónem Dietlinde. "Kontrolujeme mu poštu. Něco už jsem-"
"Máš to písemně?
"Ještě jsem to-"
"Do tří dnů chci první přehlednou zprávu. Za týden mě budete informovat. Budeš spolupracovat se Závišem, velení má on."


"Pane?"
Grindelwald chvíli nereagoval a dál předstíral, že pokračuje ve čtení. Věděl o něm po celou dobu. Věděl, že zde zůstal i poté, co ostatní na jeho pokyn odešli, a vychutnával si pocit převahy pramenící z toho, že jej nechává čekat. A nenechal jej čekat jen dnes, nechal jej čekat více než tři měsíce. On počkat mohl, bylo zde dost dalších ochotných mužů i žen. A Dracovi to čekání prospělo. Znejistilo ho, Grindelwald si byl vědom toho, že schůzku od schůzky Dracova nervozita pramenící z toho, že jej záměrně opomíjí, rostla. Přinutilo ho přiznat si, že je to on sám, kdo po něm touží. Donutí ho říct to nahlas. Donutí ho poprosit.
"Ano?" zvedl obočí v hraném překvapení. "Ty jsi tu ještě?"
"Pane, chtěl jsem s vámi ještě mluvit."
"Něco důležitého? Proč jsi to neřekl před koncem schůzky? Nemám před svými přáteli tajnosti. Možná jsi mě chtěl znovu ubezpečit, že uděláš vše pro to, abych dostal zpět svou hůlku." Pátravě se na něj díval. Může mu věřit? Nepokusí se ji získat pro sebe? Nemůže ho ohrozit? Ne, ten ne. Draco není neschopný. Ale nemá v sobě odvahu ke skutečně vlastnímu činu. Je služebník svou podstatou, svou pravou povahou, bez ohledu na to, za jak vznešeného sám sebe považuje. Využít jej je bezpečné, ostatně nemá příliš jiných možností. Hůlku získat musí. Nemůže ji nechat v moci jiného, přestože ji Potter nepoužívá. Kdyby ji začal používat, mohlo by být pozdě. Není to snad muž, který přemohl Voldemorta? Nesmí ho podceňovat, přestože Draco si jej očividně neváží a za nebezpečného ho nepovažuje. Nestačí však hůlku mít, bude muset Pottera i porazit, jinak mu hůlka sloužit nebude.
"Ano, udělám," přikývnul Draco a stál rozpačitě dál.
"To jsem rád. Zdá se mi, že máš na srdci ještě něco dalšího, Draco," snažil se, aby jeho hlas zněl co nejlhostejněji.
"Pane … je to…"
"Ano?" usmál se Gellert a s pobavením jej pozoroval. Nebude mu to ulehčovat.
"Je to soukromé, pane," těžce polknul Draco.
Gellert pomalu vstal a došel k němu. Zastavil se kousek od něj, mohl cítit jeho dech. Ale nedotknul se ho. "Proč mi neříkáš jménem, Draco? Víš, že ty můžeš."
"Nebyl jsem si jist, jestli…"
"Co jestli, Draco? Řekni, co máš na srdci," naklonil se ještě blíže k němu, ale stále se ho nedotkl.
Draco znovu polknul, bylo vidět, jak je nervózní. Gellert si byl vědom toho, jak je těžké to vyslovit, a jeho rozpaky se bavil.
"Gellerte, napadlo mě, že bych ti oplatil pozvání…"
"A proč, Draco?"
"Dlouho jsme spolu nehovořili…"
"Hovořili jsme spolu před chvílí. Proč se chceš se mnou vidět o samotě, Draco?" Prohlížel si jej zvědavě. Řekni to. Řekni to, Draco.
"Ty víš proč, Gellerte," odpověděl chraptivě.
"Jenže já chci, abys to řekl, Draco," zašeptal mu Gellert do ucha. "Řekni to, Draco," přiblížil se k němu tak blízko, že už se ho dotýkal.
"Chci tě, Gellerte," řekl téměř neslyšně.
"Pošlu pro tebe, Draco," zašeptal mu do ucha. "Brzy."


Bradavice; 18. prosince 2011

Joshua šel pomalu po cestičce svažující se ke kamennému domu bradavického lesníka. Hagrid ho ve čtvrtek, po skončení hodiny Péče o kouzelné tvory, pozval na nedělní odpoledne na čaj. Už dlouho u něj nebyl, jejich společná odpoledne s Vicky a Jamesem byly minulostí. Vicky byla zvláštní, zamlklá. Možná se tak holky vždycky mění, když rostou, uvažoval. A James … to bylo těžké. Ne že by se vyloženě pohádali. Jen nevyhledávali svou společnost. Dokonce i na hodinách, které měli s Nebelvírem, se James držel s Hankem Kirkem, kterého Joshua instinktivně nesnášel, přestože vlastně nevěděl proč. A on s Willem a Scorpiusem. Jediný, s kým si občas povídal, byl Teddy, příliš příležitostí však nebylo. Jak by mohlo být, když se neviděli na hodinách, při jídlech a ani na koleji?
"Ahoj Hagride, ahoj Teddy," pozdravil a posadil se k masivnímu stolu. "Díky za pozvání. Jak se daří?" zeptal se zdvořile a napil se z obřího hrnku, do kterého mu Hagrid nalil čaj. Vzal si i tmavou mazlavou kostku. Opatrně ochutnal, od oběda už uplynuly tři hodiny a měl docela hlad. Kupodivu byla dobrá.
"Chutnají ti moje hnědáčky?" rozzářil se Hagrid. "Dal sem do nich špetku badyánu. Tak nějak je dělal můj taťka."
"Dobrý," odsouhlasil Joshua s plnou pusou. Když polknul, obrátil se na Teddyho: "Vicky nepřijde?"
"Nevím," posmutněl. "Ale Hagrid ji zval taky, že jo?"
"Jo, to víš, že jo. Co se děje, děcka, že jste na mě zapomněli? Já vím, jsem už starý a protivný-"
"To teda nejsi," přerušil ho Teddy.
"To není kvůli tobě, Hagride," přikývnul Joshua.
"A kvůli čemu? Neříkej, že vás tolik týrají s učením."
"Ale to taky…" zamumlal Joshua.
"A co ještě? Hele, mi připadá, že se ňák nebavíte s Jamesem. Pohádali ste se?"
"Vůbec ne. Vezmeš nás do lesa? Slíbil jsi nám ukázat mláďata dvouocasé divoké kočky."
"To jo, to vemu. Dvouocasky jsou normálně hrozně plachý, kluci. Ale tahle si mě oblíbila. Není to daleko, udělala si doupě kousek odsud, aby to neměla daleko pro jídlo. Je to chytrá mrška," uchechtl se.
"Ahoj Hagride," vešel do místnosti James. Když uviděl Joshuu, zarazil se a rozpačitě se na něj zadíval. Joshuovi připadalo, že se snad otočí a odejde.
"Posaď se, Jamesi. Mám výborný hnědáčky. Tak jim říkal taťka, kluci," snažil se překlenout rozpaky Hagrid. Nebo si jich možná vůbec nevšimnul.
"Vicky tu není?" zeptal se i James.
"Ne. Ale snad přijde," odpověděl Teddy. "Je poslední dobou nějak divná."
"Holka," pokrčil rameny James. "Nevěděl jsem, že tu budeš," řekl směrem k Joshuovi, aniž se na něj podíval.
Ten vstal, položil nedojedený druhý brownie na tác. "Tak děkuju za pozvání. Všechno to bylo výborné, Hagride," usmál se trochu nuceně. "Ale mám hodně učení … takže asi už budu muset jít."

"Tady si sedneš!" zaburácel Hagrid. "Vicky mi dělá starosti, měli byste na ni drobet dohlídnout."
"Vždyť se snažím!" namítnul Teddy rozohněně. "Jenže ona mi vždycky zmizí! Jako by to dělala schválně."
"Tak to nejspíš schválně dělá," zpozorněl Joshua. "Ale proč?"
"Třeba má kluka," prohodil bezstarostně James.
"Ale di ty, dyť je to ještě malá holka," položil Hagrid na stůl mísu se šlehačkou. "Dejte si to na to, budou ještě lepší.
"A podáš nám lžičky, Hagride?" zeptal se James.
"No jo, no jo, ty si taky ňák moc uspěchanej," mumlal Hagrid a podal jim dokonce i talířky, které pečlivě otřel starou utěrkou. "Vicky jsem tudle potkal v lese. To fakt není dobrý místo pro takovou malou holku."
"Jenže co s tím? Zkoušel jsem ji sledovat, ale ona mi pokaždý zmizela," řekl tiše Teddy.
"Možná, kdybys na to nebyl sám-"
"Hagride! Tlustočervi jsou přebraný a nakrmený, bodloši mají vyměněnou podestýlku. Spí jak zabitý. Mám dát kukuřičný sirup čmelotryskům hned nebo až se vrátíme?" vychrlil jedním dechem pihovatý chlapec se špinavě blond vlasy, který vtrhnul do hájenky jak velká voda.
"Je už nachystané maso pro Sissy nebo to mám jít připravit?" vykoukla za ním neuvěřitelně hubená a ještě víc pihatá zrzka. "Ahoj kluci," usmála se. Joshua dívku znal, byla to Maud Petersonová, příbuzná Molly Weasleyové, která s ním navštěvovala školu tety Ginny.
"Jo, to bys byla hodná, Maud. Jacku, běž jí pomoc, se čmelotryskama ti pak pomůžu, to byste ještě neměli dělat sami."
Když děti zmizely do přístěnku hájenky, Hagrid se obrátil k chlapcům. "Jack a Maud mi chodí pomáhat furt. Jsou to fajn děcka. Opravdu je to baví."
"Jo, to je vidět. On je nadšený snad i z přebírání tlustočervů," ušklíbl se James.
"Možná není, Jamesi. Ale ví, že i to je potřeba. A jestlipak víte, na co je dobrej med čmelotrysků?"
"Na kašel?" zkusil Teddy.
"Má zklidňující účinky. Používá se při léčbě hysterických záchvatů, a když je někdo moc akční," odpověděl Joshua.
"No, tak to bys ho mohl kousek kápnout právě Jackovi, Hagride," zasmál se James, aniž se však na Joshuu podíval. Vlastně se mu po celou dobu podařilo se chovat téměř tak, jako by jej neviděl. "Jackovi Morrisovi se podařil rekord, připravil kolej o body v historicky nejkratším čase."
"On něco proved při zařazování? Že sem si nevšim," podivil se Hagrid.
"Ne. Snape mu sebral body ještě před zařazením do koleje." James při vyslovení jména učitele zkřivil obličej odporem. "Stejně by mě zajímalo jak ten-"
"Jamesi," přerušil ho Hagrid varovně.
"Jak ten skvělý učitel poznal, že Jack bude Nebelvír."
"Stačí se podívat," zvedl Joshua obočí a zatvářil se pochybovačně. "Nechápu, čemu na tom nerozumíte, pane Pottere. I když by mě to již očividně překvapovat nemělo."
Kluci se zasmáli, i Hagrid měl co dělat, aby se nerozesmál.
"To bylo dobrý, Joshi," řekl Teddy. "Fakt jsi mi ho skoro připomněl."
"Už to máme, Hagride," strčila do dveří hlavu Maud. "Půjdeme?"
"Jo, tak poďte, kluci," vyzval je a přehodil si přes ramena těžký kožich. Za chvíli už všichni opatrně našlapovali zasněženou cestičkou po okraji Zapovězeného lesa.
Nešli dlouho, když jim Hagrid dal znamení, aby se zastavili. Naslinil prst, aby zjistil směr větru, a mlčky jim ukázal místo, kam se mají postavit. Sám pak udělal několik kroků vpřed a položil do sněhu maso, které připravili Jack a Maud. Poté se opatrně pozadu vrátil mezi děti a vcelku zbytečně si dal prst před ústa. Děti ani nedutaly, když se po chvíli objevila černá kočka s velmi protáhlou hlavou a velkým rozdvojeným ocasem. Byla o něco větší, než jsou obyčejné domácí kočky, a Joshuovi připadala mnohem hrdější, elegantnější a ostražitější. Rozhlédla se a v jejím pohledu bylo něco téměř lidského. Dlouze se podívala směrem k Hagridovi a dětem a zůstala stát. Pak opatrně vykročila směrem k masu, popadla kus do zubů a odnesla do houští. Po chvíli se vrátila a několikrát svou cestu ještě zopakovala. Když všechno maso odnesla, vyšla ještě před křoví a směrem k návštěvníkům prskla a její dech se změnil na kouli z neuvěřitelně světlých, téměř průsvitných plamenů. Pak se stáhla. Hagrid ledabyle mávnul deštníkem a koule se neškodně rozprskla.
Zpět se vraceli mlčky, jeden za druhým, po úzké cestičce.
"Škoda, že jste neviděli Sissyiny koťata. Jsou krásný," řekla do ticha trochu zklamaně Maud, když došli do Hagridovy chalupy.
"To je moje chyba, bylo nás moc. Ona je hodná holka a na nás tři si už zvykla. Měl jsem vás sem vzít postupně. Tak příště. Ona si zvykne i na vás, kluci."
"To nevadí, Hagride. Zážitek byla i ona sama o sobě," usmál se Teddy.
"Hagride, je pravda, že umí mluvit a lítat?" zeptal se Joshua. "O dvouocasých kočkách jsem četl. V Japonsku je jich hodně, říkají jim Bakeneko."
"Ty jsi naše chytrá hlavička," poplácal ho Hagrid po rameni. "Úplně jako tvoje máma. Ale mluvit jsem ji fakt nikdy neslyšel, ale lítat to umí, to zas jo. Ráda chytá netopýry. Ale teď, když se stará o malý, tak je nerada opouští."
"A je pravda, že napadá spící lidi?"
"Ale to určitě ne, Joshi. Sissy je moc hodná. Ta by ani mouše neublížila."
"Ty jsi Joshua Granger?" otočil se na Joshuu nadšeně Jack.
"Jo," přikývl poněkud méně nadšeně.
"Rád tě poznávám. Tolik jsem o tobě slyšel. Teda hlavně o tvých rodičích … všechno mám přečtené," spustil Jack.
"Jacku," strčila do něj Maud.
"Musí být hrozný, že jsi ve Zmijozelu. Odtud byl i Voldemort a všichni ti jeho Smrtijedi. Většinu o tom jsem přečetl, když jsem dostal dopis, ještě než jsem nastoupil do školy," drmolil chlapec. "Ale jseš zase jejich hvězda, koukal jsem se na tebe na famfrpálu, tak by tě mohli trochu brát, ne? Oba jste teda skvělí," otočil se i na Jamese, "hrozně se těším, až vás oba uvidím hrát proti sobě, ale my vyhrajeme, že jo, Jamesi?"
Ten váhavě přikývnul.
"Vloni teda vyhrál Zmijozel, ale když jsem četl historii utkání z předchozích let, Nebelvír je zkrátka lepší. Věděl jsi, Jamesi, že už jsi osmý Potter, který hraje chytače za Nebelvír? Harry, James, Jacob, Charlus, Ignatus, Henry, a ještě jeden Henry," vypočítával na prstech. "A víš, že nikdy žádný nebyl poražený? Teda kromě tvýho táty, ale to bych nepočítal, to nebylo fér. Vlastně jsi první, Jamesi, ale to je tím že-"
"Jacku, půjdeme už raději ven," snažila se ho odtáhnout Maud.
"Jen to dopovím," nedal se chlapec vyrušit. "Nemusí tě to až tak mrzet, Jamesi, i když já samozřejmě chci pohár pro Nebelvír. To asi všichni. Můžou být teda fakt rádi, že tě mají," obrátil se zase na Joshuu. "Jinak by to tam pro tebe bylo asi k nevydržení, když jseš syn-"
"Jacku, mlč," zakryla mu pusu rukou Maud
"Co je?" rozhlédnul se překvapeně Jack. Trochu se zarazil, pravděpodobně si až nyní všimnul, že ostatní mlčí a zdaleka jeho nadšení nesdílejí. "Přece to není tajemství, ne … všichni přece vědí, že je synem Harryho Pottera, co je na tom? To se o tom nemluví?"
James jej mlčky bledý pozoroval. Pak vyrazil ven z hájenky.
"Ne, nemluví," odpověděl vážně Joshua. "Třeba proto, že nemůžeš vědět, jestli je to pravda."
"Ale všichni to říkají," podivil se bezelstně chlapec.
"Aha. Tak to zcela zásadně mění situaci," ušklíbl se Joshua.
"To jsi to teda vymňouk, chlapče," poplácal Jacka Morrise Hagrid.
"Nemyslel jsem to zle," bránil se chlapec.
"Jo, já vím, já vím. Jen někdy rychleji mluvíš, než myslíš, no." Hagrid se otočil na Joshuu, "Tak na co čekáš, utíkej za ním," pobídl jej. "A Jacku, ty pometlo, půjdeme se podívat na ty čmelotrysky. Teddy, půjdeš s námi?"
"Neměl bych raději-"
"Nech je. Ať si to vyříkají sami. Řekneš mi všechno, co víš o Vicky, fakt se mi to nelíbí. Joshi, ty jsi tu ještě? Padej," vystrčil jej Hagrid ze dveří.


"Vlastně bych měl být rád, že jsi můj brácha, ne?" rozkopával James travnatý drn, aniž by zvednul hlavu.
"Třeba nejsem," odpověděl váhavě Joshua.
"Mně to vlastně nevadí. Teda, mně nevadí tě mít za bráchu. Jen mi je líto mamky. Al psal, jak je teď doma dusno. A štve mě táta. V tý době byl už s mamkou a zároveň…" James se znechuceně odmlčel.
"Ve skutečnosti mám narozeniny dvacátého ledna. Ne v březnu."
James se zamračil a počítal. "Hm, takže to je v době, kdy spolu byli sami. Jo, je to logičtější. A možná ho to trochu omlouvá. Ale spíš ne."
"Pořád to nemusí znamenat, že je můj táta."
"A jak to chceš jinak vysvětlit? Vždyť je to nejlogičtější," namítnul James.
Joshua se díval stranou a musel mu dát za pravdu. Jemu to také připadalo nejlogičtější. A přesto se nemohl zbavit pocitu, že je to jinak. To, co viděl v zrcadle, to, o čem mluvil s Brumbálem, co mu Brumbál naznačoval… Nebo mu nic nenaznačoval? Tehdy večer si byl téměř jist, přestože pro to neměl jediný skutečný důkaz. Jen pocit. "Myslím, že není můj otec. Skoro určitě si to myslím," řekl nahlas.
"Proč si to myslíš?"
"Vlastně nevím. To je složitější."
James mlčel a Joshua jeho myšlenky nerušil. "Promiň," řekl James po několika dlouhých minutách. "Chápu to. Byl jsem teď protivnej, vyhýbal jsem se ti. Bylo mi to nepříjemný. A ty si teď myslíš, že potřebuju slyšet, že je to jinak. Jenže to říkat nemusíš. Hele, jestli jsme bráchové, tak jsme bráchové. Nemá smysl se na tebe zlobit za to, že můj táta je zatracenej bastard."
"Není," prohlásil s jistotou Joshua. "I kdyby to tak bylo, neměl bys tak o něm mluvit. Nevíš, v jaký situaci byli. Nevíš, co se stalo a jestli se to vůbec stalo. Ale … díky," usmál se. "Vlastně jsi můj brácha, i pokud nejsi."
"Joshi, jak jsi vlastně zjistil, že jsi se narodil v lednu?"
"To mi řekl Snape," zamumlal po krátké odmlce Joshua. Pořád si nebyl jistý, jestli o tom má mluvit. Ale záleželo mu na tom, aby byli s Jamesem opět kamarádi. A jak může být přítel s někým, komu nedůvěřuje?
"Snape?" protáhl James. "A odkud to věděl on?"
"Z knihy studentů. Prý je tam u každého zaznamenáno, kdy se doopravdy narodil."
"Ale to by tam mohlo být napsáno i…." zvedl James hlavu a konečně se podíval Joshuovi do očí. "Kde je ta kniha, brácho?"
"V ředitelně," usmál se Josh a byl si jistý, že jej napadlo totéž, co Jamese. Za chvíli pojedou domů. A tam, někde u Harryho, je schovaný plášť, s jehož pomocí by se mohli pokusit si to všechno ověřit. Přestože Snape tvrdil, že tam jména rodičů nejsou, nemusela to být pravda. Mohl by mít jistotu. "Pořád ale nevíš, jestli jsem tvůj brácha."
"Ale vždyť jsi to sám řekl. Ty jsi můj brácha, i jestli nejsi."

………………

Tady to ještě nekončí. Pokračujte ve čtení 23. kapitoly





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014