ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Kapitola třicátá první: Chybíš mi

29. září 2014 v 0:01 | Richenza |  Bless the Child: Kniha třetí - PRAMENY

Co je činěno z lásky, děje se vždy mimo dobro a zlo, napsal Nietszche. Je to pravda? I Snape miluje, a nejen svou ženu. Odhodlá se konečně k tomu, co měl možná udělat už dávno? A v novinách se objeví další článek… Kapitolu věnuji naprosto netradičně Aaronovi Schwartzovi, protože věřím, že se s ním Tomáš Brauner mohl znát. A hlavně protože věřím, že jeho oběť nebude marná.

Písničku ke kapitole si poslechněte zde


Kapitola třicátá první: Chybíš mi

Na malý posteli, ukojen koitem,
po nočním veselí ještě pořád vidím dvojitě,
ale v tvým ranním útěku střízlivím bolestně.
V posledním doteku zůstal jsem uvězněn.
Ospalý šašek, já, dítě na věčnost.
Z nákupních tašek tahalas' upřímnost
a zbylý city, ukrytý po kapsách.
Jsem já a jsi ty, a oba máme strach
z toho, že co je, ve skutečnosti není.
A že bez boje se láska necení.
Že jsme jen dvě nádoby bez dna
a že se má duše s tvou duší nezná.

Chybíš mi, chybíš mi,
čemu se divíš?
Chybíš mi, chybíš mi,
už zase mizíš.

Příliš krásná na to,
aby znala opravdový milování.
Příliš krásná na to,
aby uschla na mých vlhkých dlaních.

Poprvé společně, poslední dobou,
mlčíme zbytečně, když je to v obou
tak silný, jak říkáš,
tak silný, jak si přeju,
když se k ránu oblíkáš
a já se tomu směju,
ale mám toho dost,
všech svých sebeklamů,
vstanu dřív, jako host se do tvý hlavy nedostanu.
Osude vylez a pojď se se mnou rvát.
Tisíckrát musíš vstát,
než pochopíš,
mám tě ve všech svých písních,
v modlitbách před spaním,
pojď se mnou projít opilá svítáním,
slibme si to, co si neslibují jiní,
poprvé v životě k člověku přímý.


Zase se sejdem skrytí v opilosti kyslých vín,
bezmocní z toho, jak nevíme, co s tím.
Spleteni projdem půlnočním městem,
zmateným duším se nabídnem s gestem
života znalých, ale v skutečnosti malých lží.
Našla jsi místo mezi duší a srdcem
a já slepě s bílou holí,
nesmělý k čemukoli
dotýkám se tě
společně s tmou,
když usínáš pode mnou.


Tomáš Klus

Žďárské vrchy; 14. února 2012

V klidu utajené samoty v lesích mezi jimramovským a paseckým údolím, do které se po naléhání Médey přestěhoval, přecházel jeden den v druhý téměř neznatelně. Zde byla zima ještě skutečnou zimou, čas se tu zpomalil, protože do měst se přemísťoval jen zřídka. Nebyl důvod a nebylo to bezpečné. Ležel v posteli, oči zavřené a snažil se zachytit pocit, který se nenávratně ztratil se začátkem dne. Nechtěl, aby přišel rozbřesk, nechtěl dny, kdy se myšlenky stávaly zbytečně složitými, kdy nastupovala realita a probouzelo se svědomí.
Médea tu nebyla. Pokaždé zmizela s ránem a Petr se jako vždy obával a zároveň doufal, že už žádné příště nebude. I teď si to myslel, protože přes jejich blízkost mu zůstávala vzdálenou, nepochopitelnou, neuchopitelnou… Příště už nezůstane, zadoufal, a téměř ho ochromila bolest z její nepřítomnosti a z toho, že by to mohla být pravda. Násilím si přivolal obraz Alitey. Ona je jeho žena. Ji miluje. Jí slíbil lásku, ochranu a věrnost… Zavřel oči. Miluju Alu, miluju Alu, miluju Alu, opakoval si, aby přesvědčil sám sebe, a vstal, aby se podíval na obrázek, který mu poslala z porodnice. Usmívala se tam, trochu unaveně, ale šťastně. David na obrázku spal a tiše oddychoval. Jeho žena mu darovala syna. A on, poté co s kamarády oslavil jeho narození, zůstal s jinou. Je špatný člověk? Odsoudili by ho jeho kamarádi, kdyby to věděli? A odpustila by mu Ala?
Tím si zdaleka nebyl jist, ale byl si jist tím, že jí ublížit nechce. To, co se děje, se samozřejmě dít nemá, ale přece nebyl první ani poslední. Jeho vztah k Medě nic neznamená, je jen důsledkem napětí, ve kterém teď všichni žijí, a toho, že je Ala pryč. Nesmí jí to ublížit, a ani jí to ve skutečnosti ublížit nemůže, protože ona to neví, ona se to nedozví, ona tu není… A Meda tu je, tak neskutečně skutečná, tak krásná, příliš krásná na to, aby to mohla být pravda. Ale není jeho ženou a ani jí být nemůže, a nejen proto, že už ženu má. Ala mu zamávala a jemu se udělalo z něj samotného špatně. A ne proto, co dělal, ale proto, že s tím nemohl přestat. Protože nechtěl.
Když Alu naposledy viděl, byla nádherná svým mateřstvím. Krásná, jistě, krásou svého druhu. Byla to krása uklidňující, laskavá jako sluneční světlo. A hlavně - byla tak dokonale a nepochybně jeho. Jenže Médea, omamující každým úsměvem, okouzlující vznešenou a neuvěřitelnou aureolou nedostupnosti… Je možné, že se mu dala? Že se uvolila být jeho? Byla to i nebyla pravda; Meda byla jeho o to více, že jeho ve skutečnosti nebyla, a věděl, že ani nikdy nebude.
Vstal a sešel z podkrovní místnosti do přízemní kuchyně. Trvale tu žil jen on, ale ostatní přicházeli hodně často, nepřekvapilo ho proto, když v kuchyni uviděl Kazi Domanskou.
"Dobré ráno, Petře," usmála se a pokračovala ve čtení mudlovských novin. "Médea už odešla?"
Petr se zarazil. Oba si mysleli, že se jim jejich vztah daří před kamarády tajit. Ve skutečnosti ho však otázka nepřekvapila. Mohl to čekat. Vědí to všichni a jen ze slušnosti nebo z rozpaků mlčí? Díval se na ni a nebyl si jistý, jak by měl zareagovat. Mlčky se obrátil, došel ke kuchyňské lince a s povděkem si všimnul, že je v konvici připravený silný čaj s citrónem a na plotně pánvička s míchanými vajíčky. Ochutnal přímo z vařečky, byla ještě teplá. Naložil si plný talíř, ukrojil k nim krajíc chleba a s hrnkem čaje se přesunul ke stolu naproti Kazi.
"Dík za snídani," zamumlal a pustil se do jídla. "Něco nového?"
"V Českých Budějovicích byla v noci na dnešek silná bouře. Do jednoho z domů na sídlišti Máj uhodil Blesk. Dům vyhořel. Několik lidí se podařilo zachránit, ale je přes dvacet obětí."
"Předpokládám, že Rómové."
"Jistě, jak jinak."
"Byl to určitě blesk?"
"Ano. Jsou tam očití svědci."
"Je za tím on," řekl s jistotou.
"Jo, asi jo. Stejně jako za těmi dešti. Ale máš důkazy? Víš, že ostatní chtějí skutečné důkazy."
"Lukášovi je to jasný i tak," zamumlal a věděl, že těmi ostatními Kazi myslí hlavně dívčí část jejich party. Snad mimo ní samotné a Medy. "Tomáš na tom pracuje. Svolám všechny, až je budu mít."
"Dobře," přikývla Kazi a pátravě se na něj zadívala. "Já tě nekritizuju, Petře. Chápu tě."
Petr sklonil hlavu. Nesprávnost jeho vztahu s Medou mu připadala mnohem zřejmější, když věděl, že o tom Kazi ví. Jako by až tím, že o tom promluvila, se jejich vztah stal reálným. Byl však opravdu skutečným? Vždy když s ním nebyla, mu to připadalo jako sen, o kterém s ránem zjistíme, že vůbec nebyl, ačkoli jen před několika okamžiky jsme ho tak intenzivně prožívali. Kazi ho chápe, jak milé. Jenže on sám sebe nechápal.
"Vědí to ostatní?"
"Samozřejmě," přikývla Kazi vážně. "Asi jsem o tom neměla začínat."
"Ostatní to taky chápou?"
"Jestli tím myslíš, jestli to chce někdo říct Ale, tak nechce. Ale to víš, že se to ne všem líbí. Ondra říkal, že to může rozvrátit partu, až se Ala vrátí. Šimona nutí Lukáše, aby si s tebou vážně promluvil."
"Ala se nevrátí. Teda ne hned. Ne kvůli … chci jen, aby byla v bezpečí." Chvíli mlčky jedl a přemýšlel o tom, co mu řekla. Mohlo by to uškodit jejich práci? Mohlo by to narušit vztahy v partě? Proč by ale mělo, zamračil se. Není první, všichni kluci něco měli s Kazi, tím si byl jistý. "Ty si taky myslíš, že to může rozvrátit partu?"
"Já nejsem ta, která by to měla kritizovat," začala váhavě Kazi a pak pevnějším hlasem pokračovala: "Mohlo by. Pokud to ona vezme příliš vážně. A uvědomuješ si, že Meda věci vážně bere vždycky?"
"Ala je moje žena. Nikdy ji neopustím. Ona to ví."
"A ví to i Meda?"
Petr se zamračil. Nemluvili spolu o tom. Vlastně o svém vztahu vůbec nikdy nehovořili. Ale musí jí to být jasné, už jen z toho, že s Alou má dítě. "Určitě," přikývl pevně.
"Takže jsi jí to neřekl. Já tě opravdu neodsuzuju, Petře, ale nelíbí se mi to. Když už ti chyběl sex, mohl jsi říct mně," řekla bez obalu a své rozpaky, pokud vůbec nějaké cítila, skryla krátkým odvrácením hlavy. "To znělo blbě, já vím. Jen … já bych věděla, jak to je, víš."
"Neplánoval jsem to."
"Já vím, u Medy jsi to nemohl čekat. Vlastně nás to všechny překvapilo. Zkus to s ní vyřešit, Petře. A kdyby … kdyby ti pak bylo smutno…"
"…jsou tu tvé laskavé ruce a široké srdce. Vím, Kazi."
"Ty mnou asi pohrdáš," řekla smutně Kazi. "Nemyslela jsem to špatně."
"Já taky ne, Kazi," přisedl si k ní blíž a chytil ji za ruku. Položila si mu hlavu na rameno a on ji lehce pohladil. "Nepohrdám tebou, Kazi. Naučil jsem se tě brát takovou, jaká jsi. Promiň, jestli to vyznělo špatně."
"Měla jsem tě vždycky ráda, víš?" řekla tiše.
Petr ji k sobě lehce přivinul a rukou jí setřel slzu z tváře.
Za několik okamžiků se mu vymanila a natáhla si mikinu. "Budu už muset jít," řekla, a aniž by čekala na odpověď, zmizela.


Sešli se znovu večer, tentokrát všichni. Domů vyhořelých po zásahu blesku bylo více, jen to bylo třeba najít v místních tiskových zprávách. Všude šlo o romská ghetta. Nemohla to být náhoda, stejně jistě, spíše však jistěji, jako nemohly být náhodné ty přívalové deště.
Navíc dostal důkazy od Tomáše. Nepsali si ani kouzelnickou, ani mudlovskou poštou. Zprávy si posílali nahrané na fleškách přes Tomášovy známé z Anonymních. I na naléhání Médey, ale nejen proto, přijali skutečná konspirační pravidla. A dodržovali je. Měl sice počítač, ale bez přístupu k internetu. Domek, ve kterém žil a v němž se scházeli, byl chráněn Fidéliovým zaklínadlem. Strážcem tajemství byla Médea. Byli zde tedy všichni v naprostém bezpečí.
Diskuse byla bouřlivá. I když všechna fakta jednoznačně ukazovala na to, že to není dílo přírody, protože ta se s takovou selektivní přesností zkrátka chovat nemůže, někteří stále pochybovali.
"Ty blesky, dobře, to si dokážu představit," uslyšel hlas Doubravky Pohanové, "ale záplavy? Neslyšela jsem o takových kouzlech."
"To přece neznamená, že neexistují," odpověděla jí klidně Médea. "Gellert je mocný čarodějník. A studoval v Kruvalu. Vyzná se v starogermánské magii."
"Je možné přivolat déšť, i když je to nelegální," dodal Jáchym Markvart. "Nevidím důvod, proč by tedy nebylo možné přivolat cíleně příval vody na jedno konkrétní místo. A způsobit záplavy. Co ti poslal Tomáš, Petře?"
Petr mlčky přešel k počítači a obrátil jeho monitor k ostatním. Otevřel tam soubory, které Dáše dnes předal jeden z bezejmenných poslů. "Vidíte? Tady je mapa, kde je uvedeno, kolik kde přesně žije Rómů. Včetně toho, kde jsou největší problémy. A tady," překlikl na excelovskou tabulku, "si eviduje, kolik kde bylo mrtvých. A tady," vítězoslavně se usmál, "je jeho kalendář. Devátého - Spišské Bystré, Letanovce, Závadka. Desátého - Litvínov, Chomutov. A tak dále, je to přesné. A to není všechno," otevřel další záznam z Gellertova zkopírovaného kalendáře. "Zítra má napsané Košice. Sídliště Lumík."
"Je třeba zabít Hellera," řekla Kazi do ticha.
"Je třeba zabít Grindelwalda," opravil ji zachmuřeně Petr. "Má snad někdo ještě nějaké pochybnosti?" Podíval se na každého ze svých přátel.
"Ne," odpověděla Šimona.
"Kdy?" zeptal se stručně Jarek Žito.
"Zítra? V Košicích?" vyhrkla Kazi.
Petr zavrtěl hlavou. "Je to moc brzy. Bylo by to příliš velké riziko."
"A co ti lidé tam?" zamračila se Kazi. "To si je vezmeme na svědomí?"
"To není naše svědomí, Kazi," zavrtěl hlavou Jarek. "Pokud máme mít šanci uspět, musíme to pořádně naplánovat. Souhlasím s Petrem."
"Na druhou stranu to nebudeme zbytečně odkládat," dodal Petr. "Za čtyři dny má tady napsané Kojatice. To vypadá jako dostatečně malé místo, abychom mohli uspět. Ondro, Dášo, najdete, kde to je. Zítra."
"Dobře, Petře," přikývnul Ondřej Novák a vzal Dášu za ruku.
"Kdo se hlásí do akce?"
"Půjdeme všichni," navrhla Kazi.
"Ne," odpověděl rázně Petr. "Musí zůstat někdo, kdo ví."
"To je pravda," souhlasil Lukáš Čarek. "Šimona tam nepůjde."
"Proč?" bránila se jeho přítelkyně.
"Ty víš proč," podíval se na ni něžně Lukáš.
"Vždyť to ještě není jisté," protestovala Šimona a zapýřila se.
"Jestli můžeš být těhotná, tak do žádné akce nepůjdeš, Šimono," prohlásil nekompromisně Petr. "Víš, že těhotenství zpomaluje reakce a dělá magii poněkud nepředvídatelnou. Půjde tam Jarek, Lukáš, Kazi a Jáchym. A já, samozřejmě."
"Chci jít taky," zaprotestovala Doubravka.
"Jsi nejlepší léčitelka. Kdo by nám pomohl, kdyby se tobě něco stalo?" namítnul Petr.
"Čím víc nás bude, tím lépe," nesouhlasila Doubravka. "A pomoc bude nejvíc potřeba právě na místě."
"Dobře," souhlasil Petr. "Ale budeš stranou. Jako náš anděl strážný."
"Půjdu také," ozvala se Dáša Nývltová a Petra tím překvapila. Neprotestoval však. Každá hůlka se jim mohla hodit.
"Dobře, Dášo."
"Tak já taky," váhavě se přidal Ondřej.
Petr se na něj podíval a přemýšlel. Ondra se přihlásil až po Dáše, jinak by do akce jít nechtěl, to bylo zjevné. Ondra nebyl příliš dobrý kouzelník, nebyl magicky příliš silný a v důsledku toho byl trochu nejistý. Byl chytrý, to určitě ano, ale jako parťáka do akce jej nechtěl. "Tebe potřebuju doma, Ondro," odpověděl konečně. "Jsi naše hlavní spojka s Tomášem."
"Dobře," souhlasil bez námitek a se špatně skrývaným ulehčením Ondřej a Petra tím definitivně přesvědčil, že se rozhodl správně.
"Takže zítra se tu znovu sejdeme. A navrhuju, abyste tu rovnou všichni zůstali, měli bychom si trochu zopakovat bojová kouzla. A budeme si muset projít všichni místo akce a naplánovat strategii. Zkuste najít nějaké vlasy místních obyvatel, Dášo. Máme dostatek mnoholičného lektvaru, Medo?"
"Na průzkum pro dva ano," přikývla Médea. "Ale pokud bude potřeba potom… Doporučovala bych to ještě odložit."
"Umírají lidé, Medo!" zaprotestoval Lukáš.
"My je nezabíjíme," pokrčila rameny Médea.
"Pokud budeme přihlížet teď, když už víme -"
"Není naší povinností nechat se bezhlavě zabít," odpověděla klidně Médea.
"Samozřejmě," přikývnul Petr. "Neplánuju bezhlavou akci. Připravíme se. A když se ukáže, že je riziko příliš velké, odložíme to. Na naší straně bude moment překvapení. My budeme na místě a budeme mít přesilu."
"Jak to můžeš vědět?"
"Podle jména je to malá osada. Víc než tři tam nebudou."
"Kde ale berete jistotu, že tam bude opravdu on? Připadá mi docela pravděpodobné, že tam pošle někoho jiného," namítala Médea. "Nelíbí se mi to."
"Bylo to pod jeho osobním jménem," odpověděl Petr. "Jistotu samozřejmě mít nemůžeme. Ale to není důvod nedělat nic. Lepší příležitost už mít nemusíme. Tomášovi se nic dalšího zjistit zatím nepodařilo a příště může mít lepší zabezpečení."
"Máš pravdu, Petře," přikývla po chvíli váhání Médea. "Já se toho účastnit nemám?"
"Ne," zavrtěl hlavou Petr. "Ale to neznamená, že tu nemůžeš zůstat," podíval se na ni a ona mu pohled s úsměvem vrátila. Nebylo třeba nic předstírat, když už to všichni beztak vědí. Vlastně to byla úleva. Alespoň jedna drobná úleva v tíži, která jej obklopovala.

……………

Bradavice; téhož dne

"Severusi, dlouho jsem tě neviděl. Jak se daří tvé ženě?"
Snape zvedl hlavu od kontrolní zprávy komise, kterou do školy poslala správní rada školy. Samozřejmě s ní nesouhlasil, zejména si nehodlal nechat mluvit do svých výukových metod. Zdály se jim příliš tvrdé. Že prý se studenti jeho hodin bojí. Jistěže se bojí! To je snad dobře, ne? Jak jinak by mohl udržet kázeň ve třídě!
"Je ještě u Munga?" pokračoval Brumbál, když jeho nástupce neodpovídal.
"Ne, je doma."
"Doma?" zvednul bývalý ředitel oči nad své půlměsíčkové brýle. "Domov ženy je u jejího muže, Severusi. A domov otce je u jeho dětí."
"Jsem s Joshuou," zamumlal Snape a odvrátil se od portrétu. Na toto téma hovořit nehodlal. A měl navíc hodně práce. Ještě dnes musí projít přípravu na zítřejší vyučování. Až samozřejmě dokončí poznámky k té hloupé inspekční zprávě.
"Proč Hermiona nežije s tebou?"
"Moje sklepní prostory rozhodně nejsou vhodné místo pro novorozence. V Doupěti je jí lépe."
"Skutečně je problém jen v prostorách? V Bradavicích je dostatek nevyužitých míst. Jsem přesvědčen, že by sis poradil."
"Hermiona o to nestojí."
"Ach tak, to je jiná. Kdy jste o tom hovořili?"
"Brumbále, to je moje věc," odpověděl Snape a doufal, že se s tím starý pán spokojí. Jako by ho neznal.
"Jistěže je, ale mýlím se, když řeknu, že jste o tom nehovořili?"
"Je to důležité?" zamračil se Snape.
"To budeš muset posoudit sám, co je důležité. Já už jsem mrtvý, a rozhodně se nemůžu plést do života živým."
Jistě. To by Brumbál ani nedovedl, pomyslel si Snape, nahlas to však neřekl. "Myslím, že důležité je, že obě jsou zdravé. A Hermiona je šťastná."
"I ty mi připadáš šťastnější, Severusi. Spokojenější, než jsi kdy byl. Mohl jsi být u zrození nového života, Severusi, života, který je tvým pokračováním. To není málo."
"Je krásná," přikývnul Snape a odložil brk. Brumbál měl povídavou náladu, a to znamenalo, že beztak nic neudělá. "Je to zázrak," řekl tiše. "Přijal jsem ji za svou. I před lidmi."
"To jsi mě překvapil, Severusi. Myslím, mile překvapil. Udělal jsi správně."
"Tím si zdaleka nejsem jist. Ale tehdy… Byla to zvláštní chvíle a připadalo mi to jako ta nejpřirozenější věc na světě. Připadalo mi všechno najednou jiné. Jako by některé věci přestaly být důležité."
"Také to byla ta nejpřirozenější věc. Jsi její otec, Severusi," usmál se Brumbál na zamyšleného Snapea. "A je to jiné, samozřejmě. Radost při narození dítěte proměňuje rodičům vnímání života. Jsou svědky zázraku stvoření. S každým novým dítětem na svět přichází nová naděje. Je přirozené, že tu naději a lásku cítíš. Co tvůj syn?"
"Vzal jsem ho tam. Vzal to … zvláštně. Jako by ho naštvalo, když zjistil, že jsem její otec."
"Jak to zjistil, Severusi?"
"Přečetl si to na cedulce u postýlky," odpověděl Snape neochotně.
"Zdá se mi, že v tom bude ten problém, ale to ty nepochybně víš."
"Vyrovnal se s tím rychle. Možná jsem mu to měl říct … ale já jsem to neplánoval, Brumbále! A nevěděl jsem, že to napíšou na tu cedulku! Myslel jsem, že bude čas … společně s Hermionou…"
"Musí to být pro něj těžké, Severusi. Musí to v něm probouzet řadu otázek. Přes to všechno nepochybuji, že ji bude mít rád. To ale problém neřeší, nemyslíš? Nepochybně by situaci ulehčilo, kdybys mu řekl pravdu. Myslím, celou pravdu."
"Ne," prohlásil rezolutně Snape. "Nebylo by to rozumné, Albusi. Už to, co jsem udělal, nebylo rozumné."
"Ale jsi alespoň o něco šťastnější. A věř mi, byl bys víc, kdybys to řekl i synovi."
"To nemůžu a vy moc dobře víte, proč."
"Ale to já opravdu nemůžu vědět. Neřekls mi všechno, vzpomínáš?" zvedl Brumbál své jasně modré oči. "Mluvíš o rozumnosti, Severusi. Ano, člověk má být rozumný, proto mu byl ostatně rozum dán. Ale člověk nemá jen rozum. Jsem přesvědčen, že jedním z nejdůležitějších úkolů člověka je naplnit sám sebe, udržet sám sebe v jednotě a souladu. Říkáš, a v tom nepochybně nejsi sám, že se máme chovat podle rozumu, nechat city stranou, nechat stranou naše instinktivní rozpoznání toho, co je dobré a co zlé. To můžeme udělat a můžeme v tom i nějaký čas pokračovat. Ale vždy jen dočasně, protože daň je příliš vysoká. Protože jinak ztratíme sami sebe."
"Snažím se dělat, co můžu," odvrátil pohled Snape. "A vy mi to neulehčujete."
"Přece proto jsi přišel, Severusi. Víme oba velmi dobře, že kdybys o mé rady nestál, nejsi tu."
"To už jste říkal," ušklíbl se Snape.
"A ty jsi opět přišel."
"Je to moje pracovna. Mám tu svou práci. Nebudu se vyhýbat své ředitelně jen proto, že jste se rozhodl mě vychovávat. Jsem už na to trochu starý, nemyslíte?"
"Není přirozené, že nežijete spolu."
"Nechci o tom už hovořit," odpověděl nevrle Snape. "A nemůže zde žít. Rodiče studentů by to nepřekousli," dodal s uspokojením, že konečně našel pádný argument.
"Ožeň se s ní," pokrčil rameny Brumbál.
"Jsme manželé."
"Ano, jistě. Špatně jsem se vyjádřil, omlouvám se," usmál se Brumbál. "Vím, že jste spojeni poutem silnějším, než kdo z žijících zná. Ale před lidmi manželé nejste. A věř mi, důležité je i to, jak se věci jeví, nejen jaké jsou."


……………….

Bradavice; 15. února 2012

Joshua vstal od snídaně, kterou ani nezačal jíst, stále pocit neskutečna. Ne, že by to nečekal, bylo mu jasné, že něco takového, jako druhé nemanželské dítě hrdinky války proti Voldemortovi, navíc s bývalým Smrtijedem, nemohlo jen tak ujít pozornosti. V novinách zachytili matku, jak v náručí drží jeho malou sestřičku a Snapea, který se ji snaží chránit před fotografy. Znovu se podíval k učitelskému stolu, zda přeci jen nepřišel, ale jeho místo bylo stále prázdné.
Ten článek by mu neměl vadit, nebylo v něm nic nového, alespoň pro něj ne. A nevadil mu ani samotný fakt, že píšou o tom, že je Snape otcem jeho sestry. Přesto v něm zanechával podivnou pachuť. A nejen proto, že to byla pro Věštec vítaná příležitost znovu oprášit už téměř umlklé spekulace o domnělém otcovství Harryho Pottera. Ta novinářka, jmenovala se Rita Holoubková a Joshua se rozhodl, že její jméno nezapomene, věnovala samostatný sloupek roli jeho otce. Připomněla nevyjasněné okolnosti smrti Brumbála a zejména, že Snape toho musel mít na svědomí mnohem více, protože se špehem stal až později. 'Zvolil si svou temnou dráhu dobrovolně a byl ve své kariéře natolik úspěšný, že se stal podle výpovědí ostatních Smrtijedů pravou rukou Toho, jehož jméno nevzpomínáme. Skutečně lze jeho zločiny omluvit jen tím, že se ho jeho bývalý pán nakonec pokusil zabít?" ptala se a článek ukončila obvyklým příslibem, že se pokusí o všech aktérech skandálu zjistit co nejvíce.
Zvedl opět oči k učitelskému stolu, Snape tam stále nebyl. Asi zůstal s jeho matkou, když byla první den z porodnice doma. Podíval se na hodiny. V osm mají začínat Lektvary, bude tam?
"Joshi, počkej," pokusil se jej zadržet Scorpius Malfoy, "ty jsi to věděl, je to tak?"
"Jo," odpověděl stručně a pokračoval k východu.
"Myslíš, že je teď s tvojí mámou?"
"Netuším," odpověděl s tváří stále upřenou přímo před sebe.
"Mluvili jste spolu o tom? Co ti řekl?"
"Nemluvili," stisknul rty a poprvé se na Scorpiuse podíval. On za nic nemohl. Jeho zvědavost ho sice netěšila, ale musel uznat, že byla přirozená. Nikdo z ostatních zmijozelských studentů se na nic neptal, což samozřejmě neznamenalo, že nejsou zvědaví, ale spíš, že před ním mají respekt. Nebo je to po těch řečech, které o jeho mámě a Snapeovy kolovaly, až tolik nepřekvapilo. Anebo to jednoduše nestihli, nebyl u snídaně příliš dlouho.
Z levé strany ho doběhl i William Silver. "Joshi … nečekal jsem to. Myslel jsem, že … ale to je jedno. Jak dlouho to víš?"
"Čtyři dny. Teda pět dnů," odpověděl Joshua.
"Fakt? Oni ti nic předtím neřekli? To vypadá, že -"
William Silver se zarazil, ale Joshua mu mohl z očí vyčíst konec nedokončené věty. Jistěže se k ní nechtěl přihlásit, to je jasné. Jenže udělal to. Protože na ní mu záleží. Vybavil si znovu pohled, kterým se na jeho sestru díval. Ale díval se tak i na něj. Jenže k němu se přihlásit nechce a on měl pocit, že už konečně přišel na to, proč. Už tu noc po nezvané návštěvě ředitelny jej napadlo, že to všechno spolu musí souviset - z toho, že o něm Snape tak dlouho nevěděl, je jasné, že jeho matka mu o něm nechtěla nic říct. Proto odešla z Británie, když jej čekala. Nechtěla s ním být, minimálně tehdy ne. Otázka však je, proč? Časově jeho početí odpovídalo tomu, když je lapkové chytili a dovedli ke Smrtijedům. Co se tehdy stalo v domě Malfoyů? Chtěl by věřit tomu, že ji otec zachránil, jenže jak by pak mohl hrát roli špeha až do konce? A proč by před ním utíkala na druhý konec světa? Je tohle ten důvod, proč s ním o tom jeho otec nechce mluvit? Všechno to do sebe logicky zapadalo. Nejspíš ani žádné další důvody nejsou. Nemusí být, tento je dostatečně závažný. Kdyby ta Holoubková zjistila, že jeho otec jeho matku … to by bylo skutečně zlé. Mnohem horší, než ten v podstatě nevinný dnešní článek. Ne, že by si to Snape nezasloužil. Ale bylo by to zlé i pro matku, a to nedovolí. Ona je v tom nevinně, on jí o tom zakázal mluvit. Jedno ale nechápal - proč s ním po tom všem má druhé dítě?
"Nechci o tom mluvit," odpověděl konečně a podíval se na oba spolužáky. Nemá smysl k nim být nepříjemný. Usmál se. "Půjdeme do hodiny, ne? Nejste zvědaví, jak se bude Snape tvářit?" řekl s nádechem posměchu, který vlastně ani nebyl hraný.
"Jasně, Joshi," přikývnul Scorpius. "Myslíš, že to ví?"
"Že je otcem Rosie? Očividně," ušklíbl se Joshua.
"No, myslel jsem o tom článku."
"Tak to opravdu netuším," pokrčil rameny Joshua. "Ale chtěl bych ho vidět, jak se tvářil, když to zjistil."
"Třeba to teprve zjistí," usmál se trochu nervózně William.
"Docela by mě zajímalo," začal pomalu Scorpius, "jestli by mu ta ledová maska vydržela, kdyby třeba něco našel na stole," poklepal dlaní na kapsu hábitu.
"Nebo jestli by přetrhnul toho blázna, který by mu tam ty noviny podstrčil," odpověděl méně nadšeně William.
"Když si pospíšíme, tak to nezjistí," prohlásil sebevědomě Scorpius. "Tedy, jestli by ti, Joshi, nevadilo…" podíval se s otázkou na Joshuu.
"Naopak," usmál se Joshua.

V učebně si sednul do zadní lavice, kde obvykle sedával James, někdy s Vicky, někdy s ním. V poslední době tedy hlavně s ním. Jeho obavy, že James s ním nebude kamarádit, když zjistí, že je syn Nejneoblíbenějšího učitele, byly liché. Naopak, zdálo se, že se Jamesovi ulevilo, když zjistil, že Harry nebyl tetě Ginny nevěrný. A ještě více se mu ulevilo, ačkoli jej to už nijak zvlášť nepřekvapilo, když mu Joshua řekl o návštěvě v porodnici a o příjmení malé Rose. Ne že by začal mít Snapea raději, nenáviděl ho se vší upřímností a silou svých necelých třinácti let a Joshua se mu ani nedivil. Oceňoval však, že byl schopen alespoň trochu zmírnit jména, která Snapeovi dával, přinejmenším v jeho přítomnosti. A především je spojovala záhada, kterou řešili.
James doběhnul až těsně před začátkem hodiny a uříceně dosedl vedle Joshuy. "Četl jsi to? To je síla, že?" tváře mu hořely vzrušením, v očích mu problesklo těžko skrývané uspokojení.
Těsně za ním dorazila i Vicky a naklonila se s mírně vyčítavým výrazem k Joshuovi: "Proč jsi mi to neřekl? Myslela jsem, že jsme kamarádi, Joshi."
"Nevěděl jsem to," odpověděl klidně Joshua.
"Jo, to říkal James taky. Ale překvapený nebyl, to bych poznala. A bavili jste se teď jen spolu. Aspoň teď vím, proč." Vicky byla evidentně naštvaná.
Joshua se na ni klidně díval a nic neříkal. Zrovna ona jim skutečně nemá co vyčítat.
"Vím to jen čtyři dny, Vicky," bránil se James. "A nebylo to moje tajemství. A Josh to ví jen o den dýl."
"To na věci nic nemění. Máte přede mnou tajnosti," stiskla Vicky rty. "Já bych to přece nikomu neřekla."
"Ty žádné tajnosti nemáš, Vicky?" zadíval se na ni pátravě Joshua.
V očích Vicky se na chvíli mihnul provinilý výraz. "Nic tak důležitého. Předpokládám, že by vás holčičí věci stejně nezajímaly."
"Pět bodů z Nebelvíru a poděkujte slečně Weasleyové, která ani sedm minut po osmé nepovažuje za nutné sedět v lavici a připravovat si pomůcky," vyrušil je klidný hlas Snapea, který právě vkročil do dveří učebny.
Vicky skousla ret, rychle se posadila vedle Coleen Wolpertové a na lavici položila knihu a pergamen s domácím úkolem.
Joshua zvědavě pozoroval tvář svého otce a snažil se z ní vyčíst jakoukoli emoci. Marně. Snad jen unavený výraz prozrazoval, že noc nestrávil zcela standardně.
"Doufám, že ho celou noc budila," zašeptal Jamesovi a ten se tiše zasmál. Ve ztichlé třídě se však jeho smích zdál nepatřičně hlasitý a Snape se na Jamese nesouhlasně podíval. Pak pokračoval směrem ke katedře provázený napjatými pohledy dětí.
Zadíval se na noviny. Na chvíli strnul s rukama opřenýma o stůl. Pak se pomalu posadil a na okamžik zavřel oči.
"Připravte si pergameny a brky. Napíšete písemnou práci na téma jedovaté dvouleté byliny a jejich využití v léčebných lektvarech. Nezapomeňte u každé ingredience uvést letální dávku," řekl bezbarvým hlasem.
"Co je to letální dávka, Joshi?" obrátil se na Joshuu James.
Snape vstal od stolu, ve tváři nepříliš dobře skrývaný vztek, a zamířil rychlým krokem k nim. V tu chvíli se jej Joshua téměř začal bát. James se přikrčil.
"Pane Pottere," zasyčel mu těsně do obličeje. "Kdybyste věnoval svou energii výuce namísto záležitostí, do nichž vám nic není, tak byste to nepochybně věděl. A aby vás nic nerušilo od vaší vlastní práce, posaďte se za katedru. Očividně je to místo, které vás dnes přitahuje."
"Ale já -" začal James, Joshua se ho však lehce dotknul, aby jej umlčel, a zvedl hlavu ke svému otci.
"James s tím nemá nic společného," podíval se mu do očí.
"Chcete mi snad prozradit, kdo tedy má, pane Grangere?" vrátil se Snape až k němu.
Joshua však neuhnul ani o palec. "To přece není podstata věci, pane profesore," zdůraznil Joshua oslovení.
Snape se na něj ještě chvíli beze slova díval, pak se zprudka otočil a začal obcházet třídu. Všichni se okamžitě sklonili ke svým pergamenům, nikdo se neopovážil ani zakašlat, aby na sebe nepřivolal pozornost zjevně naštvaného profesora.
Snape se po chvíli zastavil a řekl směrem ke třídě, vyhýbajíc se pohledu svého syna: "Píšete o smrtelně jedovatých rostlinách. Žádná ingredience však nemůže ublížit tolik, jako to dokážou myšlenky a slova plná jedu."



zpět oOo dále



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014