ABYSTE U NÁS NEBLOUDILI A JEDNODUŠE NAŠLI JAKOUKOLI POVÍDKU NEBO ČLÁNEK, JE TU PRO VÁS




A CO NOVÉHO VÁM ŠÍLENÉ ŠUPLE NABÍDNE PRÁVĚ TENTO TÝDEN?

ÚTERÝ: Věda ve sto slovech od JJ
STŘEDA: Hotel u devíti koček od Tory
NEDĚLE: Severus a Megan od Katty

Vše je bohatě ilustrováno kolážemi KattyV

*************************************************************************************

Ron poprvé

14. září 2014 v 0:01 | KattyV |  Dodatky k Amber

První z krátkých dodatků k příběhu Amber. Tentokrát o Ronovi. Vlastně to měl být drabblík. Ale to prostě není má doména. Je to o fous delší. Můžeme tomu říct mikropovídka? Snad.

Ron poprvé

Ron vypadal jako nakopnuté štěně.
"Harry, oni se budou brát? Hermiona a Snape? Proč, u Merlina?"
"Protože chtějí?"
"Že chce ten sklepní netopýr, tomu bych rozuměl. Takovou krásnou, mladou, chytrou čarodějku… Ale Hermiona? Co na něm vidí... ? Chápej, já jsem teda zkousl, že už mě nechce. A kdyby si vybrala tebe, byl bych vlastně rád, ale…"
Ronův hlas nabíral na intenzitě. Harry ho přerušil. Tak tímhle směrem ne!
"Zapomněl jsi, že já jsem potkal Sam? Mám Hermionu rád… jako sestru. Ale vzít si ji? To bych vážně nechtěl. Ona nás vždycky dost komandovala, nemyslíš? Oba. Takhle to bude opravdu lepší. Severus ji zvládne."
"Třeba bude komandovat i Snapea," nadchl se nepatrně Ron, ale jeho hlas sklouzl zpátky do ukřivděného tónu: "Mně to zase tak moc nevadilo. Aspoň jsem vždycky věděl, co a jak mám dělat."
"Řekl bych, že vadilo," prohlásil Harry při vzpomínce na hádky, které mezi jeho přáteli pravidelně propukaly. "Maluješ si minulost na růžovo."
"No já fakt nevím. Myslím, že OPRAVDU nevadilo…" zamyslel se Ron, ale pak se neodbytně vrátil k jádru své frustrace. "Hermiona a Snape? Jak jsi to mohl dovolit?"
"Promiň, kámo, ale neptali se," zašklebil se Harry a pro jistou se nezmínil, jak moc Hermionu povzbuzoval.
"Ale… nemyslíš, že už spolu… víš jak to myslím."
"Předpokládáš, že tráví večery vědeckými disputacemi?" Harry s chutí použil slovo, které do jeho běžného slovníku nepatřilo, ale k Hermioně a Severusovi se mu jaksi hodilo.
Ron s dychtivou nadějí přikývl.
"Opravdu, Rone, kolik ti je? Odhaduju to tak na dvanáct. Samozřejmě, že spolu spí. A nepochybuju, že si to užívají. Oba," Harryho tón přestával být vstřícný a chápavý.
Ron polkl.
"Oba? Jak si můžeš být tak jistý? Podívej se, jak Snape vypadá. Moh by být její táta. Teda nemoh, jak by takový… přišel k tak krásné dceři. Ale víš, co jsem tím chtěl říct. Je starý, protivný, hnusný…"
Harrymu při pohledu na kamaráda, který se nadechoval k dalším a dalším námitkám definitivně došla trpělivost. Mírné argumenty nefungují, usoudil. Takže…
"Nezlob se, Rone, ale viděl jsem Hermionu po noci strávené se Severusem. Ona… prostě zářila. S tebou nikdy nevypadala takhle…"
Ron zbledl. Harry si v duchu vynadal. Tohle nejspíš přehnal. Bližší popis rituálu si raději nechal pro sebe. Poplácal Rona chlácholivě po rameni.
"To bude dobrý, Rone. Jsi schopný, mladý, úspěšný kouzelník. Mysli na ty krásné čarodějky, se kterými teď můžeš chodit. Budou k tobě vzhlížet. A nikdy tě nebudou komandovat. Neříkej, že se takových kolem tebe netočí spousta."
Ron narovnal ramena a přestal vypadat schlíple. Sáhl po svém plášti z modrého sametu a přehodil ho přes ramena. Boty z dračí kůže se matně leskly. Na tváři se mu objevil přitažlivý, typicky ronovský úsměv. Světlo dopadající oknem proměnilo zrzavé vlasy v hebkou svatozář. Dokonalý obraz neodolatelného mladého muže…
"Třeba máš pravdu, brácho. Já pořád myslel na Hermionu… dokud… ale to už je teď jedno. Vyřiď jí, že teda na tu svatbu přijdu."
Harry si oddechl. Byl si jistý, že Severusovi by Ron na svatbě nechyběl, ale Hermionu by jeho nepřítomnost určitě trápila.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ioannina ioannina | 14. září 2014 v 18:16 | Reagovat

Tak teď mi to teprve došlo naplno - v kánonu se nechovají, jako by mezi nimi nějaká chemie fungovala, furt se jenom hádají, tak asi proto. Došlo mi, že Ron byl na svatbě *svojí bejvalce*.
Tyjo, to ti nevím, jestli bych o to zas až tolik stála.
Ale vystihla jsi ho dobře - náš malej závislák a lůzřík... Pan "Aspoň jsem věděl, co mám dělat." Ach jo.
(A to měl v prvním dílu takový možnosti s těma šachama... škoda.)

2 KattyV KattyV | 14. září 2014 v 19:01 | Reagovat

[1]: No jo, to je ten rozdíl mezi náma dvěma. Já ty jeho chyby vidím taky, ale jsem tak nějak k lidským chybám shovívavější. I v životě :-P
Hermiona ho chce mít na své svatbě, protože to byl léta jeden ze dvou jí nejbližších lidí. Souhlasím s tebou, že ta chemie tam opravdu nějak extra nefungovala. Alespoň já ji tam taky neviděla. Podle mého, Hermiona prostě nutně potřebovala někoho, kým by nemohla mávat a koho by nemohla komandovat a přitom dostatečně inteligentního, aby jí to s ním bavilo a mohla ho respektovat. A koho by svou vlastní inteligencí nezastrašovala (no, Severuse, přece). Ale celou dobu, co se s Ronem pohádali si přála vrátit to zpátky k dřívějším přátelským vztahům. Že by si Ron přál něco jiného je jiný problém. Ale já to prostě vidím pozitivně a věřím, že lidi prostě většinou z dětské blbost vyrostou. Jen to někomu trvá trochu dýl. :-D

3 ioannina ioannina | 14. září 2014 v 21:05 | Reagovat

Jo, Hermiona potřebovala někoho, s kým by si nemohla mávat, to naprosto souhlasím. :-) (A potřebovala ho mnohem dřív... ale to by zase byly moje výhrady k Hermioně, ona taky není zas až taková světice bez chyby, ona na tu svou nesporně chytrou hlavu spolíhá i tam, kde by neměla - krásný příklad byl hned v prvním díle s tím špatným odhadem toho, kdo že to shazuje kouzlem Harryho z koštěte. Být to můj text, nedošlo by na šťastnou náhodu a Quirellovi (nikdy nevím, kolik má kde r a l) by se to po vyřazení Snapea z provozu povedlo - nebyla by náhodná tečka Quirellovi do hlavy).
Vidíš, co kritizuju, jo? Ne postavy, ale autorskej přístup. JKR používá bohy ze stroje, což je děsně líný. Kritizuju to proto, že jsem se rozhodla přijít si na svoje peníze vydaný za její knížky aspoň tak, že se od ní poučím, co všechno udělala blbě (když už se teda konalo to zklamání). Zatím mi ta strategie funguje - odhalila jsem u JKR a sama u sebe se následně vyvarovala už pěkné řádky chyb. A tak nemusím opakovat ty její a můžu dělat vlastní. :-D

4 Richenza Richenza | 14. září 2014 v 22:01 | Reagovat

Ale on to byl naštěstí text Rowlingové, takže naprosto logicky se nemohl Quirell prozradil hned na začátku, páč bychom přišli o hlavní zápletku prvního dílu a nemysleli bychom si spolu s triem, že Snape ohrožuje Harryho, potažmo Kámen mudrců. Možná ta zápletka byla jednoduchá, odpovídající věku jedenáctiletých dětí, pro které byla určeně, ale tohle by ji rozbilo. Asi by bylo naprosto geniální napsat to naprosto jinak, třeba kde by byl už od prváku Snape hodný strýček a čtenář nemusel tápat, vždyť takový tápající čtenář, který neví, kde je dobro a zlo... to má autor problém.  Ještěže tu máme ty, kteří to napravují.

5 KattyV KattyV | 14. září 2014 v 22:06 | Reagovat

No jo, bylo jí dvanáct, měla nárok na chyby (i dospělí mají, natož děti).
A kdyby to Quirellovi vyšlo, bylo by zápletce, protože by bylo okamžitě jasné, že to nemohl mít na svědomí Severus. I když uznávám, že pomáhat si náhodami by člověk pokud možno neměl.

6 ioannina ioannina | 14. září 2014 v 22:46 | Reagovat

Jo, bylo jí dvanáct, ale stejnej přístup je pak až do sedmičky. Situace, který by bez zásahu šťastný náhody dopadly katastrofálně (a zrušily zápletku), se prostě kolem tria opakujou pořád dokola a dokola a dokola... a právě kvůli té šťastné náhodě je vyloučený, aby trio dostalo po šňupáku a vzalo si z toho nějaký poučení. Takže nejsou nucení měnit svůj původní postoj, takže nedochází k vývoji, takže...
No a to je to, čeho se snažím sama vyvarovat. JKR mi poskytla krásný materiál, na kterém to můžu vidět a rozhrabat a pochopit, jak taková chyba vzniká. Díky jí za to. Dělá se to na Potterovi dobře právě proto, že ho četlo tolik lidí, takže najít ve světě kolegy rozhrabávače není až takový problém.
Opakuju, nekritizuju chyby *postavy*, ale *autorského přístupu*. Postava ať si pro mě za mě seká chyb, kolik chce - dokud autor uzná, že je to chyba, a nezachraňuje permanentně nutného protagonistu nějakým bohem ze stroje. Byť ve formě "a teď už o tom, děti, nebudeme mluvit, protože to nakonec přece dopadlo dobře". :-)

Schválně - zkus si napsat setkání Hermiony a Marietty po letech. Marietta má stále na čele vypálené "sneak", přičemž vůbec neví zač, protože jí Kingsley změnil paměť.
Nebo setkání Hermiony a jejích rodičů, kteří si nepamatují, že je jejich dcera. V lepším případě. V horším případě se Hermioně to kouzlo nepovedlo a něco se zvrtlo.
Nebo Hermiony a jejích rodičů, kteří by s dcerou rádi strávili aspoň prázdniny, ale ona o ně nestojí, protože v Doupěti je to mnohem větší sranda a oni jí jako mudlové jednoduše nerozumí... (Kdyby se ti nechtělo na ty předchozí mnohem drastičtější věci.)

Víš, uvědomila jsem si na tom, že když je autor přesvědčený, že je jeho hrdina už dokonalý, a tudíž se už nemusí vyvíjet (a JKR o tom v Harryho i Hermionině případě přesvědčená je, oni v podstatě slouží jako její projekce), přičemž příběh je postavený tak, že by se hrdina vyvíjet měl (příběh o dětech obvykle zahrnuje nějaký ten osobnostní vývoj, protože přesně to se v dětství prostě děje), tak se stane to, že hrdina bude sílit, zatímco jeho morálka zůstane na úrovni dítěte. Čili bude dělat věci čím dál víc kruté a bezmyšlenkovité - respektive bude dělat věci pořád stejně kruté a sobecké, ale důsledky budou čím dál horší, protože jeho možnosti budou čím dál větší. To je to, proč vůbec děti vychováváme: aby v době, kdy už budou dost silné a schopné, měly povědomí o dobrém a zlém, a nejednaly krutě a sobecky. Bouchání gumovou kačenkou do hlavy je miloučké a nenapáchá zas tolik škod; dospělá verze téhož může stát životy.
A proto se dá o Hermioně a Harrym říct, že jsou v průběhu série čím dál horší.

Našla jsem v HP tři postavy, které procházejí nějakým osobnostním vývojem k lepšímu: Severus, který lituje svých činů v mládí a snaží se je odčinit; Draco, který poslední půldruhé knihy pochopil, kam směřoval, a aspoň se toho začal hrozit; a Neville, který se za scénou postupně zbavoval svých strachů.
Smutné na tom je, že u toho Nevilla si to JKR nejspíš neuvědomuje ("potřebovala to pro zápletku") a u Severa to vůbec nepřipouští (přestože se dostal ve svém vývoji nejdál). U Draka je to aspoň ochotná připustit, když ji na to někdo v rozhovoru upozorní.

7 ioannina ioannina | 14. září 2014 v 23:13 | Reagovat

[4]: Už ti někdo sdělil to sladké tajemství, že útok na slaměného panáka (straw man argument) je chyba argumentace? ;-)

8 KattyV KattyV | 15. září 2014 v 8:07 | Reagovat

Ach jo, dámy. Dokážete vidět, že OBĚ máte kus pravdy? A dokážete se nám tu nemlátit bábovičkami po hlavách? Je to jen hra, neberme to tak smrtelně vážně. Důležitější, než zvítězit (ať už v argumentaci nebo rozdávání facek) je nakazit si naprosto zbytečně den žabomyšími boji. To neznamená, že musíme mít na všechno stejný názor. Jen to, že OBA názory jsou stejně hodnotné. Takže autoři FF mají stejné právo držet se striktně Rowlingové jako ji opravovat. Záleží na každém z nich. Respektovat a být respektován. OK?
(Vážně vás mám ráda, OBĚ :-D )

9 Regi Regi | E-mail | Web | 15. září 2014 v 14:19 | Reagovat

Holky, začnu větou, kterou Katty skončila: Vážně vás mám ráda, OBĚ. A už jen doplním. Naše šuple je sice šílené, ale není to ring. Je to spíše veliké pískoviště, na kterém je místo pro všechny možné bábovičky a čím jsou barevnější, tím lépe. Chceme si na něm hrát a některé věci prostě vidíme tak, jak je CHCEME vidět. Jako v divadle. Víme, že kulisy jsou papundeklové a kámen z polystyrenu, ale abychom si hru užily, tváříme se, že to nevidíme. Protože kdybychom s tím chtěli polemizovat, nemá vůbec smysl chodit do divadla. :-)

10 ioannina ioannina | 16. září 2014 v 16:17 | Reagovat

[9]: Já odbočím, jo, a chytím se těch kulis. Protože ses mi trefila do něčeho, nad čím už chvilku přemýšlím.
Umění je vždycky napodobení skutečnosti, ne skutečnost. Když si vezmeš nějakou zajímavou příhodu ze života a převyprávíš ji, jak se reálně stala, bude taková divná: nebude mít spád, v určitém momentu ti přijdou / odejdou lidi, i když podle logiky příběhu by to udělat neměli... prostě to není ono. Máš to jako s fotkou. Když práskáš fotky jen tak, nejsou pěkné. Teprve když mají nějakou kompozici, jsou hezké a něco vypovídají, dotknou se srdce a mluví k němu. A to má umění dělat.
No a oklikou se dostávám k rozvrtávání románů.
Když rozvrtáváš dobrý, vážně fungující text, text, který ti vzal dech a zůstává s tebou ještě další roky, můžeš přijít na to, proč funguje, a pokusit se ten princip uplatnit, až budeš sama psát.
Když rozvrtáváš text, který není tak dobrý, něco v něm skřípe, ale přesto ještě funguje, byť občas kulhá, můžeš se poučit z chyb a sama se jich vyvarovat. Aneb - takhle se ten polystyren na kámen na jevišti nebarví, protože výsledný efekt je rušivý (a neměl být).
Když rozvrtáváš text, který je víc špatný, než dobrý, je ti to v zásadě na nic. Je to k něčemu autorovi toho textu, ale ty se už nenaučíš nic moc - chybí tam takové to "jo, víceméně to funguje, ale něco mi nesedí, sakra, co to je?". Chyby jsou vidět zjevně a text už ani nekulhá. Je to jako (nezáměrně) rozmazaná fotka, na které tušíš, co asi měla zobrazovat, ale vidět to není.
Průšvih je, že vlastně každá "chyba" se může stát uměleckým záměrem, pokud je použitá správně.
A tady začínají věčné hádky ve smyslu "ale ten a ten to tak udělal taky a je za to chválený, tak proč je to u mě špatně".
Klíč, jak jsem zatím vysledovala, je v podřízenosti formy myšlence. Pokud moje rozmazaná fotka / rozplizlý charakter postavy / cokoli má mnou zamýšlenou vypovídací hodnotu a divák / čtenář ji tam na první, maximálně druhý pohled najde, je ta rozmazanost funkční umělecký výraz a je to dobře. Pokud je divákovi / čtenáři k smíchu nebo tak (a neměla být), je to špatně.

Vidět věci, jak je chceme vidět - nic proti. Nic proti dospělému triu - existuje řada fanfiction s bezvadným dospělým Harrym a Hermionou, pár i s tím Ronem. Stejně jako existuje řada ff s třicetiletým stále ještě nedospělým Harrym (CapsLock!Harry) a tyrankou!Hermionou. Nemám s ani jednou verzí problém - když autor ukáže, jak se tam z kánonu dostal a když to napíše věrohodně.

Tím vůbec neříkám, že Katty nevěřím, kam postavy na konci Amber dovedla. Kecám tolik u Amber právě proto, že to Katty *věřím*. Ozývám se na těch místech, kde mám nějaké drobné otázky nebo kde mě něco inspiruje, ale plazit se ten text někde v pangejtu s oběma nohama přelámanýma, nesnažila bych se. :-)

11 Regi Regi | E-mail | Web | 17. září 2014 v 4:38 | Reagovat

[10]: Ioannino, musím se přiznat, že já, jednoduše uvažující člověk, mám problém sledovat cestičky tvého komplikovaného uvažování. Když si ale dám tu práci, mnohdy s tebou musím souhlasit. Jenže sama od sebe to takhle prostě nedělám. Nerozvrtávám. I když by mi to asi v mnohém pomohlo a bylo mi to poučením. Jenže moje psaní je čistě instinktivní. Nevím, kolik v něm dělám chyb a kterých se naopak, čistě citem vyvarovávám. Znovu a znovu opakuji. Nemám žádné vyšší ambice. Jen si hraju. No a občas trénuju mozek tím, že se snažím s vypětím všech sil sledovat něčí komplikované myšlení ;-)

12 ioannina ioannina | 17. září 2014 v 16:35 | Reagovat

U mě je to profesionální deformace. Například moje současná práce je vyzobat z díla jednoho básníka detaily, ze kterých by se poznalo, jaká byla úroveň vzdělanosti mladých Vandalů ve srovnání s jim podřízenými, ale kulturně vyspělejšími Římany.
Ten básník píše omluvnou oslavnou báseň na svého krále, který ho dal zavřít, protože na něj ještě nenapsal oslavnou báseň. (Takže si umíš představit, že přímých informací tam moc není.)
Deformace. :-)

13 KattyV KattyV | Web | 17. září 2014 v 17:12 | Reagovat

Nějak jsem nestíhala, takže až teď. Mám to podobně,jako Regi - zdaleka tolik nerozvrtávám, i když (velmi nerada), připouštím, že na tvých úvahách něco je.
Budu se nad tím muset zamyslet, než začnu psát Minervu. Ale vlastně... myslím, že si kus toho dětského idealismu přece jen ponechám a nevhodné i nadále vytěsním :D
Profesionální deformace mne pobavila. Každý nějakou tu máme, že? Když si vzpomenu na ty své... Občas to hraničí až s úchylkou. :-D

14 ioannina ioannina | 17. září 2014 v 18:30 | Reagovat

Nejlepší je, když člověka jeho deformace živí. :-)

Katty: klidně si nechej tolik idealismu, kolik libo - je to tvoje dílo, promítne se do toho tvoje vidění, tvoje osobnost. To se mi právě na kreativní činnosti líbí: člověk je za své dílo absolutně zodpovědný, ale má absolutní volnost. Když stvořím skvost, stvořila jsem skvost. Když pazgřivost, tak pazgřivost. Když cokoli mezi tím...

Regi: ještě k tomu "já si vlastně jenom hraju". Víš, nic proti "intuitivnímu psaní", ale slýchám ten argument velmi často (nejen u psaní) a většinou ho říkají lidi, kteří... no, nejhorší je ten kluk, co s námi cvičil, odmítal dělat věci správně s tím, že mu nejde o dokonalost, že se jenom baví, a protože s mečem a holí cvičíš ve dvojicích, tak tím pazgřivil nejen svoji techniku a své tělo, ale i techniku a tělo toho, kdo s ním právě cvičil. :-!
Možná to tak nemyslíš. Nevadí. Vymyslela jsem ti pěkný příměr. Mám kamaráda kuchaře. Skvělého kuchaře. Geniálního kuchaře. Když si pozve hosty, je to totální nebe na zemi, protože každému vymyslí recept jen a jen jemu na míru (nevadí mu vařit deset různých jídel naráz, naopak, baví ho to - říká, že největší odměna je pozorovat nás, jak se snažíme olízat si i týl). Když ho požádáš, tak ti ten recept nadiktuje a ukáže postup.
Tak a teď: tohle je profík.
Ovšem my denně vaříme - a nejsme profíci. Pravděpodobně ani s jeho pomocí nedosáhnu jeho úrovně.
Ale - když si pozvu hosty, tak jim chci dát jídlo, které jim bude chutnat. A tak se nebudu vymlouvat, že nejsem profík z Hiltonu. Můj buřtguláš nemusí být přesolený a připálený, ne?

A to je to, oč mi jde. Nemusí být každý profík se čtyřmi Pullitzerkami, ale když si pozvu k textu hosty (čtenáře), tak bych se měla snažit, aby jim chutnalo. Nejlíp jak umím. OK, tak je to buřtguláš / romance / fanfiction / detektivka, to je jedno. Ale je to z jedlých ingrediencí, správně slané, správně okořeněné, nepřipálené a nebude z toho nikoho pálit žáha.
Z téhle pozice píšu veškerou konstruktivní kritiku, kterou tvořím.

Rozumíš?
Nejde mi o to, aby každý hned dostal Pullitzerku, jinak není hoden psát. Ale jde mi o to, že touhle komunikací se všichni učíme solit a kořenit o trochu líp než předtím, takže náš další buřtguláš bude chutnější.

15 Regi Regi | E-mail | Web | 17. září 2014 v 22:46 | Reagovat

[14]: Myslím, že rozumím. Už jsme se jednou bavily o něčem, co na první pohled vypadalo jako sporné a po několika vyměněných komentářích jsme zjistily, že vlastně myslíme téměř totéž. Jakou mám představu o svém "hraní"? Popsala jsem ji v článku k drabblíkům na přání. Dělám všechno co umím, aby můj guláš nebyl připálený a dal se jíst. Ale opravdu nemám ambice stát se profesionálním kuchařem. ;-)

16 ioannina ioannina | 17. září 2014 v 23:12 | Reagovat

[15]: Však proto je to taky radost číst.

Mě kdysi babička naučila: dělej věci buď nejlíp, jak umíš, nebo vůbec; plácání napůl nemá smysl.
A taky mě naučila: dělej věci vždycky pokud možno o fous líp než předtím.
No a tohle jsou pro mě ty způsoby, jak se dostat k tomu "o fous líp". Kam až to povede, to se ukáže, každej máme individuální strop jinde, ale nebudu podvádět sama sebe. :-)
Jsem moc ráda, že mi v tom rozumíš, ani nevíš jak. <3

17 Regi Regi | E-mail | Web | 18. září 2014 v 5:46 | Reagovat

[16]: Myslím, že tohle je nám s Katty společné. Nejsme teoretici, nerozvrtáváme cíleně dostupné texty proto, abychom se naučily něco víc, ale při tom našem hraní máme oči a uši otevřené, aby nám neuniklo nic, co nás může posunout dál. A taky jsem přesvědčená, že všechno děláme (píšeme) nejlépe, jak jsme v dané chvíli schopné. Čili, nepodlézáme laťku svých schopností a možností.

18 ioannina ioannina | 18. září 2014 v 23:16 | Reagovat

[17]: Jo. Víš, pak je radost člověkovo dílo sledovat - když nestagnuje.
Hele, proč ti přijde teoretizování jako bůhvíjaká práce? Pro mě je právě *tohle* ta největší zábava a hra: koukat se na věci z mnoha úhlů a zkoušet dolovat významy mezi řádkama a souvislosti, co nejsou na první pohled vidět...
Lidi kolem DTCL vymysleli dokonce speciální odrůdu ff tvorby. Odlišují fanfiction, teoretickou esej a pak tzv. meta-fanfiction: příběh, ve kterém vezmu jednu zkoumanou věc, třeba vztah kouzelníků a mudlů, a záměrně tu věc dovedu do extrému, abych vyzkoušela její možnosti nebo abych vyzkoušela, jestli moje teorie, kterou jsem si vytvořila, bude fungovat.
Asi nejpůsobivější pro mě byla metapovídka od Terri o tom, že Tonksová byla těhotná s vlkodlačátkem a to se za úplňku v tom břiše měnilo. Terri zkoumala charakter Lupina a zrovna tady si vzala na paškál to, že Lupin sám nevěděl, jestli lykantropie je, nebo není dědičná, a jestli se nevlkodlačí matka vlkodlačátka v průběhu těhotenství nakazí, nebo ne. Že to nevěděl, je kanonický fakt.

19 Regi Regi | E-mail | Web | 19. září 2014 v 4:32 | Reagovat

[18]: Zajímavá otázka. Nebaví mne přílišné teoretizování proto, že ho neumím? Anebo ho neumím proto, že mne zase až tak nebaví? A místo něj třeba dělám jiné věci, které mne baví víc? :-)

20 ioannina ioannina | 22. září 2014 v 3:34 | Reagovat

[19]: A i B. :-) Vždyť to znáš: něco tě zaujme, tak to začneš zkoušet a tím se v tom zdokonaluješ, a čím víc to zkoušíš, tím víc ti to jde, a čím víc ti to jde, tím lepší výsledky to dává, a tak tě to baví víc a víc a o to víc se tomu věnuješ... nekonečný sebeposilující kruh.
Možná klidně i C. :-)
Necpu ti to, jen se snažím ti ukázat svůj pohled. Nemusíš ho nezbytně přijmout - ale budu ho vysvětlovat, dokud nám oběma nebude jasné, že vidíš, co ti chci ukázat. Že ta informace pronikla v plné kráse. Pak se sama rozhodneš, jestli a co z toho by bylo nebo nebylo použitelné pro tebe.
To je to, co dělám.

21 Regi Regi | E-mail | Web | 22. září 2014 v 11:57 | Reagovat

[20]: Bodejť, že to znám. Přesně takhle jsem se, například, dostala i k práci, která mě živí. Většinou mám ale při ní dost času na přemýšlení a proto jsem si pořídila tohoto psacího koníčka, aby mozek nezahálel. Momentálně mě ale na nějakou dobu bude (ta práce) zaměstnávat nejen fyzicky, ale i duševně. A v momentě, kdy dám rukám klid jsem tak unavená, že mi odmítá poslušnost i mozek...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
*************************************************************************************

KattyV a Regi prohlašují:
Na našich stránkách často najdete fanfiction příběhy ze světa Harry Pottera.
Všechna práva na postavy, které jsme si nevymyslely samy, jsou vyhrazena J. K. Rowlingové,
které tímto děkujeme za to, že nám dala svět, ve kterém si můžeme hrát.


14.1.2014