ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola dvacátá třetí: Mimorealita - dokončení

1. září 2014 v 0:03 | Richenza |  Bless the Child: Kniha třetí - PRAMENY
Praha-Kbely; tentýž den

"Mami, ta svíčková byla výborná," vytřel Petr pečlivě omáčku s brusinkami posledním kouskem knedlíku. "Nejlepší ve střední Evropě. Nebo aspoň v Praze."
"Musím se snažit, když jsi po dlouhé době přišel na nedělní oběd."
"Spíše večeři," zabručel otec a podíval se významně na hodiny, které ukazovaly už skoro pátou hodinu.
"Klasická obědovečeře, to je u nás už tradice, ne," zasmál se trochu nuceně jeho bratr Tomáš.


"No jo, ať oběd nebo večeře, je třeba to pořádně strávit," popadl otec noviny a zamířil z kuchyně do ložnice.
"Tati, prosím, zůstaň ještě," zadržel ho Petr tiše. "Ty taky, mami, prosím, posaď se ještě, já to nádobí uklidím," vytáhl hůlku.
"Tohle mi tu zavádět nebudeš," zaprotestovala paní Braunerová, ale posadila se. "Uklidím to pak sama. Tak povídej. Mělo mi být jasné, že jsi nepřišel jen tak."
Petr se nadechl a na chvíli ještě zaváhal. Věděl, že to, co po nich chce, je pro ně těžké a nepochopitelné. Ale musel to znovu zkusit. Slíbil to. Ostatní rodiče a sourozence mudlovského původu už pryč dostali, jen oni, nejohroženější ze všech, zde zůstávali.
"Tati, mami," díval se z jednoho na druhého, "neměli byste tu zůstávat. A ty taky ne, Tomáši," podíval se na bratra, který se zamračil a podíval stranou. "Mám pro vás všechny zelené karty do Ameriky."
Otec se zamračil. "To pořád kvůli tomu hloupému nápisu u Tomáše?"
"To není jen hloupý nápis. To je vážně míněná výhružka."
"Nedělej si o nás starosti, Petříku," pohladila jej matka po rameni. "Vždyť je od té doby klid. A máme tady ta ochranná kouzla, ne? Ta tvoje kamarádka, Meduška, je chodí pravidelně kontrolovat."
"Já vím. Jenže ta vás chrání jen tady doma. Ne, když jdete ven. To byste museli mít pořád u sebe nějakého kouzelníka. Nebo raději dva. Tolik lidí nemám."
"Petr má pravdu," řekl tiše Tomáš. "Jsou nebezpeční. A dokud tu jste, tak ohrožujete Petra. Alču poslal pryč právě kvůli tomu. Když to nechcete udělat kvůli sobě, udělejte to kvůli němu. Je jinak snadno vydíratelný."
Petr mu věnoval vděčný pohled. Pak se podíval na matku, která jen nevěřícně kroutila hlavou.
"Jak si to vlastně představuješ," bouchnul otec frustrovaně do stolu. "Pustil ses do boje s nějakou mafií a po nás chceš co?! Tak s tím přestaň! Nemůžeme jen tak opustit náš dům, práci… A nejde jen o nás! To si fakt myslíš, že když je tak nebezpečný, že s ním zrovna ty něco zmůžeš? Jo, máš ty svoje magický schopnosti, fajn, ale to on taky a lepší, ne? Aspoň tak jsi mi to minule říkal."
"Nejde jen o naše pohodlí, Petříku," podívala se na něj smutně matka. "Nemůžeme odejít bez tebe. Pokud je ten Heller tak nebezpečný, musíš odejít taky. Co vlastně dělá Aluška? Končí teď sedmý měsíc, viď?"
"Ano. Je v pořádku. A je v bezpečí. Chci, abyste byli taky."
"Půjdeme, když ty půjdeš, Petříku," podívala se na něj vážně matka. "Měl bys být se svou ženou. To je teď tvoje povinnost."
"Nepůjdeme, Mirko," zavrčel pan Brauner. "To chceš tady všechno nechat? Dvacet let se dřu, abych měl slušnou firmu, a teď mám někde začínat znovu s holým zadkem? Ne, on přestane. Slyšíš, Petře?" podíval se na něj vyčítavě. "Opravdu není správný, že se zapojuješ do něčeho, čím ohrožuješ nejen sebe, ale i svou matku. A svou ženu a dítě. Máma má pravdu, jsi už otec, tak se tak chovej."
"Já se přesně tak chovám," řekl Petr tiše.
"Nechováš!" bouchnul otec znovu do stolu. "Máš se starat o rodinu, a ne se pouštět do nesmyslných bojů. A neříkej mi, že tomu nerozumím, já tomu rozumím až moc dobře. Jsou jen dvě možnosti - buď své obavy přeháníš, a pak není jediný důvod, abychom tak totálně měnili své životy. Nebo to pravda je, a pak nemůžeš vyhrát. Jen zbytečně umřeš. A není pravda, že není cesty zpět. Je. Ten vzkaz byl jasný. Mohli tě zabít, mohli zabít Tomáše, kvůli tobě, Petře! A neudělali to. Pokud přestaneš, nechají tě být."
"A co pak, když mě nechají být? Co bude pak, tati?"
"Co by bylo. Život. Těžkej jako byl vždy."
"Jak se bude žít obyčejným lidem pod vládou kouzelníků?"
"Jak se žilo obyčejným lidem pod komunisty? A myslíš, že ta modrá mafie je o moc lepší? Nějak bylo, nějak bude. My to zvládnem, jako jsme to zvládli předtím. Člověk jen nesmí být moc vidět."
"Jenže já už vidět jsem," zamumlal Petr.
"A přesto ti nic neudělali. Takže nejspíš nebudou žádní nelidové. Dobře, chtějí moc, a kdo nechce? Ve skutečnosti mohlo být vždycky obyčejným lidem jedno, kdo jim vládne. Snad sis fakt nemyslel, že teď je tady svoboda!" chytil noviny s obrázkem prezidenta Mikuláška a zlostně s nimi bouchnul o stůl. "Svoboda s těma jejich Kružinskýma a cizincema navštěvujícíma sedánky Vanderbergerů! No, tak je tu ještě nějaký Grindelwald. A má být? To je mezi nima. Hele, Petře," řekl klidněji. "Je mi padesát šest, mamince padesát pět. Neumíme pořádně žádný cizí jazyk, a už to asi nenapravíme. Co bychom tam venku dělali?"
"Umíš opravovat auta. S tím se uživíš i bez znalosti jazyka."
"A co máma? Kde se uživí jako učitelka češtiny? Myslel jsi vůbec na ni? To má na stará kolena dělat uklízečku?"
"Tak změňte identitu aspoň tady."
"To je pořád totéž. Pokud jsou tak mocní, jak říkáš, tak by to nepomohlo. A pokud nejsou, tak je to zbytečný. Takže je to tak jako tak zbytečný. Řešení je v tobě, ne v nás."
Petr vzdychnul a musel dát otci částečně za pravdu. Změnit identitu by k ničemu nebylo. Musí odejít ze země.
"Táta má pravdu, Petře," zakryla paní Braunerová dlaní zelené karty, které stále svíral v ruce rezignovaně položené na stole. "Bojíme se o tebe. Přestaň s tím. Bez tebe neodejdeme."
"Dobře, mami," pohladil jí Petr ruku. "Nemáte to se mnou lehké, nikdy jste neměli," podíval se se smutným úsměvem na strop, kde stále byly patrné stopy po výbuchu jeho divoké magie, když mu bylo šest let. "Jenže některý věci nejdou vzít zpět, i kdybych chtěl. A já nechci. Pomůžu ti aspoň s tím nádobím," vytáhl hůlku a namířil ji na stůl.
Pak ji pomalu zvednul a zašeptal: "Obliviate." Zmateně se na něj podívali. "Jmenujete se Adam a Dana Fischerovi. Máte syna Daniela. Víc dětí jste nikdy neměli. Nikdy jste nic neslyšeli o kouzelnících. Chcete se vystěhovat do Ameriky, vždycky jste chtěli. Teď vstanete a půjdete se balit. Letenky máte koupené na zítra. Ať se vám tam dobře daří," zašeptal.
Rodiče se na sebe znovu zmateně podívali, pak vstali a odešli do ložnice. Petr slyšel, jak otec sundává ze skříně kufry.
Rozhlížel se po miniaturní kuchyni, tak důvěrně známé. Celý dům byl malý, tak malý, že nechápal, jak se do něj mohli jako čtyřčlenná rodina vůbec vejít. Tady ve kbelském Nouzově byly všechny domky malé, původně chudinské, ještě když byl malý, měli záchod na dvorku. Otec to tu celé svýma rukama opravil, v podstatě to celé znovu postavil. A teď to má opustit. Vlastně se nedivil, že to nechtěl udělat dobrovolně. Otočil se na svého bratra, který scénu bledý pozoroval.
Tomáš vzal mlčky do rukou zelené karty a letenky, vše s novými jmény. Zvednul oči. "Ty jsi to věděl celou dobu. Že to uděláš," řekl tiše.
"Vždyť jsme spolu o tom mluvili. Slíbil jsem, že to ještě jednou zkusím. Zkusil jsem to."
"Možná ses snažil málo. Neřekl jsi jim o tom, co jsem zjistil. Ani o tom, co chceš udělat."
"To by nebylo bezpečné. A zbytečně by je to znepokojilo. Jen by víc trvali na tom, abych odjel také. Takhle to bude lepší. Dům prodám a peníze pošlu. Na začátek něco máte. Postaráš se o ně?"
"Slíbil jsem to," přikývnul Tomáš stroze. "Minimálně já jsem se vždycky do Ameriky podívat chtěl. I když ne takhle. A bez Markéty."
"Já vím, brácho, já vím," poplácal jej Petr po zádech. "A Markéta… Sám jsi říkal, že nikam nechce. Musel bych jí také změnit paměť. Opravdu to chceš?"
Tomáš zavrtěl hlavou.
"Musel jsem to udělat. Já nemůžu couvnout, víš?"
"Jo, chápu. Jenže myslím, že bys mě tady mohl docela potřebovat. Nejsem těhotná manželka ani tvoje matka," ušklíbl se.
"Ano, mohl bych tě potřebovat. Jenže oni tě potřebují víc. Až se zabydlí, až se naučí jazyk… Budu tě čekat, brácho."


zpět oOo dále




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014